Eintopf XI.

Jednoho krásného červnového dne se na mém pustém ostrově v Brémách objevila moje Pátek a uvařila mi kloudný oběd. Už se nemusím patlat s výživnými a chutnými eintopfy – všechno v jednom hrnci. Není nad rozmanitou stravu. Taky byla nakoupit a ustlala si vedle mne. S Pátkou je život na ostrově veselejší. Připlula rychlíkem od Hamburku, vylovil jsem ji z davu, odvlekl tramvají do Čtvrti a můj ostrov přestal být pustý. V obchodě Meineke na Sögestrasse jsme koupili bílé botičky, aby Pátek nemusela chodit bosky. Ještě jsme v té Prasečí ulici koupili pět sleďů z čokolády zabalených v novinovém papíře – pro každé vnouče kus, a pustili se na moře.

Pátek pobyla se mnou v Brémách týden a ostrov už nebyl pustý. Dřevěný pták na terase protějšího domu zaklapal dřevěnými křídly a těžkopádným letem se vzdálil směrem severním. K Severnímu moři to nemá daleko a kdyby spadl do vody, tenhle ptáček se v moři se neutopí.

Vistárii na dvorečku se nepodařilo zcela zarůst jízdní kolo paní domácí, ačkoli snahu projevila úpornou. Paní domácí vyrvala kolo z jejího sevření násilím a odjela na něm do neznáma a zase se vrátila s čistými utěrkami, chňapkami na rozpálené nádobí a s ručníky.

Ještě tu musím uvést na pravou míru záležitost Občanského parku, zamíchaného v jednom z eintopfů: hraběnka, která podle ságy darovala rozlehlý pozemek brémským občanům, se jmenovala Emma von Lesum a stalo se to v roce 1032. Potvrzeno zápisem arcibiskupa Hartwiga I. von Bremen z roku 1159. Za dalších pár století, 25. června 1866 tu Brémané založili Občanský park:

Für Herr und Gesind

Mann, Weib und Kind

Zu Nutz und Freud´

Auf alle Zeit

 

Pro panstvo i prosté lidičky

muže, ženy ba i dětičky

k užitku a radování

do skonání

 

Je tu krásně, po některých trávnících se šlape ba i válí se po nich, jiné jsou vyhrazeny srnkám a kravám jako potrava. Dá se tu i na lodičce proplouvat po vodním toku pomalém, proplétat se mezi stulíky stulenými a lekníny lekavými.

 

Rychlík, jímž jsme se hodlali přemístit do Hamburku a pak pokračovat bez přesedání dál, domů, do Holešovic, nejel. Vichřice zlá noční zpřerážela stromy a vrhla je na trať. Stihli jsme to naštěstí osobáčkem, protože náš rychlík Jan Jesenius z Hamburku do Budapešti se opozdil.

Tráva ve Vlkovicích vyrostlá za mého pobývání v Brémách do výše středně vysokého muže je už posečena, seno usušeno, soused, ovčák amatér, o ně projevil zájem. Takže jsem mohl v klidu ve Vlkovicích uklohňat tento poslední brémský blog zvaný Eintopf – všecko v jednom hrnci.

Bylo to naplněných šest neděl života v prostředí zprvu cizím, ve městě, v němž jsem postupně nacházel a našel zalíbení. Pro jeho památky, architekturu, řeku, zeleň a květy, kouzlo a přívětivou atmosféru. A hlavně pro lidi, s nimiž jsem se tu setkal. Jim děkuji za všechno pěkné, co mě tu potkalo.

Advertisement

Read Full Post »

Eintopf X.

 

Fünf Minuten vor der Zeit

ist die beste Pünktlichkeit!

 

Pět minutek před je dost

pro tu správnou dochvilnost!

 

Zlatá slova! Měla by se tesat do kamene, nejlépe do žuly, pískovec časem zvětrá. Našel jsem je na smaltované ceduli ve výkladní skříni vetešnictví za rohem. Německy, samozřejmě, překlad jsem si dovolil dodat z vlastní dílny. Není ve smaltu, ani na papíře, natožpak v žule! Zůstává ve virtuálním světě computeru. Tam toho je! Tam se toho ještě vejde! Kdo to má číst…

Žánr tak zvaného blogu je ošidný svou lehkostí, snadností a nezávazností. Je to takové plácání: jako když kočička s pejskem pekli dort. Dá se do toho, co nás zrovna napadne, napíše se to, šoupne do sítě a sbohem. Kdo by se s tím páral, opravoval, škrtal, hledal lepší, trefnější slova pro vyjádření myšlenky. Jaké myšlenky? Asociace se odvíjejí samy od sebe, zaplňují obrazovku a puštěné ze řetězu potloukají se po síti, zpátky je nevezmeš, tak jakápak je to tvorba! Vymyslel jsem si pro tohle svoje plácání název Eintopf, abych nějak zdůvodnil směsku nápadů, postřehů, vyčteného a opsaného, nacpanou do jednoho hrnce. Jenže do Eintopfu se hází to, co se k sobě hodí, co tam patří. A já se obávám, že tady klohňám dort pejska a kočičky. Nečtu to po sobě, protože se bojím, že to není ono. Že bych to měl vyhodit nebo aspoň proškrtat a napsat jinak. Jenomže to nejde, už je to v síti, už si to žije vlastním životem. Sám jsem se do té sítě chytil, dobře mi tak!

Mám v tomhle notbooku rozepsaný román s pracovním názvem Revoluce! o fiktivní revoluci, která zrovna probíhá, snad už dokonce zvítězila. Je v půli se svou poutí a já jsem se 16. února odpoledne zasekl. Od té doby nic, ani řádka. Když jsem přijel do Brém s nápadem, že tu budu z toho, co na břehu Vesery potkám, klohňat pro síť Eintopfy, tiše a potají – sám před sebou jsem o tom  ani nedutal – jsem doufal, že by se to zaseknutí mohlo u Vesery uvolnit. A hle: neuvěřitelné se stalo skutkem, jak říká Bohumil Hrabal.

 

V rozhlase panovalo samozřejmě revoluční naladění, možná, že to byl spíš revoluční zmatek. V průběhu revoluce dochází pokaždé a zákonitě k revolučním změnám. Co bylo vpravo je teď vlevo, co nahoře, to je teď dole, východ je tam, kde byl vchod a naopak, pánské záchody jsou tam, kde byly dámské a dámské zákonitě tam, kde byly pánské, to dá přece rozum. Místo Dobrý den zdraví se teď Revoluci zdar! Nebo Revoluci čest!, obojí možné. A kdo se splete, toho sice nepopraví, ale on sám, když si uvědomí, čeho se dopustil, děsně se vyleká. Co ho to jenom napadlo, takhle zdravit. A ten, kterého pozdravil tímto zastaralým způsobem, a on mu ze setrvačnosti odpověděl stejně, také Dobrý den, je z toho špatný, protože neví, zda to nebyla provokace, neví, jak se zachovat. Neměl by toho člověka udat revolučním úřadům? Jenže to by udal i sám sebe, protože také on odpověděl nevhodně. Ledaže by byl revolučním konfidentem a odpověděl na nevhodný pozdrav nevhodnou odpovědí schválně, aby tím zakryl svůj konfidentský stav, aby dál mohl nerušeně a úspěšně konfidentovat, protože bez konfidentů se neobejde žádná revoluce, žádný politický systém. Protože konfidenti jsou prospěšní každému režimu, konfident je základ státu. – Jenže co když ten, kdo první pozdravil slovy Dobrý den, je také konfident, konfident vyššího stupně, konfident provokatér?

V takové atmosféře změn nemůže nic zůstat tak, jak bylo. Generálnímu řediteli Lacovi pochcípaly všechny rybičky. Neměl je kdo krmit. Nic mu nebylo platné, že se v hodině, kdy už bylo po dvanácté, přidal k revoluci. Nic mu nebylo platné, že přivítal Vlastu Revoluci v rozhlase, když přišla pronést podstatný revoluční projev, a že přitom vrtěl ocáskem a Palovi Lovečkovi pochválil kravatu, kterou mu pohaněl, když ho z rozhlasu vyhazoval. Známe takové pokrytce a licoměrníky, bezcharakterní oportunisty a prospěcháře ochotné sloužit každému režimu. Jenže jak sloužit? Vždyť tento licoměrný Laco s rybičkami byl zalezlý v pracovně generálního ředitele a jenom číhal na okamžik, kdy bude moci zasadit revoluci ze zálohy ránu do zad. Ránu, ránu… Jakoupak ránu by mohl tento ubožák vítězné revoluci zasadit? Leda komáří štípnutí, zasmrdět by mohl, ubožák. Jenže kdo to má čichat?  Není potřeba, aby smrděl… Hezky se ta jeho hlavička kutálela po Staroměstském náměstí…

Veřejnoprávní rozhlas nestojí na generálních ředitelích, nýbrž na pracujících lidech, na těch, kteří vysílají. Stejně jako revoluce nepopravuje minulé katy, ale využívá jejich umu a dovedností ke své potřebě, rozhlas nevyhazuje hlasatele, režiséry, redaktory, techniky, písařky a sekretářky, údržbu… Vždyť jsou taky Lid a Lid zvítězil. Někdo to dělat musí, rozhlas je tu od toho, aby vysílal, aby taky on dělal revoluci.

Tak to by bylo o Revoluci! – V obchodě REWA jsem si hned prvního dne v Brémách koupil za přijatelnou cenu balíček kroužkových notýsků formátu A7, aby se mi vešly do kapsy u košile, abych měl cosi k psaní vždy po ruce, abych náhodou nějakou myšlenčičku neutopil v zapomnění. Čtyři jsou ty notýsky a zdá se, že tři povezu domů nepopsané. Z toho popsaného lovím ingredience pro Eintopf. Třeba:

Na lavičce u řeky sedí pán celý v černém, na hlavě mu rostou oranžové vlasy. Oranžové jako pomeranč. Co tím chce světu říct, co sděluje svým postojem? – Na řece čluny: ANGELUS DEI a GLASAUGE (Skleněné oko).

