Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for the ‘Dora Čechova’ Category

Ve vile píšu každý den celé dopoledne, po oběde chodívám na procházku, po návratu pokračuji v práci. Kromě času pro psaní mám na rezidenci několik povinností. Jedna z nich je nechat se vyfotit.

Fotografka mi napsala email německy. Jednoduché otázce, zda se mohu další den vyfotit, rozumím, ale německy odpovědět nedokážu. Odpovídám tedy anglicky, je to univerzální komunikační jazyk, používám ho i s hostiteli. Přichází email znovu německy a s ním i otázka, zda bychom nemohly komunikovat rusky. Ano, to jde. Potvrzuji.

Druhý den, před dveřmi, které vedou ke kancelářím a rezidentskému bytu, stojí malá rozesmátá žena, vlasy střižené do mikáda a ofina na čele vysoko tak, jako by tam ani nebyla. Na zádech má modrý kožený batoh, který vypadá jako retro kulatá poštovní schránka, v ruce starý kufřík.

Je původem z Litvy, do Německa přišla studovat a už tu zůstala. Říkám, že Dostojevský měl po otci litevské předky, tak jako Tolstoj měl předky německé a Puškin měl pradědečka Afričana. Fotografka se diví.   

Navrhuje, že sjedeme výtahem do prvního patra, kde se dostaneme do kavárny vily, která je nyní zavřená, ale také budeme mít klid na focení. V prvním patře opravdu projdeme velkými prosklenými dveřmi do kavárny. Nízké stolky, secesní židle, látkové tapety na stěnách. Je tu pusto. Rozsvítíme.

Fotografka si odloží věci, zadívá se na mně a zeptá se, co píšu. Začínám vyprávět, ona poslouchá a dívá se. Použije na mě stejný postup, jakými jsou cvičení na DAMU, kdy požádáte studenty, aby vyprávěli o tom, co mají rádi, a pak si všímáte, jak se tělově a hlasově proměňují, jaké se jim v očích objevují obrazy. Vyprávím a gestikuluji před fotografkou. Přede mnou procházejí postavy z právě psaného románu, moje ruce za nimi plují v prostoru, zachytávají jejich pohyb, ukazují na ně. Fotografka se usmívá a začíná fotit.

Focení přerušuje starší muž, majordomus vily. Vchází do prázdného a tichého prostoru rozčilený. S fotografkou mluví německy, je zřejmé, že je rozhořčený z toho, jak se pohybujeme v uzavřeném prostoru. Rozhazuje rukama. Po jeho odchodu fotografka vesele poznamenává, že ji přece zná, ví, že fotí pro Literární dům, kolikrát se tu potkali…

Pak posune stolky, nechá mě usednout ke stěně. Kabát, který mám na sobě je retro, líbí se jí. Chce, abych si ho nesundávala.  Tu fotografii, na níž se dívám vzhůru, nakonec vybereme. Kufřík, který přinesla – starý kufřík, má ráda staré věci jako já – jsme nepoužily.

Později, když sedím u počítače v rezidenčním bytě, najdu v online verzi knihu vzpomínek dcery Dostojevského, kde píše o litevských předcích svého otce, a fotografce ji pošlu.

Advertisement

Read Full Post »

Ráda jezdím na rezidenci, když „potřebuji“ psát, kdy se mi v běžném pracovním a rodinném čase nedostává prostoru pro přemýšlení a noření se do příběhu. Můj nakladatel mi při vydání třetí povídkové knihy Ženy, které potřebují muže řekl: „Doro, já vám už žádné povídky nevydám. Pište si povídky do časopisů a konečně napište delší text.“ Dal mi bezpochyby užitečnou radu v čase, kdy jsem už byla ponořená do velkého příběhu, kterému rozměr povídky ani novely nestačí.  

Proto jsem vděčná, že mohu strávit měsíční rezidenční pobyt v německém Wiesbadenu, ve městě, o kterém jsem dosud nic nevěděla, a který mi po prvních dnech přirostl k srdci. 

Rezidenční apartmán, kde mám v tento čas žít, se nachází v podkroví Villa Clementine, půvabné stavbě s nezaměnitelným geniem loci.  Vilu nechal v roce 1882 postavit mohučský továrník Ernst Mayer pro svoji ženu Clementine, která ale brzy po dostavění vily zemřela. Když se v roce 1860 stala vila majetkem města, uvažovalo se o její demolici ve prospěch metra, které zde bylo plánované. Vila naštěstí nebyla zbořená, ale stala se kulturní institucí. V roce 1972 v ní byla natočena filmová adaptace románu Thomase Manna „Buddenbrookovi“.  

Ve vile dnes mimo jiné sídlí i Hesenská literární rada, která mě spolu s Pražským literárním domem nominovala k rezidenci, a v podkroví vily se nachází apartmán, prostorný byt, který má nízká okna směřující z jedné strany do parku navazujícího na lázeňskou kolonádu, a na druhé straně na ulici lemující přiléhající centrum města. V jednom ze dvou rozlehlých pokojů stojí psací stůl, nezbytné vybavení pro spisovatele. Tady nyní každý den píšu.  

Jsem vděčná za ten čas čtyř týdnů, který jsem dostala. „Přizvěte k práci podvědomí,“ radil Stanislavskij hercům. Ta věta se mi tu vynořila, protože se právě nacházím ve fázi, kdy vám text „diktují shora“, „stojí při vás Múza“, strhává vás „proud vědomí“. Mozek se zpomalil do theta vln jako při meditaci. Postavy přicházejí, zjevují se, mluví, přemýšlejí, milují a nenávidí, konají… a já je pozoruji a zapisuji.

Do Wiesbadenu jsem přijela s padesáti již napsanými stranami. Již týden píšu a píšu…

Read Full Post »