Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for Listopad, 2018

17

Pitomější sen neznám.

Za pár dní jsem měl čtení. Já česky. Přátelé ze spolku německy. Dozvídám se, že překlad mé prvotiny Tichý společník od kamarádky z Žitavy není úplně ok. Má oproti originálu rezervy. Aspoň těmto dvojjazyčným Čechům to tak připadá. No, to teď nevyřeším.

Jdeme na rozlučkový oběd, u kterého o sobě Věra Harmsová prohlásí, že je pražka a někdo jí ten patvar vyčte. Ona se diví, po půl století v Německu to považovala za existující české slovo. Poté někdo jiný zase opraví někoho jiného za chybu v Němčině. Že by úděl emigrantů? Věra mi objedná jedno z nejzajímavějších jídel v mém životě – námořnickou lahůdku. Matesy s bramborovou kaší smíchanou s mletým hovězím. Jsem za to rád. Možná jídlo bude tím posledním proč cestovat, až budou domy i lidé namixovaní tak důkladně, až ztratí originalitu.

Ráno zjišťuju, že pohled do ledničky ve mně probouzí nostalgii. Už nemusím na nákup. To, co tu je, na poslední den vystačí, víc tady už nesním. Můj pobyt v domečku se krátí.

 

PG, Bremerhaven, listopad 2018

Reklamy

Read Full Post »

15

            Doma jsme koukali na Sherlocka, tláskali buráky, keksy a pudink. A pak jsme ještě nešli spát, protože Míša jede zítra už domů a mě tady bude čekat už jen pár posledních dní.

            Ráno jsem zjistil, že se mi zdálo pokračování starého dětské snu o pánovi, co nebyl kompletní, ale jen hlavou… a že houby záleží na tom, jestli je to pravda, protože nikoho nenutím, aby tomu věřil.

 

16

            Pánbůh, tentokrát ten skutečný a ne porodník – se kterým si ho všichni první vteřiny života pleteme, se usmíval.

            Jenže já ho vnímal jako rozostřené a potrhané puzzle, před očima mi totiž pořád jiskřily výboje a blesky z lampy, která dokázala udělat z půlnoci den a kterou jsem právě prolétl.

            Sotva ty mžitky ustaly, sotva duhové fleky přestaly útočit na mou sítnici jako bublinky sodovky na chřípí nosu, spatřil jsem tvář, která nebyla tváří. Tvář, kterou nešlo zobrazit, ne snad protože by to byl hřích, ale prostě proto, že to nešlo.

            „Je po mě?“ zeptal jsem se Ho.

            „Schválně – co bys řekl, balónku?“ zeptal se namísto odpovědi.

            „Že jo. Že je.“

            „Správně seš tuhej,“ přikývl. „Ale docela mě to mrzí. Původně jsem měl v plánu zbavit tě té příšerné existence daleko dřív, ale když sem viděl, jak si to užíváš, co všecko umíš s jazykem, a tak,“ odmlčel se, nejspíš hledal slova, která neraní, ale to kvůli mně rozhodně nemusel – alibistická korektnost byla totiž tím, co mě poslední dobou odcizovalo mé milé, byla důvodem, proč jsem se na útočníkovu nohu přikulil v takovém úhlu, abych měl jistotu, že poletím, co nejdýl. Chtěl jsem si vyvětrat hlavu po jedné z našich nočních hádek.

            Bůh mi četl v duši, a tak souhlasně pokýval hlavou: „No, prostě jsi mě začal bavit, vole.“

            Zapýřil jsem se skromností: „Tak to dík.“ Něco mi blesklo hlavou: „A kterej vy jako ste – ten náš Bůh, co má mladýho Ježíška, ten Mohamedánskej, nebo nějakej jinej?“

            „Pokud si dobře pamatuju, tak tadle parta mi neříká nic. Mě tohle nikdy moc nezajímalo. Víš, všechny ty vaše proroky a svatý, ty já posílám rovnou do pekla, nedokážu se na ně dívat, ani je poslouchat, takže o náboženství vím kulový. Oni by všichni chtěli, abych existoval podle jejich představ! Zakázali by většinu zábavných a dobrých věcí, které sem stvořil. Jenže proč bych je, sakra, tvořil – kdybych je pak hned zas zakazoval? Copak jsem idiot, Balónku?“ Zazubil se a pokračoval: „No, a tak do všech těch papežů, imámů a rabínů a kdoví jaké ještě verbeže, co jich kdy bylo, píchají čerti vidlema, navěky. Teda, až na výjimky.

