Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for the ‘Alena Ježková’ Category

Dnes se nebeské oko nad Brémami rozsvítilo, až bolelo do očí, skoro jako návrat do léta, ale to zas ne, bylo pořádně chladno. Mám u svého pokojíku balkónek, kam ráno v bundě vycházím psát s notebookem na kolenou. Popíjím u toho kávu, samozřejmě zdejší a skvělou. Protože i mí sousedé mají balkónky nebo aspoň okna, vůně kávy v tom ranním čase ovíjí celý dům. Bydlím v okrsku Alte Neustadt, to je přes řeku Vezeru naproti historickému městu. Čtvrť je to docela klidná, s ulicemi dvou nebo třípatrových domků, ty nejstarší jsou z počátku století. Je to jedna z lokalit, kam se město přirozeně rozšiřovalo po zbourání starých hradeb, takže v okolí jde najít pozůstatky typického brémského průmyslu 19. století, které mne baví objevovat. 

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 1blog3.jpeg.

Jako třeba starou továrnu čokoládovny Hachez, která nese jméno svého zakladatele. Dnes je opuštěná, výrobu přestěhovali jinam a areál nejspíš padne za oběť nové zástavbě. Nicméně luxusní značkovou prodejnu Hachez najdete ve starobylém domě naproti radnici a prodávají tu i tenké malé čokoládky ve tvaru lístečků, které se vyrábějí nepřetržitě už od roku 1923. Chutnají skvěle.

Obchod s kávou, čajem, kakaovými boby, ale i bavlnou, čajem, rýží a tabákem byl pro historické Brémy klíčový. Zboží ze zámoří, které přicházelo do Evropy přes brémský přístav, vysloveně čekalo na to, aby zde bylo také zpracováno, což se začalo dít už počátkem 18. století. V případě kávy to ale bylo později, ta má v Brémách tradici jen o něco málo víc než stoletou. Už ve dvacátých letech minulého století tu ale bylo na 250 pražíren kávy a některé ze značek zde dodnes sídlí: Melitta, Kaffee HAG, Tassimo či EduScho (dnešní Tchibo). 

Snad nejslavnější brémskou značku kávy vybudoval Johann Jacobs (1869 – 1958), který svou pražírnu otevřel v roce 1907. Nabízel rovnou deset různých kávových směsí, což byla na tu dobu velkolepá nabídka, a jeho rychlí kurýři na bicyklech doručovali čerstvě upraženou kávu po Brémách. V 60. letech už jeho syn Walter provozoval rozvoz kávy tisíci nákladními auty po celém Německu. Jacobs je dnes jedna z nejbohatších německých společností a potomci zakladatele jsou významnými mecenáši, přímo v Brémách dokonce založili soukromou vysokou školu Jacobs University Bremen. V historickém centru má Jacobs velký dům s dochovanou historickou čelní fasádou, zezadu se jménem svého zakladatele, v němž je dvoupatrová kavárna s malou pražírnou. 

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 3blog3.jpeg.

Überseestadt

Za historií zpracování kávy je ale třeba vydat se do brémského okrsku Überseestadt, kdysi vyhrazeného velkým průmyslovým areálům. Bylo kolem poledne, slunce svítilo, tak jsem vzala batoh a vydala se do Überseestadtu pěšky. Pečlivým prostudováním mapy jsem nabyla dojmu, že je to místo pohodlně dosažitelné po vezerské náplavce. Taky jsem viděla, že kdybych po proudu Vezery šla nějakých 60 kilometrů, dojdu až do Bremerhavenu, obrovského přístavu ve vezerské deltě, který staré přístavní Brémy v novém věku nahradil, ale to jsem z pochopitelných důvodů zavrhla. Ostatně pěší putování náplavkou mi začalo jít na nervy už tak po dvou, třech kilometrech, je to hodně monotónní, kolo by samozřejmě bylo mnohem lepší. Závistivě sleduju kolaře, kterých po náplavce jezdí docela dost, stejně jako v ulicích, kde mají vyhrazené široké červené pruhy na chodnících. Brémští kolaři jsou civilové, často i senioři, kteří jezdí v normálním oblečení a bez helmy a v košících mezi řídítky vezou nákup nebo psa, protože placaté Brémy jsou pro kolo ideální a bezpečný terén. Nicméně já kolo nemám, takže jsem šla po náplavce až do míst, kde bez varování končila obrovským areálem společnosti Kellogg’s, výrobce kukuřičných lupínků, kde panoval čilý stavební ruch a bylo tu všechno, co k tomu patří: bagry, jeřáby, dělníci. Později jsem se dočetla, že tu vzniká nová obytná čtvrť, ale gigantické silo Kellogg’s zůstane stát jako monument minulých časů. 

