Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for Červen, 2010

I ucho píše

Na okenní římse sedí holubi a vrkají. Normálně mívám okno otevřené, takže vrkání holubů slyším zřetelně, kdykoli sedím u stolu a pracuji nebo jsem uvelebený v křesle a zaobírám se prostě svými myšlenkami. Zkraje jsem se ještě obával, že holubi by mohli dostat odvahu a vyvíjet něco jako průzkumnickou činnost a vletět otevřeným oknem do mého pokoje. Ovšem holubi nejsou hloupí a tváří se, že vědí, že takový výlet (vlastně vlet) by jim ani mně nedělal dobře. Holubi tedy jsou tam, kde jsou, a i já jsem tam, kde jsem. Ale ne nadlouho. Protože zakrátko budu zase pryč z Prahy a budu si muset doma nejprve trochu zvykat. Zmizení pro mě tak specifické pražské zvukové kulisy bude pravděpodobně velmi tíživé. Přesněji řečeno: Zmizení specifické pražské zvukové kulisy před mým otevřeným oknem. Dole je totiž Havelské tržiště, nepřetržitý bazar, kde u opravdu přehledných stánků prodávají extrémně předražené ovoce, prošlou čokoládu a turistické cetky. Každé ráno kolem 5.30 to všechno propuká, navážejí sem první obchodníci a povídají si mezi sebou důvěrnou handlířštinou, která svým spádem připomíná řeč sourozenců, co někdy nemůžou jeden druhého vystát a nakonec se ještě seperou. Trhovci nevědí, že přímo v ulici, jen jedno patro nad nimi, se snažím ještě trochu spát; a i kdyby to věděli, asi by nebyli jen kvůli tomu víc potichu. Otupěle civím před sebe v mělkém polospánku, zatímco zvuková kulisa zvenčí pomalu ale jistě narůstá, až dosáhne hladiny běžného denního provozu. To je hladina, při níž jsem schopen uvolněně pracovat. V dlouhém, klidném toku zvuků plyne stále vpřed lehkost bytí, jež vůbec není nesnesitelná. Chodci, kteří tu v davech proudí celý den (a někdy asi i pořád dokola, protože ztratit se v malých uličkách kolem Staroměstského náměstí je docela příjemné), vyrábějí svým mnohojazyčným hovorem koberec, na kterém si ucho odpočine a současně je v jistém napětí. Dny tedy působí velmi tiše, přestože by přeměřeny v decibelech byly jistě velmi hlučné. I mechanický smích českých čarodějnic, které mají vypadat, jako že jsou vyřezané ze dřeva, a přitom ve skutečnosti jsou jen z průměrně opracovaného plastu, zapadá do této kulisy stejně jako hrací hodiny, z nichž bez přestání zaznívá kratinká verze Pro Elišku. To všechno je opravdu moc krásné. Občas mám dokonce v uších Kreislerovu klasiku, ale to je myslím pouhé mámení.

Kolem osmnácté hodiny naloží trhovci své zboží na vozíky a kárky a odtáhnou pryč, celé to ještě trochu trvá, protože obchodníci jsou, domnívám se alespoň, čistokrevní Pražané, takže ve svém počínání nepropadají hektickému spěchu. Konečně jsou ale pryč a spolu s nimi i chodci. Pak mám dojem, jako by se pod mým oknem země propadla a spolykala všechny lidi a zvuky. Nejdu však k oknu a nepodívám se. Noc totiž přirazí brzy a obrátí list. Bude rušno. Noc je černější než venku, obehrával dokola suchý humor jeden můj profesor z gymnázia, kterého jsem dvakrát nemusel. Já dneska říkám, že mezi dnem a nocí je rozdíl jako den a noc, a myslím, že je to vtip podobně nevalné úrovně. Noc působí jako zesilovač všech zvuků, možná proto, že je tak černá, ale i to je přece jen obecné povědomí. V noci je tu takový rámus jako jinde přes den na stavbách nebo na dětském hřišti. Ne soustavně, to se rozumí, ale v nevypočitatelných intervalech. Kolikrát už jsem byl tak uklimbaný a už už se propadal do hlubokého spánku, když vtom mě vyřvávání opilých tlup turistů zase přivolalo k bdělosti. Nedá se s tím nic dělat, jednou se pod mým oknem dlouhé hodiny bavily dvě Italky, že jsem věřil, jakmile se konečně vydaly každá svou cestou, že sám ovládám jejich řeč naprosto plynně. Doma si tedy zase budu muset zvykat na něco jiného. Ale dokud to tu ještě všechno je, měkký proud zvuků za dne a rámus v noci, nechám to působit na svou práci. A možná, že mi nakonec do pokoje přece jen nějaký holub vletí. Pak ho ale nevyplaším, ani ho neokřiknu, protože před nedávnem jsem četl, že v každé holubici, která se přátelsky přiblíží k člověku, přebývá duše cadika. Od té doby je mi vrkání na okenní římse ještě milejší než dřív a mám strašně špatné svědomí, kdykoli mi v hlavě zní melodie Kreislerovy satirické písně o trávení holubů v parku.

