Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for the ‘Radek Fridrich’ Category

Komu: velícímu důstojníkovi D. Sch. (Prager Zentrale)

Od koho: agent Fridrich

Akce: Műde

Čas: 30. 11. 2017

 

Vážený pane,

Salznebel opět útočil celý večer, vydržel celou noci a ani ráno nepřestal. Okna se začala rosit a potahovat mazlavými bílými cákanci, Radarturm váhavě vyzařovala šedožlutý svit. Trajekt s rozsvícenými světly se za loftem s hukotem motorů vynořil a opět se zahnízdil v mlze jako v igelitovém obalu.

Rád bych vám popsal, co se dál dělo, ale dle nezvratných důkazů jsem zjistil řadu informací o místní Ortsgruppe Rilke-Atelier. Také skupina Bohemian Rapsody z Bremen je opět nebývale aktivní, že bych se prozradil. Opět celou noc stála před domkem bílá dodávka. Slyším vrznutí vrátek, někdo dupe na rohožku, už zvoní, rychle schovávám šifrovací stroj a opatrně jdu ke dveřím…

Zde zápisky nečekaně končí. Věříme, že tělo autora se spravedlivě koupe v tříšti studených vln Nord See a nad ním se vznáší Salznebel a krutý vítr si pohvizduje dávnou popěvek písně Die Rache ist sűβ/ konečně jsi to Frýdo slíz´.

Poznámka na závěr:

Za Prager Zentrale se od těchto blasfemických poznámek distancujeme a věříme, že nikdy nespatří světlo světa, aby urazily ty poctivě a milé lidi, kteří se o agenta Frýdu celý měsíc starali jako malé miminko. Věříme, že jeho tělo nikdy nespatříme a jeho kvazideník kódujeme do nejvyšších politických pater, aby se vědělo, jak je literární prostředí prohnilé a jak je zcela zbytečné, aby tito lůzři a nemakačenkové dostávali jakoukoliv finanční podporu.

 

Reklamy

Read Full Post »

Komu: velícímu důstojníkovi D. Sch. (Prager Zentrale)

Od koho: agent Frýda

Akce: Nachtlos

Čas: 25. 11. 2017

 

Velící důstojníku,

Dnes byla zvláštní noc, probudil jsem se již ve 3.15 a nemohl zabrat.

Nejspíš tím, že jsem měl včera rýmu a o té bych vám měl vyprávět. Ráno jsem totiž dvakrát za sebou kýchl a pak se to spustilo a nešlo zastavit. Chtěl jsem celý den kódovat, ale nešlo to, jelikož jsem se od rána věnoval medailonkům mytologických pachatelů, které si pro mě objednala jedna spřátelená firma nesoucí název létajícího ptáka – Kormorán. Až bude čas, pošlu vám některá svá zjištění ohledně těchto bytostí. Zároveň jsem si při dohledávání důležitých informací uvědomil, jak je důležitý tzv. vox populi, jak, je důležité vědět, co si lid myslí a pak toho náležitě využít.

Mohl byste pak mé krystalické úvahy předat do vyšších míst, šábli bychom se pak o honorář, ty stará vojno, pardon, uteklo mi to.

No, ale k rýmě. Nastydnul jsem totiž díky neustálému kódování v těchto prostorách pod hrází, jo, žádná Hráz věčnosti jako u toho dávného konfidenta, který podepsal Antichartu, jak von se sakra jmenoval, Páral, ne, toho znám ze studií VUMLu z Ústí nad Labem, jo, Bogan Hrabalů. Tady je to ale německy anders. Tady se maká, pane, tady se kóduje-dekóduje, až tu vítr duje.

No, nic zase dál. Věděl jsem včera, že paty ze svého stanoviště nevytáhnu, neboť práce na mytologických agentech se docela protáhla. Ale zpět k rýmě.