BREMEN, 01.08.2021, Urban Gardening, Gemüsewerft auf dem ehemaligen Kellogg’s Gelände auf der Überseeinsel © Joerg Sarbach

Přes stavbu se dalo projít i projet vyhrazenou stezkou, a tak jsem kráčela pořád dál, Vezeru po levici, mezi všelijakými brownfieldy, kolem zpustlých továren a rezavých kolejí pro nákladní vlaky, které kdysi zajížděly přímo do fabrik. V jednom nevyužívaném pivovaru byla vietnamská jídelna a na různých místech člověk potkával koutky a koutečky s polámanými židlemi a dřevěnými květináči s kytkami pro neviditelné obyvatele těch zapomenutých míst, pro členy zvláštních komunit, které tam nějakým způsobem přežívaly. 

Záplatovaná asfaltka mě svedla do nějaké dosud činné fabriky a vzadu byl najednou definitivní konec, za drátěným plotem jen řeka a líné volavky natahující krky a kormoráni na zablácených březích. Vytáhla jsem mapu a viděla jsem, že stojím na jednom z protáhlých mysů Vezery, na takovém divokém zubu, a že nejlepší bude se asi o kilometr vrátit a zahnout doleva na pevný břeh. Ale to už se ke mně řítila ostraha, zas tak moc argumentů neměli, protože žádné “nepovolaným vstup zakázán” nikde nebylo. Nicméně mě vyvedli s přátelským pokynem nach links, což už jsem věděla i bez nich. Rickmers Reismuhle, jmenuje se ta továrna. Dočetla jsem se, že před dvěma sty lety na divokém zubu řeky stával parní mlýn na rýži, který později získal pan Rickmers, kromě jiného zakladatel vlastní lodní společnosti, jež mu přivážela pěkných pár miliónů pytlů rýže ročně. Dnes je Rickmers Reismuhle jednou z největších společností na zpracování rýže na světě.

Nach links byla potom převážně nová zástavba, v jejímž stínu přežívaly ty pozoruhodné průmyslové pustiny vklíněné mezi čas “před” a “po”. Průmyslové areály se tu doslova před očima mění v moderní čtvrti s kancelářskými budovami a luxusním bydlením, podobně jako u nás pražský Karlín, Smíchov nebo Holešovice. 

Věděla jsem, že kdesi o pár kilometrů dál ještě dožívá vysloužilá fabrika Kaffee HAG průmyslníka Roselia, iniciátora brémské umělecké uličky Böttcherstraße, a protože jsem se Ludwigem Roseliem už hodně zabývala, cítila jsem jako profesionální nedostatečnost, že jsem Kaffee HAG na vlastní oči neviděla. Mapa mi ukázala, že je ještě asi tři kilometry vzdálený, ale bloudění už mě nebavilo, tak jsem potupně využila tramvaj, konkrétně trojku, která mě dovezla až téměř na místo po perfektně rovné přímce. A stál tam – úžasný pamětník, ročník 1906, také on vklíněný v čase “před” a “po”. Protože i Kaffee HAG čeká velká rekonstrukce a změna účelu: z pražírny kávy na jakési unifikované a moderní multifunkční centrum.

Cihlové budovy areálu mi ze všeho nejvíc připomínají pražské holešovické výstaviště, bývalá jatka. V ohromných industriálních budovách přebývá pár dílniček a prodejen, jedna s jízdními koly. A velké překvapení na závěr: na samém konci areálu se schovává malá pražírna značky Lloyd s útulnou kavárnou. Je to až dojemné, takový prcek v opuštěném molochu, a přesto Lloyd dokázal Kaffee HAG rozžít řemeslem, které se tu ještě nedávno ve velkém provádělo, a vůní čerstvě pražené kávy, kterou jsem cítila poprvé a udivilo mě, že voní spíš jako čokoláda.