            „Výjimky?“

            „Jo. Ti jsou zábavní. Umřou. Objeví se tady. Na sobě ty srandovní kněžské oblečky a koukaj do země. Nikdo z těhle se mi nepodívá do očí. A víš proč? Je to prostý.“

            „Ne. Proč?“

            „Protože maj tajemství, který celej život úzkostlivě tajili. Přede všema. Sou tajný ateisti, Balónku. Ti nikdy s ničím nevotravujou. Teda občas jo, ale málokdy. Taky si mě většinou nijak nepředstavovali a nikdy moc neříkali, že něco dělaj mým jménem… a tydle věci. Ono, představovat si mě, a pak tvrdit, že něco konáte mým jménem, to je ten největší hřích, to je vyložená drzost! Já sám bych si nikdy nedovolil jednat jménem kohokoli z vás, dal jsem vám svobodnou vůli! Tak, kde vy berete tudle drzost? Hele – váš úkol, lidskej úkol na Zemi, není najít nějakýho Boha, nebo jinej navoněnej, ale umělej, života neschopnej koncept, ale hledat člověka, nehledat věčnost, ale pochopit smrdutou dočasnost, chápeš to?“ Rozohnil se, až si sám začal připadat směšný, tak raději přibrzdil. „A proto je miluju, nekorektní ateisty, Balónku. A fakt nechápu, proč do všech svých nesmyslů, sakra, taháte pořád i mě?“

            „Hmmm, to bylo něco z teologie, žejo, co ste tu teď povídal, žejo? V tom já se nevyznám.“

            „Já taky,“ řekl Bůh. „Chceš zpátky na zem?“

            Vytřeštil jsem oči a zakoktal: „To by šlo?“

            „Proč ne? Jsem všemohoucí.“

            S tím jsem neměl odvahu nesouhlasit: „Jenže, já… já vlastně nevim. Leda…“ napadlo mi: „… leda kdybych byl tentokrát kompletní. Jestli jako víte, co tím myslím?“

            „Jasně. Chtěl by sis zapíchat, viď? To je to nejlepší, co jsem vymyslel. To ostatní stojí vedle toho plus mínus za hovno,“ vyslovil se se zvláštním, nepatřičným smutkem.

            „Tak… to jo! To určitě jo!“ přitakal jsem horlivě.

            „Ale nebude to zadarmo,“ přimhouřil oči, „Balónku.“

            Znejistěl jsem.

            „Nějaký ten handicap ti přeci jen do začátku poskytnu – abys měl s čím bojovat.“

            „Aha…“ posmutněl jsem, „a jaký? Něco s tělem? Nebo snad s hlavou? To bych dost nerad!“

            „S hlavou,“ řekl sice s jistým soucitem, ale rozhodně. „S hlavou.“

            „A sakra.“

            „Budeš komunista.“

            „A sakra.“

Read Full Post »

14

            Mám ve zvyku říkat Míši – Mišáku. Někdy. Večer po projížďkách městečkem, sedí tedy Mišák u notebooku a dělá něco do školy. Já vařím. Těstoviny myslím. Když vtom zazvoní zvonek. V 9 večer, tady na břehu poloslané vody, kde nikoho neznám?

            „Mišáku, kdo to může…“ jdu otevřít.

            Pod schůdky, před dveřmi do domečku stojí vysoký chlapík, přes 60 určitě.

            „Guten Abend,“ zdravím. „Do you speak english“?

            Příchozí však promluví česky: „Dobrý večer. Já jsem Myšák.“

            A jde dovnitř. Dozvídám se, že zařídil v místním tisku reklamu na mé čtení, a tak se přišel podívat. Omlouváme se, že nemáme ani to kafe, protože dneska neděle byla a my nevěděli, že v neděli se tady v obchodech nedělá. Míša dělá panu Miszakovi, jak se dozvídáme, že se doopravdy jmenuje, čaj.

