Hamburk I

Sergej Prokofjev si také psal deník. Bývá to nevrlá záležitost. Ješitnost a sentimentalita ho dostaly zpátky do zterorizované vlasti a dožil mizerně. Pak je tu životopisná kniha o Sarah Bernhardtové, nejslavnější francouzské osobě v 19. století po Napoleonovi a druhé nejslavnější ženě vůbec po Janě z Arku. Legie milenců; občas spala v rakvi. Provokativní, velkorysá, k zbláznění, bylo s ní veselo – a nevěrná: sebedramatická, vyumělkovaná/stylizovaná, bludařka. Přiměla strojvedoucího svého soukromého vlaku, aby za povodní přejel most do New Orleansu, a ten se hned za nimi rozsypal. Zachránila před smrtí vdovu po Abrahamu Lincolnovi na parníku přes oceán, když jí zabránila zřítit se do šachty schodiště (manžela zabil herec, herečka zachránila nešťastnou manželku). Už v dětství málem uhořela a sousedé ji hodili do díže s mlékem. Navštěvuje módní klášterní školu; bouřlivá, divoká, panovačná. Idol Paříže – ke konci života napsala napůl autobiografický šestákový román. Jezdila s menažerií zvířat: rys, lev, mládě aligátora, jež chcíplo po nadměrných dávkách šampaňského, hroznýš škrtič, který se zabil sám, když spolkl polštář z pohovky. Je vášnivě proti trestu smrti, nicméně navštíví čtyři popravy, aby věděla, jak je hrát.

 

Jaká náhoda. V městečku Elsterwerda opravdu vidím první straku. Klimaanlage v našem vagónu je kaput. Příjezd malinko chaotický. Do Berlína je zpoždění a další vlak na Hamburk pojede o hodinu později. Ale počkal na nás. Koukám, že do Wittenberge je to 126 km a v prospektu stojí, že to ujedeme za 33 minut. Není možná. A opravdu, vlak jede 230 km/h. Na nádraží mě hledají dvě brigádnice a najdou mě. Krásný byt. Načež dostanu SMS, že umřel Michael v Berlíně. Jdu do hospody Dreyer a hostinský mě nechá zavolat ze svého handy do Berlína černé vdově. Christiane už pohřbívá druhého manžela. Vypadá to, že do Prahy z mého roamingu se volá snadněji. Kořalka, pivo, kořalka, pivo. Sednu si k pamětníkovi, 82, a říkám mu, že knihou mého dětství bylo Mein Weg nach Scapa Flow. Lekne se a odchází. Můj ponorkový kapitán Günther Prien vyplouval z Kielu.

 

11/6 Saskia se mnou jde koupit mobilcom, půl hodiny posloucháme geniálního prodavače, Inda. Potom mi to ona převysvětluje na lavičce před kavárnou. Myslím, že se bojí se mnou domů. Bodejť by ne, být její otec, taky bych ji s takovým chlapem nepustil. Včera jsem jí vnucoval fernet, málem z toho vrhla. Říkám jí, že Seifert, její jmenovec, dostal Nobelovu cenu a komunisti si s tím nevěděli rady. Teď jsem to doma zapojil a snažím se psát. Kursor přeskakuje na horní řádky. Nejsem schopen se dostat do pošty. Stal jste se obětí počítačové kriminality. Zjišťuji, že jsem si nepřivezl škrabku na brambory a zeleninu. Jinak je v kuchyni všechno. Vařím polívku a zdá se, že hamburské hovězí je z lepších krav. Tady, víc než v Berlíně, vidím, jak je Německo bohaté, jak jsou ti lidé milí a jak je tu bezpečno. V čem nás to vychovali? Na předsudky se vysrat. Mladé už tohle nebolí. Ovšem ten štěbetavý Ind v obrovském elektroskopu mě znovu znejistil ohledně smyslu psaní. Tihle mladí věru knížky nepotřebují. Přitom jsou všeho potřebného tak samozřejmě znalí. On svou práci dělá s opravdovým nadšením.

