Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for Květen, 2014

Eintopf IV.

Dobrá zpráva hned zkraje: Ukradeného kohouta z Hoetgerovy kašničky v Bednářské uličce pan zloděj vrátil. Zřejmě se v něm hnulo svědomí nebo se mu nepodařilo brémského muzikanta výhodně prodat. Vrátil ho anonymně, poštou. Výkupnu sběrných surovin v Brémách nemají. A i kdyby měli, kolik by tak mohl dostat za kohoutka, který se vejde akorát tak do dlaně…

Naše krásná čeština se nedokáže s některými slovy vypořádat s elegancí. Třeba množné číslo od racka. Takový krásný pták! Jenže když je jich víc pohromadě, jsou z nich rackové a to zní moc knižně, strojeně: -Lolito, dva bílí rackové tě provázejí… Taky se používá plurálu racci. Myslím, že racci jsou ještě horší nežli rackové. Racci jsou raci s vvadou řřeči. Trápí mě i slovo báseň. Představuje cosi krásného, ale marně hledám k básni vhodný rým. Napadá mě jenom dáseň a ta se dá v básni sotva použít. Taky mám problém s pojmenováním dramaturga rodu ženského.

V ulici Theodora Körnera, básníka, který padl v boji s Napoleonem, potkal jsem dva hnědé pejsky. Jeden, docela maličký, vypadal jako miniaturní lvíček na hraní. Tvářil se však odhodlaně jako velké lvisko. Na toho druhého bych bez váhání a bez obav dokázal zavolat: -Pocem, Vořechu! Za pejsky chvátala dívka  povědomá – Viktorie Knotková, absolventka Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, obor dramaturgie. Seznámila mě s ní paní Černá v divadle na premiéře  Pařízkova  Desatera přikázání. Dramaturgyně – slovo zapeklité. Stejně jako horolezkyně, letkyně, vědkyně, tchyně, dýně, Chropyně… Jako by všechny ty dámy měly v úvazku cosi temného. Dramaturga taky nezní nejlíp, ani vědka… A letka, to už je cosi docela jiného. Tak se jmenovaly cigarety za mlada. Za mého mlada.

Lvíček je fenka a patří paní dramaturgyni, Vořech je krajan, přijel do Brém za lvicí na návštěvu z Čech. S paní dramaturgyní jsme prohodili pár slov o divadle v Brémách a taky v Praze, o životě v cizině, o návratech i odcházení. O psech jsme pohovořili, oba máme na ně názor pozitivní, vyměnili jsme si úsměvy, jak tomu bývá při náhodných setkáních a rozešli se do svých domovů. Dostal jsem vizitku, je na ní vytištěno: Dramaturgin. Taky nic moc…

 

Protože už není pondělí, vyrazil jsem do Kunsthalle za Sylvette Davidovou, blondýnkou s koňským ohonem. Picasso je buldozer moderního umění, vydá za několik generací, za několik epoch. Už kvůli němu se cesta do Brém vyplatí. Protože jak známe české poměry, pražské kulturní instituce, zřízené za účelem pořádání výstav výtvarného umění, by uspořádat cosi takového nenapadlo. Ani by jim na to nikdo nedal peníze.

Je to skvělá, s velkou péčí připravená výstava. Díla a informace o nich jsou řazeny tématicky a přehledně v sedmi prostorách. V první místnosti jsou práce vytvořené na Azurovém pobřeží, kam Picasso odešel s družkou Françoise Gilotovou a dětmi z poválečné Paříže do Vallauris – zlatého údolí, za sluncem. Objevil tam pro sebe hrnčířství – na výstavě jsou dekorované talíře, taky slavná Sova, plastika Jeřába poskládaná z krámů ze smetiště a odlitá do bronzu, a spousta kreseb včetně Corridy. – Ve druhé místnosti jsou vystaveny grafické listy inspirované Balzakovým Neznámým arcidílem a zeď plná portrétů Françoise, převážně litografie. Na Côte d´Azur roku 1953 Françoise Piccasa opustila, odešla s oběma jejich dětmi a už se nevrátila. Po důvodech pátrat nebudeme.

