Jsme na Západě

Kdykoli se podívám z terasy Pražského hradu na Prahu, zmocní se mě zlost nad tím, že některé tak ohavné budovy, jako je například ta divná trychtýřovitá, která patří  telekomunikací na Žižkově, mohly beztrestně pokazit to obdivuhodné panorama. Praha má mnoho problémů a život v ní spoustu nepříjemných stránek, ale pohled z Hradu dolů je úchvatný, odsud je Praha opravdu stověžatá a nádherně vyniká její středověká, zcela mimořádná koncepce. Její západoevropský šmrnc je mnohem lépe vidět na středověké urbanistice Nového Města než na nových luxusních budovách pod Budějovickým náměstím, které jsou podobné jako v Tunisku nebo v Šanghaji. Když se začalo mluvit o výškových budovách na Pankráci, říkala jsem si, že k jejich stavbě nedojde, že to si přece nikdo nedovolí ( a jemu to nedovolí zástupci města). Když budovy jejich developeři se souhlasem zástupců města postavili a definitivně tak zkazili pražské panorama, říkala jsem si, že to se může stát jen u nás, že v civilizovaném světě by to nebylo možné. To jsem ovšem ještě neviděla Londýn od Temže, ještě jsem nebyla v Hamburku.

Západní Evropa je zamořena bezduchou architekturou poválečného období  a egomanskými projekty moderních architektů, kteří prostě něco musí, nějak, i když nevědí, jak. Není nic originálního ani zvlášť tvůrčího v tom, postavit dům ve tvaru smrkové šišky ( Londýňané mu říkají Okurka) a svítit na něj barevnými světly, hlavní  úkol zde spočívá v tom, jak v této budově, která nemá obvyklý tvar budovy, docílit toho, aby se v ní dalo být.

Sama sebe napomínám, ale nemůžu si pomoci, dům má vypadat jako dům a ne jako kus ledu ve tvaru skoseného hranolu, takový dům přece nakreslí každý. Nemají žádný smysl budovy s obrovitými jednoplošnými okny, množství světla v místnosti má svoje optimum a víc už vadí. Dnes, kdy všichni koukáme  na monitory počítačů, představuje dokonce příliš mnoho světla v místnosti problém, nevidíme na práci, zatahujeme žaluzie. K čemu jsou tedy dobré ty stavby ze skla?

Město Hamburk bylo postiženo zničujícím požárem v roce 1842, ohni podlehlo v podstatě celé středověké město. Na jeho místě bylo postaveno honosné a v případě některých budov i elegantní město bohatých obchodníků a jejich podniků, finančních ústavů i obchodních domů, ale také obytných vil a veřejných budov. A továren a dělnických čtvrtí. To bylo za II. Světové války z valné části rozbombardováno.

K meziválečné výstavbě patřily i obytné domy pro střední třídu, pro tovární dělníky a zaměstnance, ty – či spíše jejich pozůstatky –  jsou dnes pečlivě chráněny, památkově spravovány a patří k nejlepším adresám.

Velké veřejné budovy posledních šedesáti let, pokud se nepřizpůsobují tradičnímu cihlovému stylu, jsou vesměs bezduché a tupé. Proč  vlastně   trend stavět ze skla a betonu stále přetrvává? Jakou výhodu mají velké skleněné plochy v architektuře ? A sklo je přece jeden z energeticky nejnáročnějších  výrobků, to se vážně vyplatí? Nebo to není sklo a jen to tak vypadá?

Hamburské architektonické experimenty ze skla a kovových či betonových nosných prvků vypadají hezky, když jsou v noci osvětlené – ale to vypadají hezky i staré sklady ve Speicherstadtu, kde se kdysi proháněly krysy, ty mají navíc i tajemství. Ty nové budovy u přístavu ve dne zhasnou a nic. V textu, který mi dali v Rote Flora, alternativním kulturním centru, se píše, že přístav je „klinicky mrtvé město“ a že nad ním „jak náhrobek na hrobě milionáře ční nedostavěná Elbphilharmie“. Něco na tom je a je to vyjádřeno vtipně.

Město Hamburk dnes oživuje průmyslové objekty, otevírá v nich originální muzea, hledá pro své obyvatele i návštěvníky možnost kulturního vyžití a smysluplného trávení volného času. Obchodní City je zejména na jih od Hlavního nádraží tak nezajímavá a ošklivá, že tam nemá důvod chodit nikdo, kdo tam zrovna nepracuje. Jediným zajímavým cílem tam jsou moderní galerie v budovách tržnice a stará sídla obchodních společností, pokud se zachovala nebo byla po válce restaurována.

Ve městě jako Hamburk člověk pochopí, jak se změnil svět. To, co ještě nedávno bylo jen tady, to zboží z celého světa, je dnes už všude, ryby ze Severního moře jsou dražší než ovoce z jihu. Městské centrum je plné luxusních obchodů, ale místní lidé vypadají zhruba všichni stejně, sociální status se pozná  podle toho, v jakém kdo jezdí autě.

Auta se tu sunou v nepřetržitých řadách, jako všude po světě.

Všude se staví, nevím, co pořád, jestli je třeba tolika budov, zdá se mi to nemožné. Z Hamburku už se nevydávají tisíce vystěhovalců na cestu za štěstím ( nebo na útěk před pronásledováním) přes oceán. Naopak, stěhují se sem lidé z Východu, zabydlují celé čtvrti a pokoušejí se o lepší život zde. Stejně jako kdysi na vystěhovalcích, i na těchto imigrantech se jistě vydělává, jinak by tu nebyli. Ex oriente lux, ex occidente luxus.

Zboží už neputuje po Labi ani po moři, převáží se v náklaďácích a k tomu je třeba vybudovat dálnice přes země střední Evropy, také přes naše Středohoří.

Reeperbahn se svým erotickým showbyznysem není o nic hříšnější než Teplice-Doubí, heren je v našich pohraničních městech, například v Aši, možná i víc. Kromě jakési vyšší úrovně veřejného prostoru, lepší péče o životní prostředí, o vodu a zeleň ( proč musí být Botič taková hnusná stoka, napadne tady Pražana), jsme na tom zhruba podobně. Jsme na Západě.

A vidíme, pokud tedy nepodlehneme onomu západnímu luxusu, že západní Evropa potřebuje nový obsah, nově formulovanou identitu, tvůrčí činy v každém ohledu. David Vávra a Radovan Lipus na to možná  budou mít jiný názor, ale mně se zde v Hamburku zdá, že zdejší  moderní architektura vykazuje marnotratnou, nákladně obestavěnou  prázdnotu, jakousi předstíranou otevřenost a průhlednost někam, kde stejně není nic vidět.

 

Read Full Post »

Tři soudní znalci

Trápím se v Hamburku s rukopisem. Dobře jsem věděla, proč ho v Praze neotevírám, je jednak nedostatečný a nehotový, ale hlavně mě mučí.Když jsem text začala před pár lety psát, chtěla jsem se v těch událostech vyznat, porozumět jim a zachovat, co by se (a stačilo by jen málo), ztratilo úplně.

Paměť je divná věc, dokáže vytáhnout na světlo hluboko zasuté detaily, ale nejen detaily věcí a událostí, ale i myšlenek. A ještě divnější věc je text, který jako by měl lepší paměť než sama hlava a usvědčuje člověka z toho, jak něco nedovede říci, jak sám sobě nerozumí, jak neví nic.

Zde je ještě jedna ukázka z Příběhu v řeči nepřímé:

Jednou jsem se v Plzni potkala s bratrovým nesjtarším synem Vojtou. Zavedla jsem ho do ulice Na Parkáně, šli jsme po navigaci nad mlýnskou strouhou a já jsem Vojtovi vyprávěla o starém cikánovi dole v domě, který babičce nosil uhlí, a o panu učiteli, kterého jsem nikdy neviděla. Bydlel za zdí babiččina bytu v pokoji, který byl s babiččiným spojen dveřmi, před nimiž stálo kanape zvané Velbloud. Když jsme s bratrem moc řádili, napomínala nás babička, že musíme být potichu, že to pana učitele ruší. Ten byt 4. kategorie se suchým záchodem na chodbě a výlevkou ve tmě za dveřmi byl rozdělený mezi dva staré lidi, kteří se vůbec nestýkali… Vojta nic z toho nevěděl, táta mu o tom nikdy nevyprávěl, nevěděl nic o těch lidech ani domech ani to, že nemocnice, kterou nedávno zbourali a teď na jejím místě zeje v zemi obrovská díra z níž trčí armatury betonových základů nějakého hotelu, byla památkově chráněné dílo významného architekta. Bože můj – bratr nevyprávěl svému synovi o vlastním dětství, a já, která jsem dětství žila jinde, to tady dneska doháním. Bratrův nejstarší syn svého otce nezná….

V domech Na Parkáně nikdo nebydlí. V bytě naší babičky je sekretariát jedné mocné politické strany.

Už jsme byli plnoletí a máma žila v Praze, ale v Chodově stále ještě byl domov, hnízdo společně vytvořené, bezcenné milé věci na známých místech. Máma jezdila za Saulem do Chodova, už ne každý týden, ale alespoň jednou měíčně, a ten dobře rozuměl své situaci a byla asi rád, když přijela aspoň někdy. S kým a jak máma žije, se neptal, věděl jen to, co sama řekla. A máma toho o sobě nikdy mnoho neříkala, nesvěřovala se, ani sama se moc neptala. Vozila z Prahy Svědectví a Listy, které se musely přečíst od pátku do pondělního rána, kdy se vracela časně do Prahy. Četla je Káťa i její muž , který je někdy přečtené přinesl mámě ve čtyři ráno na nádraží. Pak měl Saul druhý infarkt a zemřel.

