Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for Říjen, 2012

jakoby byla jeho
podpíral nemocnice
zahříval školy
staral se
aby cesty někam vedly
a lesy byly hluboké
a dalo se v nich ztratit
fandil kavárnám
a dobrým barům
nespěchal
a nezoufal si
choval se tak
jakoby mu ta země patřila
já ho potkal
jeli jsme spolu chvíli autem

Read Full Post »

jsou bílé dlaždičky
a bílá myčka na nádobí
bílá zářivka
bílé talíře
a bílé pantofle a plášť
na jejím těle
a v hrnku u dřezu
tři bílé růže

Read Full Post »

Když padá list

je to pro něj velká chvíle
mezi nebem a zemí
celý život pro ni dýchal
celý život dýchal
pro ten pád

Read Full Post »

Můj soused, plachý Francouz, kterému po kapsách cinkají tobolky s léky, se mi po druhém pivě svěří: Vždycky v sedm večer usedá s naprostou pravidelností na strom oproti mému oknu asi dvacítka velikých zelených papoušků. Nevšiml sis toho náhodou taky…? Vyprávěl jsem mu, co jsem zaslechl – o uprchlících ze zoo, kteří si před pěti lety založili ve Wiesbadenském parku u divadla nový, šťastný život. Nesmírně se mu ulevilo.

Read Full Post »

Apfelwein

Apfelwein sice nechutná moc dobře, ale přesto ho ve Frankfurtu všichni pijí. Je to dáno dokonalým vzdělávacím systémem. V každé specializované hospodě s tímto nápojem nabízejí dětské porce jídla, na záchodech mají nejméně jeden níže položený pisoár pro dorůstající hosty a místo na přebalování alkoholiků v zárodečném stádiu života.

Read Full Post »

Když se procházím po lesích nad Wiesbadenem, dívám se na zelenkavé památníky zapomenutých velikánů decentně maskované křovím, nasvícené křehkým půlměsícem, když naslouchám hlasům noční zvěře a výkřikům ptáků ze sna, a pak se z kopce dívám na město pod sebou, zřetelně cítím, jak se ve mne vzdouvá vlna německého vlastenectví. „Tuhle zemi nikomu nedám, tahle země je naše!“ volá to ve mně. Nedá se s tím prý nic dělat. Pomáhá jedině cestování.

Read Full Post »

V domě naproti mého bytu ve Wiesbadenu má jedna partaj pořád puštěnou televizi. Nejdřív jsem si myslel, že je to normální domácnost. Druhý den mě napadlo, že jsou to lidé chudí duchem zcela závislí na televizním vysíláním. Teď, po třech týdnech, mám vážné podezření, že v bytě naproti žádní živí lidé nejsou.

Read Full Post »

Je noc

Je noc, menší postarší muž v černém plášti stojí asi deset minut nehybně uprostřed Kochbrunnenplatzu. Vřídelní pára stoupá z kanálů a z kašny, postava chvílemi mizí v mlze. Náhle odkudsi přibíhá černý pes, muž mu zdánlivě nevěnuje pozornost. Oba teď stojí mlčky asi na metr vedle sebe uprostřed oblak podzemní páry. Asi po minutě se naráz rozcházejí, pes odbíhá vlevo, muž odchází doprava. Náměstí je prázdné, pouze z kanálů a fontány dál stoupají oblaka vřídelní páry. Blíží se půlnoc.

Read Full Post »

Znovu se začínám stydět chodit s Yashicou přes rameno. Sotva jsem si jen po dvaceti letech trochu zvykl, začali na mě pomrkávat milovníci starožitností. Jako bychom měli společný koníček. Jako bychom v dětství chodili do jednoho kroužku. Chlapík naproti se právě přes satelit připojil na moje osamělé protoulané dny, prohlíží si je v telefonu, upíjí pivo a pomrkává. Die Deutschen haben Interesse an Kultur, nicht wahr? Přitakám víc než ze slušnosti, ale pak se zarazím. Vždyť ani netuším co je to Němec, natožpak kultura.

Read Full Post »

Procházím se po lázeňském parku, tichý podzimní den. A najednou mě předjíždí kočárek a v něm asi roční chlapec, tiše si pobrukuje a něžně se pro sebe usmívá. Dýchá z něj vnitřní klid a zbystřené vnímání. Na chvíli jsme na sebe plaše pohlédli, jakési němé pochopení mezi námi proběhlo, pak jsme hned oba sklopili oči. Spřízněná bytost, citlivý člověk-začátečník.

Read Full Post »

Older Posts »