Na okenní římse sedí holubi a vrkají. Normálně mívám okno otevřené, takže vrkání holubů slyším zřetelně, kdykoli sedím u stolu a pracuji nebo jsem uvelebený v křesle a zaobírám se prostě svými myšlenkami. Zkraje jsem se ještě obával, že holubi by mohli dostat odvahu a vyvíjet něco jako průzkumnickou činnost a vletět otevřeným oknem do mého pokoje. Ovšem holubi nejsou hloupí a tváří se, že vědí, že takový výlet (vlastně vlet) by jim ani mně nedělal dobře. Holubi tedy jsou tam, kde jsou, a i já jsem tam, kde jsem. Ale ne nadlouho. Protože zakrátko budu zase pryč z Prahy a budu si muset doma nejprve trochu zvykat. Zmizení pro mě tak specifické pražské zvukové kulisy bude pravděpodobně velmi tíživé. Přesněji řečeno: Zmizení specifické pražské zvukové kulisy před mým otevřeným oknem. Dole je totiž Havelské tržiště, nepřetržitý bazar, kde u opravdu přehledných stánků prodávají extrémně předražené ovoce, prošlou čokoládu a turistické cetky. Každé ráno kolem 5.30 to všechno propuká, navážejí sem první obchodníci a povídají si mezi sebou důvěrnou handlířštinou, která svým spádem připomíná řeč sourozenců, co někdy nemůžou jeden druhého vystát a nakonec se ještě seperou. Trhovci nevědí, že přímo v ulici, jen jedno patro nad nimi, se snažím ještě trochu spát; a i kdyby to věděli, asi by nebyli jen kvůli tomu víc potichu. Otupěle civím před sebe v mělkém polospánku, zatímco zvuková kulisa zvenčí pomalu ale jistě narůstá, až dosáhne hladiny běžného denního provozu. To je hladina, při níž jsem schopen uvolněně pracovat. V dlouhém, klidném toku zvuků plyne stále vpřed lehkost bytí, jež vůbec není nesnesitelná. Chodci, kteří tu v davech proudí celý den (a někdy asi i pořád dokola, protože ztratit se v malých uličkách kolem Staroměstského náměstí je docela příjemné), vyrábějí svým mnohojazyčným hovorem koberec, na kterém si ucho odpočine a současně je v jistém napětí. Dny tedy působí velmi tiše, přestože by přeměřeny v decibelech byly jistě velmi hlučné. I mechanický smích českých čarodějnic, které mají vypadat, jako že jsou vyřezané ze dřeva, a přitom ve skutečnosti jsou jen z průměrně opracovaného plastu, zapadá do této kulisy stejně jako hrací hodiny, z nichž bez přestání zaznívá kratinká verze Pro Elišku. To všechno je opravdu moc krásné. Občas mám dokonce v uších Kreislerovu klasiku, ale to je myslím pouhé mámení.
Kolem osmnácté hodiny naloží trhovci své zboží na vozíky a kárky a odtáhnou pryč, celé to ještě trochu trvá, protože obchodníci jsou, domnívám se alespoň, čistokrevní Pražané, takže ve svém počínání nepropadají hektickému spěchu. Konečně jsou ale pryč a spolu s nimi i chodci. Pak mám dojem, jako by se pod mým oknem země propadla a spolykala všechny lidi a zvuky. Nejdu však k oknu a nepodívám se. Noc totiž přirazí brzy a obrátí list. Bude rušno. Noc je černější než venku, obehrával dokola suchý humor jeden můj profesor z gymnázia, kterého jsem dvakrát nemusel. Já dneska říkám, že mezi dnem a nocí je rozdíl jako den a noc, a myslím, že je to vtip podobně nevalné úrovně. Noc působí jako zesilovač všech zvuků, možná proto, že je tak černá, ale i to je přece jen obecné povědomí. V noci je tu takový rámus jako jinde přes den na stavbách nebo na dětském hřišti. Ne soustavně, to se rozumí, ale v nevypočitatelných intervalech. Kolikrát už jsem byl tak uklimbaný a už už se propadal do hlubokého spánku, když vtom mě vyřvávání opilých tlup turistů zase přivolalo k bdělosti. Nedá se s tím nic dělat, jednou se pod mým oknem dlouhé hodiny bavily dvě Italky, že jsem věřil, jakmile se konečně vydaly každá svou cestou, že sám ovládám jejich řeč naprosto plynně. Doma si tedy zase budu muset zvykat na něco jiného. Ale dokud to tu ještě všechno je, měkký proud zvuků za dne a rámus v noci, nechám to působit na svou práci. A možná, že mi nakonec do pokoje přece jen nějaký holub vletí. Pak ho ale nevyplaším, ani ho neokřiknu, protože před nedávnem jsem četl, že v každé holubici, která se přátelsky přiblíží k člověku, přebývá duše cadika. Od té doby je mi vrkání na okenní římse ještě milejší než dřív a mám strašně špatné svědomí, kdykoli mi v hlavě zní melodie Kreislerovy satirické písně o trávení holubů v parku.