Pohřeb měl v Plané, sešlo se mnoho lidí z Chodova i celého okresu, byl všude známý, měl autoritu, žil tu od konce války. Člověk jako on byl v tom pohraničním okresním městě vzácnost, byl by vzácnost i jinde, ale zde byl úplně výjimečný, už tou svou elegantní bílou hrdě vztyčenou hlavou. Máma na pohřbu plakala, jak jsem ji nikdy v životě plakat neviděla, ani na babiččině pohřbu. Moje matka nebrečela pro každou maličkost, netekly jí slzy v kině ani se jí netřásl hlas, když se zlobila. To všechno se dělo mně a máma mě při tom napomínala, že se mám ovládat. Sama byla korektní, věcná, nesentimentální. Teď ale usedavě plakala nad ztrátou své největší životní jistoty, lásky, opory, nad smrtí člověka, který jí byl přítelem a otcem, když už přestal být milencem a mužem. Úroveň její existence tím pohřbem sestoupila o dvě patra dolů a nikdy už se nepozdvihla: v tu chvíli to věděla a na chvíli si zoufala nad tou představou.

První bratrova žena Vlasta byla o něco starší než on a když se poznali, studovala medicínu. Bratr šel na dva roky na vojnu a celou ji promarodil s dýchacími obtížemi, o nichž se teprve později zjistilo, že je to astma. Vojenští lékaři na to nepřišli, anebo možná přišli a bylo jim to jedno. Později se na tak těžkou alergii dala získat modrá knížka, bratr to musel vydržet na vojně celé dva roky. Když se vrátil, chtěl se ženit, Vlasta mezitím dostudovala a dostala ordinaci na poliklinice v Plané, kam musela dojíždět. Bratra hýčkala a obsluhovala, a on, ačkoliv k tomu z domova vůbec nebyl vychovaný. si to nechával líbit, dokonce to i vyžadoval, můj bratr, v dětství trpící chorobnou nechutí k jídlu, nalezl zálibu v rafinovaných pokrmech a Vlasta mu je vařila, až se začal podobat našemu tlustému mrtvému tatínkovi. Můj bratr byl hezký už jako dítě, jako mladík byl neodolatelný a i teď mu záleželo na zevnějšku, aby netloustl, byl ochoten spíš běhat než nejíst. Spíš jezdit na kole než nepít.

Bratr pil moc, už kdysi, když jsme ještě byly s mámou v Plzni a on tam přijížděl a já jsem kryla, že není vždycky střízlivý. Bylo mu sedmnáct, já, o rok starší, jsem o alkohol tenkrát vůbec nestála, ale bratr pil. Chodit na pivo bylo pro něj úplně běžné. Jednou si na řepné brigádě usekl celý první článek prstu, seděli jsme spolu na chirurgické ambulanci fakultní nemocnice, bratra pak ošetřila primářka ortopédie a matka jednoho našeho kamaráda, a kde je naše maminka, proč tady s námi není? Pak spolu s tím medikem, který se o bráchu tehdy postaral, vypili proti bolesti celou láhev vodky, nikoho tenkrát nenapadlo, jak je to nebezpečné. Nebezpečnější než prášky.

Máma bratra z ničeho nepodezírala, proti mně byl přece ještě dítě, a když nám v neděli večer vyplácela kapesné, smála se, že brácha neví, zda ho má utratit za pivo nebo za bonbóny.

Rodinný hrob na Ústředním hřbitově je olemován rozpadajícím se umělým kamenem, není na něm deska ani číslo, natož jméno. Na rozpadajícím se rantlu stojí něco jako vázička z pálené hlíny a v ní vyšisovaný umělý tulipán – přišel mi k svátku gratulovat Olda….Rodina N., bezvýznamná mezi bezvýznamnými, jako by ani nežila, nic za ní není, nezbyly žádné památky, vzpomínek málo, nemáme nic z babiččina inventáře, i červenobíle kostkovaná smaltovaná slánka zůstala někde ztracená na bratrově pouti domácnostmi různých žen.

Hrob jsme s bráchou zdědili po babičce, ale nikdy jsme dědictví řádně nepřevzali, o hrob se nestarali. Vlastně jsme ho chtěli zrušit, ale pořád jsme to odkládali, nechtělo se nám do toho zařizování. Tak ho teď máme. Pro mě byla babiččina památka v té ulici, kde dnes je místo zbourané nemocnice díra do země a v domě, kde jsme trávili vánoční prázdniny, je sídlo politické strany. Tam pro mě spolu s babičkou zemřela i stará Plzeň, vycpaný medvěd ve výloze obchodu s medem, podivné stromy s dlouhými lusky, černá věž a velká pumpa na ulici. Tátovu památku nemám nikde.

Je taková zvláštní doba mezi generacemi, když děti už mají vlastní rodiny a rodiče jsou ještě stále v aktivním provozu. V této době žila naše matka v Praze se svým novým mužem, kterého jsme s bratrem přijali jako fakt. Můj bratr Vít žil zdánlivě život spořádanější než já. Měl dobrou ženu Vlastu, zubařku, nový byt a sám se snažil pomáhat v péči o rodinu s malým synkem Vojtou, s tím, který jako dospělý nic neví o rodině z otcovy strany. Vojta byl od narození postižený atopickým ekzémem a alergiemi na všechno možné, to zdědil po tatínkovi, ale v jeho případě se tím lékaři zabývali. Nemohl prakticky chodit do školky a jeho maminka, chtěla –li dospět k atestaci, musela začít ordinovat. Můj bratr si našel zaměstnání s nočními směnami, dělal strojníka na čističce odpadních vod, byla to práce dělnická, v odporném prostředí, ale bratr ji vykonával v zájmu rodiny a svého volného času. Byly to hlavně noční směny.

Na téže čističce jsem kdysi v laboratoři pracovala i já, abych si vysloužila doporučení ke studiu, brzy jsem to ale vzdala. Brácha to vydržel. Když měl volno, přijel k nám a těšil se, jak bude pít s mým mužem. Bratr byl dětina, toužil po komfortu, po socialistickém luxusu, který dnes vystavují výtvarníci nejmladší generace jako obraz největší pokleslosti a duchovní bídy té doby. Biafry ducha, jak se psalo v samizdatech, které máma vozila z Prahy. A jeho žena, doktorka medicíny, se konzumnímu pohodlí nebránila. V bytě v paneláku, který dostali náhradou za bohémský příbytek, zařízený ještě mými a máminými společnými silami, se zařídili jako všichni ostatní obyvatelé toho domu, vesměs policajti a důstojníci, protože kdo v té době dostal byt? Koupili si sedací soupravu a koberec přes celou plochu pokoje a obývací stěnu. Ten starý dům v asančním pásmu, i celá ulice, ba celý blok byly zbourány v zájmu autobusového nádraží, které se tam rozprostřelo, a z toho nádraží denně jezdila bratrova žena Vlasta ordinovat do zubní ambulance v Plané.

Bratr chtěl panelákové pohodlí, hifi věž a televizi, ale ze všeho nejvíc chtěl ochranu a péči, zůstal pořád mladším bratrem. Přivydělával si na ten svůj luxus brigádami v lese, práci mu zadával můj muž. Jezdil k nám i s malým Vojtou jako domů a Vlasta za ním po práci přijížděla, asi nebyla nadšená, když se měla trmácet ještě kamsi na hájovnu, ale nikdy nic neřekla. Logicky by měl spíš bratr Vlastě dělat zázemí, vždyť ona byla živitel rodiny a měla mnohem náročnější zaměstnání než on, vstávala v pět ráno a celý den stála u zubařského křesla, ale bylo to naopak – zázemí dělala ona jemu. Bratrovi u nás nic nechybělo, mohl tam s malým Vojtou klidně být jak dlouho by chtěl, mohl ho tam i nechat, když musel do práce, a zase se vrátit, mohl nechat Vlastu, aby se doma vyspala a odpočinula si po celodenní šichtě v ordinaci – ale to nedokázal. Musel ji mít po boku. Za zadkem, řekl by můj tehdejší muž, dobrodruh, schopný vydržet samotu jakkoli dlouho.

Vedli noční debaty u piva, bratr toužil po věcech a můj muž mu říkal, že je jako dítě, které chce to, co nepotřebuje, bratr záviděl venkovanům, zbohatlým na přikrádání ječného šrotu v kravíně pro vlastní prase, jejich přístavby a nevkusné zahradní krby, a můj muž se mu smál, bratr po pátém pivu i uznal, že je to hloupost, ale nemohl si pomoci. „Tak řekni pravdu, ty bys nechtěl mít trošku víc pohodlí?“ zeptal se jednou mého muže, zvyklého spát venku ve skalách a všechny věci mít v batohu. A můj tvrdý bezohledný muž řekl se smíchem: „Opravdu, nechtěl.“

V té době máma dohromady nevěděla, co je s námi. Vybírala si z našeho života to viditelně lepší a pro mě nepochopitelně pohlížela s větší sympatií i důvěrou na bratrův maloměšťácký panelákový život než na moje dobrodružství na hájovně. Ale ani my jsme nevěděli nic o tom, jak žije naše matka, nic o jejích citech ani o jejích bolestech, neznali jsme její přátele a nesdíleli její zážitky. Existuje fotka: máma slaví padesátiny, sedí na lavičce před hájovnou, kolem ní děti, moje tři a bráchův malý Vojta, všichni mají rozsvícené lampióny a naše máma v džínách a kostkované košili na těch padesát vůbec nevypadá. Někde za obzorem, ohraničeným majestátními stromy, se rozprostírá šedá a nepřátelská normalizace, žádný z nás, snad kromě bráchovy ženy Vlasty, která je zubařka, nemá před sebou perspektivu, všichni jsme uvízlí u dna společnosti, máma na žižkovském nákladovém nádraží, brácha na čističce odpadních vod a já v lese, a přesto se smějeme a jsme v tu chvíli docela šťastní.