Do pražírny, která sousedí s kavárnou, by mě samozřejmě nepustili, ale kapku víc jsem rozevřela pootevřené dveře a udělala jsem aspoň fotku provozu s pytli sklizené kávy čekajícími na zpracování. V kavárně Lloyd jsem si koupila kafe a vychutnávala jsem si ho venku, s výhledem na industriální krajinu. Provedla jsem taky větší nákup, protože malé firmy se mají podporovat a zvláště ty, u nichž člověk chápe, že mají smysl, že někam směřují a navíc něco připomínají a současně proměňují. 

Read Full Post »

Böttcherstraße je stometrová ulice v těsné blízkosti hlavního náměstí brémského Alte Stadt. Neznalý ji buď mine, což je věčná škoda, anebo ji pojme jako turistickou enklávu se zvláštní architekturou, zahlcenou obchůdky se suvenýry, od mýdel po umělecké sklo, kam se vnoří opojen přemítáním nad vhodnými dárky z cest. Znalci však vědí, že Böttcherstraße je unikátní projekt německé expresionistické architektury s pohnutými osudy jeho strůjce i hlavního tvůrce.

Bezkofeionový král

Na počátku téměř stoleté historie Böttcherstraße stojí německý obchodník s kávou a vynálezce Ludwig Roselius (1874 – 1943). Připojil se k rodinné firmě na dovoz koloniálního zboží a kávy a po otcově smrti převzal celý obchod. Jako první na světě vyvinul kávu bez kofeinu a v roce 1906 založil společnost Kaffee HAG na její výrobu. Záhy expandoval po celé Evropě. Bezkofeinová káva se tehdy stala luxusní a módní novinkou vyšších tříd, v Německu i proto, že perfektně vyhovovala stále populárnějším myšlenkám národního socialismu, neboť vzorný árijec holdoval tělocviku a zdravému životu bez alkoholu, cigaret i kávy. Ostatně Roselius byl příznivcem a podporovatelem NSDAP a obdivovatelem Hitlera, přestože do strany nikdy nevstoupil. Kaffee HAG zásobovalo svou “zdravou” kávou některé velké nacistické akce, například setkání členů Hitlerjugend v Norimberku v roce 1936, ale stejně tak její popíjení patřilo k bontonu ve všech salónech a lepších kavárnách tehdejšího Československa. Ale žádná nostalgie, značka HAG existuje dodnes a v Brémách po ní zůstal velký, dnes už opuštěný výrobní areál, který čeká na své další využití.

Rodin, Gaudí i art deco

První dům na Böttcherstraße zakoupil Roselius ještě před první světovou válkou a učinil z něj sídlo své firmy. Posléze skoupil celou ulici a přesvědčil brémské radní vizionářským plánem na vybudování umělecké kolonie pro řemeslníky, sochaře a výtvarníky s přilehlými dílnami a ateliéry, byty a domy ve stylu severoněmeckých cihlových budov. V letech 1922 – 1931 Roselius boural a přestavoval, až postupně přebudoval ulici v unikátní symbióze tradiční severoněmecké a expresionistické architektury. Velkým pomocníkem mu v tom byl sochař, malíř a architekt Bernhard Hoetger (1874 – 1949).

Hoetger po studiích strávil sedm let v Paříži, kde ho uhranula tvorba Augusta Rodina. V Rodinově ateliéru se seznámil s mladou německou expresionistickou malířkou Paulou Modersohn-Becker a zabýval se také díly architekta Antoniho Gaudího. Všechny tyto vlivy jsou jasně čitelné ve výtvarných i architektonických odkazech celé Böttcherstraße, i když na projektech několika domů pracovali jiní architekti. Sám Hoetger byl vyznavačem expresionistického směru, který bez ohledu na konvence vyjadřoval osobní pohnutí umělce i dynamiku tehdejší společnosti a jejího rychlého vývoje. Expresionismus měl obrovskou odezvu právě v Německu a zdejší výtvarné scéně vévodil před i po první světové válce. Z malířství se rozšířil do sochařství, architektury, designu, fotografie a filmu. 

Na Roseliovu objednávku Hoetger postavil v Böttcherstraße dva expresionisticky laděné objekty, největší architektonická díla své kariéry: Paula-Becker-Modersohn-Haus (1927) a palác Atlantis Haus (1931).

Dům Pauly Modersohn – Beckerové slouží jako památník jejího díla, uchovává největší sbírku jejích obrazů na světě. 

Atlantis Haus se nachází na opačném konci ulice. Roseliovou filozofií bylo podpořit myšlenku, že bájná Atlantida se nachází na dně Severního moře a byla obývána germánskými kmeny, což mělo dokázat nadřazenost německé rasy. 

