Strom a barva

V různých zábavných i psychologických testech se rádi vyptávají na oblíbené zvíře, roční období, hudbu, barvu, strom…

Nuže ze stromů mám nejraději platany, a mezi oblíbenými barvami dominuje skořicová.

Platan je dnes vysazován nejčastěji v parcích jako okrasný strom, ale jeho původ je prastarý, vrchol svého rozšíření zažil v třetihorách. Na podzim visí z větví těchto až čtyřicetimetrových velikánů nažky neboli oříšky na dlouhé stopce, připomínají vánoční ozdoby. Jejich borka se odlupuje v jemných plátech a vytváří světle zelené a šedé mapy. Jejich největší druhová rozmanitost je prý v Mexiku. Když potkám platan, zvedne mi to vždy trochu náladu.

Skořicová barva v mých očích představuje utajenou vášeň, v hloubce skrytou a maskovanou červeň, skořicová je decentní, ale není nudná. Ta barva téměř voní. Po skořici, jak jinak.

Ocitla jsem se ve městě, které je prostoupeno platany a platanovými alejemi. Platany jsou tu obrovské i menší a nevysoké, nikdy jsem tolik platanů neviděla. Jeden ze zdejších platanů – velikánů je celá opletený přízí v pestrách barvách – kmen i části silných větví. Asi jde o umění, ale je to i dobrý vtip. A jakoby záplava mých oblíbených stromů nestačila, ve městě je spousta budov v barvě skořice – suché i tmavší, jakoby vlhké, narůžovělé, nahnědlé. Především kostely, ale i některé staré budovy. Je to radost chodit po městě a vyhledávat tuhle voňavou barvu.

Nikdy jsem nebyla v Německu déle než pár dní. Teprve teď, při měsíčním pobytu, jsem měla šanci oblíbit si Německo i Němce. Tak především, všechno, s čím jsem tu přišla do kontaktu ve vile, ve městě, v obchodech, na poště a nádraží je udělané a vymyšlené tak, aby to bylo oku milé a dalo se hladce používat. Počínaje klikami, nádobím, okny, chodníky, semafory, všechno je udělané a promyšlené, aby to jako poslušný a věrný pejsek sloužilo člověku. V obchodech, na poště, na nádraží jsou zaměstnanci přirozeně usměvaví, zdvořilí a ochotní. Prodavačky se nevnucují ani k vám nejsou nevšímavé. Lidé jsou i při běžném kontaktu ohleduplní a zdvořilí. Namísto mračení a hrubostí vždy naskočí pohotově úsměv.

Jen děti jsou tu divočejší a ukřičenější než u nás, což prý je důsledek liberální výchovy. Matka jde se synkem a dcerou. Synek kráčí za sestřičkou a pro zábavu jí okopává kotníky, sestřička ho za to švihá proutkem. Výkřiky hněvu a bolesti, hanba na to koukat. A matka ani muk, nějak to musí vydržet, okřikovat děti se nesluší, svoboda mladého jedince především. Jdu za nimi a sním o tom, jak bych těm nezvedencům dala jednu za uši. Asi jsem barbar.

I když nejsem věřící, mám ráda vyzvánění kostelních zvonů. Toho jsem si také ve Wiesbadenu užila dost. Navíc zvonky na věžních hodinách tu každou čtvrthodinu oznamují čas, a to je užitečné a milé, takže když jsem včera spěchala do divadla na Sen noci svatojánské, upozornily mě, že už je čtvrt na osm. Hra byla pěkná, tentokrát ve velkém sále divadla. Jen na okraj: Možná víc než u nás se i v Německu vytrácí kultura oblékání. Ne že by člověk musel mít do divadla róbu, ale tolik džínů, svetrů a sportovních bot není snad vidět ani na ulici. Souvisí to s tím, že v moderních kusech můžete vidět i hercovu holou zadnici, takže by váš slavnostnější oděv byl v té chvíli příliš kontrastní? Samozřejmě je mnohem důležitější, že byl velký sál zcela zaplněn. Sláva nesmrtelnému Shakespearovi.

První verze scénáře je dokončena, můžu si užít pár dní volna.

Zítra odjíždím do Kasselu na autorské čtení.

Věra Nosková

        

        

Advertisements

Read Full Post »

Kulturní zážitky

Hýčkána svým hostitelem obdržela jsem volnou vstupenku na Knižní veletrh ve Frankfurtu nad Mohanem. S radostí jsem přijala, neboť jako muslim musí vykonat jednou za život cestu do Mekky, anglofil do Londýna a soudruh do Moskvy k vycpanému Leninovi, tak by měl evropský spisovatel a navíc nakladatel v jedné osobě navštívit alespoň jednou za život Buchmesse ve Frankfurtu.