 

Můj byt je krásný, šedesát metrů čtverečních: pokoj, ložnice, kuchyň. Dlouhá chodba, malý záchod s umyvadlem a sprchou. Ve čtvrti jsou domy anglického regentství, severoněmecká neomítnutá cihla. Za rohem vede arterie Ludwig-Erhard-Str., ale tady není nic slyšet. V koupelně je květináč s pažitkou. Řekl jsem Antje, že u nás tomu říkáme šnytlik, ona že oni schnittlauch. Discount potraviny Nette. K nevíře, že tu nejsou všudypřítomné vietnamské večerky, natož supermarket na každém rohu. Bohatí mladí úředníci svačí venku u drahých kavárenských stolků. Všem je dobře. Chci nasát dobrotu. Tudíž vařím na malém ohni, neboť vývar, pravá polévka má lehce bublat – mižoté, žádný papiňák. Když jsem si šel do koupelny ten šnytlik uříznout, zjistil jsem, že je z umělé hmoty. Jediné, co je špatné, je zákaz kouření. Chodím před barák a představuji si přitom, že polévka přetekla, přišla bouře ve spěchu (ostatně ráno pršelo, jsme u moře), dům vyhoří nebo něco, a krásná Lucie mě zabije.

 

V ulici stojí auta: volvo, VW polo, audi, clio, bavorák, taxi mercedes a rozkošná replika quintocenta. Později vidím i octavii. U Dreyera venku sedí rozšafný řidič v bílé košili a černé vestičce, bříško, právě zaparkoval a zapaluje si cigaretu k pivu. Přejde mladý pár, rozmlouvají, připadají mi dospělejší, než jsem sám. Jsou tady doma. Všem lidem okolo je všechno samozřejmé, vyznají se, já ne. A není to jen proto, že jsem v cizím městě. Jestli já vůbec patřím do tohohle světa. Nic mi nejde, ani ten blbej počítač, už se zase nemůžu dostat na internet. Jsem furt offline, se vším všudy. Michael umřel, v poslední době se to množí. Napadá mě teta Vopavová. Pár dní před smrtí poslala dopis pro nějaké staré přátele v Německu, abych ho přeložil. Psala hrozně hezky, možná už věděla. Nakonec se už nebudu smrti bát. Jednou mi nějaký stařec u Pinkasů říkal, že má všechny vrstevníky mrtvé; vypadal, že se na ně těší. Přišlo mi nepatřičné, že jsem u toho stolu s nelegitimní kamarádkou, u takové vážnosti má být člověk s manželkou. Sentimentalita je snad nejhorší vlastnost, sentimentální jsou i/hlavně vrazi a kurvy. A netrpělivost, to říkal Kafka. Ne že by Franz nebyl sentimentální. Ne že by byl šťastný. Vždycky jsem si myslel, že moje jediná pověrčivost – nepsat černou propisovačkou a vyhledat rychle druhou straku, když se objeví ta první – je pro legraci a přináší jen malou smůlu. Nuže tahle, v Elsterwerdě, přinesla rovnou švagří smrt. Jenomže, nečekals to? Ostatně kde jsou hamburské straky? Každá kromě té první jediné by nesla štěstí. Napadlo mě, že znám dva devadesátníky – D-ze a Rybára. D-ze nemám rád, i když jsem mu dobře přeložil knížku. Rybár mě vždycky trochu sral, ale mám ho rád. Vydával v Olympii tenisty a šachisty, 42 průvodců po Praze. Co až umřou? Zabolí mě? Zabolí mě ti dva chlapi stejně? Nezabolej mě ani trochu. Páni, jaká to tematika. Měl bych psát o něčem jiném. Už mi umřeli dva autoři: McCourt, a vlastně bratr autora, Tomáš Kolowrat. A Christopher Coe, na tu nemoc odlišně orientovaných. Ne že bych truchlil. Tak holt to chodí. Co ti mrtví při tsunami? Za každého vydej jednu kalorii a nic z tebe nezbyde.

