Trápím se v Hamburku s rukopisem. Dobře jsem věděla, proč ho v Praze neotevírám, je jednak nedostatečný a nehotový, ale hlavně mě mučí.Když jsem text začala před pár lety psát, chtěla jsem se v těch událostech vyznat, porozumět jim a zachovat, co by se (a stačilo by jen málo), ztratilo úplně.
Paměť je divná věc, dokáže vytáhnout na světlo hluboko zasuté detaily, ale nejen detaily věcí a událostí, ale i myšlenek. A ještě divnější věc je text, který jako by měl lepší paměť než sama hlava a usvědčuje člověka z toho, jak něco nedovede říci, jak sám sobě nerozumí, jak neví nic.
Zde je ještě jedna ukázka z Příběhu v řeči nepřímé:
Jednou jsem se v Plzni potkala s bratrovým nesjtarším synem Vojtou. Zavedla jsem ho do ulice Na Parkáně, šli jsme po navigaci nad mlýnskou strouhou a já jsem Vojtovi vyprávěla o starém cikánovi dole v domě, který babičce nosil uhlí, a o panu učiteli, kterého jsem nikdy neviděla. Bydlel za zdí babiččina bytu v pokoji, který byl s babiččiným spojen dveřmi, před nimiž stálo kanape zvané Velbloud. Když jsme s bratrem moc řádili, napomínala nás babička, že musíme být potichu, že to pana učitele ruší. Ten byt 4. kategorie se suchým záchodem na chodbě a výlevkou ve tmě za dveřmi byl rozdělený mezi dva staré lidi, kteří se vůbec nestýkali… Vojta nic z toho nevěděl, táta mu o tom nikdy nevyprávěl, nevěděl nic o těch lidech ani domech ani to, že nemocnice, kterou nedávno zbourali a teď na jejím místě zeje v zemi obrovská díra z níž trčí armatury betonových základů nějakého hotelu, byla památkově chráněné dílo významného architekta. Bože můj – bratr nevyprávěl svému synovi o vlastním dětství, a já, která jsem dětství žila jinde, to tady dneska doháním. Bratrův nejstarší syn svého otce nezná….
V domech Na Parkáně nikdo nebydlí. V bytě naší babičky je sekretariát jedné mocné politické strany.
Už jsme byli plnoletí a máma žila v Praze, ale v Chodově stále ještě byl domov, hnízdo společně vytvořené, bezcenné milé věci na známých místech. Máma jezdila za Saulem do Chodova, už ne každý týden, ale alespoň jednou měíčně, a ten dobře rozuměl své situaci a byla asi rád, když přijela aspoň někdy. S kým a jak máma žije, se neptal, věděl jen to, co sama řekla. A máma toho o sobě nikdy mnoho neříkala, nesvěřovala se, ani sama se moc neptala. Vozila z Prahy Svědectví a Listy, které se musely přečíst od pátku do pondělního rána, kdy se vracela časně do Prahy. Četla je Káťa i její muž , který je někdy přečtené přinesl mámě ve čtyři ráno na nádraží. Pak měl Saul druhý infarkt a zemřel.
Pohřeb měl v Plané, sešlo se mnoho lidí z Chodova i celého okresu, byl všude známý, měl autoritu, žil tu od konce války. Člověk jako on byl v tom pohraničním okresním městě vzácnost, byl by vzácnost i jinde, ale zde byl úplně výjimečný, už tou svou elegantní bílou hrdě vztyčenou hlavou. Máma na pohřbu plakala, jak jsem ji nikdy v životě plakat neviděla, ani na babiččině pohřbu. Moje matka nebrečela pro každou maličkost, netekly jí slzy v kině ani se jí netřásl hlas, když se zlobila. To všechno se dělo mně a máma mě při tom napomínala, že se mám ovládat. Sama byla korektní, věcná, nesentimentální. Teď ale usedavě plakala nad ztrátou své největší životní jistoty, lásky, opory, nad smrtí člověka, který jí byl přítelem a otcem, když už přestal být milencem a mužem. Úroveň její existence tím pohřbem sestoupila o dvě patra dolů a nikdy už se nepozdvihla: v tu chvíli to věděla a na chvíli si zoufala nad tou představou.
