Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for the ‘Petr Čichoň’ Category

Oval

Procházet se. Frankfurtem. Poražen. Nepřemýšlet.

Mlha opadla. Bunček si sedá do burziánské kavárny Bull + Bär. Dívá se přes prosklenou kavárnu na sousoší býka a medvěda. Zvířata v životní velikosti. Vítězství a Prohra.  Býk je osamocen, zato s medvědem si hrají děti. Před chvílí na něm seděl malý kluk a smál se, teď na něho nasedávají dvě krásné slečny. Objímají se a padají na zem, jako by je medvěd  shodil. I na trávě se ještě chichotají. Neštěstí ve hře. Nějaký tatínek nasazuje na medvěda velmi malé dítě.

Býk zůstává nepovšimnut. Poražen.

Káva je mizerná! Dívka se rozbíhá, chce vyskočit medvědovi na hřbet, ale nedaří se jí to. Obě zvířata spojuje v jediné sousoší teprve početná rodina  z Mnichova. Svými korpulentními postavami obkličují bavorští návštěvníci znehybnělá zvířata a Bunčkovi se chvílemi zdá, že sochy vytlačují až kamsi na konec ulice. Káva je mizerná! Slezan sedí v kavárně jedné z největších světových burz a je mu to jedno. Deutsche Bürse,  Kapitalistendom… –  káva je mizerná! Nestará se ani o to,  co vlastně znamená ono zvířecí sousoší, které již delší dobu pozoruje. Býk mu připadá nebezpečný a nedostupný a chtěl by si sáhnout na medvěda, ale jen těžce sedí a monotónně upíjí kávu. Zapomenout. Zapomenout. A zase znovu…

Neúspěšný hráč dostává hlad. Konečně něco, co jej přiměje zvednout se ze židle. Prochází se mezi mrakodrapy a hledá nějaké levnější bistro.

„Sandwischer“.

Oválná prosklená budova puristicky prokládaná  kamenem. Frankfurťané tomuto domu na Baseler Platzu říkají prostě „Oval“. Bunček si tu objednává sendvič a  kávu už nahrazuje pivem. Sedá si v atriu do proutěného křesla.

„To su bufety!“

Prohlíží si tři tropické stromy vyrůstajících ze tří oválných ostrovů. Jejich kmeny se ke stropu vypínají ze světlezeleného podrostu. Je tu klid. Do atria chodí kouřit lidé z kanceláří. Také dvojice stárnoucích dam v nažehlených kostýmcích. Náhle do této oázy vstoupí skupinka lidí z luxusní čínské restaurace. V čele jde  vysoký muž, jenž ostatním cosi říká a výrazně přitom gestikuluje. Návštěvníci zvedají hlavy k prosklenému stropu. Bunček pochopí, že onen vysoký muž představuje svým průvodcům svou vlastní stavbu, a podobně jako oni obrátí oči směrem vzhůru. Bis im Himmel.

Architekt si  povšimne Bunčkova pohybu hlavou a pozorně si prohlédne nezvykle malou a přikrčenou postavu zednického mistra. Jejich oči se na okamžik střetnou.

„Kery to tež može byť? Keho mi připomina?… Že by ten ludgeřovicky komiňař?!..  Ni!Ni! To němože byť! Něměl by taky fajny oblek!“

Bunček nemůže spustit oči z architekta. Rychle dopíjí pivo a objednává si další. A ještě jedno… Ale Albert Speer mladší si už Slezana nevšímá. Pomalu odchází s obchodními klienty z jím projektované budovy, nasedá do auta a míří do svého ateliéru na Hedderichstraße…

Vzápětí vejde do atria  krásná žena se psem. Zvědavě pohlédne na Bunčka, ale neporozumí samomluvě opilého Slezana.

„Ni, ni, v Německu Němcem nejsem,

jen šaten, nur dojč stin.

Ni, ni.“

Reklamy

Read Full Post »

Frankfurt

Ich habe einen Ausflug nach Frankfurt gemacht…. Ano, z Wiesbadenu do Frankfurtu je to jen kousek. Frankfurt! Knižní veletrh, Goethe… Ale pro mě je Frankfurt také spojen s atelierem Speer und Partner – s kanceláří Alberta Speera mladšího, syna bývalého Hitlerova architekta. Příliš dlouho jsem se zabýval jeho činností, abych na něj nyní nemusel myslet, když  se  procházím tímto městem. Vždy jsem obdivoval výkony této firmy. Vzpomínám si, že se tento ateliér významným způsobem podílel i na architektuře nedávné pekingské olympiády.

