Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for the ‘Petr Borkovec’ Category

Den se roztékal ve stružkách a odkapávání, žádný kohoutek dnes nebyl dovřený, všechny vany a mísy protékaly. Znovu a znovu se v okně shromažďovala voda na konci větve, dokud se nepřevážila a neskápla přesně doprostřed listu hluboko pod ní – zvuk se podobal ptačímu kutání, ale interval ho vyzradil. V noci jsem měl zase bolesti a probouzel se po hodinách a až nad ránem, jako teď často, tvrdě usnul a vstal pozdě. Jakmile jsem otevřel oči, povšiml jsem si, že úplně všechno jsem zmeškal. Venku už nepršelo a obloha byla zřetelně zatažená jenom krátce, světlo ještě prosvítalo. Nežli jsem se probudil, nastalo tedy slunečné ráno, do jehož světla se spustil vydatný, asi krátký déšť. Pokud bych vstal podle plánu a začal s prací za tmy, jasné říjnové ráno a ten překvapivý liják by přišly ve chvíli, kdy bych už měl nějakou práci hotovou. Soustředil bych se jak na to, co bylo za svítání uděláno, tak na radostné počasí – a můj den by začal velmi šťastně. Takhle – pomyslel jsem si a byla to první dnešní myšlenka – je na cokoli pozdě.
          Zatahovalo se dál a světlo za mraky se vytrácelo, pak zmizely i mraky. Oblohu beze zbytku povlékl jediný neměnný odstín zažloutlé šedi. Nepršelo, voda odevšad kapala v dlouhých pauzách.
          Nejprve jsem se vrátil do postele, ale po nějaké chvíli jsem se mimo všechny plány – i ty nové, které si vyžádalo opožděné probuzení – rozhodl, že se půjdu podívat do těch strmých teras, jimž tady říkají Vínový kopec. Otevřená stará brána, kudy se na Vínový kopec vcházelo a za níž stoupalo několik schodišť obklopených záhony, které jsem nejdříve považoval za starý hřbitov, se nacházela v tak podivně těsné blízkosti rušné vozovky, že to vypadalo jako chyba. Ačkoli jsem místo spatřil jen párkrát na několik vteřin z tramvaje, která sjížděla kolem skály a hradebních teras starého města a právě tady nabírala rychlost, nebylo možné si ho nepovšimnout. Kvůli jeho nemožnosti, nešikovnosti. První můj dojem byl myslím ten, že bránu kvůli stavbě silnice bez rozmyšlení posunuli. To přetržení mi připadalo až bláznivé (nevím, jak to říct lépe). Padlé na hlavu.
          Viděl jsem ale také okamžitě, že branou je dobře možné vejít snadno, že k ní přes všechny nesnáze vede nenápadný chodník a všiml jsem si, že v bohaté a lákavé zeleni, do níž vedla a která se už zbarvovala, a mezi porostlými zdmi a na terasách obrácených k slunci nikdy nikdo není.    
          Chtělo se mi tam. A po ranním dešti a slunci, které jsem zaspal, ještě víc. Osprchoval jsem se a úplně oblékl, ale když jsem si obouval boty, napadlo mě, že si před odchodem ještě uvařím a rychle vypiju kávu. V kabátě jsem se vrátil do kuchyně. Ale nemohl jsem být s přípravou hotov tak rychle, jak jsem si představoval, protože v zásobníku stroje nebyla doplněná voda a v páce se černala napěchovaná proceděná a vysušená káva. Naplnil jsem nádrž a sedlinu vytloukl do misky, která stála vedle kávovaru – ale všechno se dál zpomalovalo, protože miska byla po okraj plná starých sedlin. Netrpělivě jsem ji sebral a rozhodl se, že ji vysypu rovnou do popelnice, abych neumazal kuchyňský koš – už taky skoro plný. S vysypáním koše se ale zdržovat nebudu, umínil jsem si.
          Vyšel jsem s miskou před dům, odklopil víko a bez rozmýšlení ji obrátil dovnitř.
