Osamělost

Všechno tohle by měl člověk zažít v noci.

Dnešní noc má být taková: Buď bude pršet tak hustě, že pouliční lampy ponoří lesknoucí se koleje a odlesky asfaltu do nezadržitelně roztouženého světla, pro něž už člověk nemá slov. Nebo na nebi nebude jediný mráček, takže by byly vidět hvězdy, nebýt ve městě bez hvězd, pro jehož horizont už člověk nemá slov.

Člověk stojí na zastávce, hledí ulicí, ale společnost mu dělají jen blikající reklamní štíty Herna-Baru a Potravin. Člověk je sám se sebou. Sám s městem, a dokonce, když už člověk (takoví lidé existují mezi autory i mezi ne-autory) nemá z ničeho strach než z osamělosti, ta je tu dobrá, všechno je dobré, všechno je správné.

Všecko je dobrý, když jsi dobrej, napsal před lety jeden spřízněný spisovatel. Všecko je dobrý, když místo je dobrý, chtělo by se dodat, a relativizovat tím zlostný soud nad přítelkyní Prahou.

Stojím na zastávce Ohrada, byl jsem zase ve svém milovaném kině, v Aeru. Už teď dopředu toužím po momentu, kdy si úmyslně nechám ujet tramvaj a budu tu muset stát a čekat a vyhlížet další, protože teď už tramvaje tak často nejezdí, protože teď už je dlouho po setmění, a proto by měl člověk všechno tohle v noci zažít.

Už cestou sem se děje jeden z malých divů tohoto města. Čas totiž potichu stojí. Ne na chvilku, skoro na půl minuty. To máte tak: Tramvaje z města zastavují na „Nákladovém nádraží Žižkov“, nákladovém nádraží, co už je mimo provoz. Pak se zase dají do pohybu, a další zastávkou je – „Nákladové nádraží Žižkov“.

Napadlo mě to už před lety, ještě než jsem se naučil zbožňovat v Aeru tu osamělost a tak mocně milovat žižkovské ulice. Člověk vstoupí do ne-prostoru. Jede z jednoho bodu do téhož bodu. Žádná cesta. Necesta. Tramvaj zadrží čas tím, že jede a stojí, tím, že drncá přes vymleté koleje z téhož odstaveného nádraží na totéž odstavené nádraží.

Když po těchto úvahách člověk vystoupí, zažije ticho, co dlouho hledal. Tu a tam z malých zaplivaných lokálů pronikne smích. Když se poštěstí, řidiči už jsou v posteli, a pokud si zrovna turisti neobrátili mapu vzhůru nohama, má tu člověk klid i od nich. Život tu kvete. Kvete za slabě osvětlenými okny lehce zchátralých domů. Za zažloutlými záclonami je vidět staromódní křišťálové lustry. Z otevřených kuchyňských oken voní česnek, maso, polévka, co se na plotně vaří na druhý den.

Všechny domy ještě nejsou opravené, to je dobře. Lidé na ulici na sobě mají tepláky, naposledy venčí v dešti své exempláře pouličních směsí, něco si mumlají nebo prostě pijou pivo, to je dobré. Nikdo nikomu nevnucuje letáky, co za mizerný peníz zbytečně rozdávají lidem v centru, to je dobře.

Jdu do kina.
Vracím se z kina.

A nic se nezměnilo. Ujede mi tramvaj (schválně) a zajdu do Potravin, co mají otevřeno čtyřiadvacet hodin denně. Špinavými okny pozoruju déšť. Vidím melancholické světlo, upřímné světlo, nádherně měkké, nádherně špinavé světlo, co sem donesli z toho neuvěřitelně dobrého filmu z kina. Cítím, že Praha má i tuhle stránku, že město je přívětivé, když to vlastně s člověkem myslí docela chladně.

