Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for the ‘Ivan Binar’ Category

Ve věku memoárníka stal jsem se stipendiantem; stipendiantem v Brémách a nevím pořádně, co to obnáší. Asi bych měl něco napsat, když je to stipendium literární, když nejsem žádný študent a nemusím se učit, protože už všechno vím; když tady v Brémách nestuduju ani na univerzitě opožděného věku. Neměl bych napsat zprávu ze služební cesty, protokol o průběhu pobytu? Rozhodně nebudu psát o tom, co každý ví, co si každý může snadno vygooglovat. Třeba že osel, pes, kocour a kohout nebyli muzikanti, nikdy sem nedošli a přesto Brémy proslavili. I pomník tu mají bronzový, celý ošahaný. Nejvíc tu přízeň turistů odnáší chudák osel, protože je vespod. Nebudu psát, že kdysi byly Brémy, ale už nejsou, přístavem, protože řeka pilně pracovala a nanosila tolik nánosů, až se moře vyděsilo a couvlo o kus dál. Nebo že jsou hanzovní, tedy svobodné město a nejslavnější Čechů král a císař  římský Karel IV. Lucemburk v nich našel spojence proti vzpurné šlechtě… Budu psát Eintopf, když jsem v Německu; nacpu všecko, co mě napadne, do jednoho hrnce a komu to nebude chutnat, nemusí.

Příhodný vlak z Prahy do Hamburku se jmenuje Johannes Brahms. Je pěkné, když se vlaky po někom jmenují. Vlak z Hamburku do Brém se nejmenuje po nikom. Je to jenom jakési ICE 1029 a to je myslím dost málo. Přitom by si zasloužil pěkné jméno, je to vlak tuze pěkný, pěknější než celý Johannes Brahms. Je v něm dokonce i zóna klidu, označenou písmeny PST. To jsem nevěděl, že pst je pšt po německu. Člověk není nikdy chytrý dost.

Poprvé jsem jel vlakem, který byl  po někom pojmenován, koncem května roku 1977. Byl to mezinárodní rychlík Frederic Chopin; vypraven z Moskvy jel přes Varšavu, Ostravu a Břeclav do Vídně. Chopin nás měl odvézt do vyhnanství. Pryč z Ostravy, z Československa, pryč z vlasti, z domova… napořád pryč.  Dovezl nás tak leda do Břeclavi a tam se zastavil. Dvě hodiny vojáci vojáci pohraničníci prohledávali vlak; všecko  proslídili, všecko všecičko; každou píď vlaku včetně cestujících shora, zespodu i zevnitř proklepali, prosvítili baterkami, pročmuchali psy. Celníci prohlíželi zavazadla, psi poštěkávali, probuzené děti kňouraly, byla ještě noc. A když se měl Chopin znovu rozjet, vtrhli pohraničníci do našeho kupé a vyvlekli nás z vagónu. Jedni – ostravští estébáci – nás odtud vyháněli, druzí – břeclavští pohraničníci – nám to vyhánění museli ještě osladit. Zatímco se Chopin rozjížděl, pohraničníci samopalníci nás odvedli na strážnici k nové prohlídce. Znovu prohrabali kufry,  dvě knížky – samizdatové publikace Havla a Koláře – ukradli a pak nám řekli, že můžeme jet. Chopin už se přibližoval k Vídni. Nás se po poledni ujal vláček osobáček; zastavoval u každé švestky, vezl žáky přespolňáky domů ze školy. Nijak se nejmenoval a přece dokázal prorazit železnou oponu.

Kdepak Johannes Brahms! Když letos za Děčínem přejížděl hranici, marně jsem vyhlížel, kdy už bude to Německo. Jako by žádné nenastalo, vpluli jsme do něj hladce, polehoučku, bez celníků a bdělých hraničářů, jako by i tady byla naše vlast. Jako když se Karel IV. Se dvorem toulal po své říši. Co by ne… Řepku tu mají taky žlutou až až, a ty pampelišky! Jako doma, jako doma. Borovice rostou jedna vedle druhé zdola nahoru, trojlisté vrtule větrných elektráren se vrtí jako všude v Evropě, sluneční jas kličkuje v jarní zelení, srnky se pasou v osení. Jenom ta rovina vodorovná konce nemá, kam se na ni hrabe Haná s Polabím!

