Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for the ‘Josef Straka’ Category

     Slovo „procházka“ ve mně po mnoho let spíše vyvolávalo jakousi nedefinovatelnou hrůzu, z neustále obkružování po stále stejných místech v okolí bytů. Spíše jsem se vždy vydával na delší výlety do pro mne cizích nebo málo známých míst a tam cosi objevoval. Vždy mne spíše zajímala ona explorativní stránka, než jen obyčejné procházení se.  A také jakási nechuť z jaksi dopředu proklamovaných krásných míst mne vedla na ty nejvzdálenější periferie a okraje měst, kde jsem nehledal krásu, ale právě ona malá dobrodružství objevování něčeho zvláštního, jiného, cizího. 

     Dodnes na malých výletech či procházkách mne nejvíce fascinuje možnost nečekaného, nečekaných drobných dobrodružství a především objevů: zákoutí, podivných ulic, zarostlých schodišť, které dříve propojovaly a možná částečně i dnes propojují dvě úrovně dané čtvrti města, či jsou slepými chodníky vedoucími k domům či zapomenutým zahradám. Miluji slepé cesty, neustále někam vejít a zase po chvíli se vracet, ten pocit nahlédnutí do života slepé ulice, často vzdálené ruchu okolní čtvrti, jen něco, co uchvacuje.

      Uchvacuje pro aspoň zamýšlení se nad životem tamějších lidí, jak tam večer stoupají po schodech, jak tráví čas mimo jakýkoli čas a prostor a tak na procházkách stále někam vcházím, někdy i do dvorů, ze kterých jsem občas vyháněn, ač nikde není psáno, že je to jen a jen soukromý prostor, což většinou respektuji, i když touha nahlédnout je velká. Ne pro voyeurství, ale pro snahu pochopit život lidí, chtít poznat jak žijí, a ať se mi to nemůže nikdy podařit, toto pochopení je spíše jen krátkým nahlédnutím, mám pak jakousi představu o jejich životě a ta představa pak ve mně žije dál. Nahlížení, ale také dlouhé pochody podél čtvrtí. Vždy mám rád čtvrti, kde se zástavba prolíná s krajinou, kdy jsem u posledních domů, za mnou náměstí a konečné tramvají, autobusů či vlaků.

      Stejně jako ta možnost na chvíli opustit příbytky lidí a jít dubovým či borovým lesem, abych pak po nějakém čase, opět sešel k prvním/posledním domům v jiné čtvrti a zase přibližoval středu, kde nastoupím na nějaký spoj nebo si to možná ještě zopakuji ještě jednou, dvakrát, jít ještě někam. To dobrodružství „být na trase“, mít hodiny a hodiny jen pro pozorování, pobývání v místech, vnitřní pobývání, je vždy neskutečné a neopakovatelné.

      Mám pocit, že žádná procházka se nedá vlastně zopakovat, vždy je jiné počasí, vždy jinak prožívám své vnitřní pochody a také zrak si pokaždé všimne trochu jiných detailů. Jezdit třeba do Berlína nebo Vídně, nebo kamkoliv jinam, a jen se procházet, strávit tím čas volna, se mi zdá jeden z nejhezčích způsobů relaxace. Odpočívám, ale zároveň nasávám atmosféru míst, lidí. Zachytávám útržky rozhovorů, všímám si nápisů a vůbec pozoruji rej kolem sebe jako účastný, přesto nestranný pozorovatel. Periferie či okraje měst procházím ještě s důvodem možného zániku těchto míst, být jakýmsi svědkem předpřítomného času, kdy se do stávajícího už možná vlamuje minulost, a možná, že až příště přijedu, už bude pár domů jiných nebo vůbec nebudou. Okraje měst se dnes neskutečně mění a tím se ztrácí i paměť těchto míst. Možná že místa lze dokonale poznat jen chůzí.  

       Čas je tehdy zpomalen a my se můžeme dotýkat zídek nebo vrat, projít si zastrčenou uličku mezi domy. Kochat se malým náměstím pod vzrostlými platany či sejít k malé travnaté pláži schované za vilami a najít mezi nimi malý listnatý průchod otevírající se v palouk a pak pohled na velké jezero, jako se mi to, teď se to náhle vybavilo, stalo jednou u Daemeritzsee v Berlíně.

