Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for Leden, 2010

21.10.2009, středa, Wiesbaden

Spím do 11

Dnes v noci jsem měl pocit zvláštního stavu rauše, několik hodin jsem jenom lepil mail-art, dobarvoval, kombinoval, přemýšlel o tom a čas neustále plynul a najednou bylo něco kolem půl třetí a já šel spát (nerad). Chtěl jsem ještě pokračovat, ale došlo mi naštěstí lepidlo i obálky (nalepil jsem jich 40) a to bylo moc dobře. Vůbec je zvláštní přemýšet o té krabici plné známek, kolik je to osudů, příběhů, kolik neštěstí i lásek se tam muselo vejít,  kolik lidí drželo ty umatlané obálky v rukách, kolik lidí je neslo, dávalo do schránek, třídilo a opět dávali adresátovi. Mail-art je také můj příběh, kolážované obálky bez dopisu, většinou adresované na mé jméno, sem, do Villy Clementiny…Žijeme v době bez dopisů, bez těch krásných relikvií, mizející světe volám tě zpět!…

 

Holičství v Biebrich, stříhání za deset Euro

Už skoro týden musím k holiči. Zoufale se mi nechce, už dopředu tuším, že to bude průšvih. Jsem zvyklý na svou holičku v Děčíně, která opravdu umí ostříhat a která hlavně stříhá na pánském, tzn. že umí stříhat muže a to není jen tak. Skočil jsem do autobusu Linie 4 a jel do Biebrichu, kde jsem předtím zahlédl, že stříhájí pouze za 10 Euro. Už když jsem vešel, věděl jsem , že je vše špatně- nepříjemná holička, interiérový štýlek do černé a bílé, mycí pultíky, všechno hrozně open a free a navíc jsem tam byl jediný chlap. Vydržel jsem, nechal se vzít mašinou na 6 mm, ale kolem uší to je samá nerovnost, boule… hnus. Už jsem neměl sílu něco řešit. Vyplázl jsem prachy a rychle zmizel koupit pastelky a obálky do Kaufhofu.

 

Účtenka

Galerie Kaufhof

Kirchgasse 28

65185 Wiesbaden

 

Doppelspitzer             1,75

36 Farbstift i Met        5.00

PRITT-STIFT 40GR.  3,95

 

T o t a l             EUR 10,70

21.10.09 15:02

 

Fotografování ve skříni

K holiči jsem musel i z toho důvodu, že jsem byl na půl čtvrtou dohodnut s fotografkou, která fotí každého stipendianta. Žena která přišla, byla malá, útlá, drobná, úžasně oblečená. Jmenuje se Ramune Pigagaife a má opravdu svůj styl,  to obdivuji. Pochází z Litvy, studovala fotografii v Mainzu a je docela úspěšná. Soustředí se zejména na portréty lidí v jejich přirozeném prostředí, a proto také vešla hned do mého pokoje, který byl poset kolážovými obálkami, což ji zaujalo. Nakonec se podívala na mou garderóbu a protože jsem byl celý v černém, přidala mi ještě černý kabát s temně stříbrnými knoflíky. Vybrala vedlejší místnost, kde spal americký Dave, bylo tam lepší světlo než v mém pokoji a fotila mě skoro dvě hodiny ve skříni. Seděl jsem v křesle, na černém odpadkovém koši, díval se na podlahu, do stropu. Její názor: umělci z Čech mají v sobě něco z Franze Kafky (pokolikáté už se mi zde Kafka zjevuje?) a chtěla po mně tragický výraz. S tím nemám problém, protože se většinou na fotkách mračím nebo civím jak vrah. Zároveň po mně chtěla jakoby nepřirozenou pozici, ale zase ne příliš nastylizovanou. Budiž. Uvidíme, co z toho vyjde.

 

Katalog

Ramuné mi dala katalog ze své výstavy Menschen meiner Stadt (Mano misteo žmonés). Jsou v něm normální lidi, kteří stojí před zdí (Eisenbahnarbeiter, Jäger, Imker, Zigeunerjunge, Werkdirektor, Gelegensheitsmaler, Leiterin eines Naturmuseums, Kammerjäger, Köchin im Ruhestand, Rusischlehrerin, Buchhalterin, Bäckerin, Dichter, Arbeitslose, Arbeiteri einer Brotfabrik, Stunden in seiner Sonntagskleidung, Schuster, Fischer, Kindergartenwächter, Bauer, Schneiderin, Bahnhofswärterin)

 

Dnešní nákup

ALDI

Luisenstr. 28

65185 Wiesbaden-Innenstadt

 

Freiland-Eier                     1,59 A

Orangen-Nektar                0,59 A

Milch-Drink                        0,55 A

Schokolierte Frűchte         1,59 A

H-Milch 1,5%                    0,42 A

Schokolade Nussknacker  0,55 A

Schokolade Nussknacker   0,55 A

S u m m e                            5,84

7 Artikel

Bar

21.10.09 19:32

 

Další obálky na mail-art

Dlouho do noci lepím mail-arty, různě je dotvářím, koloruji novými pastelkami Staedtler (36 barev, paráda, takto širokou škálu jsem ještě neměl).

Nyní hojně lepím ruby obálek, bez známek a všímám si různých struktur dopisních papírů‚ převažuje modrá či šedivá barva. V noci mě napadlo vytvářet abstratkní básně, pouze z kousků barevných papírů (doufám, že mi Jiří Kolář mrká přes rameno a potichu se mi směje a říká, to jsem dělal v 60. letech, no, a co, mohu to udělat po svém, odpovídám mu). Potenciální názvy básní jsou – Intimní lyrika (růžové útržky), Přírodní lyrika (zelené kousky) apod. Koupil jsem si 25 podlouhlých obálek a všechny je polepil.

 

Asi se zblázním

Máme v hale problém s kořouvým alarmem, každou půl minutu pípne, přes den to jde, ale v noci jsem se z toho málem zbláznil. Nakonec jsem si zabořil sluchátka do uší, bylo něco po druhé ráno a já nějak usnul. A stejně slyšel tlumeně píp…píp…píp a skončil v nějaké spánkové agónii.

 

22.10.2009, čtvrtek, Wiesbaden – Darmstadt

Pošmourné dopoledne, praní prádla, píši deník

Probudil se naštěstí už v devět (píp…píp…píp…nepřestávalo, nakonec jsme vyndali celé zařízení), je lehce pošmourno, ale za mraky už trochu pomrkává slunce. Je to neuvěřitelné, tolik dní bez deště, ať žije podzim ve Wiesbadenu.

Přepisuji a předělávám deník, je to docela fuška, člověk musí navléct nit návaznosti, ještě, že mám hodně času.

 

Nach Darmstadt

Dopsal jsem všechny své resty z minulých dní a vyrážím lehce hladov k nádraží. Kupuji si úžasný řízek v housce, pak ještě kávu (natűrlich to go) a pražené mandle s kokosem. Jím a dívam se z okna Regionalbahn, které mě unáší směr Darmstadt. Je 13.39.

 

Friedrich Stowoda

Ve 14.23 mě vítá básnířka Barbara Zeizinger, která se stane mou odpolední průvodkyní. Nejprve se jedeme podívat na Wohnanlage, které se postavilo podle světové známého umělce, architekta a jednoho z mála opravdu úžasných Rakušanů Friedensreicha Hunderwassera (samozřejmě kromě H. Nitsche, E. Jandla, F. Mayröcker, celou Wiener Gruppe, miláčka T. Bernharda a ironickou E. Jelinek). Jeho díla znám již skoro dvacet let, nicméně tento komplex mě překvapil zvláštnými, podzimně laděnými tóny barev; žádné řvavost nebo šokantnost jako u Kunsthaus Wien, ale tlumené tóny, v tomto čase obzvlášť působivé. Škoda jen, že Friedrich Stowoda toho nedožil dokončení této stavby.

 

Jugendstil alias secese

Dnes jsem konečně díky Barbaře také viděl Mathildehöhe, kde se nachází významný komplex secesních staveb, tzv. Kűnstlerkolonie, o které jsem něco četl a hojně slyšel. Jedná se o naprosto unikátní architektonickou a uměleckou památku, která se uchází o zápis do UNESCA. Unikátní Ernst-Ludwig-Haus, ruský kostel, Hochzeitkapelle, řada secesních vil v okolí od známého secesního architekta Josepha Marii Olbricha. Jedním slovem úžasné. V Ausstellungsgebäude jsme si dali kávu, já velice silnou, nefiltrovanou a dívali se na okolí města i směrem k centru. A musím říct, že Darmstadt patří k tomu nejkrásnějšímu místu, které jsem tu doposud spatřil. Rozhodně by se vyplatilo sem ještě jednou jet.

 

Výstava s čertem rohatým

Nedko Solakov (1957) zde má výstavu s názvem Emotions (without mask), patří k renomovaným bulharským umělcům, který se zúčastnil documenty XII a Benátského Bienále. Upoutávka zní více než zajímavě: Auf der Mathildehöhe Darmstadt hat der bulgarische Gegenwartskűnstler ein einzigartiges Gesamtkunstwerk geschaffen, das mit den Mikrogeschichten und tragikomischen Denkstűcken unseren Blick auf Kunst und Leben herausfordert.

 

Věž lásky

S Barbarou jsme se prodrali svatebčany  a vyjeli výtahem do sedmého patra Hochzeitsturm a prohlíželi si obřadní síň a opět celý komplex, tentokrát z větší výšky.

Poté jsme se vydali do parku, prošli kolem dalších secesních vil až k Lví bráně, kterou jsme vešli do nádherně otevřeného parku s tzv. Chrámem růží, bohužel v tomto čase zcela bez květin. Parkem bych šel dál a dál a zastavil se až v lese. Vůbec jsem si dnes ve vlaku uvědomil, jak moc mi chybí český les, takový ten hustý, smrkový nebo oranžově mazlivý, borovicový.

 

Z průvodce o Darmstadtu

Die Rusische Kapelle auf der Mathildehöhe wurde 1898 fűr die Schwester der Großherzogs, die letzte Zarin von Rußland erbaut. Heute dient noch die Kapelle dem orthodoxen Kultus.

 Großherzog Ernst-Ludwig gab 1898 den Anstoß zur Grűndung dieser Kűnstlerkolonie, die 1901 erstmalig mit einer epochemachenden Ausstellung an die Öffentlichenkeit trat. Bald schon wurde auch Darmstadt neben Wien und Paris eine der großen impulsgebenden Jugenstilzentren der Welt.

 

Městem a opět sám

Poté jsem se vrátili do města, povídali si trochu o poezii, o práci apod. Následně jsme se rozloučili, já jsem si ještě lehce prošel centrum a vydal se k nádraží, kde jsem v 18.06 stihl opět Regiobahn do Wiesbadenu.

 

Dnešní nákup

ALDI

Luisenstr. 28

65185 Wiesbaden-Innenstadt

 

Fruchtnektar Premium 0,79 B

Edelmarzipan-Brot       0,55 A

Leberkaes Pastete        0,89 A

Milch-Drink                0,55 A

S u m m e                     2,78

Bar

22.10.09 19:33

 

Lepit!

Samozřejmě jsem již ve vlaku promýšlel další možnosti mail-artu a rychle si šel koupit dalších 25 podlouhlých, bílých obálek.

 

23.10.2009, pátek, Wiesbaden – Limburg

Lepidlo, nůžky, papír aneb kolážové, maniakální hodiny

Probudil jsem se až v deset a zhruba do dvou hodin řešil poštu a pracoval na mail-artu. Zabyvám se teď plností prostoru, tzn. že se pořád k obálkám vracím, koloruji je, dolepuji a to pořád dokola, je to dlouhodobý proces. Navíc jsem zjistil, že řada výjevů dozraje až v Děčíně, přeci jen jsem tady omezen formáty (A5 a obálky jsou malé), ale i materiálem, neboť důsledně zde pracuji pouze s tím, co jsem našel, koupil, dostal nebo si vzal.

Den je lehce pošmourný, ale oteplilo se a já rychle spěchám k oblíbenému wiesbadenskému nádraží (myslím, že jsem zde byl každý den)

 

Odpolední krajinou, vlhkými lesy, občasnými průhledy

Vyjel jsem až v půl třetí přes WI-Erbenheim, WI-Igstadt, WI-Auringen-Medenbach do Niederhausenu lokálkou. Osazenstvo vlaku tvořili vesměs lidé jedoucí z práce, unavení, uzívaní, někteří nastydlí. Samozřejmě nechyběly puberťačky a sedly si kam? No, vedle mě, mám fakt smůlu. V Niederhausenu jsem přestoupil na S2, jež jede z Frankfurtu, krajina se tady více otevřela, pahorkatina Taunus má lehký, listnatě opadávající háv. A některé výhledy opravdu stály za to.

 

V limbu Limburgu

Nezjištuji si informace dopředu o místě, které chci navštívit, pouze se juknu do knihy So schön ist Hessen, abych měl nějaké architektonické indicie, ale ta je tak pitomá, že s v ní permanentě ztrácím. Limburg! Úplně jazykem laskám to místo. Limburg tam bude fajn, říkám si. Je pátek odpoledne všichni jedou z háku a já se vydám na špacír a nezklamalo mě to ani trochu. Od nádraží jdu pěší zónou až k historickému jádru, které opět tvoří úzké uličky s řadou hrázděných, starobylých domů. Našel jsem i jeden z roku 1230. Ztracen v  středověkém labyrintu. A samozřejmě bez zrcadlovky. Jednak se mi nechtěla tahat a jednak jsem chtěl jít bez baťohu. Vůbec mám občas chuť jet na lehko a někdy zase vleču tašku nebo baťoh.Tady se procházím, prociťuji, prohlížím…

 

Schody vzhůru k Dómu

Stoupám, po schodech, mezi domy až vyjdu nahoru. Občas mi něco  vyrazí dech a tím byla určitě katedrála, kterou jsem zahlédl již z vlaku. Dom, jeden z nejstarších románských v Německu. Dnes se zde koná koncert, škoda, není tu moc klidu, ale vedle je malý hřbitůvek, s výhledem na říčku Lahn, celá scenerie připomíná Louny a keltskou Agaru (Emile Juliši, zdravím tě a nahoru ti posílám pozdrav, tady by se ti líbilo). Vedle domů je také zámek, částečně rekonstruovaný, jen tak zběžně koukám na nádvoří. A neodolám a klesám po Műllgasse, k mlýnu (dnešní hospodě) a už jsem u říčky Lahn (nebo Lawn?).

Tady pociťuji po dlouhé době totální úlevu, jakoby vše ze mě spadlo, nic mě netížilo, nic nepotřebuji, jen stát u té klidné, lenivé říčky, dívat se vzhůru ke katedrále a zámku, pozorovat pejskaře, maminku s dcerkou, projíždějící cyklisty a  béžové kachny na hladině. To k životu stačí! Intenzivně si ten obraz v sobě scenuji.

 

Návrat přes Frankfurt

Kolem šesté nasedám na vlak a sjíždím dolů do Frankfurtu, abych si zase projel jinou trasu. Krajina se pomalu noří do tmy, hovím si v horním patře S-Bahnu, pozoruji míhání obrazů za okny, čtu dnešní noviny (skoro pokaždé ve vlaku nějaké najdu!) a po sedmé jsem ve Frankfurtu, odtud přestupuji na S1 a dorážím domů, do Wiesbadenu, do Villy Clementiny.

 

24.10.2009, sobota, Wiesbaden – Mainz

Regnerisch

Prší, už v noci začalo, už od jedné jsem slyšel kapání na střešní okno, když jsem stříhal známky. Je to neuvěřitelné, ale ta zakoupená, kulatá krabice se známkami není bezedná. Opravdu jsem se od pondělka dostal na její dno, známky roztřídil a ostříhal od přebytečných papírů, byla to fuška, ale stála za to. Stejně si ještě jednu krabici koupím domů, tomu se prostě nedá odolat! Bolí mě záda.

 

Bloumání Mainzem

Nakonec jsem v půl jedné vyjel do Mainzu, hned v S-Bahnu si ke mně sednul nějaký nemocný muž, který strašně trhal rukama, že by roztroušená skleróza? Nebo důsledek mladých fetáckých let? Nevím, každopádně jsem zachoval jako ostatní cestující stoický klid.

V Mainzu jsem původně chtěl před Gutebergovým muzeem frotážovat matrice, ale odradilo mě množství lidí. Už jsem si představoval ty dotazy: Was machen Sie? Oh, das ist interessant. Nechtělo se mi někomu něco vysvětlovat. A tak jsem se vydal za katedrálu, do další historické části, kterou jsem dosud neznal a došel na vrcholek k St. Stephanovi a konečně viděl ta krásná Chagalova okna (večer jsem o nich napsal Šimonkovi pohádku).

 

Frotáže ve Wohnanlage

Kousek od St. Stephan se nachází bývalý pivovar zasazený do bastionu s podzemními garážemi, na kterém se tyčí terasa. Dál je veliký komplex domů (zapomněl jsem, jak se to jmenuje), ale před každým vchodem je kamínková mozaika, značící dům. Zde jsem radostně poklekl a chvilku si frotážoval jeden znak. Tak. A mám další důkaz o tomto městě. Zvláštní nějak jsem od první návštěvy Mainz podceňoval a nakonec mi velice přirostl k srdci.

