Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for the ‘Ivan Fíla’ Category

DOPISY ZESNULÉ

Zazvoní zvonek. Otevřu. Před dveřmi stojí pošťačka.
„Doporučený dopis pro paní Brücknerovou.“
Zarazím se.
„Paní Brücknerová je už pětadvacet let po smrti.“
„Vy jste tu novej, co?“ zeptá se podsaditá bruneta se žlutou kšiltovkou na
hlavě. „Copak je smrt důvod, aby jí přestaly chodit dopisy?“
„Ne, není, ale…“ 
„Tady mi to podepište a dejte jí to na stůl,“ řekne žena stroze a odkráčí.
Jdu do pracovny. Položím dopis na psací stůl, na hromádku k dalším. Na všech
stojí jméno zesnulé spisovatelky Christiny Brücknerové. Vzpomenu si na
Friedricha, sympatického šedesátníka, který mě vyzvedl na nádraží v Kasselu a
přivezl do jejího domu.
„Kromě vaší literární činnosti tu budete taky tak trochu správce muzea.“
„Muzea?“ nechápal jsem.
„Občas tu provázím skupinky návštěvníků. Dům patří Nadaci Brückner –
Kühner, kterou vedu a jsem její jediný zaměstnanec. Ale nebojte, během vašeho
pobytu vás nebudu rušit. Budete tu žít s mrtvými, přivedou vás na jiné
myšlenky.“
Šedovlasý muž sportovní postavy pokynul a otevřel dveře do pracovny. Byla
zařízena nábytkem z šedesátých let minulého století.
„S ničím tu nehýbejte. Vše zůstalo tak, jak to tu Christine v roce 1996 opustila,
když zemřela. I její brýle,“ ukázal na psací stůl.
„Ona to tak chtěla?“
Stálo to v testamentu. Ačkoliv jsme se o tom spolu nikdy nebavili, vycítil jsem
její přání. Znali jsme se velmi dobře.“
„A její muž?“
„Ten měl pracovnu vedle. Tam je teď moje pracovna.“
„Tam se taky nesmí s ničím pohnout?“
„Otto takové přání neměl.“
„Na co zemřel?“
„Nádor na mozku. V den jeho úmrtí zjistili u Christiny ten samý nádor. Zemřela
dva měsíce po něm. Oba byli spirituálně silně propojeni. Narodili se i ve stejný
rok. 1921.“
Dlouze se na mě podíval a tiše řekl:
„Budete odjíždět jako jiný člověk. Vašeho předchůdce to tu silně inspirovalo.
Mluvil jste s ním?“
„Ne. Neznáme se osobně.“
„Budete slyšet hlasy mrtvých. I ve spánku.“
„Nestrašte mě.“
„Je to příjemné. S Christinou se hezky povídá.“

„Radši sem nebudu chodit, abych tu něco neporušil.“
„Ne, ne, klidně tu seďte, čtěte si a čekejte, až uslyšíte její hlas. Obohatí vás to,
začnete psát jinak. Vyzkoušel jsem si to na sobě.“
Šel k regálu.
„Sem Christine ukládala knihy žijících autorů. Je tu i moje maličkost.“
Přešel na druhou stranu k menšímu regálu.
„A sem řadila všechny mrtvé. Je zajímavé, že ještě dlouho před smrtí vybrala
osm svých titulů a dala je k nebožtíkům.“
„Řekla vám proč?“
„Ne. Neptal jsem se,“ laskavě se usmál a podal mi ruku. „Přeji vám hezký
pobyt. Když budete něco potřebovat, volejte.“
První ani druhou noc se mi nic nezdálo. Až tu třetí.
„Zítra mi dojde doporučený dopis. Pošťačky se na nic neptej a polož ho na stůl,“
zaslechl jsem podmanivý ženský hlas.
Vzbudil jsem se. V polospánku jsem vyšel před dveře. Venku lilo. Zalezl jsem
zpět do postele a bloumal očima v temnu.
„Já psala nejradši v noci,“ pokračovala po chvíli Christine. „To není tvůj čas,
viď?“
„Ne,“ vyklouzlo mi, jako by tu byla se mnou. „Nejlíp se mi píše po ránu,
nesnáším tmu.“
Pak jsem upadl do hlubokého spánku, z kterého mě probudilo drnčení zvonku.
Před dveřmi stála bruneta se žlutou kšiltovkou.
„Doporučený dopis pro paní Brücknerovou.“
„Já vím,“ utrousil jsem.
Pošťačka se na mě zaraženě podívala.
„Jak to?“
„Mluvil jsem s ní,“ usmál jsem se a podepsal jí stvrzenku.
Šel jsem do pokoje a položil dopis na hromádku k ostatním.
„To tě ani nezajímá, co mi píšou,“ zaslechl jsem Christinu, když jsem přivíral
dveře.
Otočil jsem se, tápal zrakem po pokoji.
„Přečti mi ho,“ řekla.
Vrátil jsem se ke stolu, otevřel dopis s hlavičkou UNESCO a četl nahlas.
Děkovali za finanční podporu.
„Každý rok jim moje nadace posílá peníze. Zemřela jsem bohatá.“
Na chvíli se mi zdálo, jako bych ji před sebou viděl, spatřil její úsměv.
„Moji první knihu jsem poslala anonymně na soutěž začínajících autorů.
Vyhrála mezi sedmi stovkami rukopisů a vyšla pak u Bertelsmanna. Prodalo se
jí tři sta padesát tisíc výtisků. Za celý život jsem prodala skoro dva miliony knih.
Za peníze jsem si koupila svobodu. Po lásce ta největší hodnota.“
Ve dveřích zarachotil klíč. V chodbičce malého řadového domku, který byl
postaven v roce 1956, se ozvaly kroky. Do pokoje vstoupil Friedrich. Christinin
hlas se vytratil.

