Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for Květen, 2015

Bertold Brecht v básni Píseň o Vltavě (Das Lied von der Moldau) pěje zhruba toto: na vltavském dně se kameny valí, časy se mění, a společně s nimi se mění velcí v malé, chápej, milý čtenáři, – je v Praze pohřben císař nejeden.

Časy se opravdu mění. Pražskými ulicemi se jako nepřetržitý proud kamenů po dně řeky valí turisté. Když jsem chtěl první večer zajít na něco k jídlu, byl jsem odnesen ke Karlovu mostu. Tak jsem pochopil, že žiju v centru Prahy, kde neexistuje žádná turistická sezona a kde nikdy není klid. Kde vše je Turismus.

Slovo „pochopil“ není úplně správné, protože to, co jsem „pochopil“, je banalita, která nevyžaduje žádné zvláštní úsilí. Prostě jsem byl dostižen axiomem stejného druhu, jako je zákon o zemské gravitaci. Zaskočilo mě to a rozzlobilo. Jak tady mám najít místo, které není turistické? Ne proto, abych se cítil výjimečný, ale abych se mohl levně najíst. Kam se vrtnu, hemží se to turisty a na cenách je to znát. Dokonce i v libanonském bufetu za rohem. Proč chodí turisté v Praze na libanonské jídlo? Vždyť ani nevědí, že je dobré a docela levné.

Když někomu řekneš, že jedeš do Prahy, všichni blaženě přivřou oči, zakloní hlavu, vypustí z úst rozkošnou růžovou bublinu a zasněně vydechnou – Praaahahaha… Jo, to není Panevežys nebo Telšiai.

A otevři jakoukoli knihu, aby sis o Praze přečetl, a hned narazíš na epiteton „magická“. Brzy jsem věděl, že tu nic magického nezažiju. Stejně jako v Paříži. Je pravděpodobné, že magično nevidím nejen já, ale ani davy turistů. Naprosto všude jsou nachmelení Britové a Irové, opilí už sami o sobě, vytržení ze svých čtvrtí si hlučně utahují z pražské secese. Hloučky italských výrostků zaplavují chodníky tak, že je lepší vejít do prvních možných dveří, dokud se svými písničkami na rtech neprojdou. Magično vyzařují vzájemné pohledy, ale ne Praha. Z nějakého důvodu se stydím. Snad proto, že jsem jeden z nich, jen tak nebiju do očí.

Praha je krásné město. Stejně jako mnoho jiných měst. Věta „Praha je krásné město“ je úplně o ničem. Jako z učebnice cizího jazyka pro začátečníky. Právě taková mi připadá ta městská krása. Jako u všech krásných měst. Jako rybník, na kterém nejsou husy. A trápím se, skoro cítím hryzání svědomí, že toto město nejsem schopen obdivovat. Jako mnoho jiných měst. Všechna ta architektura. Zámky a paláce. A jejich historie. Architekura bez historie snad je krásná, ale je to asi jako krása na jevišti. A historie existuje jen natolik, nakolik je důležitá pro tebe. Natolik důležitá, že musíš přijet a shlédnout ty paláce, sklonit se před pamětihodnostmi. Já si historii moc nepamatuji. A°z dějin Prahy si neodnáším nic. To, co by mělo tvořit obsah vzdělání, znalosti po letech studií a°čtení knih, nebo aspoň zbytky toho čtení, ve mně nevydrží. Jako pivo protéká ledvinami a játry a°zanechává tam (říkají doktoři) šrámy, tak i knihy, ty, které na mě skutečně zapůsobily, se skrz mě přefiltrují a zanechají své znamení v reliéfu mého „já“, ale nic víc. Ani jména postav, ani zvraty syžetu, nic nicinko nezůstává. Snad jen okolnosti, za kterých jsem četl, krása okolní přírody a°vnitřní euforie. Musím použít wikipedii, abych si připomněl, že Jonas Basanavičius  připravil v°Praze první číslo časopisu Aušra.

Do cizí země jedu, buď abych si vydělal peníze, nebo v rámci služební cesty, nebo proto, abych si ověřil, jestli jsou dost pevné základy cizího jazyka, který se právě učím. Takhle jsem jel do Krakova. Ale jen tak vyrazit do nějakého města, mě ani nenapadne. Protože alespoň v mé hlavě města nejsou. Jsou tam jen lidé. Snesl bych i Paříž, kdyby tam byli lidi, které bych chtěl vidět.

