Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for Prosinec, 2014

 

5.10. 2014

Pevně doufám, že se k tomuhle deníku nikdy nedostanou lidi z hesenského ministerstva kultury nebo z Pražského literárního domu autorů německého jazyka, čili nikdo z těch, jejichž peníze a organizační schopnosti mi umožnily vyjet do buržoazního Wiesbadenu (slovo „buržoazní“ bylo jedním z prvních slov, která jsem po příjezdu slyšel; smlčeným kontextem, přišlo mi, vždycky byla omluva; báli se, no ano, báli se, že se kdokoli „zvenčí“, čili kdokoli chudší, čili kdokoli z východu, jihu, severu i západu, může lousknutím prstů proměnit v nějakého toho frendíka z mléčného baru jménem Korova; místním by pak z kvetoucího Wiesbadenu zbyla jenom kůlnička na dříví…) Také mi to mimochodem, ten buržoazní jazyk (no ano, na jednu stranu se omlouvali, ale na druhou, nemůžu si pomoct, na druhou stranu mi ukazovali vypláznutý buržoazní jazyk), také mi to mimochodem lezlo na nervy: když jsem se první den šel projít nahoru na Nerotal, měl jsem chuť vytáhnout z kapsy nůž, trdlovat s nožem v ruce a propichovat zdravé a nafoukané pneumatiky všech těch Mercedesů, holin a zlatých retrieverů…. Vše zdravé, nafoukané, čisté… A ty přední, když už jsem u pneumatik, ty přední byly pokaždé natočené trochu doleva, což ale v nejmenším nesouviselo s orientací Herr Herrmanna (či jiného majitele), nýbrž jen a pouze s faktem… Ne, tohle není třeba vysvětlovat.

O čem naopak musím promluvit pokud možno co nejobšírněji, je výše zmíněná víra, že se můj deník nikdy nedostane do rukou – viz výše.

Proč? Čeho se bojím, milý deníku?

Inu, oni – viz výše – oni tě sem poslali za životem, a ty sem jedeš za smrtí!

Existuje větší prohřešek?! Opakuji: oni tě sem pošlou, abys viděl pohyblivé aktuálno (čili „společnost“, vlaky, myšlenkové proudy), a ty už pátého dne pobytu jedeš na hřbitov!

Ale před tebou to tajit nemusím, deníku. Pravda je taková.

Když jsem se v červnu 2014 dověděl o vypsaném stipendiu do Wiesbadenu, okamžitě jsem o stipendium požádal. Motivační dopis praskal pod náporem smyšlených hloupostí. Prý – miluji současnou německou literaturu! Prý – pracuji na největší česky psané knize a potřebuji si něco zjistit v Německu; pokud mne do Wiesbadenu nepozvete, pokud mi tu cestu nedopřejete (pokud tuto cestu nedopřejete české kultuře), velká české kniha nevznikne, ach jaká celostátní bolest!

Ale moje skutečná a jediná motivace byla jiná, deníku… Jaká? Inu, věděl jsem, že Wiesbaden leží jen asi dvacet minut vlakem od Frankfurtu. No a ve Frankfurtu je frankfurtský Hauptfriedhof, hlavní hřbitov, na němž je pochován Arthur Schopenhauer.

Návštěva jeho hrobu (lze v tomto případě ale mluvit o návštěvě? Není nutným předpokladem návštěvy pozvání?!), tak tedy prohlídka či přikradení se k Schopenhauerově hrobce byla už po léta mým snem, v případě žádosti o wiesbádenské stipendium pak jedinou motivací.

Ale! Když jsem odjížděl z Prahy, zařekl jsem se, že na Hauptfriedhof půjdu až v samém závěru svého měsíčního pobytu; někdy pětadvacáté, šestadvacátého, sedmadvacátého. Do deníku jsem si tehdy zapsal doslova toto:

„Opovaž se na ten hřbitov jít před patnáctým! Půjdeš tam v některém z těch dní: 25. 11. 2014, 26. 11. 2014, 27. 11. 2014. Nebo – a to by bylo vhodné! – nebo tam půjdeš až 29. 11., čili den před odjezdem.“

Ale co se nestalo! Dnes je 5. 11. 2014 (přijel jsem před pěti dny a tak dále), a tys tam byl.

Asi před hodinou ses vrátil…

Máš chuť napsat: „Nemám slov. Viděl jsem hrob Arthura Schopenhauera!“

Zde je popis toho, co se stalo.