Advertisement

Read Full Post »

Vytrácení

Vypinožený čas. Hrát si na zápas s bohatstvím, ale též i s chudobou. Ničemu ještě nerozumět, ale přijde to, protože souběh dní. A protože to je opravdu hra. Hra na vyplňování, potvrzování, znovu potvrzování, ověřování různých kódů a pinkódů. Všechno, co tak neznatelně zabírá čas, i když to asi mělo být naopak, ale asi to nevadí. Někteří se dnes dokonce živí tím, že komplikují čas jiným, že jim vytvářejí stále nové a nové a nové a další aplikace, a ty „aplikuji“ ještě do jiných aplikací a subdomén.  Nějak se v tom začínají možná i sami ztrácet, ale říkají tomu byznys. Byznys ve stylu, módě 4.0. Nebo spíše čtyři k nule. Někdo vyhrává, po poločase už je jasné, kdo je vítěz. A o to zde možná jde- o vítězství, dominanci. V dobrém lehce vytuněném stylu „znásilňování“, ale to slovo, prosím, nepoužívat, prosíme vyškrtnout. Různá slova jakoby vyškrtnout, protože nejsou, nehodí se. Lidé se pak zahltí neustálým vyplňováním čehosi, o čem, možná ani sám zadavatel často neví, k čemu to je. Mnozí tím systémem třeba neprojdou, tím, že se neproklikají až na konec. A pak je tu svět grantů, který ovládají jen ti, kteří znají systém světa grantů. Malá skupinka, která si zvykla být malou skupinkou, protože to tak- vyhovuje. Nějakým jiným, jistým skupinám. Ty, které nikdy neuvidíme. Prosedět pak čas před několika kompy, někdy i najednou, ťukáním a vyťukáváním. Vypinožený čas někdy zbytečných úkonů bezvládného korporátního úsilí. Budování světa různých ideálů, ducha doby, a étosů, které ale nejvíc porušují ti, co je sami vytvořili a říkají tomu „Kurvabyznys“.

A přesto tu je, někde, třeba v tom lehce špinavém baru na rohu, slyšet jakýsi vzdor, ale také je tam i úzkost. Zároveň však touha nejít s davovou schizofrenní atmosférou obskurních byznysmenů. Také ty občas zapadneš do nějakého toho lesa těchto barů a nacházíš tam mnohé, co bylo před deseti, dvaceti lety, ale co je i dnes. Kritika společnosti svobodného kšeftu naprosto s čímkoli s jejich občasným obdivem plukovnických výložek a bezskrupulózních obchodníků, z čeho se ti, v punkových knajpách, dělá trochu nevolno. Ty ale také postupně mizí s rychlostí příjezdů airbnb hostů, pivních turistů, a vůbec všech, co chtějí jen tak projít Prahou a vůbec ji nepoznat, jen okusit její „atmosféru“, která už často v centru ani není. Stěhují se pak, tito novodobí „pankáči“, ven, někdy i za okraj města, bouchají do zdí a pro sebe vytěsňují svět „korporátů“ dusným pachem tvrdé hudby. Je to možná jen chyba v systému, ještě nebyli „nalezeni“ novou aplikací, je potřeba ji tedy vylepšit. Vylepšit systém vyhledávání, přesnější GPS, přesnější, chytřejší, vymazlenější. Najdeme je, říkají, přece nemohou uniknout v čase všech chytrých telefonů, chytrých ledniček a samořiditelných aut. Anebo je hledat ani nechtějí, nebudou v systému, kam stejně nepatří. Ve společnosti pak stále ten souboj, ale pod prahy a za zdmi, jinak není nic moc vidět.