Atlantis Haus je dnes součástí hotelu Radisson Blu, do jehož nitra jsem pronikla přes recepční stráž rázným krokem a s kamennou tváří. Podařilo se mi nalézt a nafotit skvostné Hoetgerovo točité schodiště ve stylu art deco, které se vine kolem zavěšeného světelného objektu. Věděla jsem, že ve třetím patře se nachází to nejlepší z paláce Atlantis, Himmelsaal neboli Nebeský sál. Ale jeho dveře byly beznadějně zamčené. Vědoma si však pohádkových naučení o nápomocných postavách, které jsou po ruce vždy a všude, vyhledala jsem a přesvědčila nějakého uklízeče, aby Nebeský sál odemkl a nechal mě tam chvíli rozjímat a fotografovat. 

Byl to úchvatný umělecký, a snad i duchovní zážitek. Himmelsaal má stropní klenbu vyskládanou z modrých a bezbarvých skleněných dlaždic do dekorativní mozaiky připomínající mýtické písmo. Dojem svatyně umocňuje čelní stěna se symetricky umístěnými monumentálními geometrickými reliéfy. Hoetger zde navrhl každý detail, včetně mříží na radiátory v podobě kruhových abstraktních kompozic. Směla jsem vystoupat i do kouzelného prostoru vyvýšené galerie s kupolí. 

Díky, neznámý uklízeči, a Hoetgerově umění má úcta. 

Ideje Ludwiga Roselia 

Koncepci a ideji Böttcherstraße se Roselius pečlivě věnoval. Všechno zde má své místo, svůj smysl a nějaké poselství. Mottem celé umělecké kolonie je řemeslná práce, obchod a umění. Historickým středem ulice je Roseliův dům, kam mecenáš jako výraz respektu k řemeslnému odkazu předků umístil muzeum se sbírkou dolnoněmeckého umění. Jiný dům je nazván U sedmi líných, podle pověsti o sedmi rolnických synech, kteří se vyhýbali práci tak, že cestovali po světě a získávali technické vynálezy usnadňující těžkou práci. 

Dva z největších nově zbudovaných domů jsou právě Atlantis Haus a jeho protějšek Robinson Crusoe. Fiktivní postava Robinsona byla podle Roselia výborným symbolem dobrodružného a průkopnického ducha, navíc dle Defoeova románu byl Robinson synem brémského obchodníka jménem Kreutzner, který se uchytil v Anglii a jehož jméno tam znělo Crusoe. Bezkonkurenčně turisticky nejpřitažlivější je Haus des Glockenspiels, dům se zvonkohrou, před kterým v určené časy dychtivě postávají hloučky turistů. Dvakrát až třikrát denně podle sezóny tu zahraje své melodie třicet zvonů z míšeňského porcelánu usazených ve štítě, zatímco v přední části domu se otáčí deset vyřezávaných dřevěných panelů zobrazujících slavné dobyvatele oceánu. 

Zvrácené umění 

V roce 1935 byla Roseliova Böttcherstraße napadena místní nacistickou stranou jako projev nežádoucího umění. O rok později byla i tvorba Pauly Modersohn-Becker označena jako zvrácená a celý soubor Hoetgerových budov v Brémách za monument zvrhlého umění. Aby svůj projekt zachránil, Roselius ho prohlásil za jakýsi skanzen toho, jak umění nemá vypadat, vstup do uličky dal osadit zlaceným reliéfem od Hoetgera s námětem Světlonoše a městské radě vysvětlil, že se jedná o alegorii Hitlerova vítězství nad silami temnoty. Nepomohlo to. Na norimberském stranickém sjezdu v září 1936 sám Hitler  “tento druh kultury Böttcherstraße“ ostře odsoudil a umělce Hoetgera dal vyloučit z NSDAP. A přitom Hoetger tou dobou již pobýval v Berlíně, očekával uznání a vstup mezi elity nově vznikající nacistické vlády… 

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 7bott.jpg.

Nacisté totiž expresionismus jako takový považovali za degenerovaný umělecký směr, dokonce v roce 1937 se expresionistické artefakty společně s díly ostatních pokrokových výtvarných směrů staly součástí výstavy Entartete Kunst – Zvrhlé umění, která putovala po Německu a Rakousku s cílem zesměšnit umělce a jejich díla. Pravdou však je, že mnohdy způsobila pravý opak. 

