Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for Červenec, 2011

„Nechci se chlubit cizím peřím,“ usmál se anděl Matyáš, když oslovil přítomné anděly strážné, kteří se slétli v ten večer do sakristie jednoho barokního kostelíku v Praze. „Vždyť v tomhle příběhu jsem byl jen pozorovatel a vše vyřešil jediný dopis.“

A andělé, kteří si nalili mešního vína a pohodlně se usadili na ošoupané kostelní lavici, se zaposlouchali do příběhu, který ještě neznali.

Tehdy byl zrovna ten správný čas napsat dopis Ježíškovi. Pětiletý špunt Adam s vyplazeným jazykem se do toho pustil s velkou kuráží. Maloval písmenka na sněhobílý papír a šlo mu to od ruky. Vždyť právě kvůli tomu se naučil psát o celý rok dřív, než nastoupí do školy. Zkrátka se nemohl dočkat. Dokonce si kvůli tomu nasadil i brejličky s modrými obroučkami, které mu předepsala paní doktorka Opatrná, a v nichž se tak špatně hraje na rytíře, protože překážejí při nasazení hledí přilby.

„Mylí Ješížku, moc tje prosým pot strometšek o mašinku s vagónkama a apadžskou tšelenku a rytířksej medž Xkalibr to je ten nejlepdžejší medž krále Artura co je slavnej a v kníšce a tu kníšku taky moc a moc potřebuju. Taki tje prosým o hradžku pro našy kočku Mycku. Djekuju. Adam.“

Dopis vložil Adam do obálky, oblízl ji, zalepil a nadepsal adresu „Ješížkovy, Nebe“.

S maminkou Věrou pak otevřeli vnitřní okenice okna do zahrady a Adam opřel bělostný dopis o tabulku vnější okenice. Maminka okno zavřela, otočila kličkou a prohlásila: „A teď stačí čekat, Adame, až si Ježíšek pro dopis přijde.“

Ale to neměla říkat. Právě, že Adam neuměl čekat na nic, ani na školu a na učení čtení a psaní, natož na Ježíška. Byl příšerně netrpělivý. A tak každou hodinu kontroloval dopis, jestli už si ho Ježíšek vyzvedl. Stále tam však ta obálka tiše stála a čekala.

Žádné překvapení, že i když už měli tatínek Ladislav a maminka Věra půlnoc, Adámek se převaloval jako na vlnách a ze spánku ho netahal měsíc, jak činí lidem náměsíčným, ale vidina bělostné postavy, která se snesla ve tmě, prošla sklem okenice a vzala si jeho s čistou dušičkou napsaný dopis, byť s chybami a jednou ohavnou kaňkou.

Vtom nespavec zpozorněl, tichou nocí se rozlehl šramot. To se ví, byl jen takový nanicovatý. Tatínek, který měl tvrdé spaní, ho nezaslechl. A i maminku víc zaměstnávaly její nádherné létací sny. Kočka Míca zase nebyla vůbec hlídací a s tlapkami vytrčenými spala na zádech, jako by se nechumelilo.

Diamant, který řezal sklo, začal zase pracovat. Vůbec ne bělostná postava Ježíška, nebo jeho andělského posla, ale muž v tmavém kabátu a s kuklou jednal jako profesionál. Za chvíli vytlačil tabulku, prostrčil ruku a kličkou otevřel okno. Svojí malinkatou baterkou velikosti tužky si posvítil. Úzký kužel světla přejel přes bílou obálku a zastavil se. Ruka v černé rukavici ji popadla a oči zpod kukly zíraly na kostrbaté písmo: „Ješížkovy, Nebe“. A jako by protřelého lupiče někdo přísně pozoroval, ruka se mu trochu zachvěla.

V tu chvíli se rozlehl pokojem hlásek: „Ježíšku, konečně!“

Tmavá postava rozčísla loktem sklo a za tříštivého zvuku zmizela skokem do zahrady.

Adam v květovaném pyžamku se rozběhl za adresátem svého dopisu, ale to už ve dveřích stáli tatínek a maminka.

„Co… co… co se děje,“ mžourali a zírali na rozšklebené okno, kterým dovnitř fučel mrazivý vítr. Maminka v noční košili vypadala jako anděl a tatínek v pyžamu naopak jako trestanec. Ale nejpodivnější byl malý Adam, který jak probuzený náměsíčník stál na židli u okna a rukou ukazoval ke hvězdám: „Mamí, tatí. Ježíšek si vzal můj dopis…!“

Rodiče nesdíleli jeho nadšení. Zahnali malého Adama do hajan a pak dlouho telefonovali. To už však Adam spal jako kotě, vždyť se dočkal, nemusel být už napnutý jak kšandy. Spal líbezným spánkem a zdál se mu sen, jak si adresát jeho dopisu bere brýle se stříbrnými obroučkami, nahlas předčítá andělům a usmívá se…

Nadporučík Sokol a strážmistr Vomáčka se však neusmívali ani trošku. Ten týden už měli třetí případ, kdy drzý lupič vnikl do bytu a nebýt vyrušen, měli Adam s rodiči a kočkou Mícou slzavé Vánoce.

„Říkáme mu Vánoční démon,“ vysvětloval nadporučík Sokol. „Nerozpakuje se vlézt do domu, kde všichni spí, a ukradne, na co přijde. Má nervy ze železa. A nebýt vašeho nespavce…!“

„Nechal nějaké stopy?“ zeptal se tatínek Ladislav.

Vědomí, že někdo vnikne do domu, kde poklidně spí rodina, ho šokovalo. Jestli po tomhle zážitku bude zase klidně spát, pochyboval. Teď už usne teprve, až policie Vánočního démona strčí za mříže.

„Hm, hm…,“ zabručel strážmistr Vomáčka, „bohužel nic, používá rukavice, takže žádné otisky, měl kuklu, a tak nemáme ani vlasy nebo vousy pro DNA expertizu. Nic.“

„Nic,“ zopakoval nadporučík Sokol a pokrčil rameny. „Ale malý ho přece viděl, ne?“

„Pssssssst,“ zaprosila maminka, „Adámek viděl Ježíška.“

„Ježíška?“ podivili se. „Ale ten přece chodí až na Štědrý den.“

„Teď si přišel pro dopis,“ vysvětlila maminka. „Zrovna jsme dali za okno Adámkův dopis. Přál si mašinku s vagónky a apačskou čelenku, rytířský meč krále Artuše a knížku o něm. Taky hračku pro naši kočku.“

„Vážně? A kde je ten dopis?“ zeptali se policisté.

