Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for Říjen, 2010

 

Vesera těsně před ohybem ostrova, Neustadt za nosem.

Paní Černá měla tuhle starost, jestli se po večerech nenudím, a nabízela mi návštěvu divadelního představení. Je to bohužel přesně obráceně. Jako vždycky, když nedbám na opak, ponocuju.

I cizí města jsem dřív nejradši poznávala v noci. New York, Berlín, Řím, kráčíte pěšky neznámým městem, noříte se hlubokou nocí do ulic, anebo krajinu, jedete v autě a svět je jenom z reflektorů a zářících oken a benzinek a zvláštní noční rezonance zvuků. Něco mě prostě do těch nocí táhne.

Taky se za ty necelé čtyři týdny, co jsem v Brémách, pěkně natáhly. V sedm večer tma jak v pytli, naopak ráno se den načítá snad dvě hodiny, než kolem osmé konečně naskočí. Nechává nad korunami stromů nad Veserou  růžové červánky.

Nábřeží Vesery, nalevo kulturní kostel sv. Štěpána.

Spát chodím kolem třetí. Ale pak si nedělám násilí! Vzbouzím se pěkně kolem poledního, vyspalá do růžova.  Posnídám rovnou anebo po krátkém výběhu k Veseře, podle počasí. Mění se absolutně libovolně. I když si zavazuju tkaničky za studeného, ale jásavého sluníčka, je statisticky pravděpodobné, že zmoknu. Riskuju to. A pak jsem durch.

Mia Unverzagt: A Vaše největší vina?

Do večera se potloukám, jdu si na procházku do parků – Brémy umí parky u řeky prvotřídně. Ráda vzpomínám na několik setkání se svojí sousedkou, radikálně levicovou výtvarnou umělkyní s přízračným jménem Mia Unverzagt (Nebojácná, Odhodlaná). Naposled jsme s její rodinou hráli stolní hru pod portrétem maskovaného zapatisty formátu asi 3 na 2 metry, fotila Nebojsa. Principem hry bylo zaplnit mapu světa vojáčky vaší barvy. Dřív měla v pokynech „Obsaď“, dnes „Osvoboď“.

Mia Unverzagt: Kdy jste byla nejvíc opuštěná?

Nebojsa mi půjčila svoji fotografickou knížku „Darüber reden wir noch“ (O tom si ještě promluvíme“). V nenápadných ateliérech ve čtyřech místech (New York, Bassum, Mnichov, Drážďany a Saarbrücken ) fotila neznámé lidi z ulice, kterým nechala vybrat oblečení jedné barvy a kterých se zeptala:
„Kdy jste se cítil/a největší bezmoc?
Kdy jste měl/a největší vztek?
Kdy jste byl/a nejvíc sám, sama?
Kdy jste se nejvíc provinil/a?“
Na každé město, na každou barvu jednu otázku.

Zatímco hovořili, snímala. Jsou to portréty emocí, velice soucitné. Tu knížku si přivezu do Prahy.

Takže knížka.

Do Brém jsem jela s cílem dokončit třetí, závěrečnou část románu. Píšu denně, bez zádrhelů a krizí, nepočítáme-li, že mě definitivně opustilo „eLko“. Čověka by nenapado, v koika sovech je. Kdyby vás někdy zajímalo, jak to vypadá pod klávesou, je tam velice malá ťupka, do které se špatně strefuje.

Tvůrčí pobyt v Sezemicích u Mnichova Hradiště, červen 2010. Na stole psací stroj "Zbyněk".

V posteli samozřejmě přepisuju od první stránky. Sdělení zůstává, sděluju přesněji. Zatímco v Sezemicích to byl zrod a tření ker, teď je to spíš mechanické tkaní na mentální ose. V Sezemicích mě příběh vedl sám, jako když kreslíte a ruka vám sama kreslí. V Brémách mám sama pro sebe „hotovo“ a mám to pevně v rukou. Nejvíc ze všeho škrtám, zahušťuju, zbrušuju.
Je to jiný druh vzrušení. Už ne rozechvění z čiré magie (vznik něčeho z ničeho) – menší. Ale pořád dost velký na to, abych věděla, že chci tohle. Tohle a takhle. V Sezemicích jsem otevřela dveře a tady v Brémách definitivně překročila práh.

Seřadit básničky do Mojí Polednice byla moje druhá brémská mise. Je jich asi šedesát. V kanceláři Bremer Literaturhausu mi je velice ochotně vytiskli na jednotlivé listy a od té doby si je porůznu řadím, přeskupuju, zkouším vázat různé osy a úpony, podle témat, motivů, jazyka, ročních dob. Že se můžem spolehnout na to, že po zimě přijde jaro, vždycky, že MŮŽEM, hraje v Polednici velkou roli.  A NOC. Nenadělám NIC. Stejně nechci.
Největší smysl to stejně dává chronologicky.

