Před léty v Mnichově, když jsem hleděl do prázdného papíru a nevěděl, jak začít, co si s tou bílou plochou počít, Karel Kryl mi poradil: -Napiš, co tě napadne, třeba úplnou pitomost, automatický text, v průběhu psaní se z toho určitě cosi vyvrbí a tu pitomost pak vyškrtneš. Já to tak dělám. – Kdybyste věděli, jakou pitomost jsem dneska vyškrtl! Vyškrtl jsem toto:
Zdálo se mi, že sedím na záchodě. Ale ten záchod nebyl v místnosti, ani v kabince, ani ve skříni z umělé hmoty s nápisem Dixie nebo ToiToi, ten záchod, mušle bez prkýnka, stál uprostřed nově vydlážděného náměstí v Novém Jičíně a já jsem na něm seděl se spuštěnými kalhotami. Kolem se začali houfovat občané, muži, ženy, děti, s taškami i bez tašek, jako by čekali, až se místo uvolní. Nejblíž stála holčička v šátku mé babičky, v ruce roli toaletního papíru, hleděla na mne upřeně a nedočkavě. -Za takových okolností to fakt nejde. Běžte pryč! volal jsem, ale oni stáli a dívali se na mne povzbudivě. – Byl to naštěstí jen sen, sny si člověk nevybírá, samy přicházejí. A pak jsem ještě napsal:
Ve Vrchotových Janovicích na zámku Sidonie Nádherné z Borutína pobýval básník, kterému Praha dluží důstojnou pamětní desku na jeho rodném domě, Reiner Maria Rilke. Dům patří stavební spořitelně – či co to je – Modrá pyramida a její osvícené vedení takovouto ceduli na svých zdech nehodlá strpět. Že by jim jeden z největších světových básníků dvacátého století kazil kšefty?
V sobotu přesně v jedenáct jsme vyrazili škodovkou jménem Fabia, řízenou pevnou rukou pana soudce v.v. Dirka Harmse, předsedy spolku Porta Bohemica. Ten spolek mi poskytl v Brémách ostrov k pobývání, živí mě tu a teď mě jeho předseda veze na výlet. Jede s námi jeho manželka, dětská lékařka v.v. MUDr Věra Harms – vysvětlila mi, co jsou to Stolpersteine, a paní Květa Pietsch – ta mě zas naučila jezdit v Brémách tramvají. Bez krajanů by jeden v té cizině jistojistě bídně zahynul. Jedeme zelenou krajinou přes Lilienthal, ale není to ten Karl Wilhelm Otto Lilienthall, konstruktér a průkopník letectví, je to obec, ve které se opravuje silnice, jedeme do Worpswede.
Stolpersteine – zakopávací kameny (můj originální překlad, ale správně česky je to kámen úrazu) jsou mosazné dlaždice věnované člověku, který zahynul při holocaustu. Bývají umístěny před domem, ve kterém žil, než ho odvlekli. O jeden takový jsem zakopl ve Čtvrti, kousek od svého ostrova v ulici Vor dem Steintor, před domem číslo 155: Zde bydlela SELMA BEVERSTEIN roz. Rothschild, 1884, deportovaná 1942 do Terezína, zavražděna v Osvětimi.
Worpswede byla před rokem 1889 zcela bezvýznamná vesnička poblíž Ďáblova močálu, kolem dokola jsou jen rašeliniště, rovina a nic. Nejvyšší hora je hned poblíž, jmenuje se Weyerberg, výška 55 metrů nad mořem. Odtud se rozhlížel po okolí roku 1898 Rainer Maria Rilke, pražský rodák. Toho roku o Vánocích byl v Brémách na návštěvě v rodině svého přítele malíře Heinricha Vogelera. O prvním svátečním dnu vystoupali oba mladí umělci nahoru na horu vysokou a rozhlédli se po okolí. Viděli odtud také Vogelerův bílý dům Barkenhoff, významné místo, ještě dnes je to snad nejznámější budova ve Worpswede. Vogeler za peníze zděděné po otci přestavěl selský dvůr na umělecké dílo, jež se stalo místem setkávání umělců: malířů, hudebníků, literátů a divadelníků. Rilkemu se tu líbilo. Přijel do Worpswede ještě jednou, na svoji nejdelší a nejdůležitější návštěvu. Bylo to v pozdním létě roku 1900. Poznal zde spoustu nových přátel, mezi nimi malířku Paulu Becker a sochařku Claru Westhoff. Byl středem společnosti, psal tu verše inspirované tajuplnou krajinou a krásnými výtvarnicemi. A pak náhle, zničeho nic na počátku října odjel. Počátkem roku 1901 se vrátil, ale ne do Worpswede, nýbrž do blízké Westerwede, jako manžel Clary Westhoffové. Tam se v prosinci narodila jejich dcera Ruth. Rilke tam napsal monografii o Worpswede a jejích umělcích. Po roce Claru s Ruth opustil, vydal se do Paříže.
