Villa Clementine (ze stipendijního deníku) I

Věnováno Mattovi, Julii a Augustu der Starke

 

1.10.2009, čtvrtek, Děčín – Drážďany – Wiesbaden

Ec z Děčína nemělo kupodivu zpoždění, do Drážďan jsem dojel v 8,46 a šel na Stehkaffee a Apfelkuchen na nádraží, tam jsem strávil asi půlhodinku s Lidovými novinami v ruce.  Pak jsem se pooomaaaluuu coooouuuuraaaaal na ICE a cestou si koupil v trafice dvě čísla Dresdner Hefte, což je časopis, zaměřený na kulturní dějiny saské metropole. Číslo 96 se jmenuje Im Banne Ostasiens (Chinoiserie in Dresden), tedy vlivům Východu na architekturu, zahradnictví a malířství, nemusím podotýkat, že v hlavním hledáčku je Pillnitz. Číslo 98 se věnuje hospodám a kavárnám v Drážďanech. Cena je naprosto geniální, pouhá 4 Eura, další tematická čísla bych koupil na zpáteční cestě.

 

ICE 1650

Dresden, ab 9.54 

Nemusím nikde přestupovat, což je fajn, kufr je těžký. Trochu jsem to prokaučoval s místenkou, ale naštěstí jsem si sedl na číslo 56 a 58 se stolkem a jako správný, starší člověk a navíc lehce vystrašený Čech (Z čeho furt pramení ta nejistota?, Jízdenku mám koupenou. Na místě nikomu nesedím, tak co?). Seděl jsem ve vlaku už od půl desáté a píši první poznámky do notebooku.

 

Dresden-Neustadt , ab 10.02

Letmý pohled na mosty přes Labe, pak řada činžovních domů, (kde asi bydlí moje překladatelka Jana Krötzsch?) a už mě objalo staré, dobré nádraží.

 

Riesa, ab 10.36

V sedmi letech jsem se zde naučil jezdit na kole podél břehu Labe, (já byl vždyky šikovný kluk, chodit jsem začal až ve dvou letech) kousek od domku sestry mé babičky, Annel. Vzpomínám si, jak za mnou lítal strejda Standa, držel mě za sedlo a pak mě pustil a já jel, někam a pak jsem to otočil a dokonce zabrzdil. Ten pocit naprostého odlehčení, naprostého uvolnění, svého samopohybu, nikdy to nezapomenu.

Z loňského cyklovýletu se mi z Riesy vybaví tři situace:

1. nenašel jsem dům babiččiny sestry, ačkoliv jsem měl v hlavě otcovu instrukci – za mostem doleva
2. skvělé, pálivé čínské jídlo v jedné pouliční restauraci
3. gangy kluků s vykérovaným nápisem Riesa na levé ruce ve švabachu

 

Leipzig, Hbf, ab 11.15

18. května jsem zde s Martinem Fibigerem, Milanem Děžinským a Káťou Toškovou z Pandory a saskými literáty četl na prvním společném večeru grantu Last – Lust – Láska, který vyvrcholil Zarafestem v Děčíně.

Lidí tu nastupuje do vlaku opravdu hodně. Inu, hlavní trasa na Frankfurt nad Mohanem. Nebliká nade mnou místenka červeně, že je obsazeno? Nebliká. Klid.

Naproti mě již z Drážďan sedí asi 55letá dáma, která si čte nějaký román o antice a nyní si také zapisuje něco sešitu, vidím dataci, den ersten Oktober, fuj, to je ale neslušné, Radku, opanuj se, že by paní také něco psala, všude samí pisálek, jak odporné. Už vidím celé plejády cestujících, jak si všichni dělají poznámky a čumějí si přes rameno, jestli to ten druhý nenapsal lépe než oni.

Ve sluchátkách mi znějí The Dead Weater, poslouchám je intenzivně již od úterka a nemohu se jich nabažit.

Vyjíždíme z hlavního nádraží v Lipsku. A rychle načrtnuré flashe vět do notebooku, jetzt:

Červené Regionalbahn vlaky. Červenobílé pásky, které oddělují  staveniště. Žluté bagry. Černožlutý jeřáb firmy Thoemen. Odstavená oranžová cisterna s bílým nápisem K. Kaiser. V černožluté, vosí, kombinaci malý válec. Obrovské množství šedivých sloupů nesoucích dráty vedení.

Čtu další prózu, tentokrát novelu Standy Berana s názvem Hliněné dny, velice dobře kompozičně zmáklé, po každé přečtené kapitole se dívám z okna a přemýšlím o příběhu…

 

Weimar, ab 12.08

Řeka Saale, vinice, krajina lehce zvlněná. Žena naproti vytáhla ze zavazadla malou termosku s úžasně vonící, horkou kávou (ich möchte auch!) a pomalu žvýká půlkrajíce celozrného (jakého jiného) chleba s nějakým sýrem (francouzským, ty vole, to je úroveň, tahle baba, čte antiku, dělá si poznámky a jí to, co je zdravé a in).

