Výlet do Bremerhavenu

Tohle poměrně nové město bylo postaveno účelově jako přístav pro Brémy, do nichž se předtím muselo zajíždět 70 km proti proudu Vesery, a je slavné tím, že se z něj vystěhovalo do Ameriky sedm milionů lidí. Z Brém tam za půl hodiny dojedete vlakem, a tak jsem se tam přirozeně chtěla podívat a uvidět moře.

Nečekala jsem až tak velký kontrast proti Brémám: všechno tu působí kosmopolitně, centrum tvoří moderní architektura ve tvarech připomínajících třeba létající talíř, useknutý baňatý válec nebo naše klasické věžáky, a samé srdce města představuje rozlehlý shopping mall. Vyhlídku na moře rámovala holá hlína a bagry, jelikož tu právě zvyšují pobřežní hráz. Určitě se i v Bremerhavenu dá žít docela příjemně a mé dojmy byly opravdu letmé a povrchní, ale i tak můžu říct, že Brémy jsou mému srdci bližší.

V Bremerhavenu ovšem mají hodně muzeí s tématikou moře, lodí a historie. Zlákalo mě muzeum vystěhovalectví do Ameriky (Deutsches Auswander Haus, neboli German emigration center), které je nejnovější a zážitkové. U pokladny se mě zeptali, z jaké země jsem, a jako Češce mi přidělili „vystěhovaleckou identitu“ nějaké Sabine, která se do USA vystěhovala ve svých dvaceti letech v roce 1961. Z anglických výkladů ve sluchátkách jsem zjistila, že to byla Němka, kterou v dětství odsunuli s rodinou z Polska a která se upnula na to, že v Americe je lepší život, a byla fanynkou Elvise. Hm.

V muzeu panuje sugestivní příšeří a mají tu kulisy imitující realitu – člověk tam mezi dobově oblečenými figurínami a starými kufry jako nastupuje po můstku nad skutečnou vodou na loď přes oceán a má cítit, jak to bylo depresívní, definitivní a do jaké nejistoty ti lidé šli… a z audiozáznamů se linou jejich autentické výpovědi a vzpomínky. No a pak jsou tam další reálie, například interiéry lodí, nebo prostory, kterými přistěhovalci procházeli na Ellis Islandu po přistání, nebo konečně výkladní skříně i celé prodejny z Ameriky i Německa padesátých let. Celkově je to kapku infantilní, ale docela hezké a jsem ráda, že jsem to viděla.

Advertisement

Read Full Post »

Toulky tak porůznu

Staré centrum Brém není velké, ale dá se tu báječně bloumat, okounět a nasávat atmosféru. V sobotu jsem se vydala podrobněji prozkoumat bleší trh, který je daleko větší, než jsem si myslela, a táhne se podél nábřeží možná kilometr. Všechny ty predměty, co už něco prožily a mají svoji historii, mě fascinují, i když si v některých případech neumím představit, proč by si je někdo kupoval. Tak asi u první padesátky stánků jsem byla úplně imunní a přísně asketická – nic přece nepotřebuju – ale ta pestrá vyložená směs postupně začala působit na mé emoce: co takhle zachránit tu chudinku nahou barbínu bez šatečků a obléci ji? A tyhle panenky ležící na hromadě jedna přes druhou vypadají tak smutně! Tahle soška kočky je fakt hezká! Nebo tamten indický přehoz a krásně odřenou kabelu je tady úplný hřích nechat! A co teprve tuhle úžasnou kubistickou kovovou konvičku na smetanu! Nakonec jsem nekoupila nic, ale možná že další sobotu přece jen neodolám. Taky jsem si všimla, jak tady lidé s gustem smlouvají a smějí se u toho – evidentně je to oblíbená místní zábava.

Prodrala jsem se malebnou čtvrtí Schnoor, která ale byla teď o víkendu beznadějně ucpaná japonskými turisty, a pomalu jsem se pěšky vracela ty tři čtyři kilometry domů a sledovala cvrkot. Vedlejší uličky poblíž centra, než člověk dorazí do naší klidné zahradní čtvrti, jsou plné grafiti, omalovaných omítek (kdy si lidé asi sami provádějí fresky) a potrhaných plakátů, ale i všelijaké zeleně, a celek na mě působí přátelsky a uvolněně. Jako by v tom nebyla agresivita, kterou si s grafiti jinak podvědomě spojuju. Cestou jsem se ještě stavila v kavárně Ambiente nad řekou vedle Wesserstadionu, dala si malé pivo a koukala na pomalu plynoucí řeku zalitou sluncem. Zajímavé, že mi vůbec nevadí jít sama takhle na pivo. V Praze bych si možná přišla divně, ale tady jako turistka vůbec. Je báječně teplo a pivo tu mají skvělé.