A Praha.

Do Prahy jsem přijel, protože tu žije Jaromír. S Jaromírem jsme se seznámili v Polsku, kam nás pozval Walter Maria. Nepozval mě, ale Gintarase a Mindaugase. Jenže Gintaras nemohl. Tak jsem jel já. I teď bych jel tam, kde by žili Jaromír, Mindaugas, Egle, Edvis a další.

Jaromír vyrůstal v Nové Pace. Jedeme tam. Dům je na samém konci města. Všechno je tu stejné jako v Litvě, jen na zdech visí obrazy Jaromírova bratra a reprodukce Alfonse Muchy. Jsou stejně zašlé jako u nás Gediminasovy portréty z jantaru. Ale to není důležité.

Když se ocitneš v rodišti nějakého člověka, najednou ho vidíš úplně jinak. Přepadne tě zvláštní pocit opravdovosti. Jen z toho, jak se tu cítí, jak vypráví, jak se chová. Prošli jsme se po polích a°večer bylo čtení. Jaromír se bál, že nikdo nepřijde, ale přišlo dobrých dvacet lidí. Další den jsme šli do městského muzea. Většinou jsou tam kameny z okolí. Jsou jako překrojené maso nebo jako obrazy abstraktních malířů. Kameny, zkamenělé stromy a exkrementy kdoví jakých živočichů. Stojím a dívám se na exkrementy za sklem.

A nahoře je expozice spiritismu. Nová Paka byla svérázným centrem spiritismu. Zavěšené obrázky nakreslené během spiritistické seance. Vytvořili je lidé, kteří jinak nikdy v životě nekreslili. Tato expozice čas od času putuje po světě.

A proč bych to tajil – takové duchaření a hledání jiných světů se mi zdá divné. I když někdy je to těžké – na konkrétním místě, při konkrétní práci, když propukne skepse. Kvůli tomu jinému světu riskovali lidé své životy a živobytí, nevěřili ani církvi, ani nacistům, ani komunistům, o své blízké přišli v první světové válce a chtěli s nimi mluvit. Navázat spojení s oním světem se snažili celý život. A vždyť ani já nejsem jiný – pořád mi vrtá hlavou, jak uchopit tento svět, co je skutečné, co je. Zatím nemám žádný nápad ani vizi.

Jedeme do Pecky. Věra Kociánová je tam deset let kastelánkou hradu. Před tím hrad spravoval její otec. Hrad jako hrad, postavený ve středověku, v renesanci přestavěný. Ale Věra žije v podhradí, překládá poezii a litevské lidové pohádky, bude psát kroniku Pecky. Sedím u Věry na terase, před očima hory a hluboké údolí. Nevím, jestli by to Češi nazvali horami nebo kopci. Pro mně jsou to hory. A ve stáji jsou ovce a galerie. Ano, ohrada pro ovce a po jejím obvodu obrazy. Takové spojení umění a přírody se mi líbí. Cestování mě skličuje, protože nacházím místa, kde mě napadá politováníhodně nedospělá myšlenka – jaké by to bylo, kdybych tady mohl žít. V létě tu samozřejmě proudí turisté, ale terasa je směrem do údolí, tam žádní turisté nejsou. Tam krouží jestřábi.

Jsme v Betlémě u Kuksu, a když vidím ty fragmenty barokního komplexu, které tu v lese vyprávějí biblické příběhy, vzpomenu si na Prahu. Praha je krásné město. Hlavní město, starodávné a krásné, důležité a  hýčkané, udržované nebo opravené. Takové, jaké má hlavní město být. A tady jsou fragmenty obrovského komplexu v lese. Zarostlé mechem. Kdyby se zachovalo všechno v°původním stavu, nepůsobilo by to tak silně. V hlavním městě musí zůstat vše, jak bylo. Ale jinde už ne. Jinde všechno vzniká a zaniká. Stejně jako lidé. Z Kuksu jedeme do Jaroměře, přesněji do přilehlého Josefova. Tam, v bývalé vojenské pevnosti, nám Vojtěch ukazuje svou dílnu, říká tady je náš bastion. Myslel jsem, že je to jméno. Vraty vcházíme do paralelního světa. Uzavřený dvůr, po kterém skáčou kozy, procházejí se pávi, v ohradě stojí bílý kůň. A sochař motorovou pilou z°obrovského stromu vyřezává lva. Vojtěch pracuje s mědí, ilustroval litevské pohádky, které přeložila Věra. To vše mohlo nebýt. Pohádky v češtině, ani ilustrace, ani tento paralelní svět.