 

Uf, Rheinufer

Už od dětství rozděluji města na dva druhy: ty s velkou řekou, jež plně akceptuji a miluji a ty bez řek, které u mě nemají šanci. Třeba takové Teplice miluji, ale s jejich Sviním potůčkem se mohou jít bodnout (viď, Linharte), naopak za Děčín i za Litoměřice dám ruku do ohně. Rýn mě vždy ohromí. I tady na té podivné betonové terase v Mainzu jsem ho plný; navíc teprve odsud se toto město dá plně pochopit, vždy´t je to původně římská pevnost. Chvíli jsem stál a díval se k Theodor-Heuss-Brűcke a vydal se k nádraží, setmělým městem…

 

25.10.2009, neděle, Wiesbaden – Fulda – Offenbach – Frankfurt am Main

Konec letního času

V noci se měnil čas a to je moc dobře, ačkoliv jsem usnul tak po třetí, probudil jsem se před půl devátou a po ranní hygieně (už dvacet let stejné – osprchovat a oholit) razím na Regio směr Fulda s přestupem ve Frankfurtu.

Cestou jsem konečně spatřil Hanau, na které mám políčeno už od začátku, ale nic mě z něho nezaujalo. Krajina se halila do mlhy, někde se dalo tušit slunce, každopádně v 11 ve Fuldě nebylo.

 

Barockstadt Fulda

Už poněkolikáté mě zarazí vstup do města, vždy je to nákupní, resp. pěší zóna tvořená stavbami z 80. let. Bombardování udělalo své. I tady v centru u Staré radnice stojí ohyzdný Karlstadt a kousek dál C+A, ale uličky Fuldy jsou opravdu vynikající, i s těmi důkazy i úkazy, že někde spadla bomba a někde ne.

 

Dóm, zámek, oranžerie

Dóm patří k významným stavbám, byl stavěn v letech 1704 – 1712 pod vedením Johanna Dientzehofera. Renesanční zámek  je obrovským komplexem budov s přilehlým parkem, ve které se nachází úžasná oranžerie; částečně mi připoná barokní zahrady Groß Sedlitz v Sasku. Fotím uličky Fuldy, domy Fuldy, po dvanácté vykouklo slunce. Krása!

 

Offenbach

Z nějakého nevysvětlitelného popudu jsem vystoupil na hlavním nádraží v Offenbachu, abych se trochu prošel. Hned mi ale bylo jasné, že nejsem v moc bezpečné čtvrti: podivní týpci, uřvané děti, vykloněné hlavy z oken pozorující cizince. Hned jsem se obrátil, skočil na další Regio směr Frankfurt.

 

Podél Mainu

Slunce vylákalo snad všechny lidi na hráz řeky Main, přidal jsem se k nim, procházel se s nimi, radoval se z krásného dne. Na řece kromě loděk a skifů projeli i dva machři na vodních skútrech, samozřejmě v krátkých kalhotách.

 

Das Bild der Urmutter

Přešel jsem most a došel do uličky Fahragasse plné malých galerií, vlezl jsem do Planet Vivid a prohlédl si zvláštně expresivní a kolážově laděné malby rakouské umělkyně Ilony Griss-Schwärzler. Moc dobré, klidně bych si něco pověsil doma na zeď.

 

Skulptury v životní velikosti

Nahlédl jsem do Schirn Kunsthalle, kde bylo málo lidí. Neodolal jsem a šel se podívat na Kunst fűr Millionen, nebo-li 100 skulpur z časů Maa. V průvodním filmu malíři mluví o svém úmyslu i o tom, jak sochy vznikaly (celkem jich je 114) a jsou rozděleny do sedmi stylizovaných obrazů. Tématem je drsný život vesničanů, kteří pěstují a prodávají obilí vrchnosti. V očích i v gestech soch je napětí, životní utrpení, jsou dost psychologicky pojaté. Úžasné je, že jsou v životní velikosti a člověk se jich může skoro dotknout. Nemyslil jsem si, že mě to tak zasáhne, ale stalo se.

 

26.10.2009, pondělí, Wiesbaden – Limburg – Gießen – Marburg – Frankfurt am Main

Fotit!

Dopoledne chroupaje  mandle s čokoládou a višněmi, které zapíjím kávou, pozoruji z vlaku VEC 84332 žlutozelenohnědé údolí, které se rozprostírá kolem míst WI- Erbenheim, WI-Igstadt, WI-Auringen-Medenbach. Před Niederhausenem se krajina po pravici otevře. Přestoupím jako v pátek na S2 a dojedu již podruhé do Limburgu, vybaven zrcadlovkou jdu fotit, fotit, fotit. Vnímání města skrz hledáček fotoaparátu je opravdu zkreslující, ještě že mám prvotní dojmy z měst vždy bezsnímkové.

 

Podél říčky Lahn

Regionální vlak v půl druhé je plný dětí, vracejících se ze školy, ve tvářích mají vepsané všechny své zážitky; vesnice jim je vytetovala na čelo: Jednou vesničan, navždy vesničan. Seděl jsem na sklopné sedačce naproti dveřím a počítal, kolik dětí vystupuje. Na mapě regionálních spojů je tato trať označena modrou linkou a směřuje do Wetzlaru a Gießen. Děti většinou vystoupili již třetí stanici po Limburgu. Ve vlaku se rozhostil kýžený klid, Lahn si tekla za okny, někdo venčil psa v polních cestách, někdo projel na kole z nákupu, nic většího se cestou nestalo. Ani průvodčímu nestálo za to, projít soupravu a zkontrolovat jízdenky.

 

Nečekaně Vasarely

Na nádraží v Gießen jsem se špatně zorientoval při přestupu na Marburg a ujel mi spoj. Co tady v té díře? Před nádražím však náhle spatřen plakát Kunst im MathematikumVictor Vasarely (26. 9. – 15. 11. 2009). Neváhal jsem ani minutu a už jsem stál před jeho úžasnými sériografiemi, které jsem doposud nikdy neviděl na vlastní oči. Nechával jsem se unášet jeho optickým, abstraktním umění a opět fotil. V krámku jsem pak zakoupil jeden hlavolam jménem Tangram a samosřejmě malou monografii o Vasarelym od Magdaleny Holzhey (Taschen Verlag, 2007).

 

Marburg, za deště, stmívání, nostalgie

Je to jen pár stanic, ale jakoby se změnilo vše. Najednou se v té otevřené krajině objeví pár kopečků a na jednom se tyčí zámek. Vlak se zaboří do chřtánu města a vyplivne všechny cestující ven. Prší, šedivá atmosféra, svítící výlohy obchodů, jdu historickým jádrem města vzhůru a samozřejmě to pálím ze zrcadlovky do všech stran, až vystoupám na vrcholek, ke zdi zámku, rozhlédnu se… Smutek mi stiskl hrdlo. Naposled zde? Nejspíš… Nebo se sem ještě někdy vrátím?

Jsou místa, která promlouvají a dnes všechna města mluví svou řečí – Limburg šumem říčky Lahn, Gießen budovou Mathematikum, Marburg uličkami s hrázděnými domy. Mlčím, naslouchám, sám.

 

Zpět

Podzim náhle zlomen zimním časem.

Rychlé stmívání kolem páté.

Spěch chodců za deště.

Kaffee to go.

V útrobách vlaku každý sám.

Civí ven ze světla do tmy.

Tam, kde se míhá smutná, strnulá krajina.

 

Víno!

Večer jsem si po dlouhé době dal s Julií víno, neboť Matt byl na setkání Hessensko-Viscontské společnosti. Dobrý hovor  jako vždy. Pak do noci ještě práce na mail-artech.

 

27.10.2009, úterý, Wiesbaden – klášter Eberbach

S Annou

Dopoledne v 11 mám schůzku s Annou Knechtel, kterou znám léta. Miluje také staré hřbitovy jako já. Sedím v kavárně Villy Clementiny a čekám na ní (má skoro vždy zpoždění). Důkladně si  prohlížím  interiér kavárny, je opravdu nádherný. Po společné kávě vyrážíme na malou procházku městem, zu Altem Friedhof, na jehož místě dnes k dovádějí děti na prolézačkách.

 

Cesta ke klášteru, málem bouráme, Stefi bolí hlava

Kolem půl páté pro nás pro všechny přijíždí Santos se Stefi a jedem autem směrem klášter Eberbach. Santos je za volantem naprosto chaotický, zajíždí do jiných pruhů, odbočuje tam, kde se to nesmí, auta na nás troubí a nakonec málem do jednoho bouráme. Tento malý Portugalec to však vůbec neřeší, má stále dobrou náladu a jednou rukou hladí Stefi, které z toho všeho bolí hlava. Po této zvláštní, akrobatické jízde dorážíme do kláštera, kde se točily interiéry slavného filmu Jméno růže.

 

S průvodkyní

Obrovský komplex cisterciárckého kláštera mě doslova vyrazil dech. Starší dáma jež nás provázela, byla naprosto nabitá informacemi. V hlavní lodi místní baziliky jsem byl dojat prostorem. Tady bych zůstal, jako tichý mnich, iluminoval bych knihy, chodil na modlitby, pomáhal sklízet hrozny v nedalekých vinicích…,ale jsem nevěřící pes, starý slovanský heretik.

 

Menu

V nádherné místní restauraci jsme doslova hodovali. Úžasná byla Kűrbiscremesűppchen a poté Saftiger Hirschkalbsgulasch mit Waldpilzen. Zelí dodávala obsluha ve dvou velikých mísách, to se v Německu ke guláši běžně jí. A pivo a káva a zákusek. Nasyceni a lehce v náladě opouštíme klášter někdy po deváté. V autě zní reinkarnovaný M. Jackson; Němka, Portugalec, dva Amíci a jeden Čech svorně zpíváme Beat it, bubnujeme do stehen, Julie v sedě tančí.

 

28.10.2009, středa, Wiesbaden – Kassel

Loučení,

Moji milí přátelé dnes odlétají do Států, od rána je ve Ville Clementině velice smutno, nosíme kufry před dům, stojíme a čekáme na taxi. Přijel Hartmut, aby Američany doprovodil na letiště. Taxi je tady. Loučím se s Julii, s tou citlivou a přemýšlivou bytostí, libám na tváře malého Augusta der Starke a objímám Matta, který se najednou rozplakal. Stačí pouhý měsíc, abychom jeden druhého pochopili, měsíc, kdy jsme si skoro beze slov rozuměli, měsíc, kdy jsme spolu žili. Matt i já stojíme v tom slzavém objetí asi minutu a slibujeme si, že se ještě jednou musíme vidět. „Bratře“, říkám mu svou trapnou angličtinou, „neboj, přiletím za tebou a dáme si pivo v Madisonu.“

 

Ve 14.13 nach Kassel

Naštěstí není moc času na smutek, neboť mě čeká ještě cesta vlakem do Kasselu. Jedeme s Hartmutem IC vlakem a ubytováváme se přímo u nádraží v hotelu Best Western Kurfuerst Wilhelm I. Zde se setkávám s Lucií Černohousovou, která přijela z Prahy na mé dnešní čtení. Díky Hartmutově znalosti města se procházíme místním parky a posloucháme historky, které se váží ke vzniku a průběhu všech Document.

 

Dobré čtení, dobré reakce, dobré víno

Poté jdeme na Kaffee und Kuchen a na sedmou přicházíme do antikvariátu pana Wilfrieda Jeniora, na Lassallestraße 15.

Je to skvělý prostor, knihy všude kolem nás. Přišlo pár lidí, popíjíme červené víno a pak začínám číst, více německy než česky. Čtenáři  naprosto soustředění, jejich ohlasy jsou veskrze pozitivní. Navíc Kasselané jsou opravdoví potomci bratří Grimmů, takže Řeč mrvejch i Šrakakel padají na úrodnou posluchačskou půdu. Někdy kolem jedenácté se vracíme na hotel a já pak ještě asi do dvou civím z okna, konzumujíc veškeré alko i nealko z pokojové ledničky.

 

29.10.2009, čtvrtek, Kassel – Wiesbaden

Dopolední, umělecká procházka

Po důkladné snídani jsem se spolu s Lucií a Hartmutem setkal s manželským párem, který byl už včera na čtení(bohužel jsem zapomněl jejich jména). Vyrazili jsme do nedalekého Schlossparku na Wilhelmshöhe. Lehce poprchávalo a tak socha Herkula i známý oktogon byly v mlze. Úžasná byla však zámecká obrazárna, která obsahovala spoustu starých mistrů. Tizian, Cranach, Rubens, Rembrandt – nemohl jsem se jich nabažit. Projevil jsem ještě přání vidět také Museum fűr Sepulkralkultur nebo-li muzeum pohřební kultury. Byly tam úžasní průvodci- zapálení hrobaři jako já. Fascinovaly mě např. fotografie z mexických hřbitovů, kde pozůstalí dávají na hroby cigarety Hallboro. Po výtečném obědě v italské restauraci jsem se rozloučil s Lucií i Hartmutem a vracel se vlakem domů.

 

Chvilka ve Frankfurt – Römer

Neodolal jsem však a naposledy vystoupil ve Frankfurtu, který jsem si, skoro za tmy, nostalgicky prošel. Poté jsem dojel linkou S8 do Wiesbadenu a byl endlich doma ve vile, která však zůstala po odjezdu Američanů prázdná a pustá.

 

30.10.2009, pátek, Wiesbaden

Poslední den (sms text)

klidne rano – dlouha snidane – premysleni – posledni prochazka mestem – opet nalezene desticky deportovanych Zidu – poslední toulani parkem – poslední nákup.

 

Friedrichstraße 6

Hier wohnte

Dr. Willi Fackenheim

JG. 1882

verhaftet 1938

Buchenwald

Flucht 1939

Shangai

tot 1943

 

Hier wohnte

Elsa Fackenheim

geb. Altschul

JG. 1882

Flucht 1939 Shangai

Tot 1945

 

Bahnhofstraße 25 

Hier wohnte

Jakob Guthmann

JG. 1868

deportiert 1942

Theresienstadt

Tot 18.9.1942

 

Hier wohnte

Berthold Guthmann

JG. 1893

deportiert 1943

Theresienstadt

Auschwitz

ermordet 29.9.1944

 

Hier wohnte

Paul Guthmann

JG. 1922

deportiert 1943

Theresienstadt/ Auschwitz

ermordet 12.3.1945

KZ Mathausen

 

Adelheidstraße 18

Hier wohnte

Elise Baer

geb. Herz

JG. 1882

gedeműtigt/ entrechtet

Flucht in den Tod

25.8.1942

 

Dnešní nákup

ALDI

Luisenstr. 28

65185 Wiesbaden-Innenstadt

 

Orangensaft/ PET            0, 65 B

Nimm 2 Sortiment            1, 99 A

American Cookies            0, 89 A

Haribo Goldbären             0, 89 A

6 x      0,55

Schokolade Nussknacker 3,30 A

Leberwurst                   0,65 A

Edelmarzipan-Brot       0,55 A

Edelmarzipan-Brot       0,55 A

Singlesschnitten          0, 79 A

Stormy                          0,95 A

 

S u m m e                     12, 84

16 Artikel

30.10.09 18:11

 

Večer

Několik hodin balím, je k neuvěření, kolik věcí jsem tu dokázal nashromáždit. Koupil jsem si ještě jeden kufr na kolečkách, knih je mnoho, oblečení též. Malátně uklízím a pozdě v noci uléhám.

 

31.10.2009, sobota, Wiesbaden

Domů!

Budík zvoní v půl šesté, rychle se osprchuji, oholím, nasnídám a po půl sedmé jdu pěšky k nádraží. Na zádech batoh, přes rameno tašku s notebookem, každou rukou táhnu jeden kufr. K nádraží přicházím zcela zpocen a úlevně usedám do S8, který mě doveze do Frankfurtu. Zde si dám bratwurst a čekám na ICE, posadím se na své místo a vyrážím stejnou trasou jako před měsícem na sever. V Dresden mi ujelo díky našemu zpoždění EC a tak nastupuji do S1, abych dojel přímo do Schöny. Popadnu všechnu bagáž, nasedám na přívoz. Je hrozná zima, vítr pofukuje nad hladinou Labe, mezi skupinou turistů vypadám trochu nezvykle. Lepší příjezd domů jsem si ani nemohl přát. Na molu čeká můj táta, pomáhá mi s kufry do auta a já jsem opět doma ve svých severních Čechách. Cestou z Hřenska nevěřícně zírám z okna a v duchu si říkám: Opravdu jsem to já, kdo to všechno ve Wiesbadenu zažil…opravdu jsem to já, kdo celý měsíc psal tento deník… Skály labského kaňonu mi mlčky naslouchají.

 

Autorská poznámka:

Deník vznikal od 1.10.2009 v hesenském Wiesbadenu a byl dokončen 17.1.2010 v severočeském Děčíně. Rád bych poděkoval Prager Literaturhausu a Lucii Černohousové za poskytnutí stipendia, bez kterého by tento text nevznikl. Dále pak panu Hartmutu Holzapfelovi, mému průvodci po Hesensku. Speciální dík patří Petru Špánkovi za půjčení digitální zrcadlovky. Za důležité stylistické poznámky pak děkuji první čtenářce deníku, Elišce.

Reklamy

Read Full Post »

13.10.2009, úterý, Wiesbaden – Frankfurt am Main

Notorický ranní běh parkem

Dnes jsem opět vyběhl s Mattem něco kolem deváté ráno. Lehce, studeně pršelo, ale šlo to. Samozřejmě jsme uběhli dost velkou vzdálenost a k mé malé radosti jsme potkali pár notorických běžců a třicátníka s jackem russelem. Morgen hat er gesagt – Morgen hab´ ich geantwortet.