Reklamy

Read Full Post »

Kafkovo štěstí

Jaké měl Kafka štěstí! Jistě, poněkud trpěl depresemi a tuberkulózou, ale jinak si sotva mohl stěžovat. Stačilo mu prostě otevřít dveře, vyjít ven a už byl v pražských ulicích (pokud se právě nezdržoval v Berlíně, Reiffu am Gartsee nebo jinde). Na druhou stranu Kafka přes den pracoval pro Dělnickou úrazovou pojišťovnu, což mu mohlo jeho pražské štěstí trochu ztrpčovat. Možná proto choval přání stát se indiánem. Možná ale taky ne. V Goethe-Institutu jsou momentálně vyvěšeny Kafkovy obrazy, na kterých Kafka přirozeně není. Kafkova mikromanie, jeho touha zmizet, by předem vedla snahy o zobrazení Kafky ad absurdum. Dalo by se to zřejmě chápat dokonce jako útok na mrtvého autora. Obrazy, které tam visí, jsou spíše zdrženlivou konverzací s Kafkovými texty. Tak by to autorovi bylo asi nejmilejší: Kdyby kvůli tomu, co napsal, on sám nebyl reflektován vůbec. Před vnitřním zrakem čtenáře se autor rozplyne v předivu textu, který po sobě zanechal. Už několikrát jsem přecházel mezi kresbami Pavla Schmidta sem a tam a četl si úryvky z textů, jež jsou připojeny ke každému motivu, jako komentář z dávných časů. A stále silněji jsem si uvědomoval, že Kafkova síla pochází z filigránství a drobností. Také tyto kresby jsou filigránské, někdy přímo vystrašené ve svém vyobrazení ženské cudnosti a hořké symboliky nadotců. Tváří v tvář takové přemíře jemnosti a vysoké duchovní struktury mě přepadá svíravý pocit v břiše a přemýšlím nad tím, že člověk je vlastně sám naprosto zbytečný a nikdy nebude schopen utvořit něco podobně trvalého. Zatím jsem byl na Kafkově výstavě pokaždé sám. Klid starých vysokých prostor se mi líbí, dřevěné parkety vrzají s každým mým krokem, jako bych byl schopen chodit v kruhu věčně, aniž bych se unavil. V jednu chvíli zmizela na toaletách na konci chodby uklízečka, a už odtud nevyšla. Od té doby se sám sebe ptám, jestli je tam nějaký zadní východ, ale neodvažuji se na dámské toalety vstoupit a podívat se. Uprostřed výstavního sálu stojí černé křídlo. Je překryté látkou, která má zabránit pronikání prachu do tak citlivého nástroje. Na křídle je umístěn strohý papírový štítek: Prosím nedotýkat se. To by se, myslím, Kafkovi líbilo, a učiním rozhodnutí, že příště, až uklízečka zase vyjde z toalet, sednu si za křídlo a přehraji klavírní sonátu Adagio Gideona Kleina. Neumím ale na klavír hrát a bojím se, že kdybych se o to pokusil, klaviatura by se pod mým rukama rozplynula, struny a ozvučné desky by pozvolna sublimovaly a nakonec bych seděl za pouhým skeletem křídla. Uklízečka by kolem mě prošla a vrtěla by hlavou.

