Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for the ‘Bianca Bellová’ Category

znamená nechat se fotit Peterem Peitschem. Je to člověk, který se živí výhradně fotografováním portrétů autorů v Hamburku – a rozhodně nestrádá. Když mě fotí pod vrbou, za břízou či s pěti topoly, snažím se navázat kontakt. Peter asi trochu hůře slyší a je mu hloupé mi říct, ať už zmlknu, tak vždycky skloní objektiv a jde mě požádat, ať mu to zopakuji. Ale nakonec to z něj vytáhnu: člověk, který fotil Doris Lessing, Grasse, Eca, Coelha, Rushdieho… on vůbec nečte! S jednou výjimkou: když jede jednou za rok na dovolenou na Kanárské ostrovy, veze si s sebou knihu Anthonyho McCartena. Přikládám video z focení.

Advertisements

Read Full Post »

Přísahámbohu, že mi po zádech tekl pot. Jako by k nervozitě nestačilo, že v Literaturhaus četli přede mnou Salman Rushdie, Umberto Eco, Herta Mullerová či William Trevor! Jako by nestačilo, jak ambivalentní vztah ke čtením mám! Úderem osmé byla místnost pro čtení již zcela zaplněná. A posluchači byli vnímaví a sečtělí, avšak ve věku mých rodičů, ale spíš ještě starší. V první řadě seděl český honorární konzul, pán jistě nejméně osmdesátiletý, džentlmen ze staré školy, který dámám líbá ruce. Abyste rozuměli, ráda se stýkám se staršími lidmi, vážím si jich, a kult mládí je mi z duše protivný.

V tomto případě jsem ale měla silné nutkání jít a umýt si pusu mýdlem. Vždyť moje kniha, z které se četlo, se rozhodně nevyhýbá narážkám na sexuální praktiky a sem tam padne i nějaký ten vulgarismus. Takže jsem celou dobu nehnutě seděla, hleděla si do klína, potila se jako dyslektik, když má počítat pozpátku, bála se podívat do publika a čekala, až někdo vykřikne, že je to nechutné, a začne odcházet.

Tu a tam se ale na správných místech začalo ozývat chicotání, a po čtení následovala tak zapálená diskuse, jakou jsem ještě nezažila. Mirko Kraetsche (náš milýá německý bohemista a překladatel), který čtení moderoval, napadlo dávat otázky publiku. A tak jsem se ptala: Proč chodíte na čtení? Proč máte potřebu propojit si knihu s autorem? Jaký další rozměr to čtenářskému zážitku dává? Nakonec se setkání se čtenáři oproti plánu protáhlo o půl hodiny. Po něm za mnou, jak to tak bývá, několik čtenářů přišlo a plácalo mě po zádech a ptalo se, kde se dá kniha koupit.

A tak mě obyvatelé Hamburku zase doběhli svou svobodomyslností.

Mirko se mě před čtením ptal, jestlipak vím, kdo se v Německu umístil první úrovni štěstí či životní spokojenosti. Odpověděla jsem, že to vím: jistě, obyvatelé Hamburku, ten přátelský, pohostinný a vyrovnaný lid.

Ostatně při večeři mi hamburská ambasadorka v Praze sdělila, že ještě pořád má Česká republika v hamburském přístavu kus teritoria, a to v symbolickém pronájmu do roku 2026, coby jedno z ustanovení Versailleské smlouvy. Ha!

A na závěr jsem si na otázku na své poslání autorky/spisovatelky, která během večera padla, dovolila použít odpověď někoho, kdo se mi zdá být v práci se slovy a myšlenkami mnohem zručnější a zběhlejší:

So You Want To Be A Writer
Charles Bukowski

if it doesn’t come bursting out of you
in spite of everything,
don’t do it.
unless it comes unasked out of your
heart and your mind and your mouth
and your gut,
don’t do it.
if you have to sit for hours
staring at your computer screen
or hunched over your
typewriter
searching for words,
don’t do it.
if you’re doing it for money or
fame,
don’t do it.
if you’re doing it because you want
women in your bed,
don’t do it.
if you have to sit there and
rewrite it again and again,
don’t do it.
if it’s hard work just thinking about doing it,
don’t do it.
if you’re trying to write like somebody
else,
forget about it.
if you have to wait for it to roar out of
you,
then wait patiently.
if it never does roar out of you,
do something else.

if you first have to read it to your wife
or your girlfriend or your boyfriend
or your parents or to anybody at all,
you’re not ready.

don’t be like so many writers,
don’t be like so many thousands of
people who call themselves writers,
don’t be dull and boring and
pretentious, don’t be consumed with self-
love.
the libraries of the world have
yawned themselves to
sleep
over your kind.
don’t add to that.
don’t do it.
unless it comes out of
your soul like a rocket,
unless being still would
drive you to madness or
suicide or murder,
don’t do it.
unless the sun inside you is
burning your gut,
don’t do it.

when it is truly time,
and if you have been chosen,
it will do it by
itself and it will keep on doing it
until you die or it dies in you.

there is no other way.

and there never was.