Naproti přes uličku se posadil takový hodně vysoký, intošský pár, chtějí si číst a povídat si nad krajinou. Hatí jim to však opodál sedící blonďatý harant (asi pětiletý, zcela hlasově radioktivní) s tlustou matkou (asi tak 23 let, dva percingy, jeden v nose a jeden v levém obočí, do šedého véčka mobilu sděluje své „úžasné zážitky“), ještě, že mám sluchátka na uších.

Manic Street Preaches taky na novém albu Journal for Plague Lovers docela slušně vařej, jsem rád, když se vracejí starý kytarovky a furt jim to odsejpá.

 

Erfurt Hbf, ab 12.22

Žena naproti bude vystupovat, již sedí ve svém černém, koženém saku s velkými černými knoflíky a šálou lehce u krku uvolněnou. Samozřejmě má nohu přes nohu; typický posez všech žen, které již od holčičího věku pochopily, že jim to tak víc sluší nebo že takto posazené vypadají vyšší a zajímavější? Dívá se na mě káravým pohledem? Ne, pořád mě krásně ignoruje. Frau, jste součástí mého deníku, kdybyste to věděla, to byste se asi chovala jinak, co? Nabídla byste mi tu vonící kávičku a dala kousnout chlebíku, možná byste mi dala ubrousek značky Cleenex na utření koutků mých úst …

Ale takhle máš smůlu, peška, pešoura, pryskyřici, už jsem tě tak vykreslil a neuděláš nic, klidně si vystoupíš, z ICE 1650 stejně jako z mého textu. Tschűs!

 

Gotha, ab 12.39

Malá díra s šedivě bílým nádražím, Gotha, Gotha!

Dočetl jsem Hliněné dny a dlouze se díval z okna vlaku, abych zaplašil ten smutek s trochou naděje…

Intošský pár nevydržel harantovo kvílení a odsedá si někam dále do vozu, já trochu hamtnu na volume, řev naštěstí pouze odezírám.

A pak jsem usnul a prošvihl Eisenach.

 

Eisenach, ab 12.55

(žádná reflexe, žádný text,

možná jen sen, ale ten si nepamatuji,

možná jen skvrny snu,

ale ty si nevybavím,

možná jen matné čáry snu,

jen něco, co zdálo se být snem…

 

Fulda, ab 13.44

Tady bych nejradši přestoupil a jel na sever, k mým milovaným severoněmeckých městům, do přístavů, vstříc jejich vůni, vstříc té všudypřítomné rybině, jel bych ICE 538 aus Gleis 6 do Brém, jel bych ICE 588 do Hamburku, do jeho parků, někam k jezeru Alster, někam do pasáže, kde hrají jazz a kluci kroutí break dance na rozloženém kartonu, jako v 80. letech nebo ještě dál do Kielu, běžet tam k majáku, dotknout se ho dřív než můj otec a zadýchaně ho obejmout a cítit jeho vůni, kterou jsem celé dětství nasával z jeho skříně…

 

Frankfurt (Main) Hbf, ab 14.42

Vidím mrakodrapy, mrákodrápy, drápomráky, mám z toho mrákoty.

Ne, došla mi baterka v notebooku a harant kvílí, jeho tlustá matka na něj řve: Und jetzt ruhig, mein Schatz! Ale on si jede furt svou, už neříkej  mein Schatz nebo se neznám!

 

Frankfurt (M) Flughafen Fernbf, ab 14.58

Uf, zjistil jsem, že si můžu sluchátka píchnout vedle sedačky a poslouchat několik rádiostanic, vybírám tu nejtvrdší muziku a a a harant, celý od slzí jak od sazí s matkou konečně odchází. Asi někam odletí, někam kde, jsou speciální Kindergarten pro tyhle děti, které jen řvou, křičí, břečí a něco si vymiňují. Rákosku na vás, los deutschlandos panchartos!

 

Mainz Hbf, 15.22

Poslouchal jsem ve sluchátkách radio, díval se do dálky, pousmál se, když jsme přejížděli po mostě Rhein.

Ich bin hier,

Dasein.

Blesklo mi v hlavě.

 

Wiesbaden Hbf

Vystoupil jsem z vlaku, stojím se svým kolečkovým kufrem na nádraží a čekám, dokud nepřijde Stefanie Gleim (moje kontaktní osoba), která mě dovezla se svým přítelem, Santosem, do Literaturhausu, do Villy Clementine, kde jsem vyřídil všechny formality a bylo to. Pak jsem se šel projít do města a nakoupil nějaké jídlo v Aldi (opět vzpomínka na Hamburk, starý Aldi mezi labskými mosty, kousek od přístavu) a pak poprvé spát, unter dem Dach…Gute Nacht!