 

Fádní dopoledne, kdy se skoro nic nestalo

Dopoledne se lehce táhlo, pracoval jsem na dalších kolážích a vyřizoval poštu. Byl jsem se podívat trochu do města a koupil, opět zlevněnou, úžasnou knihu Schiele od Wolfganga Georga Fischer (Taschen Verlag, 2007). Podtitul Pantomimem der Lust – Visionen der Sterblichkeit naznačily, co už jsem o tomto zázračně šíleném malíři věděl. Pravdou však je, že jsem doposud neviděl tolik erotických kreseb v jednom svazku.

Poté jsem si v jednom wiesbadenském knihkupectví vzal ediční plán nakladatelství Diogenes, kde jsou na začátku fotografie kmenových autorů. Z našich tam byl pouze Jaroslav Hašek, zpodobněn na své nejznámější fotografii, kde se kření jak přerostlé, tučné dítě. Hut ab!

 

Literární senzace!
Carl Gustav Jung – Das Rote Buch

Doposud nezveřejněné sny, vize, fantazie v deníkovém svazku

100 ilustrací samotného autora

404 stran, z toho 175 s kaligrafiemi

Velký formát ve dvou svazcích

Celosvětové zveřejnění 7. října 2009

Cena: 168 Euro

 

Hledání Café Maingold – Zeil 1, od stanice Konstablerwache, pak přes koleje a furt rovně

Důležité však bylo odpoledne, kdy jsem jel s Američany do Frankfurt am Main v 16.02 S-1 na stanici Konstablerwache a došli jsem do kavárny Maingold, jež byla celá nastylizovaná do zlatých odstínů. Židle, stolky, dokonce i radiátory byly zlatě natřeny. Zajímavě byly rozděleny dveře na záchod – ženy tam měli divu ve vodě, muži plouvoucího mladíka s úsměvem na rtech.

Zde jsme se setkali s Hardtmutem a Ulrikou (šarmantní autorkou), pojedli jsme ostré těstoviny, vypily jedno Landesbier z flašky (natűrlich aus Bayern), pojedli dorty a popili kávu a vyrazili jsme ke společnému vrcholu dne – tedy k návštěvě varieté v Tigerpalastu.

 

Směr Tigerpalast. K varieté! K době, kdy ženy nosily úzké šaty a kouřili cigarety ve špičce

Pomalu scházíme od šaten dolů, pomalu dostáváme závrať, propadli jsme se někam do 20. a 30. let minulého století, na stěnách E. Munch, M. Beckmann, L. Kirchner, fotografie F. Kafky.

Tigerpalast založil v roce 1988 Johny Klinke v prostoru starého divadla naproti bývalému vězení. Je dobrým známým Hartmuta, ale bohužel tento večer zde nebyl. Ale jeho podnik patří v současné době k respektovaným adresám varietního umění.

Seděli jsme po levé straně od pódia, pili Rýnský ryzling a sledovali narvané divadýlko. Nad námi na  balkoně jazzovala kapela (Varieté Orchester Tigerpalast) a program byl následující:

Ruslan Fomenko (žonglér z Ukrajiny)

Grynchenko Brothers (akrobaté z Ukrajiny)

Charly Borra (zloděj z Rakouska)

Marcus Jeroch (slovní artista a konferenciér, Německo)

Molly Saudek (tanečnice na laně, USA)

Darkan (Strapaten, Kazachstán)

Blackwits (černé divadlo, Praha – poznal jsem Ivana Krause)

Aleysa (hoola-hop tanečnice z USA)

Byl jsem dost nadšený z výkonu umělců i z celkové atmosféry. Ačkoliv jsou Němci chladnější v projevech radosti na veřejnosti, tady se nechali strhnout. O amerických přátelích ani nemluvě, tohle byla zábava pro ně.

Osobně mě zcela okouzil svým výkonem Marcus Jeroch, to je pravé orální umění, trochu nízké, ale zároveň umění. Nezapřel v sobě zřetelný odkaz na Wiener Gruppe a Ernsta Jandla a pak se mi to na jeho osobních stránkách potvrdilo. Jen Petr Váša by mu mohl v českém kontextu konkurovat a možná Jaroslav Pížl.

Asi do 11 večer  jsme ještě popíjeli v místním baru Bistrot a pak odjeli posledním S-8 do Wiesbadenu.

 

14.10.2009, středa, Wiesbaden – Mainz

Dlouhé dopoledne nad psanou recenzí, poté odměna v podobě křupavého kuřátka

Ostré slunce dnes od rána signalizovalo, že je krásně, ale chladno a přesně tak to bylo. Probudil jsem se před devátou a hned skočil k počítači, aby napsal slibovanou recenzi na autorský výbor Pavla Petra Aréna Pegas, v půl dvanácté byla hotová a odeslaná do Prahy. Poté jsem si koupil zas to zázračné, grilované kuře na trhu a dal si ho k obědu. Lehce jsem ještě pracoval na počítači a pak vyrazil k nádraží bez žádného konkrétního cíle.

 

Mainz (Gutenbergstadt) podruhé nečekaně

Nejbližší S-8 jela do Mainzu, tedy ve 13.12 a jelikož jsem tam byl pouze jednou a hrozně pršelo, vyrazil jsem tím směrem. Coural jsem centrem, došel na náměstí, fotil a důkladně prošel katedrálu. Kousek od ní jsem našel Guttenbergovo muzeum a vešel dovnitř.

 

Kolorovaná pohlednice města Main

(autentická koláž míst)

St. Stephan, Theater, Dom/Gutenberg, Schloss, Cafe Extrablatt, Markplatz, Zum Schambes, Rheintor, Theodor-Heuss-Brűcke/Rhein,

Altstadt, Dom, Osteiner Hof/Fassennachtsbrunnen, Kegel/Theater, Guteberg, Naturhist. Museum, Holzhofstr., Guteberg-Museum, Hauptbahnhof, Eisgrubbräu, Holzturm, Dom, St. Christoph,

Gaugasse, Schloss, Weinhaus Bluhm, Schiller, Landesmuseum, St. Ignaz, Altstadt, Rathaus, Altstadt, Eisenturm, Qiuntinskirche, Altstadt, St. Martin, Chagallfenster St. Stephan,

Holzhofstr., Passege/Residenz-Kino, Hotel Stadt Koblenz, St. Christoph, Schönborner Hof, Pariser Tor, Osteiner Hof, Fassennachstbrunnen, Meenzer Meedscher, Ballplatz, Gulli-Deckel, Crazy Sexy,

Augustinenkirche, Kirschgarten, Altstadt, Proviantamt, Zum Specht, Kirche, Domus Universitatis, Domplatz, Bitschkeller, Fischtoplatz, St. Christoph, Weinhaus Spielgel, Dom.

V místním C+A jsem si koupil rukavice s ustřiženými prsty, už leta jsem si je přál.

 

Vydávám se do muzea knihtisku

Důkladná prohlídka Guttenbergmusea by byla tak celé odpoledne, já ji zkrátil na dvě hodiny a shlédl tyto expozie: Život a dílo Gutenberga /zajímavé/, Kniha a tisk, Islámské umění knihy, Písmo a tisk ve východní Asii, Zázračná látka – papír, Děti a obrázkové knihy, Tiskařské stroje, Médium – noviny. Ze zvláštních výstav tam byly fotografie z Lipska v roce 1989, kde v podstatě začali změny ve střední a východní Evropě. A Schwarze Kunst nebo-li technika a vývoj mědirytin – úžasné!

V oddělení knihy a tisku jsem si prohlížel úctyhodné první vytištěné bible od Guttenberga a dokonce jsem objevil Thierbuch od Conrada Gesnera z roku 1563, tu, ze které čerpal Matthias Bumiller a stvořil své Bestiarium. Kruh se uzavřel.

 

Zakoupený knižní zázrak, nalezený v bedně pod kasou

Pod kasou muzejního krámku na mě mrkla žlutá, čtvercová kniha s kolážovanými, černými motýly, shýbnu se pro ni a už ji z ruky nedám. Jedná se o publikaci pro děti Gerta Zeisinga s názvem Zieh die Schule aus und flieg (Texte und Collagen) nebo-li Opusť školu a leť, s hravými kolážemi, vloženou deskou, omezeným nákladem 300 ks, mám tisk č. 165 a dokonce s podpisem autora, rok vydání 1981, za pouhých 10 Euro. Dle mého zatím jen lehkého pročítání  autor navazuje na vše dobré z dada, z avantgardy i z experimentu 60. let minulého století. Jako by mu Emanuel Frynta tak trochu koukal přes rameno. Je to asi kniha největšího formátu, kterou jsem si koupil, v tzv. Schalplatteformat.

 

Dnešní nákup

Aldi Luisenstr. 28

65 185 Wiesbaden-Innenstadt

 

Dauerwurst- Aufschnitt          0,95 A

American Cookies                 0,89 A

Schokolade Nussknacker      0,55 A

Schokolade Nussknacker      0,55 A

Frischmilch 1,5% ESL            0,42 A

S u m m e                              3,36 Eur

14.10.09 18:24

5 Artikel

Bar

 

Co jsem v noci četl

Zakoupil jsem si obsáhlý týdeník DIE ZEIT (8. Oktober 2009, Nr. 42) s vloženou přílohou věnovanou veletrhu, na kterém je letos čestným hostem Čína. Zaujal mě obsáhlý článek o autorovi Friedrichu Schorbovi (32 let), jenž napsal článek o tloustnutí a poté na stejné téma celou knihu, která ho proslavila. Dílo se jmenuje Dick, doof und arm (Tlustý, blbý a chudý). Článek na mě působí jako mystifikace.

 

Co jsem v noci ještě četl

V noci jsem četl text o americkém výtvarníkovi jménem Slash Snow, v sedmadvaceti letech si získal respekt na newyorské výtvarné scéně. Letos v létě se předávkoval  heroinem.  Pracoval hojně s původním materiálem, lepil koláže, fotil polaroidem, do svých děl onanoval, jinými slovy vracel postmoderní umění někam k jeho dadaistickým počátkům. Sympatický chlapík!

 

15.10.2009, čtvrtek, Wiesbaden – Frankfurt am Main

Ostře

Od rána je krásně, vstal jsem až v deset, vyhlédl z okna Villy Clementiny a nasál mrazivý vzduch. Vysoké nebe nad městem, ostrá linka vzdáleného pohoří Taunus. Dobrý pocit!

 

Na Messe!

Ve 12.36 jedu S-9 s Julií do Frankfurtu na knižní veletrh, od nádraží putujeme pěšky, povídáme si, jíme preclíky. Poté vstupujem koridorem dovnitř a ztrácíme se ve všech těch halách, exitech a stáncích. Stáváme se součastí obrovského kolosu, který chrlí knihy, nabízí knihy, rozdává knihy, prodává knihy, propaguje knihy, diskutuje o knihách, píše o knihách. Není samozřejmě v mých reálných silách to nějak popsat. Nicméně je to zážitek!

Zároveň mě však obestírá hrůza, vše se fakt přečíst nedá.

 

Mluvím po čtrnácti dnech poprvé česky

V pavilonu 4 jsou publikace o umění, zde mě upoutaly malby, kde se propojuje slovo a obraz, mrknu se na ceduli a stálo tam Jana Cerna. „Mluvíte česky?“ ptám se a již konečně mluvím svou rodnou řečí. S paní Černou, bývalou československou novinářkou a emigrantkou do Německa od roku 1983, se shodneme na několika zásadních českých autorech (J. Kolář, J. Skácel) a už zase letím dál do dalšího pavilonu.

 

Český stánek

Je velice dobře viditelný již z dálky, potkal jsem zde pár známých, např. paní Chalupovou, ale i Edgara de Bruina s manželkou;  po letech jsem se bavil s Jindřichem Jůzlem nebo Standou Škodou. Od pěti byla happy hour, tzn. jídlo a víno zdarma, což jen rozvázalo tok řeči. Bohužel jsem pak neodolal  (okouzlen češtinou i známými, a hlavně vínem) a zapálil  si po patnácti dnech cigaretu. Schade! Má vůle není tak silná.

 

Jáchym Topol čte v zednářské lóži

V 18.15 jsem měl opět sraz s Hartmutem a pěšky jsme vyrazili od pavilonů Messe k nádraží a dorazili do jednoho dvora, kde byla zednářská lóže, pro dnešní den zcela výjimečně otevřena veřejnosti, kde vystoupí Jáchym Topol. Viděl jsem ho zase po letech a byl moc fajn. Samozřejmě, byl jako já zcela nadšen z tohoto původně secret prostoru a říkal, že nejbizarnější čtení měl jednou v Mongolsku v jurtě a tohle je druhé, skvělé místo. Jeho vystoupení moderovala šéfka berlínského českého centra, Jáchym četl jen krátce česky z románu Kloktat dehet, německy Zirkuszone, jež byla prezentována skoro hodinovým, nudným předčítáním. Fajn!

Další diskuze se zvrtla v hovory o svobodě slova, ale zajímavější bylo, jak Topol v Siřemi (díře, kde žila sestra Franze Kafky Ottla) během opilecké euforie načrtl do poznámkového bloku budoucí děj románu Kloktat dehet. Také mluvil, že má ke Kafkovi stejný komplex, jaký měl on k svému otci,Hermannovi, interessant.

 

Z brožurky czechpoint

Zirkuszone

Lesung und Gespräch mit Jáchym Topol

 

Jáchym Topol war nicht nur der Star des literarischen Underground vor 1989, sindern ist auch heute einer der bekanntesten tschechischen Autoren seiner Generation. Sein Roman Zirkuszone erschien 2007 in deutscher Űbersetzung von Andreas Tretner und Milena Oda beim Suhrkamp Verlag.

Donnerstag, 15.10., 19.00 Uhr

Freimaueloge zur Einigkeit, Kaiserstraße 37, Frankfurt am Main

Eintritt frei

 

A pak víno, hovory, víno, hovory, preclíky, víno a víno a najednou jsem stál zcela sám po jedenácté v noci ve Frankfurtu na nádraží, smál jsem se, měl pocit absolutní svobody, pil kávu a ve 23.31 jel S 8 do Wiesbadenu. Usnul jsem jak špalek.

 

16.10.2009, pátek, Wiesbaden – Frankfurt am Main

Pomalu

Dnes ráno jsem zde zažil poprvé svítání. Auta svištěla po ulicích, lehce pršelo. Dobré počasí na to, abych si lehnul do postele a četl si. Vstal jsem a lepil řadu koláží, tentokrát z map Mainzu a Wiesbadenu, pořád se držím formátu A5. Američané dnes odjeli na pár dní do Bavorska ke známým, takže mám celé patro Villy Clementiny jen a jen pro sebe. Milé!

 

Na Messe!

Přesto mi to nedalo, nelenošil jsem a vyrazil zase na veletrh do Frankfurtu, dnes Regiobahnem ve 12.32. Soustředil jsem se na jiné pavilony než včera, zejména na comicsové a fantasy stánky, ty byly úžasné! Dále pak na učebnice a cizojazyčná nakladatelství. Je hezké vidět stánek Gallimardu!

Procházel jsem se také po dvoře, navštívil Lesezelt, pavilon s médii. Lidí tam bylo více než včera a teprve zítra bude otevřeno pro veřejnost, to jsem zvědav na ty davy…

Dnes vyšla nová deska Rammstein, psali v novinách.

 

Doma

Vrátil jsem se v podvečer, pral jsem a dal oblečení do sušičky, psal e-maily a textovky, surfoval po netu, trochu se díval na zprávy, zejména o počasí, jedl, pil kávu a hlavně chodil tím obrovským půdním prostorem Villy Clementiny, který mám teď sám pro sebe a liboval si. Mé kroky se rozléhají hají ají jí í…

 

17.10.2009, sobota, Wiesbaden – Frankfurt am Main

Dlouhé dopoledne a co jsem si zase koupil za knihu

Spal jsem do desíti hodin, mám nějak přetočený čas, usínám kolem druhé hodiny a spím déle. Běhání také vynechávám, bojím se těch studených rán, abych nenastydl, nějak se mi můj režim rozhodil. Uvědomil jsem si však, že bych měl jít k holiči a tak jsem vyrazil do města, obcházel různá turecká holičství, kde bylo ale narváno, nechtělo se mi čekat a tak jsem zabloudil do Kaufhofu a opět si koupil další knihu z Taschen Verlag, tentokrát M. C. Eschera. Znám jeho díla s prazvláštní optikou a bizarním pohledem na svět, kniha je však fascinující, že je zde celý umělcův vývoj, zejména skicy jsou nanejvýš zajímavé, všechny ty přípravné práce, ty rozběhy, které pak vedou k dílu. V jedné z posledních kapitol je také srovnání s R. Magrittem, myslím, že se toto téma přímo nabízelo.

 

Dnešní nákup

Aldi Luisenstr. 28

65 185 Wiesbaden-Innenstadt

 

Schokolade Nussknacker           0,55 A

Frischmilch 1,5% ESL                0,42 A

Schokolade Nussknacker          0,55 A

Bauerschnitten                           0,49 A

Käsescheiben 400 g                   1,59 A

Dauerwurst-Aufschnitt                 0,95 A

S u m m e                                  4,55 Eur

6 Artikel

Bar

17.10.09  12:33

 

Odpoledne

Někdy kolem čtvrté vyrážím opět na knižní veletrh do Frankfurtu, dnes je první den, kdy je otevřeno pro veřejnost a je to opravdu nářez. Lidí jak naseto a všude strašne odhozených papírků, letáků, prospektů, novin, tisků. Pro mě úplný ráj a tak do nalezené, papírové tašky Ullstein beru tyto různé reklamní brožurky

V jednom z pavilonů jsem stihl závěr čtení horolezecké legendy Reinholda Messnera, ale podepisoval jen svou knihu a jeho bodyguardyně mi nedovolily, abych získal jeho autogram na pouhý lístek. Škoda, byl by to hezký dárek pro tátu.

