Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for the ‘Marek Šindelka’ Category

Wiesbaden je pro mě rytmus – neměnný rytmus pracovních dní. Měsíc jsem tu psal filmový scénář a načrtával kapitoly nového románu. Když pracuji, potřebuji neměnné plynutí času, klidné prostředí a samotu – to všechno mi to hesenské městečko poskytlo vrchovatě. Vše probíhalo s železnou pravidelností: špatný spánek (zkažený obsedantními myšlenkami na rozpracované texty), rychlá snídaně, dostatek kávy, práce, kterou jsem si po půl hodinách rozdělil pětiminutovými pauzami, ve kterých jsem z nedostatku jiného tělocvičného nářadí jako s činkou cvičil se židlí, abych v sobě rozpumpoval línou krev, rychlý lehký oběd, káva, odpolední práce dokud hlava nezačala vynechávat – a pak konečně běh. Na ten jsem se těšil celý den a přestože už se mi po dvou týdnech začínaly bolestivě ozývat kolena, nedovedl jsem si tu radost odepřít.

Ty chvíle byly opojné: večerní chlad, mlha nad hladinou jezer a jezírek roztroušených v nekonečném parku, obrysy vodních ptáků, které se po hladině posouvaly jako ve snu (tak pomalu, že se kolem nezvedla jediná vlnka), pod stromy čerstvý pach potoka a hlíny, mezi kaštanovým listím průřezy světel nedalekých vil. První den jsem zkusil, jak daleko vystačím s dechem, načrtnul jsem si hrubým odhadem přiměřenou trasu a každý další večer jsem ji zpřesňoval. Zhruba po týdnu jsem měl dokonalý okruh, zcela odpovídající mé kondici a aktuálním běžeckým schopnostem. Prošlapával jsem si tu cestu a brzy už jsem znal každou zatáčku, každý můstek přes potok, každý kámen a strom, kterých jsem se zachytával, když mi docházely síly.

Všechny ty body tvořily jistý systém a já jsem v tom systému každý den v rytmu kroků, dechu a tlukotu srdce uvažoval nad svým novým románem. Kdybych to poctivě sečetl, nejvíc jsem toho “napsal” na těch osamělých večerních cestách. Když pracuji na knize, většinou mi ten proces nakazí celý svět. Věci, které mě míjely už dávno nebyly stromy, budovy a keře – byly to zhmotnělé problémy z mých textů, které na sebe braly různou podobu a tvar, nořily se z večerního šera a stejně rychle v něm opět mizely. Pro účely své práce jsem si zrytmizoval nejen svůj čas, ale i celé město, které mě obklopovalo.

Z Wiesbadenu jsem toho ve skutečnosti kromě své běžecké tratě viděl jen velmi málo. Šlo spíše o zahlédnuté detaily, o několik nesouvislých náhodně propojených míst na cestách bez mapy a měřítka. Obávám se, že jsem strávil měsíc ve městě, které nejspíš nikdo jiný nikdy nespatří. Zůstaly mi jen dva výrazné body. První: Po jedné mohutné bouřce jsem se procházel po jistém hřbitově, ani nevím, jak jsem k němu došel, vzduch byl tak čerstvý až se mi z toho točila hlava (můj děda vždycky říkal, že je ve vzduchu ozón). Druhý: V největších vedrech jsem byl nucený z podkrovního apartmánu na dva dny utéct na plovárnu jako vytřiženou z obrazů Davida Hockneyho – dlouhý bazén v lesích na samé špičce kopce, od bazénu dolů se svažovala obrovská vinice. Když jsem pak cestou domů v lese narazil na pravoslavný kostel jehož mohutné cibulovité kupole potažené zlatem zářily v podvečerním slunci tak oslnivě, že na ně nešlo ani pohlédnout, musel jsem si je vyfotit, protože bez důkazů bych další den ráno nejspíš všechno považoval jen za podivný sen. Tak jsem začal místo deníkových záznamů sbírat náhodné snímky, které aspoň v náznaku dokládají, jak “můj” Wiesbaden – vypadá:

 

Reklamy

Read Full Post »