Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for the ‘Markéta Pilátová’ Category

Jde tady o bublinu. Sama ji můžu doma snadno vytvořit. Stačí, když za sebou zabouchnu dveře pracovny a na hlavu si nasadím sluchátka. To je ale úpně jiná bublina. Má příliš tenké a křehké stěny a každou chvíli narazí na realitu. Realita se jmenuje láska, rodina, práce, pošta, obchod, zahrada, překlady, jízdy na čtení, blbosti, starosti, radosti, nestíhání a stíhání, tempo. Psaní se do toho těžko vecpává. Ta domácí bublina, do které se člověk musí zavřít, aby něco vymyslel je vydřená a často texty táhne spolehlivě ke dnu. Zato tahle nová bublina na psaní, bublina na útěk, bublina na klid je daleko a zároveň nedaleko, v rakouské Kremži. Krems an der Donau. Zvlášt to Donau! Nová pevná bublina, která má zároveň průhledné stěny, ze kterých se můžu dívat do zeleno-hnědých vod téhle divé řeky. Tady se ještě líně nerozvaluje do široka, teprve se začíná rozhlížet, hasí si to z Alp a je celá říčná a proud je dravý, takže se plavci přidržují silných lan lodí.

Já se pevně držím své samoty. A svého příběhu. Snovám ho tady jako pavouk od rána do večera a chci, aby voněl jako kubánská pavoučí orchidej, kořeněnou hutnou vůní, chci aby se hnal jako divý Dunaj tady a chutnal omamně jako víno, které všude kolem na kopcích právě dozrává.

Mám na chvíli šanci se se svými postavami setkat víc než na jednu rychlovku denně. Můžu si obžersky dopřávat třeba deset stran, můžu si měsíc škrábat co chci. Někdy jen tak ležím a hodiny zírám na posteli do blba. Občas o mozek cinkne v tichu nápad. Napíšu ho na kus papíru, nebo ho převaluju sem a tam, promítám si ho na stěny pokoje v bývalé fabrice na koberce předělané na galerie a bubliny pro umělce. Jsem teď na chvíli Šahrazáda a čas je krutý král Šahrijár co za měsíc přikáže katovi, aby tasil meč. Do té doby musím něco vymyslet, odvyprávět ten nejkrásnější příběh, nenudit, zachránit se.

Advertisements

Read Full Post »

Znala jsem v Argentině muže, jmenoval se Antonio a mluvil se svou zesnulou matkou ve snech. Mluvili spolu česky. Jenže až poté, co se Antonio odhodlal, že se česky naučí, ve svých sedmdesáti. Předtím se doma mluvilo pouze španělsky. „Aby se to dětem nepletlo,“ vysvětlovali čeští krajani. Antonio chodil na mé hodiny češtiny, aby mohl své matce vyprávět o tom, že se znova oženil a že mu operovali prostatu. Když chtěl mluvit španělsky, matka do snu nepřišla.

Znala jsem ženu, jmenovala se Susana. Když jí bylo sedmdesát let, onemocněla, jak se v argentinské španělštině říká – „Starým Němcem“ alias Alzheimerovou chorobou. Žila v Argentině čtyřicet let, ale jakmile onemocněla, s nikým již nepromluvila jinak než česky. Její děti a vnuci, narození v Argentině, které nikdy česky neučila, aby neměli ve škole špatné známky ze španělštiny, chodily na mé kurzy češtiny, aby Susaně rozuměli. Umožnili jí tak návrat domů, do vlasti. Do vlasti jejího jazyka.

Tyto příklady jsou vytržené z kontextu života a zasazené do šustotu papíru eseje. Nicméně jsou to příklady toho, že ať člověk žije kdekoli a jakkoli dlouho, svůj jazyk nemůže jen tak lehce odložit, aby se nepletl pod nohy jazyku země, do níž člověk přichází. A ten je často výhodnější, lákavější nebo, jak mi řekla jedna mladá Češka usazená v Brazílii, „v něm jsem to momentálně já“. Mladá nakladatelská redaktorka ovládá a miluje brazilskou portugalštinu natolik, že v ní nejen mluví, ale také píše filozofická pojednání o Vilému Flusserovi. Svou dceru česky neučí, „protože když mluvím česky, jsem víc nervózní, čeština by pro ni byla matoucí,“ tvrdí sebevědomá, kosmopolitně založená intelektuálka. Kdoví, jak to bude dál, příběh jazyka je v podvědomí mnohem naléhavější než cokoli jiného. Roste ve snech, vkrádá se zadními dvířky do stáří, šálí a je usazený v kořenech bytí. Vyživuje ho smyslem, aniž bychom to o něm tušili, protože kdybychom si skutečně přiznali, že jazyk má moc určovat, kde jsme doma, mohli bychom se vyděsit a cítit se jako ve vězení. A taky bychom museli uvěřit na osud, na to, že někdy někdo rozhodl o tom, jakým jazykem budeme mluvit, a tedy do jakého vězení budeme vsazeni.

V Brazílii ve státě Porto Alegre žije komunita Němců. Cítí se být stejně Čechy jako Němci. Jejich předkové se v Brazílii usadili ještě za Rakouska Uherska a dnes k této komunitě český stát vysílá krajanského učitele. Tihle lidé vidí svůj jazyk jako vlast široce rozevřenýma očima, chtějí znova porozumět tomu, co je učili jejich rodiče a prarodiče. Jejich vlastí jsou vzdálené Čechy, kde se mluvilo německy a česky. Je dobré mít takovou vlast. Znova ji nalézt pomocí jazyka. Tihle Němci jsou zároveň hrdými Brazilci. Ve školách, na ulici, na úřadech mluví brazilskou portugalštinou. Doma německy a česky. Jejich vlast je nesmírně velká, klene se nad oceánem, a co na tom, že Evropa je daleko, jejich němčina je z konce devatenáctého století a čeština se drolí jako střídka starého chleba. Jejich vězení jazyka tak mají alespoň prostornější, interkontinentální cely. Ve snech se možná zjevují matky a mluví se svými syny portugalsky i německy, babičky možná česky.

Anglický spisovatel Bruce Chatwin tvrdil, že „domov je tam, kde rozumíme vtipům“. Byl to píšící novodobý nomád a zanechal po sobě kultovní knihy na pomezí cestopisu a existencionálního románu In Patagonia nebo Songlines. Je to zajímavá věta do okamžiku, než se dostanete do situace, kdy nerozumíte vtipům nikde. Ani doma, ani v cizině. Do snů nepřichází žádné matky. Dostáváte se mimo jazyk, nejste už v žádném vězení, pouze plujete chladným vesmírem naprostého neporozumění. Zdánlivě rozumíte všemu, co vám lidé říkají, ale protože kontext jazyka se mění nepostřehnutelně a rychle, přestáváte rozumět vtipům doma. Vtipy jsou totiž ten druh vlasti, který s emigrací nebo dlouhodobým odchodem do ciziny ztrácíme nejdřív.

Text vznikl v rámci česko-německého setkání autorů v Chebu, které se konalo 22.-24. července 2011.

Read Full Post »