 

Zur Gedenken an das Modehaus gebr. Robinsohn, das sich bis zu seiner Zerstörung am 9/11 1938 in diesem Gebaude befand. 9/11 1988. Deska na baráku. Kankánové smyčce nějaké operety Belle Epoque ještě netuší zákopy u Verdunu. Paní domácí mi nainstalovala rádio do kuchyně a na něm stanici Klasik; správně usoudila, že spisovatel chce zamyšlenou suitu. Počítač už blbne tak, že text mizí za levým obzorem. Akorát volala Lenka, že pohřeb bude v sobotu 19/6 v 11 hodin.

 

11/6 Kalné ráno, prší. E-mail od Lucie, že sedí v Norimberku na nádraží a přemýšlí. Byl by to docela název obrazu od nějakého Corota: „Lucie na nádraží v Norimberku přemýšlí“. Vystudovala minnesang, vypadá jako modelka z červeného koberce v Cannes, přitom je organizační kouzelnice. Vidím ji, kterak překračuje nějakého zkrouceného Polanského v záblescích fotoaparátů. Je půl deváté, e-mail se zase nechytá a řádky přeskakují. Včera jsem se díval na TV asi deset minut. Ulrich (49 roků) z bývalé NDR jde se svou stodesetikilovou manželkou koupit sexy-wäsche, aby se holka cítila líp a mohli si víc užít erotické zábavy. Reklama na pornoshop, majitelka má vrcholné pochopení pro dámy středního věku. Fakt síla, když se paní v tom prádélku vykutálí z kabinky. Věstonická Venuše z Popelčina oříšku. To není hororový kanál, to není Ein Kessel Buntes. Krůta, která vykradla Labutí jezero. Jinak jsou to nejspíš hodní lidé. Mají se rádi. Takže si jdu číst Neblahého pana Hursta, kterého budu překládat, červená knihovna, ale aspoň s krásnými lidmi. Obavy z porušení copyrightu jdou tak daleko, že E. Annie Proulxová udává pro jistotu v acknowledgementu i původ vtipu o Šustivém Péťovi, který si v její knize vypravují kovbojové. Za chvíli se bude na začátku každé knihy děkovat i autorům slabikáře. Dům naproti má secesní prvky, kovové balkony, v přízemí je design studio, majitel má krásného retrievera. Kouřím před domem, kolem projíždí soustředěná studentka na kole, levou rukou řídí, pravou mačká mobil. Rezavé dlouhé vlasy. Kolem prochází paní s tetováním na lýtku a hezky se usměje. Poslouchám Schumanna, včera hráli Josefa Suka a Debussyho.

 

Das Abstellen oder Anchliessen von Fahrrädern bzw. anderen Gegenständen ist untersagt. Bei Widerzuhalten wird kostenpflichtig entfernt. Naproti tomuto zábradlí u předzahrádky jsou stojánky na deset kol. Dva z nich mohu použít. Kampaň ku zpochybnění Shakespearova autorství k jeho hrám a jejich připsání svému jmenovci Francisovi spustila víc než kdo jiný Delia Baconová. Je známá bizarní událostí, když se jako dobrovolná vystěhovalkyně z Ameriky do Anglie zavřela přes noc v kostele sv. Trojice ve Stratfordu nad Avonou a doufala, že sebere odvahu k tomu otevřít hrob, a že najde listiny dokazující, že nájemník rakve je podvodník. Ale nakonec se polekala. Posléze ji synovec odvezl zpět do Ameriky a umístil v blázinci, kde zemřela. Její předchozí život sliboval lepší vyhlídky. Narodila se v janičářském srubu roku 1811 a prokazovala všestranný talent. V patnácti byla učitelkou, v jednadvaceti porazila v literární povídkové soutěži E. A. Poea, přednášela nejrůznější obory a napsala politické drama se shakespearovskými názvuky pro herečku Ellen Treeovou. Ale její fascinace Shakespearem přerostla v posedlost. Nemohla pochopit rozpor mezi pustou skutečností jeho života a nevysvětlitelnou kvalitou jeho díla.