Read Full Post »

Pochod deštěm

Za sebou necháváš koně, každého se svým vlastním výběhem. Míříš k Prethalmuehle, ale stále se ti ztrácí turistické značení, až nakonec poměrně libovolně zabočíš vlevo, a po kilometru narazíš ne na jednu, ale hned tři značky. Tu bílou s červeným křížem uprostřed, „sedmičku“ a franckou cestu, která ale hned zahýbá vpravo, stejně jako cesta označená číslovkou sedm. Ale ty už jsi jinde, na silnici, a míříš do vesnice s názvem Prackenfels, kde, jak rychle zjišťuješ, je kampus Nuernberger Schule se zaměřením na ekologii a péči o stromy. V prvním patře jejich budovy právě probíhá seminář, jak zanedlouho čteš na ceduli před vchodem. Jdeš dál, přes celý dvůr až ke staré usedlosti, a pak se pořádně rozprší. Nejdřív to bylo jen mrholení, teď už ale prší hustě. Už je to ale jen 2 200 metrů.  Procházíš pak nádherným siedlungem mlýnských domů, který tam byl od 14. století, jak čteš na vyvěšené tabuli. Jenže kolonie za třicetileté války vyhořela, byla totálně zničena, ale kupodivu se ji podařilo během osmi let vybudovat znovu. A tak již roku 1643 je vše postaveno znovu, samozřejmě v duchu 17. století, a v té podobě je to tam doposud. Fascinující místo. Stoupáš pak silničkou do kopce a přes déšť už vůbec nevidíš odbočku do lesa. Do města tedy dojdeš po všelijak se kroutící asfaltce. Ostatně prší, nemá cenu improvizovat. Altdorf bei Nuernberg  se z malé vesnice ze 14. století – byla zde jedna z prvních německých univerzit- postupně rozrostla v město. Cítíš v nohách, že dnešních 17 kilometrů již stačí. Déšť trochu ustává, mokro v botách ale ne. Ulice Muehlweg tě dovede až k jedné z městských bran. Už víš, kde je tady kavárna, kde je možno se ohřát. Celý výlet byl skvělý- nejdřív cesta kolem starého kanálu- Ludwigskanal, se šlajsnami označenými čísly 35, 34 a 33, vesnice Schwarzenbach a Doerlbach, ale někdy opravdu stačí jen krátký úsek, nějakých těch 2 200 metrů, mezi „ Mlýnem“ a „Starou Vsí“, abys mohl říct, že pro tento den jsi nemohl být nikde jinde než právě zde.

Read Full Post »

Procházím městy, místy

Procházím městy, nyní naprosto neznámými. Často jen odhaduji směr, občas i podle zahnutí cyklistů z cesty na jinou cestu či pohybu psů. A skoro nikdy nevyjdu tam, kde jsem si to naplánoval. Orientuji se podle jízdních řádů na autobusových zastávkách, jak jsem daleko od centra nějakého města, nebo prostě jen určit polohu, kde se nacházím. Tu malou nejistotu na trase mám rád, poznám tak mnohem víc míst, než jsem původně předpokládal. A také mám čas, nespěchám, jen musím dojít do soumraku, nebo aspoň tam, kde už jsou první světla. Minule jsem dorazil na předměstí Schwabachu, do Unterreichenbachu jen pět minut před naprostou tmou. A pak se doslova “prodírám“ k centru, hledám jejich Markt-nebo Hauptstrasse a hrázděné domy, tehdy začínám nabývat jistoty, že jdu správně. Stejně jako včera na cestě do Zirndorfu. Došel jsem do restaurace, trochu místní, trochu italská. Mluvím německy, snažím se o to, a nakonec se stejně loučím polsky, protože servírka přišla z této země. Nebo předevčírem, při bloudění ulicemi Fuerthu se najednou za mnou ozve „Ahoj“. Netuším, kdo by na mne mohl takto volat, ale otočím se a je to René Toman, se kterým jsem se potkal předchozí večer na večeři u německého spisovatele Elmara Tannerta a jeho ženy, též spisovatelky, Tessy Korber. Básník Elmar se naučil česky jen z knih a René tu žije od roku 1979, kdy odešel z Čech a pracuje ve města Fuerth jako architekt, a zrovna šel z práce. Naprostá náhoda. Vysvětluji mu, že hledám hospodu, kavárnu, kde bych poseděl. Vezmu tě někam, kde to mám rád, říká. Nechám se vést, protože vždy se těším, co mi doporučí někdo místní. Vidím pak to místo navždy jeho očima. Sedíme v jedné kinokavárně, kterých je tady více a tato se jmenuje Babylon. Kavárenské posezení, již od počátku 70. let, s pivem týdne a na konci barového pultu prodej lístků do dvou sálů, kde se permanentně promítá od nějaké 16té hodiny až do skoro jedenácti. Spíše artové filmy, nebo filmy mimo velkou filmovou distribuci. Pijeme Krug a já stále nemohu uvěřit, že ze tří známých, které v Norimberku čerstvě znám, potkám jednoho z nich v malé zapadlé uličce vedlejšího města. Ale náhody se asi dějí. René vypráví svůj emigrantský příběh, něco již řekl včera a přidává další, skoro až historky z 80. let.