Nejbližším bráchovým pozůstalým byl jeho nejstarší syn Vojta, jediný v čase jeho smrtu plnoletý. Jeli jsme spolu na plzeňský hřbitov a našli rodinný hrob, stačilo doplatit dlužné roky a mohli jsme ho dál užívat. Vojta projevil přání, aby tam byl brácha pochován: tedy, jeho popel. Vedle popele našeho otce a popele babiččina. Dobře, měl nepořádek v životě, ať má pořádek aspoň po smrti, budou zase s tátou spolu, jako v Praze, když bydleli v úzkém pokojíčku se psem Rexem, rybičkami a kočkou. Nechám hrob opravit, převedu hrob na sebe, zavedu pořádek mezi oběma bratrovými rodinami. Slibuju.

Pak asi za týden volám, kdy tedy má brácha pohřeb, a dozvím se, že pohřeb nebyl a nebude, brácha byl spálen bez obřadu, domluvily se na tom máma s Vlastou.

Vojta mluví do telefonu skoro dětským hlasem a já nemám slov. O čem jsme to tedy na hřbitově mluvili? Sebevrah, který se utrápil tím, že nedovede být nikomu užitečný a nikdo o něj nestojí, to má teď vlastní matkou a dětmi potvrzené. Strašně se zlobím, chystám se, jak přijdu k mámě a všechno jí to vyčtu, ale když ji vidím ztracenou v křesle uprostřed pokoje, nedokážu to. O bráchu jsem se vždycky starala já, spolu jsme jezdili na prázdniny, chodili na brigády, hráli divadlo, spřádali plány. Ale do jeho posledních věcí mě mluvit nenechali. Tak tedy hrob.

Vlastě nemám co říkat, její věc to nebyla, a tak ji jenom požádám, zda by mi neposlala kopie dokumentů o bratrově smrti. Pošle mi celou policejní zprávu, v níž čtu i tohle Opatření:

Vít N., trvale bytem…… byl nalezen mrtev v pronajatém bytě č.8 ve třetím patře domu v ulici Olšová v T. na sedací soupravě v obývacím pokoji s řeznou ranou o délce cca 4 cm na zápěstí levé ruky, kdy zemřelého nalezli pracovníci přivolaného výjezdu HZS , kteří se do bytu dostali za pomoci žebříku otevřeným oknem v obývacím pokoji, kdy bylo zjištěno, že vstupní dveře do bytu byly uzamčeny, klíč byl zastrčen v zámku zevnitř a dveře byly zajištěny bezpečnostním řetízkem.

K případu byli přizvání tři znalci z oboru soudního lékařství, aby zjistili:

Co bylo bezprostřední příčinou smrti jmenovaného a kdy ke smrti došlo?

Jaké zranění jmenovaný utrpěl a na které části těla?

Zda lze vyloučit na smrti jmenovaného cizí zavinění?

Zda jmenovaný trpěl nějakou chorobou a zda tato choroba a do jaké míry měla vliv na příčinu smrti?

Provést vyšetření v oblasti toxikologie a alkoholu

Zjistit krevní skupinu zemřelého

Případně další okolnosti, které považují znalci za nutné uvést

Odůvodnění:

V uvedené věci nastala nutnost znát přesnou příčinu smrti, když smrt podle předběžného sdělení lékařů nastala z důvodu vykrvácení z řezné rány na zápěstí levé ruky pravděpodobně vlastním zaviněním.

Tuhle strašlivou zprávu matka nikdy neviděla, takže si nemohla pomyslet, jak strašně asi bráchovi bylo ten večer, kdy se rozhodl k činu, popsanému v policejní zprávě. A nikdo – kromě cizích soudních znalců – se nezamyslel nad tím, co bylo bezprostřední příčinou smrti jmenovaného. Jestli to bylo delirium tremens, hrůza ze sebe sama, zoufalství, vztek nebo třeba i to, že se v pravou chvíli nikomu nedovolal? Mobilní telefon byl vybitý, ale výpis hovorů nikdo nezkoumal.

Jaká zranění utrpěl? Nesčetná, páni tři soudní znalci, zlomeninu pažní kosti při opilém pádu ze schodů na návštěvě u známých když mu bylo 25 a zlomeninu loketní kosti při opilém pádu z kola ve třiceti a prasklou lebku po zmlácení hospodskou verbeží, kterou se nikdy nepodařilo vypátrat, protože mlácení nikdo neviděl, bráchu našli v noci v bezvědomí ležet na náměstí. To se stalo, když mu bylo dvaačtyřicet. A četné monokly a podlitiny od pádů na schodech a na chodnících – ani to nechtějte, páni tři soudní znalci, vědět, nechci to vědět ani já.

Cizí zavinění na smrti jmenovaného vyloučit nelze, byť každý si za svůj život můžeme sám. Bráchovu smrt však spoluzavinili oba naši rodiče, protože si nás rozdělili, táta, že ho tak brzy opustil a umřel, i máma, která to naše rozdělení dopustila a pak už ho nikdy nepřijala do náruče a tím ho poslala hledat mateřskou ženu. Obě jeho ženy, které se matce tak podobaly, které přijaly její roli, již nemohly uhrát a proto nebyly s bratrem šťastné, ani on s nimi. I já, která jsem ho nedokázala poslat na léčení, kde by se třeba dostal nejen ze svého pití, ale hlavně ze své nedospělosti ( jestli je to vůbec možné).

A chorobou jmenovaný trpěl, bylo to neprožité dětství, nedospělost, lítostivost, sobectví, všechny ty problematické vlastnosti naší babičky a táty spojené ještě s vlastnostmi naší matky, s praktičností až přílišnou a zálibou ve vlastní kráse. Můj bratr byl mimořádně hezký muž, to říkala i vrátná, když za mnou někdy přišel do práce.

A vyšetřením v oblasti toxikologie a alkoholu se soudní znalci ani nemusejí obtěžovat, kolem se válely lahve a koberec byl zkrvavený i pozvracený, byla to spoušť, jakou svět neviděl, střízlivý člověk by takhle ze života neodešel.

Výsledek pitvy už jsem se nedozvěděla, ale je to jedno, vždyť stejně všechno vím.

Ani nepotřebuju znát případné další okolnosti, které by eventuelně znalci mohli uvést. Jen bych potřebovala vědět, jak se s tím vším mám vypořádat.

Po padesátce, kterou máma oslavila v normalizačním roce 1983, jí nastalo období neustálých úrazů. Její tenké a lehké kosti, štíhlé nohy a dětsky tenká zápěstí, se zlomily při jakémkoli pádu. Tak si jednou zlomila ruku na výletě k Černému jezeru, uklouzla na zledovatělé cestě a jen to křuplo. Nebylo by to nic tragického, kdyby kost normálně srůstala, ale nesrůstala, po šesti týdnech života s těžkou sádrou, která svou vahou mámě působila ztrnutí šíje a bolesti krční páteře, následoval rentgen, který ukázal, že ruka se nezahojila, musí se operovat, kost zpevnit šroubem. V té době běžel v televizi seriál o ortopedickém oddělení okresní nemocnice, kde se skvělému týmu lékařů dařilo zachraňovat údy a klouby a ještě mezitím rozehrávat své rodinné a milostné peripetie. Mámě operovali ruku v Praze v Krči, bylo to velmi bolestivé, hlavně potom, a nastalo další dlouhé období ruky v sádře. Máma si zlomila ruku v zimě, teď už byl máj, ruka pořád v sádře, všechno krásně kvetlo a máma přijela nám na návštěvu. Přijel i brácha s rodinou, měla nás pěkně pohromadě. Brácha v tu dobu pracoval u veterinární správy, objížděl v kraji kravíny a často se zastavil u nás na kus řeči, vozil mě služebním autem s dětmi k doktorovi, zpátky jsem vzali nákup, hodně jsem si v té době pomáhali.

Máma běžně spávala v pokoji pro hosty, který byl úplně vzadu na konci chodby, měl okno do zahrady a bylo z něj blízko na záchod. Tentokrát se ale uložila v kuchyni, odkud bylo blízko do koupelny, ale hlavně tam bylo tepleji a když člověk nemohl spát, mohl si snadno uvařit čaj, rozsvítit lampu, číst si nebo jít něco dělat. Máma měla ruku v pásce, bolelo ji za krkem, od krční páteře ji bolívala hlava a také rozvrtaná kost o sobě dávala zprávy. Bráchova žena Vlasta odešla spát do pokoje pro hosty a já s dětmi do naší ložnice, brácha s mým mužem otevírali jedno pivo za druhým, už nás to s nimiá nebavilo, tak jsme rozpustili sešlost. Všude někdo spal, ven se jim nechtělo, tak si vlezli do koupelny, do vany si dali dětský stoleček, vzali si tam i našeho psa a uspořádali si bezvadný mejdan. Za tenkou příčkou v kuchyni ležela na kanapi máma s bolavou rukou a všechno slyšela. Všechny ty opilecké řeči, které nesnášela, ani když jí bylo dobře. Jemně je napomenula, nechtěla konflikt, necítila se na to, ale oni si nedali říct a kouřili a zvonili lahvemi a zpívali. Nevěděla jsem nic, do dětského pokoje to nebylo slyšet, jen jsem ráno viděla ty následky v koupelně. Máma to skoro nekomentovala, dokonce ani neodjela. Proč jí to brácha udělal? Od mého muže to byla normální schválnost vůči tchýni, ale co vedlo bratra, který byl přece vždycky mnohem hodnější než já v našem společném dětství, k takové bezohlednosti? A jako to, že jim máma strašně nevynadala? Bála se konfliktu, aby nepadlo něco, co sama nechce ani vyslovit ani slyšet?