Devatenáctiletá Sylvetta Davidová přišla do Vallauris za maminkou a přivedla si s sebou snoubence, stejně starého Tobiase Jellineka, sochaře a designera. Picassa uchvátila Sylvettina nordická krása, získal dívku jako model a maloval a maloval. Nezůstalo to utajeno, Mistr byl velmi slavná a velmi sledovaná osobnost, do Vallauris se začali sjíždět novináři. Fotografové fotografovali, světové magazíny tiskly, media byla uchvácena novou tvůrčí fází slavného Picassa a okouzlena jeho atraktivním modelem. Dva měsíce Sylvetta pózovala a za tu dobu vznikla série portrétů, široký „kosmos uměleckých stylů a technik“, od kreseb, grafik, maleb až k plastikám z tvarovaného a pomalovaného plechu, od klasicismu přes realismus k analytickému kubismu. Nikdy předtím nenamaloval Picasso tolik obrazů jednoho modelu. Někteří kunsthistorici však obrazy se Sylvettou pokládají za „neautentické“, protože mezi malířem a múzou nedošlo k intimnímu vztahu. Nevinná dívka se před Mistrem ani nesvlékla, seděla mu modelem v plášti s vysokým límcem, který navrhl její milý Tobias Jellinek.

Ženou, která v Picassově intimním životě nahradila Françoise Gilotovou, byla Jacqueline Roque. Její první portréty vznikly zároveň se sérií Sylvettiných zobrazení v roce 1954, a pak následovaly další, nejen malby, také spousta linořezů. – Závěr výstavy je věnován Picassovu pozdnímu dílu. Téměř monochromní rozměrná malba Žena v ateliéru zobrazuje Jacqueline v houpacím křesle. Je tu spousta grafik na Picassovo oblíbené téma Malíř a model – nesmírně kultivovaná, bravurní technika aqatinty kombinované s leptem a suchou jehlou. Vztahu malíře a modelu jsou věnovány rovněž oleje velkých formátů, malované živelně, spontánně, s velkým rozmachem; vitální a plné erotiky. Visí tu také jediný malířův autoportrét. Jsou to obrazy z doby, kdy bylo Piccasovi už víc než osmdesát let.

 

Za galerií u rušné cesty v zeleni s rukama rozpřaženýma sedí Heinrich Heine od berlínského sochaře Waldemara Grzymka, zabalený v alobalu, jenom obličej zůstal ušetřen. Smí se cosi takového provádět básníkům?

Nad řekou Veserou poletují racci… nebo rackové? Nad Veserou poletují bílí ptáci podobní těm, kteří v Praze nad Vltavou, ale hlavně nad Karlovým mostem a Novotného lávkou lapají v letu milodary z rukou velkorysých turistů. Tihle brémští racci nebo rackové jsou větší a nikdo jim nic nehází, jsou odkázáni sami na sebe.

Na břehu řeky Vesery, na zeleném trávníku pobíhal divný pták: s černou hlavou a křídly, břicho bílé, velikosti straky zlodějky, ale ten zobák! Cosi takového se jen tak nevidí. Jako by měl k hlavě přidělanou mrkvičku – stejný tvar, stejná barva. Zmateně pobíhal po trávníku, jako by cosi hledal a nenalézal, snad ztracený včerejšek nebo snad ztratil hlavu? Chtěl jsem si ho vyfotografovat, ale postřehl můj záměr a nedal se. Pobíhal ještě zmateněji než předtím, ale už nic nehledal. Ačkoli měl křídla neuletěl, on přede mnou utekl. – Tak to byla moje dnešní setkání. A je po ptákách!

Read Full Post »

Eintopf III.

„Umění smývá z duše prach všedního dne,“ napsal Pablo Picasso a v Brémách to mají na panelu  před galerií „Kunsthalle Bremen“. Je tam totiž Picassova výstava s názvem „Sylvette, Sylvette, Sylvette“. Na jaře roku 1954 ve Vallauris na Azurovém pobřeží potkal Mistr Sylvette Davidovou, plavovlásku s koňským ohonem. Okouzlila ho natolik, že mu byla po několik měsíců modelem, múzou, pramenem inspirace. Namaloval víc než padesát jejích portrétů, rozmanitě variovaných, všechny své styly – a že jich uměl – na půvabnou blondýnku použil. Jakmile to zjistila nejslavnější a nejkrásnější z filmových hvězd Brigitte Bardot, honem se taky nechala odbarvit a taky si učesala  koňský ohon, aby nezůstala pozadu. Tohle musím vidět, ale až zítra, v pondělí bývá v galeriích zavřeno.