Předchozího dne jsme se právě potkali s oním německým básníkem, Elmarem, jeho žena dorazila později, až na sklonku večera z Erlangenu, v jedné lokální hospodě na Breitscheidstrasse. Nakonec skončíme u nich v bytě, pijeme pivo, kouříme cigarety a povídáme. A též plánujeme, že se potkáme v neděli na vernisáži a též na čtení z nové knihy Tessy Korber- Bestiarium der Traeume, kde bude Elmar hrát na basovou kytaru a na flétnu a saxofon pak ilustrátorka Tessiny knihy Irma Scholze. O tom všem hovoříme a také nás napadají skoro až bláznivé nápady, ale zas tak bláznivé vlastně nejsou, že bychom si mohli třeba příští středu opéct špekáčky, které tedy ale nemají, jen malé norimberské párky. Tak mne napadá, ale až druhý den, že bych mohl nějaké dovézt z Plzně, kam jedu pro změnu v úterý, a vše tak do sebe docela dobře zapadá. René mi na odchodu z kavárny, v jeho případě odjezdu od kavárny, neboť má na chodníku přivázané kolo a čeká ho ještě cesta domů, nějakých deset kilometrů, dává tip na jednu postpunkovou hospůdku v Gostenhofu. Běž tam, jmenuje se to Mops, je to ve Volprechtstrasse. Tu ulici znám, ale asi jsem si ji neprošel celou, protože jsem na tento klub předtím nenarazil.

Dorazím do ní asi tak za hodinu a jsem unešen atmosférou západního Německa poloviny 80. let a ten duch je v té hospodě dodnes. Chci se pak ještě přesunout do Dorfschulze, kterou znám již z předchozích návštěv, abych porovnal nálady obou hospod, vlastní je prý ten stejný majitel. Mezitím ale procházím kolem Schanzenbraeu Schankwirtschaft v Adam Klein Strasse, nemohu nezajít, knajpa s těžkými umakartovými stoly, pravý příměstský lokál, s vynikajícím pivem s etiketou medvěda na obrázku. Jen jedno. Stačí. Zažil jsem další, skoro až nečekaný večer. Počítám, že to již večer sedmnáctý a každý je neopakovatelný, stejně jako dny, všechna setkání…

A teď, po příjezdu z Zirndorfu, sedím ve své oblíbené, skoro už domácí, protože bydlím jen 150 metrů od ní, kavárně Lueftsprueng. Zde je mi vždy dobře a vysílám své velké Danke sehr kamkoliv vzhůru, že zde mohu, a samozřejmě na všech místech, být a psát. Pozoruji hosty, na chvíli se ztratím ve svých poznámkách a pak jdu ven kouřit. A pak vím, že už pro ten den, 19. listopad, nic nenapíšu. Těším se na další dny. Jdu přes dva malé mosty, spojující čtvrť Lorenz se čtvrtí Sebald, a následně vyjíždím výtahem do čtvrtého patra.

Read Full Post »

Lueftsprueng

Svět svíček zvláštně tepajících do rytmu. V jakémsi polosnu. Za mnou hnědé táflování, skoro až černé, dlaždice v černobílé barvě, koženky ohnivě temně vínové. Najednou na nic nereaguji. Svit se pak ještě více ohýbá do hudby, která je ale velmi ztišená až do postbeatového či postjazzového ševelení. Velkoměsto, se všemi jeho příměsky, přestalo existovat. Jen stále ta kavárna za těmi dvěma mosty.   