Dědictví po bráchovi představovalo poslední výplatu, jízdní kolo, starou televizi, pár stovek v peněžence, staré auto a asi sto padesát tisíc dluhů. Překvapilo mě, když mi máma jednoho dne řekla, že se mám připravit na to, že budu obeslána jako dědic, protože ona i bratrovi synové dědictví odmítli. Jak to, to je možné? No ano, jsou to hlavně dluhy. Ale stejně – to opravdu nikdo nechce nic po něm, nikdo nechce uvést do pořádku to, co zbylo? Ani máma? A co Vojta, který chce mít rodinný hrob? Jak si představuje, že budeme mít hrob, když nevyřídíme dědictví? Hrob, který je dosud napsaný na naši babičku Magdalénu, který jsme s bráchou zanedbávali a u kterého jsme se s Vojtou dohodli, že ho obnovíme? Jak ho můžeme obnovit, když se jeho půlky bráchovy děti zřekly?

Řekla jsem mámě, že dědictví po bráchovi přijmu. Vždyť to není tak hrozné, dluhy se splácejí jen do výše aktiv a poplatky se neplatí žádné. Jde jenom o to, vyřídit ten úřad.

Do Chodova mě vezl můj dospělý syn, u soudu bylo to jako lekce občanské výchovy pro pokročilé, odtáhli jsme starou škodovku, převzali kolo, sepsali dluhy. Výslovně jsem do dědictví nechala zapsat ten hrob. U tohoto soudu se rozváděli moji rodiče.

Odjeli jsme do Plzně, nechala jsem hrob přepsat na sebe a zaplatila všechny dlužné poplatky za celá léta. Na tomto hřbitově jsme s mámou nikdy nebyli. Já tady rozhodně pohřbená být nechci, říkám synovi, ale chci mu hrob ukázat. Nemůžu ho najít, už po kolikáté, lavička, bříza – nebo lípa?- pumpa, oddělení 52 nebo 72, kovová cedulka je zrezlá. Promiň, synku, že bloudím, nechtěla jsem to, pro mě za mě by žádný hrob nebyl, rozsypala bych bráchu v noci v Mlýnské strouze, tam, co bydlela babička a kde jsme se honili s malými cikáňaty a jejich psy.

Dopis z 15. října 1975

Dítě,

… pokus se pochopit, že zatím ještě se nemůžu na tebe vykašlat, že na mně závisíš když už ne jinak, tedy ekonomicky, protože oběti, které podstupuju v zájmu našeho budoucího bydlení, jsou i pro tebe. Holčičko probuď se a neber si mě na svědomí, vždyť si přece nemůžeš stěžovat na to, že bych byla pro tebe projevovala málo pochopení. Máš v sobě hodnoty, které jsou výsledkem usilovného snažení všech lidí, kteří se podíleli na té výchově…

Maminko,

.. do práce chodím, samozřejmě. Pochybuju, že by můj šéf zopakoval to, kvůli čemu jsme onehdy na sebe syčely – ono se nemá nic přehánět. Zvláště pak to, že bych se měla naučit pracovat – to se snad neříká ani v afektu ani žertem. Nemyslím, že by bylo dobré se někde scházet a něco si mermomocí honem slibovat a vysvětlovat. Fakt je, že na některých věcech se prostě teď dohodnout a shodnout nedokážeme. Tož se snažme se shodnout pokud možno v klidu na tom, v čem to jde.

Proč píše máma o svém úsilí koupit v Praze dům pro sebe, svého nového partnera a jeho dceru s eventuálním bytem pro mě jako o oběti? Je to její vůle, její nová perspektiva, žádná oběť. Proč to tak nazývá? V Plzni v našem starém bytě bydlí brácha, já jsem v Praze u známých na kuchyňském kanapi, nikdo mi neklade jiné a další podmínky, než jaké si kladu já sama, a žiju normálně klidně bez domova a bez perspektivy. Už dávno jsem samostatná a zodpovídám si za sebe, už od patnácti let, a už se nikam nehodím. Můj průšvih v Praze začal tak, že jsem svého budoucího muže, s nímž jsem tehdy začala chodit, přivedla na návštěvu. Chtěla jsem ho představit a jemu představit svou rodinu, mámu, na niž jsem byla pyšná, a tetu Alenu, kterou jsem měla ráda, ale nebyli jsme vítáni.Zejména strýc, tetin manžel, se choval velmi chladně. Ale proč? Co jsem udělala špatně? Nemám snad vodit návštěvy někam, kde nemám žádné právo, kde jsem jen trpěná? Ale vždyť je to byt po mé babičce, kde jsem trávila každé prázdniny, kde všechno znám. To přece není možné, že bych tu neměla žádné právo!

Začali jsme do bytu chodit v noci tajně, až to pochopitelně prasklo a strýc, který mě neměl rád, aniž bych věděla, proč, mě vyhodil uprostřed noci. Udělal dobře, takhle by to nešlo.Byl to opravdu veselý běh noční Prahou pryč od rodiny, v té pokrytecké době.

Podle tehdejšího názoru mé matky moje osobnost je dílem lidí, kteří do mě investovali své úsilí, jako by mě nebylo, jako bych sama neměla žádný talent ani vůli. Jako bych na svých dvacet let nebyla dobrá, samostatná a nadaná, sakra, a jakoby to všechno nezkazily komunistické stranické prověrky a vyhazovy a moje a bráchovo nedoporučení ke studiu, bez něhož se opravdu studovat nemohlo. Jako bych byla jen zmařená investice, změnila jsem se v toulavou bytost bez domova, jejíž všechny kvality se ztratily v tom, že nedokázala přijmout režim v bytě své tety, který spočíval v tom, že tam sice můžu bydlet, ale nesmím si tam nikoho přivést. Zatímco bratr v Plzni nemírně pil v péči různých slečen, s nimiž tehdy chodil, já jsem se stala v Praze vyvrhelem. A naše matka řešila vlastní život a říkala tomu oběť.

Najednou se stydím za tyhle myšlenky, už jsem to dávno zapomněla. Máma mého skandálního muže nakonec přijala, napětí sice mezi nimi bylo, ale spíš od něj k ní než naopak. Rezignovala na naši budoucnost, beztak zatlučenou kádrovými posudky, a zcela se přeorientovala na domácí záležitosti. Možná ta oběť, o které mluvila, bylo tohle, ta změna orientace na maloměšťáckou péči, na starost o bydlení a novou rodinu. Nevím, jestli máma byla v té době šťastná, jestli svého nového muže milovala. Já jsem šťastná nebyla, svého budoucího muže jsem nemilovala, byli jsme dva sobě podobní bezdomovci, žila jsem ze dne na den v dosud nepoznané lhostejnosti. Vlado se živil natíráním věží, střech a výškových staveb, o víkendech jsem chodila s ním, abych se zaměstnala, vždyť v bytě u známých, kde jsem měla lůžko na kanapi v kuchyni , jsem neměla co dělat, a jezdit domů – kam? Tak jsme natírali mansardy na domě nad Národní třídou, s kýblem a válečkem na tyči jsme přeskakovali ve výši pěti pater nad nárožím Národní a Perlovky, dole byl obchod sklem a porcelánem, na rohu postávaly socialistické prostitutky a já jsem se vůbec nebála, ani při pomyšlení, že uklouznu a spadnu, Možná jsem si to i přála.

Ani Vlado, otec mého očekávaného dítěte, mi v přeskakování mansard nebránil, možná i on si říkal, že by můj pád na chodník všechno vyřešil. Dneska se toho tolik namluví o tom, jak se má cítit dítě v matčině břiše, jak záleží na prenatálním životě – vzpomínáš si, můj nejstarší synku, na svůj prenatální život při letu ze střechy na střechu?

Jednou za měsíc jsme se scházeli všichni v Chodově, Saul nám vyprávěl, co přečetl německy v Souostroví Gulag, s bráchou jsme šli do kina a sdělili si cestou všechny svoje trable. Jak to asi bylo mezi oběma matčinými muži? Saul v Chodově myslím nevěděl konkrétně, jak máma v Praze žije a s kým, řekla bych, že se neptal, a máma to uhrála svou praktickou domácí politikou, spočívající ve vaření, prádle, úklidu a večerním povídání o tom, co bylo v německé televizi. V neděli odpoledne k nám chodila Káťa se svou rodinou, už měla dvě děti, a večer se odjíždělo.

Máma potřebovala vídat Saula, svého ochránce a ctitele, potřebovala se poradit s jeho šedivou elegantní hlavou o věcech, které stejně rozhodovala sama, jen pro ten pocit záštity a milujícího dozoru. S tímto láskyplným dohledem ji Saul vypravoval v neděli za jiným mužem, což sice nevěděl, ale bezpochyby tušil. Od začátku věděl, že máma jednou odejde za jiným mužem, a proto taky k sobě pozval Káťu. Ale kdo mi vysvětlí, že moje matka, která vedla život s dvěma muži, se pohoršovala nad tím, když jsem si já toho svého přivedla jako návštěvu, a kladla mu za vinu, že nedal na její slova a přišel znova? Protože muži, kteří ji milovali, nikdy neudělali nic proti její vůli.

To jenom já. A ani já jsem jí nikdy život se dvěma muži neměla za zlé. Svět kolem nás byl tak rozháraný, že si člověk vůbec netroufal soudit, jak se má správně žít. Brácha nikdy o mámě nemluvil kriticky, buď ji tak neviděl, nebo se v hloubi duše bál, že kdyby začal, skončilo by to katastrofou.

Hrob na Ústředním hřbitově vypadá tak obyčejně a uboze jako domácnost naší babičky v ulici Na Parkáně.