„V tomto domě je toho k vidění dost na jeden celý život,“ napsal o „Kunsthalle Bremen“ roku 1902 Reiner Maria Rilke, pražský rodák.

Abych smyl z duše prach, zavítal jsem do divadla. Paní Černá mě tam odvlekla a dobře udělala, sám bych si netroufl. Ještě se trochu bojím, že bych se mohl v Brémách utopit. Nebo by mě mohl přejet cyklista, není jich tu málo. To se jim to drandí po rovině! V divadle „Theaterbremen“ dávali Desatero přikázání podle deseti televizních filmů dvou polských Krzysztofů: Kieślowského a Piesiewicze. Téma těžké, závažné. Dá se něco takového vecpat na jeviště? Některé filmy Dekalogu jsem viděl v televizi a ve snu by mě nenapadlo, že by se to mohlo zahrát na divadle. Co je to za nápad? Desatero přikázání – starověký morální kodex dodnes platný, věčně platný, stále znovu a znovu porušovaný, základní imperativ naší kultury.

Odvážil se toho režisér Dušan David Pařízek, dramaturgicky mu pomáhala Viktorie Knotková, absolventka brněnské Janáčkovy akademie. A ještě jedno české jméno: Kamila Polívková, kostýmy. Odehrálo se to v sobotu 3. května v Brémách.

Představení bylo znamenité, silné a působivé. Musel bych být zlomyslným hnidopichem, abych tu našel chybičku. Divadelní představení postavené jen a jen na slově – jedenáct skvělých herců, dva dialogy, zbytek monology v řadě za sebou. Naše kultura je kulturou slova: slova napsaného, slova vyřčeného, sděleného; slovo je naší podstatou. Na počátku bylo slovo, provází nás životem, celými dějinami, slovo bude i na konci. Slova jsou stavebními kameny představivosti. Pařízkova inscenace je postavena pouze z těchto kamenů. Scéna je prázdná, jevištní technické zařízení odkryté. Přišli jsme do fabriky na iluze, přesto se tu nic nepředstírá. Kostýmy civilní, rekvizit pomálu. Herci vybaveni pouze slovem. Materiálem pro stvoření světa.

Náš svět je přívětivý, vybaven všelijakými příjemnými usnadňovadly života. Uvykli jsme snadné existenci, zabydleli se v kýči, v pestrobarevném vizuálním světě mýdlových bublin, v nakašírované idyle. Obklopují nás rozkošné obrázky, které nemusíme číst, máme je před očima snadno dostupné, máme je hned. S ničím se nemusíme namáhat, koupíme si to už předžvýkané a ochucené, ani myslet není potřeba. Kýč na nás padá jako pápěří, příjemné, hladivé, snadné. Nechce se nám prodírat slovy k podstatě. Je otravné naslouchat pravdě. Hledat správná, sdělná slova dá pořádnou fušku. Nechceme, aby to bolelo, nechceme, aby to vyžadovalo námahu, chceme zábavu. Bavte nás,baviči, jen abychom nemuseli myslet. Myšlení bolí… Nechoďte do divadla na Desatero přikázání, hledáte-li zábavu pro sobotní večer. Není to žádná sranda, leze to pod kůži, leze to do svědomí. Týká se to každého z nás. Chtějí po nás, abychom v divadle přemýšleli.

Proč musel Dušan David Pařízek odejít z Prahy? Deset let tam vedl Divadlo komedie a udělal z něj scénu, o které se mluvilo a psalo v superlativech, kam stálo za to jít. Teď tam nic takového nemáme.

V sobotu odpoledne se konal fotbal – náhražka za válku, válka v zastoupení. Při fotbalu divák moc nepřemýšlí. Jen aby to na vybití nahromaděných agresí, potlačovaných mindráků a neukojených vášní stačilo! Rusům na Ukrajině fotbal nestačí. – Brémský fotbalový chrám na břehu Vesery se zdálky třpytí ve slunci jak ukápnutá kapka rtuti na zelené trávě. Zdejší fotbalisté a jejich fanoušci jsou zelení a bílí. Ošáleni zelenými a bílými šálami ubírali se jednotlivě i ve skupinách smýt z duše prach všedního dne na fotbalový stadion, policie měla manévry. Jako doma, jako doma… Zdejší naši prý to vyhráli.

