Ahoj! Do konce listopadu budu na tomto místě blogovat jako dálkově řízená stipendistka o těch zážitcích z Prahy, které mi Vy, milí čtenáři, dáte za úkol, abych zažila. Ptáte se proč? Jestli skutečně chcete přesně znát celé pozadí této situace, klikněte, prosím, níže na „Celý článek“. Jestli si ale říkáte „Vždyť mně je to fuk. Prostě to zkusím,“ pak mi zkrátka zadejte nějaký úkol a pošlete ho v libovolné formě na adresu sus_berkenheger@gmx.de. Těším se.
Na úvod ale ještě jedna připomínka: Z odezvy na první krátkou e-mailovou výzvu rozeslanou přátelům a známým vyplývá, že je očividně větší, dosud nepokrytá poptávka po dálkově řízených stipendistech, takže – stručně řečeno – zřejmě nebudu schopna náležitě vyřídit všechny úkoly. Doufám však, že s podporou spisovateli často vyprošované kouzelné síly jménem fikce budu s to zpracovat minimálně slušnou část této poptávky.
Pomoc! Klikají po mně!
Moje láska k existenci řízené na dálku začala – jako ostatně všechno – jistě již v raném stadiu dětství. Jenom už si na to nemůžu vzpomenout. Zato si pořád ještě dobře vzpomínám na jeden podzimní večer roku 1997. Na autorském čtení jsem nechala publikum, aby si mě samo řídilo pomocí optické myši – v putování labyrintem mého hypertextu „Čas na bombu“ – Zeit für die Bombe. Takže „Vy kliknete, já budu číst,“ oznámila jsem s nervózním úsměvem a jednomu váhavému posluchači podala optickou myš. Do té chvíle ještě vůbec nebylo jasné, jestli to vůbec může fungovat. Budu příkazy publika správně interpretovat? Neukliká mě publikum k smrti? Kupodivu se nic z toho nestalo. Právě naopak: Fungovala jsem! Fungovala jsem dokonce velice dobře! Připadala jsem si jako v takovém zvláštním rauši. Jednalo se pochopitelně o iniciační zážitek, který teprve vyvolal opravdovou touhu po dálkovém řízení. Toto dálkové řízení praktikované mými čtenáři se pro mě na určitou dobu stalo hlavním motorem mých aktivit na síti, včetně stále vychytralejších metod, jak tomuto řízení potají přece jen uniknout. Ale nakonec to bylo ještě horší!
Sama se řídím na dálku!
O dva roky později jsem své kamarády překvapila pořízením mobilu. OK, všichni ostatní tou dobou mobil už dávno měli, ale moji přátelé jen vrtěli hlavou: „Ty a mobil??! Na co? Vždyť sotva se někde rozdrnčí telefon, ty hned bereš roha!“ Poklepala jsem si na čelo. „Já s ním přece nechci telefonovat. Bude to moje vlastní dálkové ovládání.“ A vysvětlila jsem jim velkolepou funkci pípajícího kalendáře v mobilním telefonu. Je skvělé, že tak můžu sama sebe zapnout i vypnout. Je to skvělé především pro lidi, kteří jsou stejně jako já sami sobě zaměstnanci. Ostatní tomu říkají „být sám sobě šéfem“. Ale když má být člověk upřímný, dobře přece ví: Šéfem je jenom pár minut z celého dne. To když si jako žoviální šéf řekne: „Tak, a dneska večer si od tebe chci přečíst nějaký vážně pěkný text.“ No, a po zbytek dne se lopotí ve snaze šéfovi vyhovět. Mnohem hezčí samozřejmě je, když člověk může být šéfem o trošku déle, když si s pomocí pípajícího kalendáře velkoryse naplánuje hned několik příštích let. A kupodivu i jako zaměstnanec svého mobilu se cítím docela dobře. Nemusím na nic myslet, šéf to dělá za mě. Hlavu mám krásně čistou. Tak čistou, že občas i zapomenu jít do práce. Je to jako takové záškoláctví.
V příchozí poště pípá Praha
A pak, mezi jedním pípnutím mobilu a tím příštím, zapípal před nedávnem ve schránce e-mail. K mání je stipendium do Prahy. Obratem jsem to přesměrovala na šéfa v mé osobě, aby tento požadavek zadal do mobilu. Rozmysli si, jestli bys chtěla do Prahy, zapípal o něco později mobil. Hm. Rozmyslet si, to v dnešní době taky často znamená googlit. Tak jsem googlila, jestli chci do Prahy. A hned bylo jasno, hned tu bylo „Top 10 things to do in Prague.“ Oho. Hned hotový seznam s úkoly! Bezva! Plus úkoly v propozicích ke stipendiu, a to blogovat – pro ty čtenáře, tedy lidi, co mně – literátovi na síti – jsou dobře známí především jako osoby, které se pomocí myši a dalších instrumentů snaží řídit mé texty. Hm. Tentokrát bych chtěla dálkové řízení prostřednictvím čtenářů posunout ještě o krok dál, napíšu čtenářům jednoduše předem, aby mi řekli, co mám vůbec prožít. Samozřejmě mě zase okamžitě přepadly děsivé vize, jakými úkoly by mě asi mohli potrápit, jaké příšerné seznamy s úkoly by mi asi mohli poslat – a pod tlakem těchto nočních můr jsem napsala následující motivační text:
Pro dálkově řízenou stipendistku
Jan například napíše: Mohl bych Vás požádat, abyste pro mě jednou vyběhla proti směru jízdy podle mého nejrychlejší eskalátory v Evropě, a to ve stanici pražského metra Českomoravská? Co nejdřív! Než je EU nechá vyměnit.