Mecenáš a vizionář Ludwig Roselius zemřel roku 1943. Byl alespoň ušetřen pohledu na svou milovanou Böttcherstraße v troskách, v nichž se ocitla po těžkých náletech na Brémy v roce 1944. Po válce byly budovy opraveny společností Kaffee HAG a později v 60. letech byly různě architektonicky upravovány. Celou Böttcherstraße kromě budovy Atlantis v roce 1989 zakoupila Sparkasse Bremen, brémská spořitelna, a učinila z ní majetek své nadace. Na druhou stranu by dnes byl Roselius jistě potěšen neutuchajícím zájmem návštěvníků a čilým obchodním ruchem, který zde panuje.

Read Full Post »

Brémská poutnice

Světlo v Brémách je po ránu bledé a obloha jako slepé oko. Postupně se jednolité nebe projasňuje a matně září jako mléčná žárovka, slunce se prodere tou bělostí až odpoledne, někdy taky vůbec. A tak je to zatím každý den, pokud dokonce jemně neprší, ale je teplo, deštík je vlídný a dá se v něm být i jít. 

Budu teď v Brémách celý měsíc díky laskavosti Pražského literárního domu a brémské Porta Bohemica, které pořádají autorské pobyty pro české spisovatele. Obě instituce jsou si dobře vědomy situace spisovatelů v Česku, z nichž si drtivá většina nemůže dovolit věnovat čtyři týdny pouhému psaní, protože si taky musí vydělávat na živobytí. Ale možná ještě hodnotnější než darovaný čas je vzdálenost, geografická a hlavně mentální, která teprve člověku umožní soustředěnou práci, ať už na nedokončeném, rozpracovaném, nebo novém rukopisu. Jeden takový rozpracovaný mám s sebou. Ale ještě jsem se do psaní nevnořila úplně, cítím, že nejprve potřebuju vnímat a osahat si město, kde teď budu. 

S měsíčním pobytem na jediném místě nemám zkušenost. I když ten časový rozměr je podobný mým poutím do Satiaga de Compostela, z nichž nejdelší trvaly pět týdnů. Jsem teď poutnice v Brémách, řekla jsem si, a je to opravdu v mnohém podobné i přes stabilitas loci, stálost místa, jak to mají někteří řeholníci, když při vstupu do řádu slibují setrvání v jediném klášteře. 

Podobně jako poutník procházím město mluvící ke mně povědomým, ale cizím jazykem. Objevuju jeho topografii – tady se dá jíst, tady skrýt, sem se ještě vrátím. Pozoruju zvyklosti místních – se svým školáckým auf wiedersehn neobstojím, čuuuuus, zpívají mi prodavači v  obchodech na rozloučenou. Nemám sice v batohu bedekr jako na poutích, ale mapu jo. Ostatně bedekry detailně popisující trasy do Santiaga jsem vždycky měla v němčině, protože anglické nebyly k dostání a české už vůbec. 

Dovoluju si tvrdit, že starobylým městům už předem rozumím. Jeden z důvodů jsou právě výpravy do Santiaga, kdy člověk prošel desítkami historických měst. Ovšem přicházet k městu z dálky a pěšky je něco úplně jiného, než se bez varování ocitnout na cizím vlakovém nádraží. To po ránu jdete lesem nebo mezi poli, na obzoru vyroste chvějivá silueta města a zdá se na dosah, za hodinku tam budu, pomyslíte si. Ale pak kráčíte několik dalších hodin a město je pořád vzdálené, snad je to opravdu přízrak, napadá vás, protože ve žhavém španělském vzduchu o různá zjevení není nouze. Konečně pole a lesy vystřídají nehezké aglomerace s projíždějícími kamióny, procházíte okrsky vesnických stavení a zahradních vilek, a pak uvidíte románské a gotické věže kostelů a víte, že centrum města je blízko.

Když přijedete vlakem do Brém, tahle je zkušenost samozřejmě na nic. Mne ale půlstoletí života na Starém Městě Pražském a nakonec i má hluboká vášeň pro středověká města vycvičily ve stopování a odkrývání minulosti, nedávné i vzdálené, a to je bonus, který se počítá. Protože každé evropské historické město vykazuje stejné schéma: kostel nebo rovnou katedrála, náměstí a radnice, hradby nebo jejich pozůstatky. Pokud chcete jakékoli město pochopit, je třeba začít v centru a v soustředných kruzích postupovat směrem k jeho okrajům. A odtud samozřejmě dál, do dalších čtvrtí, které bývaly samostatné a město je po zániku vlastních hradeb postupně spolykalo. 