Další den jsem se znovu vypravila do Bürgerparku, kochat se všemi malebnými zákoutími, pavilonky, nečekanými průhledy, starými mohutnými stromy, kvetoucími rododendrony, a hlavně mnoha klidnými vodními plochami, kde plavou různé druhy kachniček. Uprostřed parku je malá zoologická, kde mají oslíka, kozy, lamy, domácí ptactvo, morčata a podobně. Nejšťastněji vypadala černá domácí prasata, dobře vyválená v bahně a válející se na sluníčku. U jezírka Emma See se lidé slunili na trávníku a ve svém nehybném požitkářství trochu připomínali obyvatele ZOO. Všichni jsme živočichové a všichni vnímáme tu pohodu.

V Německu bez němčiny

Obejít se tady bez němčiny je sice celkem možné, ale lidi to často zaskočí. Občas mě někdo – jako by se nechumelilo – osloví rychlou konverzační němčinou, na což mám stereotypní odpověď: „Ich špreche nycht deuč, dú jú spík ingliš?“ – Na to zareagují normální angličtinou jedině profíci zvyklí na turisty, ostatní zjednoduší komunikaci na maximum a používají posunky, asi jako by mluvili s dvouletým dítětem, a občas někdo, jako třeba pokladní v samošce, jednoduše prohlásí „nycht engliš“ a hotovo.

Taky jsem tu potkala Češku! Na zastávce tramvaje mě oslovila dvojice mírně zanedbaného zevnějšku, vypadající na bezďáky nebo feťáky (nebo obojí), a chtěli po mně dvacet centů. Vyrukovala jsem se svou obvyklou hláškou, že neumím německy, a muž se mě zeptal, odkud jsem. Řekla jsem, že z Čech, a žena prohlásila: „Já jsem taky Češka!“

„Kde se tady berete?“ začala jsem nadšeně vykřikovat. „No já jsem se tu chytla,“ odpověděla spokojeně, tónem úspěšné prosperující byznysmenky. Dala jsem jim hrst drobných (věčně mi zbývají hlavně měďáky, kterými nejsem schopná platit, ale z protekce jsem jim věnovala i pár celých eur) a pak už mi přijela tramvaj.

Read Full Post »

Psaní o psaní

Kvůli návalu ekologických, permakulturních a přírodně-zahrádkářských aktivit, které se mi nezvládnutelně rozbujely pod rukama (vážně za to nemůžu – žije to svým životem a akceleruje to úplně samo) jsem ztratila kontakt se svým beletristickým psaním, a dokonce i s publicistikou. Právě teď jsem ukončila interní práci copywriterky v agentuře a život mě vyplivl zpátky na volnou nohu, a tak se mi opravdu hodí, že se vytrhnu ze svého prostředí, díky stipendiu nemusím pár týdnů myslet na vydělávání peněz a mohu si dovolit zase vplout do světa svého psaní, do všech těch krajin a prostorů, které mám tak napůl vymyšlené a vytvořené, ale nedokončené.

Mám takový pocit,že jsem svému psaní nikdy nedokázala dát maximum. Vždycky se spokojím s tím, že své výtvory rychle, skoro odbytě splácám dohromady, a přitom by je šlo dotáhnout a vymazlit. Problém může být v tom, že už to první nahození – vymyslet postavy, situace, vžít se do toho všeho, stvořit to – vyžaduje tak neuvěřitelně moc energie a úsilí, že na ten druhý krok už mi možná nezbývá dost sil. Přitom je to nutné, když člověk nechce produkovat polotovary.