Na rohu ulice Ostertorsteinweg prodávají jahody a chřest z vlastní sklizně. Taky nové brambory.

Tobias Jellinek, návrhář nábytku a milý Sylvette Davidové.

Teerhof, galerie moderního umění.

Stadion je z betonu a železa, zvenku skleněný. Jak vypadá zevnitř, nevím, takové jako já bez  vstupenky dovnitř nepouštějí.

THALIA – Bücher – Obernstrasse.

Fockegarten – melancholická, zmoklá zahrada, sladkobolná.

Wilhelm Kaisen, sociální demokrat, první poválečný starosta – jmenovaný Američany – a prezident senátu Svobodného hanzovního města Brém.

Merke wohl die ernsten Worte:

von der Stunde

von dem Orte

treibt Dich

eingepflanzten Drang

Tot ist Leben

Sterben Pforte

Alles ist nur Übergang

Nápis na pěším mostě přes Veseru, který nedovedu patřičně přeložit. – Tak tohle by už mohlo stačit.

Gute Nacht! Dobrou noc! (Můj překlad z němčiny.)

Read Full Post »

Eintopf IX.

Před léty v Mnichově, když jsem hleděl do prázdného papíru a nevěděl, jak začít, co si s tou bílou plochou počít, Karel Kryl mi poradil: -Napiš, co tě napadne, třeba úplnou pitomost, automatický text, v průběhu psaní se z toho určitě cosi vyvrbí a tu pitomost pak vyškrtneš. Já to tak dělám. – Kdybyste věděli, jakou pitomost jsem dneska vyškrtl! Vyškrtl jsem toto:

Zdálo se mi, že sedím na záchodě. Ale ten záchod nebyl v místnosti, ani v kabince, ani ve skříni z umělé hmoty s nápisem Dixie nebo ToiToi, ten záchod, mušle bez prkýnka, stál uprostřed nově vydlážděného náměstí v Novém Jičíně a já jsem na něm seděl se spuštěnými kalhotami. Kolem se začali houfovat občané, muži, ženy, děti, s taškami i bez tašek, jako by čekali, až se místo uvolní. Nejblíž stála holčička v šátku mé babičky, v ruce roli toaletního papíru, hleděla na mne upřeně a nedočkavě. -Za takových okolností to fakt nejde. Běžte pryč! volal jsem, ale oni stáli a dívali se na mne povzbudivě. – Byl to naštěstí jen sen, sny si člověk nevybírá, samy přicházejí. A pak jsem ještě napsal:

Ve Vrchotových Janovicích na zámku Sidonie Nádherné z Borutína pobýval básník, kterému Praha dluží důstojnou pamětní desku na jeho rodném domě, Reiner Maria Rilke. Dům patří stavební spořitelně – či co to je – Modrá pyramida a její osvícené vedení takovouto ceduli na svých zdech nehodlá strpět. Že by jim jeden z největších světových básníků dvacátého století kazil kšefty?

 

V sobotu přesně v jedenáct jsme vyrazili škodovkou jménem Fabia, řízenou pevnou rukou pana soudce v.v. Dirka Harmse, předsedy spolku Porta Bohemica. Ten spolek mi poskytl v Brémách ostrov k pobývání, živí mě tu a teď mě jeho předseda veze na výlet. Jede s námi jeho manželka, dětská lékařka v.v. MUDr Věra Harms – vysvětlila mi, co jsou to Stolpersteine, a paní Květa Pietsch – ta mě zas naučila jezdit v Brémách tramvají. Bez krajanů by jeden v té cizině jistojistě bídně zahynul. Jedeme zelenou krajinou přes Lilienthal, ale není to ten Karl Wilhelm Otto Lilienthall, konstruktér a průkopník letectví, je to obec, ve které se opravuje silnice, jedeme do Worpswede.

Stolpersteine – zakopávací kameny (můj originální překlad, ale správně česky je to kámen úrazu) jsou mosazné dlaždice věnované člověku, který zahynul při holocaustu. Bývají umístěny před domem, ve kterém žil, než ho odvlekli. O jeden takový jsem zakopl ve Čtvrti, kousek od svého ostrova v ulici Vor dem Steintor, před domem číslo 155: Zde bydlela SELMA BEVERSTEIN roz. Rothschild, 1884, deportovaná 1942 do Terezína, zavražděna v Osvětimi.

Worpswede byla před rokem 1889 zcela bezvýznamná vesnička poblíž Ďáblova močálu, kolem dokola jsou jen rašeliniště, rovina a nic. Nejvyšší hora je hned poblíž, jmenuje se Weyerberg, výška 55 metrů nad mořem. Odtud se rozhlížel po okolí roku 1898 Rainer Maria Rilke, pražský rodák. Toho roku o Vánocích byl v Brémách na návštěvě v rodině svého přítele malíře Heinricha Vogelera. O prvním svátečním dnu vystoupali oba mladí umělci nahoru na horu vysokou a rozhlédli se po okolí. Viděli odtud také Vogelerův bílý dům Barkenhoff, významné místo, ještě dnes je to snad nejznámější budova ve Worpswede. Vogeler za peníze zděděné po otci přestavěl selský dvůr na umělecké dílo, jež se stalo místem setkávání umělců: malířů, hudebníků, literátů a divadelníků. Rilkemu se tu líbilo. Přijel do Worpswede ještě jednou, na svoji nejdelší a nejdůležitější návštěvu. Bylo to v pozdním létě roku 1900. Poznal zde spoustu nových přátel, mezi nimi malířku Paulu Becker a sochařku Claru Westhoff. Byl středem společnosti, psal tu verše inspirované tajuplnou krajinou a krásnými výtvarnicemi. A pak náhle, zničeho nic na počátku října odjel. Počátkem roku 1901 se vrátil, ale ne do Worpswede, nýbrž do blízké Westerwede, jako manžel Clary Westhoffové. Tam se v prosinci narodila jejich dcera Ruth. Rilke tam napsal monografii o Worpswede a jejích umělcích. Po roce Claru s Ruth opustil, vydal se do Paříže.

Roku 1889 tři mladí malíři, absolventi akademie v Düsseldorfu tohle nevšední místo objevili. Přivedl je sem Fritz Mackensen, který se znal s dcerou místního obchodníka. Další dva byli Otto Modersohn a Hans am Ende. Malovali tu realisticky močálovitou krajinu, tajemně krásnou, plnou světla, vysoké nebe s dramatickými oblaky. Na konci léta, když se měli vracet do civilizace, dostali nápad: -Co by se stalo, kdybychom tu zůstali ještě na podzim a třeba celou zimu. Oheň v nás vzplál: k čertu s akademií a s profesory, k čertu s učením, příroda je naše učitelka, podle ní se musíme řídit. Byl to den, na který se nezapomíná. – A to byl počátek umělecké kolonie Worpswede.

Přidávali se další, mezi nimi Heinrich Vogeler a Paula Becker, z níž se tu stala Paula Modesohn-Becker, malířka z nich nejznámější. Sklízeli úspěchy v Brémách i v Mnichově, začali sem jezdit první turisté, umělecká kolonie začala být slavnou a ještě slavnější, slavnou zůstala dodneška. Ještě dnes tu žijí a malují malíři a jezdí sem turisté. Stojí to za to.

Náš známý z brémské Böttcherstrasse, expresionista, autor zlatého Světlonoše, znamenitý sochař i architekt Bernhard Hoetger tu postavil bizarní Kaffee Worpswede, hned vedle budovu s výstavními prostorami Grosse Kunstschau, podle jeho návrhu zbudovali na kopečku Weyerberg prapodivný osmnáctimetrový monument z cihlového zdiva, expresionistického orla, pomník padlým z 1. světové války; působivé, depresivní.

Ještě je třeba podívat se na zdejší nádraží, navrhl je Rilkeho přítel Heinrich Vogeler od budovy až po tapety, každý detail, všechno z jeho ruky, čistá secese. Dneska je tam restaurace. Vogeler, úspěšný secesní malíř, znamenitý ilustrátor, architekt a designér, napravovatel světa se po válce první světové dal ke komunistům a v roce 1925 odjel budovat šťastné zítřky do Sovětského svazu. Zemřel chudý, zapomenutý a opuštěný v Kazachstánu, ani hrob po něm nezůstal.

Na oběd jsme zašli do vegetariánské kavárny Moma Caféhaus, nabízeli palačinky z pohanky nebo špaldové, dal jsem si omeletu se sýrem, k tomu kupu salátu a rebarborovou šťávu. A pak vzhůru do močálu. Žijí tam jeřábi a rostou zajímavé rostlinky, které se jmenují Sonnentau, ale česky nevím jak, doslovný překlad sluneční rosa je zavádějící. Jsou to masožravky, hmyz jim skáče na špek. Jakmile se rostlinky dotkne moucha, přilepí se na krůpějích slizu, sluneční rosa ji omotá šlahouny a sežere. Vzhledem k tomu, že v půdě je málo živin, musí se porost o sebe postarat tímto neobvyklým způsobem. Lidi to dělají podobně.

Kdysi se tu těžila rašelina a odvážela lodicemi s dehtovanými plachtami po řekách Hamme a Wümme do Brém. Používala se k topení. Byl to tvrdý a nevýnosný způsob obživy. Dneska jsme tu dehtované plachty neviděli, pod mostem přes Hamme proplula bachratá kanoe a v ní deset opilých námořních důstojníků v bílých čepicích a s nimi jeden prostý matros v modrém, také opilý. Pádlovali cikcak a zpívali falešně neznámou píseň. Pan soudce Harms, rodilý Bréman, tudy za mlada uháněl na bruslích po zamrzlé řece z Brém až do Ďábelského močálu a zase zpátky. Vítr svištěl v uších, ometal sníh z ledu, led se blýskal jak černé zrcadlo. Muselo to být úžasné…

 

V Brémách se jezdí tramvají takto: hodnou chvíli pátráme po krámku s názvem Flaschenpost – lahvová pošta, je to obdoba naší trafiky. Až ho vypátráme, koupíme si tam čtyři tikety, je to levnější než kdybychom je kupovali po jednom, ale imrhin, vyplatí se chodit pěšky. Pak se počká na desítku, chceme-li na nádraží, jakmile zastaví nastoupíme, cvakneme si lístek a pak se buď postavíme a chytíme tyče nebo si sedneme, je-li kam. Podobně jako v Praze či v jiných významnějších městech, ani v Brémách nemusíme tramvaj řídit. Vpředu za nás řídí řidič nebo řidička.