 Ale teď přemýšlím: mám vůbec vstoupit do oné ulice, v níž Speer sídlí? Asi ne… Ne! Nepůjde to. Cosi mi brání navštívit právě tato místa. Snad nějaká skrytá obava, snad jakási náhlá a intenzivní potřeba alespoň na chvíli utéci od své vlastní profese  architekta. Pryč! Svobodně odejít! Opustit tenhle prázdný prostor!  Jako by se od dob Bauhausu  architektonická tvorba povýtce stala  především inženýrskou činností. Modernismus, stavby  komunistické a fašistické éry, projekty soudobých významných architektů…. Bolestivé zjištění, že moderní architektura je pro mě mrtvým uměleckým žánrem. Proč se nevrátit před „modernu“…? Ano, ano, ano: tenhle názor je příliš extrémní… A navíc v tomto městě! Commerzbank Headquarters od sira Fostera!  DG Bank newyorského atelieru Kohn, Pedersen & Fox!  Německé muzeum architektury! Speerův Oval am Beseler Platz! Ale…

Raději si prohlížím středověké zbytky tohoto kdysi impozantního  města. Relikvie starého Frankfurtu. Jeho dávnou podstatu. Avšak ani tady nějak nemohu setrvat. U-bahn mě odváží až kamsi do bizarního komplexu orientálních staveb, do bývalého pruského parku, nazývaného dnes Bethmann-park. Sedím vedle čínské zahrady v Ypsilon Buchladen & Cafe. Obsluhuje mne půvabná Turkyně. Hraje swing.

Pokaždé,  když navštívím německá města, je mi líto staré architektury.  Neviditelné architektury   zničené válkou. Je v tom  i pocit jisté nevyhnutelnosti začít znovu.  Avšak nikoli  „na zelené louce“, nýbrž na ruinách. Na ruinách. Železné tahy visí ven a  začínají rezivět… Bezútěšné výjevy! Tváří v   tvář těmto scenériím nelze nepřemýšlet o rozpadu a o zániku. Ano, der Untergang.  Albert Speer starší při pohledu na zničenou stavbu vymyslil něco, co nemá v dějinách architektury obdobu: Werttheorie Ruinen. Teorii hodnoty ruiny. Vybíral si  vhodné materiály a uskupoval je tak, aby jeho stavby byly v době svého rozpadu  působivě  krásné jako římské antické vzory. V ateliéru zhotovoval romantické kresby toho, jak budou jeho stavby vypadat poté, až budou zničeny. Zničeny… V těchto německých městech, jejichž minulost už neexistuje, ani jejich dávný urbanismus. Vše je tu nové, nové. Minulost čte jen ozvěnou samu sebe, je utopena v noci, kterou se procházím.

Noc je naše pruská modř,

nemluv, jenom se v ní noř,

bylo by to zbytečné.

Frankfurt svítí jako kdysi,

domy mizí jako krysy,

místo nich stíny jen,

nur Schatten, nur Schatten…

Read Full Post »

Martinerl

Svlékni mi ret, zašeptala, ale já jsem vytáhl černé květy stočené v prsten a nasunul je na její prst. Láska se skrývá napřed v ženě, pak už jen v omylu. Tvá ústa budou trvale čekat, protože ve druhém není já, ve druhém je jen tvá bolest. Opouštíme  nebe pro nějaké jiné nebe. Teď jsme spolu ještě vyhráli, byli jsme před sebou opatrní. Smrt neopatrné milence líbá. Chtěl bych tě pohladit, Martino, ale prsty máš zkroucené a chlad mezi námi pableskuje. Ať se otáčí ten kříž! Bůh stejně zabije naši lásku! Plakala jsi pro mě v minulých stoletích, musíme už jen prostí být a zapomenout. Je to ta doba, v níž tvořit nelze.  Martinerl, jsem voják, který střílí na tvůj dívčí ret! Podívej se níž, níž, ano, tam… Tam, kde květ muže je, milost démonů zpívá. Chceš rozžhavit slunce bosýma nohama? Jsi mé slunce, nezničitelná vilnost! Dávno jsme již odžili  kus Boha, hříchy nebes – teď musíme přebývat v jejich ruinách.  Pot z myslí nám stéká. Nesluší nám ta radost…

Martinerl. Co začíná jako láska, končí tragédií.  Máš pohaslé paty? Máš spálené paty od spálené země? Jak můžeš letět? Vždy jsem mlčel, teď slova mlčí mě. Bylo tomu tak vždy? Naše měsíční bytí hoří! Až vystoupí měsíc, shoří… Světlé části noci, pozvedněte naše schrány! Všechna, všechna slunce svítí v tvých černích, Martinerl, v přísné realitě bohů, v přísné realitě večera, tak mrazivě přísné, že netekla by ani krev! Naše láska je nenávist k lásce, ale můžeme se ještě milovat!