          Až potom jsem uviděl, že do popelnice někdo vyhodil růže. Mnoho svazků, samé růže, růžové a růžovo oranžové, v každém případě kupované, sestříhané do stejné délky. Ani jediná nebyla rozkvetlá. V popelnici leželo několik vrstev velkých poupat, mírně slisovaných, některá z nich až do středu vyschlá. Některé růže ale měly vysušené a okoralé jen vnější plátky nebo dokonce byly v naprostém pořádku, čerstvé a sytě barevné. Odklopil jsem dokořán víko popelnice, tahal jednu květinu po druhé a oklepával z nich mazlavou kávovou sedlinu.
          Z šedé oblohy se spustil déšť.
          Bolest se – po obvyklé ranní úlevě – začala ozývat.
          Všechno, nač jsem spěchal, stálo na místě.         
          Po nějaké chvíli jsem se opíral v kuchyni o dřez, v jehož levém díle se vršila obrovská kytice růží s tenkým nánosem kávové sedliny na květech, stoncích a pomačkaných listech. Stál jsem tam ve zcela promočeném kabátě, bolest v tu chvíli nesnesitelně vystřelovala a jediné, na co jsem se zmohl, bylo opírat se o dřez a dívat se na růže ve dřezu a na kávovou cestičku, která zůstala na podlaze a kterou bude třeba utřít. V kuchyni byla skoro tma, tak se venku zatáhlo. Do okna drnčel déšť. Otočil jsem kohoutek a pustil do růží proud studené vody a dál čekal, až vlna bolesti opadne, opíral se o dřez a zíral na rozpadlou kytici růží ve dřezu, do které prýštil bělavý sloupek.
          Voda smyla tu část, která se ocitla pod proudem – dlouhé konce stonků s trny a stopami po otrhaných listech – a odplavila z nich zbytky kávy. Stonky se pod vodou zaleskly, jejich zeleň ožila a jako by předváděla každou drobnost a také nahnědlé trny a listové úchyty (bůh ví, jak se jim říká) svítily a ukazovaly každý detail. Proud vody zachycoval i několik listů, na nichž se zjevila podrobná struktura, zesklovatěly a vyfoukly se a nepatrné zoubky na jejich okrajích se naježily. Povšiml jsem si zvláštního efektu, při němž mokrá část kytice jako by byla v šeru osvícená proudem a díky tomu se ocitla níž než zbytek – to místo se podobalo lesknoucí se prohlubni, na jejímž dně se stočily zbytky kávové sedliny, které tok odplavoval do odpadního otvoru jen zčásti. Bílé světlo vodního sloupku mělo mdlý odstín, tak trochu jako perleť ve škebli. Připomínalo mi taky vosk svíčky v okamžiku, kdy se utrhne a stéká a tuhne, zatímco plamen nahoře dál hoří. Upřeně jsem pozoroval kávové kruhy na konci prohlubně obtáčející otvor, které voda rozpojovala a posílala dolů, ale v posledním okamžiku zase propojila a poslala zpět do víru, do nového obíhání. Jako mokré slepence velmi tmavě hnědých vlasů, které tekoucí voda splachuje ze stonků květin, proplétá je mezi trny a strupy a bere s sebou dolů, dolů, kde se vlévají do hustších slepenců a společně krouží kolem otvoru, v němž mohou kdykoli zmizet – ale ještě se to odkládá, a ještě jednou. A ještě.
          Když jsem se poněkud sebral a svlékl jsem si konečně promočený kabát, polkl jsem dva prášky a ke dřezu přisunul židli. Seděl jsem teď u dřezu a opatrně z hromady vytřásal jednu růži po druhé, omýval je od kávy a omyté pokládal do pravé části. Poupata na tom byla zle, můj předchozí dojem nebyl správný. Několik prvních růží, z jejichž květů jsem se snažil především vymýt kávovou sedlinu, která se dostala dovnitř, chvíli vzdorovala, ale pak mi celé – ačkoli vyhlížely pevně a zdálo se, že stačí otrhat jen pár vnějších plátků – zůstala v mokré ruce. Poupě se u kořene vyvléklo z podloží tak lehce, až mě to překvapilo. A v dlani se mi úplně rozsypalo. Přičichl jsem si a čekal, že alespoň mezi plátky ze samého středu, které držely sytou růžovou, až fialovou barvu, ucítím vůni. Ale nevoněly. Přesněji voněly, ale odérem vysychání s nepatrným závanem hniloby.
            Zvolil jsem jiný postup.
……………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………..        

Kassel, říjen 2021 

Read Full Post »