Když stojíte na přechodu před Národním divadlem a tramvaj vjíždí na most Legií, můžete cítit, jak se vám pod nohama otřásá chodník – hlubokým, niterným odrazem. A přitom vás napadne: Bože, jak po té dlažbě mohly projíždět tanky, pokud cítíte takový ozvuk jen od tramvaje?…
Nedá se nic dělat, když se procházím Prahou (nebo sedím v kavárně, nebo krmím vltavské labutě, nebo večer prostě zvednu hlavu od psacího stolu, abych se na chvíli pokochala pohledem na domy na druhém břehu řeky, které se mění v černý samet posetý zlatými světýlky…), zjišťuji, že nevědomě vnímám, stejně jako při řešení příkladu z matematiky, očím skrytý „jiný časový plán“ – Prahu období sovětské okupace: přivezla jsem si ji sem „s sebou“ jako v kufru s dvojitým dnem. Proč, to je pochopitelné: protože dětství, protože rodiče s bledými tvářemi u rádia v srpnu 1968 a stovky zvlněných ozvuků v tehdejší ukrajinské kultuře, a pak Hrabal, Kundera, Škvorecký, Havel – Praha–kráska, Praha–oběť, princezna uvězněná v dračí sluji, obraz silný a nezapomenutelný, který se do paměti vpečetí navždy, takže se na každém kroku chvějete: jak se to mohlo stát, jak to vypadalo – tady, na těchto ulicích?
Nemožné, neskutečné. To se vzpírá jakékoli představě. A nemám proč se smát (zarážím se) americkému turistovi, který se zastavil na chodníku na Újezdě před pomníkem obětem komunismu a vážně vysvětluje kamarádovi: „This is the monument to the victims of the Nazis…“, mladík identifikoval jedinou jeho oku známou estetiku tragédie 20. století. A že by v tomto městě mohly existovat oběti ještě nějakého jiného režimu než nacistického, to je nemyslitelné, to nepobere. Jako ze všech předchozích historických lapálií vyšla princezna nedotčena: žádné stopy dračích drápů. Očarovaná? Ale čím a jak? Co ji ochránilo?
Šťastná náhoda mne jednoho slunečného dne (takový den by byl hřích prosedět u počítače!) potkala na Hradčanech, nedaleko staré rozsochaté lípy, která se zahalena miniblesky turistů podobá Gulliverovi v bouřce Liliputů. Město dole se táhne až k obzoru, takže toužíte stát se ptákem a navždy se nad ním vznášet. Souvislá, hustá kamenná krajka, překrásná v každém bodě svého přediva. A najednou mi dochází, že komunismus tady mohl vyhrát jen pod jednou jedinou podmínkou – pokud by z města udělal hromadu trosek. Tváří v tvář, obklopeni touto živou kamennou pamětí, ze všech stran, kam jen oko dohlédne, neměli ani okupanti ve vojenských uniformách, ani jejich tupí následovníci v nepadnoucích oblecích žádnou šanci cítit se zde právoplatnými pány: samotné kamenné zdi sloužily jako nejpřesvědčivější „kontrarevoluční propaganda“. (Kdo kromě šílence se odváží v takové krajině prohlásit, že veškerá předchozí historie lidstva prý byla pouhým úvodem k diktatuře proletariátu? A kdo uvěří takové pošetilosti?…)
Jednoho dne se jistě objeví solidní práce, které vysledují přímou souvislost mezi odporem k totalitě ve všech jejích formách a integritou historické krajiny (není divu, že Stalin i Ceauşescu, Mao i Kim Ir-sen proti ní bojovali ze všech sil!). Moc ráda bych si o tom přečetla.
A zatím budu „číst“ Prahu – náměstí za náměstím, ulici za ulicí, dvorek za dvorkem…
Oksana Zabuzhko
Z ukrajinštiny přeložila Rita Kindlerová
Blog stipendistů literárního domu 