Tekla mi taková ta bílá vodička a nebyl tam, slovy mé budoucí tchýně, zánět, tzn., že nebyla žlutá ani zelená. Víte, jak se pak lepí pod nosem, do vousů, někdy ji mám mázlou kolem uší nebo na rukávech. Však mě přeci znáte pod jedním ze svých heteronym, Schnupfenfrýdl, no nic.

Prostě jsem si začal vařit zázvorový nálev, to je paráda, minimálně dva nálevy a je to a já jich udělal nepočítaně. Víte vůbec, jak se to dělá?

Nastrouháte zázvor a mezitím necháte vařit horkou vodu, pak jí zázvor zalejete a necháte odstát, poté přidáte citron a trochu medu, jinak to pít nedovedu.

Paráda!

Díky práci na mytologických agentech jsem zároveň odmítl jít pro další proviant a píchnul poslední pixlu Eintopfu, tentokrát vynikající Bohnentopf. Nebyl čas moc vařit, rýma mě termínově tlačila. Možná pro velké množství zálevů zázvoru a pak obědu v podobě fazolí, jsem nejen po obědě padl do pelechu a usnul na hodinu a půl, ale zároveň kombinace obojího vedlo k nadýmání a následné akci: Otvírání okna, noční pozorování kanálu, ohřev, smrádek, ale teploučko, otvírání okna a následné pozorování kanálu atd. atd.

No, a to byly ty 3.15 ráno. Trochu jsem pojedl a bloumaje po domě, šel si opět lehnout a nic. Tak jsem opět vstal, to už bylo kolem páté a rozhodl se, že počkám na kurýra novinových kódů. Jelikož jestli si vzpomínáte na první raport ze 2. 11., tak vhození novinových kódů mě přesně vylekalo v 5.16. mám tedy pár minut, abych si na něj čekal.

Stál jsem s přikrčen v kuchyňce, lehce kryt jabloní, která před domkem roste a čekal.  S každým projíždějícím autem směrem k operační skupiny Weserlotze mi zvýšeně tlouklo srdce.

Nakonec jsem to už asi po půl hodině chtěl vzdát, když se ho zahlédl. Ale byla to kurýrka. Nejprve jsem si myslel, že je to nějaká studentka, jak mě to světlo lampy a únava mátly, ale ne, byla to asi čtyřicetiletá brýlatá žena s vlasy do copu. Možná měla čepici, nevím, každopádně modrou bundu a modré kalhoty.

Co však bylo na celé její akci, kterou nepozorována dělá každý den, že nejprve opatrně otevřela zvenčí tu malou, bíle natřenou branku, a pak blikla pohledem do okna kuchyňky. Určitě mě zahlédla? Nebo ne? Ale ten její pohled, ten nezapomenu, byl ustrašený nebo možná opatrně zkoumající.

Pak mi zmizela ze zorného úhlu a já slyšel to zasunutí mezi ty černé kartáčky ve dveřích. Je šikovná, nikdy novinového kódy nezastrčila tak, aby spadly, jako už tolikrát, to mě vlastně první agentskou noc probudilo, ale dnes je nechala zasunuté tou větší stranou dovnitř, takže visely, ó, jak krásně visely lehce ohnuty v zádveří dolů. Moje kódy, moje koťátka, mé denní zprávy ze světa, mé další kontakty na vás, můj velevážený velící důstojníku.

Poté jsem se rychle podíval z bočního okna a ona šla směrem k operační skupině Weserlotze a stočila to doprava schodištěm směrem k té podezřelé firmě, která má obrovské prosklené foyer a tam také jedny kódy odevzdala.

V ten moment mě napadlo, proč se tam celou noc svítí, mají tam asi nějakého sleepra, který operuje na pobřeží wattu, má tam lepší výhled na bahno odlivu a přelety racků, stejně jako na přijíždějící a odjíždějící lodě.

To ze střešní pozorovatelny, a že jsem ji dnes po zázvorovo-fazolové noci kolikrát otvíral, vidím občas osvětlenou loď místní féry.