Jela jsem z Wiesbadenu vlakem, cesta trvala jen 35 minut. Na nádraží u květinového stánku mě očekával věrný přítel Richard Firkušný, bratranec slavného klavíristy, muž, který emigroval do Německa už v roce 1964, to jsem ještě neměla odmaturováno. Známe se a přátelíme teprve pár let, vyhledal mě v Praze, kam občas zajíždí, coby svou oblíbenou spisovatelku.

Protože moje němčina je klopotná, rozhodl se, že mi bude tlumočit, no a také ho veletrh zajímal. Nikdy na něm nebyl, přestože bydlí v Radenbachu, který je vzdálen od Frankfurtu jen 20 kilometrů.

Strávili jsme v obřím areálu podstatnou část dne.

Stručně a jasně, nač obcházet horkou kaši, veletrh jsem nepochopila. Byl nesmyslně obrovský.  Rozkládal se v mnoha prostorných pavilonech, mezi nimiž utrmácené hosty převážely minibusy. Mimochodem, vstupenka stála Richarda 48 Euro, což je v českých penězích  1 200,- korun.

Pátek byl prý určen pracovním schůzkám, knihy se nesměly prodávat! Popojížděli jsme autobusy mezi pavolony, chodili jsme s Richardem mezi stovkami stánků nejrůznějších nakladatelů. Ve většině z nich seděl jeden člověk, který podle všeho nepatřil k vedení nakladatelství, ale byl nejspíš najat jako úhledný komunikátor – ka, většinou šlo o pěstěné, štíhlé dámy v kalhotovém kostýmku. V některých stáncích nebyl k sehnání nikdo. U mnohých se nikdo nezastavil, jiné byly prázdné zcela, chyběl komunikátor i zájemci. Vystaveny byly většinou jen dvě tři knihy s fotografiemi jejich tvůrců. Hodlala jsem si tu přiložit svá želízka do ohně, ale vřele jsem byla přijata jen na českém stánku coby našinec a známá firma (v dobrém), dostala jsem kávu a dobré rady. Pak už jen profesionální zdvořilost, někde s úsměvem, jinde bez úsměvu a s potřebou rychle to se mnou vyřídit. Nedělá mi problém od sebe poodstoupit a vidět prožívanou situaci jako ironický pozorovatel, takže jsem se i bavila, ano jsem pro ně naiva z divokého Východu. Richard Firkušný se mě sice snažil představit jako úspěšnou autorku, ale to by mohl říct o sobě každý, že.

Utumlováni a hladoví posadili jsme se v jednom z automatů se sebeobsluhou. Znáte to, jdete s tácem a nabíráte a dáte si nabrat, trochu lepší školní jídelna. Na talíř nám dali kopeček rýže a cosi divoce žlutého, prý brazilského. V té žluté merendě bylo dokonce i trošku masa. Rýže byla cítit zatuchlinou. Cena přesahovala našich 400,- korun.

Při odchodu z nepochopitelného veletrhu jsme se shodli na závěru: Sem už nás nedostanou!

Je docela možné, že se tu domlouvají velkolepé obchody, ža veletrh je oslavou literatury a má obrovský kulturní potenciál, jen já jsem neměla šanci to jaksi vidět, odhalit.

Znám jen knižní veletrhy v Čechách, ty jsou ale pestré a živé, s nabídkou trochu zlevněných knih, se spoustou titulů a proudídích návštěvníků, všude panuje kvas, setkávání čtenářů s jejich spisovateli, potkávání známých, autorská čtení, autogramiády.

A opět hýčkána svým hostitelem obdržela jsem volnou vstupenku do Státního divadla ve Wiesbadenu na hru Friedricha Dúrrenmatta Fyzikové. Hru jsem už kdysi viděla v Praze, je samozřejmě chytrá a skvěle napsaná, ale mám k ní trochu, i přes úctu k mistrovi, ambivalentní vztah. Než jsem se do nádherného divadla, vzdáleného přes park pouhých deset minut, vypravila, dvakrát za sebou jsem si Fyziky přečetla v češtině, stáhla jsem ten kus z oceánu internetu. Takto připravena jsem ji pak konzumovala naživo v němčině docela s úspěchem. Provedení tohoto vděčného kusu, mimochodem sál byl až na pár míst zcela obsazený, převládala šeď pečlivých účesů, bylo velmi nápadité. Skvělá scénografie i režie, dobří herci. Ale opět mě zamrzelo, že se slavný autor přiklání k lidovému škodolibému vnímání vědců jakožto potrhlíků či dokonce psychopatů a magorů. Já vím, že jde o nadsázku, autorskou licenci a svobodu dělat si s postavami co je libo, že hra má své poselství, tajemství a sarkastické vyznění, ale stejně. Einstein se určitě nechoval jako hysterik. Na druhé straně herec, který Erniho (Einsteina) hrál, se dokázal například tak dlouho a šíleně a v několika nuancích smát, že to bylo skutečně obdivuhodné.