Asi bych měla začít přemýšlet o nakladateli. Vlastně by se mi líbilo vydat román i sbírku dohromady. Když se to tak pěkně sešlo. Mám perfektní nápad na ilustrace! Uděláme o to větší mejdan! Ale zatím to nechávám plavat. Až přijde čas – včas.

Boží brémský větrný a stmívá se.

 

Advertisements

Read Full Post »

Shakespeare all-in-one by Leonards Laganovskis. Z výstavy A smiling lady on a tiger.

Píše maminka, že nepíšu. Přátelé: se ti blok blog!
No jo. Když já nepodnikám nic externě vzrušujícího. Píšu román, chodím běhat do parku, drandím na pučeným kole až do tmy (hohó!) (a v noci propotím dvě trička) a  poslouchám opravdu nahlas opravdu pořád muziku. Jsem stipendistka jak z příručky. Chi. Nebo bože?

Interních vzrušení je víc…
Třeba příběh s ptáky.
To se vám takhle za stmívání vracím podél Vesery, na nábřeží ani noha, jen listí šustí svým zasmušilým podzimním šustěním, a tu náhle nade mnou ve ztemnělém stromořadí….  veliké okřídlené stíny, vzrušeně krouží vykreslujíce proti temné obloze ještě temnější kruhy, i elipsy, i jeden referenční elipsoid padl… náhle pád střemhlav a stíny se slétnou na korunu jediného (!) mocného platanu naproti chmurné hradbě továrního areálu a přitom křičí naléhavým hlasem: Krá! Krá! Krá!
Na odlet do teplých krajů – příliš pozdě!
Na hnízdění – příliš brzy!
Jak moc je platan mocný?
Co na to Jan Tleskač?

Rozumím tomu, že vám příběh s ptáky nemusí připadat tak dramatický jako mně. Ale zavřete se na měsíc do prázdného bytu se třemi šílenými hrdinkami…

Psát román o izolaci v izolaci na člověka klade jisté nároky. Myslím na Dustina Hoffman, když v rámci přípravy na roli Rain Mana sledoval hodiny nahrávek autistických pacientů, navštěvoval psychiatrická zařízení a chodil na konzultace do rodin. Příště si vymyslím něco o jaru a o mláďátkách.

Jak přebýt bizérii? Něčím ještě bizarnějším!

Zaklepala na mě sousedka, jestli by se mohla osprchovat. Půlku nájmů v Künstlerhausu sice platí město, ale vocaď pocaď: jim jde o cíl (umění), nikoli nutně o umělce (zřejmě jen prostředek?).  (Ale samozřejmě městská péče o živou kulturu je chvályhodná a na české poměry neuvěřitelně vstřícná). Jako prevence živelné adaptaci na bytové jednotky ateliéry nemají koupelny. Kromě hostitelského bytu, zde je plný servis. Umělkyně se myla na vernisáž současného lotyšského umění „A smiling lady on a tiger. Kunst aus Riga“ a vzala mě již čistá s sebou.

Riga má k Brémám důvěrně blízko od roku 1201. Založil ji brémský kanovník Albert von Buxhoeveden a dlouho byla německou kolonií. To pak máte hned. Asi nikdy jsem neslyšela evropský jazyk, kterému bych nerozuměla tak dokonale jako lotyšštině. Současné lotyšské umění se zdá zcela nad verbální komunikací a nad vším. Neboť:

Co se skrývá na dně? Lotyšské marťini:

Jako dvanáctiletou vegetariánku mě velice pobavilo video s názvem ‘“Why am i not a vegetarian?“

Proč vlastně nejsou žádné vegetariánské vtipy?
Tak aspoň jeden potravinový. Jeho autorem ke mně je Honza Fingerland.
Přijde Krakonoš do samošky.
Prodavačka se ptá: „Co to bude?“
“Ale, jednu vysočinu a půlku šumavy.“

 

He is just... Supersensitive (2010). Proto k němu jeho autor(ka?) Ieva Saulite nechala v sérii polaroidů (ganz hinten) tulit tu školní třídu, tu ho postavila před vrata kostela.,

Celá Bible se údajně dá napsat jediným vrypem na sirku. (Nebo na jakýkoli předmět, kde se dá označit bod A). Detail shora.

Jiná galerie (Weserburg, stálá sbírka současného umění) a opět brémští muzikanti. "Love Lasts Forever" by Maurizio Cattelan. Město má smysl pro humor.

Taky bych to chtěla umět přehledně...

Read Full Post »

Brzy musím odpojit internet, zítra mi jede vlak. A blog je jako fotoalbum: snímky jsou pro fotografa, ne pro znuděného diváka, protože to podstatné se odehrává vždycky mezitím. Snímky fotografovi připomínají to mezitím.
Když je život příliš silný, nikoho nenapadne vzít do ruky foťák a stisknout spoušť. V albu je to samé miláčku-stoupni-si-tady-před-tu-propast. Když miláček padá, potřebuje fotograf obě ruce.