Něco tu nehrálo. Maminka s tatínkem se tvářili rozpačitě. Dopis totiž zmizel. Nebyl v bytě, ani pod okny na zahradě, vypařil se. Ale přece Vánoční démon nekrade vánoční dopisy? Zvlášť když v ostatních případech loupil tam, kde žádné děti nebyly a za okny nečekal na Ježíška ani jediný dopis! Proč zrovna dopis malého Adama zmizel?

Uplynulo čtrnáct dní, Vánoce se kvapem blížily a policisté Sokol a Vomáčka už se zabývali celkem jedenácti vloupačkami. Pořád však žádná kloudná stopa. Ten Vánoční démon zkrátka podruhé neudělal chybu. Nikdo ho nepřekvapil. A tak jediný popis pachatele mohl dát malý Adam. Ale co je to za popis, když vám někdo popíše Ježíška, akorát, že si vzal tmavé oblečení a nezářil, ale svítil si baterkou velikosti dortové svíčky.

Nadporučík Sokol a strážmistr Vomáčka si zrovna na služebně povídali, že to budou pěkně vypečené svátky, když jim Vánoční démon stále uniká. K ďasu, nečeká je nic dobrého. Kdoví, jestli nedostanou za trest, že nemají pachatele, službu i na Štědrý den, třásli se, když vtom na služebně zazvonil telefon. Volal pan farář Sloup z kostela Všech svatých a prosil je, aby ihned přijeli, že jim něco ukáže.

Pan farář policisty překvapil. Nechal pořídit do kostela skryté kamery. A ty snímaly všechno kolem vzácného obrazu svatého Tadeáše. Inu, vždyť ten obraz má cenu jako dva mercedesy a už dávno ho chtěla převzít Národní galerie, aby ho schovala před zloději do trezoru a kostelu nabízela kopii. Jenže potíž byla v tom, že kopii žádný malíř nedokázal namalovat. Povídalo se, že je ten obraz zakletý. I sebelepší malíř namaloval podle něj takovou hrůzu, že by ji nemohli vystavit ani na veřejných záchodcích. A tak slavný a drahocenný obraz visel dál v kostele a pan farář Sloup byl na něj náležitě hrdý. A hlídaly ho kamery, ty svěcenou vodou pokřtěné farářovy oči.

Teď zívajícím policistům pustil pan farář kousíček filmu. „Dívejte se pozorně,“ upozornil je. Dívali. Ale nic zvláštního neviděli. Jistý muž si zkrátka prohlížel slavný obraz. Asi se mu líbil. Vtom do nich pan farář strčil. Muži totiž z kapsy vypadla baterčička. Taková malá, velikosti tužky.

„Myslel jsem, že by vás to zajímalo,“ usmál se farář.

„Páni,“ vydechli oba policisté.“ ale obraz se neztratil, na tohle ho nenachytáme.“

Od té chvíle se však na muže, jehož totožnost zjistili, pověsili.

Byl to sklenář Klement. Měl pět dětí, na všechny platil alimenty. Trestaný nikdy nebyl.

A pánové Sokol a Vomáčka si na něj došlápli. Udělali domovní prohlídku, a i když se sebevědomý Klement smál, že nic nenajdou, našli. Z kapsy černého kabátu, vytáhl nadporučík Sokol zmuchlanou, ale stále bílou obálku: „Ješížkovi, Nebe.“

Klement zbledl. Přiznal se. V tom zmatku dopis Ježíškovi strčil do kapsy a pak na něj zapomněl. Celou tu dobu ho měl v kapse.

Pánové Sokol a Vomáčka zářili, Vánoční démon skončil s řetízky a oni budou mít volno na Štědrý den.

Ale nejšťastnější Štědrý den měl Adam. Našel pod stromečkem mašinku s vagónky, apačskou čelenku, rytířský meč a knížku o králi Artušovi. Ale vše dvakrát. Jednou od Ježíška, podruhé od policistů, kterým jeho dopis psaný s čistou duší, byť s chybami, pomohl vyřešit zapeklitý případ.

A že nebyl Adam hamoun, dal ty jedny dárky Aničce ze školky, ke které Ježíšek nepřišel, protože na něj zapomněli, nenapsali žádný vánoční dopis a oba rodiče přišli o práci.

Strážní andělé v kostele se rozzářili a vypravěči nadšeně zatleskali. Ale jednu věc mu přeci nevěřili. Že by byl jen pozorovatel a neměl prsty v tak zázračném usvědčení pachatele, který zapomene v kapse tak  důležitý dopis?!

 

 

 

 

 

Advertisements

Read Full Post »

 

Anděl Bartoloměj je nemluva a mlčí jako vždycky. Zvlášť poslední dobou přitom nikdy neopomene slet andělů strážných v barokním kostelíčku v Praze, kteří se scházejí každou noc po své práci, i když to má i vzdušnou čarou hodně daleko a musí si pěkně pocvičit stará křídla, aby se sem včas dostal a nepropásl andělská vyprávění svých druhů.

Bartoloměj je starý, ale ani Abrahám, nestarší z andělů, kteří se zde scházejí, o něm nic neví. Bartoloměj totiž odjakživa pobývá v zapadlé vísce v horách až nahoře u hranic, a tak je tak trochu ztracený pro všechny. Pro sebe. I pro anděly.

Sám o sobě jednou prohlásil: „Anděluju sice pořád ještě na zemi, ale pro všechny od nás, jako bych byl v pekle!“

To se ví, taková věta ještě víc roznítí zvědavost mladých andělů. Bartoloměj musel přece vidět a prožít tolik vzrušujících věcí, tak proč mlčí pokaždé jako ryba?! Ať povypráví…

A souží se a čekají, kdy konečně i ten morous, který sedává až na kraji ošoupané lavice a upejpá se s nimi i ret do vína smočit, otevře konečně svá ztracená ústa v houštině bílého plnovousu.

Tento večer však chybí nový vypravěč, jehož příběh ještě neslyšeli, všichni přítomní andělé už odvyprávěli, co měli na srdci. A tak se mladí andělé Benjamín, Elohím i Filip obrátí i s podporou starého Abraháma na nemluvu Bartoloměje a s velikou prosbou mu pohlédnou do očí.

„Prosím, příteli, poctěte nás svým vyprávěním,“ vyzvou starého anděla, „třeseme se na nový příběh, ale všichni, jak tu jsme, bychom se jenom opakovali.“

Anděl Bartoloměj neuhnul jejich pohledům, dokonce ani nemrkl, ale zavrtěl odmítavě hlavou s bílými kudrnami.