 

2.10.2009, pátek, Wiesbaden

Po první noci ve vile

Ráno mě probudil malý August, sedmnáctiměsíční synáček amerických rodičů, kteři jsou zde na patře se mnou. Spal jsem do 7.42 a pak jsem vyběhl do přilehlého parku a běžel kolem divadla, dál a dál, spolu s ostatními běžci a vypadalo to jako v pitomém, hollywoodském filmu. Nicméně běhal jsem asi půlhodinu, po zhruba dvaceti letech, inu, nemám tu kolo, přestal jsem kouřit a běh je to jediné, co zbyvá…

 

Setkání se redaktorem

Po snídani mě čekal rozhovor pro Wiesbadener Tagesblatt s redaktorem Danielem Honsackem přímo v rekonstruované kavárně  Villy Clementiny. Seděli jsem v jedné z bočních místností,  s temně modrými tapetami na stěnách, s decentními křesílky mléčné barvy a hnědými regály knihoven. Daniel je příjemný, mladý muž, který nadhodil pár udiček otázek a bylo to. A já mluvil a mluvil, sice jsem občas v němčině špatně fomruloval, ale prý to ušlo. Ještě jsem čekal na fotografa Paula Muellera, ktery byl taky ok a parkrát mě vyfotil. Zároveň jsem ho poprosil o své fotky na připravovaný večer do Kasselu, který mě čeká 28. října; souhlasil a fotky mi prý poskytne zadarmo, fajn.

 

Procházka městem

Poté jsem vyrazil na poznávací procházku po městě, k nádraží a pak Stadtkernem a jeho křivolakými uličkami, pak Michelbergstraße vzhůru. Spousta Turků, život je tam více slyšet, hodně jsem strávil v knihkupectvích a přemýšlel, co si koupím, jelikož mi zbývá pouze jedna česká próza k přečtení, milovaný Mario Vargas Llosa a jeho Zelený dům. Ostatní dva romány, které se náhle po letech zjevily na pultech Levných knih (Kozlova slavnost, Město a psi) jsem nechal doma, nechtělo se mi to vláčet s sebou.

Dny jsou podzimně táhlé, milé, docela teplé; v parcích se prohánějí veverky…

 

Přes internet, do noci

Po návratu jsem usnul asi na hodinu, pak jsem šel trochu nakoupit a do noci jsem upravoval z mejlů texty do budoucí severočeské antologie, kterou jsem hned odeslal do Čech. Vyřizoval jsem řadu zpráv, dostal jsem první maill od svého staršího synka, až mě píchlo u srdce, když jsem zahlédl adresu se jménem krystof.fridrich, to je paráda! Zatím nebyl důvod si po síti psát, nyní mu i mlašímu Šimonkovi budu sdělovat své zážitky skoro denně.

Do sluchátek hrají opět The Dead Weather a za chvíli půjdu spát. Do dvou do rána vedle v kostele frčely černošské gospely, moc dobré, místo spánku jsem prožil jakési koma!

 

3.10.2009, sobota, Wiesbaden – Frankfurt am Main

Běhám

Ráno jsem opět běžel parkem směrem k Sonnenbergu podél říčky Rambach, hodně mě bolí holeně, mám špatné boty, neboť mají díry k nášlapům na kolo, ale to nevadí. Potkávám zhruba stejné lidi jako včera, opakují se někteří běžci (starší dáma v bílé čelence) a hlavně pejskaři (paní s bílým bišonkem, která po mě vyžaduje pozdrav Morgen, následně si vykračuje mlčící třicátník s poskakujícím Jackem Russelem).

Park je ze začátku hodně vyšlechtěný, zejména u Kurhausu (Casinu), poté se mění v lesopark, s můstky a prašnými cestami. Kroky v nich hezky chrastí, stejně jako spadané listí javorů. Vyplašil jsem malého králíčka, uf, zvířata se opravdu městsky domestikují.

 

Bloudění a cestování

Jelikož se zde nemusím řídit žádným časem ani termíny, mé vycházky a výlety jsou v podstatě nahodilé. Už leta si vytvářím takovou osobní hru na spontání rozhodnutí, to samé jsem učinil i dnes. Na nádraží ve Wiesbadenu jsem skočil do prvního vlaku S8 v 11.52 (světlě zelená linie – přes Mainz – Römisches Theater, tam chci vystoupit, dále je skvělá stanice Rűsselsheim-Opelwerk, vlak stojí mezi hangáry a zaparkovanými auty, nad kterými  visí stříbrné logo firmy Opel) a dojel do Franfurtu.