Dveře se otevřou a nějaký postarší pán mi přetrhne myšlenky. Mluví sám se sebou, něco křikne na prodavačku, zasměje se nahlas, ukáže na housky, odpočítá drobné a platí. Potom osloví mě. Dívám se mu do očí: modrošedé, nevyhrožují, taky dobře. Vlasy: ne neupravené, ale zplihlé, skoro po ramena, rovněž šedé. Bundu má na několika místech záplatovanou. Mluví se mnou (opilý není), a já odpovídám několika málo souvislými větami, které dokážu bez rozpaků vyslovit po cirka ročním učení češtiny.

Bavíme se tedy teď tady na Žižkově, jak jen to jde, ale jo. Pijeme vodu s příchutí citronu (rovnou dvě), ujede mi několik tramvají, on jí své housky, já přikyvuji, víc než polovině nerozumím, ale to je přece jedno, protože když se loučí, dohodnem se, že obsah našeho hovoru o noci na Žižkově musí zůstat tajemstvím, a tím také zůstane.

Takže teď tady zase stojím a čekám. To všechno člověk může zažít jen v noci, myslím si. Tramvaj přijede přesně, a i když je mi trochu zima, neměl bych nic proti, kdyby se o minutu zpozdila, o dvě, o tři. Nastoupím a vím, že sem zase pojedu. Hned zítra. Světlo, lidé, obchody. Mihotání světel v této části města, která nikdy nechtěla být zlatá, zato vždy byla z asfaltu, mě usmíří se vším. A teď se blíží staré nákladové nádraží, a teď musím přestat psát, protože když čas tiše stojí, je člověk velmi osamělý, pak mu občas dokonce dojdou slova.

Read Full Post »

Vyznání lásky

Už Tě nemám rád.
Vlastně ani netuším, jestli jsem Tě vůbec kdy rád měl. Nekoukej se na mě tak, vstaň a jdi, jestli to slyšet nechceš. Dokázala jsi ze mě to Mítrád vyhnat. Jo, zuřím. Tak jsi to přece chtěla. Tak se teď na mě tak nekoukej.

Mluvím o Praze. Mluvím s Prahou. Jako kdybychom seděli naproti sobě, v mé oblíbené kavárně na Žižkově jako v ochranné věži, ze které není úniku. Praha to dokázala, že jsem teď vážně vytočený a rozervaný, ano, ranila mě.

Tohle město je zákeřné. Jo, vím, teď mi někdo zakráká do ucha: Ale vždyťs to věděl, že má drápy. No a?

Tohle město člověka přivítá tak mile a přátelsky, od první vteřiny se mu odevzdá, je místem pro všechnu nastřádanou touhu, pro všechna očekávání, přání, sny. Ovšem pak, teprve když se jí člověk přiblíží víc, než je pro obě strany zdrávo, pak ukáže chladná záda. Pak začne urážet. Hraje si s tím druhým, pokořuje ho. Po blízkosti ani památky.

Začal jsem kvůli ní znovu kouřit. Nemohl jsem kvůli ní spát. Plakal jsem kvůli ní. A tak dále a tak dále.

Dneska jsem kvůli Tobě měl opravdový nervový záchvat.

Vlastně jenom nefungoval otvírák na konzervy, když jsem si chtěl nasypat do hrnce laciné ravioly a ohřát si je na plotýnce. Zkusil jsem to třikrát, čtyřikrát, pak mi ujely nervy, mrštil jsem otvírákem do dřezu, popadl z příborníku celkem tupý kuchyňský nůž a konzervu jsem s pomocí hrubého násilí otevřel, a co, byl jsem na to hrdý.

Ravioly byly pochopitelně fádní a nestály za tu námahu, pochopitelně jsem seděl u otevřeného okna a pochopitelně se stalo, co se stalo: Ryk města, co člověku projede až do morku kostí, se dral ke mně dovnitř. Zůstaň v klidu, říkal jsem si, a přešel jsem k oknu. Vyhlédl jsem ven a díval se na stánky na tržišti, jejichž idyla se někdy v posledních letech rozplynula, jak už se stává. Viděl jsem pár žebráků, hlavu svěšenou, na rukou. V dálce jsem viděl muže, který už celé týdny nosí očividně neuvěřitelně teplý pštrosí kostým a musí do světa vykřikovat reklamu na thajské masáže. Viděl jsem neutuchající proudy krátkodobých návštěvníků, pro které se Praha urputně naparuje a trochu nevinně i nejapně vrtí zadkem, krátké hadříky, spousta šminků, blablabla. A tito krátkodobí hosté to vítají a platí a platí a platí za ta cirkusová čísla, za celé to blablabla.

