Nic proti igelitkám

V Královské zahradě, kterou téměř denně procházím, jsme dnes pozorovali zamilovaný pár. Dokonce i můj syn si všiml, že se líbají déle, než je obvyklé. Musí být krásné se v Praze zamilovat. Hlavně v říjnu, kdy jsou dny tak průzračné.
Koupila jsem si knížku. V knihkupectví mi ji zabalili do papíru a balíček přelepili izolepou, jak to má být (sama jsem tak kdysi balila knihy, když jsem si kolem Vánoc přivydělávala v knihkupectví). Nestrčila jsem balíček do tašky, ale nesla si ho v ruce a pak ho v metru rozbalila, bylo to jako dárek k narozeninám. Sváteční pocit. Nic proti igelitkám, ale kdo by si pomyslel, jakou radost dokáže spotřebiteli udělat takový kousek papíru.
Nakonec ještě prohlídka Strahovské knihovny. Ze všeho, co jsem chtěla v Praze podniknout, to bylo to jediné, na čem bych trvala. A opravdu na mě udělaly dojem ty dvě místnosti, kam nesmíte vstoupit, musíte si počkat, než na vás přijde řada, abyste mohli nahlédnout dovnitř. Pak ještě několik vitrín plných podivných exponátů, některé z nich jsou téměř neidentifikovatelné, dělové koule vedle zubu narvala, ptačí hnízda a všude samé knihy, rukopisy.
Když se potom zadíváte přes malostranské střechy, na něž dopadají sluneční paprsky, nenapadá vás, na co si asi tak v Praze stěžovat.

 

Překlad do češtiny Nikola Mizerová

Read Full Post »

Šnuptychl

Konečně jsem objevila ty rozchechtané čarodějnice. Přinejmenším mému synovi připadají skvělé. Cestou po Starém Městě se divím, kdy vlastně mohly vzniknout fotky, co jsem našla v časopise Merian – je na nich tak málo lidí. Manžel si myslí, že nejspíš někdy časně zrána.
Samozřejmě bych si přála, aby nynější příchod podzimního chladného počasí pomohl vyhnat z ulic turisty. Ale stačí i to, že máme sami pro sebe dětská hřiště, opuštěné pozemky a malé plochy zeleně, po kterých syn pátrá na každém kroku. Takže o Staré Město se ráda podělím.
Bohužel jsem chytla nějaké neodbytné nachlazení; ale zpříjemnila mi ho skutečnost, že jsem si na seznamu českých přejatých slov přečetla výraz „šnuptychl“. Pokaždé, když vytáhnu kapesník, mám v duchu radost, že se mi podařilo najít tak krásné slovo.
Před Kafkovým muzeem stojí fontána – dva nazí muži čůrají do vody a otáčejí pohyblivou pánví sem tam. Včera se u nich nejprve vyfotilo několik japonských turistů, pak přišel bezdomovec, podržel jednomu z mužů u penisu lahev a nabral si vodu.
Není jisté, zda je toaleta v Kafkově muzeu součástí expozice. Když vejdete, čeká vás nejdřív temná komora s harampádím. Kabinka je osvětlená a zavírá se těžkými posuvnými dveřmi, kterými se dá pohnout jen o několik centimetrů. Cítíte se, jako by vás někdo pozoroval, a jste tak nějak bezmocní. To, že na vás vždycky čeká překvapení, jaké mýdlo asi poteče z dávkovače, bude ale nejspíš jenom česká rarita. Nenašla jsem zatím jediný dávkovač, který by obsahoval stejný druh mýdla, jaký je uveden na obalu.

 

Překlad do češtiny Nikola Mizerová

Read Full Post »