„Nechci se chlubit cizím peřím,“ usmál se anděl Matyáš, když oslovil přítomné anděly strážné, kteří se slétli v ten večer do sakristie jednoho barokního kostelíku v Praze. „Vždyť v tomhle příběhu jsem byl jen pozorovatel a vše vyřešil jediný dopis.“
A andělé, kteří si nalili mešního vína a pohodlně se usadili na ošoupané kostelní lavici, se zaposlouchali do příběhu, který ještě neznali.
Tehdy byl zrovna ten správný čas napsat dopis Ježíškovi. Pětiletý špunt Adam s vyplazeným jazykem se do toho pustil s velkou kuráží. Maloval písmenka na sněhobílý papír a šlo mu to od ruky. Vždyť právě kvůli tomu se naučil psát o celý rok dřív, než nastoupí do školy. Zkrátka se nemohl dočkat. Dokonce si kvůli tomu nasadil i brejličky s modrými obroučkami, které mu předepsala paní doktorka Opatrná, a v nichž se tak špatně hraje na rytíře, protože překážejí při nasazení hledí přilby.
„Mylí Ješížku, moc tje prosým pot strometšek o mašinku s vagónkama a apadžskou tšelenku a rytířksej medž Xkalibr to je ten nejlepdžejší medž krále Artura co je slavnej a v kníšce a tu kníšku taky moc a moc potřebuju. Taki tje prosým o hradžku pro našy kočku Mycku. Djekuju. Adam.“
Dopis vložil Adam do obálky, oblízl ji, zalepil a nadepsal adresu „Ješížkovy, Nebe“.
S maminkou Věrou pak otevřeli vnitřní okenice okna do zahrady a Adam opřel bělostný dopis o tabulku vnější okenice. Maminka okno zavřela, otočila kličkou a prohlásila: „A teď stačí čekat, Adame, až si Ježíšek pro dopis přijde.“
Ale to neměla říkat. Právě, že Adam neuměl čekat na nic, ani na školu a na učení čtení a psaní, natož na Ježíška. Byl příšerně netrpělivý. A tak každou hodinu kontroloval dopis, jestli už si ho Ježíšek vyzvedl. Stále tam však ta obálka tiše stála a čekala.
Žádné překvapení, že i když už měli tatínek Ladislav a maminka Věra půlnoc, Adámek se převaloval jako na vlnách a ze spánku ho netahal měsíc, jak činí lidem náměsíčným, ale vidina bělostné postavy, která se snesla ve tmě, prošla sklem okenice a vzala si jeho s čistou dušičkou napsaný dopis, byť s chybami a jednou ohavnou kaňkou.
Vtom nespavec zpozorněl, tichou nocí se rozlehl šramot. To se ví, byl jen takový nanicovatý. Tatínek, který měl tvrdé spaní, ho nezaslechl. A i maminku víc zaměstnávaly její nádherné létací sny. Kočka Míca zase nebyla vůbec hlídací a s tlapkami vytrčenými spala na zádech, jako by se nechumelilo.
Diamant, který řezal sklo, začal zase pracovat. Vůbec ne bělostná postava Ježíška, nebo jeho andělského posla, ale muž v tmavém kabátu a s kuklou jednal jako profesionál. Za chvíli vytlačil tabulku, prostrčil ruku a kličkou otevřel okno. Svojí malinkatou baterkou velikosti tužky si posvítil. Úzký kužel světla přejel přes bílou obálku a zastavil se. Ruka v černé rukavici ji popadla a oči zpod kukly zíraly na kostrbaté písmo: „Ješížkovy, Nebe“. A jako by protřelého lupiče někdo přísně pozoroval, ruka se mu trochu zachvěla.
V tu chvíli se rozlehl pokojem hlásek: „Ježíšku, konečně!“
Tmavá postava rozčísla loktem sklo a za tříštivého zvuku zmizela skokem do zahrady.
Adam v květovaném pyžamku se rozběhl za adresátem svého dopisu, ale to už ve dveřích stáli tatínek a maminka.
„Co… co… co se děje,“ mžourali a zírali na rozšklebené okno, kterým dovnitř fučel mrazivý vítr. Maminka v noční košili vypadala jako anděl a tatínek v pyžamu naopak jako trestanec. Ale nejpodivnější byl malý Adam, který jak probuzený náměsíčník stál na židli u okna a rukou ukazoval ke hvězdám: „Mamí, tatí. Ježíšek si vzal můj dopis…!“
Rodiče nesdíleli jeho nadšení. Zahnali malého Adama do hajan a pak dlouho telefonovali. To už však Adam spal jako kotě, vždyť se dočkal, nemusel být už napnutý jak kšandy. Spal líbezným spánkem a zdál se mu sen, jak si adresát jeho dopisu bere brýle se stříbrnými obroučkami, nahlas předčítá andělům a usmívá se…
Nadporučík Sokol a strážmistr Vomáčka se však neusmívali ani trošku. Ten týden už měli třetí případ, kdy drzý lupič vnikl do bytu a nebýt vyrušen, měli Adam s rodiči a kočkou Mícou slzavé Vánoce.
„Říkáme mu Vánoční démon,“ vysvětloval nadporučík Sokol. „Nerozpakuje se vlézt do domu, kde všichni spí, a ukradne, na co přijde. Má nervy ze železa. A nebýt vašeho nespavce…!“
„Nechal nějaké stopy?“ zeptal se tatínek Ladislav.