Tohle mě naučila paní Květa Pietsch, když jsme se vrátili z Worpswede nikoli na bruslích, led ještě nebyl dosti pevný, nýbrž Fabií pana soudce v.v. a předsedy České brány v Brémách Dirka Harmse. Představte si, že mu v Praze ukradli už dvě auta! Jedno po druhém. Snad mu tuhle Fabii v Praze, až tam zas někdy pojede, zase neukradnou…

Read Full Post »

Eintopf VIII.

Poklidný bílý osel je oslice Greta, narozená ještě v minulém tisíciletí, roku 1994, dvacetiletá stařenka. Oba další osli jsou její synové: hnědý Moritz (2005) si tuze rád hraje a jeho o rok mladší bratr Anton barvy šedivé je spíš zdrženlivý a plachý. Moc toho nenamluví, s hlavami svěšenými popásají se v rozlehlé ohradě. Pátravě jsem se rozhlédl kolem, nejsou-li tu někde poblíž další potomci brémských muzikantů: psi, kočky a kohouti. Jenom dva čiperní koně ve vedlejší ohradě učili na sobě rajtovat dvě pubertální děvčátka v přilbicích jezdeckých. A přece: jeden pes tudy prošel, byl však přivázaný vodítkem k ruce svého pána a zdálo se, že nehodlá s osly uzavřít domluvu o nějakém muzicírování, vůbec ho nezajímali. Zajímal ho odpadkový koš. Pán mu dovolil kolem koše chvilku slídit, zřejmě tam bylo něco velmi přitažlivého, jenže pán byl nelítostný a nesmlouvavý: Dost, jde se dál! Uposlechl, co jiného mu zbývalo. Poslušně odcupital a na osly se ani nepodíval. S nimi do party určitě nepatří. Kočka široko daleko žádná a kohout? Ti jsou už k vidění jenom v osvícených zoologických zahradách, kde mají koutek s domácím zvířectvem, aby děti viděly, jak vypadá kráva, kachna, slepice… Náš kohoutek z pohádky teď v kombinátu na výrobu chlazeného kuřecího pilně zobe výživné granule a neuvěřitelně rychle přibývá na váze. Už se nemůže dočkat grilování.

Kdepak, ta parta brémských muzikantů se rozpadla hned, jakmile pohádka skončila. Konce pohádek bývají šťastné, ale nelítostný život jde dál. Zvířátka se rozešla za svými zájmy: osel do ohrady žvýkat trávu, psa přilákal páníček kusem žvance a nasadil mu náhubek, kočka si našla živitele sama, nejdřív se k němu lísala a byla milá, přítulná, než se vypracovala na nevrlou paní celé domácnosti. Nejhůř dopadl ten, kdo nejhlasitěji křičel – kohout. A to proto, že jediný z té party je k jídlu.

 

Byla neděle, vydal jsem se do kostela. Vyhlídl jsem si St. Martini Kirche, protože je menší než dóm St. Petri na náměstí a nechodí tam turisti. V Praze máme taky Martina, jenže ten je ve zdi. Zdejší Martin stojí u řeky a je taky gotický. Jenže tentokrát nebyl kostel v kostele, nýbrž na nábřeží, pod širákem: Open Air bohoslužby, místo varhan dechovka Brass Band z Groningenu. Muzikanti už se chystali, zodpovědní věřící přinášeli skládací židle z kostela, člen staršovstva rozdával papíry s programem bohoslužby – proběhne to stejně jako kdekoli u evangelíků: v Praze nebo ve Vanovicích, v Ženevě či ve Fulneku. Pastor Latzel má stejný talár jako Sváťa Karásek, černý s bílými „destičkami“, takový měli všichni faráři, kteří křtili moje vnoučata, mé děti, mne i všechny moje protestantské předky. A taky je pohřbívali. Dýchla na mne tradice, bylo to důvěrně známé, pevná půda pod nohama, jistota. Taky se tu na nábřeží řeky Vesery zpívaly stejné písně jak v Praze u Salvátora: Chvalte Hospodina a Tebe, Bože, chválíme, akorát německy.

Pastor Latzel umí talár nosit, moc mu to slušelo. Jeho gesta jsou výrazná a přitom uměřená, jasná. Trochu jako na divadle, ale je to vkusné a působivé. Taky mluvený projev je jasný a přesvědčivý, srovnaný do pěti bodů. Víra se vyplácí. Bůh nám daruje život, bohatství, moudrost, ochrání nás od zlého a přivede k životu věčnému. – Při vědomí toho všeho je nám dobře na světě. Věřící jsou na tom lépe nežli nevěřící – nemusejí hledat smysl života, už ho mají. A jaképak pochybnosti, jestli Bůh existuje nebo ne. Rozhlédněme se kolem sebe a pohlédněme na tu krásu, na přírodu, na všecky tvory, na celý Vesmír, jak to báječně funguje. Někdo to, Herr Gott, musel stvořit!

 

Bydlím ve čtvrti, která se sice oficiálně jmenuje Osterviertel, ale říká se jí zkráceně a důvěrně jenom Viertel, tedy Čtvrť. Je to tu barvité, pestré, veselé: zabydlené černochy, Turky, asiaty, bělochy, všelijakými alternativci, umělci a narkomany,  Brémany rozmanitých národností a přesvědčení. Jsou tu krámky, restaurace, kluby, kavárničky, hospody, kino i divadlo… jsem tu také já. Na ostrově s postelí, psacím stolem, kuchyňkou a koupelnou; na dvorečku bují bujná vistárie, obrůstá jízdní kolo paní domácí. A to kolo, to je všechno, co jsem až donedávna o ní věděl: že je její. Paní domácí nebyla a nebyla. Ačkoli dveře k ní jsou vedle dveří ke mně a domek je docela malý, patrový, celou dobu jsme se nepotkali. Už jsem se obával, jestli nezahynula při dramatické dopravní nehodě nebo jestli není od začátku vymyšlená a můj ostrov se mi pronajímá sám od sebe. Jenže pošta prostrkovaná do chodby škvírou ve dveřích z ulice mizela hned téhož dne, kdy byla prostrčena, takže nejsem v domě sám a paní domácí snad…

Existuje! Má černé vlasy, je vysoká, středního věku a jmenuje se Anette Sautmann. Má to na zvonku. – Vracel jsem se domů z výpravy za osly a na chodníku u domovních dveří stála cizí paní, na pozdrav odpověděla přívětivě. Potvrdila mi, že paní Sautmann tu bydlí, a že na ni zrovna zvoní, protože mají cosi domluveno. A tak jsem si počkal a seznámil se se svou paní domácí.

Pochválil jsem jí ostrov, který mi pronajímá, upozornil na nebezpečnou vistárii – vždyť by ji mohla připravit o kolo. Moc dobře se mi tu bydlí. Vyjádřila obavu, jestli není příliš hlučná. Kdepak! Ani dost málo. Její dítě prý bývá dosti hlasité, stále tříská dveřmi a ne a ne si to odvyknout. Jaké dítě? Ano, má jedno dítě. Viděl jsem na dvorečku jen jednu živou bytost: černobílá kočka občas nakoukne zpoza vistárie a hned zase zmizí na neslyšných tlapkách, přilákat se nedá, na čiči neslyší, žádná kočka v Brémách čiči nerozumí. – Paní domácí hbitě vyběhla po schodech, třeba mi chce to dítě ukázat, a hned zase seběhla s dvěma čisťounkými, dokonale vybüglovanými utěrkami a dvěma chňapkami na chňapání rozžhaveného nádobí či trouby, abych se nespálil. Určitě se mi to bude hodit. Od té doby jsem ji nespatřil více. Třeba i to dítě, které tak neslyšně tříská dveřmi, někde na tomhle ostrově potichoučku existuje…

V mé čtvrti Čtvrti jsou ulice obytné, žije se tu venku jako někde na jihu, u Středozemního moře. Chodci chodí sem a tam, auta jezdí pomalu, tramvaje se plouží po kolejích, cyklisté se tím hbitě proplétají, lidé zasedají u stolů a stolků na chodníku před kavárnami, bistry, restauracemi, bary a bárky, pijí kafe a pivo-víno-likéry i čaj, rebarborovou limonádu i fritz-kolu, rozprávějí a rozmáchlými gesty zdůrazňují vyřčené. Nic přitom nesmetou, nic nerozbijí. Proč nejdou dovnitř, je tam prázdno a venku večer nepřívětivá, vlezlá zima. Choulí se zabaleni do přikrývek – volně k dispozici – a přitom uvnitř je mnohem tepleji. Jenže uvnitř se nekouří a oni kouří, na chodníku se to smí. A ti, kteří nekouří, nechtějí sedět uvnitř sami, chtějí si povídat s kouřícími, proto se taky zabalili do deky. A tak nekuřáci s kuřáky ve Čtvrti pod širým nebem klábosí o věcech podstatných i nepodstatných, Vesera teče, svět se otáčí… Jen aby to takhle ještě hodně dlouho vydrželo.

Read Full Post »

Eintopf VII.

Abych potkal divokého králíka volně bobkujícího v poklidné městské ulici, musel jsem se vydat do Brém. Ulice jsou tu vhodné k bydlení pro lidi i pro králíky. Taky pro psy všech velikostí, ras, národů a přesvědčení. Musí to být pro ně stresující potkávat na procházce králíky a nesmět se s nimi pomazlit. Aspoň trošku… Všude plno zeleně a květů – předzahrádky, zahrádky, zahrady, popínavé rostliny na každém domě, s květy i bez květů, odkvetlé magnolie, kvetoucí rododendrony, rozmarýn nekvetoucí i růže rozkvetlé, všelijak barevné. Botanik by si nejen užil, ale taky by to všechno dokázal pojmenovat.

