Sen o šestiruké holčičce 28.11.-30.11.

28.11.

Lyrikerine

Poslední dny mi neodbytně a neustále píše Anna, překladatelka a moderátorka mého připravovaného čtení v Giesenu. Samozřejmě jsem ochotná jí pomáhat s překladem, ale když se mě ptá, jestli chci otázky předem, odpovídám, že to není třeba. Ona mi je ale stejně posílá a chce odpovědi. „Mám ráda překvapení,“ zkouším to na ni, protože číst si v deset večer otázky nechci a zítra ráno budu číst korektury. Anna se nepoddává. Chce zpětnou vazbu, chce to rozebrat, připravit. Napíšu jí narovinu, že nemám čas. Nakonec sáhnu po nejtěžší zbrani: „Neumím německy.“ Dostávám podrobný návod, jak pracovat s google translatorem.

Jak si tak s ní píšu, tak tipuju, že otázky začnou citací Derridy. Jak se musím smát, když dokument otevřu a uvidím větu:  „Derida řekl…“ Derida umřel, odpovídám na to v duchu. Umřel ve chvíli, kdy se za mnou zavřely dveře univerzity. A v kontextu poezie mě nezajímá, stejně jako dalších sedm francouzských teoretiků, které cituješ. Dívám se na Annin profil na facebooku, je to lyrikerine.  Bledá černooká dívka, takový křehký luční květ z luk kolem Drážďan. Ten typ mladé ženy, u které máte pocit, že se každou chvíli zlomí v pase a omdlí. Chlapec ve mně se takových dívek bojí, bojí se, že jim bude muset dávat první pomoc, tišit rozbouřené emoce. Bojí se jich i děvče ve mně, protože se nechce jednoho rána probudit a zjistit, že se sama proměnila v lyrikerine .Ostatně Anniny rozbouřené emoce už průběžně tiším. Když se naprosto nemístně zeptá: Tobě se můj překlad nelíbí? Odpovím: Tvůj překlad je naprosto v pořádku. Nesejde přece na tom, že neumím německy.

Musím být na ni milá, umiňuji si cestou do Giesenu. Nezaslouží si moje sarkasmy. Tam se dozvím, že Anna moderuje podobnou akci poprvé. Vidím, že je nervózní a ještě bledší než na fotce. Na všechny organizační otázky proto odpovídám: uděláme to tak, jak si budeš přát. Kavárna v Giesenu je plná lidí z místní slavistiky, chvíli mluvím rusky, chvíli ukrajinsky, jedna kavárnice si vymiňuje, že budeme mluvit polsky, s organizátory komunikuju anglicky a poslouchám němčinu. Čtení bude probíhat s tlumočením. Za chvíli zjišťuju, že mám dost, a čtení ještě ani nezačalo.

Anna mě představuje a začíná číst moje básně. Přála si, abychom nejdřív přečetly překlady, a až potom originály. Čte, a mně se v hrudi něco svírá. Asi to není srdce, je to spíš bránice, ale cítím přímo fyzickou bolest. Anna čte, jakoby měla každou chvíli umřít: smutně, přímo tragicky s velkými pomlkami mezi verši. Dýchám zhluboka, šoupu židli sem a tam a připomínám si, že žádný text, který pošleme do světa, už není náš a že potřebuju víc pokory. Jenže báseň je pro mě nehledě na všechno další především jiskra radosti, jiskra hitlahavut a nebo přinejmenším cesta k jejímu vykřesání.  Je mi jedno, jestli to přijde někomu k smíchu, ale toho dne v Giesenu si to uvědomím docela jasně. Občas od lidí slyším, že je moje poezie příliš radostná, příliš světlá, že bych jí prý měla dovolit, aby se dotkla něčeho temnějšího.  Na to můžu říct jen jedno. Na to řeknu: Mehr licht!

 

29.11.

Vše, co můžu

Dnes se dávám psychicky a fyzicky dohromady po čtení v Giesenu. Piju léčivou vodu z horkých pramenů, procházím se pomalu parkem, zkrátka dělám vše, co můžu.

 

30.11.

