Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for Listopad, 2013

Jaké mají Češi vztahy se Slováky? Jak Slováky vnímáte? Optali se mě dokonce dvakrát návštěvníci mého autorského večeru v Kasselu.

Do Kasselu jsem koncem října uháněla vláčkem z Frankufru nad Mohanem provázena mladou bohemistkou Sabine Borovanskou, bylo milé po dlouhé době mluvit česky, a fotografkou Ramune Pigagaite, která bývala herečkou v Litvě, ale když divadlo, krátce poté co zanikl Sovětský svaz, skončilo, přemístila se do Německa. Nafocuje prý, kromě jiného, všechny spisovatele, kteří tráví v Německu stipendijní pobyt, fotografie se pak ocitají kupříkladu na výstavách… Teď přišla řada na mě, co se dá dělat, umění je třeba sloužit, umělcům vyjít vstříc. Už ve vlaku si Ramune vyndává nádobíčko, starší fotoaparát na kinofilm, stativ, tak dobře, tak se ještě mrknu, jak moc se mi leskne nos… Jenže to jsem neměla dělat. Fotografku zaujalo moje starostlivé hledění do zrcátka a začala mě fotit s ním. Prý každá osobnost, kterou fotografuje, má svůj životní příběh, takže ji ráda fotí s nějakým atributem, pekařku s chlebem, výpravčí v uniformě a s plácačkou. Mně by tedy jaksi slušela knížka, navrhuju, ale to by prý bylo banální. Ovšem zírání na vlastní tvář navozovalo představu, že můj životní příběhje věčná sebereflexe, narcistní hledění do zrcátka. No ale vzhledem k autobiografičnosti mých knížek, by to mohla být v jistém smyslu pravda. I když tyhle pravdy – v jistém smyslu, jsou jen kusé. Necukám se, poslouchám svou milou manipulátorku – brada výš, neusmívat se, zkus se usmát, jo s tou rukou dobrý – Ramune má zkušené oko, a na rozdíl ode mě ví v téhle chvíli, co chce.

Dojíždíme do Kasselu a jdeme se ubytovat do hotelu, tam chce Ramune pokračovat s focením. Usedám dle jejího příkazu na sněhobílou postel, znovu zrcátko do ruky a jedem. Snažím se vykouzlit na tváři inteligentní výraz, filosofický, zamyšlený, abych s tím zrcátkem nebyla za sebežravce, jenže přitom myslím na babičku, která zrcátka odsuzovala a strašila nás, že v něm místo své tváře spatříme opičí zadnici.

Večer se uskutečnil v celkem velkém antikvariátu s intimní atmosférou, který byl pro taková setkání se spisovateli vybaven, všechny židle byly obsazeny. Nebyla jsem první spisovatelkou – cizinkou, i pár kolegů z Čech už tu bylo.

Protože moje nejúspěšnější kniha byla přeložena do němčiny, Sabine z ní tedy mohla číst ukázky, nakonec mě vyzvali, abych přečetla kousek česky. Přečetla jsem půl stránky a sklidila potlesk, čeština se líbila, zaujal prý její jiný rytmus. Přítomní si hlavně libovali, že je ukázky z knížky uváděly do světa, který neznají, že jim objevují dění a vyznávané hodnoty v odlišné kultuře a v jiné době. Prý většina českých spisovatelů, které tu už měli, zpracovávají především německá témata, včetně knížky popisující úsek německých dějin, ale na to máme svoje spisovatele, tvrdil jeden z čtenářů, nás zajímá česká a slovenská literatura, příběhy vyvěrající z jejich prostředí.

No a jak to tedy máte s těmi Slováky?

Dobře s nimi vycházíme. Jsou to našinci. Míváme tam i pokrevní příbuzné, já například čtyři sestry. Rozešli jsme se celkem v dobrém, hranice je průchodná, do Tater kdykoliv můžeme… Musela jsem to rozebrat, ujistit je, že opravdu nemáme s bratry Slováky vážnější problém.

Bylo to milé a přínosné setkání, loučíme se s návštěvníky akce, dáváme si ještě pohár vína a pak mířím se Sabine a Ramune na večeři do narvané restaurace. Vaří tu kvalitně ale je tu výrazně levněji než jinde, hospoda prý patří komusi z někdejší Jugoslávie.

Já a Sabine jsme ze setkání s milovníky literatury vymluvené, nastala potřeba mlčet, napapat se a zavřít se v tichu hotelového pokojíku.

Škoda, že ráno musím odjet, to město je prý krásné a zajímavé.

Ostatně celé Německo je takové, ale všechno má svůj konec. Práce je hotová, doma bych ji za měsíc napsat nedokázala. Posílám v duchu vděk a dík Pražskému literárnímu domu i tomu Hesenskému.

Věra Nosková

Reklamy

Read Full Post »