„Vyrušil jste nás,“ řekl jsem lehce vyčítavým tónem.
„Neboj, ona se vrátí,“ přešel na tykání.
„Kde to jsem? Kam jste mě to poslali?“
„Jsi na stipendiu Hesenské literární rady. Vybrali jsme tě na doporučení
Pražského literárního domu. Zdál jsi se nám zajímavý.“
„Proč já? Proč zrovna tady?“
„To je teprve začátek, příteli. Netušíš, co tě ještě čeká.“
Usmál se, vyzvedl poštu a odešel.
 
(Kassel, 2.12.2021)

BRIEFE AN EINE VERSTORBENE

Es klingelt an der Tür. Ich mache auf. Draußen steht die Postbotin.

„Ein Einschreiben für Frau Brückner.“

Ich stutze.

„Frau Brückner ist schon seit 25 Jahren tot.“

„Sie sind neu hier, was?“, fragt die untersetzte Brünette mit einer gelben Schildmütze auf dem Kopf.

„Ist der Tod denn ein Grund, dass sie keine Briefe mehr bekommt?“

„Nein, aber …“

„Unterschreiben Sie hier und legen Sie‘s ihr auf den Tisch“, sagt die Frau schroff und schreitet davon.

Ich gehe ins Arbeitszimmer. Lege den Brief auf den Schreibtisch, auf einen kleinen Haufen zu den anderen. Auf allen steht der Name der verstorbenen Schriftstellerin Christine Brückner. Ich erinnere mich an Friedrich, einen sympathischen Mann in seinen Sechzigern, der mich am Bahnhof in Kassel abgeholt und in ihr Haus gebracht hat.

„Außer ihrer literarischen Tätigkeit werden Sie hier auch so ein bisschen Verwalter des Museums sein.“

„Des Museums?“, verstand ich nicht.

„Ich mache hier regelmäßig Führungen. Das Haus gehört der Stiftung Brückner-Kühner, ich leite sie, bin deren einziger Angestellter. Aber keine Angst, während Ihres Aufenthaltes werde ich Sie nicht stören. Sie werden hier mit Toten wohnen, die werden Sie auf andere Gedanken bringen.“

Der grauhaarige Mann mit sportlicher Figur öffnete die Tür zum Arbeitszimmer. Es war mit Möbeln aus den sechziger Jahren des letzten Jahrhunderts eingerichtet.

„Bewegen Sie hier nichts. Alles ist so geblieben, wie es Christine 1996 verlassen hat, als sie starb. Auch ihre Brille“, zeigte er auf den Arbeitstisch.