Původně bylo město Brémy pusté a nesličné, poskládané z cihel, kamení a dřeva, malty a betonu – stejně jako Praha nebo Olomouc či jiné město. Jednoho dne se už na to pan starosta – možná se jmenoval Smidt nebo Wilhelm Kaisen, Neumann, Kepke-Kapkawski, Holzmann, Nagel, Schneckenreiter, Böhm či jinak – nemohl dívat a podporován městskou radou i senátem svobodného hanzovního města rozhodl a nařídil, že se z chodníků vyloupne řada dlaždic u domovních zdí, do uvolněného prostoru se naveze úrodná prsť a zasadí rostlinstvo okrasné. A to hned a bez odmlouvání! Občané sice remcali, ale nakonec pana starostu poslechli a vzali zelenění za své. Od těch dob jsou Brémy kvetoucím městem.

Není to příklad hodný následování? Obávám se však, že by s něčím takovým pan primátor Hudeček v Praze neprorazil. S největší pravděpodobností by mu to rada neschválila; i kdyby schválila, těsně, v tajném hlasování, občanstvo by se mu na to vykašlalo; a kdyby se někteří osvícení jedinci odhodlali k činu, dlaždice vyloupli a nějakou vhodnou rostlinu u domu zasadili, nepřející spoluobčané sběrači by to vyrvali a zahodili; a kdyby nevyrvali, pejskové roztomilí by to spálili kyselinou močovou, obzvlášť žíravou. Jak to v těch Brémách dělají, že zdejší psi k rostlinám nečurají?

 

V úterý jsem si zašel opět na výtvarno: Weserburg –  Hrad na Veseře, muzeum moderního umění. V místech, kde Malá Vesera vtéká do hlavního toku, na úzké šíji stojí luxusní sídliště Teerhof, jednoduché, elegantní cihlové budovy. V jejich čele, přímo na soutoku je Weserburg, stejně cihlová rozlehlá budova se čtyřmi štíty, útočiště moderního umění. Třeba tam najdu něco zajímavého, co jsem ještě nikdy neviděl, co jinde nemají… V kase číhá nepřívětivý, ale odpovědný stařík, v přízemí výstava dokumentů, fotografií, předmětů, plakátů, novin a videozáznamů o tom, jak se ženy emancipovaly a emancipují, o jejich historickém utrpení a vzepětí. Chápu, ale kvůli tomu jsem sem nepřišel.

Umění je velkoryse vystaveno v dalších patrech, artefakty mají kolem sebe dostatečně prostoru, patřičné osvětlení, příhodné klima, jenže nic překvapivého: věšák s čepicemi, cedule s francouzskými nápisy, motýlí křídla v krabicích, Janusovy hlavy, železný čtverec vydávající zvuky, ledabyle natřená plátna, Nitschovy pozůstatky po zabijačce vola, hromádka střepů z rozbitého zrcadla, odvary z dadaistů a surrealistů, videa pánů a paní, někteří mluví stále dokola, jiné se svlékají a zase oblékají, pětimetrový kruh z plátů břidlice, odvary odvarů s vysvětlujícím textem – co autor zamýšlel a co si máme o tom myslet my, udivení návštěvníci. Žádné překvapení, nic, co bych už někde neviděl. Neocitlo se to současné výtvarné umění  na scestí, když se neobejde bez vysvětlivek? Dva bubny historické, jako by je tu nechal tambor švarný, bum bum, ratata bum, samy od sebe zabubnovaly. Návštěvníci jsme tu dva, ještě zvídavá Japonka s fotoaparátem, samozřejmě bez blesku!

A přece něco: Docela nahoře je sbírka Karla Gerstnera ze Švýcarska a první, co mi padlo do oka, byla asambláž Daniela Spoerriho – vitrina věnovaná myším a věcem potřebným k jejich lapání, na vitríně dravý pták, snad by to mohl být jestřáb, ti mají k myším vřelý vztah. Jaké osvěžení! Spoerri (1930) je Švýcar rumunského původu, žije a pracuje v Itálii a ve Švýcarsku, tady vystavuje objekty, trojrozměrné obrazy smontované z rozmanitých materiálů, vtipné a plné nápadů, a skurilní fantazie, někdy pravda poněkud morbidní: nůžky zabodnuté do očí sádrové masce Voltaira. „V životě se vyskytují stále znovu věci, které jsou sice kruté, před nimiž však nesmíme zbaběle zavírat oči“ – říká Daniel Spoerri.

Nejvíc na mě zapůsobila jeho prostorová instalace dvanácti objektů s názvem Deset porotců. Proti Soudci s cylindrem, na němž se naparuje kohout, stojí schlíplý Obžalovaný, ve dvou řadách Porotci, dřevěné hlavy – staré formy na klobouky ověšené mlýnky na maso a dalšími krámy z domácnosti, vyzdobené podivnými rekvizitami, parohy, napínáky na boty, ručkama a nožkama utrženýma panenkám hračkám. Naparují se na vyblýskaných podstavcích, divže nepuknou vlastní důležitostí. Vždyť zrovna rozhodují o osudu vyděšeného človíčka. Je to sdělné, groteskní, působivé.

Ještě se mi tam velmi líbil další Švýcar z Gerstnerovy sbírky – André Thomkins, jeho krásné, pečlivě provedené kresby a akvarely. – A pak už nic.

 

Po levé ruce řeku, po pravé pěkně tlusté kmeny platanů, kráčel jsem proti proudu, až jsem dokráčel do zahrádkářské kolonie. I tady se tu prohánějí divocí králíci. Jeden zahrádkář má nad brankou nápis: PRÁCE – SLUNCE – SVOBODA. Důvod k pozastavení, k zamyšlení. Co vedlo zahrádkáře k této deklaraci? Maká tu s rýčem a motykou v žáru slunečním a cítí se svoboden? Nebo tím hodlá odstrašit případného zloděje třešní? Podivné prohlášení…

Nechal jsem zahrádkáře za zády, prošel pod mostem Karla Carstense, za mostem začíná území ponechané k dispozici přírodě. Může si tu dělat, co chce, je chráněná. Všude jsou křoviny, hlavně vrby mnoha druhů, a tráva zelená a ještě zelenější, vypadá chutně, kdybych byl kráva, nikdo by mě odtud nedostal. Jenže krávy mají na území s chráněnou přírodou vstup zakázán. Žije tu hlavně ptactvo. Zkuste ptákům vstup zakázat!

Ptactvo si létá, kam si umane, kam se mu zamane. Bydlí tu taky pták, který se mi tuze líbí. Potkal jsem ho ve městě na Veseře, v místech bývalého přístavu, jmenuje se to tam Schlacht – bitva nebo taky zabíjačka. A já nevím proč. Plaval ve vlnkách a rozhlížel se pátravě, jako by někoho hledal, a najednou zničeho nic zmizel pod vodou. Maličko, a už jsme ho neuzřeli. A už se nevynořil více. Třeba tam na dně bydlí, myslel jsem si, v bytě tři plus jedna s vyhlídkou do chaluh. Jenže on bydlí za mostem Karla Carstense v chráněné krajinné oblasti v plovoucím hnízdě. Ano, je to potápka! Potápka roháč, protože se potápí a na hlavě má rohy. Ale netrká, jsou to rohy měkké, péřové, okrasné. Když se roháč dítě vyklube s vejce, rodiče ho tři týdny nosí v kapse pod křídly nebo vozí na zádech, než mu dovolí potápění, aby se jim neutopil. Německy se jmenuje Haubentaucher – potápěč v čepici. Není to divné? Tam, kde my Češi vidíme rohy, vidí Němci čepici. Jak se pak máme domluvit? Potápěč v čepici… – Ještě bychom tu mohli zmínit roháče brouka s parohy, potkal jsem ho jednou v Brně na chodníku poblíž botanické zahrady, nebo Jana, roháče z Dubé, ale nechme toho, dost bylo roháčů.

Cestou domů potkal jsem tři osly v nízké ohradě; jeden byl docela blízko, pátravě se na mě díval pravým okem, levé měl na druhé straně hlavy a tím viděl něco docela jiného. Jako by ode mne něco očekával. Jenže co já mohu poskytnout v Brémách oslovi… Pohladil jsem ho po čumáku a odebral se domů k večeři. Bude chleba se sýrem a čaj.

Read Full Post »

Eintopf VI.

A prší, a prší a prší… Rododendrony v Parku rododendronů na severovýchodě města vykvetly letos předčasně, protože duben byl i v Brémách vydařený, skoro letní, tak si pospíšily. Ostatně jiný užitek než estetický tohle rostlinstvo neposkytuje, jíst se to nedá. Teď jsou celé promáčené, splihlé deštěm. Přesto stojí za to nachodit mezi nimi pár kilometrů a taky se nechat promáčet – dokud ještě kvetou, dlouho nebudou. Za pár dnů zůstane po ohňostroji pestrých květů jenom křoví zelené.

Psala mi žena, že Maxe Blaeulicha uštkla zelená mamba, ale už je zaplať pánbůh v pořádku, žije, jí a pije. Kde se vzala v Solnohradu, hlavním městě Solnohrad zelená mamba? Možná přiletěla v bedně s exotickými plody… Člověk si není jist před nenadálými nebezpečenstvími nikde, snad ani v Brémách. Zelená mamba, v cizím prostředí a nezvyklém klimatu zcela dezorientovaná, by mohla najít útočiště mezi rododendrony a odtud zákeřně zaútočit na náhodného chodce. Naštěstí jsou Brémy součástí civilizovaného světa, jistě se tu najde lékař, který si dokáže s mambím jedem poradit, když si s ním poradili v Solnohradu.