 

Psí vojáci

Také jsem se opět stavoval v českém stánku, ale hlavním bodem dnešního večera byla happy hour east europa, kde hráli Psí vojáci. Jelikož jsem je asi tak deset let neslyšel, byl jsem zvědav, co předvedou. Je to naprosto geniální, pořád hrají to samé, už třicet let. Filip Topol děsivě zestárnul a vypadá teď jak jeho otec Josef, nicméně pod těmi šedivými, řídkými vlasy se dívají na svět jeho úžasně modré oči.

Popíjíme víno, povídáme si se Standou Škodou z nakladatelství Paseka, pohoda. Po koncertě vidím, jak Filip odchází tou šíleně obrovskou halou a on je malý, strašně malý a jakoby nezúčastněný.

 

Osamocený večer

Vracím se po půl deváté do Wiesbadenu a zhruba do tří do noci lepím koláže z materiálů, které jsem dnes na veletrhu nasbíral. Mými hudebními společníky jsou hlavně Pearl Jam se svým novým albem Backspacer.

 

18.10.2009, neděle, Wiesbaden – Rűdesheim a zpět

Ráno, rychle na výlet

Opět jsem se probudil déle, tentokrát v půl desáté, nicméně po třech dnech interiérů, knih a lidí, jsem se rozhodl, že co nejdříve vyrazím na výlet a stalo se, že jsem v 11.12 stihl vlak směrem na Koblenz a dojel do dalšího místa vinařské oblasti Rheingau jménem Rűdesheim.

 

Uwe Telkamp

Neodolal jsem a v nádražním knihkupectví ve Wiesbadenu si koupil novu knihu německého autora Uwe Tellkampa (ročník 1968). Před pěti lety se zúčastnil se mnou a ostatními básníky finále Dresdner Lyrikpreis a tuto soutěž vyhrál. Jeho výkon byl tenkrát zcela strhující, recitoval zpaměti čtvrthodiny. Letos vydal v Česku svůj román Der Turm (Věž), tady jsem si prohlížel, je to špalek. Jeho nová kniha se jmenuje Reise zur blauen Stadt (Cesta k modrému městu, Insel-Bűcherei Nr. 1323, 2009) a je tvořena čtyřiceti epickými básněmi s lyrickými pasážemi, jež skládají zvláštní obraz města, které jeho obyvatelé vidí modře. Četl jsem několik textů v němčině a musím uznat, že autor je fakt velice dobrý. Je tam i nádherná pasáž o Praze. Stylově, kompozičně i žánrově. Hut ab!

 

Nádraží v úrovni říční hladiny

Zvláštní na příjezdu do Rűdesheimu je, že vlak téměř kopíruje břeh řeky a velké, osobní lodě má člověk skoro na dosah. Po letmém rozhlédnutí jsem vyrazil vinicemi vzhůru, až jsem došel (docela zpocený, bylo slunečno) k památníku Niederwalddenkmal, který se tyčí na kopci. Vedla k němu taková legrační lanovka, kdy jednotlivé vozíky vypadali jak z dětského kolotoče, nebo jako zavěšené kovové putny. Zde jsem koupil v jednom stánku Šimonkovi přáníčko k svátku.

 

Cestou dolů

Poté jsem sešel jinou cestou dolů a procházel se tímto půvabným městečkem i kolem Rýna a hojně fotil. Na jedné z cest jsem objevil do asfaltu zarvaný vodovodní kohoutek ve tvaru květiny, který jsem si vyfrotážoval (název – kovová květina). Nádraží mě překvapilo i podruhé, jelikož byly zamčeny dveře na perón a teprve před příjezdem vlaku je zřízenec odemkl. Inu, Sicherheit je Sicherheit. Po druhé hodině jsem se vrátil zpět do Wiesbadenu a dal si trochu klidu.

 

Klus mezi procházejícími se lidmi

Ještě v podvečer jsem se rozhodl jít si po dlouhé době zaběhat. Neodhadl jsem však, kolik lidí bude v tuto dobu procházet parkem. Bylo to naprosté panoptikum – rodiny s kočárky, lidé se psy, milenci, manželské páry, celé skupiny diskutujících lidí a běžci a běžci.

Zaujala mě skupinka asi dvaceti mužů, kteří hráli v parku šachy a popíjel vodku.  Připomnělo mi to polské město Lodž před sedmnácti lety.

 

19.10.2009, pondělí, Wiesbaden – Frankfurt am Main a zpět

Úprkem

Ráno jsem vstal kolem půl deváté a rozhodl se vyrazit co nejdříve do Frankfurtu. Neměl jsem žadné konkrétní cíle, spíše jsem chtěl bloudit, nicméně jsem již ve Wiesbadenu před nádražím objevil další cedulky deportovaných Židů, rychle jsem si je opsal a pokračoval dál.

 

Adolfsallee 26

Hier wohnte

Ludwig Levitta

JG. 1885

deportiert 1942

Theresienstadt

ermordet 1943

in Auschwitz

 

Hier wohnte

Hertha Levitta

geb. Rosenstrauß

JG. 1894

deportiert 1942

Theresienstadt

ermordet 1943

in Auschwitz

 

Hier wohnte

Herbert Leo Levitta

JG. 1927

deportiert 1942

Theresientstadt

ermordet 1943

in Auschwitz

 

Höchst

Místo, které mě docela lákalo- příměstí, trochu industrial, hodně imigrantů. Procházel jsem se jen kousek od nádraží, mlha zakrývala město, bledé slunce se kdesi skrývalo a pak jsem zpozoroval skupinku lidí před vchodem u jednoho činžáku. Myslel jsem, že se jedná o nějakou exekuci, ale pak jsem si všiml fotoreportéra a zjistil, že právě na zem zabudovali další stejné, kovové židovské destičky. Zvláštní shoda?  Řízená náhoda?

Muži mají v ruce transparent s nápisem Steine gegen das Vergessen. Přijíždějí policisté, usmívají se a říkají ok. Jedna z žen čte z papíru židovské osudy, malá, pouliční přednáška.

 

Albanusstraße 36

Hier wohnte

David Mannheimer

JG. 1870

deportiert 1942

Theresienstadt

tot 10.9.1942

 

Hier wohnte

Meta Mannheimer

geb. Dahlberg

JG. 1900

deportiert 1942

Region Lublin

ermordet

 

Hauptfriedhof

Dlouhé stíny vrhají stromy na uhrabané cesty, hroby, secesní, bohaté, středostavovské, dlouhé cesty, napříč, polorozpadlé zdi, slunce osvěcuje mrtvé, ležící.

 

Info z průvodce

Hauptfriedhof (Neuer Friedhof)

Mit rund 70 Hektar ist der Hauptfriedhof heute eine der größten Parkanlage Frankfurts.

Die Inschriften vieler Grabstätten, vor allem im alten Friedhofsteil, lesen sich wir ein Frankfurter Geschichstbuch.

 

Jízdy U-Bahnem, S-Bahnem, Straßenbahnem

Miluji náhodné přestupování a nastupování, nevím kam, sem a tam, miluji pozorovat lidi, podívat se na hodinky a vyrazit někam dál, omrknout situaci, zmerčit lidi, podívat se na billboard, kouknout do výloh a zase nastoupit a vystoupit z tramvaje, někde v Sachsenhausenu, dívat se na spadlý list, pozorovat výrostka, jak se courá ze školy a poté se opět objevit u Hauptbahnhof.Dnes mě tam tramvajové trasy přivedly třikrát během hodiny a mezitím jsem byl někde dole v tom velikém městě a občas zahlédl nějaký mrakodrap průzorem k nebi…

 

Dnešní nákup

ALDI

Luisenstr. 28

65185 Wiesbaden-Innenstadt

 

Pudding 0,9 % Fett 4-er       0,99 A

Joghurt-Drink 0,1% Fett       0,69 A

Orangensaft/PET                 0,65 B

Rosinenschnitten                  0,99 A

Lebkuchen Sortiment           1,69 A

Cremige Frischkäsezub.       0,59 A

S u m m e                         5,60 Euro

6 Artikel

Bar

19.10.09 18:44

 

Zásilka básní

Dnes mi přišla obálka od drážďanského básníka Norberta Weise (zároveň  redaktor časopisu Signum Blätter fűr Literatur und Kritik)., s jeho básnickými sbírkami- Von den Hűgeln herab, Herbstreise, Reich und Fluchtwege der Delphin. Budu z nich něco překládat.

 

500 g známek a mail-art

Ve frankfurtském Kaufhoufu jsem procházel papírnictví a objevil něco zcela neuvěřitelného- kulatou, průhlednou krabici narvanou známkami s kousky obálek a dopisního papíru. Nálepka měla lákavý nápis: Sonderleistung Welt-Missionskiloware 500 Gramm. Neváhal jsem a koupil ji. Ve Wiesbadenu jsem ještě koupil 40 obálek a rozhodl se, že budu lepit tzv. mail-art. Když jsem tu krabici otevřel, zjistil jsem, že řada známek se opakuje (zejména z Velké Británie nebo Holandska), to mi však nevadí. Úžasné ale je, že je to nasbíraný materiál, který se dá hned použít (chtěl bych vidět toho magora, který stříhá denně obálky, shání je od známých, nebo pracuje někde na úřadě, a nebo je to nějaká stará sekretářka, která nemá, co dělat). Vše je hned připravené a hotové ke kolážování, to je naprostá paráda. Hned začínám a končím někdy ve dvě v noci.

 

20.10.2009, úterý, Wiesbaden – Frankfurt am Main a zpět

Spánek do půl desáté

A pak pozvolné ráno, ještě trochu koloruji obálky mail-artů. Vždy se podívám a zase to zkouším dodělat, aby to bylo zaplněné, plné, syté. Poté si dávám na nádraží ve Wiesbadenu Kaffee mit (by Sub-way) a vydávám se zcela náhodně prvním vlakem někam. Jedu opět do Frankfurtu Höchst, vystoupím a zjistím, že mi za 20 minut jede vlak k Bad Solden. Tam jsem ještě nebyl…

 

Bad Solden z Höchst

Přes Frankfurt-Sossenheim (v tomto místě sosat nektar), Sulzbach (a zde si dát ten krásně klepavý sulc ze zabíjačky, rosol!). Krátká, asi pětiminutová procházka městečkem Bad Solden a rychle pryč mit S-3 přes Sulzbach-Nord, Schwalbach, Schwalbach-Nord, Niederhöchststadt, Eschborn, Eschborn-Sűd, Frankfurt-Rödelheim, Frankfurt West, Messe, Galluswarte, Taunusanlage až k Hauptwache.

 

Účtenka

Wohlthat´sche Buchhandlung

Neue Kräme 14-16

603 11 Frankfurt/ M

 

Rechnung

Engelmann, Ines janet

Jackson Pollock Lee Krasner 4,95

Vielen Dank fűr Ihren Einkauf

20.10.2009 16:05

 

Jdu dál Frankfurtem…opět přes most…tentokrát do leva

Procházím se podél Mainu…nejprve proti proudu…po pravém břehu…přecházím most… vracím se kolem přístavište zpět…na hrázi sedí týpek…hraje na saxofon…vedle sebe termosku s čajem…druhý tiše civí do vod…přizvukuje…je kolem páté odpoledne…pod jeřáby nákladního přístaviště je malý restaurant…hosté se vyhřívají na dřevěných, nákladních vozících…kterými se kdysi vozily balíky a pytle s poštou…jsou zabaleni do dek skořicové barvy…popíjejí kávu…na jednom z vozíků se vyhřívá pes…všichni mžourají… usmívají se…jak nějaká podivná řiční sekta…dívají se na vodu…do slunce…na horizont…

k mrakodrapům Frankfurtu…

 

Účtenka

Galeria Kaufhof

Frankfurt Hauptwache

Zeil 116 – 126

60313 Frankfurt/M.

 

Pritt-Stift 40Gr.           3,95

100 Versandt. C5       4,50

T o t a l                      8, 45 Euro

 

Situace v S – Bahnu,  uplakané děvče a tři turecké sudičky

Nastupují v Mainzu do S-Bahnu. Tři mladé, krásné Turkyně. Ve věku 16 – 19. Nalíčené.  Vedle sebe mají o hlavu menší děvčátko. Světlovlasé. S malým, červenočerným kufírkem na kolečkách. Hovoří spolu. Stojí u dveří. Pak si děvčátko na něco vzpomene. Něco (asi) zapomnělo. Nevím. Jsou ode mě daleko. Všechny starší (známé či neznámé?) turecké sudičky jej utěšují. To opravdu ženy umí. Vcítit se do druhé bytosti. Teď. Hned. To jim závidím. Objímají jej. Podávají papírový kapesník. Nakonec děvčátko telefonuje. Slyším její Mami, ich muss umsteigen. Posmrkává. Dívá se z okna. A poté ještě volá do malého červeného Handy – Papi! Už se uklidňuje. S vážným výrazem se dívá z okna. Nádraží Wiesbaden-Ost. Sudičky na ni upírají soucitné pohledy. Společeně vystoupí na Wiesbaden Hbf. Ony odcházejí. Kroutí zadky v džínách. Popotahují si trikoty. Upravují pestrobarevné šály. K maličké přistupuje otec. Naklání se k ní. Děvčátko konejší. Něco mu říká. Objímá. Líbá…

 

Do tří do rána lepím

Nasadím si sluchátka od notebooku, střídám jednotlivá alba (teď zrovna poněkolikáté od Nine Inch Nails Fragile, pak nové Pearl Jam, opět Sonic Youth, Oasis, Manic Street Preachers a nakonec fascinující The Dead Weather) a lepím, vybírám útržky se známkami z té bezedné kulaté krabičky, dívám se na ně, obracím je, třídím a lepím, někdy stříhám, spíš trhám na menší kousky a lepím, podívám se z okna na kostel, na odlesky světel aut, připravím noviny pod útržky obálek a dopisů, abych neumatlal stůl a zasel lepím, davám hotové věci pod knihy, aby se nekroutily a zase a zase.

Read Full Post »

7.10.2009, středa, Wiesbaden – Elltville am Rhein

V parku i na trhu

Slunce se již opírá do střešního okna, auta hvízdají na Friedrichstraße už od svítání a já spal až do 8.32 a vyběhl sám opět do parků. Trochu mě píchalo u srdce na zpáteční cestě, ale jinak jsem ok.

Dokonce jsem potkal jednoho ze ztracených pejskařů, třicátníka s jackem russelem, měl dnes zelenou baseballku a hnědý pullover. Kolem deváté běhá víc lidí a jogguje jich také hodně, vypadají jak panáci, ale to nevadí. Mam rád lidi, kteří se nestydí, že chtějí být ve formě. Mezi nimi je taková snědá čtyřicátnice, říkám ji prdelka, protože má opravdu nádherný zadek a ta chodí jak malá dřevěná víla, vždy se za ní musím otočit.

Na hlavním náměstí ve Wiesbadenu je dnes trh. Německé trhy mám rád už od dětství, znám je z Hamburku nebo z Dresden. Tady je vše podstatné pro život – dobrý sýr, dobré ryby, pivko, klobásky, postávající hloučky lidí, dobrá komunikace trhovců. Neodolal jsem a koupil se čtvrtku kuřete. Okamžitě jsem běžel domů a hned ji zhltl.

 

Mihnutí za výlohou Le Grobag – Wiesbaden Hbf.

Vysoká žena v černých džínách,

se objímá s mužem v bílé kšiltovce

Co jsi mu říkala? Miluješ ho?

 

Drobná dívka s laptopem přes rameno,

zamračená, rychle dupe podpatky.

Na co myslíš? Jsi v pořádku?

 

Elegantní dáma v modré uniformě

a červenobílém šátečku. Letuška?

Svět je fajn, nebo ne?

 

A v žlutém obdelníku na peróně

postávají kuželky kuřáků,

rozestavěny jak v nějaké dávné hře

a mluví zueinander und sehr laut.

 

Titulky Wiesbadener Tagblatt 1.jpg

Porýní poprvé

Po obědě jsem se vydal na další výlet, tentokrát do nedaleké  vinařské oblasti zvané Rheingau. Sedl jsem ve 12.36 na Regionalbahn Richtung  Koblenz a vystoupil v místě jménem Eltville am Rhein. Už od prvních kroků jsem tušil, že to bude nádherné místo a tak se stalo. Vytáhl jsem digitální zrcadlovku a zamířil její hlaveň na první hrázděný dům a a a nic! Došly mi baterky, zklamaně jsem ji uložil zase do baťohu a chodil si středověkými uličkami až k hradu ze 14. století. Pak jsem pokračoval podél břehů Rýna, civel do kaluží, sbíral černé, říční mušle a byl šťastný, že je tak krásný den. Na slunci prý bylo 28 stupňů a já chodil v krátkých rukávech. Zpět jsem jel opět autobusem, tentokrát Linií 171.