Pak se začaly chechtat čarodějnice na tržišti a turisti to chechtání napodobovali a někdo imitoval turisty při imitování smíchu čarodějnic, a pak mi ujely nervy, zařval jsem něco jako „ty čůzo pitomá!“ (a myslel tím město), a přibouchl jsem okno až moc rázně. Ztratil jsem kontrolu. A má být? Upřímně řečeno, tímhle způsobem už jsem jedno okno v mém prvním studentském pokojíku v Lipsku rozbil, takže teď to bylo veliké štěstí, že zůstalo neporušené.

Postavil jsem do okna reprobedny a pustil jsem tu nejdrsnější a nejhlučnější hudbu jedné německé kapely, která je úspěšná i v Česku, a volume jsem vytočil na max. Pak jsem si sedl na židli k posledním raviolám a naslouchal jsem svým myšlenkám, zatímco puls se mi jen pomalu uklidňoval.

Když jsem několik hodin předtím coural městem, viděl jsem znovu všechny protagonisty mého prvního týdne: Starou matičku bez drápků, zato s květinami v novinovém papíře. Umývače oken, který dnes hleděl tak škaredě, jako by věděl, že jsem o něm psal. Viděl jsem nespočet ztýraných tváří těch, co v těchto dnech opravovali tramvajové koleje, co v spalujícím žáru trpěli, jen aby to překréésnéé město bylo ještě kréésnější.

Myslel jsem na včerejší večer: jedna moje dobrá kamarádka a já jsme popíjeli zatím nejdražší víno v mém dosavadním životě (české víno) a povídali si o Praze, o tom, že se to všechno vlastně nedá vydržet, že člověk nedovede říct, proč to tak je, o tom, že si ale vlastně přece jen nemáme nač stěžovat, když jsme půl hodiny pozorovali jen chudáky tohoto města, když si jen pomyslíme, kolik lidí v té zpropadené Praze vláčí každý den své tělo i svou duši více než deset hodin, aby na ně pak nevyzbylo ani místo v metru, jež je rozveze do jejich malých předražených bytů v periferních čtvrtích.

Teď prosím úplně upřímně: Co to jako má být? Tohle město je příliš hlučné, příliš špinavé, příliš drahé. Tohle město není pupek světa. Tohle město se o to ani nesnaží. Tohle město je unavené a ochromené, a když se někdy opije, hned mu tak přeskočí, že se z toho samo pozvrací do Vltavy. A dneska, dneska odpoledne, jsem na ně zatraceně namíchnutý.

Praho, chtěl bych ti něco říct: neznáme se ještě dlouho. Nejsme svoji. Nesdílíme toho moc, i když nějaký čas jsem si to myslel. Já tě předčím, a ty můžeš ještě tolikrát tvrdit opak, bude to pravda.

Zůstaň sedět. Těď nikam nepůjdeš. Budeš mě poslouchat až do konce.

Drž klapačku a sedni si!

Než jsem se s tebou sešel v téhle kavárně na Žižkově, byl jsem na televizním vysílači. Viděl jsem staré muže s jejich starými psy. Viděl jsem děti, jak se dívaly za letadly na nebi, a ano, přiznávám, to nebe bylo jedinečné, a nejen to. Na pravdu není nikdy pozdě, a proto Ti ji teď řeknu.

Dej mi ruku.

Chceš vědět, čím jsi mě tak zatraceně rozzuřila? Protože jsi mi tak blízká. Moc blízká.

Mám tě tak rád.