Celý promáčený suším se ve svém pokojíku a čtu Maxovu Knoflíkárnu, knížku o jedné továrně v Rakousku a jejích problémech. Text je to náročný, složitý, někdy bych se z toho zvencnul a kdyby to nenapsal můj přítel uštknutý zelenou mambou, možná bych s tím praštil do kouta. Čtu si o Heinrichu Zweymüllerovi, neprůbojné, bezradné hlavní postavě. Z rozpaků se pořád šťárá v nose, šťárá se až do krve a nepřestane s tím, odlupuje strupy a šťárá se dál, materiálu, ze kterého je nos udělán, zvolna avšak neúprosně ubývá a já se bojím, že na konci knihy se Heinrich nosem prošťárá a pak nebude mít čím smrkat. Maxi, Maxi, že sis tu zelenou mambu v Solnohradě taky vymyslel!

 

Na elegantní Sögestrasse ve vnitřním městě u elegantního obchodu Marc O´Polo postává pastýř v placatém kloboučku, se sukovicí v ruce a troubí na trumpetku, o nohu se mu oddaně otírá vepř. Pastýřův věrný pes zvedá čumák k nebi, asi bude výt nebo už vyje. Jiné prase hledí na pastýře, v očích nevyřčenou otázku, na koho ten trouba troubí? Hned vedle se dvě další prasata o sebe otírají a láskyplně mhouří očka. Opodál šťastná máma svině se sklopenýma ušima dává pozor na čtyři právě nasycená selátka. Jedno by si ještě loklo, nenasyta. – Söge znamená ve zdejším dialektu svině. Tahle elegantní ulice uprostřed města se jmenuje Sviňská, protože tudy v dávných dobách honívali prasata na pastvu. Na jejich počest sochař Peter Lehman vytvořil toto pozoruhodné, radostné a veselé sousoší. Vždyť tu místo prasat mohly parkovat elegantní automobily…

 

Valentin je název bunkru, který nikdy nesloužil svému účelu. Daleko od Lehmanových prasat a rododendronového parku směrem severním, na břehu řeky Veslary už notně široké, protože se blíží ústí do moře – i ponorky by se tu mohly nořit – ve čtvrti Bremen-Farge (některé domy tu mají čepice z rákosu a moc jim to sluší) stojí cosi neuvěřitelného, dech beroucího. Ční tu k nebi obrovská obluda, zlověstný betonový blok, skalisko vytvořené lidskýma rukama, omšelé, zčásti porostlé břečťanem – bunkr Valentin. Valentin, svátek zamilovaných.

V druhé polovině roku 1943 začalo válečné námořnictvo se stavbou bunkru, ve kterém by se jak na běžícím páse vyráběly ponorky nového typu XXI, zázračná zbraň. Nacisté věřili, že s jejich pomocí se jim podaří zabránit spojencům v dodávkách zbraní a válečného materiálu přes Atlantik a tím zvrátí nepříznivou válečnou situaci ve svůj prospěch a konečně dosáhnou konečného vítězství. Metr tlusté železobetonové zdi a stropy měly chránit dok na výrobu ponorek před zničujícími nálety spojenců.

Za nelidských podmínek tu od léta 1943 do konce války pracovalo deset tisíc dělníků: totálně nasazení z východní i západní Evropy, sovětští váleční zajatci, internovaní italští vojáci, vězni z koncentračních táborů a vězni z výchovného tábora brémského gestapa. Těžkou práci v nelidských podmínkách, nedostatek stravy a příšerné podmínky v táborech mnozí nepřežili, víc než tisíc jich tu zahynulo.

Koncem března 1945 rozbil nedostavěnou část nálet britských letců, krátce poté byly stavební práce zastaveny. Bunkr nikdy nesloužil svému účelu, nebyla tu vyrobena ani jedna ponorka. Po válce sloužil Valentin spojencům jako objekt pro testování výbušnin. A protože se nepodařilo betonové monstrum rozbít, vojáci odešli a nechali monstrum na pospas dětem z okolí; lepší hřiště na válku by pro ně nikdo nevymyslel.

V šedesátých letech se stal Valentin majetkem Spolkového námořnictva, které tu skladovalo materiál až do roku 2010. Dnes je to památník věnovaný lidem, kteří tu zahynuli, trpká připomínka nacismu. Poučení pro budoucnost? Kdo ví…

 

Roland, gotický hrdina, kolem nějž se tu všechno točí, má na svých kamenných obrněných kolenou pozlacené kovové bodce. Vzdálenost mezi bodci je jeden brémský loket. Zde si zákaznice v dobách, kdy se měřilo na lokte,  přeměřovaly, jestli je obchodník se suknem neožulil. Pod bodci, Rolandovi u nohou, krčí se záhadný skřet: placatý kámen, v němž je spíš naznačena než vysochána lidská postava. Víže se k němu pověst, nebo spíš báchorka, kterou se tu – ledabyle odposlechnutou – jak tichou poštou a bez záruky, pokusím převyprávět:

Bylo nebylo, kdysi to tu patřilo jedné hraběnce, která milovala svůj poslušný a pracovitý lid,  řemeslníky i obchodníky, měšťanstvo města Brém. Muselo to být ovšem v době, kdy Brémy ještě nebyly svobodným hanzovním městem ani nejmenší spolkovou zemí Spolkové republiky Německo. Hraběnka – mohla by se jmenovat Eleonor – jednou po ranní mši (muselo to tedy být ještě před Lutherem) pocítila potřebu učinit dobrý skutek, odměnit hodné měšťany. Vyhlásila, že daruje městu ze své půdy tolik, kolik obejde jeden muž za den. Řekla muž, neboť se ženami se tenkrát – nebyly-li zrovna hraběnkami, kněžnami či dokonce královnami – příliš nepočítalo. S tímto rozhodnutím hned vyslala na radnici svého poskoka, věrného lokaje a patolízala Horstla, kterého neměli měšťané rádi, protože Horstl neměl rád je.

Horstlovi sice nezbylo než sdělil městské radě hraběnčino rozhodnutí, ale nedalo mu to,  musel jim to nějak osladit. Prohlásil, že muže, který výměru provede, určí on sám. A vybral  placatého mužíčka zpod nohou Rolandových. V domnění, že toho na těch svých nožičkách krátkých, šmajdavých moc nenachodí. Horstl je důkazem toho, že mizerné charaktery, které nemilují svého bližního a jen mu přejí, aby mu ta jeho koza chcípla, se vyskytovaly už ve středověku, ne-li ještě dříve.

Jenže placatý mužíček vypálil lokaji rybníček. Byl velice čiperný a nachodil toho za den víc, než by dokázal ujít atlet chodec v trenýrkách a tričku, s čelenkou proti potu na čele. Hraběnka Eleonor okem nemrkla a rozlehlou plochu městu darovala. Dnes je z toho Občanský park, hektary  zeleně, vody, klidu, báječné místo k pobývání. A Horstlové mají vstup zakázán. Jenže se svízelně kontroluje, kdo je Horstl. Pouhým okem se to nepozná.

Read Full Post »

Eintopf V.

Do hospody – restaurace, kavárny – nerad chodím sám. Sám si tam připadám nepatřičně. Nevím, co s rukama; jestli na stůl, za záda, nebo pod stůl, do klína. Nevím, na co hledět; jestli po lidech, ale nenápadně, aby si nemysleli, že na ně hledím, nebo po zdech, obrázky tam mívají vesměs pitomé, dekorace zaprášené, noviny přečtené. Jako bych sem nepatřil, jako by ta hospoda byla udělaná pro někoho jiného. Když nemusím, sám do hospody nezajdu. Mám tu v Brémách kuchyňku, docela malou, ale na to mé kuchtění stačí. Do hospody nemusím, hlady nezahynu.

Eintopf – to je vynález! Všechno do jednoho hrnce. A může to být i literární žánr. Hrnce jsou  v kuchňce tři, je tu i prkýnko na krájení, nožík jsem si koupil a hned se řízl do prstu, byl už nabroušený. Olízl jsem krůpěj z prstu a nakrájel špek na kostičky, osmahl ho s cibulí a česnekem na  kapce oleje, špek je to masitý, sám by se v hrnci připálil, přidal nakrájenou zeleninu: mrkev, celer stonkový, brokolici a rajče. Jakmile se to začalo mírně přichytávat ke dnu, přidal trochu vody a dusil a dusil, dokud nebylo udušeno. Se solí a pepřem. Na závěr jsem do toho vyklopil plechovku černých fazolí v chilli omáčce, vyrobenou v Kolíně nad Rýnem: pět a půl gramu bílkovin ve sto gramech produktu – je to hodně nebo málo? Jídla je plný hrnec, na tři dny vystaráno. K tomu celozrnný chleba a jako desert jahody se smetanou, mají zrovna sezónu. Prodávají je na každém rohu, a taky chřest má sezónu. I chřest by se hodil do hrnce… Tak co bych pohledával v hospodě!

 

Heinricha Heineho v ulici Altenwall poblíž Kunsthalle už vybalili. Včera se ještě stříbřitě blyštěl v alobalu a vypadal zničeně, dnes už ho od potupy osvobodili. Jeho rozpřažené ruce však působí stále bezradně. V podstavci je vyryto: „My se ideje nezmocníme, idea se zmocní nás, zotročí nás a bičem zažene do arény, abychom tam za ni jako gladiátoři z donucení bojovali.“ – Jaké pohnutky vedly člověka baliče k tomu, aby Heineho obalil alobalem? Mělo to být umělecké gesto, konceptuální čin, klukovská recese nebo vyjádření nesouhlasu s básníkovým odkazem, či se sochařovým pojetím básníka? Kousek stříbřité fólie zůstal soše na lokti, ale i ten brzy odpadne.

Kousek odtud v zahradě za plotem postarší sochaříci buší do kamene. Vypadá to na sochařskou akademii třetího věku, věku memoárníků. Přesto že začalo pršet, déšť je neodradil. Stařečci a stařenky dál pracují na svém kameni pod velikánskými deštníky, na nichž nejsou vymalovány žádné reklamní slogany, pod deštníky decentními, vkusnými. Na hlavách mají čepice se štítkem, na očích přes brýle dioptrické brýle ochranné, aby odštěpek nezasáhl zřítelnici oka jejich. Ťukají pilně palicemi do majzlíků, vytvářejí umělecké dílo, jako by tímto rozmáchlým gestem vznešeně uzavírali svoje životy.