„Jsem z malého hnízda,“ povídá, „tak malého, že si tam všichni lidé i jejich strážní andělé vidíme do talíře a nic, ani pád vlasu z hlavy souseda se tam neutají. Ale navenek něco vyzradit? Ne, to se u nás nedělá! My všichni o sobě víme první i poslední, ale navenek mlčíme jako ryby…“

„Hm, zajímavé,“ poškrábal se na plešaté hlavě anděl Abrahám. „Povězte mi, proč tedy létáte na naše srazy? Vždyť kdybyste zůstal doma jako ostatní andělé tam od vás, nikdo z nás by z vás nemohl tahat rozumy?!“

Anděl Bartoloměj se zavrtěl, nebylo mu příjemné, že na něj starý Abrahám tak zhurta spustil, ale koneckonců musel uznat, že má pravdu, vždyť aspoň mezi přáteli by to tak mělo být, když jeden svěří druhému příběh, druhý by mu to měl oplatit, a to platí nejen mezi anděly, ale i mezi lidmi.

Bartoloměj chtěl chlad a nemilou atmosféru, kterou způsobil, nějak odčinit, a tak andělům přiznal:

„Pravdu o našem městečku vám říct nemůžu a určitě nechcete, abych vám vyprávěl pohádky…!“

A v tu chvíli se tváře Benjamína, Elohíma, Filipa i starého Abraháma nachově rozzářily vzrušením a všichni zamávali svými křídly.

„Ano, chceme, vyprávějte pohádky!“

Co má tedy starý nemluva dělat? Spustí. A kdoví, jestli nakonec právě pohádka není to, co má celý ten dlouhý čas na srdci? Vždyť i v pohádce, kdo umí, vypoví víc, než i v té nejpravdivější historii…

Bylo nebylo. Je a není. Bude a nebude. U nás v Nemravově se dějí věci, že smolně zapsány jsou v Pekle a nebeským indigem tam v Ráji nahoře.

Inu, žijí tu obyčejní lidé, ne svatí na mostě. Někteří snídají vtipnou kaši, jiní se krmí hrachem a bourají latríny a mnozí pískají kudlu. Sudičky chodí ke kolíbkám a nadělují šťastné i nešťastné jako jinde. Umíte-li se dívat, občas leccos spatříte, že zůstanete s hubou dokořán jako tele.

Stalo se to letos o masopustu. Než dáme sbohem všem kýtám, žebírkům, plecku i fašírce a čeká nás přísný čtyřicetidenní půst a uzel z pevné vůle na žaludku, je třeba řádně se pomět na veselici o fašanku, masopustní neděli před šedivou Popeleční středou.

V Nemravově se ten den zblázní i příroda, na stromech vyrostou klobásy a jitrnice. V každém bohatším gruntu je zabíjačka a obecní řezník má pré.

Zvaní i nezvaní dostanou výslužku, i pan farář Kopýtko dostane jelítko a s kostelníčkem Prokešem pronáší otčenáš i zdrávas s mastnými ústy a žehná prstíky jako buřtíky, že by je obecní oříšek chutě oblízl. Huspenina, ovar, škvarky, klobásy, jelítka a jitrnice, to vše je cítit až do zvonice, kde hluchý silák Balog rozezní velikánský zvon. „Klink klam glória…“

Bláznivé maškary vyrazí v karnevalovém průvodu masek od chalupy k chalupě kolem hřbitova a kostela a najednou nuzák Hýl je král s žezlem a starosta Voborník naopak žebravou babou s nůší.

Mladíci z nemravovské omladiny se změní v nakrucující se rusalky a utancovávají do zemdlení každého, kdo neuteče na klobásový strom a nevyplatí se slivovicí. Neprovdaná děvčata naopak zkoušejí se smíchem pánské oblečení a mužské způsoby, vrták je nyní za chytráka a chytrák za hňupa, každý si změní svoje bytí a vzhled, aby si od sebe odpočinul a zašprýmoval. Vše je dovoleno.

A tak kluše vesnicí bílý šiml, jehož zadek tvoří pan lékárník a oči mu dělá vdova Jelínková, obchodnice s galanterním zbožím. „Hyajejíííííííí,“ řehtá koňská hlava.

Ulicí se klátí i medvěd brtník a na řetěze ho vede medvědář. Nikdo by pod chlupy nepoznal pana Fafejta, učitele, a v medvědáři válečného vysloužilce Čermáka s dřevěnou nohou a porcelánovým okem.

A to naše obyvatele Nemravova těší nejvíce. Ono je hezké být dvacet čtyři hodin ve vlastní kůži 364 dní v roce, ale ten jeden jediný den je legrační být někým jiným, kýmkoliv jen chcete.

A tak fantazii ve výběru masek se u nás meze nekladou.

Úřady však takové věci nechápou. Mají svá hlášení a kartotéky, řád a pořádek, a tak se stalo, že o posledním fašunku došlo k nehodě přímo kolosální.

Zatímco rozpustilý průvod maškar vyváděl alotria, tahal občany do kola a štípal do hyždí stejným dílem mladice i stařeny, spustil se v Pekle alarm.

Peklo se svými kotly na hříšníky je totiž taky takový úřad. To se ví, řízený Belzebubem a v podzemí, ale úřad.

„Fíííííííííííííííííííííí, pozor, pozor!!!!“ hlásil přeplněný kotel na ohništi. „Hříchy starosty Voborníka volají po potrestání. Pomluvil souseda, zlatníka Drobného, že si za nehty nechává zlato zákazníků a šidí. Tím ho přivedl na buben. Přitom sám do obce povolal z města zlatníka Amorta, šizuňka s cinklou váhou, který opravdu zákazníkům zlato kradl a s proradným starostou se dělil.“

„Dojdu si pro hříšníka sám,“ zahřměl Belzebub, uhodil kopytem o kamennou podlahu, plivl a v ohni a kouři se ocitl v tu ránu na návsi.

Netušil, že právě v ten čas se anděl Azrael na vyšší příkaz snesl z Nebes na tutéž nemravovskou náves.

„Zkrať nemoc, bolest a utrpení chudáka na mizině, zaslouží si Nebe,“ vyzval Azraela archanděl Michael.

„Jak poznám toho dobrého muže?“ zeptal se anděl Azrael.

„Od té chvíle, co přišel o všechno, chodí s nůší a žebrá,“ odvětil archanděl Michael.

A tak v jednu a tu samou chvíli se na návsi sešly síly Nebe a Pekla.

Baba s nůší zrovna žebrala u kolemjdoucích výslužku, a protože andělé neznají pohlaví, nepřišlo Azraeli zvláštní, že zlatník je žena.

„Náležíš Nebi, kde budeš věčně šťastný,“ zvolal Azrael, roztáhl křídla a kopající maškaru odnesl do Ráje.

Belzebub s kopytem a rohy také nemeškal. Starostu poznal snadno. Měl zlatý řetěz z kočičího zlata kolem krku a na všechny v průvodu pokřikoval: „Jsem poctivý a nikdy nešidím!“ Všichni se mu za to smáli, i Belzebub se té lži chechtal.