Read Full Post »

Slunko je ještě nízko nad obzorem. Děti jedou do školy na kolech a na malých hlavičkách mají malé barevné přilbičky. Zajíci hystericky uskakují. Havrani trhají zobáky pytlíky s odpadky ze včerejšího grilování. Psi kadí v křoví. Předbíhám tělesně postiženého důchodce. Raduji se; jak je ten svět krásný!

 

Začíná pršet. Zamračená žena jede do práce na kole a pláštěnka jí za jízdy na zádech vytvoří křídla. Ta žena vypadá jako anděl a neví o tom. Jachtař na jezeře obrátil jachtu.  Leje. Jsem na kost.

 

Vzpomínáte si, jak v Zemi lidí psal Antoine de Saint-Exupéry o svém příteli Guillametovi, průkopníkovi letectví v Jižní Americe, který ztroskotal v Andách a když umíral, tak si řekl: „Když umřu tady, tak mě v tom sněhu najdou třeba až za čtyři roky a dokud nenajdou moje tělo, tak pojišťovna mojí rodině nevyplatí pojistku… Půjdu umřít o kus dál, kde budu líp vidět…“ ? Tak popošel, pak ještě kousek dál, až takhle přešel tři horská pásma a po týdnu došel do civilizace. Tak přesně takhle já běhám kolem jezera Alster.Image

Read Full Post »

V Hamburku jsem poprvé, pokud nepočítám zastávku během gymnaziálního zájezdu do Dánska, během kterého jsme navzdory svému nízkému věku a neexistenci znalosti němčiny zcela neomylně našli St. Pauli a troufám si říct, že mnozí z nás poprvé v životě viděli, jak se prostitutky perou na ulici.
Hamburk je druhé největší německé město. Má dlouhou tradici města hansovního  a svobodného   města (výsada udělená císařem Fridrichem I. Barbarossou Rudovousem v roce 1189 za účast ve třetí křižácké výpravě, i když řadahistoriků pravost glejtu zpochybňuje ). Jeho obyvatelé se na první pohled zdají vyrovnaní, bez komplexů, přátelští a kultivovaní, a jako většina lidí žijících ve velkých přístavních městech kosmopolitní a otevření.
No, uvidíme, zda mě vyvedou z mého naivního omylu. Každopádně se do města vydávám jaksi intiutivně s minimální znalostí němčiny, bez obav, podrobných map a  a svého obvyklého skepticismu.
Městské jezero Altster(v podstatě dvě jezera uvnitř města o celkové rozloze jako náš rybník Svět)  je o víkendu  plné jachet; cesty kolem něj se zaplní cyklisty, běžci nebo rodinami na procházce. Břehy jezera jsou lemované kotvišti, jachtařskými a vodáckými kluby a přístavními kavárnami. Několikrát v roce uzavře radnice přilehlé ulice motoristům, aby dala prostor bruslařům. Četné kanály (Hamburk si – stejně jako Stockholm či Petrohrad – říká „Benátky severu“) brázdí kanoisté a kajakáři. Alster tak tvoří přirozené místo pro trávení volného času a neformálního shromažďování (které například společenskému životu v Praze tolik chybí). A další zajímavost: hamburská radnice  udržuje své obyvatele i v dobré mentální kondici, a to tak, že celou řadou jednosměrných ulic   se jednu část dne jezdí jedním směrem – a tu druhou část druhým. Takže nelze jen tak snadno zapadnout do stereotypu. Nikoliv, je třeba být po skautsku stále připraven.

Jinak povídku na téma kamarádství jsem během prvního dne nejen napsala, ale i udala nakladateli. Dnes mi po Skypu volal kamarád Honza a požádal mě o autorskou pomoc při vývoji aplikace pro iPad. Což je jistě zajímavá výzva, ale přece jen bych ráda pracovala na vlastních věcech.

Jo a ten zatracenej Alster jsem oběhla hned napoprvé, takže!