Read Full Post »

Ministerstvo slov

Na počátku bylo slovo, píše se tak lehkovážně v jedné staré knize. Představuji si Boha, jak si to rázuje svým ještě pustým univerzem, ne nepodoben neklidnému vlku ve výběhu, a zápasí o vhodný výraz. Potom bylo slovo u Boha a to slovo bylo Bůh. Od té doby, chtělo by se říct, nebylo slova často vůbec zapotřebí. Stačilo například město, jež do sebe již přijalo a manifestovalo každé možné slovo. Do kamene, asfaltu, betonu. Řečeno zcela prozaicky. Neboť svět je celek skutečností, nikoli věcí. To se píše v jiné knize, která není tak stará, ale ne nepodstatným způsobem vděčí blaženému duchu c. a k. monarchie, čemuž lze s ohledem na střízlivost provedení stěží věřit. Člověk ale stejně mnohému nevěří. Před časem – konečně propukla letní parna – jsem velmi pomalu, a pro mě tedy netypicky, vyrazil ze Spálené jižním směrem a pak dále po Vyšehradské vstříc svému cíli, Vyšehradu. Nejenže jsem chtěl vidět takříkajíc druhý nejoblíbenější pražský hrad, ale především proto, že jsem se doslechl, že tam v temných dobách sídlila na skalách kněžna Libuše a při neobyčejném vidění předpověděla založení Prahy, což mi zase připomnělo, že jsem přibližně před deseti lety bydlel pár dnů v penzionu Libuše v pražských Holešovicích. Zvláštní kruh, který se tu měl uzavřít. Zatím jsem ale ještě k hradu nedošel. Po mé pravici se zničehonic rozkládaly Emauzy. Přičemž zničehonic je v této souvislosti zavádějící slovo, protože Emauzský klášter se pochopitelně již dlouhou dobu rozkládá právě tam, kde je i dnes. A tak to také vypadá. Vždycky mnou projede chladný závan radosti, když procházím kolem starých budov, anebo když dokonce procházím samotnými objekty. S Emauzy to nebylo jinak; prozkoumával jsem celé prostranství a zdivo, které jak jsem se dočetl, po újmách utrpěných za druhé světové války nebyly kompletně zrekonstruovány, což někomu, kdo je zvyklý na německé sanační běsnění, připadá jako požehnání. Jde o zachování různých skutečností. Za zachovalými klášterními zdmi však stojí těsně vedle po staletí rozšiřované sakrální stavby ještě jeden zcela jiný komplex budov. Sídlo tu má ministerstvo zdravotnictví. Architektura poznamenaná socialistickou užitečností ovšem na první pohled působí divně. Málokdy člověku připadá nové vedle starého tak hodnověrné jako tady. Šel jsem ve stínu po cestě vysypané kamínky a trochu jsem asi o něčem přemýšlel, až jsem se zase ocitl na nádvoří, které nedovolovalo projít dál. Na chvíli jsem měl pocit, že jsem na místě svého dětství, protože šedá fasáda zdí vypadala stejně jako v různých malých západosaských městech před rokem 1990. Nenápadný modrobílý štítek informoval, že se v této jednoznačně slepé ulici nachází ordinace plastické chirurgie. Skutečnost je spojením předmětů, pomyslel jsem si cizím hlasem, který mi promlouval v hlavě. A zatímco jsem šel směrem k Vltavě, mírně z kopce, jak velel terén, hlas pokračoval, protož věděl: Realita je existence a neexistence skutečností. Opřel jsem se lokty o zábradlí nad Vltavou a díval se na soupeřící veslaře těsně před cílem. Pokaždé, když některý z člunů přejel imaginární cílovou čáru, rozezněly se hlasitě klaksony. Slovům takové stvrzení obecně schází, pomyslel jsem si, a tupě zíral na vodu. Libuše, věštkyně, na mě musela ještě chvilku počkat.

Read Full Post »