„Sie hat das so gewollt?“

„Wir haben uns darüber nie unterhalten, ich spürte aber ihren Wunsch. Wir haben uns sehr gut gekannt.“

„Und ihr Mann?“

„Sein Arbeitszimmer war nebenan. Da ist jetzt mein Arbeitszimmer.“

„Dort darf man auch nichts bewegen?“

„Otto hatte einen solchen Wunsch nicht.“

„Woran ist er gestorben?“

„Hirntumor. Bei Christine wurde dann der gleiche Tumor festgestellt. Sie starb zwei Monate nach ihm. Beide waren spirituell stark miteinander verbunden. Sie wurden auch im selben Jahr geboren. 1921.“

Er schaute mich lange an und sagte leise:

„Sie werden als ein anderer Mensch heimkehren. Ihren Vorgänger hat das hier stark inspiriert. Haben Sie mit ihm gesprochen?“

„Nein. Wir kennen uns nicht persönlich.“

„Sie werden die Stimmen der Toten hören. Auch im Schlaf.“

„Machen Sie mir keine Angst.“

„Ist angenehm. Mit Christine kann man sich gut unterhalten.“

„Es ist wohl besser, wenn ich nicht reingehe, damit ich hier nichts verändere.“

„Nein, nein, setzen Sie sich ruhig hin, lesen Sie und warten Sie, bis Sie ihre Stimme hören. Es wird sie bereichern, Sie werden anfangen, anders zu schreiben. Ich habe das an mir selbst ausprobiert.“

Er ging zum Regal.

„Hier stellte Christine die Bücher von lebenden Autoren hin. Auch meine Wenigkeit.“

Er ging auf die andere Seite zu einem kleineren Regal.

„Und hier ordnete sie alle Verstorbenen ein. Interessanterweise suchte sie lange vor ihrem Tod acht ihrer eigenen Titel aus und stellte sie zu den Verstorbenen.

„Sagte sie Ihnen warum?“

„Nein. Ich habe nicht gefragt“, lächelte er freundlich und gab mir die Hand. „Ich wünsche Ihnen einen schönen Aufenthalt. Wenn Sie etwas brauchen, rufen Sie mich an.“

Weder die erste noch die zweite Nacht habe ich etwas geträumt. Erst die dritte.

„Morgen kommt ein Einschreiben für mich. Frag die Postbotin nichts und leg ihn auf den Tisch“, hörte ich eine sanfte Frauenstimme.

Ich wachte auf. Im Halbschlaf ging ich vor die Tür. Draußen goss es. Ich kroch zurück ins Bett und schlenderte mit den Augen in der Dunkelheit umher.

„Ich habe am liebsten nachts geschrieben“, fuhr Christine nach einer Weile fort. „Das ist nicht deine Zeit, oder?“

„Nein“, entfuhr es mir, als ob sie hier mit mir wäre. „Am besten schreibe ich morgens, ich hasse die Dunkelheit.“

„Dann fiel ich in tiefen Schlaf, aus dem mich das Schrillen der Türklingel aufweckte. Draußen stand die Brünette mit der gelben Schildmütze.

„Ein Einschreiben für Frau Brückner.“

„Ich weiß“, sagte ich kurz.

Die Postbotin schaute verdutzt.

„Wie das?“

„Ich habe mit ihr gesprochen“, lächelte ich und unterschrieb die Empfangsbestätigung.

Ich ging ins Zimmer und legte den Brief zu den anderen.

„Interessiert dich nicht, was sie mir schreiben“, hörte ich Christine, als ich die Tür schließen wollte.

Ich drehte mich um, suchte mit dem Blick das Zimmer ab.

„Lese vor“, sagte sie.

Ich ging zum Tisch zurück, öffnet den Brief mit dem Briefkopf der UNESCO und las laut. Sie dankten für die finanzielle Unterstützung.

„Meine Stiftung schickt ihnen jedes Jahr Geld. Ich bin reich gestorben.“

Für einen Moment schien es mir, als ob ich sie vor mir sehen würde und erblickte ihr Lächeln.

„Mein erstes Buch habe ich anonym bei einem Roman-Wettbewerb eingereicht. Es gewann unter sieben hundert Manuskripten und erschien dann bei Bertelsmann. Es hat sich 350.000 Mal verkauft. In meinem ganzen Leben habe ich fast zwei Millionen Bücher verkauft. Für das Geld habe ich mir Freiheit gekauft. Nach der Liebe der größte Wert.“

In der Tür klirrte der Schlüssel. Im Flur des kleinen 1956 erbauten Reihenhauses waren Schritte zu hören. Friedrich trat ins Zimmer ein. Christines Stimme verlor sich.

„Sie haben uns gestört“, sagte ich mit leicht vorwurfsvollem Ton.