Šla jsem domů platanovou alejí, bylo o čem přemýšlet. Mám slabost pro divadlo a film a stejně tak obdivuju vědu a vědce. Znám dokonce osobně pár fyziků a matematiků, členů mého domovského Českého klubu skeptiků Sisyfos. Věnovala jsem těm střízlivým solidním mužům vděčnou vzpomínku.

A hned ráno jsem opět svědomitě usedla k rozdělané práci, protože je nutné orat svou brázdu.

Věra Nosková

Read Full Post »

Sestra sedmi havranů v chráněné dílně

Někdy si připadám jako sestra sedmi bratrů – havranů, která pro ně měla utkat len, z něj ušít košile, a vše dokončit v přísném termínu, jehož dodržení mělo z krákoravých ptáků udělat znovu junáky. Pracovala na tom zadání téměř nepřetržitě a dokončila to jentaktak, na jedné košili chybělo pár stehů, takže na jednom bráškovi zůstalo trčet pár peříček.

Vycepována mnohaletou novinářskou praxí, i přes právě popsaný stres, upřednosťuju bič termínů, pevná data odevzdání díla. A šiju pak v jednom kuse ty zaklínací košile. Měly by být perfektní, neměl by na nich být vidět chvat, stres, trápení s dílem, únikové choutky a cepování sebe sama.

Podkrovní prostorný pokoj ve Wiesbadenu, v přepychové vile Clementine Wiesenbadenského literárního domu a Hesenské literární rady, se stal mou chráněnou dílnou. Moji hostitelé vědí, co spisovatel k ochraně potřebuje; ticho, klid, samotu, přiměřené pohodlí, teplo, psací stůl. Za ta léta, co tu hostí na stipendijních pobytech spisovatele z různých zemí neuniklo jejich pozornosti, že jejich valná část jsou individualisti, introverti, mlčouni, tiché vody. Možná ani neočekávají, že spisovatel, který navíc nemlich získal ideální podmínky k psaní, bude zábavný společník lačný kontaktů.

Mých sedmero košil k utkání je tentokrát termínovaná práce snů – napsat filmový scénář. Odevzdat ho mám hned po příjezdu z Wiesbadenu do Prahy. Scénář má být na motivy mé povídky, ta však zpracovává děj jen na pěti stránkách a navíc ještě formou dopisů. Aby toho bylo dost na filmový příběh, je třeba dílo obohatit dalšími postavami a situacemi.

Ráno se probouzím, a mozek začne okamžitě pracovat na konstrukci dalších obrazů. Dostávám nápady, dostavuje se mírná euforie. Uvědomuju si chyby, tohle a tamto musím doplnit, změnit, překopat. Vyskakuju z postele, dělám si snídani a u ní ty probouzecí nápady upevňuju v paměti, aby se nevypařily. Pracuju pak s přestávkami po celý den. Až za tmy vybíhám do města nakoupit si jídlo do samoobsluhy, která má otevřeno do deseti. Také se z bývalého novinářského zvyku dívám v noci přes internet na zprávy ČT 24, ale nedokoukávám je, protože rozbíjí mé soustředění. Potřebuju myslet na rodící se postavy, které mají předobraz v realitě.

Je Filip dostatečně věrohodný, není jeho matka až příliš velitelská a citově plochá? Nechybí postava, která by byla nositelkou nějakého tajemství? Je Václav vůbec alkoholik? Musí tak moc trpět? Je to můj druhý scénář a poprvé s odkoupeným námětem, takže mě hněte i otázka, kterou jsem zadavateli raději nepoložila – je třeba šetřit nebo se můžu rozmáchnout bez obav, kolik film bude stát?

Miluju film stejně jako literaturu, proto je to pro mě práce snů. Tonu v pracovním tranzu plná obav i těšení. V mozku si na plátně promítám jednotlivé obrazy, ty si říkají o další kontrastní obraz, pomalu a houževnatě posouvám dílo vpřed. Závěr, pointa je už vymyšlená, což mě uklidňuje.

Za oknem krákají havrani, do jejich drnčivých hlasů pípá měkce zpěvavý ptáček. Ráno vysílám děkovný vzkaz mým dobrodincům v Praze i zde, a pouštím se do práce. A slibuji si, že jakmile budu mít dost napsáno, začnu pořádně objevovat to zjevně krásné město, v němž jsem nalezla ideální podmínky pro psaní.

Věra Nosková

Read Full Post »