Všechno tohle by měl člověk zažít v noci.
Dnešní noc má být taková: Buď bude pršet tak hustě, že pouliční lampy ponoří lesknoucí se koleje a odlesky asfaltu do nezadržitelně roztouženého světla, pro něž už člověk nemá slov. Nebo na nebi nebude jediný mráček, takže by byly vidět hvězdy, nebýt ve městě bez hvězd, pro jehož horizont už člověk nemá slov.
Člověk stojí na zastávce, hledí ulicí, ale společnost mu dělají jen blikající reklamní štíty Herna-Baru a Potravin. Člověk je sám se sebou. Sám s městem, a dokonce, když už člověk (takoví lidé existují mezi autory i mezi ne-autory) nemá z ničeho strach než z osamělosti, ta je tu dobrá, všechno je dobré, všechno je správné.
Všecko je dobrý, když jsi dobrej, napsal před lety jeden spřízněný spisovatel. Všecko je dobrý, když místo je dobrý, chtělo by se dodat, a relativizovat tím zlostný soud nad přítelkyní Prahou.
Stojím na zastávce Ohrada, byl jsem zase ve svém milovaném kině, v Aeru. Už teď dopředu toužím po momentu, kdy si úmyslně nechám ujet tramvaj a budu tu muset stát a čekat a vyhlížet další, protože teď už tramvaje tak často nejezdí, protože teď už je dlouho po setmění, a proto by měl člověk všechno tohle v noci zažít.
Už cestou sem se děje jeden z malých divů tohoto města. Čas totiž potichu stojí. Ne na chvilku, skoro na půl minuty. To máte tak: Tramvaje z města zastavují na „Nákladovém nádraží Žižkov“, nákladovém nádraží, co už je mimo provoz. Pak se zase dají do pohybu, a další zastávkou je – „Nákladové nádraží Žižkov“.
Napadlo mě to už před lety, ještě než jsem se naučil zbožňovat v Aeru tu osamělost a tak mocně milovat žižkovské ulice. Člověk vstoupí do ne-prostoru. Jede z jednoho bodu do téhož bodu. Žádná cesta. Necesta. Tramvaj zadrží čas tím, že jede a stojí, tím, že drncá přes vymleté koleje z téhož odstaveného nádraží na totéž odstavené nádraží.
Když po těchto úvahách člověk vystoupí, zažije ticho, co dlouho hledal. Tu a tam z malých zaplivaných lokálů pronikne smích. Když se poštěstí, řidiči už jsou v posteli, a pokud si zrovna turisti neobrátili mapu vzhůru nohama, má tu člověk klid i od nich. Život tu kvete. Kvete za slabě osvětlenými okny lehce zchátralých domů. Za zažloutlými záclonami je vidět staromódní křišťálové lustry. Z otevřených kuchyňských oken voní česnek, maso, polévka, co se na plotně vaří na druhý den.
Všechny domy ještě nejsou opravené, to je dobře. Lidé na ulici na sobě mají tepláky, naposledy venčí v dešti své exempláře pouličních směsí, něco si mumlají nebo prostě pijou pivo, to je dobré. Nikdo nikomu nevnucuje letáky, co za mizerný peníz zbytečně rozdávají lidem v centru, to je dobře.
Jdu do kina.
Vracím se z kina.
A nic se nezměnilo. Ujede mi tramvaj (schválně) a zajdu do Potravin, co mají otevřeno čtyřiadvacet hodin denně. Špinavými okny pozoruju déšť. Vidím melancholické světlo, upřímné světlo, nádherně měkké, nádherně špinavé světlo, co sem donesli z toho neuvěřitelně dobrého filmu z kina. Cítím, že Praha má i tuhle stránku, že město je přívětivé, když to vlastně s člověkem myslí docela chladně.
Dveře se otevřou a nějaký postarší pán mi přetrhne myšlenky. Mluví sám se sebou, něco křikne na prodavačku, zasměje se nahlas, ukáže na housky, odpočítá drobné a platí. Potom osloví mě. Dívám se mu do očí: modrošedé, nevyhrožují, taky dobře. Vlasy: ne neupravené, ale zplihlé, skoro po ramena, rovněž šedé. Bundu má na několika místech záplatovanou. Mluví se mnou (opilý není), a já odpovídám několika málo souvislými větami, které dokážu bez rozpaků vyslovit po cirka ročním učení češtiny.
Bavíme se tedy teď tady na Žižkově, jak jen to jde, ale jo. Pijeme vodu s příchutí citronu (rovnou dvě), ujede mi několik tramvají, on jí své housky, já přikyvuji, víc než polovině nerozumím, ale to je přece jedno, protože když se loučí, dohodnem se, že obsah našeho hovoru o noci na Žižkově musí zůstat tajemstvím, a tím také zůstane.
Takže teď tady zase stojím a čekám. To všechno člověk může zažít jen v noci, myslím si. Tramvaj přijede přesně, a i když je mi trochu zima, neměl bych nic proti, kdyby se o minutu zpozdila, o dvě, o tři. Nastoupím a vím, že sem zase pojedu. Hned zítra. Světlo, lidé, obchody. Mihotání světel v této části města, která nikdy nechtěla být zlatá, zato vždy byla z asfaltu, mě usmíří se vším. A teď se blíží staré nákladové nádraží, a teď musím přestat psát, protože když čas tiše stojí, je člověk velmi osamělý, pak mu občas dokonce dojdou slova.