Ne, mám Tě nejenom rád. Ano, vidím to, nemáš už na mě čas, máš něco jiného na práci, ty máš pořád něco. Vždyť můžeš hned jít, vidím, že už chceš jít.

Ale nejdřív Ti teď řeknu, čím pro mě jsi:

Read Full Post »

Oči

Na Karlově náměstí stála drobná, skloněná paní. Viděl jsem ji už několikrát. Měla před sebou kbelík a prodávala květiny. Každá byla samostatně zabalená do kusu novin a přelepená, všechno to musí bý strašná práce, která se s výdělkem nedá poměřovat.

Ještě nikdy jsem u ní nic nekoupil. Viděl jsem jen její oči.

Přitom ani nedokážu říct, jakou vlastně mají barvu, jestli jsou velké nebo malé, ale v jejich pohledu něco je. Jako v tolika pohledech tohoto města. Třeba je to jenom moje chyba, třeba to všechno jenom chci takhle vidět: dívám se lidem přímo do očí a málokdy odvrátím pohled; dělám to navzdory rozšířeným předsudkům nejen u mladých žen, ale i u starších dam a mužů.

Jednou mi za to ještě někdo dá pořádně přes hubu, říkám si občas, protože ne každý to má rád, když druhý pátrá v jeho očích.

S touto drobnou, skloněnou dámou to každopádně začalo, před pár dny. Od té doby vídám každý den aspoň jednoho obyvatele tohoto města, v jehož pohledu něco takového je.

Pokusil bych se to popsat, ale ono to nefunguje. Už delší dobu přemýšlím nad dvěma stavy: pokora a pokořenost. Či snad lépe: přemýšlím nad stavem, který oba tyto stavy spojuje. Něco takového totiž existuje. Pozná se to ponejprv na očích, vůbec to nemusí být v obličeji, vůbec ne podle držení těla, podle oblečení už teprve ne. Znovu a znovu žasnu, že Praha je městem, kde se dá objevit v pohledu lidí ta neúnosná kombinace obou těchto stavů: Jsem pokorný. Jsem pokořen.

Proč je to tak? Odpověď neznám.

Viděl jsem už postaršího muže, který vypadal jako postřelená laň, jako by byl na útěku a vůbec nevěděl kam a před čím; šel mi v ústrety, přecházel silnici po přechodu. Přitom divoce rozhazoval rukama před zastavujícími auty, jako by si tím mohl zajistit, že se zničehonic přece jen nerozjedou. Viděl jsem už číšníka, jehož smutné oči jsou pokaždé jinde, ani u něj v bytě někde v Praze, ani u jeho přítelkyně či přítele, jsou úplně pryč, tak daleko, kam ani moje myšlenky nesahají. Viděl jsem už dívku, v jejíchž očích se zračily hluboké rány mladého života, ať to tak chtěla, nebo ne.

Všechny tyhle lidi znám většinou jen zběžně, ale takovou hloubku vteřinových setkání, těchto momentů, kdy člověk uprchnuvšímu či prchajícímu pohlédne do duše, to jsem nikdy předtím nezažil, ani v Americe, ani v Lipsku, ani jinde.

Co jen to s tímhle městem a jeho lidmi je, myslím si už skoro čtyřiadvacet hodin, co jsem mimo Prahu. Odjel jsem na venkov, i proto, abych psal o pražských očích a jejich pohledech. Jel jsem na venkov, protože potřebuji klid. Jel jsem na venkov a dneska odpoledne jsem prospal v kuse tři hodiny, což u mě není zvykem, jako by všechno, co ve mně Praha zatím nastřádala, muselo dojít klidu, a to ani ne po dvou týdnech. Co jen to s tímhle městem a jeho lidmi je, říkám si, a jak to, říkám si ještě, že někdy je to jediný pohled, čím se člověk zabývá po zbytek dne i noci, ne, s čím se člověk musí vysloveně porvat?

Když jsem minul ženu s květinami a nic si nekoupil, byl jsem vlastně na cestě na Václavské náměstí; nemůžu se mu vyhnout, pokud ke svému bytu nechci jít přes nesnesitelně rámusící staveniště na Národní. Před jedním obchodem jsem spatřil umývače oken.