 

Freud, když viděl v Londýně Shakespearův portrét od Chandose, prohlásil, že vypadá naprosto neanglicky a vyjádřil myšlenku, že pocházel z Francie a jmenoval se Jacques Pierre. A Mark Twain byl přesvědčen, že takové dílo musel napsat někdo, kdo procestoval Itálii. Zdá se, že mu tentokrát scházel smysl pro humor.

 

V brněnské zoo si velbloud při páření zlomil páteř a musel být utracen. Sen o obrovské výkladní skříni v džungli. Opouštíme poslední degenerované či spíše nevyvinuté divochy na hlinité silnici pod loubím přerostlých stromů a lián a zabočíme na kolmou pěšinu, jakousi myší díru zanesenou smetím. Vynoříme se před velkou barevnou výlohou, v níž jsou seřazena sedadla mezi stupňovitými regály až ke stropu se zbožím v nákupních uličkách. Přivítá nás a provádí nahoru dolů kolem regálů upravená žena neurčitého věku s přišpendleným úsměvem a ukazuje nám na grafech označujících zlevnění, jakou kdo má šanci na výhodný nákup a na přežití. Většina má 100 %, ale pro mě platí červené číslo 87 %, jež značí podíl mých předem odepsaných nadějí. Zbylých 13 %, říká mi žena, se odečítá také, jako případnost očistce, který mě čeká časem, až všechny provede (nijak to nespěchá a smrt je téměř jistá). Ten se nachází v jezeře bahna nebo lávy, o němž budu informován později. Teď se tedy věnuje ostatním, předvádí jim nákupní regály a místa k sezení a oni se s úsměvem jako má ona a s naprostým nezájmem k nám předem odsouzeným, na které zbyla místa dole, okouzleně usazují po celé výšce a šířce zbožím zavaleného hlediště.

 

Chtěl bych odejít, i když tuším, že venku je po stranách supermarketu jenom místo pro další zboží, cestička zpátky na silnici s divochy je zatarasená. Přímo před obrovskou výlohou není nic než cesta doleva a doprava, výhled není potřeba. Důležité pro ty lidi v marketu/akváriu je být vidět a nakupovat. Dveře nejblíže sedadlům dole pro ty, kteří se v systému slev neosvědčili – červená procenta jsou odebrané body k přežití – jde ta nevzrušeně usměvavá paní zamknout. Nenápadně se chci přesunout ke dveřím vlevo, které jsou zdánlivě nehlídané a venku svítí slunce, a rád bych jimi vyšel ven, kde stejně tuším jen malou naději, ale ony se zužují, samy zaklapnou a já vím, že jsou také zamčené resp. kdybych jimi prošel, nesměl bych jít doleva z dohledu té výlohy k zasekané pěšině, kterou jsme přišli, nýbrž k nákladové ploše vpravo, a musel bych tudíž přejít kolem celé té výlohy před zraky nakupujících, kteří by si mě stejně asi nevšímali, zaujati zbožím, ale jistě bych neunikl zrakům té manažerky, která nepochybně vládne elektronickým mečem, jímž by mě dohnala přes sklo, zneškodnila i mimo tu výlohu s barevným zbožím, a přišel bych tak i o tu chabou naději očistce, kromě níž v celém tom obrazu není nic než nesrozumitelná, nepropustná džungle. Jen Acapulco bez moře a bez výhledu, zleva zprava zezadu džungle, zepředu oslnění a uvnitř zboží, v němž uvízli nakupující se 100% šancí na přežití, ale bez touhy z ní vyjít, a kolem pustina, do níž se odvážit znamená něco horšího než smrt. Žijí v ní mihnuvší se, plaší a negramotní nakladači podobní makakům, kteří potajmu zámek zásobují a zase mizejí v listoví, sami nepříslušní k tomu účastnit se konzumu uvnitř. A uvnitř se věru konzumuje. Je tu řada obslužných pultů se stejně barevným jídlem, lidé si ho dopřávají, děti štěbetají. Jen já a snad někdo, kdo stejně jako já si zahrává s myšlenkou odejít, uvízneme v těch snad dosud otevřených dveřích na konci snu, které se tak zmenšily, a zřejmě nemůžeme tam ani zpátky.