 

8.10.2009, čtvrtek, Wiesbaden – Frankfurt am Main – Friedrichsdorf a zpět

Opět parkem

Budík jsem měl dnes na osmou, s Mattem jsem byl dohodlý, že opět půjdeme běhat, ale jelikož malý August der Starke se probudil už v pět ráno, July opět padla do limbu a otec (mimochodem opravdu velmi dobrý a zodpovědný) se o něj staral a zůstal doma. Já už mám tato rána naštěstí za sebou. Plně to chápu, dělal jsem to stejně, když se jeden z mých synů probudil.

Vyrážím tedy sám opět parkem, ale nějak mi to nejde, trochu mě opět pobolívá u srdce a tak běh přerušuji ostrou chůzí. Na začátku parku se ke mně přidal na kole jakýsi pobuda, mluvící silným dialektem a mlel mi do hlavy všechny ústrky, které se mu kdy přihodily. Slova drtil mezi řídkými zuby jak říční křemeny a za jízdy popotahoval krátké cigáro, všechno jsem mu odkýval, pak se rozloučil a pozdravil mě. Inu, přitahuju magory i tady. A vím, že samotáři jsou zlí (starý dobrý Ivan Olbracht a jeho úžasný triptych povídek) a tak je vyslechnu a vše je v pořádku. Po klasické otočce za třetím parkem jsem ke své radosti potkal koho? No, přeci třicátníka s jackem russelem, ale paní s bišonkem jakoby se do země propadla, škoda. Navíc začalo hustě pršet, rychle, schnell nach Villa Clementine.

 

Básním i zde

Část dopoledne jsem dnes věnoval přepracování svých básní ve sbírce krooa krooa, zejména tzv. Vzkazy Vlašského Daniela, jsem trochu přeformuloval a pak se věnoval oddílu Smírci, který také čeká na dodělání. Zaroveň se vždy juknu na vznikající básně z knihy Nebožky/Selige, která mě baví čím dál víc; navíc když jsem nyní začal ještě přidávat další texty psané na bázi nejstarších fotografických momentek Děčínska. Tady jsou dvě z dnešního rána:

 

Vyjukané děvčátko na Hladovém kameni

/snímek neznámého autora, 1892/

Sedím ve světlých šatečkách, nohy  navlečené do tmavých, pletených punčošek.

Jé, jak kousaly, ale máma nakázala… Za mnou, jak železné, mlčící chřtány ryb se houpou nákladní čluny, před nimi lesk matného Labe.

Na Hladovém kameni jsou vyryté letopočty, zachycující  veliká sucha, kdy voda klesla, tak že potopený kámen rostl z vody jak zkamenělý sumec.  Často jsem vyryté značky a čísla  obtahovala zabahněným klacíkem. A ten bosonohý kluk v námořnické čepici sedící vlevo ode mně, jo, ten s tím drzým kukučem, to je má dětská láska, můj Ferdi!

 

Zmizelý Ferdi

(vzpomínka Eriky)

Hrály jsme si často na zakotvených,

nákladních člunech na schovávanou.

 

Eriko, Eriko, volával, chytnu tě za triko

a schovával obličej do dlaní, když

začal opřený o boudu lodníků počítat:

 

Eins zwo drei

wer isst Brei?

 

vier fűnf sechs

was dir schmeck´s?

 

sieb acht neun

bist du neu?

 

zehn elf zwolf

dich frisst Wolf!

 

A já napjatá jak úvazové lano,

juchala štěstím i závratí dětství,

když mě našel schovanou

za převrácených kýblem nebo složených dřevem.

 

Ferdi, triko mi servi, řvala bych nyní,

můj zmizelý,  ale ozývá se jen duté šplouchání vody

při nárazech do kovových boků člunů.

 

Vrásčitým prstem obtahuji letopočty na Hladovém kameni,

věčně hladová po dávné lásce zůstanu i já.

 

Severočeská, má vesnička kousek od Frankfurtu

Regiobahn ve směru Frankfurt am Main se mnou vyrazil v 11.32, tentokrát trochu odlišnou trasou kolem vinic (jetzt ist Erntezeit) přes Hochheim, Flörsheim, Eddersheim, Hattersheim (není těch domovů nějak moc?), Sindlingen až ke krásné továrně na barviva Farbwerke k velkému nádraží na okraji Frankfurtu jménem Höchst, odtud jsem dojel na Hauptbahnhof.

Mým dnešním snovým místem, kde opět nebude nic,  se stal Friedrichsdorf, vyznačený na mapě Rhein-Mainz-Verkehrsbundu jako konečná hnědé linie S-5. Bylo opět krásně slunečno, vlak uháněl k severu, zahlédl jsem zvlněné kopce vrchoviny Taunus (vždycky si vzpomenu na toho starého Forda) a na konci jsem vystoupil. Tak tohle je má vesnice, mé léno, můj Friedrichsdorf a radostný smích mě zacukal v koutcích – posprejovaná, špinavá, nádražní budova s vymlácenými okny; smradlavý, bezdomovský zevl, který se mě ptal: Entschuldigung, haben Sie Kleingeld? Jé, jaká úleva, jsem doma, konečně, hledal jsem to a našel, ano, jsem na některém nádraží v mých milovaných severních Čechách, třeba v Benešově nad Ploučnicí nebo v Duchcově.

Zůstal jsem ve své (tedy Bedřichově vsi) přesně 16 minut, než mi jel vlak zpět a já vystoupil na Frankfurtu West, dal si obloženou housku s kávou a místo ní málem dostal preclík, protože mi Portugalka nebo Španělka za pultem (tady snad jiné ženy ve všech těch imbisech ani neprodávají) špatně rozuměla. A zde vznikl tento text:

 

Frankfurt am Main (West), Servise store (DB), 14.22

/statický, situační text/

 

Dělník v šedivočerných kalhotech a bílém triku,

krátce ostříhán, s náušnicí v levém uchu

leze po autobusové zastávce a

velkým, zaobleným kladivem buší

do úchytů střechy z tvrzeného plexiskla.

 

Za ním (perspektiva lyrického subjektu)

od stolku se čtyřmi židlemi barvy mocca a šedivým stůlkem.

Za ním (opět perspektiva lyrického subjektu)

průhledem výlohy vpravo od oddělení časopisů (Maxim, Tattoo,

Star wars, Gesund, Ökoinvest, Geo, Pachwork, Herbsträtsel).

Za ním (opět stejná, neměnící se perspektiva lyrického subjektu)

na chodníku šedivý sloupek s modrou cedulí,

na které je bílým písmen napsáno

Kurfűrstenstraße.

 

Frankfurt am Main (West), Servise store (DB), 14.22

/pokus o interpretaci;

připsáno Johannu Wernischovi se vztyčenou poklonou/

 

Za prvé si, milý čtenáři, všimni názvu, ten je totiž v literatuře dost důležitý. Správně jsi pochopil, že se jedná o určité místo. Pro ty méně chápavé Frankfurt (to je to veliké město, kam jsem dnes dojel) am je zkrácená předložka se členem určitým (an dem) typická pro místa ležící nad vodními toky a tím je zrovna řeka Main (česky Mohan) a West znamená západ, ale tady je to jedno z okrajových nádraží velkoměsta.

Servise store je nějaký blbý amerikanismus (tady se to však toleruje, po druhé světové válce zde byly v tzv. Západní zóně hordy amerických vojáků i otec Charlese Bukowského) a znamená něco asi jako krámek cestujícím k dispozici.

DB je zkratka Deutsche Bahn, tedy Německá dráha, ale pozor, neplést s její ušmudlanou a věčně zpožděnou sestřičkou, Českou dráhou.

Důležitou informací a filozofickou veličinou je co? No, přeci čas. A v kolik se to odehrálo? Ve 14.22 nebo-li sedm minut po čtvrt na tři odpoledne. Co nám z toho vyplývá? Že, němečtí dělníci pracují i po druhé hodině odpoledne (srovnej s našimi), určitě nebyly na svačině od desíti do půl dvanácté a na obědě od jedné do dvou, plus nějaké to pivko a rumajzl na zazdění a pak do sprchy a domů. Ne, německý dělník opravdu už od božího rána opravuje zastávku autobusu, aby byla hotová a sloužila cestujícím. Pravda, měl půhodinu na oběd, ale dosud nemá padla, což bude asi nejdřív za hodinu, tak furt pracuje. Tak název máme z krku.

Co znamená závorka? Obecně informaci, která není zas tak úplně důležitá, nicméně ty neuzávorkované věty tak trochu doplňuje. Všimni si, milý čtenáři a pozor na gender i ty milá, krásná, prsatá, prdelatá čtenářko, pozor, u čtenáře je mi úplně fuk, jak vypadá, ale tady kladu důraz na určité optické znaky, které sice jakoby nejsou u žen důležité, ale my (muži) je hned vnímáme a hodnotíme. Takže si znovu všimněte, vy všichni, co tu mou výkladovou kravinu čtete, že závorka má několik důležitých pojmů.

  1. Slovo interpretace znamená výklad nebo-li to, co text znamená, pokus snad vysvětlovat nemusím.
  2. Statický znamená, že v textu je málo dynamiky nebo-li děje, že je takový strašně suchopárný, ztěžklý a situační, že to je zcela obyčejná chvíle, kterou můžeš zažít i ty, samozřejmě, holka i ty.
  3. Zároveň to má určitou literární narážku na experimentální poezii, kterou si můžeš, milý(á) čtenáři(řko), přečíst zejména v antologiích JOB BOJ nebo Vrh kostet autorů Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové.
  4. Text je připsán velkému českému básníkovi, který se jmenuje Ivan, ale to je pro něj moc rusofilní, jelikož se narodil jako syn vojákovi Wehrmachtu (můj vlastní děda prý taky tak, ale já ho nikdy nespatřil), říká si tedy někdy Johann a vztyčená poklona to je obrat, který básník-Wernisch použil v knize Cesta do Ašchabadu aneb Pumpe a dalajlámové, kde věnoval oddíl Osm schematických básní (snad se nepletu, nemám to an hand) právě již výše zmiňovanému Josefu Hiršalovi (který je bohužel mrtev).
  5. Uf, a teď konečně k samotnému textu. Samozřejmě, že nejde o nic jiného, než o to, že nějaký německý dělník, který musí pracovat a ne se flákat po Frankfurtu nad Mohanem jako já a pozorovat lidi, tak ten dělník prostě leze po plexiskle zastávky, opravuje ji a bouchá kladivem, což mě ruší, protože si chci svou kávu, teď a tady v tom podivném imbisu vypít v klidu a dívat se na něco úplně jiného než na toho chlapíka, ale co se dá dělat, už mi vpadl do hledáčku a už si o něm píši poznámky. No, a protože ho nevidím zcela, ale jen chvilkově, jelikož mi uniká z výhledu výlohy a jelikož tam je spousta časopisů, tak jsem jich několik z té řady vyjmenoval, abych tím všem dokázal, že umím přečíst zhruba na deset metrů skoro všechny jejich názvy a tím pádem, že ještě ve svých skoro jednačtyřiceti letech slušně vidím. Jinak tady v Německu jsou fakt hodně důslední, takže každá ulice se nějak jmenuje a dokonce je pokaždé označena. Každý turista či chodec hned ví, kde je a může se tak snáze zorientovat. Barvy snad vysvětlovat nemusím, pokud nejseš barvoslepý (á) a Kurfűrstenstraße mi připomnělo Drážďany, protože tam je proslulá zeď s průvodem těchto kurfiřtů, hezky česky přeloženo.
  6. A na závěr jsem si ještě schoval tu vynechanou závorku. Lyrický subjekt je literární, teoretický termín označující v poezii toho, kdo text píše, bacha, to není vypravěč, jak ti špatně řekli, milý čtenáři i tobě krásná, malá, prsatá, prdelatá čtenářko na základní škole, takže lyrický subjekt jsem já, Radek Fridrich, ročník 1968, básník, učitel, výtvarných autodidakt, příležitostný překladadatel a recenzent, otec dvou synů, který dostal poprvé v životě tvůrčí stipendium do německého Wiesbadenu (wow) a neví, roupama, co dělat. Zároveň se tato závorka třikrát opakuje, což má také svůj význam, jelikož se jedná o tzv. gradaci, nebo-li opakováné stupňování a naznačuje to, že prostě sedím pořád na jednom místě, nehnul jsem se ani o píď, zatímco jsi ty, milý čtenáři tento text četl a zátímco jsi ty krásná, malá, prsatá, prdelatá čtenářko nad tím mávla rukou, protože víš, že důležitější jsou jiné věci, než pozorovat nějakého dělníka a máš samozřejmě pravdu. A perspektiva je něco jako úhel pohledu! Howgh!
  7. (Kdyby ti, milý čtenáři, i tobě, krásná, malá, prsatá, prdelatá čtenářko přišla tahle interpretace přehnaná a příliš intošská, máš pravdu; pusť si k tomu však triphopovou desku Third z roku 2007 kapely Portishead, dostaneš důležitý kontext a vše pochopíš, hudební termín triphop ti snad vysvětlovat nemusím, nebo jo?)

 

9.10.2009, pátek, Wiesbaden – Biebrich – Eltville – Wiesbaden – Darmstadt – Wiesbaden

Eltville, pohádkové místo

Již od rána svítí slunce, vstal jsem v půl osmé, skvěle naladěn, nešel jsem běhat, aby mě to nezdržovalo a po rychlé snídani jsem si vzal své outdoorové oblečení (tedy hlavně boty a kalhoty), koupil jsem si jestě v C+A šátek (už druhý!, mám je rád, šály už od dětství nesnáším) a autobusem dojel do Biebrichu. Zrcadlovka nabitá střílela do všech stran (hospůdky, zámek, ulice).

Mým cílem bylo dojít do 10 km vzdáleného Eltville, kde jsem byl již tento týden. Počasí větrné, slunce se neschovalo a já šel podél Rýna a pozoroval tu podzimní atmosféru.

Otec Rýn vysychá, stálo minulý týden v novinách a tak jsem sestupoval z cesty a chodil po odhalených říčních březích. Na dvou místech jsem narazil na kameny různě sestavené na sebe. V Čechám tomu říkáme stavět panáky a jsou hodně v horách nebo na vrcholcích skal.

Tady je to asi neobvyklé, protože když jsem je opravdu důkladně a dlouho fotil, ptali se mě kolemjdoucí, zda jsem je vytvořil. Na otázky, co asi mohou znamenat, jsem odpověděl, že ledacos. Mě spíše zajímal ten neznámý stavitel, byl dost precizní a pracoval skvěle s vertikální statikou, jelikož občas byly kameny dost nepochopitelně postaveny na sobě.

Intenzivně jsem fotil břehy Rýna, hrázděné domy v křivolakých uličkách Eltville. Ležel jsem na lavičce, zíral do nebe, měl radost ze slunce a v 13.57 skočil na Regionalbahn a dojel zpět do Villy Clementiny.

 

Do Darmstadtu

V 16.39 jsem odjížděl s July a Alexanderem Pfeifferem (autorem krimirománů a šéfem místní literární pobočky) Regionalbahnem na autorské čtení do Darmstadtu, bratři-amici, Matt a Dave přistoupili v Mainzu.

 

Pozvánka zněla takto:

Matthew Guenette liest mit Irmgard Maria Ostermann, Alexander Pfeiffer, Barbara Zeizinger, Gerty Mohr und Adolf Heinzelmeier, Lyrik und Prosa in Englisch und Deutsch.

 

Bus-Linie L (Darmstadt)

„Kam jedete?“, zeptal se Alexe mírně opilý, jednonohý chlápek s berlemi.

„Máme dojet do stanice Prinz-Georg-Garten, linií L.“

„To je blbost, můžete jet tramvají, pojeďte se mnou.“

Nastoupili jsme a chlapík nám začal vysvětlovat, jak máme jet dál.

„Ale to není pravda,“ vmísil se do toho mladík s květinou v papíru a hnědém, manšestrovém saku, „můžete vystoupit o stanici dřív, nemusíte přestupovat.“

„Cože?!“, zařval ten jednonohý, „já že nemám pravdu?“

„Ale máte“, řekl mladík, „jen si myslím, že to můžou vzít přes park.“

„Jasně,“ vložila se do toho ještě v hábitu zahalená Turkyně, „tady vystupte!“

„A kde je vlastně ta Linie L, “ ptal jsem se Alexe.

„Nevím, to fakt nevím.“

 

Čtení v zahradním a kratochvílném domku

Večer poezie se konal v úžasném prostoru Prinz-Georg-Garten, což je zahrada francouzského typu v tzv. Garten und Lusthaus, nebo-li v zahradním a kratochvílném domku, který byl uvnitř zařízen jako dobrovolná knihovna, kam lidé přinášeli své přebytečné knihy. Někdo si prý něco půjčí a pak to vrátí, nikdo nic neeviduje. Dobré. Zaujal mě nápis, který oznamoval, že nechtějí žádné National Geographik?!

Trochu jsem se toho obával, obzvlášť když přišlo pár starších dam, z nichž skoro všechny byly autorkami. Nakonec to bylo milé, hladivé čtení, kde Matt v plné své šíři ukázal, zač je toho loket, četl fakt moc dobře, nahlas, gestikuloval, měl dobrou ráži.

Z lidí na pozvánce se to naštěstí scvrklo. Alexander Pfeiffer četl ze svého krimirománu Das Ende des Liedes? a pak Barbara Zeizinger několik textů, z nichž dva reagovaly na Mattovu tvorbu a zejména na jeho manuskript, který zde dotváří a jenž se jmenuje Pastboy, což je chlapec, který si přivydělává v restauraci a uklízí po hostech stoly, utírá atd.  Dostal jsem od Barbary dvě básnické knihy (Als ich im Meer spazieren ging a Zeichen in die Nacht), myslím, že bych něco mohl přeložit.

