Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for Květen, 2010

Zatracené básně

Pomalý příjezd do zničeného města: tak začíná (nebo končí?) nějaká báseň, jenom už nevím, od koho je. Od Grünbeina? Beyera? Klinga můžu vyloučit (což značí, že s největší pravděpodobností bude autorem on); ten by ale do zničeného města nepřijížděl pomalu, nýbrž hodně rychle. Nemůžu ale tenhle verš dostat z hlavy. Tím spíše, že se právě nacházím v prostředí, jež je cokoli, jen ne zničené. Část Prahy obklopující Staroměstské náměstí je zařízená pro turisty. Ne že by to bylo špatně. I já jsem svého druhu turista. Tíhnu ovšem ke zničenému, a nedokážu se od toho oprostit. A tak se víc a víc pohybuji v soustředných kruzích kolem centra. Protože na okrajích se dá poznat, co město ve svém centru zamlčuje. Často to nebývá mnoho. Právě to nejběžnější. A že město v jeho nejniternějším nitru drží pohromadě to zamlčované, k tomuto závěru bych nerad dospěl. Když se ale pohybuji pryč od vnitřního jádra, jsou možné věci, které by mi jinak byly značně ztíženy: vidět & slyšet. A takto vyzbrojen okem a uchem, chodím po světě úplně jinak. Už nejsem zastrašený dojmy, které se nespoutaně rojí ve vzduchu všude kolem. Chodím s otevřenou hlavou (teď si vzpomínám, jak jeden můj kamarád, ještě když jsem byl dítě, spadl jednou z okenní římsy a týlem narazil na dlažbu; sešili mu to a on se pak svou jizvou chlubil, ale já jsem se na moment mohl podívat do díry v hlavě v jeho hlavě a viděl jsem bílou a šedou; a okamžitě jsem měl strašný strach z děr v hlavě).

Takže: s otevřenou hlavou. To ale neznamená nic jiného, než být úplně při sobě a zároveň mimo sebe sama. Pochůzky po perifériích města jsou tak jistým předstupněm nebo již začátkem psaní básní. Protože i tam je člověk zároveň úplně při sobě a mimo sebe sama. Pomalý příjezd do zničeného města: bohužel ta řádka nepochází ode mě. Musím se jí tudíž nějak zbavit, pokud mi má, co možná nejdřív, jít hlavou zase nějaká moje vlastní řádka. Ty zatracené básně mě ale poslouchají málokdy. Skoro pokaždé se honí tam, kde je člověk očekává ze všeho nejmíň. Proto mi musí pomoct pražské periférie, zahnat ty cizí duchy, aby ke mně moji našli cestu.

Reklamy

Read Full Post »

Studená husa

Rukou anonymního aranžéra

Read Full Post »