Psaní beletrie je pro mě ve své podstatě drásání duše. Publicistika ne, tu můžu psát z pozice rozumu a nadhledu, prózu nikoli. Bytostně nedokážu psát prózu, ve které bych nebyla emocionálně namočená až po uši, ve které bych třeba jen zálibně pozorovala zajímavé figurky, spřádala jejich příběhy, kochala se tím, jak to na světě chodí, či řečeno frází „přitakávala životu“. Nejsem tenhle harmonizující typ. Nevylučuju, že tenhle rozepsaný román (ať už se bude jmenovat jakkoli – Fackovací generace? Plýtvání lidmi?) bude můj poslední, protože tím jaksi završím možnosti drásání vlastní duše, ponořím se do hlubin svého dětství a ranějšího mládí a projdu všechny temné zátočiny a bolestné a zraňující otisky v emocionální paměti, a tak, kdoví, třeba dosáhnu kýžené vyrovnanosti náležející zralému věku. A nadále se budu věnovat ekoaktivismu a prosazování vizí lepšího, méně konzumního a konfliktního světa. Nebo budu prostě sedět na zápraží na sluníčku a nebudu dělat nic.

Každopádně teď mám text románu (nebo to možná bude spíš novela) před sebou, nořím se do jeho labyrintu a snažím se napravovat jeho „patchworkovitost“ – skládá se totiž z jednotlivých útržků, zlomků, dávných deníkových záznamů i zápletek, které jsem si úplně vymyslela, a zatímco některá místa žijí vlastním životem a mají jakýsi vnitřní proud (psychologové to i v češtině označují termínem „flow“, je to stav, který vás vtáhne a unáší), jiná místa zůstala jen trestuhodně nahozená a nikdy neprocítěná. Jde o to dostat všechno do jednotného rytmu a souvislostí.

Je nádherné počasí, ty první studené dny tady byli jen Ledoví muži. Z otevřených dveří terasy se sem do počítačového přítmí line němčina sousedů, kteří se sluní a povídají si zase na své terase – a jelikož jim nerozumím, neruší mě to o nic víc než skřehotání strak v koruně vysokého javoru.

Read Full Post »

Brémy turistické

Hned na první víkend za mnou přijel můj přítel Cyril, což se hodilo, protože bych stejně neměla stání (takzvaný sicflajš)na soustředěnou práci, dokud bych tohle město neprozkoumala trochu víc.

Během těch tří dnů, co tu strávil, jsme přišli na chuť tureckým jídelnám. Turků je v Brémách prý asi čtyřicet tisíc (skoro desetina obyvatel) a působí hodně asimilovaně, aspoň mi to tak připadá, protože ve svých obchodech klidně prodávají pivo i různé šnapsy. A jejich falafely, pečené lilky, kebaby a saláty jsou na jedničku a neuvěřitelně levné. Taky ceny v řetězci REWE jsou srovnatelné s našimi supermarkety, a zboží je přitom většinou kvalitnější.

V sobotu dopoledne jsme na náměstí Domshof (za katedrálou svatého Petra) narazili na úžasný trh – nejvíc mě nadchly desítky stánků s květinami včetně sazenic, ale byl tu i obrovský výběr nejrůznějších pochutin. Pochopili jsme, že je právě sezóna chřestu, a tak ho nabízejí v restauracích a na tržišti buď syrový, nebo čerstvě uvařený ve smetanové omáčce. U řeky jsme zase objevili pitoreskní bleší trh, kde vyhrávala i spousta pouličních muzikantů.

V sobotu odpoledne nás paní Libuše pozvala na prohlídku centra s výkladem, za studií si prý totiž přivydělávala jako průvodkyně turistů. Prohlédli jsme si radnici, před kterou stojí pětimetrová socha rytíře Rolanda, symbolizující obyvatelům Brém jejich svobodu a nezávislost, pak kontrastně moderní budovu místního parlamentu (Brémy jsou totiž nejmenší samostatná spolková zemička) ze 60. let, a konečně další krásnou historickou budovu náležející obchodní komoře. Ta byla pro toto hanzovní město vždycky velmi důležitá, místní kupci byli závislí na úspěšném návratu nebo naopak ztroskotání svých lodí, a z té doby prý pochází heslo „čekej a pij čaj“ (myšleno tak, že od jara do podzimu nezbývalo než čekat, zda se lodi vrátí). Obchodní komora se dodnes vyznačuje konzervativními zvyklostmi, například do devadesátých let měla čistě pánské kluby, kam ženy nesměly, a dodnes pořádá dobročinnou večeři s přísnými regulemi, kam ženy nemají přístup a když se jednou účastnila Angela Merkelová, bylo to chápáno jako velký problém.