Barthes lhal

Dneska je můj poslední den ve Wiesbadenu, je slunečno a zima. Udělala jsem co nejrychleji všechnu práci, na chvíli se natáhla a pak vyrazila ven. Vzala jsem všechen ztvrdlý chleba: kachny kupodivu nevrostly po kolena do ledu, i když se vodní plocha pokryla bílou krustou. Viděla jsem i volavku popelavou, která se nestihla změnit v nic jiného.

Šla jsem na Taunus strasse, kterou jsem si opravdu zamilovala a pak zabočila na roh Jawlensky, do Espresso baru plného lesklých strojů. Tuším, že tohle místo mám ráda nejen kvůli nejlepší kávě, ale především kvůli názvu ulice. Do kavárny vešlo pár dojemných hipsterů s načesanou patkou neurčitého věku a pohlaví. A já se dozvěděla, že prvně kávu využívali etiopští mniší roku 1450, aby mohli bdít dlouho do noci.

Potom jsem u vetešníka koupila dřevěného houpacího koně.  Pak jsem se šla rozloučit s A. a dala si u něj ještě jednu kávu, nebyla tak dobrá, ale do knížky jsem mu napsala, že má ve Wiesbadenu kávu nejlepší, a byla to pravda. Když jsem se pak vracela do vily a soumrak a vrstva jinovatky dodaly městu akvarelový nádech, na okamžik jsem zalitovala, že nemám foťák. Ale jako už tolikrát jsem si řekla, že ho nepotřebuju, ani sklo, ani kov, ani plast, ani film, ani filtr. Spisovatel může cokoli, může všechno. Jen k tomu potřebuje hodně kafe.

Reklamy

Read Full Post »

Sen o šestiruké holčičce 23.11.-27.11.

23.11.

Apolón

Za svůj minulý zápis se stydím, každý ale má občas právo na melancholii. Jdu parkem ke zřícenině na kopci Sonnenberg, o níž mi D. napsal, že se nemam vůbec vracet, pokud ji nenavštívím. Lezu na věž po schodech, které končí u malé zavřených dvířek, a tudíž nevedou nikam, vidím z nich ale kopce Taunusu a malebné střechy. Dole na náměstí si kupuju láhev místního rýnskýho vína, spěchám domů, protože večer mám lístky na koncert v Kurhausu.

Apolón se svým slunečním vozem namalovaný na stropě Kurhausu upoutá okamžitě mou pozornost. Představuju si kruhy a elipsy drah nebeských těles. A Mahlerova symfonie mě uvádí o stavu blízkého vytržení, tak plná života je, tak ne-klasická a tak hravá. Hoboj si něco štěkavě povídá s klarinetem, chvílemi jako bych slyšela klezmer. Doma si rozkliknu wiki a zjistím, že Mahler byl opravdu inspirovaný klezmerem. Ještě nikdy jsem si tak neužila koncert klasické hudby. Možná je vysvětlení banální, možná je to proto, že jsem seděla na dobrém místě, docela blízko, docela uprostřed?

Na sál Kurhausu si vzpomenu po přečtení Turgeněnových Jarních vod. Tohle místo, ostatně jako celý Wiesbaden s jeho tryskajícími horkými prameny, líbeznými parky a nejdelší lázeňskou promenádou se u něj stává místem ztráty nevinnosti. V předminulém století se k tomu Wiesbaden opravdu hodil; dnes je město zdánlivě ospalé a tiché. A mimochodem: zvykla jsem si po nocích psát, ticho v prázdné vile a štěbetání špačků jsou dobrá kombinace.

 

24.11.

Kam chodí Puškinova pravnučka

Na hlavní náměstí začaly Vánoční trhy, snažím se jim vyhýbat, jak to jen jde. Aspoň procházím těmi místy co nejrychleji a hledím zmizet v nejbližší boční uličce: právě tak hned naproti Landgtagu objevím kavárnu, kam chodívá Puškinova pravnučka. Kavárna je maličká, hraje v ní jazz, a patří  A., Arménovi z Tbilisi, který neumí anglicky, a tak na mě zkusmo promluví krásnou ruštinou. Sedí tam jen postarší dvojice, kníratý pán je profesorem atomové fyziky a pracoval v Praze i Kyjevě, paní v koketním malinovém baretu je Němka původem z Itálie. Pijeme Saperavi.