Z wiesbádenského hlavního nádraží jsem vyjel v 9:48 ráno linkou S9 (Rhine-Main S-Bahn) ve směru Hanau přes zastávky Mainz-Kastel a Frankfurt Airport. Do Frankfurtu jsme dorazili kolem půl jedenácté. Přestoupil jsem. Linkou U5 ve směru Preungesheim, sedmá zastávka Hauptfriedhof, Hlavní hřbitov.

Tak tady to je!

Zhluboka jsem se nadechl, přitáhl klopu kabátu (bylo teplo a slunečno, ale já se pařil v klopě kabátu, neb právě takto, včetně této klopy, právě takto jsem si svoji cestu vysnil a v duchu kolikrát přehrál či předznamenal) a prošel jsem Novým portálem.

Na dlážděném prostranství uvnitř areálu se právě scházeli mně neznámí pohřební hosté; bál jsem se, že početná skupina, s jejíž přítomností jsem nepočítal, umocní můj už tak truchlivý stav, leč obával jsem se zbytečně: lidé zesnulého uctívali bez slz, často dokonce s úsměvem na tváři. Na pohřbu se po letech sešli staří známí, jejichž morální zachovalost průkazně osvědčoval fakt, že jim setkání s dávnými druhy nedělá obtíže, ba naopak že z opětovných setkání mají neskrývanou radost. Vzájemně si tiskli ruce.

Ulevilo se mi. Se skloněnou hlavou jsem prošel davem, načež jsem se podél severní a východní strany hřbitova přemístil k sekci J, v níž byl pohřben filosof Theodor Adorno.

Schopenhauerův hrob, jak jsem věděl z vytištěného plánku hřbitova, ležel asi dvě stě metrů na západ, v sekci A, v blízkosti druhého hlavního vstupu na hřbitov, u portálu, jemuž se říká Nový, a nacházel se prakticky hned u zdi, za níž ležela rušná silnice. Prostý kámen, na němž je vyryto pouhé filosofovo jméno, byl prvním náhrobním kamenem, jehož jsem se kdy úmyslně dotkl a na němž jsem svoji ruku podržel o několik vteřin déle, než kolik bych si ji tam troufl držet v případě, že by výjevu přihlížel někdo z mých dosud žijících známých.

 

 

7. 10. 2014

Láska? Už dlouho ji vnímám jako cosi nežádoucího. Ohrožuje mne… Láska! Nic si nepřeji více… méně…

Však už mne trochu znáš, Terezo? Ano, domnívám se, že jsi mne poznala, že přesně, téměř přesně víš, z čeho všeho na mne jde strach. (Ty ale zároveň víš i to, že já, zdánlivý strašpytel, jsem ve skutečnosti člověk nebojácný a že věcí a událostí, jichž se bojím, čili „toho všeho“, ve skutečnosti vůbec není tolik, víš, že nejde o žádné početné „čeho všeho“, nýbrž jen o trošku, o pár obřích fundamentů; ve skutečnosti jsem tisíckrát odvážnější než obyčejný člověk, to chci říct; co však obyčejného člověka může mást, je fakt, že tato trocha je ze sta procent tvořena tím, na co se obyčejní lidé těší.)

A včerejšek? Co pro mne z tohoto hlediska znamenal včerejšek?

Mohu spoléhat na tvoji diskrétnost, Terezo?

Musím! Budu!

Zamiloval jsem se… No ano, zamiloval jsem se do dívky, jež seděla vedle tebe, těsně vedle tebe, tak těsně, až se mi chvílemi zdálo, že z části jedna s druhou splýváte.

No ano, jednou bys to, myslím si, mohla být ty, celá ty. Nic si nepřeji více… méně… No ano, řekl jsem to už na začátku, a teď, po těch desíti řádcích to platí ještě silněji, teď už je z toho princip, Terezo… Láska, celá ty, jednou, ve stáří… Nic si nepřeji více… méně…

 

 

8.10. 2014

Z wiesbádenského hlavního nádraží jsem vyjel v 9:48 ráno linkou S9 (Rhine-Main S-Bahn) ve směru Hanau přes zastávky Mainz-Kastel a Frankfurt Airport. Do Frankfurtu jsme dorazili kolem půl jedenácté. Přestoupil jsem. Linkou U5 ve směru Preungesheim, sedmá zastávka Hauptfriedhof.