 

Ochutnávka vín v bývalém řeznictví

Pak se to celé krásně zvrtlo. Hledali jsme restauraci, napřed jsme to zkoušeli v typické, německé hospodě jménem Darmstädter Braustűb´l, ale v pátek večer. Hloupost! Navíc v osmi lidech. Pak byl návrh jít do blízké mongolské restaurace. Narváno! Už to vypadalo na kafe v McDonalds, až nás zachránil podnik, který vypadal jako veliké řeznictví a byla tam ochutnávka vína.

Sedli jsme si, povídali si a pak jsme byli vyzvání k ochutnávce, s tím, že  si na konci můžeme (spíš musíme) nějakou lahev koupit. Dave, Alex a já jsme zaujali výhodné pozice u čišníka, který měl nadosah všechno to nádherné víno. Stoupli si ke kulatému stolečku a  ochutnávali. Škoda, že jsem se nedržel (jak jsem to už léta dělal) bílého vína, ale přešaltoval, dle mých vinných kamarádu, na červené – dochuť černého rybízu, ostružin – signalizovaly težká vína a tak se také stalo. Letěli jsme jak vinné rakety do desíti, pak pili plechovkové pivo na nádraží, cestu zpět si pamatuji velice matně. Z nádraží ve Wiesbadenu jsme jeli nejspíš autobusem, nevím. Ve finále jsme vypili ve třech (Julie, Alex a já) moje Roso z lednice plus to víno, které jsem si v poblouznění a okouzlení koupil na ochutnávce, s tím, že ho přivezu do Čech. Naivní. Usnul jsem (spíš umřel) v půl třetí ráno.

 

10.10. sobota, Wiesbaden

V 10.12 jsem se probral s lehkou kocovinou a ta mi vydržel po celý den.

Dopoledne jsem koupil na trhu grilované kuře ke společné večeři s americkými přáteli.

A úžasnou marmeládu:

 

Právě teď

vychládá

na mém stole

handgekochte

bittere

Orangenmarmelade

mit Whisky,

kterou jsem si koupil na trhu

od sympatického chlapíka.

 

A na mou otázku,

když jsem si ji

ještě teplou

bral z košíku.

Noch warm?

 

Odpověděl:

Ja, gerade jetzt gekocht.

 

Právě teď,

tři minuty po dvanácté,

kdy zvuk zvonů

z nedalekéko kostela

se ještě mísí

s ostrým hvízdem sirén,

si ke kávě

nabírám malou lžičkou

ten chladnoucí zázrak

a pomalu jej vkládám

do úst a pomalu, ale

velice pomalu polykám.

 

Kolem třetí jsem jel busem k Thermallbadu

a pak pěšky městem, křížem krážem,

až jsem našel na chodníku toto:

 

Nalezená, mosazná cedulka v Nerostraße (Wiesbaden)

před vysokým domem č. 46 s bílou fasádou

Hier wohnte

Perla Hammermann

geb. Kupermann

J.G. 1875

deportiert 1942

Theresienstadt

ermordet 29.9.1942

in Treblinka

 

Poté jsem šel něco dokoupit:

 

Dnešní nákup

/ALDI, Luisenstr. 28

65 185, Wiesbaden-Innenstadt/

 

Frischmilch 3,5 % ESL         0,48 A

Bacon                                 1,05 A

Kassenelschnitten 500g     0,55 A

Gouda in Scheiben             0,99 A

Trauben, blau, kernlos       1,39 A

Orangensaft/PET                0,65 B

Milchreis 200 g                   0,32 A

Quark-Dessert                    0,29 A

S u m m e                             5,72

8 Artikel

Bar

 

Upravoval jsem své fotografie asi dvě hodiny v programu picasa2 a pak se mi to celé položilo. Škoda.

 

Večeře

Kolem stolu – Julie, Dave, Matt,

August de Starke v bílé dětské sedačce, já.

 

Menu:

grilované kuře z trhu

bramborová kaše s česnekem

dušené fazolky

 

Dezert:

presso a tiramisu,

které Matt přinesl s cukrárny i s talířem.

 

Divná noc

Prožil jsem zcela děsivou noc, asi jsem byl přetažený, ještě s lehkou kocovinou. Do půlnoci jsem psal cvičení do pracovního sešitu německé učebnice a pak si šel lehnout. Nemohl jsem usnout, tak jsem znovu pustil počítač – to bylo už půl druhé – a do tří ještě psal další cvičení, pak jsem tedy jakž takž usnul.

 

11.10.2009, neděle, Wiesbaden – Frankfurt am Main a zpět

a probudil se v 9.12, slunce vyzývalo k nějaké akci venku. Já jsem však ještě do desíti upravoval další cvičení, pak vše poslal do Prahy, mezitím se zatáhlo a začalo pršet na střešní okno Villy Clementiny.

 

Co jsem si usmyslel, se nestalo

Myslel jsem si, že půjdu frotážovat kameny k Rýnu, jak jsem se rozhodl v pátek na procházce, ale nakonec jsemi si čmáral různé inspirace z pobytu odtud a vytvořil čtyři barevné vpisáže (rechnung, mapa?, linie, prinz-georg-garten) a jednu kolorovanou koláž s názvem vratkonoh s hřejivou vzpomínkou na kolážové kresby slovenského surrealisty Karola Barona.

 

Indie

Už několik dní poslouchám poslední album Sonic Youth Eternal a nemohu se jich nabažit, stejně jako předtím The Dead Weather. Jsou tam úžasné songy, zejména Anti-orgasmus, Antenna, What We Know, Calming the Snake, Malibu Gas Station a Masge the History. Album je vysoce hodnoceno a otcové (a dcera) indiscény hrají jak za starých, dobrých časů. Je možné, že desku Goo natočili před dvaceti lety? Vždyť je to jak včera…

 

Vzhůru do velkoměsta

12.20 jedu S 8 do Frankfurtu.Plán – návštěva Schirn Kunsthalle Frankfurt, kde je výstava čínského umění Kunst fűr Millionen, 100 Skulpturen der Mao-Zeit. Dojel jsem tam z Hauptbahnhof U4 a vlastně poprvé tady jel U-Bahnem. Připadal jsem si jak v nějakém filmu, vláček byl poměrně malý, s tyrkysově zelenými stolečky. Vystoupil jsem ve stanici Römer/Dom, vešel dovnitř a spatřil obrovskou frontu. Vzdal jsem to a vešel do galerijního krámku, prolistovával knihy a nakonec si koupil selected views No. 8, což je soubor fotografií vesměs neznámých umělců. Některé snímky jsou naprosto úžasné. Už už jsem šahal po knize Bauhaus z Taschen Verlag za pouhých 10 Euro, ale nechtěla se mi tahat.

 

Veselí muzikanti a smutné obrazy

Na Marktu jsem poslouchal skvělé muzikanty z kapely The Art of Fusion. Byl to tibetský hráč na tabla a německý bubeník. Sklízeli zasloužený potlesk okolo stojícího publika. Přešel jsem most přes Main a procházel se po Schaumainkai, což je muzejní ulice.

Došel jsem do Städel Museum a zhlédl výstavu grafik mého milovaného Edvarda Muncha (Botticelli bude až od 13.  listopadu, toho propásnu).

Řada Munchových děl je nasycena psychologičností a vnitřním napětím, ne nadarmo ovlivnil německé umělce, to mají společné. Většina vystavených prací byla černobílých, dobře nasvícených, z nichž některé byly naprosto úžasné:

Przybyszewski vypadá na portrétu jak typická postava z Gombrowiczovy Pornografie.

Úžasné byly také varianty Žárlivosti, zejména, když jsem pak o patro výše viděl již samotnou malbu.

Nádherný byl Vampyr II (1895) nebo Der panische Schreck (1917), poetický Meer der Liebe (1896) a hustý byl také Doppelselbstmord (dva milenci ležící mrtví v posteli). Nejvíce mě však zasáhl obraz Das kranke Kind (1896), na němž leží na dívka, lehce natočená z profilu, má vysoké, zpocené čelo se slepenými vlasy, některé prameny jsou kolorované do hrubé červeně. Technika je popsána takto: Farblithographie von vier Steinen, davon einer mit Kreide (Umdruck), mit Kreide, Tusche, Schabeisen, Sandpapier und Birnsstein aus geripptem China, gedruckt von Auguste Clot, Paris.

Zde jsem neodolal a koupil si pohlednici Stillleben mit Birne und Insekten nebo-li Zátiší s hruškou a hmyzem (1765, Öl auf Eichenholzlein, 25,8 x 21,5 cm) od malíře jménem Justus Juncker (1703 – 1767)

 

Zvířetník, který si odnáším domů

Nejkrásnější odměnou dnešního dne bylo zakoupení zlevněné knihy (9,95 Euro) Bestiarium von Art, Natur und Eigenschaft der Thiere sestaveného ze starých knih (zejména ze 16. a 17. století) Matthiasem Bumillerem v úžasné úpravě Jan Thorbecke Verlag (2007). Už když jsem ho držel, vybavily se mi některé kresby z časopisu Analogon, texty Jorge L. Borgese, básně Ernsta Jandla, některé knihy Mirka Huptycha, zejména Černá slepice a Vlčí mléko,  potažmo i můj cyklus frotáží Kabinet dr. Bűnauburga.

Jako to u většiny bestiářů bývá řazen abecedně, s fantasktními ilustracemi a doplněn lehce absurdními komentáři, neboť tyto knihy vznikaly dávno před existencí zoologických zahrad (taky bych ji měl ve Frankfurtu navštívit, miluji je od dětství). Editor či pro mě spíše textový kolážista, Matthias Bumiller, ve svých krátkých komentářích spojil vědecké informace s kuriozními doplňky. Myslím, že by z něj Raymond Quineau měl radost, možná by se celé Oulipo i s Alfredem Jarrym rozchechtalo blahem.

 

Bestiárium (rychlý překlad červených vět)

Jezevcova srst se venku zbarví do šediva.

Medvědí sádlo je dobré na růst vlasů.

Kdo chytí úhoře bude moudrý; kdo ho sní, porozumí ptačí řeči.

Opice má obličej jako stařec nebo jako novorozeně.

Orla nikdy nezasáhne blesk.

Kdo sní osla, upadne do hlubokého spánku.

Když se mlok rozhodoval při svém zrození mezi krásou a denním světlem, zvolil to první.

Netopýří moč je proti nachlazení.

Liška rozumí řeči psů.

Jméno žirafa pochází z arabského Zarafa a znamená milenka.

Ocasním perem z kohouta můžeš otevřít všechny zámky.

Zajíc prchne před zvukem zvonů.

Kdo uslyší na Nový rok jelení troubení, může doufat ve štěstí.

Od zlého člověka si pes chleba nevezme.

Velbloudi se dojí v nebi, tak zní staré arabské přísloví.

Kapří mozek roste a mizí stejně jako měsíc.

Kdo nemá rád kočky, bude mít smolnou svatbu.

Krokodýlí maso je bílé a chutná podobně jako kuřecí.

Leopard se může dívat za roh.

Zahalí-li se člověk do lví kožešiny, bude neviditelný.

Rys má tak ostrý zrak, že se může dívat skrz zeď.

Ve váčku z krtčí kůže peníze neudržíš.

Myši milují hudbu.

Nosorožce si nepleť s  jednorožcem.

Maso páva se jíst nedá.

Oči krakatice jsou obrovské jako polévkové talíře.

Páchne-li kraví kůže, bude brzy sněžit.

Ovce se nemají počítat.

Vlněné punčochy chrání před hadím uštknutím.

Hnízdí-li vlaštovka v domě, zůstane před bleskem ochráněn.

Labutí sádlo je dobré na vrásky a rány.

Škorpion tě nikdy nebodne do dlaně.

Čáp může použít svůj zobák jako injekční stříkačku.

Bílý tygr má modré oči.

Zvukem šalmaje můžeš přivábit velrybu.

Tchoř po devíti letech zbělá.

Vlk nemůže svůj hlas vypilovat.

Kozlečí chlupy zaříkavají hady.

 

12.10.2009, pondělí, Wiesbaden – Marburg a zpět

Neklidná, deštivá noc

Noc byla o něco lepší než ta předchozí, usnul jsem asi kolem jedné, provoz byl však nějak rušivý a co chvíli bušil déšť na střešní okno Villy Clementiny. Každopádně jsem se probudil v 8.12 celkem fit a vyrazil po třech dnech běhat. Když jsem vycházel z domu, spustil se docela intenzivní déšť, který vydržel po dva parky a pak jsem to obrátil. Nechci riskovat nastydnutí. Potkal jsem asi pět běžců, sotva dva pejskaře…

 

Vyrážíme, jsme čtyři a jedeme Mini-cooperem

Lehce po deváté přišla baby-sitter jménem Miriam k malému Augustovi der Starke a vyrazili jsme s Mattem, Davem a Julií minicopperem do Marburgu. Cesta po dálnici trvala  něco přes hodinu; zaparkovali jsme kousek od řeky a vyrazili do stadtlu. Musím říct, že jsem dosud krásnější město tady neviděl. Škoda jen, že jsem zase zapomněl dobít digitální zrcadlovku, takže nemám ani jeden snímek.

 

Historické město nad říčkou Lahn

Říčka Lahn meandrovala a odtud byl k zaklonění hlavy úžasný pohled na Oberstadt, kam jsme pomalu stoupali výtahy, schody a malebnými uličkami. Mě hned napadla analogie na Míšeň, kam jsem opět letos dojel z Děčína na kole.

V Marburgu je nejstarší protestanská univerzita v Německu, nejen s velkou tradicí (zde prý disputoval M. Luther s U. Zwinglim), ale dosud s velkou prestiží. Třetinu města prý tvoří studenti. Z krámků, kromě těch běžných, tu byl dostatek knihkupectví, antikvaritátů a secondhandů.

 

Tři zásadní podniky dle Hartmuta

Dostali jsme od Hartmuta Holzapfela tři horké tipy na podniky, kam musíme jít a všechny jsme využili.

  1. Zur Sonne (Markt 15, Hotel und Gasthaus), středověká knajpa, kam chodili už bratři Grimmové. Dali jsme si kvasnicové pivo a Tagesmenu, což byla smetanová polévka a  vepřové maso s hrubě nastrouhaným zelím a jedním knedlíkem. Kuriozita – Kotzenbecher – speciální umyvadlo ke zvracení s dvěma postranními úchyty na ruce.
  2. Barfus (Barfűßerstraße 33), studentská hospoda, založená v roce 1978, s červenými rohovými sedačkami, ach, mé dětství začalo vzpomínat. Zde jsme dali trochu Apfelweinu, které jsem doposud neměl a kávu.
  3. Vetter Konditorei (Reitgasse 4, Terrassen-Café), cukrárna z roku 1908 s úžasnou terasou, odkud je výhled na spodní město. Interiér i hosté patřili možná ke střední vrstvě a náležitě si to vychutnávali. Mají tu úžasné dorty, dal jsem si vanilkový a skvělou kávu v biedermaerovských šálcích.

Opouštěli jsme toho úžasné město celkem neradi, ale do šesti jsme musili být doma kvůli malému Augustovi, což se také stalo.

 

Opět na vše zapomínám a opět stříhám a lepím jak za starých časů

Večer a noc jsem strávil lepením koláží, nejen ze včera zakoupené fotografické publikace seleckted views, ale nalepil jsem všechny schované účtenky, slevenky, vstupenky, krabičky od sirek, poznámky, které budou dotvářet tento psaný deník…

Read Full Post »

Věnováno Mattovi, Julii a Augustu der Starke

 

1.10.2009, čtvrtek, Děčín – Drážďany – Wiesbaden

Ec z Děčína nemělo kupodivu zpoždění, do Drážďan jsem dojel v 8,46 a šel na Stehkaffee a Apfelkuchen na nádraží, tam jsem strávil asi půlhodinku s Lidovými novinami v ruce.  Pak jsem se pooomaaaluuu coooouuuuraaaaal na ICE a cestou si koupil v trafice dvě čísla Dresdner Hefte, což je časopis, zaměřený na kulturní dějiny saské metropole. Číslo 96 se jmenuje Im Banne Ostasiens (Chinoiserie in Dresden), tedy vlivům Východu na architekturu, zahradnictví a malířství, nemusím podotýkat, že v hlavním hledáčku je Pillnitz. Číslo 98 se věnuje hospodám a kavárnám v Drážďanech. Cena je naprosto geniální, pouhá 4 Eura, další tematická čísla bych koupil na zpáteční cestě.

 

ICE 1650

Dresden, ab 9.54 

Nemusím nikde přestupovat, což je fajn, kufr je těžký. Trochu jsem to prokaučoval s místenkou, ale naštěstí jsem si sedl na číslo 56 a 58 se stolkem a jako správný, starší člověk a navíc lehce vystrašený Čech (Z čeho furt pramení ta nejistota?, Jízdenku mám koupenou. Na místě nikomu nesedím, tak co?). Seděl jsem ve vlaku už od půl desáté a píši první poznámky do notebooku.

 

Dresden-Neustadt , ab 10.02

Letmý pohled na mosty přes Labe, pak řada činžovních domů, (kde asi bydlí moje překladatelka Jana Krötzsch?) a už mě objalo staré, dobré nádraží.