Read Full Post »

Caffé Fatal

Ukrýváš se zas v jedné kavárně. Slovo „ukrýváš“ dáváš ale do velkých uvozovek. Caffé Fatal má přitažlivý název a ještě přitažlivější interiér. Obsluha je zde blond, naproti mně sedí dvě krásky celé v černém, něco mezi stylem emo a gothic. Hnědé stoly, každý trochu jiný, a sesle lehce rokokové. Jagdtstrasse, kde se kavárna nachází, je plna domů v duchu historismu konce devatenáctého století. Možná jsou též dostavěny podle pohlednic, jako skoro celé toto město, možná že jsou původní. Vedle pak blok domů postaven „novou výstavbou“, jak je psáno u vchodů, v roce 1954.

Zčistajasna prosvětlená terasa pozdně odpoledním sluncem. Terasa plná podvečerních štamgastů se svými tupláky piva. Z ní pak schody a lítačky připomínající dobu třicátých let, vnitřek mnohem mladší- devadesátá. Kavárna, kolem které jsi zatím jen procházel, dnes ve středečním čase je příhodná pro kabinetní. Občas pak vyběhneš ven, na kamenitou drť, dát jednu nebo dvě. Zíráš do tmy, v sobě mít ten sled ulic a zahrádek v Maxfeldu. Típáš a vcházíš zas dovnitř, jen co zapadlo slunce, tak se výrazně ochladilo. Kabinet, káva, pohledy skrze okno a též i před sebe. Přinášejí pak jídlo, které sis ale neobjednal, hned jej odnášejí a hledají toho nebo ji, kdo si šunku s těstovinami objednal. Konečně našli. Je to jedna ze slečen vedle, špatně si to poznamenali. Po chvilce ale platím.

Read Full Post »

Meisengeige

Pokles tempa, skoro ticho, jen neznatelné zvukově-barevné bzučení. Unikání prostřednictvím. Skoro prázdné místo. Bývalá pekárna, dnes členitá kavárna/ vinárna s kinoprovozem- kinoteatrem. Dva malé sály, ve kterých se promítají filmy mimo klasickou distribuci, ale tu a tam i nějaký ten alternativní trhák. Zlobivé rytmy přecházející v jakousi postbeatovou symfonii. Cítění „vesmírného“ prostoru v klinkání a rozezvučení zvonků. A pak zase ticho- několikavteřinové- obraz na plátně, ohmatané sedačky a bar, který číšník překonává s letitým grifem. Pohled ven, mlha dva metry nad zemí, jinak je stále vidět. Pokles teplot, změny rytmu, neznatelné pohyby. Kdosi lehce něco diriguje rukou, je to ale jen takové malé zdvižení prstů, a pak učiní táhlé gesto, doprovázené celým tělem. Do síly hudby. Vytržení. Pohledy očí soustředěné k němu, ale nenápadně. Málokdo cosi registruje jako výrazného. Je to jen krátký mžik. Zklidnění, zopakování posledního riffu, motivu, obrazu.

Read Full Post »

Chci vyprávět příběh několika kaváren, které se zachytily v mysli. Subjektivní příběh, nedokonalý, fragmentární, useknutý, skoro stejně jako jsou všechny naše příběhy. Příběhy pár návštěv, někdy trvale každovečerních, někdy jen jednou, dvakrát, a pak možná po letech. A jaké pak někdy zjištění, že kavárny s dřevěným obložením, mramorovými stolky, lounge sezením, hodně vysezenými a ohmatanými židlemi nekončí, tak, jak se stalo bohužel v Praze v posledních deseti letech, kde se sice, nominálně, stejně jako v Liberci, ale v jiných městech, kaváren přibývá, ale jsou to vlastně takové ty „autentické starbucksy“, i když se tak nejmenují, ale cítím z nich chlad, stejně jako z lobby barů stejnostejných hotelů, neřkuli míst na bázi nějakých řetězců, nebo jejich odnoží, frančízů a dalších divných nápodob. Jako by se v nich hledala stejnost a naprostá známost, i když v názvu mají ten výraz autentický, tak přesto to jsou, globálně zaměnitelné, a ne už lokální, místní. Stejně „globální“ určitě najdete i někde na letišti, obchodním centru, nebo, a to je nejhorší, na místě bývalé výborné kavárny, které se jako by vtiskl nový „obsah“, koncept a kdoví jakou pokřivenou marketingovou poučku ještě najdete, nebo jakousi moudrost, aby vše postupně. A nyní vidíme explozi jakýchsi marketingových kaváren, jakýchsi pseudokaváren a jejich příměsí: café-bar, café-bistro nebo bistro-bar či rovnou Kredenc, Spižírna nebo Špajz. Jako by si hráli na něco starého, k čemu se vrací, ale nabízejí jen podivnou pseudokulturu čehosi „ rádoby“.