Opět starší pán. Opět pohled, který se nezapomíná.

Zapínám si šněrování na tašce a dělám, jako bych byl do něčeho zabraný; beru do ruky svůj český mobil, loknu si vody, jen abych tohoto muže nespustil z očí.

Vykonával svou práci se směsí rutiny a lhostejnosti. Možná už ani nebyl smutný. Dělal, co bylo třeba. A jak jsem tam tak stál a přemýšlel o jeho očích, napadlo mě, že znám ještě někoho, kdo taky myl okna v Praze. Neznám ho osobně. Jmenuje se Tomáš a vystupuje v jedné knize. Je to vlastně lékař, ale nakonec bez protestů myje okna v tomto tehdy ještě mnohem nemilosrdnějším městě.

Dřív, než mě mohl umývač oken zaznamenat, vydal jsem se dál směrem ke každodennímu karnevalu na Václavském náměstí. Myslel jsem na umývače oken Tomáše, a najednou mě napadlo, proč se tu snoubí pokora s pokořováním, proč se jejich stopy ukazují v tolika pohledech, proč to jde vidět, ale ne popsat.

Ovšem když začala být ta myšlenka konkrétnější, zase jsem ji ztratil, sklopil jsem pohled a šel domů.

Myslel jsem na květinu v novinovém papíru a komu jsem ji mohl jen tak darovat.

Read Full Post »

Podzemí

Jednou už se pak člověk rozhodnout musí.

Samozřejmě, dají se udržovat i dvě lásky najednou, člověk musí být šikovný, nesmí se prozradit, musí dávat pozor a nesmí mít špatné svědomí. Ale jednou se rozhodnout musí, tak už to v lásce chodí. Chlapče, slyším říkat svou matku, poslouchej své srdce, ale dělej něco, hochu. Dlouhodobě, slyším říkat svého dobrého českého kamaráda, není tohle paralelní žití dvou věcí vůbec nic. Přiber si k nim ještě něco třetího! Takoví jsou, kamarádi z Čech a jejich názory na vztahy.

Ale dost, nechme toho marného rozvažování, já jsem se totiž ve skutečnosti už dávno rozhodl, i když mi to připadalo strašně těžké: Jakkoli jsou obě atraktivní a přitažlivé a nestálé, ať jsou i jakkoli dobré a rychlé a úchvatné, rozhodl jsem se pro variantu temnější, pro tu špinavější, vyžilejší, ztracenou milenku:

Miluji pražské metro.

Tramvajím jsem dal definitivně vale. Buď podzemka, anebo rovnou pěšky. Zní to možná krutě, ale jsem důsledný. Je mi relativně jedno, jestli je to A, B nebo C. Znám konečné i přestupní.

Čekání principielně vůbec nemám rád, ale čekat na prahu noci na poslední metro a přitom se dívat po lidech, kteří se ze strašně krásného, strašně náročného, strašně strašného večera vylupují do občas i léčivé hluchoty prvních hodin nového dne, to je mnohem cennější než kavárna s padesáti originálními individualisty.

Třeba je to tím, že všechno vidíme v neuměle umělém světle neonových zářivek, že naši mysl netlačí ani mračna, ani slunce směrem, kam vlastně nechce.

Třeba je to tím, že podzemí prostě zůstane podzemím: nepatříme tam, o nic jsme tu nepřišli, rýpeme se ve věcech, které bychom měli občas nechat na pokoji.

Třeba prostě jen tolik miluji ty, kdo tam sedí a na nic nečekají, ani na příští a ani na přespříští metro, ani na poslední a ani na první:

Předevčírem jsem viděl jednu dívku. Jenom tam stála a sotva se pohnula, plakala. Stála tam, ani nemrkla, ale plakala.