První bratrova žena Vlasta byla o něco starší než on a když se poznali, studovala medicínu. Bratr šel na dva roky na vojnu a celou ji promarodil s dýchacími obtížemi, o nichž se teprve později zjistilo, že je to astma. Vojenští lékaři na to nepřišli, anebo možná přišli a bylo jim to jedno. Později se na tak těžkou alergii dala získat modrá knížka, bratr to musel vydržet na vojně celé dva roky. Když se vrátil, chtěl se ženit, Vlasta mezitím dostudovala a dostala ordinaci na poliklinice v Plané, kam musela dojíždět. Bratra hýčkala a obsluhovala, a on, ačkoliv k tomu z domova vůbec nebyl vychovaný. si to nechával líbit, dokonce to i vyžadoval, můj bratr, v dětství trpící chorobnou nechutí k jídlu, nalezl zálibu v rafinovaných pokrmech a Vlasta mu je vařila, až se začal podobat našemu tlustému mrtvému tatínkovi. Můj bratr byl hezký už jako dítě, jako mladík byl neodolatelný a i teď mu záleželo na zevnějšku, aby netloustl, byl ochoten spíš běhat než nejíst. Spíš jezdit na kole než nepít.
Bratr pil moc, už kdysi, když jsme ještě byly s mámou v Plzni a on tam přijížděl a já jsem kryla, že není vždycky střízlivý. Bylo mu sedmnáct, já, o rok starší, jsem o alkohol tenkrát vůbec nestála, ale bratr pil. Chodit na pivo bylo pro něj úplně běžné. Jednou si na řepné brigádě usekl celý první článek prstu, seděli jsme spolu na chirurgické ambulanci fakultní nemocnice, bratra pak ošetřila primářka ortopédie a matka jednoho našeho kamaráda, a kde je naše maminka, proč tady s námi není? Pak spolu s tím medikem, který se o bráchu tehdy postaral, vypili proti bolesti celou láhev vodky, nikoho tenkrát nenapadlo, jak je to nebezpečné. Nebezpečnější než prášky.
Máma bratra z ničeho nepodezírala, proti mně byl přece ještě dítě, a když nám v neděli večer vyplácela kapesné, smála se, že brácha neví, zda ho má utratit za pivo nebo za bonbóny.
Rodinný hrob na Ústředním hřbitově je olemován rozpadajícím se umělým kamenem, není na něm deska ani číslo, natož jméno. Na rozpadajícím se rantlu stojí něco jako vázička z pálené hlíny a v ní vyšisovaný umělý tulipán – přišel mi k svátku gratulovat Olda….Rodina N., bezvýznamná mezi bezvýznamnými, jako by ani nežila, nic za ní není, nezbyly žádné památky, vzpomínek málo, nemáme nic z babiččina inventáře, i červenobíle kostkovaná smaltovaná slánka zůstala někde ztracená na bratrově pouti domácnostmi různých žen.
Hrob jsme s bráchou zdědili po babičce, ale nikdy jsme dědictví řádně nepřevzali, o hrob se nestarali. Vlastně jsme ho chtěli zrušit, ale pořád jsme to odkládali, nechtělo se nám do toho zařizování. Tak ho teď máme. Pro mě byla babiččina památka v té ulici, kde dnes je místo zbourané nemocnice díra do země a v domě, kde jsme trávili vánoční prázdniny, je sídlo politické strany. Tam pro mě spolu s babičkou zemřela i stará Plzeň, vycpaný medvěd ve výloze obchodu s medem, podivné stromy s dlouhými lusky, černá věž a velká pumpa na ulici. Tátovu památku nemám nikde.
Je taková zvláštní doba mezi generacemi, když děti už mají vlastní rodiny a rodiče jsou ještě stále v aktivním provozu. V této době žila naše matka v Praze se svým novým mužem, kterého jsme s bratrem přijali jako fakt. Můj bratr Vít žil zdánlivě život spořádanější než já. Měl dobrou ženu Vlastu, zubařku, nový byt a sám se snažil pomáhat v péči o rodinu s malým synkem Vojtou, s tím, který jako dospělý nic neví o rodině z otcovy strany. Vojta byl od narození postižený atopickým ekzémem a alergiemi na všechno možné, to zdědil po tatínkovi, ale v jeho případě se tím lékaři zabývali. Nemohl prakticky chodit do školky a jeho maminka, chtěla –li dospět k atestaci, musela začít ordinovat. Můj bratr si našel zaměstnání s nočními směnami, dělal strojníka na čističce odpadních vod, byla to práce dělnická, v odporném prostředí, ale bratr ji vykonával v zájmu rodiny a svého volného času. Byly to hlavně noční směny.