 

Dozvěděli jsme se, že uměleckou uličku Böttcherstrasse chtěli nacisti zlikvidovat jako zvrhlé umění a přežila jen jako názorná záporná ukázka toho, jak se nemá stavět, a zhlédli jsme orloj na nejvýznamnějším domě Böttcherstrasse zvaném Roseliushaus. Jde o zvonkohru, během níž se zasune válcovitý úsek zdi a objevují se expresionistické dřevořezby s motivy různých průkopníků, vynálezců, objevitelů a pokořitelů rekordů. Prohlídku jsme ukončili kávou a štrůdlem v půvabné čtvrti Schnoor.

V neděli jsme se vydali do zdejší galerie Kunsthalle, kde mají sbírku obrazů hlavně z přelomu 19. a 20. století, takže laděných do Jugendstylu. Výrazná místní malířka té doby byla Paula Modersohn-Becker, od které tu mají spoustu poutavých obrazů a ještě další ve zvláštní galerii v Böttcherstrasse; byla velmi produktivní, ale dožila se jen jednatřiceti let. Její výstavu v Böttcherstrasse jsme si taky nedali ujít a prohlédli si i sousední Roselius Haus, úžasně zachovalý starý dům zakladatele Böttcherstrasse, místního kupce Roselia, pro kterého byla tahle umělecky pojatá ulička marketingovým tahem na přilákání zákazníků, což se opravdu podařilo. Pan Roselius prý umřel na předávkování kofeinem, pročež jeho potomci vynalezli kávu bez kofeinu a založili firmu Jacob’s.

V Brémách jsou i kouzelné parky: potulovali jsme se podél jezírka nebo snad původně vodního příkopu v parku Stadtgraben, který vznikl na místě bývalého opevnění, a já jsem tady infantilně zkrmila zvtrdlou housku kachničkám. V tomhle parku žijí i poměrně krotcí divoce zbarvení králíčci. Další park s vodními plochami, mnohem větší, je Bürgerpark, skýtající spoustu malebných krajinářských výhledů a zákoutí se sochami nebo stavbičkami. Když Cyril odjížděl, skoro mi záviděl, jak se tu příjemně žije. Tedy včetně toho, že je fanouškem chladnějšího klimatu; úžeh, úpal a přehřátí tady zřejmě nehrozí ani ve vrcholném létě.

 

Read Full Post »

Začínám se rozkoukávat

Na nádraží v Brémách mě uvítala paní Libuše Černá, spolupracovnice Pražského literárního domu; společně s mojí bytnou paní Květou Pietsch je tu jakousi mu patronkou nebo hostitelkou. Obě se sem už před léty vdaly a občas na mě omylem promluví německy, protože jsou tu zkrátka úplně doma. Paní Černá mě vzala k sobě na večeři, seznámila mě se svým mužem výtvarníkem a dopravili mě k paní Květě. Jsem nadšená, mám k dispozici vlastní byt o patro výš než ona, v klidné čtvrti plné zeleně, asi tři kilometry od centra.

Ráno jsem si došla nakoupit jídlo do blízkého supermarketu REWE a okukovala jsem okolí. Vůbec to tu nevypadá přehnaně seversky, syrově nebo (jak jsem si představovala) skandinávsky… prostě tak nějak spořádaně, klidně a německy. Objevil se jediný problém, byt nemá připojení na internet. Netušila jsem, že jsem taková závislačka! Od úterý do pátku, kdy připojení konečně začalo jít, jsem procházela celou škálou duševních stavů od nervozity přes zoufalství až po hysterii, tedy nejen kvůli tomu, abych nepropásla nějaké důležité e-maily, ale i z frustrace způsobené tím, jak se mnou počítače odmítají komunikovat a nerozumějí, co po nich chci. V úterý jsme s hodnou paní Květou zakoupily v hypermarketu ALDI „internet stick“, sim kartu a kredit, jenomže ani jedna z nás se nevyznala v té spoustě papírů s tajemnými pokyny, kódy a čísly (vše bylo v němčině a pro mě tedy naprosto nesrozumitelné). Nějak jsme se pustily do instalování, ale zaseklo se to a paní Květa usoudila, že teď musíme 48 hodin čekat, až si to „najde síť“. Jenomže se nedělo nic a po dvou dnech nám paní Libuše sdělila, že jsme přece samozřejmě měly tu sim kartu zaregistrovat! Vůbec nemohla věřit, že to nevíme. Pak už všechno postupovalo, ale trvalo ještě další den, než se internet rozchodil. Ta úleva, když jsem ho mohla začít normálně používat! Uf!