Abych vklouzl do němčiny, začal jsem si číst Die Knopffabrik, Továrnu na knoflíky přítele Maxe  Blaeulicha. Je to četba nelehká, plná novotvarů, o nichž pan Google nemá ani páru. Budu s tou Knoflíkárnou muset praštit. Dám si kafe od slečny s vozíčkem, rachotí zrovna chodbičkou: Douwe Egberts, anno 1753, pure gold, black, hot contents; rozpustná břečka stejná jako v Praze, jako všude ve světě. Cihlové domy s bílými okenními rámy v Ludwigslustu napovídají, že jedem na sever, jedeme rychlovlakem, za chvíli bude Hamburk. A už je to tu. Vystupovat! Přestupovat. Do vlaku ICE 1029. Pst! Z okna jsou vidět lodi prapodivných tvarů a jeřáby v pilné práci. Je první máj, svátek práce.

V Brémách na nádraží na mne čekala paní Libuše Černá s úsměvem na přivítanou… a s klíči! Je to povzbudivé, když na vás v cizí zemi, v cizím městě čeká někdo usměvavý s klíči. Když jsme tenkrát s ženou a dětmi přijeli do Vídně, ani jsme nedoufali, že tam na nás bude někdo čekat. A hle: na peronu stáli dva – Přemysl Janýr s Brunem Aignerem – a měli pro nás klíče, vstupenku do nového života ve svobodě. Bez klíčů je život tristní, bez klíčů si ho nedokážu představit. Zlatý pan Janýr tenkrát ve Vídni! Zlatá paní Černá v Brémách! Mám klíče, mám postel, mám sprchu, kuchyň, stůl i sůl, všecko mám! Ať žije první máj! Můj první první máj v Brémách.

Večer jsem zavítal k Černým, či jak je nazvat, na večeři. Protože Černá je jenom paní Černá, kdežto její muž Černý není, jmenuje se Rothermel. Tilman Rothermel. Jen o pár minut jsem se zpozdil, protože jsem nevěděl přesně, kde je ulice Na Černém moři – Am Schwarzen Meer. Dvakrát jsem se ptal – poprvé jsem musel překopnout zatoulaný míč zpátky přes plot, jinak by se se mnou vůbec nebavili, podruhé pomohl neomylný navigační přístroj. Co bychom si bez takových takových zařízení dneska počali!

U stolu v jídelně seděli dva pánové s hlavami oholenými – to se dneska nosí – a podívali se na mne zkoumavě. Trochu mě to znejistilo. Byla tu však paní Černá, ta by mě nedala. A když přišel vousatý manžel paní Černé s lahví, nabyl jsem rozviklanou rovnováhu; ten by mě taky nedal. Jedli jsme chřestovou polévku a chřest s bramborami, maso kořeněné skořicí, omáčku holandskou a omáčku z Kanárských ostrovů, červenou s česnekem. Pak byly jahody voňavé, čerstvé, letošní.

Z oholených lebek se vyklubali pánové zcela neškodní. Jeden je dokonce přívrženec brémských veverek. Ale pozor, není to žádný chovatel. Nezavírá je do klece ani je neučí kouskům, nemusejí běhat v otáčivém kole. Samy za ním přicházejí zahradou až do kuchyně. Oříšky nikdy neodmítnou. Za to mu ukážou děti, jsou na ně velice pyšné. Takové malinké veverušky dovedou prý šplhat s hlavou dolů a nikdy nespadnou. Kdo z nás něco takového dokáže? Nedalo mi to, musel jsem se pochlubit svými nutriemi od Rokytky poblíž Hrdlořez. Taky mají čiperné dětičky. Nešplhají sice po stromech, zato výtečně plavou čubičku s čumáčkem nad hladinou. Chtěl bych vidět veverku z Brém, kolik by toho v Rokytce uplavala!

Ten druhý pán je Holanďan, přijel z Rotterdamu. Když přišla řeč na bleskosvod a na Benjamina Franklina, řekla paní Černá: -Oho! A co Prokop Diviš? Ten byl před Franklinem a dokázal svádět blesky do země. Aby ochránil svůj kostel, protože byl farář katolický, sváděl hromy a blesky do horoucích pekel. Ani po tomto prohlášení nepřestali ti dva pánové fandit Franklinovi. Ale vždyť jsme se to přece učili ve škole! Už v sedmé třídě nám to soudruh učitel Hrbáč vtloukal trpělivě do hlavy. Naštěstí měl Holanďan s sebou placatý přístroj, který všechno ví. S jeho pomocí bylo potvrzeno, že závody v chytání blesků bleskosvodem a jejich svádění do horoucích pekel vyhrál náš český pater Diviš.

 

Read Full Post »

« Newer Posts