Na téže čističce jsem kdysi v laboratoři pracovala i já, abych si vysloužila doporučení ke studiu, brzy jsem to ale vzdala. Brácha to vydržel. Když měl volno, přijel k nám a těšil se, jak bude pít s mým mužem. Bratr byl dětina, toužil po komfortu, po socialistickém luxusu, který dnes vystavují výtvarníci nejmladší generace jako obraz největší pokleslosti a duchovní bídy té doby. Biafry ducha, jak se psalo v samizdatech, které máma vozila z Prahy. A jeho žena, doktorka medicíny, se konzumnímu pohodlí nebránila. V bytě v paneláku, který dostali náhradou za bohémský příbytek, zařízený ještě mými a máminými společnými silami, se zařídili jako všichni ostatní obyvatelé toho domu, vesměs policajti a důstojníci, protože kdo v té době dostal byt? Koupili si sedací soupravu a koberec přes celou plochu pokoje a obývací stěnu. Ten starý dům v asančním pásmu, i celá ulice, ba celý blok byly zbourány v zájmu autobusového nádraží, které se tam rozprostřelo, a z toho nádraží denně jezdila bratrova žena Vlasta ordinovat do zubní ambulance v Plané.
Bratr chtěl panelákové pohodlí, hifi věž a televizi, ale ze všeho nejvíc chtěl ochranu a péči, zůstal pořád mladším bratrem. Přivydělával si na ten svůj luxus brigádami v lese, práci mu zadával můj muž. Jezdil k nám i s malým Vojtou jako domů a Vlasta za ním po práci přijížděla, asi nebyla nadšená, když se měla trmácet ještě kamsi na hájovnu, ale nikdy nic neřekla. Logicky by měl spíš bratr Vlastě dělat zázemí, vždyť ona byla živitel rodiny a měla mnohem náročnější zaměstnání než on, vstávala v pět ráno a celý den stála u zubařského křesla, ale bylo to naopak – zázemí dělala ona jemu. Bratrovi u nás nic nechybělo, mohl tam s malým Vojtou klidně být jak dlouho by chtěl, mohl ho tam i nechat, když musel do práce, a zase se vrátit, mohl nechat Vlastu, aby se doma vyspala a odpočinula si po celodenní šichtě v ordinaci – ale to nedokázal. Musel ji mít po boku. Za zadkem, řekl by můj tehdejší muž, dobrodruh, schopný vydržet samotu jakkoli dlouho.
Vedli noční debaty u piva, bratr toužil po věcech a můj muž mu říkal, že je jako dítě, které chce to, co nepotřebuje, bratr záviděl venkovanům, zbohatlým na přikrádání ječného šrotu v kravíně pro vlastní prase, jejich přístavby a nevkusné zahradní krby, a můj muž se mu smál, bratr po pátém pivu i uznal, že je to hloupost, ale nemohl si pomoci. „Tak řekni pravdu, ty bys nechtěl mít trošku víc pohodlí?“ zeptal se jednou mého muže, zvyklého spát venku ve skalách a všechny věci mít v batohu. A můj tvrdý bezohledný muž řekl se smíchem: „Opravdu, nechtěl.“
V té době máma dohromady nevěděla, co je s námi. Vybírala si z našeho života to viditelně lepší a pro mě nepochopitelně pohlížela s větší sympatií i důvěrou na bratrův maloměšťácký panelákový život než na moje dobrodružství na hájovně. Ale ani my jsme nevěděli nic o tom, jak žije naše matka, nic o jejích citech ani o jejích bolestech, neznali jsme její přátele a nesdíleli její zážitky. Existuje fotka: máma slaví padesátiny, sedí na lavičce před hájovnou, kolem ní děti, moje tři a bráchův malý Vojta, všichni mají rozsvícené lampióny a naše máma v džínách a kostkované košili na těch padesát vůbec nevypadá. Někde za obzorem, ohraničeným majestátními stromy, se rozprostírá šedá a nepřátelská normalizace, žádný z nás, snad kromě bráchovy ženy Vlasty, která je zubařka, nemá před sebou perspektivu, všichni jsme uvízlí u dna společnosti, máma na žižkovském nákladovém nádraží, brácha na čističce odpadních vod a já v lese, a přesto se smějeme a jsme v tu chvíli docela šťastní.