A tady je odkaz na moje oblíbené řecké internetové rádio, které mi v pozadí běží skoro pořád. Díky za tip, Paniku

http://live24.gr/radio/bestradio#l24player=JWPlayer

Read Full Post »

Nach Hamburg!

Na cestě. Po 20 letech znovu sama a do neznáma.
Naposledy jsem takhle byla na stáži v Řecku a přivezla jsem si z ní manžela.
Takže budu při svém stipendijním pobytu v Hamburkuvelmi ostražitá.
Co mám za pasem:
nový notebook od kamaráda Steva s legrační skládací USB myší
boty na běhání a náramek s měřičem desítek uběhnutých kilometrů
knihy, na jejichž přečtení se vyloženě těším, Kolymské povídky Varlama Šalamova, Příběh Lucy Gaultové Williama Trevora a nakonec Sweet tooth Iana McEwana (ta přišla minulý týden poštou z Anglie v brožovaném vydání, voní novotou a vůbec). No jistě, ambiciózní! (Ostatně Trevora mám přečteného už ve vlaku.)
česko-německý kapesní slovník
ponožky z vlny bulharských oveček a termofor (brzy mám zjistit, že to je hrubě nedostačující a že můj šatník je vůbec nerozumně optimistický).
Cesta proběhla bez toho, aniž by se přihodilo něco pozoruhodného, snad až na partu výrostků s potetovanými lýtky, kteří už od Prahy popíjeli (když vlakový rozhlas v devět hodin ráno hlásil speciální slevy na pivo platné až do Děčína, blahosklonně jsem se tomu usmívala, kdo by takhle po ránu, že ano) a v ponožkách nebo úplně bosi stále častěji a hlasitěji chodili kamsi dozadu do vlaku kouřit. Cestou mi ve městě se jménem Ludwigslust (anglisté spěchající s vtipným překladem nechť ho zase spolknou) volá nakladatel, kterému pro jeho sbírky píšu povídky, a objednává si u mě něco na nové téma: kamarádství. Říkám „ne, to teď nepůjde, víte, mám v plánu psát něco jiného“, ale neuplyne ani hodina a námět přichází sám, když si zběžně prolistuji své poznámky v mobilu. Doufám, že se povídku podaří dočasně odsunout na vedlejší kolej, aniž by ztratila na té živelnosti, se kterou se klube na svět.
Výstup z vlaku v Hamburku je trošku dramatický, zahrnuje zmatení ohledně cílové stanice a vyskakování z rozjíždějícího se vlaku na Hamburg Hauptbahnhof, což dělá dojem na nám již známou partu opilých výrostků, kteří mě častují potleskem a výkřiky „hello, kitten!“ Směji se skrz slzy, protože bych mohla být jejich matka. Podaří se mi upoutat pozornost nejen většiny cestujících na peróně, ale hlavně Aylin z Literaturhaus Hamburg, která na mě svědomitě čeká. Nepamatuji se, kdy jsem naposledy někoho tak ráda viděla. Aylin se snaží vymanit se z mého objetí.
Aylin mě odveze do „mého“ bytu, ukáže mi, kde mám Fahrrad, kde je pračka, jak funguje wi-fi, dá mi jízdenku na veřejnou dopravu. Na posteli mám bonboniéru s marcipánovými pralinkami, která už ví, že se večera nedočká.

Milí Němci! Děkuji vám! Nevím, co si od toho slibujete, ale jsem vám vděčná. Nejdřív jste byli první, kdo projevil zájem o překlad mé knihy, pak jste si mě nechali přivézt na knižní veletrh v Lipsku, a teď mi pronajímáte byt v centru Hamburku včetně bicyklu a kupujete mi drážní jízdenku, o stipendiu nemluvě.
Je to takový splněný autorský sen; čas na psaní a minimální existenční starosti. Dá se vůbec v relativním luxusu a bez deprivace něco pořádného napsat?
Zjišťuji, že ve stejnou dobu, kdy já trávím svůj stipendijní autorský pobyt v Hamburku, dělá totéž Markéta Pilátová v Kremsu a Katka Tučková v Berlíně. Je to jenom náhoda? No to určitě.

Když dorazím do Hamburku, prší. Jak se dozvídám, je to zde v podstatě dominantní klimatický jev. Hlavně se nepoddat trudnomyslnosti!
K tomu se myslím hodí tenhle song od The Cure, v provedení z dob, kdy Robert Smith už sice vypadal jako svoje vlatní babička, ale ještě neměl 150 kilo.

Read Full Post »