Včera jsem viděl jednoho mladíka, jak pozdě večer na Karlově náměstí pomalu drobil krajíc chleba a přitom zíral na zem. Možná byl na drogách, možná byl zoufalý, možná chtěl tím drobením chleba jen rozmělnit strnulost vlastního života, aby nahoře nad podzemím začal znovu, kdo ví.

V Praze v metru už jsem potkal tolik dojemných postav.

Dojemných různým způsobem, jako by tyto prostory pod zemí byly místem, kde se někdy nedají ukrýt vlastní slabiny; vědomě či nevědomě.

Jednoho starce jsem před časem objevil v jedné stanici metra daleko od centra, na okraji města, a když jsem se dneska podíval znovu, seděl tam pořád ještě nebo zase znovu. Budu o tom muset napsat povídku, kvůli tomu tu konečně taky jsem; začátek tu zveřejním – hned v pondělí, jestli bude dobrý víkend.

Vím, stejně dobře jsem teď mohl napsat taky chválu tramvajím. Může to být stejně krásné, šinout se v 5, 9, 22, 26 krajinou, kterou člověk nezná ani z doslechu.

Ale jednou se člověk rozhodnout musí.
V mém případě padlo toto rozhodnutí na A, B, C.

 

Read Full Post »

Hřbitov

Chtěl jsem vlastně povídat o jiné věci. O bazénech a metrech. Ale někdy se derou do popředí záležitosti podstatnější. Někdy to nejde jinak.

Včera jsem se náhodou potkal se skupinou studentů z výměnného pobytu v Montrealu, kteří spolu strávili rok v Québeku a tady v Praze uspořádali velké shledání. Jedna česká kamarádka mě požádala, jestli bych jim dnes ráno neukázal Kafkův hrob. Dobře, Kafkův hrob. Viděl jsem ho několikrát, popisoval jsem ho několikrát. Znám. Dojdeme tam, pomyslel jsem si, a půjdeme nazpět, hotovo.

Nic zvláštního.

Tak jsme šli na Židovský hřbitov, našli jsme Kafkův hrob (jako vždy tam byla spousta návštěvníků, co postávali kolem hrobu), za několik minut se skupina zase vydala na cestu k východu, zatímco já šel o něco pomaleji, protože si rád čítávám jména na náhrobcích; i kdyby jen proto, aby byla čtena.

Zatímco ostatní zamířili k východu, padl mi pohled – a ani to nebylo poprvé – na náhrobní kameny se jmény těch, kdo svůj život zanechali v koncentračních táborech.

A vtom, jako znenadání, jako bych byl zasažen bleskem, musel jsem zůstat stát. Stál jsem tam a nemohl jsem to prostě pochopit. Stál jsem tam a v tu chvíli mi došlo něco, na co jsem musel počkat do sedmadvaceti let.

Došlo mi něco, o čem nemůžu mluvit s nikým jiným než sám se sebou.

Víc se pro dnešek nedá říct.

Read Full Post »

Prolog

Kundera má pěkný život.

Bydlí ve zverimexu na lipském hlavním nádraží. Mimořádně nadaný papoušek žako, starý bezmála třicet let. On a já – jsme přátelé. Už jsme toho spolu zažili! Dvě hodiny před odjezdem do Prahy mám chuť vyrazit si s ním ještě na procházku. Tak si Kunderu prostě půjčím.

Na vysvětlenou pro české čtenáře: Ani v Německu není běžné dávat papouškům jméno Kundera. A ani v Německu není vlastně možné si mimořádně nadaného papouška půjčit. Jenže zaprvé má prodavačka ve zverimexu dobré srdce, zadruhé si kdysi chtěla vzít mého bratra a zatřetí jsem milý malý muž se seriózním účesem, od kterého by si člověk koupil třeba i vysavač. Takže po chvilce prošení a vyřízení pozdravu od bratra si můžu Kunderu půjčit na poslední lipskou procházku lesem. Na pozdrav mě šimrá po obočí, ustavičně pokyvuje hlavou a sedá mi na rameno, krákorá mi do ucha a raduje se na čerstvém letním povětří, co mu čechrá šedá peříčka.