Kamenný Roland na Tržišti měří pět metrů pětapadesát a to je na gotickou sochu hodně. Je to největší Roland v celém Německu. Hlavu má vyměněnou, původní ukryli do bezpečí, aby na ni neúprosný zub času nemohl. Vždyť Roland stojí před radnicí už od roku 1404! Celou dobu tam symbolizuje právo a svobodu. Gotické radnici z počátku 15. století pořídili ve století sedmnáctém  zbrusu novou, tuze krásnou renesanční fasádu. Zrovna se tu v rozlehlé radniční hale pořádaly trhy s uměním: sklo, keramika, textil, kůže, bižuterie… Nic jsem si nekoupil, ale narazil jsem tu na krajany z Mariánských Lázní: otec s dcerou tu prodávali krásné hadříky – košile, blůzky, šatičky, oblečení originálních střihů, převážně dámských, pro mne nic. Chvilku jsme klábosili, vyměnili jsme si názory na pana prezidenta, pěkně jsme si přitom notovali. Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by se přiznal, že ho volil. Jak je tedy možné, že se ten člověk ocitl na Hradčanech?

Zlatý reliéf na cihlové zdi viditelný už od Rolanda přitáhl mnou pozornost: Světlonoš sochaře Bernharda Hoetgera, úlitba nacistům. Figura nahého boha s mečem tvoří přesnou diagonálu čtvercovému formátu, pod figurou tři rozšklebené dračí hlavy chrlí zlobu, ale Světlonoš nad temnotou vítězí; v levém rohu slunce a volná místa zaplnil rozjásaný lid s pažemi vztyčenými – nehajlují ty drobné figurky náhodou?

Takto nás vítá Böttcherstrasse, česky Bednářská, bizarní, přívětivá ulička cihlových domů jakoby z jedné ruky, počátek Dvacátého století, ulička labyrint. Kdysi tu sídlili bednáři. Řemeslo jim kvetlo, když přístav na Veslaře, pár kroků odtud, prosperoval. Vyráběli sudy, potřebné pro přepravu tekutého zboží z lodí k zákazníkům. Jakmile přestal přístav fungovat, přišli bednáři na mizinu, jejich ulička začala chátrat. Poslední zachovalý dům patřil rodině bednáře Pennmeyera. Bohatý, osvícený a nápaditý obchodník Ludwig Roselius dům koupil a nechal ho přestavět. Postupně budoval v malebné uličce další domy, až vzniklo cosi nevídaného. Také Robinsonovi Crusoe tady architekt Karl von Weihe postavil  za Roseliovy peníze rodný dům. Jiná stavba je věnována bájné Atlantidě, Dům zvonkohry třikrát denně rozezní zvonky z míšeňského porcelánu a předvede na otáčiví věži barevné reliéfy s výjevy ze života cestovatelů a objevitelů – od Kolumba až po Zeppelina a Lindbergha. Celé muzeum sama pro sebe tu má malířka Paula Modersohn-Becker. Domy jsou propojeny chodbami a průchody přes dvory a zákoutí, vše vyzdobeno sochami Bernharda Hoetgera, krásnými moderními sochami, ještě z dob před nacisty. Hoetger je také autorem Kašny sedmi lenochů ve dvoře u manufaktury na bonbóny; zdobí ji brémští muzikanti: osel, pes, kočka, ale kohout je fuč, místo něj visí tu jeho fotografie se sdělením, že byl ukraden. Jenom nožičky po něm zůstaly. Jako doma, jako doma…

Jakmile se dostal k moci Hitler, pan Roselius začal mít problémy. Nacisté měli docela jiný vkus a tuze si na něm zakládali, umění používali k šíření ideologie, vše, co bylo moderní a co se nevešlo do jejich měřítek, bylo špatné a muselo být odstraněno. Také Böttcherstrasse v Brémách se tam nevešla a měla být zbourána. Víme z vlastních zkušeností s totalitou, jak těžké je agresivní moci vzdorovat a jak pošetilé je postavit se čemusi takovému čelem s hledím odkrytým a s holýma rukama. Aby svou uličku zachránil, prohlásil ji Ludwig Roselius za skanzen zvrhlého umění, za odstrašující příklad, jak nemá architektura a umění vůbec vypadat, jak se to nemá dělat a znamenitý sochař Bernhard Hoetger připlácl na zeď zlatého nacistu Světlonoše. Tak byla Bednářská ulička zachráněna. Utrpěla sice válkou, ale po válce ji Brémští dali zase do pořádku. Zlatý Světlonoš sice bije do očí, ale zůstává tu jako svědectví, kam se může umění zvrhnout, když je zneužito.