Nejbližším bráchovým pozůstalým byl jeho nejstarší syn Vojta, jediný v čase jeho smrtu plnoletý. Jeli jsme spolu na plzeňský hřbitov a našli rodinný hrob, stačilo doplatit dlužné roky a mohli jsme ho dál užívat. Vojta projevil přání, aby tam byl brácha pochován: tedy, jeho popel. Vedle popele našeho otce a popele babiččina. Dobře, měl nepořádek v životě, ať má pořádek aspoň po smrti, budou zase s tátou spolu, jako v Praze, když bydleli v úzkém pokojíčku se psem Rexem, rybičkami a kočkou. Nechám hrob opravit, převedu hrob na sebe, zavedu pořádek mezi oběma bratrovými rodinami. Slibuju.
Pak asi za týden volám, kdy tedy má brácha pohřeb, a dozvím se, že pohřeb nebyl a nebude, brácha byl spálen bez obřadu, domluvily se na tom máma s Vlastou.
Vojta mluví do telefonu skoro dětským hlasem a já nemám slov. O čem jsme to tedy na hřbitově mluvili? Sebevrah, který se utrápil tím, že nedovede být nikomu užitečný a nikdo o něj nestojí, to má teď vlastní matkou a dětmi potvrzené. Strašně se zlobím, chystám se, jak přijdu k mámě a všechno jí to vyčtu, ale když ji vidím ztracenou v křesle uprostřed pokoje, nedokážu to. O bráchu jsem se vždycky starala já, spolu jsme jezdili na prázdniny, chodili na brigády, hráli divadlo, spřádali plány. Ale do jeho posledních věcí mě mluvit nenechali. Tak tedy hrob.
Vlastě nemám co říkat, její věc to nebyla, a tak ji jenom požádám, zda by mi neposlala kopie dokumentů o bratrově smrti. Pošle mi celou policejní zprávu, v níž čtu i tohle Opatření:
Vít N., trvale bytem…… byl nalezen mrtev v pronajatém bytě č.8 ve třetím patře domu v ulici Olšová v T. na sedací soupravě v obývacím pokoji s řeznou ranou o délce cca 4 cm na zápěstí levé ruky, kdy zemřelého nalezli pracovníci přivolaného výjezdu HZS , kteří se do bytu dostali za pomoci žebříku otevřeným oknem v obývacím pokoji, kdy bylo zjištěno, že vstupní dveře do bytu byly uzamčeny, klíč byl zastrčen v zámku zevnitř a dveře byly zajištěny bezpečnostním řetízkem.
K případu byli přizvání tři znalci z oboru soudního lékařství, aby zjistili:
Co bylo bezprostřední příčinou smrti jmenovaného a kdy ke smrti došlo?
Jaké zranění jmenovaný utrpěl a na které části těla?
Zda lze vyloučit na smrti jmenovaného cizí zavinění?
Zda jmenovaný trpěl nějakou chorobou a zda tato choroba a do jaké míry měla vliv na příčinu smrti?
Provést vyšetření v oblasti toxikologie a alkoholu
Zjistit krevní skupinu zemřelého
Případně další okolnosti, které považují znalci za nutné uvést
Odůvodnění:
V uvedené věci nastala nutnost znát přesnou příčinu smrti, když smrt podle předběžného sdělení lékařů nastala z důvodu vykrvácení z řezné rány na zápěstí levé ruky pravděpodobně vlastním zaviněním.
Tuhle strašlivou zprávu matka nikdy neviděla, takže si nemohla pomyslet, jak strašně asi bráchovi bylo ten večer, kdy se rozhodl k činu, popsanému v policejní zprávě. A nikdo – kromě cizích soudních znalců – se nezamyslel nad tím, co bylo bezprostřední příčinou smrti jmenovaného. Jestli to bylo delirium tremens, hrůza ze sebe sama, zoufalství, vztek nebo třeba i to, že se v pravou chvíli nikomu nedovolal? Mobilní telefon byl vybitý, ale výpis hovorů nikdo nezkoumal.
Jaká zranění utrpěl? Nesčetná, páni tři soudní znalci, zlomeninu pažní kosti při opilém pádu ze schodů na návštěvě u známých když mu bylo 25 a zlomeninu loketní kosti při opilém pádu z kola ve třiceti a prasklou lebku po zmlácení hospodskou verbeží, kterou se nikdy nepodařilo vypátrat, protože mlácení nikdo neviděl, bráchu našli v noci v bezvědomí ležet na náměstí. To se stalo, když mu bylo dvaačtyřicet. A četné monokly a podlitiny od pádů na schodech a na chodnících – ani to nechtějte, páni tři soudní znalci, vědět, nechci to vědět ani já.