Měl tak velkou radost ze snadné práce, že si dokonce zatancoval se šimlem, než chňapl po starostovi, strčil ho do pytle a propadl se s ním za mohutného hřmění do země!

Ach, jaké nastalo pozdvižení v Pekle i v Ráji v ten samý čas.

Mejlka, obrovská mejlka! V Ráji mají největšího hříšníka a v Pekle ubohého poctivce, zlatníka, který se v masce za starostu jen vydával, aby o masopustu své spoluobčany na jeho nepravost upozorňoval.

„Ta ostuda! TA OSTUDA!“ běhali šéfové obou úřadů a lámali si hlavu, co s tím.

Na konec jim nezbylo než oba úlovky vrátit, odkud je sebrali.

Nemohli si vzájemně zajatce předat, protože Peklo a Ráj se spolu nestýkají. Na to jsou přísné zákony.

Odevzdali tedy anděl i čert svého člověka na pevnou zem, kde ti dva byli doma. Bytosti nadlidské zamumlaly rychle omluvu a spěchaly pryč. „Honem napravit, co jsem zpackal.“

„Čert vem masopust,“ myslel si anděl. „Ty lidské převleky všechno komplikují.“

Belzebub se rozhodl, že teď se raději zeptá.

„Hledám starostu,“ pošeptal Belzebub masce šimla.

„Hyajejííííííí,“ zasmála se vdova Jelínková. „Toho poznáš, čerte, snadno, vydává se za anděla, co ho znám, cha, cha, chá…“

„Jak poznám poctivého zlatníka?“ zjišťoval anděl Azrael u zrzavého chlapce Olivera. Ten neměl žádnou masku a určitě mu nesdělí žádný klam.

„Pan zlatník je úplně jiný než ostatní,“ prohlásil chlapec, „všichni se staví lepšími, než jsou, hrají si na anděly, ale on, takový hodný člověk, je vždycky za čerta.“

„Aha, takhle je to… No, vřelé díky, chlapče. Moc jsi mi pomohl!“ usmál se anděl andělsky a vložil chlapci do rukou božskou manu.

A tak jedině u nás v Nemravově se stalo to, co nikde jinde na světě!

Uprostřed návsi se potkali anděl Azrael a čert Belzebub. Chytili se za rohy a za křídla.

„Mám tě… tys ten pravý,“ vyhrkli a počali se pasovat.

Ale protože ani jeden druhého nedokázal překonat, perou se u nás v Nemravově ještě dnes.

Anděl nedokáže vynést čerta do Nebes a Belzebub nemá dost síly propadnout s andělem do bran Pekla.

Zatímco se ti dva perou, se ovšem stalo něco vzácného. Starosta Voborník se polepšil a vrátil majetek i čest našemu zlatníkovi, který odešel do světa a místo Nebe získal nový život a slávu svým zlatým českým ručičkám.

Anděl Bartoloměj dovyprávěl a Benjamín vykřikl: „Nic neříkejte, ale jestli jste anděl strážný polepšeného starosty Voborníka, zapískejte na prsty, takhle!“

Ale Bartoloměj se jen usmál a na prsty nezapískal. Pak se rozloučil se všemi v kostelíku, omluvil se,  že to má ještě pekelně daleko domů, a tak musí vyrazit a roztáhl křídla.

Ještě postřehli andělé dole v sakristii, jak zašuměly jeho perutě nahoře nad věží kostela a pak si všichni dali dlaně k uším, aby lépe slyšeli.

„Hvííííííííííííííííííízd,“ znělo z výsky a zdaleka naprosto jasně.

Benjamín přísahal, že to Bartoloměj píská na dva prsty.

Read Full Post »

Tátologie

 

aneb rady pro začínající tatínky, kteří nechtějí brzy skončit

Pavel Brycz

 

 

XVI. * Color TV

 

Hrávali jsme si se sestrou jako malí na barevnou televizi. Stačilo vzít průsvitnou červenou staniolovou fólii, o níž nikdo netušil, k jakému sloužila původně účelu, ale jichž měli babička s dědečkem v Libochovicích, městečku pod majestátní zříceninou Hazmburku, jež se vypíná k modré obloze nad žlutými obilnými poli, vždycky celou kopu. Tou přilnavou fólií jsme pokryli celou obrazovku černobílé televize. Nebylo třeba fólii nijak upínat, protože jakýmsi vlastním magnetismem k sobě obrazovka s červenou fólií přilnuly. A tehdy, ať šel v televizi jakýkoliv pořad, Třicet případů majora Zemana, anebo Dietlova Nemocnice na kraji města, všichni herci a herečky ve svých rolích měli tváře jak kvetoucí vlčí máky.

Později, to už mi táhlo na dvacet a bydlel jsem na vysokoškolské koleji, jsem občas zavítal do společenské místnosti, kde se scházela skupinka filmových nadšenců, kteří čekali na televizní filmový klub. Vzpomínám si, že v těch letech uváděla Česká televize takové námi oblíbené filmové cykly 3 x s… a představovala slavné filmové režiséry v jejich nejoceňovanějších snímcích, někdy měli své 3 x s… i ty největší filmové hvězdy. Samozřejmě, že často běžely ještě filmy černobílé: Chaplin, Buňuel, Bergmann. Ale sem tam jsem zhlédl i film barevný. Při nich celá společenská místnost nespokojeně dupala, hvízdala na prsty a ironicky tleskala, zatímco nějaký mladík, který měl dlouhé vlasy do culíku a seděl u televize úplně nejblíž, se ukrutně potil a točil knoflíky. Výsledek však byl stále stejný. Ano, byla to tehdy na koleji barevná televize, kterou jsme doma ještě neměli. Ale obraz mi byl důvěrně známý už z dětství, Paulu Newmanovi a Robertu Redfordovi i Faye Dunaway hořely tváře jak rozkvetlé vlčí máky.

Dnes vím, bavil jsem se o tom s jedním televizním technikem brzy po porodu mého nejmladšího syna, proč ty staré televizní přístroje mívaly tak strašidelné krvavé barvy. Vysvětlil mi po lopatě, že princip přenosu obrazu je pro laiky sice nesmírně složitá věc, ale v zásadě lze říct, že u barvy se celá barevná škála a všechny odstíny míchají z pouhých tří základních barev. A pozor! Těmi základními barvami jsou červená, zelená a modrá. U těch prvních barevných piksel, které se vyráběly v rámci RVHP, se potili všichni, nejen ten chudák s culíkem, protože to byly šunty a barevně bily do očí asi tak jako chlapecké trenýrky na tělocvik.