 

Riesa, ab 10.36

V sedmi letech jsem se zde naučil jezdit na kole podél břehu Labe, (já byl vždyky šikovný kluk, chodit jsem začal až ve dvou letech) kousek od domku sestry mé babičky, Annel. Vzpomínám si, jak za mnou lítal strejda Standa, držel mě za sedlo a pak mě pustil a já jel, někam a pak jsem to otočil a dokonce zabrzdil. Ten pocit naprostého odlehčení, naprostého uvolnění, svého samopohybu, nikdy to nezapomenu.

Z loňského cyklovýletu se mi z Riesy vybaví tři situace:

  1. nenašel jsem dům babiččiny sestry, ačkoliv jsem měl v hlavě otcovu instrukci – za mostem doleva
  2. skvělé, pálivé čínské jídlo v jedné pouliční restauraci
  3. gangy kluků s vykérovaným nápisem Riesa na levé ruce ve švabachu

 

Leipzig, Hbf, ab 11.15

18. května jsem zde s Martinem Fibigerem, Milanem Děžinským a Káťou Toškovou z Pandory a saskými literáty četl na prvním společném večeru grantu Last – Lust – Láska, který vyvrcholil Zarafestem v Děčíně.

Lidí tu nastupuje do vlaku opravdu hodně. Inu, hlavní trasa na Frankfurt nad Mohanem. Nebliká nade mnou místenka červeně, že je obsazeno? Nebliká. Klid.

Naproti mě již z Drážďan sedí asi 55letá dáma, která si čte nějaký román o antice a nyní si také zapisuje něco sešitu, vidím dataci, den ersten Oktober, fuj, to je ale neslušné, Radku, opanuj se, že by paní také něco psala, všude samí pisálek, jak odporné. Už vidím celé plejády cestujících, jak si všichni dělají poznámky a čumějí si přes rameno, jestli to ten druhý nenapsal lépe než oni.

Ve sluchátkách mi znějí The Dead Weater, poslouchám je intenzivně již od úterka a nemohu se jich nabažit.

Vyjíždíme z hlavního nádraží v Lipsku. A rychle načrtnuré flashe vět do notebooku, jetzt:

Červené Regionalbahn vlaky. Červenobílé pásky, které oddělují  staveniště. Žluté bagry. Černožlutý jeřáb firmy Thoemen. Odstavená oranžová cisterna s bílým nápisem K. Kaiser. V černožluté, vosí, kombinaci malý válec. Obrovské množství šedivých sloupů nesoucích dráty vedení.

Čtu další prózu, tentokrát novelu Standy Berana s názvem Hliněné dny, velice dobře kompozičně zmáklé, po každé přečtené kapitole se dívám z okna a přemýšlím o příběhu…

 

Weimar, ab 12.08

Řeka Saale, vinice, krajina lehce zvlněná. Žena naproti vytáhla ze zavazadla malou termosku s úžasně vonící, horkou kávou (ich möchte auch!) a pomalu žvýká půlkrajíce celozrného (jakého jiného) chleba s nějakým sýrem (francouzským, ty vole, to je úroveň, tahle baba, čte antiku, dělá si poznámky a jí to, co je zdravé a in).

Naproti přes uličku se posadil takový hodně vysoký, intošský pár, chtějí si číst a povídat si nad krajinou. Hatí jim to však opodál sedící blonďatý harant (asi pětiletý, zcela hlasově radioktivní) s tlustou matkou (asi tak 23 let, dva percingy, jeden v nose a jeden v levém obočí, do šedého véčka mobilu sděluje své „úžasné zážitky“), ještě, že mám sluchátka na uších.

Manic Street Preaches taky na novém albu Journal for Plague Lovers docela slušně vařej, jsem rád, když se vracejí starý kytarovky a furt jim to odsejpá.

 

Erfurt Hbf, ab 12.22

Žena naproti bude vystupovat, již sedí ve svém černém, koženém saku s velkými černými knoflíky a šálou lehce u krku uvolněnou. Samozřejmě má nohu přes nohu; typický posez všech žen, které již od holčičího věku pochopily, že jim to tak víc sluší nebo že takto posazené vypadají vyšší a zajímavější? Dívá se na mě káravým pohledem? Ne, pořád mě krásně ignoruje. Frau, jste součástí mého deníku, kdybyste to věděla, to byste se asi chovala jinak, co? Nabídla byste mi tu vonící kávičku a dala kousnout chlebíku, možná byste mi dala ubrousek značky Cleenex na utření koutků mých úst …

Ale takhle máš smůlu, peška, pešoura, pryskyřici, už jsem tě tak vykreslil a neuděláš nic, klidně si vystoupíš, z ICE 1650 stejně jako z mého textu. Tschűs!

 

Gotha, ab 12.39

Malá díra s šedivě bílým nádražím, Gotha, Gotha!

Dočetl jsem Hliněné dny a dlouze se díval z okna vlaku, abych zaplašil ten smutek s trochou naděje…

Intošský pár nevydržel harantovo kvílení a odsedá si někam dále do vozu, já trochu hamtnu na volume, řev naštěstí pouze odezírám.

A pak jsem usnul a prošvihl Eisenach.

 

Eisenach, ab 12.55

(žádná reflexe, žádný text,

možná jen sen, ale ten si nepamatuji,

možná jen skvrny snu,

ale ty si nevybavím,

možná jen matné čáry snu,

jen něco, co zdálo se být snem…

 

Fulda, ab 13.44

Tady bych nejradši přestoupil a jel na sever, k mým milovaným severoněmeckých městům, do přístavů, vstříc jejich vůni, vstříc té všudypřítomné rybině, jel bych ICE 538 aus Gleis 6 do Brém, jel bych ICE 588 do Hamburku, do jeho parků, někam k jezeru Alster, někam do pasáže, kde hrají jazz a kluci kroutí break dance na rozloženém kartonu, jako v 80. letech nebo ještě dál do Kielu, běžet tam k majáku, dotknout se ho dřív než můj otec a zadýchaně ho obejmout a cítit jeho vůni, kterou jsem celé dětství nasával z jeho skříně…

 

Frankfurt (Main) Hbf, ab 14.42

Vidím mrakodrapy, mrákodrápy, drápomráky, mám z toho mrákoty.

Ne, došla mi baterka v notebooku a harant kvílí, jeho tlustá matka na něj řve: Und jetzt ruhig, mein Schatz! Ale on si jede furt svou, už neříkej  mein Schatz nebo se neznám!

 

Frankfurt (M) Flughafen Fernbf, ab 14.58

Uf, zjistil jsem, že si můžu sluchátka píchnout vedle sedačky a poslouchat několik rádiostanic, vybírám tu nejtvrdší muziku a a a harant, celý od slzí jak od sazí s matkou konečně odchází. Asi někam odletí, někam kde, jsou speciální Kindergarten pro tyhle děti, které jen řvou, křičí, břečí a něco si vymiňují. Rákosku na vás, los deutschlandos panchartos!

 

Mainz Hbf, 15.22

Poslouchal jsem ve sluchátkách radio, díval se do dálky, pousmál se, když jsme přejížděli po mostě Rhein.

Ich bin hier,

Dasein.

Blesklo mi v hlavě.

 

Wiesbaden Hbf

Vystoupil jsem z vlaku, stojím se svým kolečkovým kufrem na nádraží a čekám, dokud nepřijde Stefanie Gleim (moje kontaktní osoba), která mě dovezla se svým přítelem, Santosem, do Literaturhausu, do Villy Clementine, kde jsem vyřídil všechny formality a bylo to. Pak jsem se šel projít do města a nakoupil nějaké jídlo v Aldi (opět vzpomínka na Hamburk, starý Aldi mezi labskými mosty, kousek od přístavu) a pak poprvé spát, unter dem Dach…Gute Nacht!

 

2.10.2009, pátek, Wiesbaden

Po první noci ve vile

Ráno mě probudil malý August, sedmnáctiměsíční synáček amerických rodičů, kteři jsou zde na patře se mnou. Spal jsem do 7.42 a pak jsem vyběhl do přilehlého parku a běžel kolem divadla, dál a dál, spolu s ostatními běžci a vypadalo to jako v pitomém, hollywoodském filmu. Nicméně běhal jsem asi půlhodinu, po zhruba dvaceti letech, inu, nemám tu kolo, přestal jsem kouřit a běh je to jediné, co zbyvá…

 

Setkání se redaktorem

Po snídani mě čekal rozhovor pro Wiesbadener Tagesblatt s redaktorem Danielem Honsackem přímo v rekonstruované kavárně  Villy Clementiny. Seděli jsem v jedné z bočních místností,  s temně modrými tapetami na stěnách, s decentními křesílky mléčné barvy a hnědými regály knihoven. Daniel je příjemný, mladý muž, který nadhodil pár udiček otázek a bylo to. A já mluvil a mluvil, sice jsem občas v němčině špatně fomruloval, ale prý to ušlo. Ještě jsem čekal na fotografa Paula Muellera, ktery byl taky ok a parkrát mě vyfotil. Zároveň jsem ho poprosil o své fotky na připravovaný večer do Kasselu, který mě čeká 28. října; souhlasil a fotky mi prý poskytne zadarmo, fajn.

 

Procházka městem

Poté jsem vyrazil na poznávací procházku po městě, k nádraží a pak Stadtkernem a jeho křivolakými uličkami, pak Michelbergstraße vzhůru. Spousta Turků, život je tam více slyšet, hodně jsem strávil v knihkupectvích a přemýšlel, co si koupím, jelikož mi zbývá pouze jedna česká próza k přečtení, milovaný Mario Vargas Llosa a jeho Zelený dům. Ostatní dva romány, které se náhle po letech zjevily na pultech Levných knih (Kozlova slavnost, Město a psi) jsem nechal doma, nechtělo se mi to vláčet s sebou.

Dny jsou podzimně táhlé, milé, docela teplé; v parcích se prohánějí veverky…

 

Přes internet, do noci

Po návratu jsem usnul asi na hodinu, pak jsem šel trochu nakoupit a do noci jsem upravoval z mejlů texty do budoucí severočeské antologie, kterou jsem hned odeslal do Čech. Vyřizoval jsem řadu zpráv, dostal jsem první maill od svého staršího synka, až mě píchlo u srdce, když jsem zahlédl adresu se jménem krystof.fridrich, to je paráda! Zatím nebyl důvod si po síti psát, nyní mu i mlašímu Šimonkovi budu sdělovat své zážitky skoro denně.

Do sluchátek hrají opět The Dead Weather a za chvíli půjdu spát. Do dvou do rána vedle v kostele frčely černošské gospely, moc dobré, místo spánku jsem prožil jakési koma!

 

3.10.2009, sobota, Wiesbaden – Frankfurt am Main

Běhám

Ráno jsem opět běžel parkem směrem k Sonnenbergu podél říčky Rambach, hodně mě bolí holeně, mám špatné boty, neboť mají díry k nášlapům na kolo, ale to nevadí. Potkávám zhruba stejné lidi jako včera, opakují se někteří běžci (starší dáma v bílé čelence) a hlavně pejskaři (paní s bílým bišonkem, která po mě vyžaduje pozdrav Morgen, následně si vykračuje mlčící třicátník s poskakujícím Jackem Russelem).

Park je ze začátku hodně vyšlechtěný, zejména u Kurhausu (Casinu), poté se mění v lesopark, s můstky a prašnými cestami. Kroky v nich hezky chrastí, stejně jako spadané listí javorů. Vyplašil jsem malého králíčka, uf, zvířata se opravdu městsky domestikují.

 

Bloudění a cestování

Jelikož se zde nemusím řídit žádným časem ani termíny, mé vycházky a výlety jsou v podstatě nahodilé. Už leta si vytvářím takovou osobní hru na spontání rozhodnutí, to samé jsem učinil i dnes. Na nádraží ve Wiesbadenu jsem skočil do prvního vlaku S8 v 11.52 (světlě zelená linie – přes Mainz – Römisches Theater, tam chci vystoupit, dále je skvělá stanice Rűsselsheim-Opelwerk, vlak stojí mezi hangáry a zaparkovanými auty, nad kterými  visí stříbrné logo firmy Opel) a dojel do Franfurtu.

 

Den sjednocení

Ve Frankfurtu am Main bylo docela rušno, jelikož se slavil Tag der Einheit. Město již znám leta, ale znovu mě překvapí ten kontrast výškových budov a hrázděných, starých domů, vše umocněné řekou. Pravdou je, že mě již velkoměsta příliš nefascinují, nejvíce jsem si užíval focení u řeky.

Zpátky jsem jel S9 (fialová linie přes Kastel). S-Bahn mě baví, autobusy též. Mám rád  směsky lidí, Černochy, Turky, Araby, Číňany a Portugalce, všichni něco žvýkají, chodí s kávou v ruce v plastikovém kelímku, do vlaku si nakupují jídlo z fastfoodů, je to mraveniště.

 

Závody motokár, které moc nechápu

Odpoledne jsem se vrátil zpět a chvílku civěl na závody motokár, které probíhaly ve Wiesbadenu kousek od Villy Clementiny. Samozřejmě, že jsem to nevydržel a musel si koupit Thűringer Bratwurst v housce, ale už nikdy nebudou tak lahodné a dlouhé a vařící jako před 25 lety na Spitalstraße v Hamburku, kde jsem vždy po několikahodinovém maratonu v obchodním domě C+A od maminky dostal tuto odměnu za mou trpělivost.

Škoda, že se toho nedožila, tady bych jí koupil všechny krásné halenky z fialovo-šedivé kolekce. Uf, vrací se příšerná móda 80. let – odpudivé elásťáky, škoda, že řada dívek a žen na to nemají nohy ani břicha; přes to jakési pytlové haleny a příšerné kozačky do špičky, vše šedivé, hovnitě hnědé a černé, jen ta fialová a tyrkisová to trochu oživají. Navíc New Yorker teď nasadil figurínám příšerné, pletené čapky, takže mladí vypadají stejně, jako podivní skřítci s ofinami pod těmito pleteninami, už takhle jsou děsiví, uřvaní, potetovaní a opírsingovaní a teď ještě zhyzdění!

 

První povídání s Američankou

Večer jsem s Julií (manželkou amerického básníka Matta) vypil lahev růžového vína z Porýní a čtyři hodiny si povídali. Mattovi přiletěl bratr ze Států, tak šli na pivo do města a pak se vrátili a náš hovor byl německo-anglický. Komické, ale krásné, když si lidé chtějí rozumět. Moje angličtina je však na úrovni pětiletého děcka. Kde jsou ty čtyři roky na Střední ekonomické škole v Děčíně, kde je ta béčková zkouška na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem?

Julie je lingvistka a má řadu společných názorů jako já, zejména na tzv. vysokou vědu a je také ve výuce hodně prakticky zaměřená, navíc dělá různé lingvistické výzkumy, např. Švýcarů, kteří žijí leta v USA a udržují zakonzervovanou Schwyzer Dűtsch z 19. století. To je gut. Přeci jenom na té lingvistice něco je, já ji neměl jako student vůbec rád, kromě onomastiky a stylistiky. No, ale zpět ke spolubydlícím. Žijí v Madisonu, oba učí na nějaké College, vyjevili jsme si také rodinné anamnézy a naznačili komplikované osobní kořeny. Jsem v podstatě na tom dost dobře, mám jen česko-německé předky. July irsko-finské a Matt částečně finsko-francouzské. A samozřejmě jsou Američani. Nádhera!

Ačkoliv mám k Americe spoustu výhrad (jako každý zakomplexovaný Čech, který neumí anglicky), Madison mě z vyprávění zaujal, např. je tam hodně přírody, lidé jezdí na běžkách, bruslí, bikují a skoro nepotřebují auta. To by bylo místo pro mě. Tady se mi už kroutí nohy touhou, když vidím místní bikery, jak to mydlí v parku. V duchu na ně řvu, to mě snad chcete nas…t, s těmi vašimi Cuby a Traky, fakt je, že tu moc lidí nejezdí např. jako v Dresden, ale když jedou, tak je to super silnička nebo bike. Ououou!!! Ich will auch!

 

4.10.2009, neděle, Wiesbaden – Sonnenberg

Nedělní špacír

Probudil jsem se v 8:20 a nešel běhat! První výkyv! Do desíti musím totiž odeslat cvičení do pracovního sešitu učebnice, kterou s jedným pražským týmem píši, tvořím přesně do desíti a vypotím asi jedenáct cvičení a pak to odešlu  mejlem s omluvou, že čekám na připomínky.

Poté jsem vyrazil na dlouhou procházku směrem na Sonnenberg, což je čtvrť na okraji Wiesbadenu, procházel jsem parky, které již mám proklusané a fotil, ta půjčená zrcadlovka je naprosto skvělá, úplně jsem tomu propadl a nejradši bych cvakal, kde jakou budovu, strom či figuru, ale v hlavě mi zní imperativ Běly Kolářové z konce 50. let – Celý svět je ofotografovántak se držím zpátky.

Cesta k Sonnenbergu končí u ruiny malého hradu, původně z 12. století, kde je útulná restaurace a k hradbám se nesmí. Nejspíš kvůli nebezpečí úrazu, tak jsem přešel na druhou stranu údolí a vyšel někam za poslední domy do starých sadů a ospalých zahrádek. Zde jsem si po pár dnech konečně vydechl. Sám v krajině, na lehce zvlněném návrší nad městem, s výhledem někam k Rýnu. Krása! Nad hlavou mi létali milovaní havrani a já pojídal spadané, přezrálé švestky jak někde v Albánské ulici v Děčíně.

