Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for Září, 2012

A tak jdou lesem, tmou,
levá, pravá, přední, zadní,
pozor, kozle, neupadni!

 

Na tenhle kousek rýmované pohádky o loupežnících jsme si s paní Libuší Černou, dobrou duší všeho českého v Brémách, vzpomněli, ale na víc už ne. Bylo to ve chvíli, kdy jsme se německy smýšlejícím stolovníkům pokoušeli vyložit, že známá německá pohádka Brémští muzikanti má svou českou sestru – Zvířátka a Petrovští! Tak jsem se v tom trochu pošťoural, a vida – ty shody jsou tak nápadné, že se až chce věřit, že český kozel doputoval přes půl Evropy, proměnil se v osla a došel až do Brém.

Brémské muzikanty, tedy na sobě stojícího osla, psa, kočku a kohouta, najdete v Brémách úplně všude a ve spoustě provedení. Nejvýstřednější není oslík zobrazený na kole, ale čtoucí Goetha! S velkým zaujetím. Na sebe si v pohádce zvířátka vylezla, aby lépe viděla do okénka chaloupky… V české verzi do okna kouká jen kozel a loupežník ho má za čerta. Taky máme těch zvířat víc, v podání Václava Říhy se ke známé čtveřici připojily i kačenka a ovečka. „Naše“ zvířátka a Petrovští se údajně odehrávají na Křivoklátsku, kde v sedmnáctém století loupežníci toho jména skutečně řádili a místní před nimi schovávali domácí zvířata do lesů. Jak si potom vysvětlit, že v Brémách se to už o staletí dříve vyprávělo podobně?

Inu, pohádky jsou tu odjakživa. Zato nejznámější (a notně osahaná) socha zvířecích muzikantů z bronzu je v Brémách až od roku 1953. Brémský básník Michael Augustin, který nás tudy provázel a představil Brémy jako literární velmoc, v té souvislosti správně poukázal na půvabný nesmysl: zvířátka v pohádce bratří Grimmů do Brém nikdy nedošla! Zabydlela se v loupežnické chalupě a bylo jim tam dobře.

A když už jsme u těch pohádek, mohl bych jednu přidat k dobru. Jmenuje se a je:

O škebli

 

Slaná voda, řekli byste, když byste si moře lízli, a taky hořká.

Starý pán a stará paní z rybářské vesnice by skoro mysleli, že kvůli nim – tolik slané vody už babka vyplakala a tu hořkost měl stařík pod jazykem. To všecko proto, že neměli děťátko. A tolik by chtěli!

Dědoušek rybář jednou po bouři vylovil velikánskou oblou škebli. V síti ji dotáhl domů a prý, babko, to musí být naše děťátko. Tak ji kolíbali, zpívali jí a těšili se, jestli to bude holčička, nebo klučík.

V noci to ve škebli křuplo, staří vyskočili z postele a koukají, co jako bude. Z mušle vyskočil mořský koník, moc krásy nepobral, hop z okna a poskakoval k moři. Tam se otočil a ke dvěma zklamaným hlavám v okně se nesl hlas: Dočkáte se!

Tak šli zase spát, a vida, opravdu se dočkali.

Babce už roste břicho!

Read Full Post »

 


Když Čechy leží u moře, uvěřím ještě mořím.

Jestliže mořím uvěřím, pak začnu doufat v zem.

 

Tak to ve své slavné básni Čechy leží u moře napsala rakouská básnířka Ingeborg Bachmannová a přesně tak pojmenovala jeden nostalgický i poetický nesmysl. Kdysi s ním začal William Shakespeare, když v Zimní pohádce umístil české království na mořský břeh, ale to je stará písnička. Vtipné je, že ze své pozice germanisticky vzdělané suchozemské krysy jsem na mořský břeh pro změnu já donedávna kladl město Brémy. Hořce jsem se spletl, k moři je to odsud ještě sedmdesát kilometrů, což je ovšem pořád ještě blíž než z Prahy.

A proč že s tím móřem nadělám tolik cirátů? Inu, postavil jsem na něm svůj spisovatelský projekt, kterému bych se chtěl na tomto čtyřtýdenním stipendiu věnovat. V obecné rovině – nechat se mořem inspirovat. V rovině konkrétní – dopsat jednu knížku pro děti. Takovou, která by českým dětem, zhýčkaným většinou rozpálenými chorvatskými plážemi, ukázala jinou podobu moří – Baltského a Severního, kde dost často i v létě prší a kde se koupat vyžaduje značnou míru sebezapření.