Když brácha odešel na vojnu, dostali obyvatelé všech domů v té historické ulici úřední výpověď. Zatímco brácha se mučil v přijímači v Brdech, babička zemřela. Kočku si vzala příbuzná sestřička, ale nedovedu si představit, jak spolu vyšly, kočka byla velmi nepřizpůsobivé zvíře.

Byt jsme museli vyklidit, brácha na to dokonce dostal z vojny volno. Moc věcí tam nebylo, ale ani to málo jsme neměli kam dát. Nějaké skříně jsme rozdali kamarádům, tomu nejlepšímu, který nám se vším pomáhal a kdysi zachránil bratrovi useknutý prst, jsme dali lustr se třemi růžovými koulemi a on řekl, že ho bere jenom jako propůjčený. Zrcadlo jsme donesli dvěma milencům, kteří tam bydleli poblíž. Zazvonili jsme a nastrčili zrcadlo do dveří, aby ten, kdo přijde otevřít, uviděl u dveří stát sám sebe. Přišli námi otevřít nazí. Smáli jsme se při té smutné události a přijali jsme pozvání na vdolky, které kynuly pod peřinou v postel, z níž naši přátelé ve čtyři odpoledne právě vstali.

Babiččino zbylé oblečení jsme vyhodili. Vyhodili jsme i obrazy a porcelánové vlaštovky, které měla babička na zdi. Brácha si vzal jenom čínského bůžka s pohyblivou hlavou po tátovi a smaltovanou, jako utěrka červeně kostkovanou slánku.

Židle, stůl a bezcennou postel i kanape zvané Velbloud jsme před domem rozbíjeli a štípali na kousky. Můj přítel a budoucí muž, to už jsme byli vykázaní ze strýcova bytu, to svou horolezeckou silou zvládal, až přecházel zrak. Za chvíli byla z bytu kůlnička na dříví.Pak jsme postavili hranici, rozdělali oheň a na chodníku před domem všechno spálili.

Musím pořád myslet na to, co je tam dnes. Uvnitř kovové schodiště, jen takový skelet, všechny dveře nové, výlevky pochopitelně pryč, z toho domu zbyla jenom skořepina. V místě, kde byl babiččin byt, je sídlo politické strany.

Tu červeně kostkovanou plechovou slánku brácha stěhoval po všech svých bydlištích, až s jeho smrtí se ztratila. Nikdo, kdo tehdy přišel do toho bytu, nevěděl, že byla naše, a nikdo z rodiny v tom bytě nebyl. Tak s bráchou odešla poslední památka na babičku, tátu, celou polovinu naší rodiny, o níž vím tak málo, že skoro nic.

Lustr s růžovými koulemi mi náš někdejší kamarád medik skutečně vrátil a měla jsem ho pak ve svém bytě. V tom bytě, kde bydlí Hugo s Magdalénou, kde ale nebydlím už já.

Kdybych si lustr chtěla odnést do ateliéru, který mám s Martinem, musela bych ho odpojit a z bytu odnést, dát místo něj něco jiného, a to jsem nemohla, to by naše Magdaléna viděla, že jsem se s Hugem rozešli.

Read Full Post »

Muzea v Hamburku

V Hamburku mají dvě zajímavá muzea, Muzeum práce ( Museum der Arbeit) a Muzeum vystěhovalectví Ballinstadt( Das Auswanderermuseum Ballinstadt)

Obě dokumentují podstatnou složku života v nově se etablujícím kapitalismu 18. a zejména 19. století, který byl pro přístavní město zásadním přelomem téměř v každém ohledu městského života.

Druhé největší město Německa se tak chopilo vlastních jedinečných dějin a využívá k tomu zvláštních jedinečných objektů.

Muzeum práce je umístěno v bývalé továrně na zpracování kaučuku v Barmbeku ( kde stojí i někdejší dělnické sídliště, dnes modernizované, ale stále připomínající původní určení). Je obklopeno různými historickými stavebními stroji a ve znaku má obří razicí štít, jímž byl proražen slavný Elbetunnel. Na první pohled tedy vzbuzuje dojem, že bude spíš technickým muzeem, ale není to tak, nebo lépe, není to jenom tak. Ve své expozici se věnuje nejrůznějším typům pracovních příležitostí ve městě – výrobě bižuterie a emailérství, drobnějšímu krejčovskému řemeslu, tiskárnám, průmyslu kaučuku a pochopitelně obchodu, který byl spojen s přístavem a zaměstnával bezpočet lidí. Jsou k tomu vystaveny předměty i písemné dokumenty. Z nich se návštěvník dozví, že například výroba bižuterie a smaltovaných odznaků ( včetně vojenských insignií, železných křížů, později SS emblémů a nejrůznějších cedulek) obývala vnitřní dvory hamburských obytných čtvrtí, kde se gravírovalo, smaltovalo, malovalo a letovalo až do té doby, než byl Hamburk smeten nálety spojeneckých vojsk za 2. světové války. To, a koneckonců i tiskárny a krejčovny jsou celkem idyla, horší poměry nastávají v expozici související se zaoceánským obchodem, s jihoamerickým a malajským kaučukem. Tato fantasticky výdělečná výroba byla ovšem založena na otrocké práci místních obyvatel států, kde se kaučuk získával – a člověk v expozici plně pochopí, jak obrovsky výnosný obchod to byl a jak velice potřebovali náhle pohádkově bohatí hamburští obchodníci své vlastní kolonie, aby  mohli konkurovat Británii a Francii. Víme ze školy, kam to vedlo, že Německo válku prohrálo, kolonie nezískalo a trvalo mu ještě celé další půlstoletí, než po další katastrofální válce, kterou muselo prohrát, dokázalo založit svůj hospodářský úspěch na jiném než koloniálním uspořádání a otrocké práci. A taky pochopíme, že německé koloniální zájmy směřovaly do Jižní Ameriky, kam vyplouvaly z Hamburku lodě.

V muzeu je samozřejmě také zmíněna největší odborová a stávková hnutí odporu a boj za práva pracujících- například jedenáct týdnů trvající stávka přístavních dělníků na přelomu roku 1896-97, jíž se účastnilo 11 000 stávkujících, jejichž životní podmínky se zhoršovaly v nepřímé závislosti na tom, jak se zvyšovaly zisky transkontinentálních obchodníků.

Byla jsem příjemně překvapená, že Muzeum práce není jen muzeem výroby a jejích technologií, že je tu náležitá pozornost věnovaná důstojnosti lidské práce, jejímu významu pro život i podobu města. Najednou člověk mnohem lépe chápe, co říká filozof Milan Sobotka ve scénáři pořadu, který v rámci Roku německého jazyka připravujeme s pražskými filozofy pro Vltavu:

 

Ve Fenomenologii ducha z r. 1807 vidí Hegel ještě moderní společnost pod zorným úhlem osobního uplatňování jedinců. O 10 let později, v přednáškách o filosofii práva, kterou vydal r. 1820, se tento zorný úhel pronikavě mění. Pod vlivem anglické politické ekonomie, jejíž hlediska ovšem Hegel koriguje svými zřeteli, a pod vlivem zhoršující se situace námezdně pracujících, vidí problém individua ve společnosti jako problém jeho zaměstnání kvůli obživě a kvůli tomu – a v tom Hegel doplňuje anglickou politickou ekonomii –, aby mohl požívat cti a uznání jinými lidmi. Podle Hegelovy Filosofie práva práce není jen zdrojem obživy , ale i „duchovna“ ve společnosti, k němuž patří vzájemné uznání jedinců z hlediska jejich samostatnosti a cti.

 

Hegel pochopil nezaměstnanost jako základní problém moderní společnosti. Ta je sice bohatší, než byly dřívější společnosti, ale zbavuje část svých členů možnosti obživy a cti. Hegel to objasňuje na vzniku „chátry“, tj. davu vedeného nenávistí ke všem stávajícím pořádkům. Chátrou nečiní nezaměstnané pouhý nedostatek prostředků k životu, ale ztráta „pocitu práva, právnosti (tj. rovnocennosti s druhými) a cti existovat prostřednictvím vlastní činnosti a práce“. Nicméně v Hegelově době existovalo ještě řešení. To záleželo v možnosti odejít za prací do Severní Ameriky a kolonií.

Této možnosti a jejímu využívání je věnováno další nové muzeum v Hamburku, Muzeum vystěhovalectví na labském ostrově Vedell, kde se v objektech, zřízených Alfredem Ballinem, generálním ředitelem plavební společnosti HAPAG (Hamburg-Amerikanische Packetfahrt-Actien-Gesellschaft).

Návštěvník se tu dozví vše o organizaci a průběhu odplouvání emigrantů z Evropy do Ameriky. Vystěhovalecké městečko Ballinstadt bylo zřízeno roku 1901 a rozrůstalo se do roku 1907, byla v něm synagoga, kostely křesťanských  vyznání, nemocnice, kavárny i hřiště. Hlavně však prostory, v nichž byli lidé, čekající na odplutí, ubytováni.

V 2. světové válce utrpěl Ballinstadt  bombardováním a v 6O. Letech 2O. století byl srovnán se zemí. Dnešní muzeum je ve třech budovách, které jsou replikami původních staveb.