No a Brémy? Hned v úterý odpoledne jsem se samozřejmě vypravila do centra na první obhlídku. Vydala jsem se podél řeky mezi sportovišti a zahrádkářskými koloniemi, které se poblíž centra změnily v parkovou zeleň, kde lidé relaxují na trávnících, venčí psy nebo běhají či jezdí na kolech po cestičkách. Cyklostezek a cyklistů jsou tady všude spousty. Příroda připomíná tu naši, zimy tady prý jsou mírnější a léta chladnější než u nás, bez období veder. Teď bylo počasí aprílové, sluníčko se střídalo s přeháňkami.

Starší budovy v centru jsou většinou z červených cihel, s umně vyzdívanými sloupy, arkýři, římsami a oblouky, a z červených cihel je vystavěna i pitoreskní ulička Böttcherstrasse ve stylu art deco z 20. let minulého století. Nejslavnější ze zdejších pamětihodností je gotická radnice s velmi ozdobnou renesanční fasádou, která přežila válku bez nejmenšího šrámu – paní Květa mi vyprávěla, že se jednou setkala s americkým letcem, který měl rozkaz shodit bomby právě na radnici, ale odletěl s nimi jinam, protože věděl, že by jí byla hrozná škoda.

Úžasná je čtvrť malebných starých domečků Schnoor, s úzkými křivolakými uličkami a uměleckými obchůdky, asi jako desetkrát rozmnožená a poněkud proporčně zvětšená Zlatá ulička.

U nábřeží v centru kotví výletní lodě historické i moderní, jezdící třeba až do Bremerhavenu, což je přístav vybudovaný relativně nedávno, v 19. století, z nějž se vystěhovalo do Ameriky sedm milionů lidí. Brémy samy jsou od moře vzdálené ještě asi 70 km, ale lodě, moře a obchod představují hlavní motivy, na které tu narážíte všude.

Všude na stáncích se suvenýry stejně tak narazíte na motiv brémských muzikantů, neboli čtyř zvířátek, která v pohádce bratří Grimů vyrazila do Brém. Jedná se vlastně o naši pohádku Zvířátka a Petrovští a socha jejích čtyř protagonistů v životní velikosti – oslíka, psa, kočky a kohouta – zdobí i hlavní náměstí po straně radnice.

Read Full Post »

Cesta na sever

V pondělí 7.května sedím v rychlíku do Brém a jak to s oblibou dělávám, zkouším si představit, jak by mohl můj čtyřtýdenní rezidenční pobyt na severu Německa vypadat. Je zábavné pak tyhle představy konfrontovat s realitou, obvykle bývají schématičtější, víc pracují s předem danými škatulkami (pochopitelně), ale zábavné je i to, jak se ty škatulky částečně ukazují být pravdivými a platnými. Vlastní pohled je ovšem usadí na místo, vyladí, zapřede do osobních sítí a struktur světa.

Můžu se klidně vsadit o vlastní boty, že centrum Brém bude podobně jako centra jiných starých německých měst, která jsem viděla, oplývat pohodyplnou upraveností, idylickou blahobytností, načinčanými fasádami a až starosvětským šarmem – i němčina mi přijde jako jazyk rakousko-uherský, tudíž vyzařující jistou idyličnost, usedlost, solidnost, rozšafnost, bodrost a spořádanost. Z dětství, kdy moje babička hojně používala počeštěná německá slova, si pamatuju výrazivo jako tepich, knop, lajntuch, špacírovat, knajpa, sichr, fešák… rozhodně mající nostalgický půvab. Je ovšem fakt, že zatím jsem jezdila většinou do Bavorska. Severní Německo bude třeba jiné.