Cizí zavinění na smrti jmenovaného vyloučit nelze, byť každý si za svůj život můžeme sám. Bráchovu smrt však spoluzavinili oba naši rodiče, protože si nás rozdělili, táta, že ho tak brzy opustil a umřel, i máma, která to naše rozdělení dopustila a pak už ho nikdy nepřijala do náruče a tím ho poslala hledat mateřskou ženu. Obě jeho ženy, které se matce tak podobaly, které přijaly její roli, již nemohly uhrát a proto nebyly s bratrem šťastné, ani on s nimi. I já, která jsem ho nedokázala poslat na léčení, kde by se třeba dostal nejen ze svého pití, ale hlavně ze své nedospělosti ( jestli je to vůbec možné).
A chorobou jmenovaný trpěl, bylo to neprožité dětství, nedospělost, lítostivost, sobectví, všechny ty problematické vlastnosti naší babičky a táty spojené ještě s vlastnostmi naší matky, s praktičností až přílišnou a zálibou ve vlastní kráse. Můj bratr byl mimořádně hezký muž, to říkala i vrátná, když za mnou někdy přišel do práce.
A vyšetřením v oblasti toxikologie a alkoholu se soudní znalci ani nemusejí obtěžovat, kolem se válely lahve a koberec byl zkrvavený i pozvracený, byla to spoušť, jakou svět neviděl, střízlivý člověk by takhle ze života neodešel.
Výsledek pitvy už jsem se nedozvěděla, ale je to jedno, vždyť stejně všechno vím.
Ani nepotřebuju znát případné další okolnosti, které by eventuelně znalci mohli uvést. Jen bych potřebovala vědět, jak se s tím vším mám vypořádat.
Po padesátce, kterou máma oslavila v normalizačním roce 1983, jí nastalo období neustálých úrazů. Její tenké a lehké kosti, štíhlé nohy a dětsky tenká zápěstí, se zlomily při jakémkoli pádu. Tak si jednou zlomila ruku na výletě k Černému jezeru, uklouzla na zledovatělé cestě a jen to křuplo. Nebylo by to nic tragického, kdyby kost normálně srůstala, ale nesrůstala, po šesti týdnech života s těžkou sádrou, která svou vahou mámě působila ztrnutí šíje a bolesti krční páteře, následoval rentgen, který ukázal, že ruka se nezahojila, musí se operovat, kost zpevnit šroubem. V té době běžel v televizi seriál o ortopedickém oddělení okresní nemocnice, kde se skvělému týmu lékařů dařilo zachraňovat údy a klouby a ještě mezitím rozehrávat své rodinné a milostné peripetie. Mámě operovali ruku v Praze v Krči, bylo to velmi bolestivé, hlavně potom, a nastalo další dlouhé období ruky v sádře. Máma si zlomila ruku v zimě, teď už byl máj, ruka pořád v sádře, všechno krásně kvetlo a máma přijela nám na návštěvu. Přijel i brácha s rodinou, měla nás pěkně pohromadě. Brácha v tu dobu pracoval u veterinární správy, objížděl v kraji kravíny a často se zastavil u nás na kus řeči, vozil mě služebním autem s dětmi k doktorovi, zpátky jsem vzali nákup, hodně jsem si v té době pomáhali.
Máma běžně spávala v pokoji pro hosty, který byl úplně vzadu na konci chodby, měl okno do zahrady a bylo z něj blízko na záchod. Tentokrát se ale uložila v kuchyni, odkud bylo blízko do koupelny, ale hlavně tam bylo tepleji a když člověk nemohl spát, mohl si snadno uvařit čaj, rozsvítit lampu, číst si nebo jít něco dělat. Máma měla ruku v pásce, bolelo ji za krkem, od krční páteře ji bolívala hlava a také rozvrtaná kost o sobě dávala zprávy. Bráchova žena Vlasta odešla spát do pokoje pro hosty a já s dětmi do naší ložnice, brácha s mým mužem otevírali jedno pivo za druhým, už nás to s nimiá nebavilo, tak jsme rozpustili sešlost. Všude někdo spal, ven se jim nechtělo, tak si vlezli do koupelny, do vany si dali dětský stoleček, vzali si tam i našeho psa a uspořádali si bezvadný mejdan. Za tenkou příčkou v kuchyni ležela na kanapi máma s bolavou rukou a všechno slyšela. Všechny ty opilecké řeči, které nesnášela, ani když jí bylo dobře. Jemně je napomenula, nechtěla konflikt, necítila se na to, ale oni si nedali říct a kouřili a zvonili lahvemi a zpívali. Nevěděla jsem nic, do dětského pokoje to nebylo slyšet, jen jsem ráno viděla ty následky v koupelně. Máma to skoro nekomentovala, dokonce ani neodjela. Proč jí to brácha udělal? Od mého muže to byla normální schválnost vůči tchýni, ale co vedlo bratra, který byl přece vždycky mnohem hodnější než já v našem společném dětství, k takové bezohlednosti? A jako to, že jim máma strašně nevynadala? Bála se konfliktu, aby nepadlo něco, co sama nechce ani vyslovit ani slyšet?