Každou chvíli se otevřou dveře. Někdo jen nakoukne dovnitř, aby pozdravil, prohodil pár slova a zase běžel. „Tohle byl majitel zlatnictví,“ uvádí mě do kontextu A. který pořád pobíhá dovnitř a ven a dolů a nahoru s šálky kávy, dorty nebo sklenkami. „A tohle sochař a takhle paní, se dvěma dětmi, ta má čokoládovnu. „A tady A. je agent KGB, protože má kavárnu hned naproti Landtagu, všechny zná, umí spoustu jazyků a navíc tu má neprůstřelné sklo,“ směje se paní v baretu. Za nějaký čas se zvedám a chci jít: „Počkej chvíli, chci si s tebou taky popovídat. Většinou všechny lidi umí odhadnout skoro hned, ale s tebou si nevím rady,“ říká A. a já si v duchu říkám, bodejť bys také mohl. „Zažila jsi toho opravdu hodně.“ pokračuje. „Jsi pozorovatel. Ale díváš se na svět světlým pohledem.“  Nenapínám ho dlouho a povím, co ve Wiesbadenu dělám. „Cože ty tu píšeš? Tak to bys měla vědět, že to není obyčejná kavárna, ale že sem chodívá Puškinova pravnučka!“ V telefonu najde fotku, na které pózuje se starší kudrnatou paní v kulatých brýlích, která je opravdu neskutečně podobná ruskému básníkovi, takže mu to okamžitě uvěřím.

Za chvíli se zvedám: „Půjdu, je tady dobře, ale mám hlad.“ „Tady máš chleba se sýrem a olivy, ještě nechoď. Chci vědět, jaké to je, přijet do jiné země a psát v jiném jazyce.“  Takové otázky nelze brát na lehkou váhu. Nakonec v malé kavárně sedím až do večera, probíráme a porovnáváme zkušenosti života v cizině, která už není cizinou, a já se mezitím seznamuju s dalšími a dalšími obyvateli města. A. bydlí napůl ve Wiesbadenu a napůl v Lyonu. Když se kavárna vyprázdní a vznikne tam trochu místa, posune židle a řekne: „Myslím, že teď bychom si spolu měli zatancovat,“ „Co to je za nápad,“ bráním se. „Já tancovat neumím.“ „Ale já taky ne, nebudeme přece tančit boogi-woogi!“ „Stejně,“ propadnu panice. „Neumím.“ „Prostě se uvolni a mysli na místo, kde by sis přála být. Co by to bylo za místo?“ „Les,“ řeknu a za okamžik zjistím, že tančím.

 

25.11.

Sakurové květy

Ve Frankfurtu si pořizuju porcelánový šálek, který jsem rozbila v Budapešti, modro-bílý, skoro průhledný, se sakurovými květy. Je to sice nápodoba, nikoli starožitný originál z Vámházkorut, ale utěšuje mě, že má svůj příběh. V okouzlujícím Frankfurtu jsem až do tmy, projdu si celé muzeum Städel, zabloudím, a vracím se do Wiesbadenu pozdě, jen o chvíli dříve, než se objeví návštěva z Prahy.

 

27.11.

Kafe

Je pondělí. Jdu na kafe k A. V kavárně je prázdno. A. říká, že je horší, když manželka podvádí muže, než naopak. „Protože to je jako když ti někdo dá gól do tvé vlastní branky,“ říká. „Hlouposti. To jsou zbytky tvých kavkazských patriarchálních stereotypů,“ odpovídám a trochu přitom paroduju jeho kavkazský přízvuk, který je téměř neznatelný, protože rusky mluví velmi dobře –  vystudoval rusistiku.  Když telefonuje se svou matkou, slyším arménštinu, s hosty kavárny mluví německy, když je v Lyonu u rodiny, mluví francouzsky. „Jak to že mluvíš tak dobře rusky, když jsi vyrůstala v Kyjevě? Měla bys mluvit ukrajinsky, ne?“ „Zrovna ty bys to mohl vědět,“ odpovídám maličko otráveně už pokolikáté na stejnou otázku, „V době když jsem byla dítě, v Kyjevě skoro nikdo ukrajinsky nemluvil. Komunisti za těch šedesát let ukrajinštinu ve městech zlikvidovali, útlak, kolonizace, chápeš?“ „Ale u nás byl taky útlak a kolonizace, ale arménsky mluvili všichni!“ „Tak u nás asi byl útlak větší, nebo delší. Teď už stejně myslím česky,“ utínám debatu.