Nejraději bych se k nim přidal, nasadil si brýle, popadl majzlík a bušil do kamene. Jenomže nevím, kam jsem svůj kámen zašantročil, do Brém jsem si ho určitě nebral. Třeba by mi v téhle akademii nějaký půjčili. Jenomže se bojím odpovědnosti; bojím se, že bych jim z toho jejich kamene vymajzlíkoval nějakou zpotvořeninu, nebo že bych ho rozbil na maděru. Rozbitý kámen už nikdo nedá dohromady, to se nedá napravit. Práce na kameni je odpovědná, vyžaduje úsilí a um, čehož se mi nedostává. Nepřijel jsem do Brém kazit kameny. Ševče, drž se svého kopyta! V suchu a teple propůjčené pracovny budu pokračovat v klohňání svého eintopfu.

 

Na skříňce ze světlého dřeva stojí televizor neznámé značky NordMende, bezpochyby funkční. Mne ale nedostanou, přece tu nejsem kvůli tomu, abych zíral do bedny. A přece mne dostali. V hodině zpráv zmáčkl jsem mačkátko:

Náměstí plné jásajících lidí, u mikrofonu drobný muž s odhodlaným výrazem a pevnými rysy, ozdoben stuhou na klopě, třikrát by se vešel do tlustého pozlaceného generála stojícího vedle něj. A další generálové v nadměrných kruhových čepicích, ksichty nám důvěrně známé z let sovětské okupace. Cár Puťkin obklopen svými generály promlouvá k rozjásaným davům Rusů. Tváří se, jako by vyhrál třetí světovou válku. Sláva! Krym je zase náš. Paběda náša! Sláva cárovi, napravil chybu Nikity Sergejeviče, vrátil nám Krym, zachránil ruský lid před fašisty. Uráááá! Detail slavnostního muže z ulice: je tak šťasten, že  vyhráli. Vyhráli na Krymu, vyhrají celou Ukrajinu, i v Pobaltí vyhrají a na Bílé Rusi, i na východě. A kdoví, jestli nevyhrají taky v Čechách, vždyť i tam žijí Rusové, a kolik jich padlo za nášu i vášu svabódu! Rusko je všude tam, kde se už jednou ruský tank napil vody.

Záběry z berlínského parlamentu, znepokojený ministr zahraničí, znepokojení poslanci. Co s tím? Západní levice by snad fandila Putinovi. Co když jsou někteří Ukrajinci opravdu fašisti? Západní levice ráda relativizuje: Co je to dobro, co je to zlo? Vždyť přece nic není jenom černé, nic není jenom bílé… Jenže jenže… Jsou okamžiky v dějinách, kdy je nutné rozhodnout se pro černou nebo bílou, pro ano nebo ne. Zrelativizovat lze všecko. Vždyť i ten Adolf Hitler nebyl jenom zlý, měl i své lidské stránky: pohladil psa, děťátko roztomilé zvedl do výšky… Kde bychom dneska byli, kdyby prezident Reagan nenazval Sovětský svaz říší zla, kdyby papež Wojtyla neměl ve věci Sovětského svazu jasno? Jsou okamžiky v dějinách, kdy je třeba přestat relativizovat a rozhodnout se pro dobro. Aby se z toho cára Puťkina a jeho pozlacených generálů nevyklubalo cosi fatálního pro Evropu a pro celý svět.

Proč jsem jen tu televizi pouštěl! Co oko nevidí, co ucho neslyší, není. Udělám nejlíp, když to vypnu a dám si jahody se šlehačkou.

 

K nejstarším částem Brém patří Schnoor – Šňůra, nazvaná podle ulice, která se táhne jako šňůra, na níž jsou jako perly na šňůrce navlečeny domky z 15. a 16. století. Kdysi obydlí rybářů a chudiny, dneska tu fungují restaurace, kavárny, zlatníci a galerie, umělecká řemesla. Také vědecká instituce zabývající se dolnosaským dialektem. Davy turistů se tudy prodírají, je tu atmosféra Zlaté uličky v Praze na Hradčanech.

Na počátku minulého století tu v jednom domku bydlel chudý člověk Heini Holtenbeen (Dřevěná Noha). Jmenoval se jinak, jen mu tak říkali. Za mlada propadl dírou ve střeše a poranil si nohu, celý život ji tahal za sebou a dožil se požehnaného věku. Ničím se neproslavil, nevyhrál žádnou válku a přesto mu jeho fandové pořídili ve Schnooru bronzovou sochu. Stojí tu nesmrtelný v buřince, s doutníkem v ruce.

Read Full Post »

Eintopf IV.

Dobrá zpráva hned zkraje: Ukradeného kohouta z Hoetgerovy kašničky v Bednářské uličce pan zloděj vrátil. Zřejmě se v něm hnulo svědomí nebo se mu nepodařilo brémského muzikanta výhodně prodat. Vrátil ho anonymně, poštou. Výkupnu sběrných surovin v Brémách nemají. A i kdyby měli, kolik by tak mohl dostat za kohoutka, který se vejde akorát tak do dlaně…

Naše krásná čeština se nedokáže s některými slovy vypořádat s elegancí. Třeba množné číslo od racka. Takový krásný pták! Jenže když je jich víc pohromadě, jsou z nich rackové a to zní moc knižně, strojeně: -Lolito, dva bílí rackové tě provázejí… Taky se používá plurálu racci. Myslím, že racci jsou ještě horší nežli rackové. Racci jsou raci s vvadou řřeči. Trápí mě i slovo báseň. Představuje cosi krásného, ale marně hledám k básni vhodný rým. Napadá mě jenom dáseň a ta se dá v básni sotva použít. Taky mám problém s pojmenováním dramaturga rodu ženského.

V ulici Theodora Körnera, básníka, který padl v boji s Napoleonem, potkal jsem dva hnědé pejsky. Jeden, docela maličký, vypadal jako miniaturní lvíček na hraní. Tvářil se však odhodlaně jako velké lvisko. Na toho druhého bych bez váhání a bez obav dokázal zavolat: -Pocem, Vořechu! Za pejsky chvátala dívka  povědomá – Viktorie Knotková, absolventka Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, obor dramaturgie. Seznámila mě s ní paní Černá v divadle na premiéře  Pařízkova  Desatera přikázání. Dramaturgyně – slovo zapeklité. Stejně jako horolezkyně, letkyně, vědkyně, tchyně, dýně, Chropyně… Jako by všechny ty dámy měly v úvazku cosi temného. Dramaturga taky nezní nejlíp, ani vědka… A letka, to už je cosi docela jiného. Tak se jmenovaly cigarety za mlada. Za mého mlada.

Lvíček je fenka a patří paní dramaturgyni, Vořech je krajan, přijel do Brém za lvicí na návštěvu z Čech. S paní dramaturgyní jsme prohodili pár slov o divadle v Brémách a taky v Praze, o životě v cizině, o návratech i odcházení. O psech jsme pohovořili, oba máme na ně názor pozitivní, vyměnili jsme si úsměvy, jak tomu bývá při náhodných setkáních a rozešli se do svých domovů. Dostal jsem vizitku, je na ní vytištěno: Dramaturgin. Taky nic moc…

 

Protože už není pondělí, vyrazil jsem do Kunsthalle za Sylvette Davidovou, blondýnkou s koňským ohonem. Picasso je buldozer moderního umění, vydá za několik generací, za několik epoch. Už kvůli němu se cesta do Brém vyplatí. Protože jak známe české poměry, pražské kulturní instituce, zřízené za účelem pořádání výstav výtvarného umění, by uspořádat cosi takového nenapadlo. Ani by jim na to nikdo nedal peníze.

Je to skvělá, s velkou péčí připravená výstava. Díla a informace o nich jsou řazeny tématicky a přehledně v sedmi prostorách. V první místnosti jsou práce vytvořené na Azurovém pobřeží, kam Picasso odešel s družkou Françoise Gilotovou a dětmi z poválečné Paříže do Vallauris – zlatého údolí, za sluncem. Objevil tam pro sebe hrnčířství – na výstavě jsou dekorované talíře, taky slavná Sova, plastika Jeřába poskládaná z krámů ze smetiště a odlitá do bronzu, a spousta kreseb včetně Corridy. – Ve druhé místnosti jsou vystaveny grafické listy inspirované Balzakovým Neznámým arcidílem a zeď plná portrétů Françoise, převážně litografie. Na Côte d´Azur roku 1953 Françoise Piccasa opustila, odešla s oběma jejich dětmi a už se nevrátila. Po důvodech pátrat nebudeme.

Devatenáctiletá Sylvetta Davidová přišla do Vallauris za maminkou a přivedla si s sebou snoubence, stejně starého Tobiase Jellineka, sochaře a designera. Picassa uchvátila Sylvettina nordická krása, získal dívku jako model a maloval a maloval. Nezůstalo to utajeno, Mistr byl velmi slavná a velmi sledovaná osobnost, do Vallauris se začali sjíždět novináři. Fotografové fotografovali, světové magazíny tiskly, media byla uchvácena novou tvůrčí fází slavného Picassa a okouzlena jeho atraktivním modelem. Dva měsíce Sylvetta pózovala a za tu dobu vznikla série portrétů, široký „kosmos uměleckých stylů a technik“, od kreseb, grafik, maleb až k plastikám z tvarovaného a pomalovaného plechu, od klasicismu přes realismus k analytickému kubismu. Nikdy předtím nenamaloval Picasso tolik obrazů jednoho modelu. Někteří kunsthistorici však obrazy se Sylvettou pokládají za „neautentické“, protože mezi malířem a múzou nedošlo k intimnímu vztahu. Nevinná dívka se před Mistrem ani nesvlékla, seděla mu modelem v plášti s vysokým límcem, který navrhl její milý Tobias Jellinek.