Dědictví po bráchovi představovalo poslední výplatu, jízdní kolo, starou televizi, pár stovek v peněžence, staré auto a asi sto padesát tisíc dluhů. Překvapilo mě, když mi máma jednoho dne řekla, že se mám připravit na to, že budu obeslána jako dědic, protože ona i bratrovi synové dědictví odmítli. Jak to, to je možné? No ano, jsou to hlavně dluhy. Ale stejně – to opravdu nikdo nechce nic po něm, nikdo nechce uvést do pořádku to, co zbylo? Ani máma? A co Vojta, který chce mít rodinný hrob? Jak si představuje, že budeme mít hrob, když nevyřídíme dědictví? Hrob, který je dosud napsaný na naši babičku Magdalénu, který jsme s bráchou zanedbávali a u kterého jsme se s Vojtou dohodli, že ho obnovíme? Jak ho můžeme obnovit, když se jeho půlky bráchovy děti zřekly?
Řekla jsem mámě, že dědictví po bráchovi přijmu. Vždyť to není tak hrozné, dluhy se splácejí jen do výše aktiv a poplatky se neplatí žádné. Jde jenom o to, vyřídit ten úřad.
Do Chodova mě vezl můj dospělý syn, u soudu bylo to jako lekce občanské výchovy pro pokročilé, odtáhli jsme starou škodovku, převzali kolo, sepsali dluhy. Výslovně jsem do dědictví nechala zapsat ten hrob. U tohoto soudu se rozváděli moji rodiče.
Odjeli jsme do Plzně, nechala jsem hrob přepsat na sebe a zaplatila všechny dlužné poplatky za celá léta. Na tomto hřbitově jsme s mámou nikdy nebyli. Já tady rozhodně pohřbená být nechci, říkám synovi, ale chci mu hrob ukázat. Nemůžu ho najít, už po kolikáté, lavička, bříza – nebo lípa?- pumpa, oddělení 52 nebo 72, kovová cedulka je zrezlá. Promiň, synku, že bloudím, nechtěla jsem to, pro mě za mě by žádný hrob nebyl, rozsypala bych bráchu v noci v Mlýnské strouze, tam, co bydlela babička a kde jsme se honili s malými cikáňaty a jejich psy.
Dopis z 15. října 1975
Dítě,
… pokus se pochopit, že zatím ještě se nemůžu na tebe vykašlat, že na mně závisíš když už ne jinak, tedy ekonomicky, protože oběti, které podstupuju v zájmu našeho budoucího bydlení, jsou i pro tebe. Holčičko probuď se a neber si mě na svědomí, vždyť si přece nemůžeš stěžovat na to, že bych byla pro tebe projevovala málo pochopení. Máš v sobě hodnoty, které jsou výsledkem usilovného snažení všech lidí, kteří se podíleli na té výchově…
Maminko,
.. do práce chodím, samozřejmě. Pochybuju, že by můj šéf zopakoval to, kvůli čemu jsme onehdy na sebe syčely – ono se nemá nic přehánět. Zvláště pak to, že bych se měla naučit pracovat – to se snad neříká ani v afektu ani žertem. Nemyslím, že by bylo dobré se někde scházet a něco si mermomocí honem slibovat a vysvětlovat. Fakt je, že na některých věcech se prostě teď dohodnout a shodnout nedokážeme. Tož se snažme se shodnout pokud možno v klidu na tom, v čem to jde.