„Hab‘ keine Angst, sie kommt zurück“, ging er zum Duzen über.

„Wo bin ich eigentlich? Wo habt Ihr mich hingeschickt?“

„Du bist Stipendiat des Hessischen Literaturrates. Wir haben dich auf Empfehlung des Prager Literaturhauses ausgewählt. Du erschienst uns interessant.“

„Warum ich? Warum gerade hier?“

„Das ist erst der Anfang, mein Freund. Du ahnst nicht, was Dich hier noch erwartet.“

Er lächelte, nahm die Post und ging.

(Kassel, 2.12.21)

Advertisement

Read Full Post »

Každé ráno jdu kolem, každé ráno se tu zastavím a vzhlížím k oknům, za nimiž se míhají stíny postav. Poletují sem tam, v shonu a chvatu usrkávají čaj či kávu, hnáni časem, tím neúprosným nepřítelem lidstva. Najednou se jedna postava zastaví, sleduje mě a pak zmizí.

Po chvíli se z domu vyřítí menší muž. Čtyřicátník, rozespalé oči, rozcuchané vlasy.

„Co tu děláte? Koho tu fotíte?“ vybafne na mě.

„Nikoho. Jen dům a nebe.“

„A proč?“

„Jen tak. Pro potěšení.“

„Tak koukejte vypadnout a těšte se někde jinde!“

„A proč?“ opětuji jeho otázku.

„Protože to tak chci!“ zahřmí.

Výhružně se na mě podívá a jde zpět.

K večeru, když se vracím z toulek po městě, ho potkám na ulici.

„To jste vy?“ zaraženě se na mě podívá. „Ten, co jsem na něj ráno řval?“

„Ano.“

„Promiňte. Byl jsem nervózní. Můžu vás na něco pozvat?“

Přikývnu. Jdeme na sklenku vína. Povídáme si. Dozvím se, že mu odešla žena, našla si milence.

„Ten chlap je o patnáct let mladší,“ řekne zoufale muž. „Chápete to?“

Nečeká na odpověď a mluví dál.

„Moh’ bych vidět tu fotku, co jste dělal dnes ráno?“ zeptá se nejistě, když se později loučíme.

Příští den mu fotografii přinesu. Nechal jsem ji vytisknout ve větším formátu. Dlouho a podrobně si ji prohlíží.

„Pěkná. To nebe, ten dům,“ podívá se na mě a usměje se. „A já myslel, že jste ňákej špehoun, ňákej úchyl.“

„Vypadám tak?“

„Ne. Ale stojíte tu každej den.“

„Čekám na správný světlo. Tu fotku si nechte, když se vám líbí.“ 

„Fakt? Vážně?“

„Jo. Pro potěšení.“

Muž lehce zčervená studem.

„Nechám si ji zarámovat a pověsím na stěnu.“

„Bude mi ctí,“ usměju se.

„Myslíte, že se vrátí?“

„Kdo?“

„No moje žena.“

„Nevím. Ale myslím, že byste se měl odstěhovat.“

„Odstěhovat?“ zarazí se. „A proč?“

„Aby vás nestíhaly zlé vzpomínky.“

Muž se zamyslí.

„A víte, že máte pravdu. Vždyť já v tom domě už vlastně nechci bydlet.“ 

Vytáhne navštívenku.

„Ozvěte se, až budete příště v Kasselu. Pozvu vás do nového bytu.“

Podá mi ruku a odejde. Chvilku se za ním dívám a pak vzhlédnu k domu, ze jehož okny spatřím večerní stíny lidí. Stojí tam jako sochy a nehnutě vyhlížejí ven.
(Kassel, 1.12.2021)

Read Full Post »

NOCI S DUCHY

A opět ke mně promlouvali, duchové spisovatelského páru Christine Brücknerové a Otto Heinricha Kühnera.

Dnes v noci ve tři mě vzbudili – jako často v poslední době – a mluvili a mluvili, chaoticky jeden přes druhého, až se venku rozednělo a nad domem, v němž se oba před pětadvaceti lety, pouhých sedm týdnů po sobě, rozloučili s tímto světem, se dramaticky zatáhla obloha.

Vyskočil jsem z postele a vyhlédl z okna. Kdysi tu byla Ottova ložnice, žiju v ní jiný život, než tam venku.