 

Den sjednocení

Ve Frankfurtu am Main bylo docela rušno, jelikož se slavil Tag der Einheit. Město již znám leta, ale znovu mě překvapí ten kontrast výškových budov a hrázděných, starých domů, vše umocněné řekou. Pravdou je, že mě již velkoměsta příliš nefascinují, nejvíce jsem si užíval focení u řeky.

Zpátky jsem jel S9 (fialová linie přes Kastel). S-Bahn mě baví, autobusy též. Mám rád  směsky lidí, Černochy, Turky, Araby, Číňany a Portugalce, všichni něco žvýkají, chodí s kávou v ruce v plastikovém kelímku, do vlaku si nakupují jídlo z fastfoodů, je to mraveniště.

 

Závody motokár, které moc nechápu

Odpoledne jsem se vrátil zpět a chvílku civěl na závody motokár, které probíhaly ve Wiesbadenu kousek od Villy Clementiny. Samozřejmě, že jsem to nevydržel a musel si koupit Thűringer Bratwurst v housce, ale už nikdy nebudou tak lahodné a dlouhé a vařící jako před 25 lety na Spitalstraße v Hamburku, kde jsem vždy po několikahodinovém maratonu v obchodním domě C+A od maminky dostal tuto odměnu za mou trpělivost.

Škoda, že se toho nedožila, tady bych jí koupil všechny krásné halenky z fialovo-šedivé kolekce. Uf, vrací se příšerná móda 80. let – odpudivé elásťáky, škoda, že řada dívek a žen na to nemají nohy ani břicha; přes to jakési pytlové haleny a příšerné kozačky do špičky, vše šedivé, hovnitě hnědé a černé, jen ta fialová a tyrkisová to trochu oživají. Navíc New Yorker teď nasadil figurínám příšerné, pletené čapky, takže mladí vypadají stejně, jako podivní skřítci s ofinami pod těmito pleteninami, už takhle jsou děsiví, uřvaní, potetovaní a opírsingovaní a teď ještě zhyzdění!

 

První povídání s Američankou

Večer jsem s Julií (manželkou amerického básníka Matta) vypil lahev růžového vína z Porýní a čtyři hodiny si povídali. Mattovi přiletěl bratr ze Států, tak šli na pivo do města a pak se vrátili a náš hovor byl německo-anglický. Komické, ale krásné, když si lidé chtějí rozumět. Moje angličtina je však na úrovni pětiletého děcka. Kde jsou ty čtyři roky na Střední ekonomické škole v Děčíně, kde je ta béčková zkouška na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem?

Julie je lingvistka a má řadu společných názorů jako já, zejména na tzv. vysokou vědu a je také ve výuce hodně prakticky zaměřená, navíc dělá různé lingvistické výzkumy, např. Švýcarů, kteří žijí leta v USA a udržují zakonzervovanou Schwyzer Dűtsch z 19. století. To je gut. Přeci jenom na té lingvistice něco je, já ji neměl jako student vůbec rád, kromě onomastiky a stylistiky. No, ale zpět ke spolubydlícím. Žijí v Madisonu, oba učí na nějaké College, vyjevili jsme si také rodinné anamnézy a naznačili komplikované osobní kořeny. Jsem v podstatě na tom dost dobře, mám jen česko-německé předky. July irsko-finské a Matt částečně finsko-francouzské. A samozřejmě jsou Američani. Nádhera!

Ačkoliv mám k Americe spoustu výhrad (jako každý zakomplexovaný Čech, který neumí anglicky), Madison mě z vyprávění zaujal, např. je tam hodně přírody, lidé jezdí na běžkách, bruslí, bikují a skoro nepotřebují auta. To by bylo místo pro mě. Tady se mi už kroutí nohy touhou, když vidím místní bikery, jak to mydlí v parku. V duchu na ně řvu, to mě snad chcete nas…t, s těmi vašimi Cuby a Traky, fakt je, že tu moc lidí nejezdí např. jako v Dresden, ale když jedou, tak je to super silnička nebo bike. Ououou!!! Ich will auch!

 

4.10.2009, neděle, Wiesbaden – Sonnenberg

Nedělní špacír

Probudil jsem se v 8:20 a nešel běhat! První výkyv! Do desíti musím totiž odeslat cvičení do pracovního sešitu učebnice, kterou s jedným pražským týmem píši, tvořím přesně do desíti a vypotím asi jedenáct cvičení a pak to odešlu  mejlem s omluvou, že čekám na připomínky.