Kavárna, která patří A. funguje ve Wiesbadenu také jako místo, kam lidí chodí pro radu. „Co jim poradím nebo řeknu, ať udělají, se jim většinou povede. Jen mě nemá kdo poradit. Přitom mně je tady už těsno, chtěl bych dělat něco jiného, ale nevím jak,“ vzdychá. „Nedávno tu byl jeden milionář a docela vážně se mě ptal, jaký mercedes si má koupit, jestli stříbrný nebo modrý. Řekl jsem mu, ať si koupí oba, že se mu do garáže jistě vejdou. Dělal jsem si legraci, ale on se celý rozzářil a odcházel šťastný.“ „Zažila jsi toho hodně, prošla jsi ohněm a vodou,“ říká mi, i když to byl spíš při našem prvním setkání, „Ale dobře jsi to zvládla. Co se ti stalo, ublížil ti nějaký člověk?“ „Ne,“ říkám překvapeně, „Žádný člověk mi neublížil.“ A uvědomuju si najednou, jaké jsem měla v životě štěstí.  Protože pokud mi někdo z bližních ublížil, pak to bylo z lásky a z nešikovnosti, a to se snadno odpouští. „Ublížil mi život,“ říkám a myslím nemoc, která tolik let neměla konec. Ale ve chvíli, kdy to vyslovuju, mi dochází, jak absurdně a sebelítostivě to zní. Slibuju si, že už to nikdy neřeknu. Vím, že všechno, co se v životě přihodí, se může stát požehnáním. Není jim automaticky, ale může jim být, když to za požehnání prohlásíme. Jen to musíme dělat vytrvale a neústupně. Přesně to si v tu chvíli myslím, nic neříkám, usmívám se, piju kafe.

 

Read Full Post »

Sen o šestiruké holčičce 15.11.-22.11.

15.11.

Možná nikdy neuvidím Yosemity

Včera byl měsíc nejblíže Zemi za posledních sto let, já jsem ho neviděla. Ani mi to příliš nevadí. Člověk neuvidí spoustu věcí, neuvidím možná ani Patagonii, Galapágy nebo Mauricius. Možná nikdy neuvidím Yosemity. Nesmím se tím trápit, jinak bych se utrápila k smrti.  Dnes jsem v půlce, mám nejhorší den a doufám, že teď už to půjde nahoru, že opadne nával práce, který mě denně drží do tmy na gauči v podkroví krásné vily, že se oteplí, že mi bude dobře. Že někam pojedu a něco napíšu. Že nakrmím kachny na jezírku v parku, který vidím z okna. A přímo pod okny sněmují stovky špačků, podle wiki už měli dávno odletět na jih, ale jsou tu. Poslouchám jejich hlasy a piju místní Spätburgunder.

Nehledě na všechny výhrady, které mám k prvním dvěma týdnům ve Wiesbadenu – přesněji k Wiesbadenu, své práci a sobě – jsem napsala tři básně. Když jsem psala tu o lese, chyběl mi verš, a tak jsem napsala mail svému známému, s kterým teď denně vedu čilou pracovní korespondenci – protože dělá korektury knížek, které připravuju k vydání – o radu. Má totiž okouzlujícího ohaře, Frídu. Jaké nechutné činnosti dělává pes v lese, Jirko? napsala jsem do předmětu. Poslal mi obzvlášť obsáhlý seznam. To je báseň o marnosti milostných aspirací, chtěla jsem mu napsat. Ale pak jsem se rozhodla, že si to nechám pro sebe.

 

18.11.

Proč fandím Manchester United

Předevčírem za mnou přijela B., zjevila se jako superhrdinka. Vzduch se rozechvěl svištěním jejího pláště, protože – jsem si tím jistá – přistála rovnou na střeše vily. Objevila se uvnitř s náručí plnou knih, bylinek, jídla a tyčovým mixerem, který jsem nutně potřebovala, protože poslední dva dny jsem nemohla skoro nic jíst. Zanedlouho se můj žaludek díky její pomoci a práškům doktora H. zklidnil, teplota klesla a já se začala cítit dobře.