            A on nám vypráví – jak se narodil ve 40. letech v Argentině, jak jeho tatínek, opravář hudebních nástrojů ve vládní vojenské kapele, potkal jednou na chodbě paláce pana Peróna a stal se jeho kamarádem, jak ho pak, když byl maličký, vychovávala a houpala na klíně Evita… Je to pravda a nám z toho běhá mráz po zádech. Podáváme čaj chlapíkovi, kterého hladila po vláskách Evita! A jehož tatík byl v té poválečné době tak naivně věřící komunista, až se pohádal s kamarádem Perónem o výhodách tohoto konceptu tak silně, že se rozhodl přesvědčit nevěřícího druha experimentem. A aniž by tenkrát tušil, že každý systém lidského soužití, který vychází z člověkem vymyšleného a tedy umělého konceptu, vede nutně do pekla slepé uličky, odjel i s rodinou do, sotva rok, poúnorového Československa a namísto slušného přivítání se dočkal kriminálu. Komunisti, jeho ideál, mu totiž zabavili naspořené pesos, a když o ně žádal, se zlou se potázal. A když ho pustili, neopravoval už hudební nástroje pro Evitinu vojenskou kapelu, ale traktory pro kolektivního rolníka. Ne v Buenos Aires ale v Šumperku. Mladý Miszak, pokřtěný ještě v Argentině podle vzoru Pedro – Vladimiro, vystudoval na výtvarníka, dělal asistenta Jiřímu Trnkovi, hrál v kapele Bodláci, která dělala předskokana Manfred Mann´s Earth Bandu, a zapletl se do dění v 68., osobně se znal s představiteli pražského jara… a protože měl pořád Argentinské občanství, byl po invazi vyhozen ze země. V Saint Tropez kamarádil s Bardotkou, ale neprovdala se za něho, že byl chudý. Teď má atelier na Schillerově ulici v Bremerhavenu, krásně kreslí, navrhuje interiéry, které pak vyrábí jeho dílna v Šumperku.

            Tohle všechno jsme se dozvěděli ani ne za hodinu. Pak nás pan Miszak pozval k sobě a jak se zjevil, odešel.

            Druhý den udělal čaj on nám. A my doufáme, že se s ním ještě setkáme. Zapomněl jsem se ho zeptat, jestli byla skutečná Evita hezčí než Madonna. 

            Když jsme se vraceli z návštěvy na Schillerově ulici, která ústí do nejstarší červeně cihlové dělnické čtvrti, která se po volebním vítězství přesolené polévky zmetka AH v městečku zachovala, vypadl mi z košíku na kole zamykací šlauch. A vypadl na chodník před semaforem u jednoproudé cesty, silnice široké sotva 2 metry. Proti nám jel v tu chvíli pankáč. Výstavní. Číro. V obličeji kérka a kov. Kolo s gumama jak terénní motorka, na nosiči repráky s německým punkem. Na semafor skočila červená. Pankáč zastavil. Já a Míša taky. Otočil jsem se za šlauchem. Ležel vprostřed cesty. Široko daleko ani jedno auto. Sesedl jsem tedy z kola a šel pro šlauch. Zvedl ho. Vrátil se ke kolu, nasedl. Míša taky. A odjeli jsme domů.

            Na semaforu pořád svítila červená a německý pankáč spořádaně čekal u pusté krajnice na zelenou, a jestli tam neskočila, čeká dodnes.

            A já si na mostě uvědomil, že cestě do půjčeného domečku v duchu říkám – cesta domů.

Read Full Post »

12

            Ráno si vzpomínáme na to, jak jsme se v Brémách u pohádkové radnice fotili u sochy pohádkových postaviček – osla, psa, kočky a kohouta a uvědomujeme si, že tu pohádku vlastně už neznáme. Dětství odletělo bůhví kam. Příběh o zvířátkách a loupežnících je fascinující a téměř tak pravdivý jako ten náš o Alkounovi s Plyšounem. Nikdo z nich nikdy nedošel do Brém. 

 

13

            I když se probouzíme pozdě ráno, z postele vstáváme až k obědu. Máme totiž takový hlad, že snídaně by nás nenasytila, a tak nám nic jiného nezbývá.

            Plním slib a beru Míšu, na kterou jsem se vymluvil, když jsem fasoval Eura, do Auswander muzea. Chlapík ředitel není v práci, ale jeho kolegyně nás pouští dovnitř… a opravdu to nemá chybu. Jde o muzeum opaku imigrace. Uvnitř v jeho budově je vestavěn příběh evropských utečenců do USA. Začíná snad na přelomu 19. a 20. století na mole plným figurín v dobových kostýmech, několika vycpaných krys a půlky lodního trupu, a pokračuje na lodi, na všech jejích palubách, na imigračním úřadě, kde je návštěvníkům hrabat se v nábytku… v každé zásuvce je tu jeden lidský příběh, jeden osud… můžete si tady dokonce sednout na záchod a listovat dobovým tiskem. Což muselo být stejně tristní tenkrát jako dnes. Jeden recept na špatně uvařenou polévku vedle druhého, ale všechny předkládané coby lákadla na tu největší delikatesu. Muzejní cesta však nekončí v USA. Logicky. Návštěvníky je nutné vrátit zpět do ulic Bremerhavenu. Nikdo nedostane vízum a všichni projdou chodbou a časem a ocitnou se zase v Německu, tentokrát v letech 50. Na ulici s kadeřnictvím a trafikou… Inu – vygooglete si to. Nebudete litovat.