Německy neumím. Zakoupila jsem si ale učebnici němčiny pro samouky, jelikož věřím, že v německém morfickém poli se mi bude učit líp. I když vím, že jakákoli cizí slovíčka už mi teď v pokročilejším věku do hlavy moc dobře nelezou. Zatím jsem zvládla první lekci, kde se vysvětluje rozdíl mezi „dort“ a „da“ – „dort“ je jakoby víc „tam“. Kdovíproč se mi vybavuje nápis, který má jako své motto nad stolem moje kamarádka Eva N.: „NIC NEUTEČE“. Když jsem u ní ale byla naposledy, uviděla jsem tam připsaný dodatek „JEN ŽIVOT.“

Panika v Drážďanech

Vlak měl už z Prahy asi dvacet minut zpoždění, ale i tak mi po obědě v nádražní kavárně v Drážďanech zbývaly asi tři čtvrtě hodinky času. Naházela jsem tedy čtyři eura do plechové krabice automatické úschovny zavazadel, zbavila se těžkého kufru a šla se projít po Pragerstrasse – byla jsem tu možná před deseti lety a už jsem hodně zapomněla, jak vstup do Drážďan vypadá: všechna ta nová, panelákoidní či funkcionalistická architektura kolem širokého pěšího bulváru, a v přízemním patře takové pestré nákupní středisko pod širým nebem. Pokochala jsem se, nasála atmosféru a asi s desetiminutovou rezervou šla svůj kufr vysvobodit. Nešlo to! Svítil tam nápis PLEASE°PAY, ale nepomohlo ani naházení dalších čtyř eur (které jsem narychlo získala rozměněním padesátieurovky u stánku a koupí rozinkové buchty).

Začala jsem příšerně panikařit, a protože u stánku s informacemi byla fronta, předběhla jsem ji s hysterickým vysvětlováním, že mi už jede vlak a nemůžu otevřít skříňku. Zpoza přepážky tedy pomalu a neochotně vylezla zamračená kredenciózní odbarvená ženština (skanzen socialismu) a vydala se to prozkoumat. A teprve TEĎ!!! jsem si uvědomila, že na klíči jsou dvě čísla: řídila jsem se malým čísílkem 126, ale kufr byl ve skříňce č. 129, a toto číslo bylo v mnohem větším provedení na druhé straně klíče!!! Vůbec mě nenapadlo to zkontrolovat! Ženština tedy s úšklebkem můj kufr vysvobodila a bylo. Na vlak jsem dorazila pět minut před odjezdem.

Uf. To byl tedy příšerný zážitek. Co ten svítící nápis, že mám platit, a co ta dvě čísla na klíčku? A vůbec, co ty hnusně otlučené skříňky úschovny? Taky skanzen socialismu. Kvůli tomu zatracenému klíčku jsem mohla do Brém dorazit až kdovíkdy v noci, nebo případně bez zavazadla.

Jak si představuju Brémy

Rozhodně je před svým vnitřním zrakem vidím seversky. Hanzovní města si obecně představuju jako shluky vysokých úzkých domů s hodně špičatými štíty a spoustou vikýřů, kolem kterých létají racci, neustále vane vítr od moře a panuje chladno, vlhko, většinou zataženo a deštivo. Kromě racků na hladině řeky a jejích ramen plují i labutě, možná divoké kachny. Pro nás pomalé pěší turisty jsou tu ale nachystána útulná zákoutí, kavárničky, hospůdky a obchůdky, a také procházky nebo možná projížďky na kole podél řeky Vesery, v parcích obklopujících její doširoka rozlitá ramena. Čistý vzduch a v přírodě možná náznaky drsnosti, písečných dun, pobřežních travin a borovic.

A pro sebe osobně očekávám hodně samoty, kterou potřebuju a bude pro mě očistná, mozek se mi přestane zahlcovat všedními starostmi – záležitostmi naší ekologické neziskovky, redigováním a překládáním na výdělek… a místo toho se zabydlí postavami z mého románu a mých povídek.

Vlak projíždí nekonečnou plání Německa na sever, kolem Magdeburgu jsou občas vidět nějaké opuštěné staré továrny, jinak síť úhledných silnic a dálnic s řítícími se řadami aut, a mezi tím nápadně moc větrných elektráren, které se momentálně skoro netočí, protože je bezvětří, solárních panelů na střechách a fotovoltaických polí. A taky je vidět hodně zahrádkářských kolonií, které jsou tu zřejmě velmi oblíbené, ještě víc než u nás.

Během poslední hodinky jízdy, za Hannoverem, krajina kolem trati nápadně zkrásní: zmizely industriální stavby a nedohledné lány řepky a objevují se pastviny s kravami a ovcemi, remízky, meze plné jarně zelených keřů a lesy, kde převládají buky, duby, břízy a borovice. Je to jiné než Bavorsko, ale taky romantické a idylické: vypadá to slibně.

Read Full Post »