„A vy jste ještě nerodil?“ ptá se mě televizní technik.

„Dvakrát jsem u toho nebyl, až dnes,“ přiznám se.

„No, tak na zdraví,“ přiťukneme si.

Ještě před chvílí jsme se neznali, ale srazili jsme se v tom nonstop baru nedaleko porodnice, kam jsme si šli dát panáka něčeho ostřejšího. Oba jsme pochopili na první pohled, že jsme právě asistovali u porodu našim manželkám. On už podruhé, já měl svoji velkou premiéru, i když nějaké neplatné pokusy tu předtím už byly.

Dali jsme se do řeči, jak už to tak my tatínkové, kteří máme za sebou napínavý porod, děláme. Byli jsme strašlivě pyšní, že můžeme vyprávět o něčem, co bylo sice pro oba stejné, ale my u toho byli každý zvlášť jedineční. Vyprávěl jsem o dětské hře na barevnou televizi, skočil jsem k filmům viděným na televizi značky Orava ve společenské místnosti a pak jsem mu řekl, že jsem myslel, že Fay Dunaway s tváří jako rudý mák už nikdy v životě neuvidím.

„Spletl jsem se, příteli,“ pokývám hlavou a poručím servírce, aby nám nalila ještě jednou to samé a má-li chuť, ať si dá taky, co jí libo. „Má drahá Karolína měla přesně tu tvář, když pololežela na porodnickém lůžku se stehny daleko od sebe a sestřička ji hlasitě povzbuzovala k nejvyššímu výkonu, jak ten vůbec nejrozkvetlejší rudý mák. A já hleděl uchváceně na ten film a dýchal s hlavní hrdinkou a namísto štelování obrazu jí podal svou dlaň, kterou mi strašlivou silou drtila a tiskla. Dolů, to se ví, jsem se skoro nepodíval, já měl svůj program tady a stačila mi její tvář, nechtěl jsem vidět krve jak u Spielberga při vyloděni v Normandii a zase zavírat oči, to už bych možná podruhý ani nedal. A pak se to najednou všechno stalo hodně rychle a sestřička mi podává nůžky, abych rychle odstřihl pupeční šňůru, a já se dívám a dostávám v tom rudém filmu taky roli.“

Wiesbaden červenec 2011

Read Full Post »

Anděli – dopis šestý

 

Právě jsem dal prádlo do pračky, mám radost z banalit, ale když je člověk neschopný si zabalit a táhne s sebou teplou mikinu, dvě flanelky, větrovku a dvoje džíny, ale  všeho všudy tři trička a troje spodní prádlo, tak musí opustit tu ulitu, do které se hrouží, aby urval z času, který mu půjčili na jeho svobodné psaní, co nejvíc. Za necelý měsíc spadne klec a pozdě si rozdírat inkoustem oči a plakat krvavé slzy, až na mě spadne zase dennodenní reklamní dřina, kterou nesnižuju ani v nejmenším, ale ve všem jsou jiná srdce a jiné zájmy, já jsem jen těstem, které sem tam někdo válí.

A tak pochopitelně každý zajíknutí, anděli, ve svým svobodným psaní nesu dost hystericky. Naštěstí musím zaklepat, že je to jako s ranním během v parku, při prvním kolečku nemůžu popadnout dech a chci to vzdát a ještě když mě padesátiletá Němka se sluchátky v uších začne o prsa předbíhat, mám pocit, že se hanbou propadnu a nervově zhroutím. Ale při druhém kolečku chytnu druhý dech a už nedám své slabosti šanci. Němcům od šedesáti nahoru sice pořád ještě dýchám na záda, ale žádné Frau od 50 výš nedám šanci. Mladší ročníky naštěstí vyspávají, tam bych rozhodně nezávodil a raději předstíral vyvrtnutý kotník, zánícený meniskus, anebo infarkt myokardu. A takhle je to, anděli, i s psaním. Jde o to dostat se do druhého kola, pak už to urveš, vypadáš při tom, pravda, jako Zátopek, vůbec ne hezky a vyrelaxovaně, ale jde to.

Mimochodem, některý z mých předchůdců tu nechal ve společenské místnosti vily Klementine knížku Turgeněva Jarní vody, s radostí jsem opustil Hanbu Salmana Rushdieho, se kterou se peru a nevím, mám-li autorovi, co je opravdu ve vypravěčství sto velbloudích délek za G. G. Marquezem, ještě dávat šanci, a přečetl si raději novelku, která plyne a zurčí od první po poslední větu, a daleko od postmoderních vývařoven eintopfů vytváří postavy, s nimiž se může člověk ztotožnit.

A s překvapením jsem zjistil, že povinnou četbu, kterou jsem tehdy zarytě nečetl, a matně si pamatuju jen filmovou scénu na koních, kde Sanina strhne do hlídačské boudy démonická Marja Nikolaevna  a spustí se liják a strhnou hromy, blesky, tady všichni s maturitou znají. Ale je to pochopitelné. I já, který jsem vyrostl v Mostě, jsem viděl všechny válečné filmy, co se natáčely ve městě, které už není, v sedmdesátých letech, kdy filmaři za pár babek mohli ve spolupráci s filmovými pyrotechniky vyhodit do vzduchu celé čtvrti.

Takže každý obyvatel Wiesbadenu, ale i Frankfurtu ví, kde se odehrává vášnivé drama lásky milého slabocha Sanina, citlivé a nepochybující Gemmy a dekadentní jezdkyně na mladých hřebečcích Marji Nikolaevny.

A já ti přepíšu doslovně, anděli, úryvek z knížky. Doleť k mé tchyni, v její velké knihovně tu knihu stoprocentně najdeš, budeš-li mít čas, určitě si ji přečti.

Ale asi sám dělám nátlak, který jsem nesnášel, když mi bylo sedmnáct. No, co, to víš, vysloužilý profesor literatury! Samozřejmě, k ničemu tě nenutím… ale ta kniha, zvlášť andělu strážnému, který netuší, co je to stárnutí a strach z promarněnýho života nás obyčejných lidí, leccos z našich stavů a krizí ozřejmí.

