Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for the ‘Alžběta Stančáková’ Category

Bydlím v podkrovní komůrce jakéhosi kostela.

Na stromě se večer co večer slétávají vrány a krákají. Pozoruji je ze svého vyšpuleného okna. Když se nahnu o něco víc, zahlédnu taky věže svatého Vavřince.

 Žít v odsvěceném kostele má svoje výhody. Třeba – všude pode mnou jsou kanceláře, v nichž lidé ve všední dny pracují. Nebo – bydlím přímo v srdci Norimberka. A taky – muži a ženy tu mají oddělené sprchy, a protože tu nikdo moc nebývá, smím si v dámské sprše nechat vlastní mýdlo, a někdy přes chodbu přebíhám jen tak v ručníku.

Zvykla jsem si na samotu, z níž bývám vytržena jen občas – tuhle zájezdem Makedonců, dnes večer zas nějakým mládenečkem, který si k večeři připravil dvě mražené pizzy. Bývala bych mu nabídla něco ze svého rizota, mám toho jak pro regiment, jenže on už si předehřál troubu, a mně se zas nechtělo s nikým mluvit.

Nad ránem obvykle sněží, odbíjejí zvony, uklízečka šůruje a ptá se, jestli nepotřebuji čisté ručníky. Byl to nejspíš stud, který mi nedovolil zmínit, že vlastně netuším, jak se v takovém odsvěceném kostele pere. Vlněné svetry nechávám vyvětrat a zbavuji je tím zápachu, zbytek garderóby nemá to štěstí, a tak pozvolna trouchniví. Vydali jsme se proto s Danielem po týdnu do Waschsalonu na Bayreutherstraße. Špinavé prádlo jsem si sbalila do vínové kabely z tuhého plastu. Ta spadá pod vybavení mého pokoje, a je na ní bílou stužkou přivázána noticka, že se za žádných okolností nesmí z budovy vynášet. Daniel mě i s kabelou hodil do prádelny autem, pak ale musel odjet pryč.

Vnitřek Waschsalonu má navozovat atmosféru sedmdesátých let. Retro stěny, retro gauč, retro křeslo ve tvaru vajíčka z čirého, už trochu omšelého plastu. Je to samooblužná prádelna, a tak si, slovy Mekyho Žbirky, skúsim pomôcť sám. Jakási žena kolem čtyřicítky, co tam taky pere a představí se jako Corinne, mi po chvíli objasní ten systém. Pračky a sušičky nesou jména po různých osobnostech, ta jsem ale, ve strachu, že má ponožka zablokuje buben, moc nevnímala. Nějaký Korejec je pro google recenzi všechna vyfotil, takže už vím, že jsem své prádlo svěřila babi Piepenbrinkové, aby mi je následně vysušila Uschi Obermeier.

„Víte, kdo je to Uschi Obermeier?“ zeptá se Corinne.
„Ne,“ odvětím.
„Na to jste moc mladá.“
„Spíš moc cizinka.“
„A jaká je vaše rodná řeč?“
„Čeština.“
„Já se učila pět semestrů česky. A neumím skoro nic,“ pokračuje. Potom mi na papírek napíše svoje telefonní číslo, ať se jí ozvu, kdybych chtěla zajít na kávu, má prý ještě kamarádku Gabbi, a Gabbi má zase kočku, můžeme se vidět všechny pohromadě. Sleduju ji, jak vytahuje své prádlo z Johna Waynea, zahlaholí česky nashle a zmizí.

Chci tedy zapnout Uschi Obermeier, ač netuším, kdo to je, když vtom mě za loket popadne jiná žena. O dost starší a menší než ta předchozí, v oranžové prošívané bundě, s šedým, vysoce posazeným kulichem, který se jí při každém pohybu kinklá do všech stran. Občas, když tu s někým mluvím, nedovedu určit, zda je bavorský přízvuk až tak podivný, anebo zda na sebe s danou osobou hulákáme šílenou slovanskou němčinou, která skoro všechna slova mění v nerozklíčovatelný chaos.