Je důležité si uvědomit, že mezi lety 188O až 1914 se z Evropy do Ameriky přepravilo 2 miliony a 725 tisíc Židů, kteří unikli před bídou a pogromy, a židovská emigrace pokračovala až do uzavření hranic Německa v roce 1938. Židovské pronásledování v Evropě nezačalo holocaustem a ke cti americké demokracie nutno říci, že v Novém světě našli  Židé  bezpečí i obživu. Bylo v zájmu plavební společnosti, aby emigranti přicházeli do Ameriky v dobrém zdravotním stavu, nemocní byli zadrženi na Ellis Islandu a na náklady společnosti vráceni zpátky. Ubytovny a ložnice v Ballinstadtu byly tedy mimo jiné i jakousi karanténou, během níž se projevilo, zda vystěhovalci netrpí infekční chorobou. Byla tu pro ně i hygienická zařízení, sprchy a prádelny, což pro množství chudých příchozích z Haliče a Polska bylo možná  první takové setkání s civilizací. Zřízení většího komfortu a lepší organizace vystěhovalectví prospělo přístavu Hamburg v konkurenci s Brémami a Antverpami.

Muzeum je takzvaně interaktivní, což v praxi znamená, že jsou v něm nainstalovány figury v životní velikosti z různých vln emigrace, které po zmáčknutí spínače vyprávějí hlasem, propůjčeným jim hercem, svůj životní příběh: je mezi nimi rolník z 6O. let 9O. století, který ujíždí před hladomorem a katastrofální neúrodou, haličský Žid, prchající před pogromem po atentátu na cara i německá Židovka prchající před nacisty, politický uprchlík revolucionář z roku 1848 i emigrant z doby inflace ve 2O. letech 2O. století – a  další, mezi nimi i děti. Emigranti z Čech vyplouvali spíše z Brém.

Muzeem provází návštěvníka herec v roli emigranta ( ale chvíli si zahraje i samotného rejdaře Ballina), který z různých projekčních ploch v různých fázích cesty za oceán vypráví podle zachovaných autentických deníků, dopisů a vzpomínek emigrantů vystěhovalecký příběh. Je to dobré pro lidi, kteří mají potíže se čtením, pro děti nebo pro ty, kteří špatně vidí (jako já). Oslovilo mě to jako pěkný příklad ohledů k publiku – rodiče nemusejí dětem předčítat popisky, každý se může soustředit na to svoje. Na děti se vůbec hodně myslí – můžou si dokonce zalézt a setrvat v různých cviklech a vyzkoušet si tak cestu v podpalubí. Při mé návštěvě tam bylo dost plno, účastníci školní exkurze se takto vydatně zašívali.

Nejpůsobivější část expozice je ta, v níž se můžeme seznámit s uspořádáním lodi a vidíme vybavení a zařízení jednotlivých cestujících tříd. První a druhá je elegantně  komfortní, mezipaluba a třetí třída jsou stísněné a bídné až hanba. Z Hamburku do New Yorku se plulo 7 až 1O dní ( přičemž z Petrohradu do Hamburku jel vlak 3 dny a pěšky se to šlo 48 dní, pokud se za den urazilo 4O kilometrů).  A jízdenka stála tolik, co tři měsíční platy zedníka. Matrace a prádlo museli mít chudí cestující svoje a jídla bylo málo a během cesty se kazilo, lidé stonali mořskou nemocí, to vše v neděleném prostoru, kde jich bylo několik desítek společně.

Posádky nebyly zvyklé na takový náklad a chovaly se k chudým pasažérům hrubě a nelítostně, až časem, když parní stroj plavbu zrychlil a zjednodušil službu na lodi, pochopili, že doprava tohoto nákladu je dobrý kšeft a že se vyplatí, aby měl alespoň slušnou pověst.

V oddělení, kde se ukazuje, jak asi viděli imigranti Nový svět, potká návštěvník koně v životní velikosti, který pohazuje hlavou, frká, přešlapuje a charakteristickým způsobem zvedá ocas. Je zapřažen do vozu se zeleninou, která je ovšem, tak jako on, umělá.

Muzeum tvoří tři baráky a v tom posledním člověk může v různých databázích zapátrat po svých příbuzných, kteří odešli do Nového světa, kde se usadili nejen ve Spojených státech, ale i v Brazílii, Chile a Argentině  (a jsme zpátky o obchodu kakaovými boby, kávou, kaučukem a ledkem). Byly mez nimi význačné osobnosti, jimž je expozice také věnovaná.

Mezi lety 185O a 1939 odplulo z Hamburku do Ameriky 5 milionů Evropanů. Poslední  panely výstavy jim věnují slova uznání, byli to lidé s odvahou vzít život do vlastních rukou, zkusit začít znova a lépe, lidé, kteří se nechtěli smířit s osudem společensky ponížených a chudých. Vesměs v Americe uspěli.

Ovšem lidé, kteří dnes žijí v okolí Ballinstadtu na labském ostrově Vedell, které člověk potká v metru i na ulici, jsou těm z muzea velmi podobní. 6O procent z nich jsou imigranti, kteří přišli do Hamburku ze stejných důvodů. Pokusit se vzít osud  do vlastních rukou a žít lepší život, než se jim nabízí doma.

Hamburg se zřizováním těchto muzeí moderních dějin města snaží přilákat turisty a vzbudit zájem o město, které je sice bohaté, ale nemá vlastně staré historické jádro. Budovy bank a globálních obchodních společností a pojišťovny a hotely a sídla firem moc zajímavé nejsou. Zřízení muzea v Ballinstadtu stálo 9 milionů Euro (značnou část jistě spotřeboval ten kůň), ale na takové projekty se dají dobře získávat peníze z fondů EU. Dokonce i u nás to jde, jak dosvědčuje bilance ministerstva kultury. Je ovšem důležité nejen opravit industriální památky jako budovy, ale dát jim také obsah a zajímavě ho sdělit návštěvníkům. Ani to nemusí být tak „interaktivní“ jako v Ballinstadtu, bez umělého koně by se člověk i obešel. Určitě by nějaká taková expozice každodenního života s odpuštěním pracující třídy byl lepší program třeba pro takové žižkovské nákladové nádraží, než ho zbourat a zastavět developery, kteří zde určitě nic než úřady, drahé byty  a obchody nezbudují. A lidi, kteří by uměli obsah takového kulturního zařízení vymyslet, máme také. Chybí jen politická vůle a koncepce.

 

Read Full Post »

Pes a kočka

V Hamburku se snažím pracovat na rukopise, který v Praze už rok leží neotevřený, protože nikdy není dost času na to, abych ho s odstupem přečetla a posoudila, zač stojí. Tady jsem to konečně udělala a teď mám na stole text, přepsaný a nadepsaný nad každou řádkou. Kudy chodím, tudy se i vynořují další a další motivy, dochází mi, co kde chybí a přebývá, příběh mi sviští kolem hlavy jako hamburský vítr za oknem. A tady je jedna z jeho kapitol.   Alena Zemančíková

Kapitola 5. Pes a kočka

Ze vzpomínek na tátu neexistuje dneska už nic – malinké fotky se zubatými okraji z rodinného alba, kde mě můj obrovský tatínek drží jako miminko nad hlavou v jedné ruce, a na jiném obrázku lidi kolem stolu při nějaké schůzi, všichni kouří, mezi nimi můj táta a maminka, táta v bílé košili a černém saku – co to mohlo být za sešlost? Ty fotky a alba jsem si ráda prohlížela, když jsem byla sama doma, a pak náhle zmizely, máma je z alba vyndala a asi vyhodila, ale kdy a v jakém hnutí mysli, to nevím. Babička měla po tátovi čínského bůžka, který pokyvoval hlavou, a pak si ještě pamatuju na porcelánovou sošku bernardýna se štěňaty, kterou si táta jednou odvezl, v době, kdy se ještě někdy objevoval ve staré vile po majiteli tabákové továrny v Chodově, kde nás s maminkou zanechal samotné. Nechal nás mrznout, věčně opravovat prasklé vodovodní potrubí, skládat hory uhlí. Odešel po nějakých nesnesitelných neshodách, mámě asi byl ten náročný život milejší než on. Tu porcelánovou hromádku hnědobílých psů už nikdy nikdo neviděl, bratr se na ni vůbec nepamatoval, u babičky nebyla. Táta ji mohl prodat, rozbít, někomu dát? A to je všechno, nic víc po něm nezbylo.

Táta zemřel v březnu 1971, bylo mu 48 let a zbyl po něm pes, kočka a můj třináctiletý bratr. Pes Rex byl nečistokrevný foxteriér, chytrý, přátelský a rváč na život a na smrt. Pocházel z chovu babiččiny plzeňské sestry Josefky, uvaděčky ve Velkém divadle J.K.Tyla. Na jejich zahradě bylo těch černohnědobílých uličníků vždycky celé klubko.Vařili jsme mu s bráchou špagety s kečupem, vlastně jsme se s ním dělili o jídlo, které jsme sami měli rádi, nevěděli jsme, co takový pes má žrát, kde bychom mu měli koupit maso v době, kdy koupit maso byl vůbec problém. Kromě nás se o psí stravu nikdo moc nestaral – máma mu samozřejmě servírovala odřezky a zbytky od našeho jídla, a jinak asi myslela, že brácha má s péčí o psa zkušenosti, ale nebylo to tak. O psa se nejspíš po této stránce staral táta. Ovšem dokud byl živ.
Brácha rád chodil s Rexem ven, ten na něj vzorně čekával u školy a zvyšoval mu prestiž. Brácha přišel z Prahy k nám do malého pohraničního města, kde nebylo tak úplně běžné mít v bytě psa. Mezi kluky mu to dodávalo důležitosti a Rex byl veselý, chytrý a zábavný společník pro celou partu. Jen se nikde v jeho blízkosti nesměl vyskytnout jiný pes, to došlo okamžitě ke rvačce, Rexovi bylo jedno, jak je druhý pes velký. Náš pseudofoxteriér si vždycky začal a skoro vždycky vyhrál. Můj útlý bratříček, aby zabránil krveprolití, se vrhal do psího klubka, aby odtud vytáhl za krk našeho bělostného rváče a zachránil ho tak před rozsápáním.
Maminka si Rexe příliš neoblíbila, sežral, na co přišel ( dobře víme, proč), a jeho bílé tuhé chlupy byly všude. Snažili jsme se s bratrem stříhat ho krejčovskými nůžkami, ale moc to nepomohlo.
V té době naši koukali dlouho na televizi a bavili se o poměrech, které se ostatně velice zhoršily, nastalo vylučování z KSČ a vyhazování z práce. Máma měla starosti, ale já jsem byla náhle šťastná, že máme s bráchou postele vedle sebe. Vykládali jsme si do noci, až nás máma chodila napomínat, předčítali jsem si s baterkou pod peřinou a chechtali se jako blázni. Třináct let jsme na tohle čekali a teď jsme si to museli užít! Vymýšleli jsme si nehorázně, učili jsme se texty populárních písniček a snili o tom, že z nás bude duo jako sourozenci Ulrychovi, měli jsme v pokoji vlastní rádio a poslouchali na něm Gramotingltangly a 12 na houpačce, učili jsme se na kytaru bez not, psali si lodní deník, byli jsme spolu.