Poté jsem vyrazil na dlouhou procházku směrem na Sonnenberg, což je čtvrť na okraji Wiesbadenu, procházel jsem parky, které již mám proklusané a fotil, ta půjčená zrcadlovka je naprosto skvělá, úplně jsem tomu propadl a nejradši bych cvakal, kde jakou budovu, strom či figuru, ale v hlavě mi zní imperativ Běly Kolářové z konce 50. let – Celý svět je ofotografován – tak se držím zpátky.

Cesta k Sonnenbergu končí u ruiny malého hradu, původně z 12. století, kde je útulná restaurace a k hradbám se nesmí. Nejspíš kvůli nebezpečí úrazu, tak jsem přešel na druhou stranu údolí a vyšel někam za poslední domy do starých sadů a ospalých zahrádek. Zde jsem si po pár dnech konečně vydechl. Sám v krajině, na lehce zvlněném návrší nad městem, s výhledem někam k Rýnu. Krása! Nad hlavou mi létali milovaní havrani a já pojídal spadané, přezrálé švestky jak někde v Albánské ulici v Děčíně.

Vracel jsem se pak zpět  Vorstadty a jejich ulicemi. Vše je zde čisté, upravené, nízké plůtky (tady si lidé věří), minimální záclony (tady se lidé nestydí), skoro žádní psi (tady se nikdo bát nemusí). V ulici Adalbert Stifter Straße jsem si vzpomněl na oblíbeného šumavského prozaika a jeho Bunte Steine, které mě kdysi uhranuly.

Jelikož jsem si doma nechal  peníze, vrátil jsem se a chvilku zkoušel lepit nějakou koláž z Franfurter Allgemeine, ale nějak to nešlo, udělal jsem jednu s reklamou na koncert U2, kteří vystoupí ve Frankfurtu příští rok, ani nevím proč, snad ze zoufalství nebo proto, abych si uvědomil, že vždy první koláž či frotáž po dlouhé pauze nestojí za nic. Přesně tak to je i s touto.

 

Opět motokáry, proč?

Pak jsem zase vyrazil na druhý den závodů motokár a dal si samozřejmě Thűringer Bratwurst. Mám už letitou nedůvěru ke všem těm motozávodům, vzpomínám si na  podivná nedělní odpoledne s dědou v těch socialistických 70. letech, jak sedí v trenýrkách před televizí a sleduje závody do vrchu nebo motokros, kdy jezdci skákali jak podivné kobylky nad horizont hliněných, vyježděných muld.

Tady se do těch malých, černých motokár narvali fousatí, osmdesátikiloví chlápci, kteří jezdí  v týmu, různé na sebe mávají, gestikulují, otáčejí se, pouštějí se, vjíždějí do boxů, kde se jezdci mění a všude jsou podobné ženy jako u F1, vysoké blondýny, které pořád pohazují obarvenými, volně spuštěnými vlasy, smějí se a kouří…nepochopil jsem ten systém a vlastně mi to bylo úplně fuk. Volným krokem jsem došel k Wiesbaden Hbf.

 

Černoši nebo Afroameričani?

Nějak jsem si tu nádražní halu oblíbil, jsem součástí všech lidí, kteří přijíždějí a odjíždějí, dám si kávu a s chutí sleduji cvrkot. Dnes mě otravoval jakýsi ožralý Turek, to bylo fajn a pak jsem potkal utíkající tlupy Černochů nebo Afroevropanů (sakra, abych byl jazykově korektní), to jsou určitě ti, co před dvěma dny řádily v kostele vedle Villy Clementiny a zpívaly ty šíleně hlasité gospely. Nicméně byli zcela nádherně oblečení, ženy měly úžasné barvené kombinace oranžové, červené, světle zelené, muži krásné obleky a tvořily rychle různé situace, které by mohl malíř Andrle hned malovat. Škoda, že jsem nechal foťák doma.

 

Pět mentálních fotografií:

1. Běžící otylá černoška s oranžovým turbanem a dvěma dětmi v kočárku
2. Nadávající čtyřicetiletý černoch v hnědém proužkovaném obleku s růžovou kravatou
3. Skupinka běžících, zadýchaných, otylých černoušků ve věku od 6 do 13 let
4. Dvě řvoucí černošské ženy v bordó turbanech a sukních slunečnicové barvy
5. Černošský, elegantní stařík, chroupající buráky, jenž evidentně vlak nestihne.

 

Realy ist ok 

Nádraží mě ještě baví, že je zde velká prodejna novin (člověk by nevěřil kolik je úžasných časopisů o designu, literatuře či estetice, dnes jsem si ale vyjel všechny metallové a pak hlavně český Reflex, který už léta nečtu, ale vykoukl na mě veliký článek o The Dead Weather, já se jich fakt nezbavím; samozřejmě oslavný, pějící ódy), a zároveň knihkupectví (osobní tip – 1001 zásadních knih, které má člověk přečíst než zemře, kromě klasiky od počátků přes 19. století, jsem řadu autorů vůbec neznal).