Umění není nikdy dost, ještě jsme tu neměli píseň. Kousek od Rolanda – kolem něj se tu všechno točí – u výkladní skříně obchodu hrála muzikantská banda, jako by ji vyloupli z Kusturicova balkánského filmu, lidé věku rozmanitého, určitě to byla rodina: malý bubeníček s bicí soupravou, otec tloukl do bedny, tři kytary a ještě tři vokály s prázdnýma rukama. Zpívali všichni, hlasivky ani nástroje nešetřili. Zpívali jadranskou píseň o lásce, o dušu zpívali a bylo to krásné, až srdce usedalo. Myslím, že jsem byl jediný z celého náměstí plného turistů, kdo si všiml, jak se kamenný Roland, symbol práva a svobody, docela mírně pousmál.

Read Full Post »

Eintopf II.

Z okna vidím jízdní kolo paní domácí, dvě popelnice, rýč za oknem kůlny, schůdky na plochou střechu a bujarou vistárii – rozrůstá se mi před očima. Jestli s tím nepřestane, vytlačí ze dvora všechno živé i neživé a paní domácí si na svém bicyklu už nikdy nezajezdí. Když zvednu oči, vidím na terase protějšího domu černého ptáka. Hledí do kořenáče, nezobe, ani se nehne. Další pták se čepejří o kus dál na zábradlí a když se dočepejří, spořádaně odletí, jak se na spořádaného ptáka sluší. Hned po probuzení bývá svět nevlídný. Ale co ten černý pták, co má v tom kořenáči? Není to holub ani kavka, není to ani vrána, to bych poznal. Co je to za ptáka? Až po hodné chvíli jsem ho prokoukl: Tenhle pták neuletí. Nemá čím, nemá proč, není v něm kouska života, je dřevěný. Je to dekorace. Tenhle ptáček mi tu zůstane po celý čas.

Připadám si jako Robinson. Mohu se sice kdykoli zvednout a odejít, ale všechno kolem, město a lidé v něm, jsou moře neznámé, cizí. Co když se pod zdánlivě klidnou hladinou skrývají nebezpečné proudy, záludné víry a nekonečné hlubiny… Trochu plavat umím, jenže nevím, jaká plavba na mne čeká? Ale vždyť nejsem žádný ztroskotanec, jsem tu dobrovolně, z vlastního rozhodnutí. Jenže tu na mne doléhá Robinsonův syndrom, provází mě už hezkou řádku let: vycházet s tím, co mám. Robinson toho měl pohříchu málo. Sám si ušil podvlíkačky z kozí kůže a krájel chleba bruslí, kterou vyplavilo moře. Jenže, jenže! Než si podvlíkačky ušil, musel kozu ulovit, svlíknout z kůže, kůži vyčinit, a tak dále a tak dál. A kde by na pustém ostrově přišel k chlebu? Člověk si vždycky nevystačí s tím, co má na ostrově, občas se musí vydat na moře: ulovit rybu, uštvat kraba, nasbírat ošatku mušlí… Já bych si v Brémách, kdyby bylo nejhůř, mohl ulovit ptáka.  Toho dřevěného…

Skočil jsem bezhlavě po hlavě do Brém a narazil na cyklistu. Vyhnul se čiperně, zabránil nejhoršímu. Jenom zakolísal, zaklel a pak mi řádně vyčinil: -Motáš se jak motovidlo! Dívej se očima! Bylo mi trapně, moc jsem se omlouval a sliboval, že už to víckrát neudělám. Uvěřil a na usmířenou podal mi ruku. V dobrém jsme se rozešli. Ta příhoda se odehrála na kolejích. Měl jsem  štěstí, že jsem se nesrazil s tramvají.

Koleje mě přivedly na náměstí, cosi se tam chystá. S největší pravděpodobností předvolební setkání sociálních demokratů s občany. Zrovna zkoušeli mikrofony: -Eins, zwo, drei, eins. Zwo, drei… Celé Brémy jsou polepené Martinem Schulzem, evropským poslancem. Také jiní politikové hledí z plakátů: Volte nás, jsme nejlepší, budeme sloužit vašim zájmům až do roztrhání těla. Předvolebnímu pachtění mlčky přihlíží gotický Roland s kamennou tváří, se zlatým štítem a s kamenným mečem opřeným o rameno, věrný paladin Karla Velikého, císaře. Paní Černá mu říká Bruncvík. Mohl by to být Bruncvík, jenomže je bez lva.