Absolutní bdělost, absolutní radost. Cit svléká si šaty. Duše se potí. Co se  to s námi děje? Kdo rozžehne tmu? Láska nás táhne do svého přístavu. Jako raketa v růžovém ohni. Jak  žít?

Sedám si na postel ve svém bytě a vidím, jak do bílé koupelny vtrhlo několik nahých vojáků. Jejich svaly se vlní jako ledové moře.  Po podlaze stéká špína a krev. Panuje zvláštní ticho. Nehlučnou chůzi ostře zvlněných  těl narušuje jen monotónní hluk sprchy. Sonder Stille.

Read Full Post »

V MLZE

Odjíždím do Wiesbadenu  jako jeden ze  slezských hrdinů mého rozepsaného románu. Jako Němec, který se učí německy. Pro můj příběh by to měla být nenahraditelná zkušenost. Noční autobus, v němž sedím s notebookem na klíně, se mění v ojeté BMW zednického mistra Bunčka. Opouští mlhavý Mnichov. Už téměř najíždí na cestu vedoucí k Norimberku, ale na poslední chvíli si to rozmyslí. Vrací se a zamíří na dálnici vedoucí do Wiesbadenu, hlavního města Hesenska. Wiesbaden jsou lázně s vyhlášeným kasinem a jeden z Bunčkových spolupracovníků si je nemohl vynachválit.

Podzimní Německo je udušeno mlhou. Bunček dlouho hledá své vlastní auto, již od včerejšího večera naložené věcmi z ubytovny. Tak tedy sbohem, Mnichove! Nedá se nic dělat. Jen odjet do Norimberku. Bunček  klopýtá v mlze. Vytahuje z kapsy klíče od auta a přitom mu vypadne i nový mobil. Displej se na dlažbě roztříští v kaleidoskopický obrazec splývající s tmou, ředěnou jen pohasínajícími světly katedrály.

Přeložen! Na nějaký zkrachovalý stadion, na nějakou zapomenutou ruinu! Jediné, na co se tam dá těšit, je setkání s kamarády, které – jak se již Bunček doslechl – propustili z policejní stanice. Ale jinak… I sám stavbyvedoucí měl smutnou tvář, když uvolňoval svého pracovitého Slezana. Nic se nedá dělat.

Bunček si povzdechne a pomalu nastartuje. Jeho auto projede Pöckingem u Starnbergsee a mine tichý dům stojící uprostřed zahrady plné květů. Ale řidič nevnímá osamělý klid tohoto domu a nikdy nespatří starou dámu, která v něm bydlí. Zvolna se jen propadá do těžké houstnoucí mlhy,  jako by mimo tento svět, až kamsi na tmavé  jeskynní dno.

„Je patek. Synci v Nimberku chvilu počkaju! Do špilkasina bych se s nimi nepodival. Nikeho tam nepotřebuju!“

V Bunčkově hlavě mluví neznámý hlas. Snad je to hlas německé mlhy, který ho nutí uskutečnit tenhle bláznivý nápad a řítí jeho auto směrem k lázeňskému Landeshauptstadtu. Nice severu! Zednickému mistrovi náhle splyne jeho dosavadní život s oním proslulým hráčským městem. Prý jsou to lázně, prý tam hrávají slavní němečtí fotbalisté! Bunček je okouzlen. Co když  je tohle začátek nové a úspěšné životní etapy? Zmnožit úspory vydřené na všech těch nekonečných německých stavbách! Překotné rozhodnutí ho zaplavuje sladkým pocitem štěstí a  šero se rychle rozplývá. Kasino je už blízko. Mlha mizí.

„Nic sem tu neviděl. Cosik sem se kupil, to ja, ale nikaj sem nejel! Musim to vyzkušať!“

Své staré auto zaparkuje přímo na hlavní třídě. V informačním centru mu mladá dívka  s úsměvem podá plán  města a černým fixem zakroužkuje nápis Spielcasino. Bunčkovi se zalesknou oči. Poděkuje a rychlým a pevným krokem vstoupí do ranních wiesbadenských ulic.

Pod vysokou prosklenou klenbou ve vstupním prostoru kasina stojí čtyři antické sochy, dnes zpívají jen Bučkovi:

Přišel jsi na svět vydělat peníze, pohlaví duše,

nikdo neví, že prachy Ti dává Venuše.

Venuše říká: „Jenom mě nech,

prázdno Ti platí v miliónech!“

Read Full Post »