Měj se tedy andělsky, příteli, a tento dopis ber odsud jako poslední. Budu tě čekat v Praze na hlavním…

„Wiesbadenské divadlo bylo v roce 1840 i zvenčí ošklivé a jeho ensemble svou frázovitou a ubohou prostředností, svou snaživou a otřelou rutinou ani o chlup nepřevyšoval úroveň, kterou dodnes možno mít za normál pro všechna německá divadla…“ Orchestr zahrál předehru z „Figarovy svatby“, opona se zvedla, hra začala…

Byl to jeden z mnoha  domácích výplodů, v nichž sčetlí, ale nenadaní autoři vybraným, ale mrtvým jazykem svědomitě, ale toporně rozvíjeli nějakou „hlubokou“ nebo „otřesnou“ ideu, předváděli takzvaný tragický konflikt a vyvolávali nudu – asijskou nudu, na způsob asijské cholery.“ Atd, atd. Přeložila Věra Očadlíková, vydání v Albatrosu 1967, tehdy ještě Státní nakladatelství dětské knihy. Popis prvního milovníka, který při zvěsti o zradě milenky vyje jako pes, je tak barvitý, jako by ho napsal lišák Boris Vian a je to velká hlína. J

Myslím, že náš starý známý Zygmunt Apostol celých 56 let u divadla bojuje jako hrdý lev s bílou hřívou, aby vpravdě šaldovskou recenzi stánku Thálie ve Wiesbadenu popřel. Anebo potvrdil? Jsou divadelní prázdniny, takže si nemohu udělat vlastní obrázek.

Za ten týden, co jsem tady, jsem ztratil spoustu slov jen se svými postavami, z lidí zde jsem prohodil pár slov jen s naplaveninami: kromě výše zmíněných Rusů ze začátku mého vyprávění ještě s jedním americkým veteránem z Iráku, který vypadal jako člověk s hodně rozvinutou poruchou osobnosti a myslím, že ho příliš nepotěšily mé historky o Vonnegutovi. Pak s jedním Varšavanem, který tu 42 let žije, takže přišel o zásadní polský film Sexmise, protože jestliže ho vůbec promítali ve Wiesbadenu, tak on už na žádné komedie nechodil, protože byl smutný. A samozřejmě jsem párkrát v kuchyňce pohovořil s kolegy stipendisty: berlínskou Ruskou Viktorií, která zde má dceru Viktorku asi ve věku našeho Olivera a sbírá tu materiál na povídky o své v tyto končiny naplavené ruské rodině, což ve mně vyvolalo ukrajinskou chandru a melancholii, jíž trpí všichni mužští Bryczové v celé naší rodině – a je to šumák, na jaké zůstali straně opony. No, a konečně jsem párkrát narazil i na Andrease, jenž byl doposud jen jménem na dveřích a záhadným duchem tohoto místa. Nemá ctižádost psát, jen rediguje pro nějaké německé nakladatelství knihu, a tak tu čtrnáct dní tráví tyhle strašný hice pod rozpálenou střechou jako já. Bude to nějaká žhavá novinka…

Ale zpátky ke klasice. Jedno je jistý, je to přesně půl roku, kdy jsem si přečetl Fantastické povídky, výbor z Turgeněvových povídek, a teď jsem náhodou narazil na jeho malý mistrovský dílo. Budeš to teď mít se mnou těžký, anděli, samá povinná četba!

 

P. S. Prádlo se dopralo, šel jsem věšet.

 

Read Full Post »

Andeli – dopis paty

Dnes jsem došel na procházce ke křižovatce, kde se u silnice tyčila vysoká zeď. Myslím, že tě napadne, o co šlo. Tuším, že i když o tom sám nemluvíš a já se tě neptám, znáš dobře Anděla Smrti. Netvrdím, že se tu vznášel, ale bylo tu o něm 1 507 svědectví. Nemám zdání proč, ale bývají tyhle pietní stavby dost šeredný. Ale to, co symbolizují, byl hnus, a tak to asi má být! Architektura je užité umění a musí před krásou hlavně plnit svou funkci. Alespoň tak mi to vášnivě tvrdí Aaron Wittberg, architekt žijící i dnes z vlastního rozhodnutí ve 30. letech 20. století, funkcionalista až za hrob, se kterým jsem se seznámil při statování ve filmu Děti swingu, příběhu o mládeži tančící swing Hitlerovým zákazům navzdory.

Popíšu ti kapku ten památník. Stojíš před stěnou jak vyrvanou z terezínské malé pevnosti, je složená z cihel a obklopuje tě ze tří stran, z té čtvrté jsi na rozdíl od těch, jejichž jména jsou vtesána do kamene, volný.

Stávala tu obrovská synagoga s 35 metrů vysokým hlavním dómem a do nástupu Hitlera k moci byla centrem života 3000 židovských občanů Wiesbadenu. Při pogromu 9. listopadu 1938 lehla popelem a 1939 odstranily navždy její sutiny.

Lidé, kterým vymazala nacistická byrokracie jména a stali se z nich inventární čísla, zmizeli. Přemýšlíš také o jejich andělech strážných? Myslím, že v téhle chvíli jsme na sebe napojeni i na tu dálku, ano, úplně to cítím. Ty je znáš, víš, toho tolik, že poznat jen zlomek, musel bych se zbláznit.

Tohle jsou lidi: Isaak Schwarz 1879 – 1945. Leo Schwarz 1872 – 1944 Theresienstadt, Lina Schwarz geb. Kahn 1886 – 1945 Sobibor, Rudolf Schwarz 1887 – 1945, Theodor Schwarz 1883 – 1944 – Auschwitz, Therese Schwarz 1893 – 1943 Frankfurt am Main, Max Simon 1874 – 1942 Dachau, Franziska Simons geb. Goldschmidt 1871 – 1942 Treblinka. Etcetera, etcetera. To víš, jedu v jménech. Ale už nemůžu. Těch jmen, které měli navždy zmizet, a vyrvali je ze zapomenutí, je jen tady 1 507.

Znáš jména jejich andělů strážných… ? A jak se cítili…?! Cítí!!!! Jsou přece živí, nebo se mýlím…?!

Líbám tě, polib za mě Karolínu a děti.

Wiesbadenem hráčským, pietním, joggingovým i buddenbrookovským jsem už prošel, teď musím vytvořit ten svůj. Až najdu termální lázně kaisera Fridricha, naložím se do 66 stupnů horké vody a budu se potit. Je čas, abych se očistil. Byl jako nepopsaný list a odvyprávěl to, proč jsem tady.

Takže se odmlčím a slova budu hrčet jen do té mašiny na stole, která tvrdošíjně odmítá psát slova, která necítí. Neprozradím, co to bude, nicméně znáš mě natolik, že vím, že rozhodně tušíš. S jedním bych se ale chtěl pochlubit. Andělská knížka inspirovaná tvým vyprávěním Co si vyprávějí andělé už jde do finále, ilustrátorka Zuzana Seye teď v Africe sbírá ze slunce další inspiraci a já si s ní taky tady zrovna nepodkládám psací stůl.

