V Královské zahradě, kterou téměř denně procházím, jsme dnes pozorovali zamilovaný pár. Dokonce i můj syn si všiml, že se líbají déle, než je obvyklé. Musí být krásné se v Praze zamilovat. Hlavně v říjnu, kdy jsou dny tak průzračné.
Koupila jsem si knížku. V knihkupectví mi ji zabalili do papíru a balíček přelepili izolepou, jak to má být (sama jsem tak kdysi balila knihy, když jsem si kolem Vánoc přivydělávala v knihkupectví). Nestrčila jsem balíček do tašky, ale nesla si ho v ruce a pak ho v metru rozbalila, bylo to jako dárek k narozeninám. Sváteční pocit. Nic proti igelitkám, ale kdo by si pomyslel, jakou radost dokáže spotřebiteli udělat takový kousek papíru.
Nakonec ještě prohlídka Strahovské knihovny. Ze všeho, co jsem chtěla v Praze podniknout, to bylo to jediné, na čem bych trvala. A opravdu na mě udělaly dojem ty dvě místnosti, kam nesmíte vstoupit, musíte si počkat, než na vás přijde řada, abyste mohli nahlédnout dovnitř. Pak ještě několik vitrín plných podivných exponátů, některé z nich jsou téměř neidentifikovatelné, dělové koule vedle zubu narvala, ptačí hnízda a všude samé knihy, rukopisy.
Když se potom zadíváte přes malostranské střechy, na něž dopadají sluneční paprsky, nenapadá vás, na co si asi tak v Praze stěžovat.
Překlad do češtiny Nikola Mizerová