Read Full Post »

Drápky

Nakonec se Praha ještě mocně vzchopí a ukáže, co je zač. Je to dojemné, Praho, třebaže trochu pozdě. Nemohlas být tak neobyčejná a krásná, tak okouzlující a magická a bůhvíjakáještě celou tu dobu? Nebo jsi taková celou tu dobu byla a já to vnímám až teď, kdy cítím, jak do mě zatínáš své drápky?

Read Full Post »

Uhnout věží

Ani nezaznamenají, že už jsem tam přestal chodit. Budou dál postávat okolo šachovnic a přemýšlet o tom, co by mohl ten který hráč udělat v příštím tahu, aby zachránil věž, aby unikl střelcům, aby si došel pěšcem pro ztracenou dámu. Chce se mi věřit, že je z toho nevytrhne ani listopadová plískanice, ani příval sněhu.

Dostal jsem celý říjen na to, abych je pozoroval. V den mého příjezdu Slunce zapadalo zhruba ve tři čtvrtě na sedm, den před mým odjezdem zapadne ve tři čtvrtě na šest. Jinými slovy, černé figury se začnou ztrácet ve tmě o hodinu dřív. Nejdřív bude dohrána poslední partie na velkém hracím poli a figury skončí pod zámkem uvnitř jedné z lavic. Pak postupně zmizí skládací stolky, ale dva tři vytrvalci se asi ještě zdrží nad šachovými stoly z kamene. Tipoval bych na tmavovlasou paní, které se nějaký hovorný Turek pokusí vysvětlit, čím měla táhnout, aby její prohra nebyla tak beznadějná. Nejdéle do sedmi se ale celý ten kout lázeňského parku ve Wiesbadenu vyprázdní.

Člověk by měl skoro pokušení nechat jim tam nějaký vzkaz.

Něco takového, aby chvíli jen nevěřícně zírali a pak se ve zmatku rozhlédli. A po zbytek odpoledne a třeba ještě další dva dny aby byli jako na trní, jestli snad nejsou odněkud pozorováni. Každému dalšímu příchozímu by hned při pozdravu měli co vykládat. Rukou by kreslili do vzduchu, ať si to představí. Spádem polštiny, ruštiny, srbštiny nebo turečtiny by při tom probleskovala německá slova s „er“ drnčícím na nejrůznější způsob.

„No rozumíš tomu? Koho tohle mohlo napadnout?“

Možná toho chlapa v dlouhé černé bundě.

Toho, co se vždycky jenom tak vmísil, obešel to všechno od stolku ke stolku a pak zase pokračoval dál. Vypadal lehce zanedbaně, čímž by sem docela zapadal. Nikdy si ale nezahrál a žádnou partii ani nevydržel dlouho sledovat. Snad jenom jednou, když si černý vzal do hry třetího koně. U toho zpozorněl. Příliš mnoho skoků. A slovo „skakač“ pobaveně opakované všemi okolo. Ale pak se stejně sebral a zmizel.

Takového chlapa by opravdu mohlo napadnout leccos. Třeba dát si práci a jedné noci přelepit velkou šachovnici čtyřiašedesáti čtverci z černého a bílého igelitu, aby se to střídalo obráceně. Nebo nechat pár polí trčet kolmo do vzduchu.

Anebo obsadit každé pole botou. Určitě hodně sešlapanou. Vždyť to, co ho sem od začátku přitahovalo vlastně nejvíc, byly kroky do hracího pole. Loudavé procházení mezi figurami sahajícími do výšky kolen. Odklízení střelce, který padl výměnou za věž. A vzápětí cesta pro další výměnu.

Měl sklon dívat se na to jako na něco až neskutečného. Ale postupně, jak večery přicházely dřív a dřív, začal mít pocit, že za tímto neskutečným se rýsuje něco ještě daleko neskutečnějšího. Že bude asi ještě další důvod, proč ho pohled na toto místo ve Wiesbadenu tak přitahuje.

Před odjezdem pochopil, že na vlastní oči vidí, kdo tady zůstane věčně a kdo ne.

 

Read Full Post »

Zalapat po vzduchu

Jenom jednou, to ještě vím, jednou jsem si myslel, že jsem vystihl ten správný sklon, abych se ponořil, rozkódoval jsem tvou frekvenci a naladil se na vlnění, co je třeba, aby člověk tvrdě nenarazil a nesklouzl z povrchu s polámanými kostmi, aby místo toho splynul, s tvým rytmem: ponořit se nepozorovaně, naráz otevřít oči, konečně vidět pod vodou. Jenže pak jsem si pochopitelně zase loknul a vynořil se a rozkašlal se.

Read Full Post »

Zcela jinak

Všechno jinak, pochopitelně, Praho, ty přece nejsi taková, je to jen tvoje zásada. Jakmile si o tobě člověk něco pomyslí, ihned mu předvedeš pravý opak, to není hloupé, Praho, ale že lidi umíš rozervat, to je fakt.

Read Full Post »

Older Posts »