Roku 1889 tři mladí malíři, absolventi akademie v Düsseldorfu tohle nevšední místo objevili. Přivedl je sem Fritz Mackensen, který se znal s dcerou místního obchodníka. Další dva byli Otto Modersohn a Hans am Ende. Malovali tu realisticky močálovitou krajinu, tajemně krásnou, plnou světla, vysoké nebe s dramatickými oblaky. Na konci léta, když se měli vracet do civilizace, dostali nápad: -Co by se stalo, kdybychom tu zůstali ještě na podzim a třeba celou zimu. Oheň v nás vzplál: k čertu s akademií a s profesory, k čertu s učením, příroda je naše učitelka, podle ní se musíme řídit. Byl to den, na který se nezapomíná. – A to byl počátek umělecké kolonie Worpswede.
Přidávali se další, mezi nimi Heinrich Vogeler a Paula Becker, z níž se tu stala Paula Modesohn-Becker, malířka z nich nejznámější. Sklízeli úspěchy v Brémách i v Mnichově, začali sem jezdit první turisté, umělecká kolonie začala být slavnou a ještě slavnější, slavnou zůstala dodneška. Ještě dnes tu žijí a malují malíři a jezdí sem turisté. Stojí to za to.
Náš známý z brémské Böttcherstrasse, expresionista, autor zlatého Světlonoše, znamenitý sochař i architekt Bernhard Hoetger tu postavil bizarní Kaffee Worpswede, hned vedle budovu s výstavními prostorami Grosse Kunstschau, podle jeho návrhu zbudovali na kopečku Weyerberg prapodivný osmnáctimetrový monument z cihlového zdiva, expresionistického orla, pomník padlým z 1. světové války; působivé, depresivní.
Ještě je třeba podívat se na zdejší nádraží, navrhl je Rilkeho přítel Heinrich Vogeler od budovy až po tapety, každý detail, všechno z jeho ruky, čistá secese. Dneska je tam restaurace. Vogeler, úspěšný secesní malíř, znamenitý ilustrátor, architekt a designér, napravovatel světa se po válce první světové dal ke komunistům a v roce 1925 odjel budovat šťastné zítřky do Sovětského svazu. Zemřel chudý, zapomenutý a opuštěný v Kazachstánu, ani hrob po něm nezůstal.
Na oběd jsme zašli do vegetariánské kavárny Moma Caféhaus, nabízeli palačinky z pohanky nebo špaldové, dal jsem si omeletu se sýrem, k tomu kupu salátu a rebarborovou šťávu. A pak vzhůru do močálu. Žijí tam jeřábi a rostou zajímavé rostlinky, které se jmenují Sonnentau, ale česky nevím jak, doslovný překlad sluneční rosa je zavádějící. Jsou to masožravky, hmyz jim skáče na špek. Jakmile se rostlinky dotkne moucha, přilepí se na krůpějích slizu, sluneční rosa ji omotá šlahouny a sežere. Vzhledem k tomu, že v půdě je málo živin, musí se porost o sebe postarat tímto neobvyklým způsobem. Lidi to dělají podobně.
Kdysi se tu těžila rašelina a odvážela lodicemi s dehtovanými plachtami po řekách Hamme a Wümme do Brém. Používala se k topení. Byl to tvrdý a nevýnosný způsob obživy. Dneska jsme tu dehtované plachty neviděli, pod mostem přes Hamme proplula bachratá kanoe a v ní deset opilých námořních důstojníků v bílých čepicích a s nimi jeden prostý matros v modrém, také opilý. Pádlovali cikcak a zpívali falešně neznámou píseň. Pan soudce Harms, rodilý Bréman, tudy za mlada uháněl na bruslích po zamrzlé řece z Brém až do Ďábelského močálu a zase zpátky. Vítr svištěl v uších, ometal sníh z ledu, led se blýskal jak černé zrcadlo. Muselo to být úžasné…
V Brémách se jezdí tramvají takto: hodnou chvíli pátráme po krámku s názvem Flaschenpost – lahvová pošta, je to obdoba naší trafiky. Až ho vypátráme, koupíme si tam čtyři tikety, je to levnější než kdybychom je kupovali po jednom, ale imrhin, vyplatí se chodit pěšky. Pak se počká na desítku, chceme-li na nádraží, jakmile zastaví nastoupíme, cvakneme si lístek a pak se buď postavíme a chytíme tyče nebo si sedneme, je-li kam. Podobně jako v Praze či v jiných významnějších městech, ani v Brémách nemusíme tramvaj řídit. Vpředu za nás řídí řidič nebo řidička.
Tohle mě naučila paní Květa Pietsch, když jsme se vrátili z Worpswede nikoli na bruslích, led ještě nebyl dosti pevný, nýbrž Fabií pana soudce v.v. a předsedy České brány v Brémách Dirka Harmse. Představte si, že mu v Praze ukradli už dvě auta! Jedno po druhém. Snad mu tuhle Fabii v Praze, až tam zas někdy pojede, zase neukradnou…
Read Full Post »