Dobrá, Jene, takže: Vyběhnu z metra na trase B. Jestli mě chytnou, řeknu: Promiňte, jedná se o umělecký projekt. Jestli mě policie přivede do literárního domu, neřeknu na to nic. Protože to se přece vůbec nestane. To je jen marné vykrucování! Já vím. Tyhle nejapné myšlenky jsou jen hektické, bláznivé, rozčilením zaviněné zkraty. U paty poživačné tlamy eskalátoru polykající jeden schod za druhým se klátí pár výrostků v kapucích. A já – jak by řekli – prokličkovala prostě mezi nimi a šup na schody! Anebo počkat, šup ještě se trošku pozdržíme, protože nahoře noví, rozumní a po směru jízdy nastupující lidé šup na schody atd. Už jsou tu. A už jsou pryč. A nahoře už žádní po směru nenaskakují, takže to je pro mě příležitost, šup šup – a ihned je mi jasné: to se nedá. Sprintuji na místě, devět kilometrů v hodině, po schodech nahorů – a pořád dál. Pidlooká dřevěná figurka užasle hlásá: Poklady Moravy. A rukou oddělenou od těla mává ze zeleného plakátu Národního muzea. Ahoj! Člověče, Jene! Nejspíš se ani nejmenuješ Jan. Budeš třeba Jürgen, Wolfgang, Hitzekühl, Siegfried, Grußhelm, Adalbert – sbohem, pidloočko, deset kilometrů v hodině, to koukáš, co? –
Anebo se jmenuješ Quentin, Siegesmund, Eugen, Franz-Josef, Herwig anebo: ‚Karlín‘ navrhuje další plakát. A já na to: Karl, Karlínek, Karlowitz … a pádím jedenáctikilometrovou rychlostí nahoru po schodech kvůli takovému idiotskému nápadu, kvůli tomu nesmyslu, že splním úkoly přátel, nepřátel a úplně neznámých Janů z internetu, já v Praze. Jak mě něco takového vůbec mohlo napadnout? Proč jsem na to měla tak nezkrotnou chuť? V listopadu, myslím: listopad! Ale pozor – když poběžím aspoň dvanáctikilometrovou rychlostí, tak se nahoru dostanu! Fakt – teď žádná fikce! Kdo by to byl řek‘!
Nepochopitelně záhy nato jsem se snažila pomocí popisu cesty vytištěného z Google Maps najít svůj stipendijní byt. (Buďte opatrní! Plánovač tras pro chodce je dostupný jen v beta verzi. Na trase eventuálně nemusejí být chodníky ani cesty pro pěší.) Skutečně to delší dobu vypadalo, že ztroskotám, ovšem nikoli z důvodu nevybudovaných chodníků. Lucie Černohousová, ředitelka Pražského literárního domu mi později pověděla, že jeden ze stipendistů se prý nechal dovést k bytu pomocí GPS, k bytu, v němž se nápadně často píše o dřevěných loutkách – ježibabách. (Ježibaby by Tilman Rammstedt, Ježibaby by Lars Reyer, Ježibaby by Martin Becker, č. 1, Ježibaby by Martin Becker, č. 2 , Ježibaby by Stefan Beuse) Okamžitě jsem ty čarodějky poznala, jakmile jsem procházela kolem nich. Přesně, jak se píše v blogu, před ježibabami stojí turisti a tleskají, načež se čarodějnice začnou rachtavě chechtat. Je to vlastně škoda, že tleskající turisti vůbec nevědí, že čarodějnice, které svým zatleskáním aktivují, zase aktivují stipendistu sedícího nad nimi k tomu, aby začal psát o chechtavých ježibabách.
Zatímco jsem se vlekla dál a stále přemýšlela nad touto podivuhodnou souvislostí, zprava i zleva mě zdravily stovky, ale kdeže, tisíce a desetitisíce marionet. Řekla bych kolega za kolegou. Protože co bych byla jako dálkově řízená stipendistka jiného než právě taková bezmocná loutka? Jak komické, že mě tato paralela napadla až v pražských ulicích. Jak komické, že jsem spojení Praha – město loutek ve svém motivačním dopise jako dálkově řízená stipendistka tak zatvrzele odmítala, jako by se mě to vůbec netýkalo. Dovedu si to vysvětlit jedině takhle: Za nitky nejspíš tahala nějaká jiná, mně neznámá instance dálkového ovládání, nějaká s větším přehledem. Ale k čertu s tím!
Napsat komentář