On ale sem do vnitrozemských Brém fouká přímořský vítr dostatečně silně a těch sedmdesát kilometrů, z druhé strany města ani ne tolik, je to po řece. Jak se postupně zanášela pískem, vzdalovaly se Brémy mořskému břehu. Proto přímo u ústí řeky vznikl Bremerhaven, přístavní město, které je dnes snad lidnatější než samotné Brémy. Byl jsem se tam včera podívat a je to tam všecko: rackové, veliké i malé lodě, majáky a kromě toho několik spektakulárních muzeí. To nejnovější, futuristicky i velkoryse navržený Klimahaus, bombastickým způsobem představuje podnebné zóny na celé Zemi, aby nakonec ukázalo pobřeží severního Německa jako unikátní místo, kde se všechny tyhle zóny míchají dohromady. To sedí, během dne se vystřídalo mžení i dštění se sluncem i mračny.

Druhý psací projekt, který jsem si tu sem naordinoval, vyvstal sám od sebe, ale vyžaduje snad ještě víc koncentrace než zmíněná knížka. Scénář „velké nedělní“ pohádky pro rozhlas. Námět se rýsuje, název taky: Matouš a mořská panna, přičemž Matouš je kuchař (a potom chvíli námořník) z Bremerhavenu. Nemaje přístup k internetu, což zatím ještě stále kvituji s povděkem, lovím wifi-signál, kde se dá, a po kouskách text odesílám do naší republiky.

Jak vidno, je to psaní celé o dětech, a tak bych jim rád věnoval celý příští list. Uvidíme, jak to všechno dopadne.

 

Read Full Post »

znamená nechat se fotit Peterem Peitschem. Je to člověk, který se živí výhradně fotografováním portrétů autorů v Hamburku – a rozhodně nestrádá. Když mě fotí pod vrbou, za břízou či s pěti topoly, snažím se navázat kontakt. Peter asi trochu hůře slyší a je mu hloupé mi říct, ať už zmlknu, tak vždycky skloní objektiv a jde mě požádat, ať mu to zopakuji. Ale nakonec to z něj vytáhnu: člověk, který fotil Doris Lessing, Grasse, Eca, Coelha, Rushdieho… on vůbec nečte! S jednou výjimkou: když jede jednou za rok na dovolenou na Kanárské ostrovy, veze si s sebou knihu Anthonyho McCartena. Přikládám video z focení.

Read Full Post »

Přísahámbohu, že mi po zádech tekl pot. Jako by k nervozitě nestačilo, že v Literaturhaus četli přede mnou Salman Rushdie, Umberto Eco, Herta Mullerová či William Trevor! Jako by nestačilo, jak ambivalentní vztah ke čtením mám! Úderem osmé byla místnost pro čtení již zcela zaplněná. A posluchači byli vnímaví a sečtělí, avšak ve věku mých rodičů, ale spíš ještě starší. V první řadě seděl český honorární konzul, pán jistě nejméně osmdesátiletý, džentlmen ze staré školy, který dámám líbá ruce. Abyste rozuměli, ráda se stýkám se staršími lidmi, vážím si jich, a kult mládí je mi z duše protivný.

V tomto případě jsem ale měla silné nutkání jít a umýt si pusu mýdlem. Vždyť moje kniha, z které se četlo, se rozhodně nevyhýbá narážkám na sexuální praktiky a sem tam padne i nějaký ten vulgarismus. Takže jsem celou dobu nehnutě seděla, hleděla si do klína, potila se jako dyslektik, když má počítat pozpátku, bála se podívat do publika a čekala, až někdo vykřikne, že je to nechutné, a začne odcházet.

Tu a tam se ale na správných místech začalo ozývat chicotání, a po čtení následovala tak zapálená diskuse, jakou jsem ještě nezažila. Mirko Kraetsche (náš milýá německý bohemista a překladatel), který čtení moderoval, napadlo dávat otázky publiku. A tak jsem se ptala: Proč chodíte na čtení? Proč máte potřebu propojit si knihu s autorem? Jaký další rozměr to čtenářskému zážitku dává? Nakonec se setkání se čtenáři oproti plánu protáhlo o půl hodiny. Po něm za mnou, jak to tak bývá, několik čtenářů přišlo a plácalo mě po zádech a ptalo se, kde se dá kniha koupit.