Vědomí, že někdo vnikne do domu, kde poklidně spí rodina, ho šokovalo. Jestli po tomhle zážitku bude zase klidně spát, pochyboval. Teď už usne teprve, až policie Vánočního démona strčí za mříže.
„Hm, hm…,“ zabručel strážmistr Vomáčka, „bohužel nic, používá rukavice, takže žádné otisky, měl kuklu, a tak nemáme ani vlasy nebo vousy pro DNA expertizu. Nic.“
„Nic,“ zopakoval nadporučík Sokol a pokrčil rameny. „Ale malý ho přece viděl, ne?“
„Pssssssst,“ zaprosila maminka, „Adámek viděl Ježíška.“
„Ježíška?“ podivili se. „Ale ten přece chodí až na Štědrý den.“
„Teď si přišel pro dopis,“ vysvětlila maminka. „Zrovna jsme dali za okno Adámkův dopis. Přál si mašinku s vagónky a apačskou čelenku, rytířský meč krále Artuše a knížku o něm. Taky hračku pro naši kočku.“
„Vážně? A kde je ten dopis?“ zeptali se policisté.
Něco tu nehrálo. Maminka s tatínkem se tvářili rozpačitě. Dopis totiž zmizel. Nebyl v bytě, ani pod okny na zahradě, vypařil se. Ale přece Vánoční démon nekrade vánoční dopisy? Zvlášť když v ostatních případech loupil tam, kde žádné děti nebyly a za okny nečekal na Ježíška ani jediný dopis! Proč zrovna dopis malého Adama zmizel?
Uplynulo čtrnáct dní, Vánoce se kvapem blížily a policisté Sokol a Vomáčka už se zabývali celkem jedenácti vloupačkami. Pořád však žádná kloudná stopa. Ten Vánoční démon zkrátka podruhé neudělal chybu. Nikdo ho nepřekvapil. A tak jediný popis pachatele mohl dát malý Adam. Ale co je to za popis, když vám někdo popíše Ježíška, akorát, že si vzal tmavé oblečení a nezářil, ale svítil si baterkou velikosti dortové svíčky.
Nadporučík Sokol a strážmistr Vomáčka si zrovna na služebně povídali, že to budou pěkně vypečené svátky, když jim Vánoční démon stále uniká. K ďasu, nečeká je nic dobrého. Kdoví, jestli nedostanou za trest, že nemají pachatele, službu i na Štědrý den, třásli se, když vtom na služebně zazvonil telefon. Volal pan farář Sloup z kostela Všech svatých a prosil je, aby ihned přijeli, že jim něco ukáže.
Pan farář policisty překvapil. Nechal pořídit do kostela skryté kamery. A ty snímaly všechno kolem vzácného obrazu svatého Tadeáše. Inu, vždyť ten obraz má cenu jako dva mercedesy a už dávno ho chtěla převzít Národní galerie, aby ho schovala před zloději do trezoru a kostelu nabízela kopii. Jenže potíž byla v tom, že kopii žádný malíř nedokázal namalovat. Povídalo se, že je ten obraz zakletý. I sebelepší malíř namaloval podle něj takovou hrůzu, že by ji nemohli vystavit ani na veřejných záchodcích. A tak slavný a drahocenný obraz visel dál v kostele a pan farář Sloup byl na něj náležitě hrdý. A hlídaly ho kamery, ty svěcenou vodou pokřtěné farářovy oči.
Teď zívajícím policistům pustil pan farář kousíček filmu. „Dívejte se pozorně,“ upozornil je. Dívali. Ale nic zvláštního neviděli. Jistý muž si zkrátka prohlížel slavný obraz. Asi se mu líbil. Vtom do nich pan farář strčil. Muži totiž z kapsy vypadla baterčička. Taková malá, velikosti tužky.
„Myslel jsem, že by vás to zajímalo,“ usmál se farář.
„Páni,“ vydechli oba policisté.“ ale obraz se neztratil, na tohle ho nenachytáme.“
Od té chvíle se však na muže, jehož totožnost zjistili, pověsili.
Byl to sklenář Klement. Měl pět dětí, na všechny platil alimenty. Trestaný nikdy nebyl.
A pánové Sokol a Vomáčka si na něj došlápli. Udělali domovní prohlídku, a i když se sebevědomý Klement smál, že nic nenajdou, našli. Z kapsy černého kabátu, vytáhl nadporučík Sokol zmuchlanou, ale stále bílou obálku: „Ješížkovi, Nebe.“
Klement zbledl. Přiznal se. V tom zmatku dopis Ježíškovi strčil do kapsy a pak na něj zapomněl. Celou tu dobu ho měl v kapse.
Pánové Sokol a Vomáčka zářili, Vánoční démon skončil s řetízky a oni budou mít volno na Štědrý den.
Ale nejšťastnější Štědrý den měl Adam. Našel pod stromečkem mašinku s vagónky, apačskou čelenku, rytířský meč a knížku o králi Artušovi. Ale vše dvakrát. Jednou od Ježíška, podruhé od policistů, kterým jeho dopis psaný s čistou duší, byť s chybami, pomohl vyřešit zapeklitý případ.
A že nebyl Adam hamoun, dal ty jedny dárky Aničce ze školky, ke které Ježíšek nepřišel, protože na něj zapomněli, nenapsali žádný vánoční dopis a oba rodiče přišli o práci.
Strážní andělé v kostele se rozzářili a vypravěči nadšeně zatleskali. Ale jednu věc mu přeci nevěřili. Že by byl jen pozorovatel a neměl prsty v tak zázračném usvědčení pachatele, který zapomene v kapse tak důležitý dopis?!