chodit dýchat mlčet

Odjakživa jsem byl vytrvalý chodec. Ať jsem byl kdekoli, chodil jsem na procházky. Přičemž se mé chození často podobalo spíš běhu. I tady chodím pražskými ulicemi a uličkami jako netrénovaný, ale pořád ještě ctižádostivý běžec na dlouhé tratě. Ovšem můj běh někdo ustavičně přerušuje – lidé, kteří mě oslovují. Ptají se mě na cestu, žádají drobné na telefon, cigarety a jiné drogy, kolik je hodin atd. Zvláštní na tom je: Jinak cizí lidé na ulici nikdy neoslovují nikoho jiného. Přinejmenším, když já jsem v bezprostřední blízkosti. Kromě toho se na mě skoro bez výjimky obracejí v češtině. To je pro mě samozřejmě na jednu stranu čest. Na druhou stranu mě to však tím víc mate, nejen proto, že bohužel vůbec neumím česky (což se musí změnit), ale i proto, že se ptám, proč mě lidé evidentně identifikují jako Čecha, ne-li dokonce jako Pražana. Vždycky je mi to trochu líto, když je musím nakonec zklamat a ukázat se jako ten, kterým jsem. Nikdo z místních, ale Sas bez znalosti místního jazyka. Když jde o turisty, kteří máchají mapou a ptají se na cestu, ty mohu s klidným svědomím nasměrovat anglicky, i když sám sotva tuším, kam asi dojdou. Bohužel to ale nevyjde pokaždé. Cestující s orientačním smyslem se dají jen ztuha poslat do neznáma. Šelest té spousty slov je často podmanivý a mlčení pak tou lepší alternativou; protože v mlčení zřejmě spočívá více pochopení. Když jsem onehdy šel směrem na Malou Stranu po Mostě Legií, který je mi mnohem milejší než Karlův most s jeho mohutnými asociačními řetězci, narazil jsem na dodávku, která zablokovala chodník. Mezi autem a zábradlím na mostě zůstala úzká škvíra. Pode mnou, na Střeleckém ostrově, kvetly matně bíle kaštany a přede mnou se prodírala skulinou žena s kočárkem. Nejdřív jsem jí chtěl přispěchat na pomoc, ale v jejím pohledu jsem jasně zaznamenal vůli k sebeurčení. Nechal jsem ji na pokoji a díval se, jak ostrými hranami kočárku rozdírá lak na dveřích dodávky. Takhle to tedy taky jde, pomyslel jsem si, a když mě s kamenným pohledem míjela, šlehl jsem po ní stejně kamenným pohledem. Na malou chvíli jsem se teď opravdu tvářil jako místní. Ctižádostivý běžec na dlouhou trať ve mně rezignoval. Dýchalo se mi lehčeji a lehkými kroky jsem pokračoval ve své cestě, podél Hladové zdi a nahoru do kopce k Růžové zahradě.

Read Full Post »

Mladý Jack Nicholson

Pokaždé, když otvírám dveře svého příbytku, připadám si trochu jako mladý Jack Nicholson ve filmu Shining, jak odemyká bránu prázdného hotelu, který má spravovat přes zimu. Nejdřív musím odstranit řetěz na mohutných ocelových mřížích, nadzvednout je a odsunout do strany, teprve pak můžu otevřít dřevěné křídlové dveře pokryté vrstvami bílého laku. Nicholson ve filmu hraje spisovatele, který si představuje, že v samotě sněhem zapadaného monstrózně prázdného hotelu bude schopen obzvlášť dobře psát. Vůbec není zapotřebí ten film vidět, aby člověku došlo, že taková představa je naivní. A ke konci filmu se Nicholson soustavně pokouší rozsekat svou rodinou sekyrou na takzvaně přehledné části, protože už mu všechno to spisování zoufale přerostlo přes hlavu. Ale třeba právě v tom udělal Nicholson chybu: přivlekl s sebou celou rodinu. Já jsem přijel sám. Nemám tedy nikoho, koho bych mohl bez okolků rozsekat. Místo toho mám dostatek místa. Lobby, ze kterého se vchází do všech ostatních pokojů, má odhadem 80 metrů čtverečních, je bez oken a v módních barvách Československa kolem roku 1970. Přijde mi to příjemné a občas si představuji, jak zničehonic, když si to v noci rázuju chodbami, sedí kolem nízkého hnědého konferenčního stolku samí čeští disidenti, na nízké hnědé sedačce, a vedle ní se jako pořádný barevný flek opírá o zeď umělá zelená palma. Diskutují pořád dokola o možnostech rozbití i záchrany reálného socialismu a přitom kouří jednu od druhé. Nepřerušoval bych jejich diskusi, nevysvětloval bych jim panující poměry, oni by se pozvolna rozplynuli v cigaretovém kouři a tiše by se usmívali. Zatím mě ale takové setkání nepotkalo, což je možná docela dobře. Protože tak, přinejmenším prozatím, neexistuje nebezpečí, že popíšu nespočet listů papíru dvojslabičnými slovy jako „redrum“. Ale občas, když je uprostřed noci úplné ticho a i úklidové čety na ulicích mají po směně, přece jen usilovně poslouchám, jestli nic nelomcuje mohutnými ocelovými mřížemi, které zahrazují dveře k mému příbytku.

Read Full Post »