A tak mě obyvatelé Hamburku zase doběhli svou svobodomyslností.

Mirko se mě před čtením ptal, jestlipak vím, kdo se v Německu umístil první úrovni štěstí či životní spokojenosti. Odpověděla jsem, že to vím: jistě, obyvatelé Hamburku, ten přátelský, pohostinný a vyrovnaný lid.

Ostatně při večeři mi hamburská ambasadorka v Praze sdělila, že ještě pořád má Česká republika v hamburském přístavu kus teritoria, a to v symbolickém pronájmu do roku 2026, coby jedno z ustanovení Versailleské smlouvy. Ha!

A na závěr jsem si na otázku na své poslání autorky/spisovatelky, která během večera padla, dovolila použít odpověď někoho, kdo se mi zdá být v práci se slovy a myšlenkami mnohem zručnější a zběhlejší:

So You Want To Be A Writer
Charles Bukowski

if it doesn’t come bursting out of you
in spite of everything,
don’t do it.
unless it comes unasked out of your
heart and your mind and your mouth
and your gut,
don’t do it.
if you have to sit for hours
staring at your computer screen
or hunched over your
typewriter
searching for words,
don’t do it.
if you’re doing it for money or
fame,
don’t do it.
if you’re doing it because you want
women in your bed,
don’t do it.
if you have to sit there and
rewrite it again and again,
don’t do it.
if it’s hard work just thinking about doing it,
don’t do it.
if you’re trying to write like somebody
else,
forget about it.
if you have to wait for it to roar out of
you,
then wait patiently.
if it never does roar out of you,
do something else.

if you first have to read it to your wife
or your girlfriend or your boyfriend
or your parents or to anybody at all,
you’re not ready.

don’t be like so many writers,
don’t be like so many thousands of
people who call themselves writers,
don’t be dull and boring and
pretentious, don’t be consumed with self-
love.
the libraries of the world have
yawned themselves to
sleep
over your kind.
don’t add to that.
don’t do it.
unless it comes out of
your soul like a rocket,
unless being still would
drive you to madness or
suicide or murder,
don’t do it.
unless the sun inside you is
burning your gut,
don’t do it.

when it is truly time,
and if you have been chosen,
it will do it by
itself and it will keep on doing it
until you die or it dies in you.

there is no other way.

and there never was.

Read Full Post »

Slunko je ještě nízko nad obzorem. Děti jedou do školy na kolech a na malých hlavičkách mají malé barevné přilbičky. Zajíci hystericky uskakují. Havrani trhají zobáky pytlíky s odpadky ze včerejšího grilování. Psi kadí v křoví. Předbíhám tělesně postiženého důchodce. Raduji se; jak je ten svět krásný!

 

Začíná pršet. Zamračená žena jede do práce na kole a pláštěnka jí za jízdy na zádech vytvoří křídla. Ta žena vypadá jako anděl a neví o tom. Jachtař na jezeře obrátil jachtu.  Leje. Jsem na kost.

 

Vzpomínáte si, jak v Zemi lidí psal Antoine de Saint-Exupéry o svém příteli Guillametovi, průkopníkovi letectví v Jižní Americe, který ztroskotal v Andách a když umíral, tak si řekl: „Když umřu tady, tak mě v tom sněhu najdou třeba až za čtyři roky a dokud nenajdou moje tělo, tak pojišťovna mojí rodině nevyplatí pojistku… Půjdu umřít o kus dál, kde budu líp vidět…“ ? Tak popošel, pak ještě kousek dál, až takhle přešel tři horská pásma a po týdnu došel do civilizace. Tak přesně takhle já běhám kolem jezera Alster.Image

Read Full Post »

Jde tady o bublinu. Sama ji můžu doma snadno vytvořit. Stačí, když za sebou zabouchnu dveře pracovny a na hlavu si nasadím sluchátka. To je ale úpně jiná bublina. Má příliš tenké a křehké stěny a každou chvíli narazí na realitu. Realita se jmenuje láska, rodina, práce, pošta, obchod, zahrada, překlady, jízdy na čtení, blbosti, starosti, radosti, nestíhání a stíhání, tempo. Psaní se do toho těžko vecpává. Ta domácí bublina, do které se člověk musí zavřít, aby něco vymyslel je vydřená a často texty táhne spolehlivě ke dnu. Zato tahle nová bublina na psaní, bublina na útěk, bublina na klid je daleko a zároveň nedaleko, v rakouské Kremži. Krems an der Donau. Zvlášt to Donau! Nová pevná bublina, která má zároveň průhledné stěny, ze kterých se můžu dívat do zeleno-hnědých vod téhle divé řeky. Tady se ještě líně nerozvaluje do široka, teprve se začíná rozhlížet, hasí si to z Alp a je celá říčná a proud je dravý, takže se plavci přidržují silných lan lodí.