Mimochodem černý psací stůl je masivní a nad obrazovkou hledím do zeleně stromových velikánů i modrýho nebe, kdykoliv hledám inspiraci. Taky černé ergonomické křeslo je jako festung pro mou páteř. Už jsem psal na mnoha místech, i v maringotce, do které usilovně bubnoval vytrvalý déšť a dováděl k šílenství postavu mého románu Svatý démon, loni v červenci jsem u kamaráda Štěchýše v Poděbradech zkroucený jak paragraf u kuchyňského stolu drásal svůj sci-fi seriál pro rozhlas Polepšovna na konci Vesmíru a všude to bylo fajn. Tady to ale, ťukám do černého psacího stolu, vypadá jako ve spisovatelských lázních.

* turecky kiosek, kde maji vse, i internetovou kavarnu, budiz pochvaleny

 

 

Read Full Post »

Andeli – ctvrty dopis

Anděli – dopis čtvrtý

 

Ještě jsem se nezmínil, anděli, o vile Klementine. Je to honosná budova z konce 19. století a počítám, že hodně pamatuje. Na pohled se jeví jako romantický polibek klasicismu, najdeš tu vznosné římské sloupy, prostorný balkon, na kterém dnes návštěvníci café v prvním patře snídají, hulí a vedou řeči o Handkem a Grassovi. Ten sál café Klementine je plný bohatých lustrů s cingrlátky a když se díváš z ulice, vypadá to, jako by uvnitř hořelo. Dole je mimochodem dost rušnej bulvár, takže jsem si po letech uvědomil, že jestli je něco důvodem mé nespavosti, tak to nikdy nebudou vnější ruchy. Protože v Řepích mám tramvaje na míle daleko, i když nestávkují, a v Jablonci všechno tiše spí jak na centrálním hřbitově.

Jen zde jsem se mohl jakž takž vymlouvat na auta pod mými okny.

Na druhou stranu, když jsem napočítal do 1 507, ocitl jsem se znovu v obýváku v ulici Zdeňka Štěpánka v Mostě, nevím už proč, ale museli jsme spolu se sestrou opustit náš dětský pokoj a spát přesně na té straně, kde dva vysoké stromy pod oknem dělaly, co mohly, ale stejně hluk tramvají, od jejichž trolejí odletovaly co chvíli jiskry, nezastavily.

A nebylo to právě tu noc, kdy se vysypala okenní tabulka v našem pokoji a hnula našimi  postelemi? Gábina měla ještě takovou tu dětskou postýlku na kolečkách se žbrdlením (nevím proč ten notebook odmítá napsat, co chci a stále mi tam cpe brdlení?) a já měl už válendu. Ona byla ještě v kleci, já mohl mít už létací a náměsíčné sny. Ale tlaková vlna, která roztříštila okno, hnula s námi oběma.

Netuším, jestli jsem už chodil do školy, ale jestli ano, muselo to být do první třídy, sestra je jen o rok mladší, takže přece by na prvním stupni nespala v kleci? Ale každopádně jsme se druhý den od všech dospělých dozvídali, že jsme měli velké štěstí, že jsme přežili. Bouchl totiž staliňák, ale naštěstí, i když to střílelo jak na vojenský střelnici a ohně viděli až v Lovosicích, nedošlo k tomu nejhoršímu, aby práskla celá chemička. To bychom se totiž, pokyvovali hlavou moudří dospělí, potkali až v nebi. A jeden uváděl, že staliňák má sílu jedné atomovky, druhý se přel a uváděl dvě atomovky jak Hirošima, Nagasaki a třetí…

A jak se tak v mém snu počítaly ty atomovky a já se chtěl jít zeptat táty, kolik, sakra, atomovek, které naštěstí nebouchly, jsme teda přežili, jsem se probudil. V široké posteli se zadní pelestí, na letišti s pruhovaným žluto-bílo-modro-červeným povlečením. S potěšením jsem zjistil, anděli, že jsem tady ve 2. patře pod střechou masivní vily, mám střešní okno, a když nebudu líný a vytáhnu si žaluzii, mohu se dívat na hvězdy nad Wiesbadenem.

Tak jsem si zase lehl, usnul a zase se ocitl úplně jinde, ale tentokrát se řešilo nějaké dědictví v rodině a u mého lůžka najednou stáli všichni příbuzní, probudil jsem se a vidím, že jsou oblečení jak na funus a strýček z Litoměřic pokyvuje hlavou a říká: „Tak vidíte, jediný, který to může rozsoudit, a on si tady klidně chrápe…“

„Jen ho nechte spát,“ povídá mi babička a hladí mě po vlasech. Kde se vzaly ty vlasy? divím se. A pro jedno divení skoro zapomenu, že ani babička by tu neměla být. Vždyť je to deset let, co jsme ji pochovali, přece jsem společně s bratranci a strýčkem nesl na rameni její rakev. Byl červenec, horký červenec, stoprocentně, měl jsem před třicátými třetími narozeninami, babička slavila narozeniny v srpnu, byli jsme dva lvi v rodině, měla mít tehdy sedmdesáté šesté nebo sedmé? Na druhou stranu jsem se odmítl na ni naposled podívat, když funebrák otevřel víko rakve, takže co se divím?

Babička na mě mrkne, přikryje mě a já zavřu pevně víčka, rozhodnutý, že i kdyby na mě čučel příbuznejch celej regiment, nevzdám to a budu spát. Spát… spát… spát… Však oni se za chvíli unaví. A ještě slyším, jak mi babička šeptá: „Přivez mi z Wiesbadenu rtěnku…“ To je celá ona, tady chce famílie řešit po ní dědictví a ona se stará o nějakou tmavě rudou rtěnku.

Ráno se posadím na posteli celý tumpachový. Proč skákají na mě ti duchové minulosti? Odháněls je ty, můj anděli? Musel jsem ujet od všeho tam až sem, kde já všem a všechno mně je cizí, aby se na mě zde, kde jediné, co chci, je mlha přede mnou a za mnou, a ve mně síla k příběhu, vrhli jak smečka vlků na bezbrannou ovci? Co znamená ten příboj, který mi jak kalná voda v Praze při povodni, žene vše na můj náhon?!  A najednou se začtu do Wiesbaden Tourist Card. Jsem doma. Heuréka. Tady v těch stěnách natáčeli filmovou podobu Buddenbrookových. Ne, tu slovenskou s Milanem Kňažkem, pochopitelně, z níž mám stejně intenzivní pocit jak z babiččiny truhly, ve které trpělivě čekají stovky krvavě rudých rtěnek. To proto tu má rodina a minulost vystupují ze stěn jak Buddenbrookovi. V prvním dopise jsem dal místnímu bělovlasému herci Zygmuntu Apostolovi roli mého učitele Lamprechta. Teď mí blízcí i vzdálení příbuzní přicházejí, aby si zahráli na Buddenbrookovy. Tak jo, dobře, role jsou rozdány…

Ale neházejte těžítka do zrcadla, až vás zobrazí, tak jak se sami sobě odmítáte líbit. Každý férový spisovatel a nejen Thomas Mann ví, o čem mluvím.