Už nazítří jsme podnikly dlouhý výlet parkem a vilovou čtvrtí, až do lesa v Nerobergu a k pravoslavnému kostelu, který si tu postavili ruští šlechtici. „Vy jste pravoslavná?“ „Proboha, to ne!“ Málem se křižuju, jako hrdinové ve filmu, když zahlédnou ďábla. Pravoslaví je mi ze všech denominací nejvzdálenější, jaký pak asi musí být bůh, když miluje přítmí? A už vůbec se mi nelíbí představa být zahrnuta do pravoslavného světa. No prosím, tohle dělá ruština. Kupuji pohled a couvám ven do nazlátlého lesa.

Po cestě jsme také narazili na malý Espresso bar, kde jsem si konečně koupila dobrou kávu; malebná čtvrť Jawlensky Strasse mi připomněla Pobaltí, kde jsem také nikdy nebyla. Večer jsme se s B. v posteli koukali na fotbal, a já, unavená a ukolébaná jejím příjemným hlasem, který zápas glosoval s intonacemi profesionálního komentátora, ale s laskavým ohledem na mou naprostou neznalost, jsem se chvílemi propadávala do spánku. Doufala jsem, že vyhrají Rudí ďáblové, protože B. fandila Arsenalu.

 

20.11.

Frankfurt

Vyprovodila jsem B. a vydala se do Frankfurtu. Okouzlil mě. Zdálo se mi že cukrkandlově barokní a krajkově gotická Praha, spokojená ve svém bezčasí, je oproti němu ubohá. Měli bychom se naučit milovat město, ve kterém žijeme, nebo raději odjet jinam? V jednom z antikvariátů jsem našla čínský šálek, který jsem rozbila loni touhle dobou v Budapešti. Je neděle. Slibuju si, že se sem pro něj vrátím.

 

21.11.

Smrt fotografům

Dnes mě fotila Ramuna. Drobná starší žena s účesem Amelie s Monmartru a velkou fotografickou brašnou, odkudsi z Pobaltí. Sjely jsme dolů do prázdné – zavřené – kavárny, naložila mi plnou náruč porcelánových filigránových šálků a nutila mě s nimi stát u okna nekonečně dlouhou dobu. Od okna táhl listopadový chlad. Jako harmonika, říkala, jako harmonika. Už už jsem v duchu slyšela rány a cinkot, ztuhlá jako sfinga. Vím něco o porcelánových šálcích a jejich křehkosti. Ramuna se mě ptala, jestli tančím a chválila mě, jak přirozeně a klidně se pohybuju a tvářím. Ve skutečnosti jsem už po čtyřiceti minutách začala usínat nudou i únavou a přepnula se do úsporného režimu, ve kterém člověk jakoby je, ale ve skutečnosti není. Reagovala jsem přiměřeným citoslovci a tu a tam něčemu přitakala a natočila se do anfasu.  Po další hodině a třetím založeném ilfordu jsem ji začala nesnášet. Sakra, nejsem přece žádná Björk, abych musela dvě hodiny pózovat! nadávala jsem v duchu. Zároveň jsem se styděla za svou netrpělivost.

Při tom se mi vybavilo minulé focení v Praze, také při něm jsem chtěla zabít fotografa, sympatického a navíc zjevně talentovaného mladého muže, který na mě mířil objektivem skoro tři hodiny. Začal návrhem, abych si lehla na rozpraskaný asfalt dvorku. Byl konec října. Odmítla jsem, a tak jsme nakonec fotili jen v bytě. Ten den jsem byla na odběru krve a nějak jsem si nespojila obě činnosti; fyzické slabosti jsem bránila se nepřetržitým tokem slov. Mám dojem, že jsem mu vypověděla svoje názory na všechno: od monochromatické fotografie, boj kanadských indiánů za svobodu a v neposlední řadě moderní operu, o které vůbec nic nevím. Doteď mi není jasné, jak to, že se mu podařilo udělat několik krásných fotografií, na kterých moje smrtelná únava téměř není znát. Když odešel a já ukládala do skříně svůj nový černý klobouk, uvědomila jsem si, jakou spoustu nesmyslů jsem mu napovídala, a polil mě stud.  Slíbila jsem si, že to už nikdy neudělám a nikdy si nevezmu klobouk, ten nesmyslný narcistní výstřelek, monochromatickou obdobu pavího ocasu. Ramuna po dvou hodinách focení spokojeně vydechla a začala skládat stativ. Hrst filmů uložila někam do útrob své vinted brašny. Potom se zarazila, jako by si na něco vzpomněla a zeptala se: „A nemáš náhodou nějaký fajnový klobouček? Mohly bychom udělat ještě pár fotek!“ Nemám, Ramuno.