Když jsme se vrátili, Jaromírova máma nám připravila jídlo. Je jako všechny matky. Myslí, že bychom zůstali o hladu, a kdybychom něco potřebovali, že bychom si o to neřekli, a tak nám všechno nabízí a stará se.

Večer překládáme do češtiny básně Sigitase Gedy.  „Jak vznikla Litva“ a „Zašel jsem do Litvy…“ Protože v nich Litva vystupuje právě z takové červené země, jako je tady, v Nové Pace. Na náš překlad si nikdo neklade nárok.

Další den jedeme do Liberce. Po čtení se mě jeden mladík ptá, co by měl určitě vidět, když by chtěl jet do Litvy. Rozhodí mě to. Protože nerozumím otázce. To jako někam jedeš a říkáš si, tak na co bych se tu podíval? Jako nějaký rozvědčík? To se stačí podívat do průvodce po městě. Takhle na°„něco“ se jezdí dívat miliony. Ale „něco“ je všude. Tak proč někam jezdit a marnit čas?

Přemýšlím o své babče. Z vesnice Skiručiai nikdy nebyla dále než v Kelmes, občas v Šiauliai, a ani nevím, jestli byla ve Vilniusu a jestli viděla moře. Pravda, jednou jela dál. Ne proto, že by chtěla, ale proto, že jel její muž. Vdala se za sedláka, vdovce, a jednoho dne ho poslali na devět let do Krasnojarské oblasti. Mohl se tomu vyhnout, ale jel. To byla její jediná velká cesta. Na Sibiři se musela učit rusky, ale když před pár lety přijeli příbuzní z Karelie, nejenže neuměla nic říct, ale°skoro nic ani nerozuměla.

 

Takoví dva staří, zpustlí lidé na Václavském náměstí, žena a muž, si v dešti zpívají, že dál už to nejde. Zarostlí mechem. Jako sochy v Betlémě. Turisté se na ně dívají, ohlížejí se po nich podnikatelky, spěchající po práci domů, na večírek, na koncert, do divadla. Vzpomněl jsem si na ně na vernisáži výstavy art brut v DOXu. Je tam plno lidí, dav lidí, tlačí se úplně jako na Václavském náměstí, bojím se, že mě nakazí svými viry a rezervovaným entuziasmem. Potřebuju na vzduch. Mám žízeň. A na zahájení výstavy je jen víno. Jen bílé nebo červené.

Večer v Brně pijeme moravské, sklenku za pár korun, a také tam sedí staří sešlí muži a ženy a°zpívají, že dál už to nejde. Když už nemůžou tlachat, pít, vtipkovat, tak zpívají. Potom už barmanka musela domů, tak jsme se zvedli, ona zamkla dveře a my se rozešli. I já už jdu, nečekám na Jaromíra ani na Guillauma.

Na druhé straně ulice je pivnice. Čtení nebylo v centru, v pivnici jsou místní. Důchodci, muži unavení po práci. Sledují zprávy, pak nějaký seriál. Všechno jim připadá zajímavé. Wi-fi tu pravděpodobně není. Jen kouř, všude v hospodách se tu kouří, ale nevadí to, vzduch akorát stačí.

V takových hospodách s prostřenými ubrusy je to jiné než v centru města, tady tě nikdo nevítá, nikdo se nesnaží mluvit anglicky. A ty sám se necítíš dobře, jako bys vpadl do každodenního života normálních lidí.