Máma má v kuchyni malou černobílou fotku, na níž stojím jako pětileté dítě s copánkem u kašny dole ve Stromovce, pěkná holčička, na níž je vidět, že je hodná a bude se dobře učit. Bratrovu dětskou fotku máma nikde vystavenou nemá. Já mám ve své krabici jednu, kterou jsem vytáhla z babiččina alba, je to fotka pořízená v ateliéru, dvojportrét mámy a jejího synka Vítka. Mámě je na té fotce asi třiatřicet a Vítkovi deset, jsou oba krásní a strašně se sobě podobají.
Ten čas od jara do konce prázdnin, kdy jsme s bratrem byli v  Chodově spolu, jsme skoro všechno podnikali společně, cítila jsem se důležitá, měla jsem poslání, ale nejen to, měla jsem bratra, skutečně, hmatatelně, přítomně. Byla to nádhera a trvala jenom chvíli, jen do prázdnin, kdy jsme spolu ještě jeli na tábor a vraceli z něj načerno stopem, kdy jsme podnikali objevitelské výlety na kole, na koupališti hráli volejbal a doma v pokoji karty. Doba před nás kladla jiné úkoly než radovat se z návratu ztraceného syna. V tu dobu, kdy náš tatínek jako věrný komunista započal svoji neoprávněnou a krátkou kariéru v televizi, vyhodili mámu z práce v Chodově a ona, hrdá a vysoce povznesená nad mstivé poměry v okresním maloměstě, si našla místo v Plzni. Počítalo se s tím, že tam i já půjdu po prázdninách do gymnázia, nechtěla jsem do školy, odkud právě vyhodili z profesorského sboru několik našich rodinných přátel, ani máma to nechtěla. Nadějné tehdy bylo, že máme v Plzni babičku a u ní často bývá brácha, že se naše rodinné věci poddají samy, že se sejdeme bez násilí na komkoli z nás, dokonce ani táta, který se o bratra stará špatně, nebude dotčen. Ale teď táta umřel. A všechno je jinak.
Pro mě nastala doba náhlé dospělosti, od jara do prázdnin jsme s bratrem hospodařili spolu, máma už pracovala v Plzni a přijížděla v půli týdne na večer a noc a v pátek na celý víkend. Byla jsem nadšená, že mám všechno na starosti, vařili jsme si, prali, obstáli bychom s bráchou i bez dospělých a bavilo nás si na to hrát. Po prázdninách jsem ovšem odešla do Plzně i já a Vítek zase zůstal doma sám, tentokrát ne s macechou, ale se strejdou, který byl … prostě cizí, při nejlepší vůli. Nebyli jsme s mámou na žádných společných prázdninách – kromě těch doma. Bratr, z Prahy zanedbaný a samá čtyřka, se náhle začal dobře učit, a z toho máma odvodila, že se mu dobře vede. A vedlo, až na to všechno.
Když měl jít bratr na střední školu, vybral si zemědělskou 30 kilometrů od našeho města Chodova. Máma rozhodla, že bude přes týden na internátě, byly jsme už tou dobou v Plzni, máma v práci v knihovně a já na gymnáziu. Je to složité na pochopení, ale sled událostí měl takovou logiku, jinak to nešlo, zůstat spolu v Chodově nebylo možné, máma neměla práci, já jsem byla přijatá do školy v Plzni a všichni jsme byli rádi, že jsem byla přijatá, za rok už by se to možná nepodařilo. Události nás sunuly před sebou. V Plzni jsme se neměly nijak zvlášť pohodlně, spaly jsme u jedné známé na rozkládacím kanapi v obýváku a odjížděly, jak to jen bylo možné.
V roce 1971 znamenal můj i mámin odchod z Chodova otázku, co se psem. Měli jsme ho do prázdnin a na konci srpna ho odvezli. Ne, neutratili ho, vzal si ho hajný na vsi u hranic, bratr ani já jsme však u předání nebyli, ani jsme nevěděli, kde Rex je, bratr se s ním ani nemohl rozloučit, říct mu, ža za ním třeba na kole přijedeme. Nevím, kde jsme tenkrát oba byli, ale odvoz psa se odehrál za naší nepřítomnosti. Naše maminka byla racionální a soudila podle sebe – jí pes nechyběl, tak nebude chybět nikomu. A bratr nebyl zvyklý si stěžovat, už dávno se ho nikdo na nic neptal, táta se staral hlavně o sebe, babička měla svoje přesvědčení, možná že otázka „ s kým chceš jít“ po tátově smrti bylo to první a na dlouhou dobu poslední, kdy někdo vůbec stál o bratrovu odpověď.

Naše plzeňská babička bydlela v ulici Na parkáně ve starém středověkém domě. Vedle stála ohromná školní budova, kde dědeček František, jehož jsme nepoznali, byl školníkem, a kousek odsud tekla řeka Mže. Naproti babiččiným oknům byla městská nemocnice, kde pacienti celé dny vyhlíželi z oken, ba někdy vyšli v nemocničních županech ven. Připadali mi jako vězni v těch úzkých bleděmodrých proužcích, bylo mi jich líto. Tátova siamská kočka se jmenovala Máňa a byla krásně světlá jako bílá káva s čokoládovými doplňky. Sedávala na babiččině okně a koukala na ty nemocné. Její vztah s babičkou byl složitý – nevím, jestli babička měla kočku ráda, každopádně kočka babičku velice trápila. Pokud nekoukala z okna, drápala proutěný nábytek s koženými sedadly, při příležitostných návštěvách jsem viděla, jak židle jsou už nadranc a kanape zvané velbloud též. Lehala ráda v posteli a babička to nesnášela, sypala na zastlanou postel práškový šampón, který zase nesnášela kočka, tak se o to hádaly. Když přijel bratr, kýchal celý večer. Kočka byla v jídle rozmarná, to už byl bbiččin osud a její trápení, mít pořád někoho, kdo zlobí s jídlem, také bratr jako dítě nechtěl jíst a babička s ním pořádala zoufalé scény u oběda. Kočka nechala nedotčené i syrové rybí filé, které jí babička koupila s vědomím ohromné marnotratnosti. Babička kočku prosila, aby žrala, a kočka vlezla pod postel. Když přijel na návštěvu Vítek, kočka mu dávala jasně najevo, že jsou sice staří známí, ale že už sem nepatří. Když vstával z postele a svěsil bosé nohy z pelesti, sekala ho do nich a nebylo možné ji z pod postele vypudit. Kočka dělala babičce společnost v posledních letech života, tyranizovala ji a vydírala, ale to možná dělal i babiččin manžel a syn, náš rozháraný tatínek, možná si takové jednání babička způsopbovala sama. S kočkou to bylo o něco lepší než s lidmi, chvílemi se nechala chovat na klíně a hladit.
V posledních letech, když už jsme byli s bratrem dospělí a žili jinde, stěhovala se babička vždy na pár týdnů v zimě do protější nemocnice. Seděla potom v okně špitálního pokoje a dívala se do okna svého bytu, v němž seděla kočka. Jedna vzdáleně příbuzná sestřička vždycky doprovodila při odchodu z práce babičku přes ulici Máňu nakrmit. Ta obvykle ani nevylezla z pod postele, aby babičce zvětšila tíži na jejím už tak dost nemocném srdci, sestřička spěchala, vyklopily tedy do misky tajně nashromážděné zbytky od nemocničního oběda a musely se vrátit. Za hodinu už kočka zase byla v okně a dívala se do okna své paní v nemocnici.
Babička chodila v zimě do nemocnice zneužívat zdravotní péče s plným souhlasem ošetřujícího lékaře.
V té staré nemocnici, kterou brzy potom zbourali, babička zemřela. Kočka zmizela, snad si ji vzala ta naše příbuzná sestřička, celá středověká ulice Na Parkáně byla na základě nařízení magistrátu vystěhovaná a domy opravené pod dohledem památkové péče. Ve skutečnosti z nich nezbylo nic než slupka. Dřevěné schody, dvířka do kuchyně s železným zámkem zvenčí, litinové výlevky na chodbě, všechno to zmizelo. Z ulice Na Parkáně je dnes už jen kulisa, opravené fasády a za nimi prázdno.