 

22.11.

Lyrika přírodní a milostná

Jak jste krásné, barvy podzimu. Kdyby tak člověk uměl psát slušnou přírodní lyriku, říkám si, když jdu za šera parkem. Svítí tu vínové bobule, zrzaté klasy a světle zelený strom ginkgo. Stejně by mě zajímalo, jestli je možné zastavit přirozený běh času, odvrátit tu chvíli, kdy se lidé zakuklují, usazují, nacházejí stabilní práci, kupují si byt a nedejbože zakládají rodinu.

Vždycky jsem měla pocit, že by život měl být o něčem víc: že každý by měl vlastnit helmu, kterou nosívali britští kolonialisté do pralesů nebo přinejmenším žít chvíli na ostrově na jihu. Barvy parku ve mně najednou vyvolají ten pocit, který jsem měla do svých sedmi-osmi let, totiž že všechno je možné, všechno.  Chvíli si ho chybně spojuju s otcovou paletou, ale pak si uvědomím, že v té době dělal jen grafiku.

A víme-li, že se nám to nepodaří, je lepší vynaložit energii na to, abychom to přijali, nebo ji nasměrovat k pokusu, byť by zůstal jen pokusem? Dnes cítím melancholii, je to z přepracování. Navíc jsem asi nešťastně zamilovaná. Místo toho, abych pracovala, jsem si ráno prohlížela fotky k článku s titulkem Adam Ondra dnes přelezl El Capitan. Já nikdy nepřelezu El Capitan. Nikdy nepřelezu El Capitan. Jdu parkem a říkám si: Já nikdy nepřelezu El Capitan. Jsem smutná a nešťastě zamilovaná do Yosemit.

Read Full Post »

Sen o šestiruké holčičce 1.11.-12.11.

1.11.

Šiva

První noc ve vile se mi zdál sen o šestiruké holčičce, která lezla po skále tak rychle, že jsem užasle zírala. Zastavila se nad převisem. Vykašli se na lesní roh, a už jenom lez, řekla jsem. Kdovíproč jsem se vzápětí za tu větu zastyděla. Jenže ona lezla tak rychle, tak rychle, že i Adam by žasl, že i šestioký Šiva by oněměl úžasem.

 

3.11.

Muž v červených kalhotách

Dnes měl v kavárně, která je v prvním patře vily čtení spisovatel Dmitrij K., který se stejně jako já narodil v Kyjevě a přibližně ve stejné době a stejném věku odjel pryč. Napsal román a zdá se, že s ním měl velký úspěch. U nás o něm zatím nikdo neví, ale já jsem si s ním shodou okolností před pár dny četla dlouhý rozhovor v ruštině, který mi poslal M. Jaká šťastná náhoda, říkala jsem si. Poslouchám přes hodinu jeho čtení, je to skoro jako němé divadlo, plné mimiky a posunků; německy téměř nerozumím. Je milý, působí trochu nesměle, hodně se směje. Zdá se, že publikum okouzlil. Už doslova usínám únavou, to po té včerejší cestě, dnešním celodenním chození po městě a povinné slavnostní večeři. Na konci si ale vystojím dlouhou frontu, abych ho nesměle – protože tady v naprosto nemístném, našem společném mateřském jazyce – pozdravila.

