V pondělí 7.května sedím v rychlíku do Brém a jak to s oblibou dělávám, zkouším si představit, jak by mohl můj čtyřtýdenní rezidenční pobyt na severu Německa vypadat. Je zábavné pak tyhle představy konfrontovat s realitou, obvykle bývají schématičtější, víc pracují s předem danými škatulkami (pochopitelně), ale zábavné je i to, jak se ty škatulky částečně ukazují být pravdivými a platnými. Vlastní pohled je ovšem usadí na místo, vyladí, zapřede do osobních sítí a struktur světa.
Můžu se klidně vsadit o vlastní boty, že centrum Brém bude podobně jako centra jiných starých německých měst, která jsem viděla, oplývat pohodyplnou upraveností, idylickou blahobytností, načinčanými fasádami a až starosvětským šarmem – i němčina mi přijde jako jazyk rakousko-uherský, tudíž vyzařující jistou idyličnost, usedlost, solidnost, rozšafnost, bodrost a spořádanost. Z dětství, kdy moje babička hojně používala počeštěná německá slova, si pamatuju výrazivo jako tepich, knop, lajntuch, špacírovat, knajpa, sichr, fešák… rozhodně mající nostalgický půvab. Je ovšem fakt, že zatím jsem jezdila většinou do Bavorska. Severní Německo bude třeba jiné.
Německy neumím. Zakoupila jsem si ale učebnici němčiny pro samouky, jelikož věřím, že v německém morfickém poli se mi bude učit líp. I když vím, že jakákoli cizí slovíčka už mi teď v pokročilejším věku do hlavy moc dobře nelezou. Zatím jsem zvládla první lekci, kde se vysvětluje rozdíl mezi „dort“ a „da“ – „dort“ je jakoby víc „tam“. Kdovíproč se mi vybavuje nápis, který má jako své motto nad stolem moje kamarádka Eva N.: „NIC NEUTEČE“. Když jsem u ní ale byla naposledy, uviděla jsem tam připsaný dodatek „JEN ŽIVOT.“
Panika v Drážďanech
Vlak měl už z Prahy asi dvacet minut zpoždění, ale i tak mi po obědě v nádražní kavárně v Drážďanech zbývaly asi tři čtvrtě hodinky času. Naházela jsem tedy čtyři eura do plechové krabice automatické úschovny zavazadel, zbavila se těžkého kufru a šla se projít po Pragerstrasse – byla jsem tu možná před deseti lety a už jsem hodně zapomněla, jak vstup do Drážďan vypadá: všechna ta nová, panelákoidní či funkcionalistická architektura kolem širokého pěšího bulváru, a v přízemním patře takové pestré nákupní středisko pod širým nebem. Pokochala jsem se, nasála atmosféru a asi s desetiminutovou rezervou šla svůj kufr vysvobodit. Nešlo to! Svítil tam nápis PLEASE°PAY, ale nepomohlo ani naházení dalších čtyř eur (které jsem narychlo získala rozměněním padesátieurovky u stánku a koupí rozinkové buchty).
Začala jsem příšerně panikařit, a protože u stánku s informacemi byla fronta, předběhla jsem ji s hysterickým vysvětlováním, že mi už jede vlak a nemůžu otevřít skříňku. Zpoza přepážky tedy pomalu a neochotně vylezla zamračená kredenciózní odbarvená ženština (skanzen socialismu) a vydala se to prozkoumat. A teprve TEĎ!!! jsem si uvědomila, že na klíči jsou dvě čísla: řídila jsem se malým čísílkem 126, ale kufr byl ve skříňce č. 129, a toto číslo bylo v mnohem větším provedení na druhé straně klíče!!! Vůbec mě nenapadlo to zkontrolovat! Ženština tedy s úšklebkem můj kufr vysvobodila a bylo. Na vlak jsem dorazila pět minut před odjezdem.
Uf. To byl tedy příšerný zážitek. Co ten svítící nápis, že mám platit, a co ta dvě čísla na klíčku? A vůbec, co ty hnusně otlučené skříňky úschovny? Taky skanzen socialismu. Kvůli tomu zatracenému klíčku jsem mohla do Brém dorazit až kdovíkdy v noci, nebo případně bez zavazadla.
Jak si představuju Brémy
Rozhodně je před svým vnitřním zrakem vidím seversky. Hanzovní města si obecně představuju jako shluky vysokých úzkých domů s hodně špičatými štíty a spoustou vikýřů, kolem kterých létají racci, neustále vane vítr od moře a panuje chladno, vlhko, většinou zataženo a deštivo. Kromě racků na hladině řeky a jejích ramen plují i labutě, možná divoké kachny. Pro nás pomalé pěší turisty jsou tu ale nachystána útulná zákoutí, kavárničky, hospůdky a obchůdky, a také procházky nebo možná projížďky na kole podél řeky Vesery, v parcích obklopujících její doširoka rozlitá ramena. Čistý vzduch a v přírodě možná náznaky drsnosti, písečných dun, pobřežních travin a borovic.
A pro sebe osobně očekávám hodně samoty, kterou potřebuju a bude pro mě očistná, mozek se mi přestane zahlcovat všedními starostmi – záležitostmi naší ekologické neziskovky, redigováním a překládáním na výdělek… a místo toho se zabydlí postavami z mého románu a mých povídek.
Vlak projíždí nekonečnou plání Německa na sever, kolem Magdeburgu jsou občas vidět nějaké opuštěné staré továrny, jinak síť úhledných silnic a dálnic s řítícími se řadami aut, a mezi tím nápadně moc větrných elektráren, které se momentálně skoro netočí, protože je bezvětří, solárních panelů na střechách a fotovoltaických polí. A taky je vidět hodně zahrádkářských kolonií, které jsou tu zřejmě velmi oblíbené, ještě víc než u nás.
Během poslední hodinky jízdy, za Hannoverem, krajina kolem trati nápadně zkrásní: zmizely industriální stavby a nedohledné lány řepky a objevují se pastviny s kravami a ovcemi, remízky, meze plné jarně zelených keřů a lesy, kde převládají buky, duby, břízy a borovice. Je to jiné než Bavorsko, ale taky romantické a idylické: vypadá to slibně.
Read Full Post »