Vracel jsem se pak zpět  Vorstadty a jejich ulicemi. Vše je zde čisté, upravené, nízké plůtky (tady si lidé věří), minimální záclony (tady se lidé nestydí), skoro žádní psi (tady se nikdo bát nemusí). V ulici Adalbert Stifter Straße jsem si vzpomněl na oblíbeného šumavského prozaika a jeho Bunte Steine, které mě kdysi uhranuly.

Jelikož jsem si doma nechal  peníze, vrátil jsem se a chvilku zkoušel lepit nějakou koláž z Franfurter Allgemeine, ale nějak to nešlo, udělal jsem jednu s reklamou na koncert U2, kteří vystoupí ve Frankfurtu příští rok, ani nevím proč, snad ze zoufalství nebo proto, abych si uvědomil, že vždy první koláž či frotáž po dlouhé pauze nestojí za nic. Přesně tak to je i s touto.

 

Opět motokáry, proč?

Pak jsem zase vyrazil na druhý den závodů motokár a dal si samozřejmě Thűringer Bratwurst. Mám už letitou nedůvěru ke všem těm motozávodům, vzpomínám si na  podivná nedělní odpoledne s dědou v těch socialistických 70. letech, jak sedí v trenýrkách před televizí a sleduje závody do vrchu nebo motokros, kdy jezdci skákali jak podivné kobylky nad horizont hliněných, vyježděných muld.

Tady se do těch malých, černých motokár narvali fousatí, osmdesátikiloví chlápci, kteří jezdí  v týmu, různé na sebe mávají, gestikulují, otáčejí se, pouštějí se, vjíždějí do boxů, kde se jezdci mění a všude jsou podobné ženy jako u F1, vysoké blondýny, které pořád pohazují obarvenými, volně spuštěnými vlasy, smějí se a kouří…nepochopil jsem ten systém a vlastně mi to bylo úplně fuk. Volným krokem jsem došel k Wiesbaden Hbf.

 

Černoši nebo Afroameričani?

Nějak jsem si tu nádražní halu oblíbil, jsem součástí všech lidí, kteří přijíždějí a odjíždějí, dám si kávu a s chutí sleduji cvrkot. Dnes mě otravoval jakýsi ožralý Turek, to bylo fajn a pak jsem potkal utíkající tlupy Černochů nebo Afroevropanů (sakra, abych byl jazykově korektní), to jsou určitě ti, co před dvěma dny řádily v kostele vedle Villy Clementiny a zpívaly ty šíleně hlasité gospely. Nicméně byli zcela nádherně oblečení, ženy měly úžasné barvené kombinace oranžové, červené, světle zelené, muži krásné obleky a tvořily rychle různé situace, které by mohl malíř Andrle hned malovat. Škoda, že jsem nechal foťák doma.

 

Pět mentálních fotografií:

  1. Běžící otylá černoška s oranžovým turbanem a dvěma dětmi v kočárku
  2. Nadávající čtyřicetiletý černoch v hnědém proužkovaném obleku s růžovou kravatou
  3. Skupinka běžících, zadýchaných, otylých černoušků ve věku od 6 do 13 let
  4. Dvě řvoucí černošské ženy v bordó turbanech a sukních slunečnicové barvy
  5. Černošský, elegantní stařík, chroupající buráky, jenž evidentně vlak nestihne.

 

Realy ist ok 

Nádraží mě ještě baví, že je zde velká prodejna novin (člověk by nevěřil kolik je úžasných časopisů o designu, literatuře či estetice, dnes jsem si ale vyjel všechny metallové a pak hlavně český Reflex, který už léta nečtu, ale vykoukl na mě veliký článek o The Dead Weather, já se jich fakt nezbavím; samozřejmě oslavný, pějící ódy), a zároveň knihkupectví (osobní tip – 1001 zásadních knih, které má člověk přečíst než zemře, kromě klasiky od počátků přes 19. století, jsem řadu autorů vůbec neznal).

Velmi mě láká současný bestseller amerického autora Reifa Larsena Die Karte meiner Träume, jedná se o román spojený s obrázky ze zápisníků. Četl jsem rozhovor již ve ICE v časopise mobil (Nr. 10, 2009), chlapíkovi je 29 a vypadá hodně v pohodě. Nádherná je také věta na konci celého článku – Der Roman ist auch in den mehr als 400 Bahnhofsbuchhandlungen erhältlich nebo-li román je k dostání také ve více než 400 knihkupectví na nádražích. Síť Relay je tady fakt na vysoké úrovni, o tom se nám může v Čechách jen a jen zdát. Představa, že na nádraží v Ústí nad Labem nebo v Mostě bude k sehnání poslední román Emila Hakla nebo Tomáše Zmeškala. Absurdní, možná tak Michal Viewegh a jeho trendy blog.román, který bude psát asi s partičkou mlaďochů, kteří jsou strašně v pohodě, strašně se vyznaj a strašně všemu rozuměj.

 

Psaní recenze a hudba

Napsal jsem pochvalnou recenzi na novelu Hliněné dny Stanislava Berana. Neobvyklá kompozice, úsporný styl, autor nechce za každou cenu něco řešit (dějiny, společnost, vztahy), nechce někoho obviňovat (imaginární oni, komunisti, náckové), nechce být za každou cenu in svým tématem a nechce být zábavný. Hrdinové jsou a teď použiji to největší recenzentstké klišé jako ze života.

Do sluchátek od notebooku hřmí remixy Nine Inch Nails s úžasně zapamatovatelným názvem Y34RZ3ROR3M1X3D (2007). Nevím, jestli jejich frontman Trent Raznor zná báseň Jiřího Koláře Co napsaly zavřené oči, které se v jiném svém textu vysmívá Ivan Wernisch, každopádně ty básně vypadají dost podobně jako název tohoto alba.

 

5.10.2009, pondělí, Wiesbaden – Biebrich

Ať žije August! A papoušci

Probudil jsem se v 8.52, asi hodinu jsem  předtím byl v jakémsi polospánku, malý August der Starke krásně posiloval svůj hlas, ale to nevadí, July, občas na něj zavolá pšššš, ale v hale se vše krásně rozléhá. V noci začalo pršet a teď po ránu lehce mrholí. Jdu běhat, ale samozřejmě nepotkávám oblíbené pejskaře (paní s bílým bišonkem, ani ten mlčenlivý třicátník s Jackem Russelem nikde). Škoda, komu řeknu Morgen? Možná tomu minikrálíkovi, který mi přeběhl přes cestu v Kurparku nebo hejnu papoušků, které jsem v neděli zahlédl na nebi nad parkem a July mi potvrdila, opravdu tu jsou a strašně řvou, brčálově zelení.

 

Běžím (akční, pohybový text)

Běžím, štěrk křupe pod mými kroky.

Běžím, lehce mě bolí za krkem, asi jsem se přeležel.

Běžím, zkouším pravidelně zvedat obě nohy.

Běžím, pořádně zvedám lokty, jako kdysi na fotbale, když mě táta učil běhat na špičkách.

Běžím všemi třemi parky a u zúžené cesty se vracím se zpět.

 

Objevování Wiesbadenu

Město je už od sedmi v plném proudu, vše frčí jak vrčící hodinový stroj. Láká mě někdy vstát dřív, třeba v šest, sednout si na nádraží a pozorovat to ranní hemžení, ty unavené  tváře, jak jdou s Kaffee mit do S-Bahnu. A v duchu si budu říkat, já nemusím, já nemusím, heč, až za měsíc budu jezdit autobusem se svými studentkami, budu je napomínat, že kouří kousek od školy, budem na sebe hrát ty věčné hry na policajty a zloděje, ony chtějí vše porušit, já zase obhajuji systém…jak staré, jak unavující, jak směšné…

V rámci zkoumání Wiesbadenu jsem naskočil opět do náhodného autobusu, ještě předtím jsem šel samozřejmě na nádraží na kávu a četl si chvíli Wiesbadener Tagblatt, hledal tam článek o sobě, ale od Daniela Honsacka tam byly jen články o malujících dětech a o oslavách sjednocení. Snad tedy zítra…

Autobusová Linie 27 mě zaujala, že končí u Nordfriedhofu, tak jsem tam vyrazil, ale nakonec jsem vystoupil v Dotzheimu. Malá náves, tři bezdomovci s vínem, kouřící lidi na zástavce, školáci a několik utahaných tureckých matek s nákupy, paráda!

Odtud mě zlákala Linie 4 nach Biebrich… říkal jsem si v duchu Fridrich jede nach Biebrich… a taky jo… přes centrum jsem se zase ocitl u Hauptbahnof… a poté až na konečnou… a stál jsem u Rýna…krásně pršelo… nikde ani živáčka či mrtváčka… jen pár příjemných hospůdek… kam určitě zajdu… všechno klapalo jak na drátkách… kdybych se nebyl býval posadil do Linie 9… která směřovala do Mainzu… stejně jsem ho chtěl vidět… ale od té chvíle šlo všechno ein bischen schief… jednak tam šíleně… ale opravdu šíleně řvaly tři stejně brejlatí… asi devítiletí školáci… měli samozřejmě Handy v umolousaných rukách a byly neskutečně hlasití… v duchu jsem se omluvil všem svým žákům… že jsem si o nich myslel… jak jsou nevychovaní… zároveň bus projížděl industriální zónou… které jsem si všiml již z vlaku S-8… tedy Wiesbaden Ost… Hoechst AG Werk Kalle-Albert…Dyckerhoff Zementewerkde… Gasometer… to vše na dlouhé  Wiesbadener straße… pak mě zaujala zastávka na okraji Theodor Heuss Brűcke…spousta lidí… teprve z mapy jsem pochopil… že to je jakýsi malý dopravní uzel…tedy vlastně ostrov… tam si někdy vystoupím…

 

Nečekaně Mainz

Ulice Mainzu, deštivé, nijak příznivé, plné osamělých chodců se zvednutými límci kabátů a najednou Hauptbahnhof, uf, jen tiše jsem se tím prostorem prosmýkl a pryč, skočil jsem do S8 a jel zpět do Wiesbadenu, kde bylo  stejné počasí, ale nějak příjemněji…

  

Straße von Wiesbaden, které jsem prošel (malá textová koláž, kterou můžeš čtenáři klidně vynechat)

Friedrich Ebert Allee/Wilhelmstraße/Bahnhofstraße/Rheinstraße/Frankfurterstraße Rheinstraße/Friedrichstraße/Dotzheimerstraße/Sonnebergerstraße/Röderstraße/ Taunusstraße/BIerstadterstraße/Bismark Ring/Kaiser Friedrich Ring/Stresenmann Ring/  Platterstraße/Schwalbacherstraße/Moritzstraße/Bertramstraße/Lehrstraße/Marktstraße/ Knausstraße/Paulinestraße/Bodenstedtstraß/ Richard Wagner Straße/Parkstraße

 

Hartmut na návštěvě a společná večeře

V podvečer jsem se setkal s panem Hartmuntem Holzapfelem, který se přijel do Villy Clementiny na nás podívat, je to milý pán, vtipný, vzdělaný, s bohatými zkušenostmi. Pak byla společná česko-americká večeře, kdy July podávala mexické plněné tortily, k tomu jsem otevřel bílé víno. Povídali jsme si a je zvláštní kolik stejných bodů s Julií a Mattem máme, předně se jako já skoro nedívají na televizi. Prý jejich rodiče mají 300 TV kanálů, šílené. Oni se dívali jen na seriál Lost, který jsem s nadšením sledoval i já, prý mají oživit další řady. Dále hudba – grunge, Pixies, Police, R.E.M.,Tom Waits, britské kytarovky 90. let, Radiohead, Depeche Mode, a když Matt řekl, že jeho kapela Nr. 1 jsou The Cure a jejich song Just like heaven, tak jsem málem spadl ze židle. Představoval jsem si, jak já v domě svých rodičů na počátku 90. let poslouchám z kazety tuhle píseň a někde v Detroitu je někdo podobný, skoro stejně starý jako já a je zcela fascinován tím samým. O filmech ani nemluvě – D. Lynch, bratři Coenové, nezávislé filmy ze Sundance festivalu, dokonce v Madisonu je druhá přehlídka, krása. O knihách moc řeč nebyla, ale Bukowski je fascinuje jako mě svým nekompromisním postojem a McCarthy s Krvavým poledníkem je také dobrá shoda, když si člověk uvědomí, že teprve před dvěma měsící jsem ho přečetl.

 

6.10.2009, úterý, Wiesbaden

Poprvé běžím s Mattem

Dnes ráno jsem vyběhl s Mattem přesně v 8.00, tempo jsme měli lehké, Matt je na běh zvyklý, ale má operovaný meniskus, takže musel být opatrný. A jak to tak u chlapů bývá, trochu jsme se hecovali a nakonec spolu doběhli o velký kus dál než já obvykle …

 

Opět na cestu

Po vydatné snídani a úpravách některých básní pro Tvar, které jsme slíbil Boženě Správcové, jsem se vydal k nádraží. Bylo půl jedenácté a slunce vylezlo, rýsovalo se teplo, teplíčko. Vsedl jsem opět na S-8 a vystoupil v největší letišní továrně – Frankfurt Flughafen. Takhle zbytečný a malý jsem si dlouho nepřipadal. Jako když člověk vleze do obrovské líhně na turisty. Hned jsem si ten osobní, pitomý nápad uvědomil a zmizel v untergrundu a skočil do S-1, abych se nechal vyplivnout na dalším předměstí Frankfurtu – v Offenbachu. Tam bylo dobře, je fakt, že ze starého města zbyl asi jen kostel, který jsem vyfotil, ale to mi nevadilo. Procházel jsem se, lehce mokl, atmosférou mi to tu připomínalo Dresden-Neustadt.  Káva a chvilka klidu.

 

Im Wiener Feinbäcker in Offenbach

(Josefu Strakovi)

 

Heut muss ich noch zum Arzt.

Křičí stará žena s chodítkem u židle

do mobilu, před sebou chladnoucí Latté.

 

Přisedají další důchodci,

obrýlený šedivý pán

a žena rozklepaná lehkým třesem,

kdysi krasavice,

 

Heutzutage Kaffee mit Kuchen

und das ist alles.

 

Jen Turek v modré teplákovce si čte a čte

a nic s ním nehne.

 

Linií S i autobusem

Pak jsem se rozhodl podstoupit další martyrium cesty a dojel jsem nakonečnou S-1, do místa Rödermark Ober-Roden (ten název mě  lákal už od prvního spatření ve vlakovém řádu) a nezklamalo to mé očekávání. Nebylo tam vůbec, ale vůbec nic zajímavého. Jen taková ta příměstská nuda, domy, zahrádky, domy, zahrádky, starší dáma venčící psa, domy, zahrádky, domy, zahrádky…

Zachránil mě však autobus 684, který (nevím proč a jak) jel do Darmstadtu. Byla to úžasná cesta, trvající asi hodinu, napřed jsme to kroutili přes místa jako Eppertshausen (domy, zahrádky, domy, zahrádky) a Műnster (domy, zahrádky, domy, zahrádky) a to vždy tak, že jsem zajeli k sídlišti, vyflusli člověka a dva nabrali nebo naopak. Poté jsme vynechali Dieburg, který jsem chtěl aspoň zahlédnout (škoda) a najeli na dálnici (ten tlustý řidič v hnědém roláku byl určitě mimozemšťan) a dojeli do Wissenschaftstadtu Darmstadt, jak stálo na žluté ceduli.

 

Darmstadt

Tady fakt hodně pršelo, to mi však nezabránílo udělat pár snímků tohoto velice příjemného města. Z centra jsem pak šel asi dva kilometry k nádraží a minul galerii, kde jsem fotil nějaké zrezivělé objekty, jakési spirály, warum nicht. Samozřejmě, že si mozek ukládá to méně zajímavé a to se mi nyní vybavuje – takže servírka v McDonalds naproti nádraží mi věnovala krásný úsměv, když mě pustila přes turniket na záchod se slovy Und werden Sie etwas bestellen? a já si pak na oplátku objednal Kaffee zu mit Nehmen.

 

Domů

A vlezl do Regionalbahnu, kterým se vraceli všichni pracující a studenti domů. Málem jsem si nesedl. Parta na čtyřce byla super. Chrápající černoška (prsty na rukou měla plné zvláštně bahnitých rýh), jakýsi zevl se čtyřmi zuby a osmi stříbnými prsteny a nakonec čtyřicátník s vykérovaným křížkem na prsteníčku a náušnicí v levém uchu.

Mínuvší místa Weiterstadt (domy, zahrádky), Klein-Gerau (domy, zahrádky), Groß Gerau (domy, zahrádky), Nauheim (domy, zahrádky), až od Bischofsheimu to je trochu zajímavější a pak je Gustavsburg, Mainz a deštivý Wiesbaden.

Po návratu do Villy Clementiny byla doma jen July, jelikož bratři-amíci ještě prolézali Frankfurt. Tak jsme si opět povídali a do toho malý August der Starke vytrvale řádil, lezl v mém pokoji, hrál si s petlahvemi, bouchal dlaní do postele a hluboce si vydechl, když svůj zadeček ztěžklý plenou vysoukal na židli. Je moc šikovný, bystrý a pořád v dobré náladě.

Nevydržel jsem to a co chvíli jsem ho musel políbit, pohladit a vyfotit. Nakonec jsem si četl několi básní Matta v jejich notebooku v německém překladu. Některé nebyly vůbec špatné.

Read Full Post »