Já se pevně držím své samoty. A svého příběhu. Snovám ho tady jako pavouk od rána do večera a chci, aby voněl jako kubánská pavoučí orchidej, kořeněnou hutnou vůní, chci aby se hnal jako divý Dunaj tady a chutnal omamně jako víno, které všude kolem na kopcích právě dozrává.

Mám na chvíli šanci se se svými postavami setkat víc než na jednu rychlovku denně. Můžu si obžersky dopřávat třeba deset stran, můžu si měsíc škrábat co chci. Někdy jen tak ležím a hodiny zírám na posteli do blba. Občas o mozek cinkne v tichu nápad. Napíšu ho na kus papíru, nebo ho převaluju sem a tam, promítám si ho na stěny pokoje v bývalé fabrice na koberce předělané na galerie a bubliny pro umělce. Jsem teď na chvíli Šahrazáda a čas je krutý král Šahrijár co za měsíc přikáže katovi, aby tasil meč. Do té doby musím něco vymyslet, odvyprávět ten nejkrásnější příběh, nenudit, zachránit se.

Read Full Post »

V Hamburku jsem poprvé, pokud nepočítám zastávku během gymnaziálního zájezdu do Dánska, během kterého jsme navzdory svému nízkému věku a neexistenci znalosti němčiny zcela neomylně našli St. Pauli a troufám si říct, že mnozí z nás poprvé v životě viděli, jak se prostitutky perou na ulici.
Hamburk je druhé největší německé město. Má dlouhou tradici města hansovního  a svobodného   města (výsada udělená císařem Fridrichem I. Barbarossou Rudovousem v roce 1189 za účast ve třetí křižácké výpravě, i když řadahistoriků pravost glejtu zpochybňuje ). Jeho obyvatelé se na první pohled zdají vyrovnaní, bez komplexů, přátelští a kultivovaní, a jako většina lidí žijících ve velkých přístavních městech kosmopolitní a otevření.
No, uvidíme, zda mě vyvedou z mého naivního omylu. Každopádně se do města vydávám jaksi intiutivně s minimální znalostí němčiny, bez obav, podrobných map a  a svého obvyklého skepticismu.
Městské jezero Altster(v podstatě dvě jezera uvnitř města o celkové rozloze jako náš rybník Svět)  je o víkendu  plné jachet; cesty kolem něj se zaplní cyklisty, běžci nebo rodinami na procházce. Břehy jezera jsou lemované kotvišti, jachtařskými a vodáckými kluby a přístavními kavárnami. Několikrát v roce uzavře radnice přilehlé ulice motoristům, aby dala prostor bruslařům. Četné kanály (Hamburk si – stejně jako Stockholm či Petrohrad – říká „Benátky severu“) brázdí kanoisté a kajakáři. Alster tak tvoří přirozené místo pro trávení volného času a neformálního shromažďování (které například společenskému životu v Praze tolik chybí). A další zajímavost: hamburská radnice  udržuje své obyvatele i v dobré mentální kondici, a to tak, že celou řadou jednosměrných ulic   se jednu část dne jezdí jedním směrem – a tu druhou část druhým. Takže nelze jen tak snadno zapadnout do stereotypu. Nikoliv, je třeba být po skautsku stále připraven.

Jinak povídku na téma kamarádství jsem během prvního dne nejen napsala, ale i udala nakladateli. Dnes mi po Skypu volal kamarád Honza a požádal mě o autorskou pomoc při vývoji aplikace pro iPad. Což je jistě zajímavá výzva, ale přece jen bych ráda pracovala na vlastních věcech.

Jo a ten zatracenej Alster jsem oběhla hned napoprvé, takže!

A tady je odkaz na moje oblíbené řecké internetové rádio, které mi v pozadí běží skoro pořád. Díky za tip, Paniku

http://live24.gr/radio/bestradio#l24player=JWPlayer

Read Full Post »

Older Posts »