Z dálky jsem zaslechl:

„Nespi a piš,“ šeptala Christine, „tvůj čas není nekonečný, jak se mylně domníváš.“

„Spát můžeš, až budeš mrtvý,“ zahřměl posléze Ottův hlas. „Pak budeš už jen snít, nic už ale nevytvoříš.“

„Tisíc očí se na tebe dívá,“ řekla Christine, než její hlas utichl.

„Tisíc očí je tvůj odkaz,“ následoval Otto svoji ženu na věčnost, kde svítí černé slunce, jak mi před několika nocemi vyprávěl, a oblaka se třpytí zlatem.  

NÄCHTE MIT GEISTERN

Und sie sprachen wieder zu mir, die Geister von dem Schriftstellerpaar Christine Brückner und Otto Heinrich Kühner.

Heute Nacht um drei weckten sie mich – so wie sie es in letzter Zeit oft tun – und sie sprachen und sprachen, ungeordnet und durcheinander, bis es draußen hell wurde und die Wolken sich dramatisch verzogen über dem Haus, in dem sich beide vor fünfundzwanzig Jahren in nur sieben Wochen nacheinander von dieser Welt verabschiedeten.

Ich sprang auf und schaute aus meinem Fenster hinaus, wo früher Ottos Schlafzimmer war, und wo ich ein anderes Leben lebe, als da draußen. Aus der Ferne hörte ich noch:

„Schlaf nicht und schreibe“, flüsterte Christine, „deine Zeit ist nicht unendlich, wie du irrtümlicherweise behauptest.“

„Schlafen kannst du, wenn du tot bist“, donnerte Ottos Stimme hinterher. „Dann träumst du nur, schaffst aber nichts mehr.“

„Tausend Augen sehen dir zu“, hörte ich noch Christine, bevor ihre Stimme verstummte.

„Tausend Augen ist dein Vermächtnis“, folgte Otto seiner Frau in die Ewigkeit, wo die Sonne schwarz scheint, wie er mir einige Nächte davor sagte, und die Wolken glänzen wie Gold. 

Read Full Post »

Každý den ho míjím, když běžím po nádherném břehu řeky Fuldy, zamávám mu, a na zpáteční cestě si u něj dám espresso, kokosovou zmrzlinu a filosofuji s ním o životě. Sedí tu už skoro padesát let, den co den, ve svém pojízdném přívěsu a prodává „Gelati k zamilování“. 1960 opustil Kalábrii a přišel do Kasselu. Brzy mu bude pětaosmdesát a říká mi, že tu chce prodávat nejméně do stovky. Pokaždé, když odcházím, vyprovodí mě zasněným úsměvem a pak se smutně dívá do prázdna.

Jeden Tag gehe an ihm vorbei, wenn ich das wunderschöne Fuldaufer entlang laufe, winke ihm zu, und auf dem Rückweg trinke bei ihm einen Espresso, esse ein Kokoseis und philosophiere mit ihm über das Leben. Seit fast 50 Jahren sitzt er hier, Tag für Tag, in seiner mobilen Eisdiele und verkauft „Gelati zum Verlieben“. 1960 verließ er Kalabrien und kam nach Kassel. Bald wird er 85 und er sagt mir, bis mindestens 100 wolle er hier sein Eis verkaufen. Immer wenn ich dann weggehe, verabschiedet er mich mit einem verträumten Lächeln und schaut traurig vor sich hin.

Read Full Post »

„Proč se furt díváš na nebe?“ zeptal jsem se jako malý kluk své babičky.„No koukám, protože na nebi je věčnost,“ odpověděla bábi.A tak se od té doby na tu věčnost koukám taky, a když mi namaluje zvláštní obrazce, fotografuji je. V Kasselu na tvůrčím stipendiu, které mi udělil Pražský literární dům a Hessenská literární rada, nebe doslova čaruje. Jako třeba včera nad kostelem Sankt Elisabeth. Nemohl jsem se na tu krásu vynadívat. I jinak tu zažívám hodně bizarní příběhy. Stalo se vám někdy, že jste převzali doporučený dopis pro ženu, která je už pětadvacet let po smrti? Nebo že vás zubařka zbaví bolesti tím, že vám sugeruje jednoho komunistického chameleona ve vysoké veřejnoprávní funkci, který vám stěžuje život, a místo vám tahá nerv jemu? O tom všem napíšu a dám to sem. Krásný den, a hlavu vzhůru, koukejte na nebe.

Read Full Post »