Jdeme do lesa, dělíme se o moje sluchátka a posloucháme německý rock TON STEINE SCHERBEN. Zpíváme si nahlas, po zbytek času mlčíme. Praví muži toho moc nenamluví. Myslím na následující týdny. Myslím na to, že v Praze napíšu aspoň 2000 stran. Myslím na to, že Praha zní dokonce ještě líp než Prag. Že bych mnohem radši mluvil ještě víc česky, že si nutně chci zajít s Járou Cimrmanem na kafe a že chci hledat Otu Pavla na Berounce. Myslím na to, že potřebuju fitness a bazén. Myslím na to, že kdysi jsem v jedné rozhlasové hře tvrdil, že Bohumil Hrabal tvrdil, že Praha je konečná stanice pro všechny milence. Myslím na to, že poslední dvě noci jsem rozrušením ani nespal, i když Prahu přece znám, a že to přece jen o čemsi vypovídá, když je člověk i po letech v takovém rozčilení, že mu to nedá spát. Myslím na to, že jeden můj známý umí nazpaměť větu „Chtěl bych patnáct kilo smirkového papíru“ v padesáti jazycích a že já bych ji rád uměl česky, až budu po měsíci zase odjíždět z Prahy.

Myslím si všechno to, co si tak člověk myslívá s touhou po Praze, již cítí v kostech, když vtom se mi Kundera přiblíží těsně k uchu a žalostným tónem začne žadonit: Nemohl by, nešlo by třeba, vzhledem k dovolené, jako vůbec, člověk a zvíře v proměnách času, a jestli bych, kdyby ne, čistě náhodou, případně, tak tedy, prostě: Co? řeknu já. Vem mě s sebou do Prahy, na to on. Skloní hlavu stranou. Skloním hlavu stranou i já. Krátce přemýšlím. To ne, řeknu konečně, to ne. To prostě nejde. Nedá se nic dělat. Mlčí. I já bych rád, řeknu. Fňuká. Kundero, řeknu vážným hlasem a zahledím se mu mezi oči a zobák. Poslouchej, za hodinu jede vlak, a papoušky žako přece nejde a) jen tak vytrhnout z prostředí, na které jsou zvyklí, a b) jen tak vzít do České republiky na stipendium Pražského literárního domu autorů německého jazyka. Kundera sem, Kundera tam. Nic nepomáhá: Ten starý brach je uražený, odvrátí se a zesílí hudbu. Poslouchá Rio Reisera, potichu si pobrukuje a dělá, jako bych tu vůbec nebyl.

Když se potom uraženě vracíme na nádraží, napadne mě, že v nákupním ráji na Floře je také jeden zverimex, kde jsem před pár lety sice neobjevil žádného papouška žako, zato malou opičku, kterou si člověk mohl za třicet tisíc korun hned a napořád odnést domů. Kdybych vyslovil nahlas, na co právě myslím, Kundera by mi vykloval oči. Příští týden, pomyslím si, tu opičku navštívím. A pak tu o ní napíšu, jaké to bylo.

Teď tedy znovu stojíme před zverimexem v Lipsku, pár metrů od kolejiště. Teď tu tedy čekám se svým šedým opeřencem Kunderou na rameni, v uších TON STEINE SCHERBEN, v kapse jízdenku a přemýšlím. Vezmu ho přece jen s sebou. Nenechám ho tu radši. Je to stará písnička: přijít nebo odejít, jet nebo zůstat, nechat nebo vzít. Moment, ve kterém si člověk s papouškem na rameni připustí, že život by se mohl zásadně změnit. Vlak pojede brzy.

Musím se rozhodnout.

Když vezmu papoucha s sebou, napadne mě, nepustí mě přes hranice. To pak budu od zítřka psát z Bad Schandau. Když tu papouška nechám, budu zítra poprvé psát z „Hrabal City“. Sice bez Kundery, ale s patnácti kily smirkového papíru a s městem za zády, co zní ještě líp, když se mu říká Praha.

Read Full Post »