Občas bývám, a právem, kritizován za nadužívání slov „jakoby“ a „cosi“, jenže tady to dokonale zapadá. Tváří se to jako kavárna, vypadá to jako kavárna, ale když do ní vstoupíte, tak zjistíte, že to vlastně kavárna není, jen si to na něco hraje. Že v ní nějak nejsme. A samozřejmě existují výjimky, za které jsem velmi rád, které mají své kouzlo a přinášejí něco nového, neobvyklého. Jenže jich je bohužel méně než těch, které chtějí jako kavárna vypadat, ale nejsou jimi. Protože uvařit dobrou, vynikající kávu nestačí. Káva vlastně kavárnu tak úplně ještě netvoří, ač by se to tak mohlo zdát, ale je to též prostředí, místo k sezení, výhledy ven a především personál vytvářející náladu, že jste v tom místě, kde chcete být, a kde chcete, třeba, strávit i několik dalších hodin. Ne jen vypít kávu a jít, ale pobýt, být tam. Ne jen přeměnit prostor kavárny v celodenní pracovnu s přejížděním prstů po klávesnicích, vyťukáváním stále nových hesel a hledání čehosi ve stále nových a novějších aplikacích. Samozřejmě je jiná doba a mnozí své stabilní místo v kancelářích nemají a pracují tak všemožně, třeba v kavárnách, ale je opravdu rozdíl, když někdo pracuje na počítači, jako jiný si čte knihy nebo noviny, či si píše něco do svých notýsků, než že někdo stále něco hledá ve svých stále vychytralejších telefonech, a místo kavárenského šumu a hluku, slyšíte jen šustění prstů, s občasným voláním kamsi a hledáním v kdovíjakých aplikacích. Občas máte pocit, že jste nezváni vstoupili do jakési kanceláře, chvíli se rozhlížíte a jdete hledat tichou kavárnu jinam, jenže v Praze častokrát nevíte kam, když se skoro vše začínat podobat jako vejce vejci.

A takto najednou jsem objevil kavárnu Dampfnudel-Baeck v norimberské čtvrti St. Johannis na Johannis Strasse. Centrální barový pult, ze kterého má obsluha přehled, co se děje vepředu i vzadu. Malé stolky, ale i o trochu větší stoly, dále už skoro zapomínané červené koženkové lounge, které dodávají pocit uvolněnosti, ale také jisté vášnivosti. Vášnivé atmosféry. Pár schůdků, a zase trochu jiné sezení, i tam venku, v těchto teplých listopadových dnech to ještě jde. Specialita podniku- šunkofleky, mé oblíbené jídlo, dám si příště. Ze stanice Plaerrer je to asi třetí zastávka, a hned u stanice Hallerstrasse je vchod do kavárny, a také je to asi 25 minut od místa, kde nyní bydlím, tedy z Heilig-Geist-Haus na Hans Sachs Platz. Dnes jsem si to prošel, ano, je to ten čas. To jsem si prošel, jinak nemám nic vyzkoušené, improvizuji, a tak lépe toto město, Norimberk, poznám. A já si myslím, že bude stále a stále něco nového k objevování. Vždyť zde budu skoro měsíc, tedy jeden týden už mám za sebou, tak tedy dalších 21 dní. Těším se na to. Stejně jako na další roky svého života.

Read Full Post »