Kdybych se srazil s tramvají, žádné memoáry bych nenapsal. Kdoví, jestli vůbec nějaké napíšu. Ovšem pokušení se občas dostaví. Párkrát jsem už s čímsi takovým začal, třeba někdy… Jenže co pak? Co dál se životem, když paměti už budou napsané? Umýt nohy, vlézt do postele a čekat na smrt! To bylo rčení mého strýce Lojzy, pyrotechnika. Zůstala po něm odminovaná minová pole, žádné memoáry nikdy nenapsal.

Poprvé jsem začal pomýšlet na paměti, když mi ukázali fotografii vnučky Marie před narozením. Memoáry by byly pro ni; aby to dítko nenarozené vědělo, že má předky, kteří tu na ně čekají, nebo existují v našich myslích, v našich genech, jsou tu s námi, ačkoli zemřeli. Že jsme nespadli z hrušky. Od té hrušky jsem začal, rostla před chaloupkou jejích praprarodičů ve Vanovicích, číslo popisné 43. Děti z ní nepadaly, jenom hrušky dozrálé koncem prázdnin, vosy se na ně slétaly, sosáky do nich vrážely a mlsaly a mlsaly. Hruška je dávno skácená, paměti zůstaly nenapsané. Mrskl jsem s nimi do kouta.

Copak jsem povinen psát memoáry? Koho zajímá, že jsem držel mrtvého králíka za zadní běhy, když z něj dědeček stahoval kůži? Koho zajímá, že jsem ve dvanácti letech jezdil po zahradě ve Vanovicích na motorce s hranatou nádrží a popálil si kotník o výfuk? Ani kluci z naší třídy by mi nevěřili, ani kdybych jim ten kotník ukázal. Mám teď cosi takového vykládat svým vnoučatům? Snad kdybych se byl býval stal závodníkem jako Gorus z Opavy, mělo by to smysl. Slavný motocyklový závodník již v útlém dětství jezdil na motocyklu. Tenkrát jezdily po Opavě tramvaje a na místě veřejných záchodků byl vztyčen bronzový Klement Gottwald takových rozměrů, že by ho ani nejšikovnější sběrači kovů neukradli. Armádní generál Čepička s červenými lampasy na kalhotách ho odhalil a byly odstartovány motocyklové motocyklové závody pojmenované po básníkovi Bezručovi Bezručův okruh. Nejrychleji jezdil Gorus. Všichni kluci, které znám – a já samozřejmě s nimi –  chtěli jsme být Gorusem. „Bo Gorus jezdil najhonemši, a pokažde vyhral!“ Když závody skončily, ověnčený zlatým věncem z bobkového listí objel Gorus Bezručův okruh ještě jednou, zvolna, levou rukou řídil, pravou kynul rozjásaným davům. Kdo by nechtěl býti Gorusem!

S Robinsonovým syndromem je potíž. Zkuste být stipendiantem v Brémách a nemít připojení na síť, nemoci vygooglovat nezbytné informace! Naštěstí po mně nikdo nechce, abych psal fakta z dějin a ze současnosti Brém. Protože to si každý může najít v síti sám. Robinson si musel vystačit s tím, co mu ostrov poskytoval. Ani mně v Brémách nezbývá nic jiného. Prý si můžu psát, co mě napadne. Napadl mě Eintopf – Všecko v jednom hrnci. Robinson Crusoe nebyl na pustém ostrově dobrovolně, byl tam vržen osudem a nikdo po něm nechtěl, aby podával o svém stavu zprávu. Ani paměti po něm nechtěli. Takže kdoví, jak to bylo doopravdy, co si pak vymyslel, co k tomu přidal Daniel Defoe z vlastní fantazie. Kdo četl pozorně, dočetl se, že se náš hrdina narodil v Brémách. Nezbylo tedy Brémanům, než mu rodný dům dodatečně postavit. Žádná slavná literární postava se bez rodného domu, oblíbeného cíle turistů neobejde. Vždyť i Julie má ve Veroně balkon hojně navštěvovaný.