Ve středověku bylo město často zobrazované jako živý organismus. V lidské podobě ta zobrazení vypadala tak: srdce – kostel či katedrála, hlava – radnice, žaludek – trh nebo tržnice, žíly a tepny – hlavní ulice. Oproti Praze centrum Brém tepe tlumeně, ale pevně. Malé množství turistů je jistě důsledkem covidové pandemie, ostatně i v Brémách se ve vnitřních prostorách dosud nosí roušky a číšník v restauraci kontroluje potvrzení o očkování, než vás pustí ke stolu. 

Srdcem přes tisíc let starých Brém je katedrála svatého Petra, mohutná a velkolepá, ale poněkud strohá zvenčí i zevnitř, protože je protestantská jako většina kostelů tady na severu. Tudíž houfy kamenných světců, jejich měkké náruče a řasnatá roucha se nekonají, ani zlaté a stříbrné vybavení. Je v tom pojetí jistá pragmatičnost a hlavně výraz ideje, že Bůh je cosi vážného a seriózního, žádná sranda. 

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 4-brecc81my-2.jpeg.

Hlavou starobylých Brém je fantastická, 600 let stará renesanční radnice, opravdu výstavní kousek překypující zdobností, spolu s pětimetrovou sochou kamenného Rolanda, strážce městského pořádku, kterého Pražáci znají v mnohem skromnějším provedení Bruncvíka z Karlova mostu. Na prohlídku radnice se musíte objednat v infocentru a při vstupu je rovněž pečlivě kontrolováno očkování. Nicméně ohromný zasedací sál z konce 17. století, vyzdobený bohatými řezbami a modely obchodních lodí, které městu přinesly obrovské bohatství, stojí za to.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 2-brecc81my-2.jpeg.
Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 6brecc81my-2.jpeg.

Brémský historický okrsek má oválný tvar. Na straně jedné ho ohraničuje široká řeka Vezera, na opačné straně obchodní třída Am Wall, která stejně jako pražské Příkopy vyrostla na zaniklých hradbách. Přesnou linii brémských hradeb dnes kopíruje vodní kanál ve tvaru poloviční hvězdy obklopený romantickým parkem, takovou protáhlou Stromovkou, s posledním dochovaným větrným mlýnem.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 5-brecc81my-2.jpeg.

Řeka Vezera je ovšem v historii Brém to nejdůležitější. Nebýt řeky a lodního obchodu, který Brémy zejména v 17. století přivedl k vrcholnému rozkvětu, nemohli bychom obdivovat ani pozůstatky jeho dávné velkoleposti. Záměrně píšu “pozůstatky”, protože opulentnost historických Brém nenávratně vzala za své za druhé světové války, kdy město zasáhlo celkem 173 spojeneckých náletů – zdejší loděnice byly strategickým cílem. Jak to známe z Drážďan, Berlína nebo Norimberka, i Brémy proto vykazují nelogické proluky ve starých masách ulic, také v samotném Alte Stadt, kde jsou měšťanské domy bez výstrahy střídané strohým tvaroslovím činžáků a moderních budov, dokonce celých prostranství a náměstí. Nicméně novodobá architektura je citlivá, výškově i co do materiálu sedí k rezavě cihlové klasice dochovaných loďařských domů, a člověka ani trochu neštve.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 1brecc81my-4.jpeg.

Psala jsem už, že poutnice sleduje topografii, bezděčně eviduje možná přístřeší a skrytá místa. Takže za těch pár dní už vím, že nejdostupnější toalety v centru jsou v obchodním domě Karstadt (kterému má mysl umíněně přezdívá Karlmarxstadt), nejlepší supermarket je REWE a nejkrásnější zkratka do centra vede přes alej stoletých platanů podél řeky. A byla to ryze poutnická intuice, která mne zavedla na malý dvorek vedle katedrály, do rajské zahrádky se sochou svatého Jakuba – poutníka. Brémy totiž leží na německé trase svatojakubské cesty do Santiaga. Dala jsem si tam kafe a byla jsem tím prolnutím světů tak unešená, že jsem číšníkovi místo danke řekla po španělsku gracias.

Takže genau, teď jsem brémská poutnice.

Read Full Post »