Velmi mě láká současný bestseller amerického autora Reifa Larsena Die Karte meiner Träume, jedná se o román spojený s obrázky ze zápisníků. Četl jsem rozhovor již ve ICE v časopise mobil (Nr. 10, 2009), chlapíkovi je 29 a vypadá hodně v pohodě. Nádherná je také věta na konci celého článku – Der Roman ist auch in den mehr als 400 Bahnhofsbuchhandlungen erhältlich nebo-li román je k dostání také ve více než 400 knihkupectví na nádražích. Síť Relay je tady fakt na vysoké úrovni, o tom se nám může v Čechách jen a jen zdát. Představa, že na nádraží v Ústí nad Labem nebo v Mostě bude k sehnání poslední román Emila Hakla nebo Tomáše Zmeškala. Absurdní, možná tak Michal Viewegh a jeho trendy blog.román, který bude psát asi s partičkou mlaďochů, kteří jsou strašně v pohodě, strašně se vyznaj a strašně všemu rozuměj.

 

Psaní recenze a hudba

Napsal jsem pochvalnou recenzi na novelu Hliněné dny Stanislava Berana. Neobvyklá kompozice, úsporný styl, autor nechce za každou cenu něco řešit (dějiny, společnost, vztahy), nechce někoho obviňovat (imaginární oni, komunisti, náckové), nechce být za každou cenu in svým tématem a nechce být zábavný. Hrdinové jsou a teď použiji to největší recenzentstké klišé jako ze života.

Do sluchátek od notebooku hřmí remixy Nine Inch Nails s úžasně zapamatovatelným názvem Y34RZ3ROR3M1X3D (2007). Nevím, jestli jejich frontman Trent Raznor zná báseň Jiřího Koláře Co napsaly zavřené oči, které se v jiném svém textu vysmívá Ivan Wernisch, každopádně ty básně vypadají dost podobně jako název tohoto alba.

 

5.10.2009, pondělí, Wiesbaden – Biebrich

Ať žije August! A papoušci

Probudil jsem se v 8.52, asi hodinu jsem  předtím byl v jakémsi polospánku, malý August der Starke krásně posiloval svůj hlas, ale to nevadí, July, občas na něj zavolá pšššš, ale v hale se vše krásně rozléhá. V noci začalo pršet a teď po ránu lehce mrholí. Jdu běhat, ale samozřejmě nepotkávám oblíbené pejskaře (paní s bílým bišonkem, ani ten mlčenlivý třicátník s Jackem Russelem nikde). Škoda, komu řeknu Morgen? Možná tomu minikrálíkovi, který mi přeběhl přes cestu v Kurparku nebo hejnu papoušků, které jsem v neděli zahlédl na nebi nad parkem a July mi potvrdila, opravdu tu jsou a strašně řvou, brčálově zelení.

 

Běžím (akční, pohybový text)

Běžím, štěrk křupe pod mými kroky.

Běžím, lehce mě bolí za krkem, asi jsem se přeležel.

Běžím, zkouším pravidelně zvedat obě nohy.

Běžím, pořádně zvedám lokty, jako kdysi na fotbale, když mě táta učil běhat na špičkách.

Běžím všemi třemi parky a u zúžené cesty se vracím se zpět.

 

Objevování Wiesbadenu

Město je už od sedmi v plném proudu, vše frčí jak vrčící hodinový stroj. Láká mě někdy vstát dřív, třeba v šest, sednout si na nádraží a pozorovat to ranní hemžení, ty unavené  tváře, jak jdou s Kaffee mit do S-Bahnu. A v duchu si budu říkat, já nemusím, já nemusím, heč, až za měsíc budu jezdit autobusem se svými studentkami, budu je napomínat, že kouří kousek od školy, budem na sebe hrát ty věčné hry na policajty a zloděje, ony chtějí vše porušit, já zase obhajuji systém…jak staré, jak unavující, jak směšné…

V rámci zkoumání Wiesbadenu jsem naskočil opět do náhodného autobusu, ještě předtím jsem šel samozřejmě na nádraží na kávu a četl si chvíli Wiesbadener Tagblatt, hledal tam článek o sobě, ale od Daniela Honsacka tam byly jen články o malujících dětech a o oslavách sjednocení. Snad tedy zítra…

Autobusová Linie 27 mě zaujala, že končí u Nordfriedhofu, tak jsem tam vyrazil, ale nakonec jsem vystoupil v Dotzheimu. Malá náves, tři bezdomovci s vínem, kouřící lidi na zástavce, školáci a několik utahaných tureckých matek s nákupy, paráda!