Read Full Post »

Hamburg, divadelní noc

V Německu mají rádi čtení. A vůbec rádi mluví, ale také poslouchají, takže v kontaktním rozhlasovém pořadu neskáčou do řeči nejen pozvaným hostům, ale ani telefonujícím posluchačům ( kteří toho ovšem někdy zneužívají k tomu, aby přednesli celou přednášku, jak jsem měla možnost zažít na Deutschland Radio Kultur den před výročím útoku na Světové obchodní centrum. Rozhlas tomu věnoval celé dopoledne, pozval tři experty – politika, politologa a redaktora Al Džazíry, dokonale německy hovořícího pana Sulejmana. Xenofobní ani rasistické výroky se ovšem netrpí). Mají na to čas, protože během dvouhodinového pořadu nehrají, strukturují ho přehledem faktů k tématu. Němce ( nebo Hamburčany, abych negenaralizovala) prostě baví poslouchat, co jim někdo povídá, baví se při tom hrou s němčinou, čímž vzdorují globálnímu zaplavení angličtinou. A tak se mi stalo, že jsem se o Divadelní noci v sobotu 10. září v Hamburku setkala zejména se sólovým čtením a výstupy, které ani nevím, jak zařadit do našeho divadelního povědomí. Nejspíš to patří do oblasti kabaretu, ale pod tím pojmem si u nás představujeme přece jenom větší podívanou, více dramatické akce. Tohle bylo vlastně jenom čtení a zpívání a nejvíc ze všeho mi to připomnělo folkovou scénu na konci 80. let.minulého století.

Divadelní noc jsem zahájila plavbou lodí po jezeru Alster, které se rozlévá uprostřed města a odpoledne na něm plachtí stovky plachetnic. Jezdí po něm nízké výletní lodě, nízké proto, aby podpluly pod mnoha mosty,  Naši skupinu provázela blondýna trochu ( ale opravdu jen trochu) ordinérního vzezření, představila se jako Jenny Dorothea, „slampoeterin“ a také – k mému velkému prospěchu – průvodkyně po Hamburku. Během plavby sdělovala informace ( a drby) o místech a budovách, které jsme z lodi viděli, o Hamburku a Hamburčanech ( kteří jsou ze všech Němců nejštíhlejší, protože imrvére běhají po břehu Alsteru, který je zcela veřejný a nikdo, ani ten nejbohatší majitel nejluxusnější vily nebo hotelu, si ho nesmí zabrat pro sebe). Jak jsme jeli po jezeře a dostávali se do různých čtvrtí a lokalit, Jenny Dorothea aka Horst Slammer četla z knížky svých blogů a povídek ty, které se dotyčných míst týkaly. A protože jezero je obklopeno luxusními místy, byly to vesměs povídky o bláhových snech chudé holky o high society. V těch textech Jenny Dorothea paroduje televizní produkci a spotřební čtivo se všemi tématy, které známe i u nás – cesta ke kariéře ( neúspěšná), láska k muži snů ( marná), mateřství (bez manžela), přátelství ( falešné), luxus (nedosažitelný), recepty na štěstí ( nefungující). Jenny Dorothea čte své texty plasticky, vstupuje do postav, mění hlas ( až nepříjemně), živě baví své publikum, které je stejně plné komplexů a životních nezdarů jako ona. Nikde žádný happy end a přece plno života.Taková Halina Pawlowská, ale méně pohodlná, méně „v žitě“, temperamentnější, víc vydaná všanc obecenstvu, plebejštější. Taková, jaká byla Halina P. před dvaceti lety, než se stala buržoazní ikonou.

Loď zajíždí během plavby i do různých ramen, kde pádlují rodiče s dětmi na kanoích, kde si lidé chystají piknik s grilem ( na veřejné ploše, kde jsou koše na popel ze spáleného dřevěného uhlí), kde kluci zkoušejí chytat ryby a kde se u jednoho malého přístavu pokojně pase šest divokých králíků. Vidíme ty nejluxusnější vily, jaké si lze představit, a také mešitu, postavenou v 60. letech z peněz bohatého arabského obchodníka, a později i zadní trakty, obytné přívěsy, zahrádky i bezdomovce, stanující pod mostem. Vystupuju u Alma Hoppe´s Lustspielhaus a když vidím tu frontu na momentální produkci, pokračuju k Hamburger Kammerspiele. Dostávám se tak do nóbl čtvrti poblíž televizní věže, i Komorní divadlo je elegantní budova se dvěma restauracemi – ale možná jsem udělala chybu, že jsem nešla na Almu Hoppe, protože tady se koná zase čtení, tentokrát ale divadelního textu. Čte hezká blond herečka, ale po Jenny Dorothee ( která mi už ke konci šla na nervy svým věčně se měnícím hlasem) to nemá žádný říz a já jsem příliš rozptýlená na to, abych sledovala umělecký obsah.

Mezi jednotlivými divadly jezdí čtyři divadelní autobusové linky, každých 10 minut člověk může nastoupit a popojet, jedu tedy k opeře, kam se bezpochyby jinak nedostanu, a jdu se podívat na závěrečnou scénu z Rigoletta. I před operou je fronta, kterou všichni trpělivě vystojí, neboť v příslušný čas nás všechny pohltí obrovská, poměrně nová operní budova. Také opera přidala interaktivní prvek, publikum zpívá s sebou  La donna è mobile, impresário to řídí – ale kromě toho vidíme pěknou ukázku posledního obrazu z Rigoletta s výbornými zpěváky a orchestrem, který při scéně bouře obstará i sborové hučení větru, v kompletní scénografii. Mimochodem, skoro dvoumiliónový Hamburg má jen jednu obrovskou státní operu s komorní scénou a k tomu nedávno otevřené malé divadlo  Opernloft, které inscenuje operu divácky přístupnými, vesměs zkrácenými formami: tam jsem se ale nedostala.

Opera je sice dokonalá, ale je třeba jít ještě někam, kde je to úplně jiné než kdekoli na světě. Tedy na Reeperbahn do divadla Sankt Pauli. Cestou ještě vidím závěr produkce open air  Schmidt Theatru, údajně travesti ikonu Elke Winter. Elke je pochopitelně muž a na rozdíl od slam poetických ikon hlas nemění. V purpurových koktejlkách, blond paruce  a lesklých punčochách je vlastně dojemná(ý), je to přesná napodobenina obtloustlé stárnoucí muzikálové hvězdy, které to nesluší. Pěkně zpívá slavné hity a lidi kolem sedí ve skládacích lehátkách, pijí všechno možné, voní tu čerstvé rybí lahůdky ( a necítím z domova tak dobře známý přepálený tuk, dokonce ani trávu), na té slavné nebezpečné ulici plné sexshopů a bordelů vládne pohoda a mír.

A kousek opodál je divadlo St. Pauli, můj největší zážitek z divadelní noci. St.Pauli je nejstarší soukromé divadlo v Hamburku, a možná nejstarší v Německu vůbec. Budova je z roku 1841,  její tmavě červený interiér klasického kukátka se dvěma balkóny je památkově chráněný. Dnes je divadlo podporováno městem, aby se udrželo na svém tradičním místě mezi hospodami a  podniky nabízejícími sex a erotiku na všechny způsoby. Samo divadlo je ale solidní scéna broadwayského typu, s činoherním i kabaretním repertoárem.

O Divadelní noci hvězda St.Pauli Horst Schrath zradila své publikum a místo sebe předložila „mladé a divoké“ kolegy. Já jsem zastihla mladého muže jménem Tilman Birr ( křestní jméno s jedním l, má o tom celou píseň), rovněž mnohočetného vítěze různých slam poetry. Na jeviště přišel štíhlý, ještě mladý muž v tričku, připomínal tak nejspíš našeho herce Martina Myšičku. Vyprávěl podobně jako Jenny Dorothea, své příběhy, měnil při tom hlas, ostatními hereckými prostředky ale šetřil. Texty byly  vtipné a poetické, rafinovanější než Dorotheiny, pracovaly se zvukem různých německých přízvuků a dialektů ( Tilman je původně z Frankfurtu), vyprávěly o situacích a pocitech vrstevníků, obyvatel jedné ulice, vlastně to byly podobné historky, které známe z Rudišova Nebe pod Berlínem, ale vtipnější, s množstvím slovních hříček, s okouzlujícím nadhledem, s nímž vyslovuje Tilman věci, které všichni vědí, ale nemluví o tom. Vypráví, jak se denně zdraví v domě s  náckem a neví, co s tím a jak se zachovat. O internetu a mobilních operátorech, o nesmyslném telefonickém nabízení různých služeb, při němž si lidé nerozumějí, o nezaměstnaném, který se chystá na přijímací pohovor, a chlapíkovi, který kouká z okna na bankomat, přičemž má katastrofálně přetažené konto. A zpívá jednoduché písničky s doprovodem několika akordů na kytaru, dokonce si je nahraje do zvukové smyčky, takže může stát se založenýma rukama položenýma na korpusu a jenom  koukat do lidí. Je chytrý, pohledný, vysokoškolsky vzdělaný, zcestovalý, korektní, sympatický Evropan, ohrožený druh.

Už nechci vidět žádnou hru, prohlížím si jen divadelní budovy a myslím na to, proč se u nás ztratilo tohle umění chytrého básnického komentáře, které jsme přece pěstovali na konci 80.let. Je to proto, že všichni potřebujeme prachy a tak se původně intelektuální klauni nechali koupit televizí do pohodových talk show? Nebo se nevyznáme v aktuální realitě a tudíž ji neumíme s vtipem glosovat? Tilman Birr mluví o současném Berlíně po pádu zdi jako o velké O2 aréně, kde všechno je legální, všichni se zdraví, v metru člověka pustí sednout, každý si tu dobře bydlí, žádný kravál, jenom hudba – je to velká ironie vůči reklamním,  turistickým i reklamním klišé, jíž se publikum směje, protože to je „Berlin ohne Berliner.“

Takoví slam poeté u nás jsou, přinejmenším Milan Kozelka ( bůhví kde teď) nebo Marian Palla (v Brně), ti jsou však oba už vlastně dost staří. Ať se ti mladší hlásí o slovo a dávejme si o nich vědět a choďme na ně, je nám toho zapotřebí.

Read Full Post »