Read Full Post »

Ve věku memoárníka stal jsem se stipendiantem; stipendiantem v Brémách a nevím pořádně, co to obnáší. Asi bych měl něco napsat, když je to stipendium literární, když nejsem žádný študent a nemusím se učit, protože už všechno vím; když tady v Brémách nestuduju ani na univerzitě opožděného věku. Neměl bych napsat zprávu ze služební cesty, protokol o průběhu pobytu? Rozhodně nebudu psát o tom, co každý ví, co si každý může snadno vygooglovat. Třeba že osel, pes, kocour a kohout nebyli muzikanti, nikdy sem nedošli a přesto Brémy proslavili. I pomník tu mají bronzový, celý ošahaný. Nejvíc tu přízeň turistů odnáší chudák osel, protože je vespod. Nebudu psát, že kdysi byly Brémy, ale už nejsou, přístavem, protože řeka pilně pracovala a nanosila tolik nánosů, až se moře vyděsilo a couvlo o kus dál. Nebo že jsou hanzovní, tedy svobodné město a nejslavnější Čechů král a císař  římský Karel IV. Lucemburk v nich našel spojence proti vzpurné šlechtě… Budu psát Eintopf, když jsem v Německu; nacpu všecko, co mě napadne, do jednoho hrnce a komu to nebude chutnat, nemusí.

Příhodný vlak z Prahy do Hamburku se jmenuje Johannes Brahms. Je pěkné, když se vlaky po někom jmenují. Vlak z Hamburku do Brém se nejmenuje po nikom. Je to jenom jakési ICE 1029 a to je myslím dost málo. Přitom by si zasloužil pěkné jméno, je to vlak tuze pěkný, pěknější než celý Johannes Brahms. Je v něm dokonce i zóna klidu, označenou písmeny PST. To jsem nevěděl, že pst je pšt po německu. Člověk není nikdy chytrý dost.

Poprvé jsem jel vlakem, který byl  po někom pojmenován, koncem května roku 1977. Byl to mezinárodní rychlík Frederic Chopin; vypraven z Moskvy jel přes Varšavu, Ostravu a Břeclav do Vídně. Chopin nás měl odvézt do vyhnanství. Pryč z Ostravy, z Československa, pryč z vlasti, z domova… napořád pryč.  Dovezl nás tak leda do Břeclavi a tam se zastavil. Dvě hodiny vojáci vojáci pohraničníci prohledávali vlak; všecko  proslídili, všecko všecičko; každou píď vlaku včetně cestujících shora, zespodu i zevnitř proklepali, prosvítili baterkami, pročmuchali psy. Celníci prohlíželi zavazadla, psi poštěkávali, probuzené děti kňouraly, byla ještě noc. A když se měl Chopin znovu rozjet, vtrhli pohraničníci do našeho kupé a vyvlekli nás z vagónu. Jedni – ostravští estébáci – nás odtud vyháněli, druzí – břeclavští pohraničníci – nám to vyhánění museli ještě osladit. Zatímco se Chopin rozjížděl, pohraničníci samopalníci nás odvedli na strážnici k nové prohlídce. Znovu prohrabali kufry,  dvě knížky – samizdatové publikace Havla a Koláře – ukradli a pak nám řekli, že můžeme jet. Chopin už se přibližoval k Vídni. Nás se po poledni ujal vláček osobáček; zastavoval u každé švestky, vezl žáky přespolňáky domů ze školy. Nijak se nejmenoval a přece dokázal prorazit železnou oponu.

Kdepak Johannes Brahms! Když letos za Děčínem přejížděl hranici, marně jsem vyhlížel, kdy už bude to Německo. Jako by žádné nenastalo, vpluli jsme do něj hladce, polehoučku, bez celníků a bdělých hraničářů, jako by i tady byla naše vlast. Jako když se Karel IV. Se dvorem toulal po své říši. Co by ne… Řepku tu mají taky žlutou až až, a ty pampelišky! Jako doma, jako doma. Borovice rostou jedna vedle druhé zdola nahoru, trojlisté vrtule větrných elektráren se vrtí jako všude v Evropě, sluneční jas kličkuje v jarní zelení, srnky se pasou v osení. Jenom ta rovina vodorovná konce nemá, kam se na ni hrabe Haná s Polabím!