Odtud mě zlákala Linie 4 nach Biebrich… říkal jsem si v duchu Fridrich jede nach Biebrich… a taky jo… přes centrum jsem se zase ocitl u Hauptbahnof… a poté až na konečnou… a stál jsem u Rýna…krásně pršelo… nikde ani živáčka či mrtváčka… jen pár příjemných hospůdek… kam určitě zajdu… všechno klapalo jak na drátkách… kdybych se nebyl býval posadil do Linie 9… která směřovala do Mainzu… stejně jsem ho chtěl vidět… ale od té chvíle šlo všechno ein bischen schief… jednak tam šíleně… ale opravdu šíleně řvaly tři stejně brejlatí… asi devítiletí školáci… měli samozřejmě Handy v umolousaných rukách a byly neskutečně hlasití… v duchu jsem se omluvil všem svým žákům… že jsem si o nich myslel… jak jsou nevychovaní… zároveň bus projížděl industriální zónou… které jsem si všiml již z vlaku S-8… tedy Wiesbaden Ost… Hoechst AG Werk Kalle-Albert…Dyckerhoff Zementewerkde… Gasometer… to vše na dlouhé  Wiesbadener straße… pak mě zaujala zastávka na okraji Theodor Heuss Brűcke…spousta lidí… teprve z mapy jsem pochopil… že to je jakýsi malý dopravní uzel…tedy vlastně ostrov… tam si někdy vystoupím…

 

Nečekaně Mainz

Ulice Mainzu, deštivé, nijak příznivé, plné osamělých chodců se zvednutými límci kabátů a najednou Hauptbahnhof, uf, jen tiše jsem se tím prostorem prosmýkl a pryč, skočil jsem do S8 a jel zpět do Wiesbadenu, kde bylo  stejné počasí, ale nějak příjemněji…

  

Straße von Wiesbaden, které jsem prošel (malá textová koláž, kterou můžeš čtenáři klidně vynechat)

Friedrich Ebert Allee/Wilhelmstraße/Bahnhofstraße/Rheinstraße/Frankfurterstraße Rheinstraße/Friedrichstraße/Dotzheimerstraße/Sonnebergerstraße/Röderstraße/ Taunusstraße/BIerstadterstraße/Bismark Ring/Kaiser Friedrich Ring/Stresenmann Ring/  Platterstraße/Schwalbacherstraße/Moritzstraße/Bertramstraße/Lehrstraße/Marktstraße/ Knausstraße/Paulinestraße/Bodenstedtstraß/ Richard Wagner Straße/Parkstraße

 

Hartmut na návštěvě a společná večeře

V podvečer jsem se setkal s panem Hartmuntem Holzapfelem, který se přijel do Villy Clementiny na nás podívat, je to milý pán, vtipný, vzdělaný, s bohatými zkušenostmi. Pak byla společná česko-americká večeře, kdy July podávala mexické plněné tortily, k tomu jsem otevřel bílé víno. Povídali jsme si a je zvláštní kolik stejných bodů s Julií a Mattem máme, předně se jako já skoro nedívají na televizi. Prý jejich rodiče mají 300 TV kanálů, šílené. Oni se dívali jen na seriál Lost, který jsem s nadšením sledoval i já, prý mají oživit další řady. Dále hudba – grunge, Pixies, Police, R.E.M.,Tom Waits, britské kytarovky 90. let, Radiohead, Depeche Mode, a když Matt řekl, že jeho kapela Nr. 1 jsou The Cure a jejich song Just like heaven, tak jsem málem spadl ze židle. Představoval jsem si, jak já v domě svých rodičů na počátku 90. let poslouchám z kazety tuhle píseň a někde v Detroitu je někdo podobný, skoro stejně starý jako já a je zcela fascinován tím samým. O filmech ani nemluvě – D. Lynch, bratři Coenové, nezávislé filmy ze Sundance festivalu, dokonce v Madisonu je druhá přehlídka, krása. O knihách moc řeč nebyla, ale Bukowski je fascinuje jako mě svým nekompromisním postojem a McCarthy s Krvavým poledníkem je také dobrá shoda, když si člověk uvědomí, že teprve před dvěma měsící jsem ho přečetl.

