V různých zábavných i psychologických testech se rádi vyptávají na oblíbené zvíře, roční období, hudbu, barvu, strom…
Nuže ze stromů mám nejraději platany, a mezi oblíbenými barvami dominuje skořicová.
Platan je dnes vysazován nejčastěji v parcích jako okrasný strom, ale jeho původ je prastarý, vrchol svého rozšíření zažil v třetihorách. Na podzim visí z větví těchto až čtyřicetimetrových velikánů nažky neboli oříšky na dlouhé stopce, připomínají vánoční ozdoby. Jejich borka se odlupuje v jemných plátech a vytváří světle zelené a šedé mapy. Jejich největší druhová rozmanitost je prý v Mexiku. Když potkám platan, zvedne mi to vždy trochu náladu.
Skořicová barva v mých očích představuje utajenou vášeň, v hloubce skrytou a maskovanou červeň, skořicová je decentní, ale není nudná. Ta barva téměř voní. Po skořici, jak jinak.
Ocitla jsem se ve městě, které je prostoupeno platany a platanovými alejemi. Platany jsou tu obrovské i menší a nevysoké, nikdy jsem tolik platanů neviděla. Jeden ze zdejších platanů – velikánů je celá opletený přízí v pestrách barvách – kmen i části silných větví. Asi jde o umění, ale je to i dobrý vtip. A jakoby záplava mých oblíbených stromů nestačila, ve městě je spousta budov v barvě skořice – suché i tmavší, jakoby vlhké, narůžovělé, nahnědlé. Především kostely, ale i některé staré budovy. Je to radost chodit po městě a vyhledávat tuhle voňavou barvu.
Nikdy jsem nebyla v Německu déle než pár dní. Teprve teď, při měsíčním pobytu, jsem měla šanci oblíbit si Německo i Němce. Tak především, všechno, s čím jsem tu přišla do kontaktu ve vile, ve městě, v obchodech, na poště a nádraží je udělané a vymyšlené tak, aby to bylo oku milé a dalo se hladce používat. Počínaje klikami, nádobím, okny, chodníky, semafory, všechno je udělané a promyšlené, aby to jako poslušný a věrný pejsek sloužilo člověku. V obchodech, na poště, na nádraží jsou zaměstnanci přirozeně usměvaví, zdvořilí a ochotní. Prodavačky se nevnucují ani k vám nejsou nevšímavé. Lidé jsou i při běžném kontaktu ohleduplní a zdvořilí. Namísto mračení a hrubostí vždy naskočí pohotově úsměv.
Jen děti jsou tu divočejší a ukřičenější než u nás, což prý je důsledek liberální výchovy. Matka jde se synkem a dcerou. Synek kráčí za sestřičkou a pro zábavu jí okopává kotníky, sestřička ho za to švihá proutkem. Výkřiky hněvu a bolesti, hanba na to koukat. A matka ani muk, nějak to musí vydržet, okřikovat děti se nesluší, svoboda mladého jedince především. Jdu za nimi a sním o tom, jak bych těm nezvedencům dala jednu za uši. Asi jsem barbar.
I když nejsem věřící, mám ráda vyzvánění kostelních zvonů. Toho jsem si také ve Wiesbadenu užila dost. Navíc zvonky na věžních hodinách tu každou čtvrthodinu oznamují čas, a to je užitečné a milé, takže když jsem včera spěchala do divadla na Sen noci svatojánské, upozornily mě, že už je čtvrt na osm. Hra byla pěkná, tentokrát ve velkém sále divadla. Jen na okraj: Možná víc než u nás se i v Německu vytrácí kultura oblékání. Ne že by člověk musel mít do divadla róbu, ale tolik džínů, svetrů a sportovních bot není snad vidět ani na ulici. Souvisí to s tím, že v moderních kusech můžete vidět i hercovu holou zadnici, takže by váš slavnostnější oděv byl v té chvíli příliš kontrastní? Samozřejmě je mnohem důležitější, že byl velký sál zcela zaplněn. Sláva nesmrtelnému Shakespearovi.
První verze scénáře je dokončena, můžu si užít pár dní volna.
Zítra odjíždím do Kasselu na autorské čtení.
Věra Nosková