Ženou, která v Picassově intimním životě nahradila Françoise Gilotovou, byla Jacqueline Roque. Její první portréty vznikly zároveň se sérií Sylvettiných zobrazení v roce 1954, a pak následovaly další, nejen malby, také spousta linořezů. – Závěr výstavy je věnován Picassovu pozdnímu dílu. Téměř monochromní rozměrná malba Žena v ateliéru zobrazuje Jacqueline v houpacím křesle. Je tu spousta grafik na Picassovo oblíbené téma Malíř a model – nesmírně kultivovaná, bravurní technika aqatinty kombinované s leptem a suchou jehlou. Vztahu malíře a modelu jsou věnovány rovněž oleje velkých formátů, malované živelně, spontánně, s velkým rozmachem; vitální a plné erotiky. Visí tu také jediný malířův autoportrét. Jsou to obrazy z doby, kdy bylo Piccasovi už víc než osmdesát let.

 

Za galerií u rušné cesty v zeleni s rukama rozpřaženýma sedí Heinrich Heine od berlínského sochaře Waldemara Grzymka, zabalený v alobalu, jenom obličej zůstal ušetřen. Smí se cosi takového provádět básníkům?

Nad řekou Veserou poletují racci… nebo rackové? Nad Veserou poletují bílí ptáci podobní těm, kteří v Praze nad Vltavou, ale hlavně nad Karlovým mostem a Novotného lávkou lapají v letu milodary z rukou velkorysých turistů. Tihle brémští racci nebo rackové jsou větší a nikdo jim nic nehází, jsou odkázáni sami na sebe.

Na břehu řeky Vesery, na zeleném trávníku pobíhal divný pták: s černou hlavou a křídly, břicho bílé, velikosti straky zlodějky, ale ten zobák! Cosi takového se jen tak nevidí. Jako by měl k hlavě přidělanou mrkvičku – stejný tvar, stejná barva. Zmateně pobíhal po trávníku, jako by cosi hledal a nenalézal, snad ztracený včerejšek nebo snad ztratil hlavu? Chtěl jsem si ho vyfotografovat, ale postřehl můj záměr a nedal se. Pobíhal ještě zmateněji než předtím, ale už nic nehledal. Ačkoli měl křídla neuletěl, on přede mnou utekl. – Tak to byla moje dnešní setkání. A je po ptákách!

Read Full Post »

Eintopf III.

„Umění smývá z duše prach všedního dne,“ napsal Pablo Picasso a v Brémách to mají na panelu  před galerií „Kunsthalle Bremen“. Je tam totiž Picassova výstava s názvem „Sylvette, Sylvette, Sylvette“. Na jaře roku 1954 ve Vallauris na Azurovém pobřeží potkal Mistr Sylvette Davidovou, plavovlásku s koňským ohonem. Okouzlila ho natolik, že mu byla po několik měsíců modelem, múzou, pramenem inspirace. Namaloval víc než padesát jejích portrétů, rozmanitě variovaných, všechny své styly – a že jich uměl – na půvabnou blondýnku použil. Jakmile to zjistila nejslavnější a nejkrásnější z filmových hvězd Brigitte Bardot, honem se taky nechala odbarvit a taky si učesala  koňský ohon, aby nezůstala pozadu. Tohle musím vidět, ale až zítra, v pondělí bývá v galeriích zavřeno.

„V tomto domě je toho k vidění dost na jeden celý život,“ napsal o „Kunsthalle Bremen“ roku 1902 Reiner Maria Rilke, pražský rodák.

Abych smyl z duše prach, zavítal jsem do divadla. Paní Černá mě tam odvlekla a dobře udělala, sám bych si netroufl. Ještě se trochu bojím, že bych se mohl v Brémách utopit. Nebo by mě mohl přejet cyklista, není jich tu málo. To se jim to drandí po rovině! V divadle „Theaterbremen“ dávali Desatero přikázání podle deseti televizních filmů dvou polských Krzysztofů: Kieślowského a Piesiewicze. Téma těžké, závažné. Dá se něco takového vecpat na jeviště? Některé filmy Dekalogu jsem viděl v televizi a ve snu by mě nenapadlo, že by se to mohlo zahrát na divadle. Co je to za nápad? Desatero přikázání – starověký morální kodex dodnes platný, věčně platný, stále znovu a znovu porušovaný, základní imperativ naší kultury.

Odvážil se toho režisér Dušan David Pařízek, dramaturgicky mu pomáhala Viktorie Knotková, absolventka brněnské Janáčkovy akademie. A ještě jedno české jméno: Kamila Polívková, kostýmy. Odehrálo se to v sobotu 3. května v Brémách.

Představení bylo znamenité, silné a působivé. Musel bych být zlomyslným hnidopichem, abych tu našel chybičku. Divadelní představení postavené jen a jen na slově – jedenáct skvělých herců, dva dialogy, zbytek monology v řadě za sebou. Naše kultura je kulturou slova: slova napsaného, slova vyřčeného, sděleného; slovo je naší podstatou. Na počátku bylo slovo, provází nás životem, celými dějinami, slovo bude i na konci. Slova jsou stavebními kameny představivosti. Pařízkova inscenace je postavena pouze z těchto kamenů. Scéna je prázdná, jevištní technické zařízení odkryté. Přišli jsme do fabriky na iluze, přesto se tu nic nepředstírá. Kostýmy civilní, rekvizit pomálu. Herci vybaveni pouze slovem. Materiálem pro stvoření světa.

Náš svět je přívětivý, vybaven všelijakými příjemnými usnadňovadly života. Uvykli jsme snadné existenci, zabydleli se v kýči, v pestrobarevném vizuálním světě mýdlových bublin, v nakašírované idyle. Obklopují nás rozkošné obrázky, které nemusíme číst, máme je před očima snadno dostupné, máme je hned. S ničím se nemusíme namáhat, koupíme si to už předžvýkané a ochucené, ani myslet není potřeba. Kýč na nás padá jako pápěří, příjemné, hladivé, snadné. Nechce se nám prodírat slovy k podstatě. Je otravné naslouchat pravdě. Hledat správná, sdělná slova dá pořádnou fušku. Nechceme, aby to bolelo, nechceme, aby to vyžadovalo námahu, chceme zábavu. Bavte nás,baviči, jen abychom nemuseli myslet. Myšlení bolí… Nechoďte do divadla na Desatero přikázání, hledáte-li zábavu pro sobotní večer. Není to žádná sranda, leze to pod kůži, leze to do svědomí. Týká se to každého z nás. Chtějí po nás, abychom v divadle přemýšleli.

Proč musel Dušan David Pařízek odejít z Prahy? Deset let tam vedl Divadlo komedie a udělal z něj scénu, o které se mluvilo a psalo v superlativech, kam stálo za to jít. Teď tam nic takového nemáme.

V sobotu odpoledne se konal fotbal – náhražka za válku, válka v zastoupení. Při fotbalu divák moc nepřemýšlí. Jen aby to na vybití nahromaděných agresí, potlačovaných mindráků a neukojených vášní stačilo! Rusům na Ukrajině fotbal nestačí. – Brémský fotbalový chrám na břehu Vesery se zdálky třpytí ve slunci jak ukápnutá kapka rtuti na zelené trávě. Zdejší fotbalisté a jejich fanoušci jsou zelení a bílí. Ošáleni zelenými a bílými šálami ubírali se jednotlivě i ve skupinách smýt z duše prach všedního dne na fotbalový stadion, policie měla manévry. Jako doma, jako doma… Zdejší naši prý to vyhráli.

Kamenný Roland na Tržišti měří pět metrů pětapadesát a to je na gotickou sochu hodně. Je to největší Roland v celém Německu. Hlavu má vyměněnou, původní ukryli do bezpečí, aby na ni neúprosný zub času nemohl. Vždyť Roland stojí před radnicí už od roku 1404! Celou dobu tam symbolizuje právo a svobodu. Gotické radnici z počátku 15. století pořídili ve století sedmnáctém  zbrusu novou, tuze krásnou renesanční fasádu. Zrovna se tu v rozlehlé radniční hale pořádaly trhy s uměním: sklo, keramika, textil, kůže, bižuterie… Nic jsem si nekoupil, ale narazil jsem tu na krajany z Mariánských Lázní: otec s dcerou tu prodávali krásné hadříky – košile, blůzky, šatičky, oblečení originálních střihů, převážně dámských, pro mne nic. Chvilku jsme klábosili, vyměnili jsme si názory na pana prezidenta, pěkně jsme si přitom notovali. Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by se přiznal, že ho volil. Jak je tedy možné, že se ten člověk ocitl na Hradčanech?

Zlatý reliéf na cihlové zdi viditelný už od Rolanda přitáhl mnou pozornost: Světlonoš sochaře Bernharda Hoetgera, úlitba nacistům. Figura nahého boha s mečem tvoří přesnou diagonálu čtvercovému formátu, pod figurou tři rozšklebené dračí hlavy chrlí zlobu, ale Světlonoš nad temnotou vítězí; v levém rohu slunce a volná místa zaplnil rozjásaný lid s pažemi vztyčenými – nehajlují ty drobné figurky náhodou?