Proč píše máma o svém úsilí koupit v Praze dům pro sebe, svého nového partnera a jeho dceru s eventuálním bytem pro mě jako o oběti? Je to její vůle, její nová perspektiva, žádná oběť. Proč to tak nazývá? V Plzni v našem starém bytě bydlí brácha, já jsem v Praze u známých na kuchyňském kanapi, nikdo mi neklade jiné a další podmínky, než jaké si kladu já sama, a žiju normálně klidně bez domova a bez perspektivy. Už dávno jsem samostatná a zodpovídám si za sebe, už od patnácti let, a už se nikam nehodím. Můj průšvih v Praze začal tak, že jsem svého budoucího muže, s nímž jsem tehdy začala chodit, přivedla na návštěvu. Chtěla jsem ho představit a jemu představit svou rodinu, mámu, na niž jsem byla pyšná, a tetu Alenu, kterou jsem měla ráda, ale nebyli jsme vítáni.Zejména strýc, tetin manžel, se choval velmi chladně. Ale proč? Co jsem udělala špatně? Nemám snad vodit návštěvy někam, kde nemám žádné právo, kde jsem jen trpěná? Ale vždyť je to byt po mé babičce, kde jsem trávila každé prázdniny, kde všechno znám. To přece není možné, že bych tu neměla žádné právo!
Začali jsme do bytu chodit v noci tajně, až to pochopitelně prasklo a strýc, který mě neměl rád, aniž bych věděla, proč, mě vyhodil uprostřed noci. Udělal dobře, takhle by to nešlo.Byl to opravdu veselý běh noční Prahou pryč od rodiny, v té pokrytecké době.
Podle tehdejšího názoru mé matky moje osobnost je dílem lidí, kteří do mě investovali své úsilí, jako by mě nebylo, jako bych sama neměla žádný talent ani vůli. Jako bych na svých dvacet let nebyla dobrá, samostatná a nadaná, sakra, a jakoby to všechno nezkazily komunistické stranické prověrky a vyhazovy a moje a bráchovo nedoporučení ke studiu, bez něhož se opravdu studovat nemohlo. Jako bych byla jen zmařená investice, změnila jsem se v toulavou bytost bez domova, jejíž všechny kvality se ztratily v tom, že nedokázala přijmout režim v bytě své tety, který spočíval v tom, že tam sice můžu bydlet, ale nesmím si tam nikoho přivést. Zatímco bratr v Plzni nemírně pil v péči různých slečen, s nimiž tehdy chodil, já jsem se stala v Praze vyvrhelem. A naše matka řešila vlastní život a říkala tomu oběť.
Najednou se stydím za tyhle myšlenky, už jsem to dávno zapomněla. Máma mého skandálního muže nakonec přijala, napětí sice mezi nimi bylo, ale spíš od něj k ní než naopak. Rezignovala na naši budoucnost, beztak zatlučenou kádrovými posudky, a zcela se přeorientovala na domácí záležitosti. Možná ta oběť, o které mluvila, bylo tohle, ta změna orientace na maloměšťáckou péči, na starost o bydlení a novou rodinu. Nevím, jestli máma byla v té době šťastná, jestli svého nového muže milovala. Já jsem šťastná nebyla, svého budoucího muže jsem nemilovala, byli jsme dva sobě podobní bezdomovci, žila jsem ze dne na den v dosud nepoznané lhostejnosti. Vlado se živil natíráním věží, střech a výškových staveb, o víkendech jsem chodila s ním, abych se zaměstnala, vždyť v bytě u známých, kde jsem měla lůžko na kanapi v kuchyni , jsem neměla co dělat, a jezdit domů – kam? Tak jsme natírali mansardy na domě nad Národní třídou, s kýblem a válečkem na tyči jsme přeskakovali ve výši pěti pater nad nárožím Národní a Perlovky, dole byl obchod sklem a porcelánem, na rohu postávaly socialistické prostitutky a já jsem se vůbec nebála, ani při pomyšlení, že uklouznu a spadnu, Možná jsem si to i přála.
Ani Vlado, otec mého očekávaného dítěte, mi v přeskakování mansard nebránil, možná i on si říkal, že by můj pád na chodník všechno vyřešil. Dneska se toho tolik namluví o tom, jak se má cítit dítě v matčině břiše, jak záleží na prenatálním životě – vzpomínáš si, můj nejstarší synku, na svůj prenatální život při letu ze střechy na střechu?
Jednou za měsíc jsme se scházeli všichni v Chodově, Saul nám vyprávěl, co přečetl německy v Souostroví Gulag, s bráchou jsme šli do kina a sdělili si cestou všechny svoje trable. Jak to asi bylo mezi oběma matčinými muži? Saul v Chodově myslím nevěděl konkrétně, jak máma v Praze žije a s kým, řekla bych, že se neptal, a máma to uhrála svou praktickou domácí politikou, spočívající ve vaření, prádle, úklidu a večerním povídání o tom, co bylo v německé televizi. V neděli odpoledne k nám chodila Káťa se svou rodinou, už měla dvě děti, a večer se odjíždělo.