Staré hospody v centru Prahy, přestože jsou obsazené turisty, jsou docela živé. Rozhodně se mi zdají v něčem ohroženější než kostely a bylo pravděpodobné, že zaniknou. Ale přežily. Staré dveře, aspoň stoletý bar a nábytek za ním. Mohly nebýt. Místní chlapík, který deset minut smlouvá se servírkou, tu dostane oběd na sekyru. Četl jsem, že v Berlíně v některých podnicích nalepili na°dveře samolepky „turistům vstup zakázán“. Já je neviděl. Ale první, co mě napadlo, bylo, co bych dělal, kdyby byla taková samolepka nalepená na dveřích mé oblíbené hospody, kde jsem popíjel pálenku obstwasser, kde se scházeli lidé, aby si popovídali, kde byla servírka s účesem a°v°šatech jako ze 70. let, kam i místní imigrant přicházel hledat společnost. Samolepku tam nenalepili. Ale když jsem přijel podruhé, byla už zavřená. Zachvěla se mi země pod nohama, protože takové hospůdky jsou pro mě obrazem věčnosti. Jako by se zřítila katedrála. Není důležité, že tam občas z rádia vyhrával Bryan Adams nebo podobní niemandi. A najednou šlus, zavřeno. Místo nich tu bude nějaká thajská restaurace. Thajská restaurace. Copak někomu chybí thajské restaurace? A kde je teď ta servírka, která mě nepoznala? Pořád ji mám před očima. Nebo ta španělská hospoda. Jednou jsem bydlel v domě, kde ji zrovna měsíc před tím otevřeli. Chodil jsem tam tak často, že mi hospodská nosívala jídlo – možná ne zrovna nejčerstvější – ale zato zadarmo, a°číšník Pablo mě zval na kořalku, kterou si přivezl ze Španělska a kterou dělala jeho babička. No a°co, že mě po pár letech ta servírka nepoznala, říká, víš, tady projde tolik lidí…, vím, není to důležité.

I když mě ty samolepky vyděsily, cítím zároveň k takovým lokálům úctu. Žijí z turistů, ale jak vidno, nechtějí jen přežívat, ale žít pro své lidi. Takové samolepky by se měly nalepit i na kostely. Zde není místo pro turisty! Ale oni tam místo toho prodávají vstupenky. Cítím se nesvůj, když mám jít do kostela jako turista, protože pro tento účel nebyl postaven. Stejně tak divné je jít do hospody, v které se scházejí místní. V prvním případě nepřicházíš kvůli tomu, proč byla stavba postavená, v druhém nejsi ten pravý, náš. Krása kostelů je pro mě stejná jako krása měst – jako rybník bez hus. Krása bez lidí. Ale když jdu po Praze s Jaromírem, je samozřejmě jiná. Proto nepotřebuju města bez lidí.

Dokud nerozumíš jazyku, jsi v tom městě sám. Neplánoval jsem, že se budu učit česky, ale jinak to nešlo, obklopil jsem se učebnicemi pro začátečníky. Učení cizího jazyka mimo jiné provází voyerská zvědavost, potřeba nahlédnout do intimního života druhého člověka. A nejvíc nás láká podívat do budoáru našich sousedů. Co jen člověka nenapadne, když se vyrovnává se svými komplexy. Moje angličtina je taková, že když v restauraci pronesu třeba In English, please, servírka mi přinese menu v ruštině. Britové nejsou našimi sousedy, tak jsem se anglicky nenaučil. Ale kdysi jsem snil o tom, že se naučím jazyky všech sousedů, na univerzitě jsem překládal lotyšské pohádky, pobrukoval si polské pioseńki, koupil jsem si běloruský slovník a základy češtiny, a v Klaipedě jsem se strašně rozčílil, když mi v ruském knihkupectví prodavačka odmítla objednat ukrajinský slovník asi s těmito slovy: Ale chlapče, k čemu by ti byl ukrajinský slovník, vždyť je ten jazyk stejný jako ruština.“ A teď v Praze mluvím anglicky.

Jen tak můžu jet jen do Berlína. Stýská se mi po něm jako pro člověku. Musím obejít místa, podívat se, jak dnes vypadají. Chybí mi lidé, kterým já nejen nechybím, ale ani mě neznají. Jakž takž se domluvím.

Když vyjdu na ulici, chtěl bych uvidět kočár a z koně toliko růžové varle. Jako v Hrabalově povídce. Ale neuvidím je. Praha je krásné město.

Proč tak nerad cestuju? – přemýšlím celý měsíc a koukám z okna na Vltavu. Protože v tom není žádný cíl. Protože jsem rád tam, kde žiju. Kdybych se cítil špatně, snažil bych se to změnit. Pravděpodobně se tomu říká provincionalismus. Když přijedu někam, kde se mi líbí, začnu se nervovat, protože žít se dá jen na jednom místě. I když kdo ví, jestli někdy budu žít na jednom místě, když jsem jich doteď vystřídal možná víc, než jsem chtěl. Kmitám dál.

 

Rimantas Kmita

Z litevštiny přeložila Věra Kociánová

Advertisements

Read Full Post »