Takto nás vítá Böttcherstrasse, česky Bednářská, bizarní, přívětivá ulička cihlových domů jakoby z jedné ruky, počátek Dvacátého století, ulička labyrint. Kdysi tu sídlili bednáři. Řemeslo jim kvetlo, když přístav na Veslaře, pár kroků odtud, prosperoval. Vyráběli sudy, potřebné pro přepravu tekutého zboží z lodí k zákazníkům. Jakmile přestal přístav fungovat, přišli bednáři na mizinu, jejich ulička začala chátrat. Poslední zachovalý dům patřil rodině bednáře Pennmeyera. Bohatý, osvícený a nápaditý obchodník Ludwig Roselius dům koupil a nechal ho přestavět. Postupně budoval v malebné uličce další domy, až vzniklo cosi nevídaného. Také Robinsonovi Crusoe tady architekt Karl von Weihe postavil  za Roseliovy peníze rodný dům. Jiná stavba je věnována bájné Atlantidě, Dům zvonkohry třikrát denně rozezní zvonky z míšeňského porcelánu a předvede na otáčiví věži barevné reliéfy s výjevy ze života cestovatelů a objevitelů – od Kolumba až po Zeppelina a Lindbergha. Celé muzeum sama pro sebe tu má malířka Paula Modersohn-Becker. Domy jsou propojeny chodbami a průchody přes dvory a zákoutí, vše vyzdobeno sochami Bernharda Hoetgera, krásnými moderními sochami, ještě z dob před nacisty. Hoetger je také autorem Kašny sedmi lenochů ve dvoře u manufaktury na bonbóny; zdobí ji brémští muzikanti: osel, pes, kočka, ale kohout je fuč, místo něj visí tu jeho fotografie se sdělením, že byl ukraden. Jenom nožičky po něm zůstaly. Jako doma, jako doma…

Jakmile se dostal k moci Hitler, pan Roselius začal mít problémy. Nacisté měli docela jiný vkus a tuze si na něm zakládali, umění používali k šíření ideologie, vše, co bylo moderní a co se nevešlo do jejich měřítek, bylo špatné a muselo být odstraněno. Také Böttcherstrasse v Brémách se tam nevešla a měla být zbourána. Víme z vlastních zkušeností s totalitou, jak těžké je agresivní moci vzdorovat a jak pošetilé je postavit se čemusi takovému čelem s hledím odkrytým a s holýma rukama. Aby svou uličku zachránil, prohlásil ji Ludwig Roselius za skanzen zvrhlého umění, za odstrašující příklad, jak nemá architektura a umění vůbec vypadat, jak se to nemá dělat a znamenitý sochař Bernhard Hoetger připlácl na zeď zlatého nacistu Světlonoše. Tak byla Bednářská ulička zachráněna. Utrpěla sice válkou, ale po válce ji Brémští dali zase do pořádku. Zlatý Světlonoš sice bije do očí, ale zůstává tu jako svědectví, kam se může umění zvrhnout, když je zneužito.

Umění není nikdy dost, ještě jsme tu neměli píseň. Kousek od Rolanda – kolem něj se tu všechno točí – u výkladní skříně obchodu hrála muzikantská banda, jako by ji vyloupli z Kusturicova balkánského filmu, lidé věku rozmanitého, určitě to byla rodina: malý bubeníček s bicí soupravou, otec tloukl do bedny, tři kytary a ještě tři vokály s prázdnýma rukama. Zpívali všichni, hlasivky ani nástroje nešetřili. Zpívali jadranskou píseň o lásce, o dušu zpívali a bylo to krásné, až srdce usedalo. Myslím, že jsem byl jediný z celého náměstí plného turistů, kdo si všiml, jak se kamenný Roland, symbol práva a svobody, docela mírně pousmál.

Read Full Post »

Eintopf II.

Z okna vidím jízdní kolo paní domácí, dvě popelnice, rýč za oknem kůlny, schůdky na plochou střechu a bujarou vistárii – rozrůstá se mi před očima. Jestli s tím nepřestane, vytlačí ze dvora všechno živé i neživé a paní domácí si na svém bicyklu už nikdy nezajezdí. Když zvednu oči, vidím na terase protějšího domu černého ptáka. Hledí do kořenáče, nezobe, ani se nehne. Další pták se čepejří o kus dál na zábradlí a když se dočepejří, spořádaně odletí, jak se na spořádaného ptáka sluší. Hned po probuzení bývá svět nevlídný. Ale co ten černý pták, co má v tom kořenáči? Není to holub ani kavka, není to ani vrána, to bych poznal. Co je to za ptáka? Až po hodné chvíli jsem ho prokoukl: Tenhle pták neuletí. Nemá čím, nemá proč, není v něm kouska života, je dřevěný. Je to dekorace. Tenhle ptáček mi tu zůstane po celý čas.

Připadám si jako Robinson. Mohu se sice kdykoli zvednout a odejít, ale všechno kolem, město a lidé v něm, jsou moře neznámé, cizí. Co když se pod zdánlivě klidnou hladinou skrývají nebezpečné proudy, záludné víry a nekonečné hlubiny… Trochu plavat umím, jenže nevím, jaká plavba na mne čeká? Ale vždyť nejsem žádný ztroskotanec, jsem tu dobrovolně, z vlastního rozhodnutí. Jenže tu na mne doléhá Robinsonův syndrom, provází mě už hezkou řádku let: vycházet s tím, co mám. Robinson toho měl pohříchu málo. Sám si ušil podvlíkačky z kozí kůže a krájel chleba bruslí, kterou vyplavilo moře. Jenže, jenže! Než si podvlíkačky ušil, musel kozu ulovit, svlíknout z kůže, kůži vyčinit, a tak dále a tak dál. A kde by na pustém ostrově přišel k chlebu? Člověk si vždycky nevystačí s tím, co má na ostrově, občas se musí vydat na moře: ulovit rybu, uštvat kraba, nasbírat ošatku mušlí… Já bych si v Brémách, kdyby bylo nejhůř, mohl ulovit ptáka.  Toho dřevěného…

Skočil jsem bezhlavě po hlavě do Brém a narazil na cyklistu. Vyhnul se čiperně, zabránil nejhoršímu. Jenom zakolísal, zaklel a pak mi řádně vyčinil: -Motáš se jak motovidlo! Dívej se očima! Bylo mi trapně, moc jsem se omlouval a sliboval, že už to víckrát neudělám. Uvěřil a na usmířenou podal mi ruku. V dobrém jsme se rozešli. Ta příhoda se odehrála na kolejích. Měl jsem  štěstí, že jsem se nesrazil s tramvají.

Koleje mě přivedly na náměstí, cosi se tam chystá. S největší pravděpodobností předvolební setkání sociálních demokratů s občany. Zrovna zkoušeli mikrofony: -Eins, zwo, drei, eins. Zwo, drei… Celé Brémy jsou polepené Martinem Schulzem, evropským poslancem. Také jiní politikové hledí z plakátů: Volte nás, jsme nejlepší, budeme sloužit vašim zájmům až do roztrhání těla. Předvolebnímu pachtění mlčky přihlíží gotický Roland s kamennou tváří, se zlatým štítem a s kamenným mečem opřeným o rameno, věrný paladin Karla Velikého, císaře. Paní Černá mu říká Bruncvík. Mohl by to být Bruncvík, jenomže je bez lva.

Kdybych se srazil s tramvají, žádné memoáry bych nenapsal. Kdoví, jestli vůbec nějaké napíšu. Ovšem pokušení se občas dostaví. Párkrát jsem už s čímsi takovým začal, třeba někdy… Jenže co pak? Co dál se životem, když paměti už budou napsané? Umýt nohy, vlézt do postele a čekat na smrt! To bylo rčení mého strýce Lojzy, pyrotechnika. Zůstala po něm odminovaná minová pole, žádné memoáry nikdy nenapsal.

Poprvé jsem začal pomýšlet na paměti, když mi ukázali fotografii vnučky Marie před narozením. Memoáry by byly pro ni; aby to dítko nenarozené vědělo, že má předky, kteří tu na ně čekají, nebo existují v našich myslích, v našich genech, jsou tu s námi, ačkoli zemřeli. Že jsme nespadli z hrušky. Od té hrušky jsem začal, rostla před chaloupkou jejích praprarodičů ve Vanovicích, číslo popisné 43. Děti z ní nepadaly, jenom hrušky dozrálé koncem prázdnin, vosy se na ně slétaly, sosáky do nich vrážely a mlsaly a mlsaly. Hruška je dávno skácená, paměti zůstaly nenapsané. Mrskl jsem s nimi do kouta.

Copak jsem povinen psát memoáry? Koho zajímá, že jsem držel mrtvého králíka za zadní běhy, když z něj dědeček stahoval kůži? Koho zajímá, že jsem ve dvanácti letech jezdil po zahradě ve Vanovicích na motorce s hranatou nádrží a popálil si kotník o výfuk? Ani kluci z naší třídy by mi nevěřili, ani kdybych jim ten kotník ukázal. Mám teď cosi takového vykládat svým vnoučatům? Snad kdybych se byl býval stal závodníkem jako Gorus z Opavy, mělo by to smysl. Slavný motocyklový závodník již v útlém dětství jezdil na motocyklu. Tenkrát jezdily po Opavě tramvaje a na místě veřejných záchodků byl vztyčen bronzový Klement Gottwald takových rozměrů, že by ho ani nejšikovnější sběrači kovů neukradli. Armádní generál Čepička s červenými lampasy na kalhotách ho odhalil a byly odstartovány motocyklové motocyklové závody pojmenované po básníkovi Bezručovi Bezručův okruh. Nejrychleji jezdil Gorus. Všichni kluci, které znám – a já samozřejmě s nimi –  chtěli jsme být Gorusem. „Bo Gorus jezdil najhonemši, a pokažde vyhral!“ Když závody skončily, ověnčený zlatým věncem z bobkového listí objel Gorus Bezručův okruh ještě jednou, zvolna, levou rukou řídil, pravou kynul rozjásaným davům. Kdo by nechtěl býti Gorusem!

S Robinsonovým syndromem je potíž. Zkuste být stipendiantem v Brémách a nemít připojení na síť, nemoci vygooglovat nezbytné informace! Naštěstí po mně nikdo nechce, abych psal fakta z dějin a ze současnosti Brém. Protože to si každý může najít v síti sám. Robinson si musel vystačit s tím, co mu ostrov poskytoval. Ani mně v Brémách nezbývá nic jiného. Prý si můžu psát, co mě napadne. Napadl mě Eintopf – Všecko v jednom hrnci. Robinson Crusoe nebyl na pustém ostrově dobrovolně, byl tam vržen osudem a nikdo po něm nechtěl, aby podával o svém stavu zprávu. Ani paměti po něm nechtěli. Takže kdoví, jak to bylo doopravdy, co si pak vymyslel, co k tomu přidal Daniel Defoe z vlastní fantazie. Kdo četl pozorně, dočetl se, že se náš hrdina narodil v Brémách. Nezbylo tedy Brémanům, než mu rodný dům dodatečně postavit. Žádná slavná literární postava se bez rodného domu, oblíbeného cíle turistů neobejde. Vždyť i Julie má ve Veroně balkon hojně navštěvovaný.

Read Full Post »