Máma potřebovala vídat Saula, svého ochránce a ctitele, potřebovala se poradit s jeho šedivou elegantní hlavou o věcech, které stejně rozhodovala sama, jen pro ten pocit záštity a milujícího dozoru. S tímto láskyplným dohledem ji Saul vypravoval v neděli za jiným mužem, což sice nevěděl, ale bezpochyby tušil. Od začátku věděl, že máma jednou odejde za jiným mužem, a proto taky k sobě pozval Káťu. Ale kdo mi vysvětlí, že moje matka, která vedla život s dvěma muži, se pohoršovala nad tím, když jsem si já toho svého přivedla jako návštěvu, a kladla mu za vinu, že nedal na její slova a přišel znova? Protože muži, kteří ji milovali, nikdy neudělali nic proti její vůli.
To jenom já. A ani já jsem jí nikdy život se dvěma muži neměla za zlé. Svět kolem nás byl tak rozháraný, že si člověk vůbec netroufal soudit, jak se má správně žít. Brácha nikdy o mámě nemluvil kriticky, buď ji tak neviděl, nebo se v hloubi duše bál, že kdyby začal, skončilo by to katastrofou.
Hrob na Ústředním hřbitově vypadá tak obyčejně a uboze jako domácnost naší babičky v ulici Na Parkáně.
Když brácha odešel na vojnu, dostali obyvatelé všech domů v té historické ulici úřední výpověď. Zatímco brácha se mučil v přijímači v Brdech, babička zemřela. Kočku si vzala příbuzná sestřička, ale nedovedu si představit, jak spolu vyšly, kočka byla velmi nepřizpůsobivé zvíře.
Byt jsme museli vyklidit, brácha na to dokonce dostal z vojny volno. Moc věcí tam nebylo, ale ani to málo jsme neměli kam dát. Nějaké skříně jsme rozdali kamarádům, tomu nejlepšímu, který nám se vším pomáhal a kdysi zachránil bratrovi useknutý prst, jsme dali lustr se třemi růžovými koulemi a on řekl, že ho bere jenom jako propůjčený. Zrcadlo jsme donesli dvěma milencům, kteří tam bydleli poblíž. Zazvonili jsme a nastrčili zrcadlo do dveří, aby ten, kdo přijde otevřít, uviděl u dveří stát sám sebe. Přišli námi otevřít nazí. Smáli jsme se při té smutné události a přijali jsme pozvání na vdolky, které kynuly pod peřinou v postel, z níž naši přátelé ve čtyři odpoledne právě vstali.
Babiččino zbylé oblečení jsme vyhodili. Vyhodili jsme i obrazy a porcelánové vlaštovky, které měla babička na zdi. Brácha si vzal jenom čínského bůžka s pohyblivou hlavou po tátovi a smaltovanou, jako utěrka červeně kostkovanou slánku.
Židle, stůl a bezcennou postel i kanape zvané Velbloud jsme před domem rozbíjeli a štípali na kousky. Můj přítel a budoucí muž, to už jsme byli vykázaní ze strýcova bytu, to svou horolezeckou silou zvládal, až přecházel zrak. Za chvíli byla z bytu kůlnička na dříví.Pak jsme postavili hranici, rozdělali oheň a na chodníku před domem všechno spálili.
Musím pořád myslet na to, co je tam dnes. Uvnitř kovové schodiště, jen takový skelet, všechny dveře nové, výlevky pochopitelně pryč, z toho domu zbyla jenom skořepina. V místě, kde byl babiččin byt, je sídlo politické strany.
Tu červeně kostkovanou plechovou slánku brácha stěhoval po všech svých bydlištích, až s jeho smrtí se ztratila. Nikdo, kdo tehdy přišel do toho bytu, nevěděl, že byla naše, a nikdo z rodiny v tom bytě nebyl. Tak s bráchou odešla poslední památka na babičku, tátu, celou polovinu naší rodiny, o níž vím tak málo, že skoro nic.
Lustr s růžovými koulemi mi náš někdejší kamarád medik skutečně vrátil a měla jsem ho pak ve svém bytě. V tom bytě, kde bydlí Hugo s Magdalénou, kde ale nebydlím už já.
Kdybych si lustr chtěla odnést do ateliéru, který mám s Martinem, musela bych ho odpojit a z bytu odnést, dát místo něj něco jiného, a to jsem nemohla, to by naše Magdaléna viděla, že jsem se s Hugem rozešli.
Read Full Post »