 

9. 10. 2014

Linkou U5 ve směru Preungesheim, sedmá zastávka Hauptfriedhof.

 

10. 10. 2014

Linkou U5 ve směru Preungesheim, sedmá zastávka Hauptfriedhof.

 

12. 10. 2014

Stýská se mi po Strakonicích… Stýská se mi: a) po Strakonicích, b) po Budapešti, c) po kterémkoli jiném městě, k němuž dokáži pocítit lásku.

Ano, ve Wisbadenu jsou parky, Aldi Sud, kachny a králíci (vila Clementine, v níž bydlím, stojí hned vedle městského parku, v němž skutečně krom veverek a kachen – jaké slovo zvolit? Žijí? Rodí se a umírají? – rodí se a umírají také králíci. (Hledal jsem je na googlu. Zadal jsem: „Wiesbaden rabbits“, ale našel jsem pouze články o králících-mazlíčcích. Čili o králících v domácnostech. O králících v parku – a byly jich tucty – o těch ani slovo.) Ve Wiesbadenu jsou parky, králíci, Mercedesy, krásné krámy (masné krámy, mastné krámy), ale něco mi tady chybí.

Postrádám zde ulomený zoubek… Postrádám zde prokluzování… Postrádám zde hrabání na prázdno, smyk a nehodu… Postrádám zde chybu.

Stýská se mi po jihu Čech a po Strakonicích.

 

14. 10. 2014

Začal jsem psát povídku ze Strakonicka. Pracovní název „O ztracených klíčích“. Práce mi jde od ruky.

 

16. 10. 2014

Hauptfriedhof, později práce na strakonické povídce.

 

20. 10. 2014

            Hauptfriedhof, Zábranův Celý život, Jasná řeč Josefa Chuchmy, strakonická povídka.

 25. 10. 2014

            Úzkost. Šílená úzkost…

 26. 10. 2014

            Může za moji šílenou úzkost Zábranův Celý život?

Začátek, čili řekněme prvních sto, sto padesát, možná i dvě stě stran ji jistě nezapříčinilo, neb v této části deníků je Zábrana ještě jinochem, nadějným „Jurou“, který věří v budoucnost.

Když jsem ale četl dál, nálada textu se začala měnit. Stránky velmi rychle černaly před očima; když člověk v metru, ve vlaku nebo ve wiesbádenském podkrovním pokoji stránku otočil, na té následující bylo víc a víc písmen, víc a víc slov, vět, víc a víc textu. Bolelo to. Čím černější stránka, uvědomil jsem si, čím více písmen, tím méně života. Ona přímá úměra doslova tloukla do očí. S rostoucím množstvím textu na stránce rostl i objem zloby a nezdravě potlačovaného vzteku (kolikrát jsem se při četbě Zábranova slepence ve vzpomínkách pro úlevu utíkal k Divišově Teorii spolehlivosti, k té bibli sebeléčby a zdraví), a s rostoucím objemem vzteku přímo úměrně klesal počet východisek či cest, po nichž se bylo lze vydat po nohách z masa a kostí (nebo po nohách a po rukou z masa a kostí, pokud by člověk měl lézt). Zábranův Celý život se v určitém okamžiku proměnil v záznam o životě, jemuž zbyl k životu pouze papír a před nímž se otevírají jen ty cesty, které lze podniknout tužkou, propiskou, na psacím stroji nebo perem. Zábranova interpretace stárnutí a zmařených snů, jeho schopnost vidět do konce (jeho schopnost vidět nikoli pouze ten konec, který na nás čeká, nýbrž i všechny konce, které už máme za sebou – první lásku, skutečnou lásku, mládí, nadšení, potenci), Zábranovo jasné vědomí mnou začalo silně otřásat.

 

27. 10. 2014

Dopsal jsem strakonickou povídku. Jmenuje se „Ztracené klíče, humorná povídka ze Strakonic“.

 

29. 10. 2014

            Stále nevím nic o králících. Chystám se na cestu domů.

30. 10. 2014

Hauptfriedhof, úplně naposledy.

(Tentokrát jsem šel potichu; přál jsem si, aby králíci žili a umírali i zde, na frankfurtském Hlavním hřbitově, a nechtěl jsem je rušit. No ano, snil jsem o tom, že je spatřím zalézat do Schopenhauerovy hrobky. Ale nestalo se to.)

Read Full Post »