Abych vklouzl do němčiny, začal jsem si číst Die Knopffabrik, Továrnu na knoflíky přítele Maxe  Blaeulicha. Je to četba nelehká, plná novotvarů, o nichž pan Google nemá ani páru. Budu s tou Knoflíkárnou muset praštit. Dám si kafe od slečny s vozíčkem, rachotí zrovna chodbičkou: Douwe Egberts, anno 1753, pure gold, black, hot contents; rozpustná břečka stejná jako v Praze, jako všude ve světě. Cihlové domy s bílými okenními rámy v Ludwigslustu napovídají, že jedem na sever, jedeme rychlovlakem, za chvíli bude Hamburk. A už je to tu. Vystupovat! Přestupovat. Do vlaku ICE 1029. Pst! Z okna jsou vidět lodi prapodivných tvarů a jeřáby v pilné práci. Je první máj, svátek práce.

V Brémách na nádraží na mne čekala paní Libuše Černá s úsměvem na přivítanou… a s klíči! Je to povzbudivé, když na vás v cizí zemi, v cizím městě čeká někdo usměvavý s klíči. Když jsme tenkrát s ženou a dětmi přijeli do Vídně, ani jsme nedoufali, že tam na nás bude někdo čekat. A hle: na peronu stáli dva – Přemysl Janýr s Brunem Aignerem – a měli pro nás klíče, vstupenku do nového života ve svobodě. Bez klíčů je život tristní, bez klíčů si ho nedokážu představit. Zlatý pan Janýr tenkrát ve Vídni! Zlatá paní Černá v Brémách! Mám klíče, mám postel, mám sprchu, kuchyň, stůl i sůl, všecko mám! Ať žije první máj! Můj první první máj v Brémách.

Večer jsem zavítal k Černým, či jak je nazvat, na večeři. Protože Černá je jenom paní Černá, kdežto její muž Černý není, jmenuje se Rothermel. Tilman Rothermel. Jen o pár minut jsem se zpozdil, protože jsem nevěděl přesně, kde je ulice Na Černém moři – Am Schwarzen Meer. Dvakrát jsem se ptal – poprvé jsem musel překopnout zatoulaný míč zpátky přes plot, jinak by se se mnou vůbec nebavili, podruhé pomohl neomylný navigační přístroj. Co bychom si bez takových takových zařízení dneska počali!

U stolu v jídelně seděli dva pánové s hlavami oholenými – to se dneska nosí – a podívali se na mne zkoumavě. Trochu mě to znejistilo. Byla tu však paní Černá, ta by mě nedala. A když přišel vousatý manžel paní Černé s lahví, nabyl jsem rozviklanou rovnováhu; ten by mě taky nedal. Jedli jsme chřestovou polévku a chřest s bramborami, maso kořeněné skořicí, omáčku holandskou a omáčku z Kanárských ostrovů, červenou s česnekem. Pak byly jahody voňavé, čerstvé, letošní.

Z oholených lebek se vyklubali pánové zcela neškodní. Jeden je dokonce přívrženec brémských veverek. Ale pozor, není to žádný chovatel. Nezavírá je do klece ani je neučí kouskům, nemusejí běhat v otáčivém kole. Samy za ním přicházejí zahradou až do kuchyně. Oříšky nikdy neodmítnou. Za to mu ukážou děti, jsou na ně velice pyšné. Takové malinké veverušky dovedou prý šplhat s hlavou dolů a nikdy nespadnou. Kdo z nás něco takového dokáže? Nedalo mi to, musel jsem se pochlubit svými nutriemi od Rokytky poblíž Hrdlořez. Taky mají čiperné dětičky. Nešplhají sice po stromech, zato výtečně plavou čubičku s čumáčkem nad hladinou. Chtěl bych vidět veverku z Brém, kolik by toho v Rokytce uplavala!

Ten druhý pán je Holanďan, přijel z Rotterdamu. Když přišla řeč na bleskosvod a na Benjamina Franklina, řekla paní Černá: -Oho! A co Prokop Diviš? Ten byl před Franklinem a dokázal svádět blesky do země. Aby ochránil svůj kostel, protože byl farář katolický, sváděl hromy a blesky do horoucích pekel. Ani po tomto prohlášení nepřestali ti dva pánové fandit Franklinovi. Ale vždyť jsme se to přece učili ve škole! Už v sedmé třídě nám to soudruh učitel Hrbáč vtloukal trpělivě do hlavy. Naštěstí měl Holanďan s sebou placatý přístroj, který všechno ví. S jeho pomocí bylo potvrzeno, že závody v chytání blesků bleskosvodem a jejich svádění do horoucích pekel vyhrál náš český pater Diviš.

 

Read Full Post »