Na čtení Dmitrij potkal svého kamaráda Maxe, kterého neviděl celý rok. Po cestě do hospody spolu radostně štěbetají, tu a tam přejdou do angličtiny, abych jim rozuměla.  Jdeme ve větší skupině. Jsem šťastná, že mi Wiesbaden přichystal takový dárek na uvítanou, a to jsem si myslela, že tu za celý měsíc s nikým nepromluvím. Chci se ho zeptat na Kyjev, na to, jaké to je psát v cizím jazyce a jestli se mu taky tak stýskalo a byl tak ztracený, když své rodné město vyměnil za Mnichov, Kolín nebo kde to bydlí.  V restauraci se všichni usadíme a čekáme, až nám úslužní číšnici přinesou pití.  „Marie, musím ti položit na úvod velmi intimní otázku,“ přeměří si mě Dmitrij.  „Velmi intimní. Co si myslíš o tom, když muži nosí červené kalhoty?“ Ukáže bradou někam za má záda. Otočím se a vidím staršího pána v červených kalhotách. Váhám, o co mu asi jde; zapaluje si cigaretu, vyčkává na mou odpověď a vyzývavě u toho pohupuje nohou.

„A co by mělo být, červený kalhoty jsou skvělý, ať je nosí muži nebo ženy,“ usměju se na něj sladce. „Fakt?“ „Jasně.“ Dívám se na něj, vypadá najednou jako páv, který právě rozpíná ocas. Zpravidla když se nějaký muž rozhodne, že na mě chce zapůsobit, je konec. Nemůžu za to. Chtěla jsem si s ním popovídat o rodném Kyjevu, o psaní v cizím jazyce, o knížkách, které jsme nečetli a o dnech, které jsme nestrávili na písku u Dněpru, a jestli se mu taky tak stýskalo, atd… k čertu s tím. „Můj otec odjakživa nosil červené kalhoty, a dokonce nosíval růžové, jen si to představ,  r ů ž o v é! Ovšem chápu, že když je někdo konzervativní…“ Ach, Marie, teď jsi to přehnala. Tak moc jsi toho mladíka urazit nechtěla, vždyť co může být horší, než říct sebevědomému mladému muži, že je konzervativní! Takhle uvažuju v duchu a pokračuju dál a doprovázím svá slova rozmáchlým gestem ruky: „Červená, růžová, zelená, modrá, oranžová, čím víc barev, tím lépe, Dimo, tím lépe!“ A vidím: ten mladý židovský zrzek mě právě začal nenávidět.

 

7.11.

Rieker

Ochladilo se. Listopad není nejlepší měsíc. V černém péřovém kabátě a černé čepici se cítím jako nějaká Arabka, zahaleně, bezbarvě a neforemně. Jestli s tím někdo má problém, prostě se s ním nebudu bavit, říkám si. Přistihuju se, že se dívám na vlastní odraz ve výloze a už už si chci ukázat vztyčený prostředník. Pak si to včas uvědomím: sama se sebou si to rozházet nemůžu. Konec konců čeká mě tu měsíc o samotě. Uzavírám mír. Byla jsem hrozný estét, ale před časem jsem rezignovala na barevnou škálu. Červené kalhoty? Ano, když v nich není zima. Extremní podmínky znamenají, že si přerovnáme hodnoty a teplo nadřadíme kráse. Německo je pro to zemí zaslíbenou, tady z povýšení komfortu nad estetiku udělali málem národní sport. Kudy chodím, vidím výlohy s ošklivými a pohodlnými botami Rieker.

 

12.11.

Ogorki kiszone

Je krásné ocitnout se v tak marném městečku, v místě, kam byste se nikdy dobrovolně nevydali. Mám dojem, že tu jsou jen lékárny, kadeřnictví a obchody s obuví. Je tu také pár cukráren s dortíky a staršími dámami. Je to město pro důchodce, vydejte se sem a bude se cítit zas mladí. Je dobré zadat si nějaký nesmyslný úkol, jako třeba nákup filtru do filtrační konvice, a pohybovat se ulicemi s mapou v ruce. Taky mám zvyk v každém cizím městě najít polský krám: hledám ho dlouhou za Bismarkringem, procházím kolem starých vil s balkony, školy, kavárny, kde si nějaký stařík v mlynářce vychutnává kafíčko a koláč a nakonec najdu: jmenuje se Smakosz. Koupím si tam ogórky kiszone, ale hlavně zažiju ten hřejivý pocit, který mám, kdykoli slyším polštinu. A co teprve, když polsky promluvím! Jako bych se ocitla u babičky. Domov lze najít všude na světě: stačí najít polský krám.

Read Full Post »