„Pardon, ale já vám vážně nerozumím.“
„Ale rozumíš. Tak říkej.“

Nevím, co mám říkat, tak jí pro jistotu vysvětlím, že si musí zvolit teplotu, a když mě přeruší, že se neříká wahlen, ale wählen, pomyslím si, že bavorskej přízvuk je teda asi fakt divnej, protože cizinka by mě přece takhle neopravovala. Pak spolu jdeme zaplatit jedno euro za sušičku. Vytáhne spoustu drobných, rozprostře si je po dlani, a já je pod jejím dohledem hážu do přístroje. „Musíme tam hodit pět krát dvacet centů,“ vysvětluju a vyzobávám dvaceticentovky z její ruky.
„To pak bude ale euro deset, ne?“
„Ono to vrací drobné,“ nenamáhám se jí to přepočítat.

Poté do sušičky nacpeme obří fialovou deku a odstartujeme proces sušení. Sama si Uschi Obermeier zapnu až poté, co se dáma usadí, a začne si mě zkoumavě prohlížet.

Zeptá se, odkud jsem, kolik je mi let a co tu dělám. Ne, takhle se nezeptá. Položí jen dotaz: „A kdo jsi ty?“
Na oplátku mi pak vypráví o sobě. Není Němka, ale, jak tvrdí, Jugoslávka, její mateřština je, jejími slovy, jugoslávština, je jí 80, a přišla do Německa v roce 64. „To už je let, co? Měla jsem tam muže, velký dům v Bělehradě, ale on ho nebyl schopnej splácet, tři patra, rozvedli jsme se, a ha!, teď mám v Norimberku já svůj vlastní byt, a on už je dávno pod kytičkama. Ten jsem si koupila. Ale důchod mám nízkej. 550 euro. V Jugoslávii nejsou eura, ale dináry.“
„Já vím, nějaké budu mít možná v peněžece, vydržte, ukážu vám je… ne, počkejte, já je asi už vyndala, tohle jsou forinty.“
„Forinty? Můj druhý manžel byl Maďar!“
„Tak vidíte.“
„A ty jsi vdaná?“
„Zatím ne.“
„Hm. Vdát se, to není těžký. Ale najít správnýho muže, to jo. Jak dlouho že se to má sušit?“
„Ještě chvilku.“
„A nechceš v Německu zůstat? Najdi si tu nějakýho přítele, pak to jde snadno.“
„To jste udělala vy v tom roce 64?“
„A pak jsem tu pracovala. Jako zdravotní sestra. Na klinice. Mnoho let. A teď mám stejně nízkej důchod. Ale i v Bělehradě je teď draze.“
„Všude je. Ale musíme přece nějak žít.“
„Přesně tak. Už to dosušilo?“
„Jo.“
„Já mám doma i vlastní pračku. Jenže ta deka je moc velká, ta by se mi tam nevešla. Pomůžeš mi ji složit?“
Každá bereme obří prohřátou deku za jeden cíp.
„Ta je ještě z Jugoslávie.“

A vážně. Dotýkám se jejích vláken a cítím rozpálený bulvár Mihajla Pupina, Kalemegdan, Novo groblje a Východní bránu, ne, tu ne, ta v šedesátých letech ještě nestála.
„Tak. Teď bude hezky čistá na Vánoce,“ praví, poděkuje mi za pomoc a narve si deku do tašky na kolečkách.

Jakmile odejde, dosuší i Uschi Obermeier. Moje prádlo je však zavlhlé, necítím z něj Balkán, jen rozbředlou Prahu, z níž jsem jej před pár dny přivezla. Není ale v tak strašném stavu, abych ho nemohla nacpat do vínové kabely, kterou pak budu tajně pašovat přes recepci.

Když vyjdu z prádelny, zaryjí se mi ta plastová ucha do dlaně. Jugoslávka se ještě kolébá na protějším chodníku, pomalu míří ke svému domovu. Já v U-Bahnu omylem vyjedu opačným směrem a musím se vracet, nakonec stojím u svatého Vavřince, nějaký muž, nejspíš Rumun, tu hraje na syrinx Zamfirovu píseň, chci mu hodit drobné, jenže on má vedle nohy místo čepice jen umolousaný starý kondom.


Advertisement

Read Full Post »