 

U Dreyera visí na oknech černé plenty. Nejspíš kvůli fotbalovým přenosům. Začíná MS v Jižní Africe. V rádiu hrají Largo od Haydna. Kdykoli ohlásí Endéer, což značí Nord-Deutsche-Rundfunk, leknu se, že vyleze Honecker nebo tři dialektici z Kessel Buntes; Jiří Korn. Neuvěřitelné, jak často hrají Dvořáka.

 

Schweik it Easy. Koncepce románu sestává ze tří časových a stylistických rovin, jež nicméně prokazují jednotu struktury pohanských slavností v různých dobách. Je tu základní situace těsně po II. světové válce. Můj hrdina z Karlových Varů musel sloužit ve wehrmachtu, nyní se nalézá v americkém zajateckém táboře, ale vyžádají si ho ruští filmaři k falešnému „osvobození“ rakví Goetheho a Schillera v US okupační zóně, jež má připadnout komunistickému východnímu Německu. Je spíš Čech, ale má teutonský ksicht, a gruzínskému režisérovi se líbí. Tento propagandistický dokument se opravdu natočil. Následuje rituální mejdan, dotočná spojeneckých vojsk s výrazně promiskuitní konotací. Napůl svobodný zajatec odjíždí s kamarádem do Karlsbádu a chce odvézt školní lásku na západ. Ta odmítá.

 

Spojení s filmem se mu vyplatí, vrací se domů jako průvodce západoněmecké producentky, znovu se setkává s Marií při tupém festivalu, jenž deklaruje komunistickou diktaturu, profízlované slavnosti prokazují prázdnotu režimu. Pátrá po předcích v archívu, zjišťuje překvapivé příbuzenské svazky, které se utvořily na konci 18. století při tzv. pastorále/schäferspiele, kdy se šlechta převlékala za sedláky, pytláci za hajné.

 

Třetí část knihy probíhá v době normalizace po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Společenský zmar ilustruje pokleslá kultura a bezvýchodnost mládeže. Její zábavy ovšem mají vyšší úroveň, byť podbarvenou cynismem doby a výsměchem režimu. Ne že by západ byl o moc kulturnější, pobratim Ingo, který přijede na návštěvu, je typem hormonálního nedostačivce, ve kterém přebývá křivý atavismus degenerované šlechty. Německý veterán a filmař věří, že pražské dítě je jeho. Situace se pro chlapce vyhrotí, když se celkem logicky ocitne za hranou komunistické zákonnosti a biologicky volí němectví. Překvapivý závěr má opět oporu v událostech, které se v Praze opravdu staly a byly výsměchem nesmyslně opresivního systému.

 

V jazykové rovině bylo důležité udržet adekvátní styl vyprávění příznačný pro jednotlivé doby. Nejlépe se to daří u nejstarších slavností na louce před Českým domem a hotelem Pupp, kde se baví bezstarostné panstvo. Vytahovat jazyk na vyšší úroveň lze snadněji u vyšší společnosti, skýtá i potřebný odstup časový a obřadní. Ostatně, nejlepší prostor fabulaci skýtá historická fabulace. Kdo vyčítá Myslbekovi, že jeho svatý Václav má skandinávské třmeny ze špatného století. V dalších dekádách poznamenaných policejní diktaturou si hrdinové musí ponechat slovník svobodných lidí, zároveň ale nevědět, že se dočkají konce starých časů, a ani nevědoucí autor toto nesmí prozradit.

 

Ironizace skutečnosti vede do lyrických odboček, které mají ozvláštňovat a přinášet humor. Asociační rozvíjení a aliterace se mohou zdát nadměrné, ale mě to baví; chci barevný obraz i za cenu abstrakce. Obsahy přestaly být subverzivní, je nutné cizelovat formu. Chci celé hrdiny, dost bylo pábitelů. Text je prostoupen reáliemi, které mohou být některým pamětníkům samozřejmé. Pro neznalé musí mít jednotlivá fakta doby hodnotu, aniž by kniha byla vybavena vysvětlivkami. Ze Švejkových hospod toho také moc nezbylo.