Read Full Post »

Andeli – dopis treti

Anděli – dopis třetí

 

Andělí, pořád jsem ještě u toho divadelního tabla. To jsme se moc nepohnuli, viď?! No, jo, vždyť víš, nedokážu se od některých věcí odlepit. Připadal jsem si jak Bretschneider, chlápek čučí na fotky místních umělců a furt něco čárá do bloku. A ačkoliv jsem to neměl v úmyslu, vytvořil jsem regulerní shluk lidí. A to jsem, řeknu ti, byl opatrnej jak hostinskej Palivec. Normálně jsem asi deset minut čuměl zpovzdálí a vyčkával. Když za těch deset minut, nikdo z korzujících Wiesbadeňanů k tablu nepřistoupil, osmělil jsem se a myslel si naivně, že to bude v cajku. Ale kdo hoří, zapaluje. A vytvářet shluky lidí je očividně stejně jednoduché ve Wiesbadenů jako kdekoliv jinde. Ve Wiesbadenu určitě ještě jednodušší. Kombinace malého lázeňského městečka, kde to vře jen v termálních lázních, s německou zvídavostí a  opravdu živým zájmem o své okolí, udělala divy. Za chvíli se kolem mě tlačily davy, zakrývaly mi fotografie a já si jen s největší zarputilostí zapsal ještě několik uměleckých jmen.

Wolfgang Boehm, brejličky a výraz typu: „Opravdu nechcete nasadit do repertoáru Play It Again, Sam? Byl bych dobrej. Pochopitelně jako Humprey Bogard!“

Magdalena Hoefner, herečka, hezké jméno, hezká žena. Eve Ganneau, baletka, pro mě jednoznačně Miss Sympatie. Němci, když zjistili, že přes rameno píšu něco, co nedává smysl, už odešli, ale shluk Rusů, z nichž jeden strávil dětství v Milovicích jako syn štábního generála, dávno pochopili. Mají za ušima, přátelsky se chechtají a s titulem Miss Sympatie pro tmavovlasou baletku vřele souhlasí. Na druhou stranu znají místa, kde je takových děvoček jak červánků – a míň oblečených… Tančí tam taky Labutí ozero a co si řekneš. Když to vezmeš s námi přes kasino, zavedeme tě…

A je to tady! To chce bejt člověk porád Dostojevskij a jen se naskytne příležitost, spadne mu srdce do kalhot! Evo Ganneau, tys mi to spískala. Tihle zřejmě skutečně na tu ruletu mají a hrát vabank s penězma, je sakra něco jinýho než hrát nahoru dolů o život bez peněz. Dá se jim věřit? Opravdu mě založí, abych to rozjel v ruletě na červenou sedmičku, v záloze měl červenou třináctku a pak ještě několik čísel, které neprozradím.

Nebyl by výkon českýho spisovatele, od kterýho se očekává, že bude ve vile Klementine smažit nějaké  pohádky z naší vesnice jak Viktor Dyk a v přestávkách mezi dvousměnným psaním si mazat májku na chleba, o to větší, kdyby šel a vyhrál nějaký ten milion a následně čestně prohrál miliony jak Jágr v KHL v ruletě a šel zoufalý bez revolveru a bez strážného anděla temným parkem domů, následován kletbami Rusů, že jim snad ještě něco dluží, a tam ve vile Klementajn si sedl a konečně psal ve dne v noci o vodě a zoufalství něco jako Bratry Karamazovy? Netoužil vždycky každý český autor právě po tom z bláta vzhlížet ke hvězdám a psát jak prokletý básník, a ne hezký český tajtrlík?! Pamatuješ, anděli, co nám řekl Šabach na čtení v mém roudném městě Rodnici, opravuji, v mém rodném městě Roudnici?! Každý český spisovatel by chtěl psát jak Dostojevskij, ale lidi nemaj rádi tyhlety běsy, tak nakonec všichni píšou jak Švandrlík!“

Beru zpátečku, jsem asi idiot, poseroutka a kyselá prdel, ale já ty Rusy přesvědčil, že mi má konfese zakazuje hazardní hry, takže s nimi nepůjdu do kasina, ani si balit papirosky z vyhraných bankovek, až půjdou za nohatými tanečnicemi.

Dobrá, zpočátku si mysleli ti ruští megalomani,  že nebudu takovej suchoprd a ztracenej případ, ale každýmu, co jeho jest.

Popřáli mi, ať mám aspoň tolik fantazie, abych si život, kterej je třeba popadnout za pačesy, dokázal vymyslet. Protože jsou takoví: na vozíku, slepí, torza člověčenství, těm opravdu nic jinýho nezbývá, a i mezi nimi se najdou velcí umělci, protože si to, co nemohou mít, musí vymyslet. Ale tys měl šanci! Tys nemusel jen psát, tys mohl žít…

A v tu chvíli, milý anděli, jsem uviděl z jejich bujných kštic čouhat rohy. Tak vidíš, odolal jsem a prohlédl je. Ani jsi nemusel mít neklidné spaní…

Ta policie, co přijela, už nikoho z nás nechytila, rozprchli jsme se, jak když střelí.

Hromotluk, který mi chtěl věnovat na památku Miss Sympatii a pěstí jako kladivem rozstříkl vitrínu, aby zkrvavenými prsty vytáhl fotku štíhlé ženy v červeném overalu upnutém těsně na tělo s drobnými ňadry, už nestihl snímek vytáhnout. Srdce mi bušilo jako všechny wiesbadenské  zvony.

A já pochopitelně na nesignovanou fotografii Evy, tmavovlásky s úsměvem typu všechno vím a očima i vlasy té Francouzky, co tak hrdinně hrála manželku Paula Verlaina ve filmu Úplné zatmění, nečekal ani vteřinu.

Do svidanija…!!! Zařvali jsme a prchali. Netuším, jestli se do kasina dostali, myslím, že ano, museli přece tu noc prohrát, třásli se na to a měli to v očích. Ale jestli ne tihle, jiní bohatýři je tu noc nahradili. Na místo činu jsem se  však vrátil.

A jako by se tu nestalo vůbec nic. Tatáž vitrína, tytéž tváře, sklenáři pracovali bleskově, bez jediné chyby.

Prohlížel jsem si tváře a jména: Berd Ripken, Elke Opitz, Tobias Randel a Matthew Tusa.

A došlo mi, že o těch bujarých hráčích, kteří jednají dřív, než myslí, vůbec nic nevím. Jak se vlastně jmenují? To víš, jedu v jménech…

 

 

Read Full Post »

Older Posts »