Pouštíme se do opravy kola. A já zjišťuju, že mé někdejší dovednosti jsou ty tam. Ne a ne sundat plášť.

            Vygooglím: Bürgermeister – Smidt Strasse 138, tam je opravna. A je otevřená až do 7 hodin večer. V pátek! Sympatická mechanička sice neví nic o Wilke Atelier, kde bydlíme, ale duši zvládne vyměnit za hodinu a půl, a tak můžeme s Míšou druhý den vyrazit do ulic a na nábřeží.

Read Full Post »

11

            Ráno se jdeme projít k ústí řeky, a Mišičce to připadá jako moře. Povídám, jí že moře je ale, podle toho, co říkal Dirk až 30 km daleko, musí se k němu jet do Cuxhavenu. Rozhodneme se vyřešit dilema, tím že ochutnáme vodu – je slaná. Je to moře!

            Procházka je romantická. Potkáváme ptáka Alkouna s ptákem Plyšounem. Nejdřív se ti dva spolu moc nebaví…

4 

            … ale když jim domluvíme, napraví to.

5 

            Máme z toho takovou radost, že musíme jít na loď, do restaurace v podpalubí, kde jsou stoly zavěšené na provazech, a dát si tam pivo.

            Z účtenek, které jsou dvě, složím vlaštovku a Míša ptáčka, Jeřába.

            Po cestě do domečku sledujeme oblohu – Alkoun s Plyšákem letí vstříc vesmíru. A když sklopíme oči – po víku od kanálu hopkuje živá myš, nebo rejsek. A to jsem zapomněl na králíky, kteří činí totéž na šikmém trávníku mezi domečkem a mořem. Kde se tady vzali, neřešíme. Na světě by měl být zachován prostor pro tajemství. Beztak pořád ubývají.

            Jenže to moře asi fakt není moře. Od Dirka se později dozvídáme, že řeka, když se vlévá do moře, a ty proudy se míchají, tak ta řeka bývá slaná až 8 km do vnitrozemí.

Read Full Post »

10

            Beru si červené kolo a jedu na DB Hbf nádraží v Bremerhavenu. U pokladen je malá fronta, ale trvá dlouho. Mám dojem, že si paní a jediný pokladní tady domlouvají rande. Vůbec mě překvapuje, že Němci jsou sice nejspíš pracovití a tak dál… ale všude, všude jsou děsně pomalí. Aspoň tady u severního moře.

            Dostávám se na řadu a chci jeden lístek na jednu cestu do Brém a tak s pokusem o intonaci a taneček kradu vtip René Levínskému z jeho legendární hry Doubková Holemá: „One way ticket, oh yeah! Please. Bitte.“

            Od partičky místních Čechů a Slováků, kteří organizují můj pobyt – Porty Bohemica se, dozvídám, že pokladní mi prodal asi 10x dražší jízdenku, než bylo zapotřebí a celodenní. Rozhodně tedy ne – One way ticket, oh yeah. Že by už neznal Boney M?

            Míša přijela autobusem a na čas. Líbáme se na placu před nádražím. Sluší jí to i po 14 hodinách v autobusech. Je krásná. A milá. Po chvíli se setkáváme s Harmsovými a jdem na prohlídku města. Parkujeme na nádvoří soudních budov, protože Dirk byl celý život soudce.  Fasáda a zvlášť spojovací můstky na nás působí jako z Harryho Pottera.

            Stejně tak katedrála sv. Petra. A překrásná radnice. Ta už to dotahuje i na Hru o trůny. Nebudu to popisovat – můžete si to vygooglit. Doporučuju. Včetně secesního uměleckého městečka a uzoučkých uliček starého města… Po druhé světové válce toho z Brém moc nezůstalo. Volební vítězství zmetka AH skončilo pro jeho voliče tristně, jeho kříž byl zbytečně moc hákový. Demokracie má své limity. Zvlášť, když ten kdo v ní soutěží ji zároveň znásilňuje. AH tak v mnohém připomíná své soudruhy z frankfurtské školy, či soudobé populisty, všechny tyto party považovaly sebeprosazení za měřítko úspěchu, což by mělo být jasným signálem – nevolit. Bohužel není. AH si koupil voliče tím, že je zaměstnal kopáním vlastního hrobu, to bývá vždy slušně placená práce, neberte ji. A tak se Němci za AH stydí dodnes a činí to tak hluboce, že toto jejich trauma, a snaha překonat ho vychýlením kyvadla co nejvíc na opačnou stranu, může stát u dalšího kolapsu této země a AH má šanci zlikvidovat zemi, která z něj učinila superstar, podruhé. Inu – najít míru je asi těžké, je to jako s tou polévkou. Připomíná mi to kousek z písničky Boba Dylana:

You have to pay to get out of
Going through all these things twice

            No, nedejte mu za to Nobelovu cenu.

            Oběd s lidma z Porty Bohemica je, bohužel, krátký. Bohužel – protože je jich tolik a jsou fakt milí. Neumím si rychle zapamatovat větší množství lidí ani se s nimi napoprvé bavit jinak, než vytáhnout z rukávu staré, naučené historky, abych je bavil, je to nutkavá obsese, proti které se učím bránit, ale dnes to nevyšlo. A tak se dozvěděli víc oni o mně, než já o nich. Bohužel.

            Po prohlídce města Brémy jsme šli na kafe k Harmsům. Na kafe a vypůjčit si francouzský klíč a kombinačky a placatý šroubovák. Stříbrné kolo má totiž prasklou duši, takže je třeba koupit novou a vyměnit ji. A nářadí v domečku je k této duševní práci nevhodné. A jediný šroubovák zbytečně moc křížový.

            Vracíme se za tmy.

Read Full Post »

8

            Po tomto dobrodružství se mi nezdálo nic a ráno jdu na nákup. Supermarkety jsou tady úplně stejné jako kdekoli jinde. A vůbec se mi zdá, že multikulti vede k tomu, že cestování ztratí smysl. Ve frontě přede mnou stojí malá holčička, která mě, nevím proč, dojme, má trochu ušpiněné džíny, což je tady nezvyklé, i bundičku, vůbec působí chudobným dojmem, i ostatní, včetně prodavačky ji takto pozorují. Nemá vozík, nedosáhla by na něj. A košíky tady nevedou. Nakoupila tedy do batůžku, z nějž právě vykládá na pás pokladny, který jí sahá po oči, tři banány a jedno mléko. Je to blondýnka a mluví plynnou místní němčinou. Je tady sama.

            Doma se najím a jedu na kolo. Je hezky. Vlastně nezvykle hezky na to jak vysoko na severu jsem. V listopadu. Podle zpráv z internetu je tady pěknějc, než u nás doma. Modrá obloha nad ústím řeky Vezery, nad loděmi a jejich rozpaženými stožáry, modrá obloha pro plachtící křídla ptáků.

            Zítra má konečně přijet Mišička.

 

9

            Ani dneska se sen na pokračování nekonal. Přišel jiný zmatek. Ale jedna z epizod byla o tom, že umím chodit po vodě a připadá mi to normální. Až kamarád hajný z Horní Bečvy mi povídá: „Jak to děláš?“

            „Co?“

            „To chození po vodě?“

            „A jo. Nevím. Vtip je asi v šoupání nohama. A v rychlosti s jakou vklouzneš na hladinu, vydrží to jen chvilku…“

            „Ukaž…“ a zkouší to taky.

            Povede si mi ho to naučit.

            „Ty – a co kdyby sas tým živil, že bys to jako učil.“

            „A koho by taková hovadina zajímala?“

            „No, o jednom bych věděl,“ a potutelně mi (v tom snu) přivede adepta. Je jím současný český pseudo-premiér.

            „A kurva. Tendle.“

            „Ano, pane režisére, myslím, že tohle by se mi mohlo hodit, naučíte mě to?“

            Představa, že ho to naučím blbě a ten zmetek se utopí, je zábavná. „Jasně, a kolik zaplatíš?“

            „Vás na mě zajímají jen moje peníze?“

            „Jasně. Co jiného?“

            „Ty 4 mantry, co pořád opakuju, som myslel… sa mi podarily, ne. Vyhrávám s nimi volby.“

            „Mantry? To si na špatné adrese. Já učím chůzi po vodě, chápeš?“

            „Chápu. Za kolik?“

            „Miliardu. Bereš?“

            „Beru.“

            Vzal jsem si miliardu a zmetka utopil. Hezký sen.

Read Full Post »

Older Posts »