 

6.10.2009, úterý, Wiesbaden

Poprvé běžím s Mattem

Dnes ráno jsem vyběhl s Mattem přesně v 8.00, tempo jsme měli lehké, Matt je na běh zvyklý, ale má operovaný meniskus, takže musel být opatrný. A jak to tak u chlapů bývá, trochu jsme se hecovali a nakonec spolu doběhli o velký kus dál než já obvykle …

 

Opět na cestu

Po vydatné snídani a úpravách některých básní pro Tvar, které jsme slíbil Boženě Správcové, jsem se vydal k nádraží. Bylo půl jedenácté a slunce vylezlo, rýsovalo se teplo, teplíčko. Vsedl jsem opět na S-8 a vystoupil v největší letišní továrně – Frankfurt Flughafen. Takhle zbytečný a malý jsem si dlouho nepřipadal. Jako když člověk vleze do obrovské líhně na turisty. Hned jsem si ten osobní, pitomý nápad uvědomil a zmizel v untergrundu a skočil do S-1, abych se nechal vyplivnout na dalším předměstí Frankfurtu – v Offenbachu. Tam bylo dobře, je fakt, že ze starého města zbyl asi jen kostel, který jsem vyfotil, ale to mi nevadilo. Procházel jsem se, lehce mokl, atmosférou mi to tu připomínalo Dresden-Neustadt.  Káva a chvilka klidu.

 

Im Wiener Feinbäcker in Offenbach

(Josefu Strakovi)

 

Heut muss ich noch zum Arzt.

Křičí stará žena s chodítkem u židle

do mobilu, před sebou chladnoucí Latté.

 

Přisedají další důchodci,

obrýlený šedivý pán

a žena rozklepaná lehkým třesem,

kdysi krasavice,

 

Heutzutage Kaffee mit Kuchen

und das ist alles.

 

Jen Turek v modré teplákovce si čte a čte

a nic s ním nehne.

 

Linií S i autobusem

Pak jsem se rozhodl podstoupit další martyrium cesty a dojel jsem nakonečnou S-1, do místa Rödermark Ober-Roden (ten název mě  lákal už od prvního spatření ve vlakovém řádu) a nezklamalo to mé očekávání. Nebylo tam vůbec, ale vůbec nic zajímavého. Jen taková ta příměstská nuda, domy, zahrádky, domy, zahrádky, starší dáma venčící psa, domy, zahrádky, domy, zahrádky…

Zachránil mě však autobus 684, který (nevím proč a jak) jel do Darmstadtu. Byla to úžasná cesta, trvající asi hodinu, napřed jsme to kroutili přes místa jako Eppertshausen (domy, zahrádky, domy, zahrádky) a Műnster (domy, zahrádky, domy, zahrádky) a to vždy tak, že jsem zajeli k sídlišti, vyflusli člověka a dva nabrali nebo naopak. Poté jsme vynechali Dieburg, který jsem chtěl aspoň zahlédnout (škoda) a najeli na dálnici (ten tlustý řidič v hnědém roláku byl určitě mimozemšťan) a dojeli do Wissenschaftstadtu Darmstadt, jak stálo na žluté ceduli.

 

Darmstadt

Tady fakt hodně pršelo, to mi však nezabránílo udělat pár snímků tohoto velice příjemného města. Z centra jsem pak šel asi dva kilometry k nádraží a minul galerii, kde jsem fotil nějaké zrezivělé objekty, jakési spirály, warum nicht. Samozřejmě, že si mozek ukládá to méně zajímavé a to se mi nyní vybavuje – takže servírka v McDonalds naproti nádraží mi věnovala krásný úsměv, když mě pustila přes turniket na záchod se slovy Und werden Sie etwas bestellen? a já si pak na oplátku objednal Kaffee zu mit Nehmen.

 

Domů

A vlezl do Regionalbahnu, kterým se vraceli všichni pracující a studenti domů. Málem jsem si nesedl. Parta na čtyřce byla super. Chrápající černoška (prsty na rukou měla plné zvláštně bahnitých rýh), jakýsi zevl se čtyřmi zuby a osmi stříbnými prsteny a nakonec čtyřicátník s vykérovaným křížkem na prsteníčku a náušnicí v levém uchu.

Mínuvší místa Weiterstadt (domy, zahrádky), Klein-Gerau (domy, zahrádky), Groß Gerau (domy, zahrádky), Nauheim (domy, zahrádky), až od Bischofsheimu to je trochu zajímavější a pak je Gustavsburg, Mainz a deštivý Wiesbaden.

Po návratu do Villy Clementiny byla doma jen July, jelikož bratři-amíci ještě prolézali Frankfurt. Tak jsme si opět povídali a do toho malý August der Starke vytrvale řádil, lezl v mém pokoji, hrál si s petlahvemi, bouchal dlaní do postele a hluboce si vydechl, když svůj zadeček ztěžklý plenou vysoukal na židli. Je moc šikovný, bystrý a pořád v dobré náladě.

Nevydržel jsem to a co chvíli jsem ho musel políbit, pohladit a vyfotit. Nakonec jsem si četl několi básní Matta v jejich notebooku v německém překladu. Některé nebyly vůbec špatné.