 

Ó, jak svítí její okna,

ó, jak jsou na ní zaparkovaná auta,

ó, jak jí hedvábně duní motor,

někde ve spodu kanálu znějí jeho ozvy

ó, jak v matečníku.

 

Co by se asi stalo, kdyby kurýrce ty novinové kódy kartáčkovou škvírou vytrhl?

Nebo je zase vystrčil zpátky a ony by dopadly na mřížku rohožky? Posrala by se strachy a utekla, branku nezavřenou. Nebo by se přiblížila zpět s revolverem a vypálila několik kulek skrz oranžově natřené dřevěné dveře. A já bych padl na zem v předsíňce.

Nebo že bych ji příště na pozdrav vystrčil ukazováček? Nebo celou ruku?

Ale ta se škvírou neprotáhne.

No, nic velící důstojníku, moc úvah a práce stojí. Sebral jsem tedy chvatně kódy,

přidal k těm ze včerejška, povytáhl řezací nůž a začal, jak nás učili v kurzu kritického čtení, vyřezávat jednotlivé informace a pokládat je na desku stolu.

Poté začala další fáze dekódování až do sedmi ráno. Byl jsem s ní docela spokojen.

A pak jsem si šel po té zázvorově-fazolové šichtě ještě s odhalením agentky-kurýrky lehnout a spal až do desíti.

DNA z nedopalku?

 

 

Read Full Post »

Komu: velícímu důstojníkovi D. Sch. (Pragerzentrale)

Od koho: sleepagent Frýda (Rilke-Atelier, Bremerhaven)

Akce: Selfmonitoring

Čas: 12. 11. 2017

 

Velící důstojníku,

krajina kanálu se zahalila do Scheiβsalznebelu. Neviditelný kurýr mi opět ráno vhodil Nordsee-Zeitung do škvíry v hlavním oranžových dveřích. Na dřevěnou sochou dvou zády vztyčený postav, zády k sobě otočených se vztyčenýma rukama usedl šedý kos (turdus merola) a bíle posral trávník. Nejspíš znamení pro dnešní kalný den. Poté prošel jeden Weserlotze, poznal jsem ho podle modré čepice a stejně modrého overalu s oranžovými reflexními značkami. Červené auto, které celou noc vartovalo na parkovišti vedle zahrádky, bylo ráno potaženo sklivou mlhou. Myslím, že v něm nikdo noc netrávil, ale vyloučit to nemohu. Kóduji do další zprávy:

 

Fake news

NULLTARIF

Neue Schäden schlimmer als gedacht

Soul Ersatz-Psychologen im Radio

Heirat ist eine Riesenspende und Toms Tod

Spaβ mi Handicap geht schief

Die Figur im Drehbuch trifft

Rűckendeckung fűr Opti-Welt,

Mark muss zu mir sprechen.

 

Ještě jsem vám zapomněl svou včerejší návštěvu místní zoologické zahrady. Víte, že na tyto věci trpím, ačkoliv jsem původně šel pro zásobu proviantu na další dny, jelikož všechny ty konzervované eintopfy jsem sežral.

Výčet včerejšího nákupu: dvě třetinková piva Flensburger Pilsener, síťka se žlutými citrony, biozázvor, čtyři žluté banány od firmy Latin Pride, tři čokolády Rittersport (fialová Trauben-Nuss, tmavě červená Rum Trauben-Nuss a hnědá Voll-Nuss), dále jedno balení KitKat Chunky (now with extra milk and cocoa), Orangen-Saft, olivy Cuarenta v malé skleničce, zlevněné francouzské sýry v obdelníkové papundeklové krabičce La Brique (fein und aromatisch), kulatý Lou Pérac a milovaný sýr Président Bleu d´Auvergne. Jo, ještě jsem zapomněl na sedmičku francouzského Merlotu (trocken) se šroubovacím uzávěrem. Účet si ukládám a nechám pak proplatit u vás na Pragerzentrale. Opět vše kóduji do další zprávy:

 

Fake news

GRUPPENDYNAMIK

Apell an die Separatisten in der Stadt

Heute endet sicher der Hundmarathon

Mehr Frauen in der Ruhe am Start

Attraktiver Sonntag:

Groβputz und Klettern und Backen

Es geht Cent-Stűck-Schmerzjob

als Inspiration fűr Tierliebe Hilfe

 

Dva členové místní Orstgruppe Rilke-Atelier mě dnes část slunečného odpoledne opět monitorovali pod záminkou dalšího hrabání listí. Na venek se tvářili přívětivě a nechtěli mě rušit, ale bubnování hrábí a malé motyky do dřevěných stěn domku mi rozhodně nepomohlo k nerušenému kódování.

Hlavně jsem se obával, zda nenašli tu plechovku o Texas-Eintopfu, kam večer házím vajgly, přece jenom bych se v jejích očích ještě víc shodil, než doposud.

Vše opět kóduji:

 

Fake news

ANGRIFF AUF DIE

Schaurige Geschichte von der Flucht ist

nicht im Dienswagen durch die

Karibik unfallfrei gelungen

Auf der zweiten Walzstraβe

mag´s kleiner

Rekordfalschfahrer

kurvig

 

Další neméně důležitá událost se také odehrála odpoledne. Velké bílé auto mělo vyvést popelnici, kterou jsem dle instrukce šéfa místní Ortsgruppe Rilke-Atelier, musel již v neděli večer připravit na chodník před bílá vrátka.

Upřímně řečeno připravoval, jsem se na akci vytažení popelnice několik hodin a v ateliéru si nacvičoval sled tichých kroků a pravou ruku pečlivě zdvihal do výše ramen. Ale, myslím, že jsem vám zase, velící důstojníku udělal radost. Akce Nachtműlltone se opravdu vyvedla na výbornou. K mému zděšení, jsem ale teprve odpoledne zjistil, když členové místní Ortsgruppe Rilke-Atelier hrabali to proklaté hnědé listí a ukládali do velkých umělých pytlů, že jsem do ní nevhodil dvě prázdné lahve od červeného vína, které jsem při tklivých a smutných agentských večerech popíjel.

Proto jsem část odpoledne nenápadně vykukoval z malého okénka, zda bych přece jen nemohl rychle vyklouznout ven a rychle tam ty lahve vhodit. Nepodařilo se, neboť oba členové místní Ortsgruppe Rilke-Atelier neustále hrabali před domem i za ním a zahrádka je tak malá, že bych určitě aspoň jednoho z nich potkal.

A i kdyby se mi podařilo proklouznout,  ty proklaté lahve by nejspíš cinkly a já bych byl opět prozrazen. Ano, velící důstojníku, je to celé špatně a mimo vaše instrukce i mimo Manuál agenta na zahraniční stáži, ale doufám, že přiznání je polehčující okolnost a já nebudu pro tento expediční pobyt Vámi zcela zatracen.

Opět vše kóduji díky soudruhům z Radarturmu do další zprávy.

 

Fake news

HARTE ZEITEN

Zombies und Monster

haben Tränen in den Augen,

wenn die Eltern bei den Eisbären

Hosen runterlassen.

Es ist geil, Schnäppchen zu sein

widerspricht Trump.

 

Druhá instrukce pro podřízenou velícího důstojníka, B. Š.

Cestovné mi prý proplatí místní Ortsruppe Porta Bohemica, jejíž některé členy jsem již popsal v hlášení velícímu důstojníkovi D. Sch.. Ale co ten účet za taxík, o který jsem se velkoryse šábnul s dalším neznámým agentem při příjezdu z Bremen do Bremerhavenu? Mám si ho snad ho nechat proplatit až na Pragerzentrale? Můžete to nějak decentně sdělit velícímu důstojníkovi?

Víte, jak je na prachy, takže opatrně.

Zároveň bych potřeboval nějaké citlivé informace na zesnulého Jiřího Grušu. Podařilo se mi v letních měsících tohoto roku napsat úvodní slovo k jeho sebraným básnickým spisům, jež právě vyšly v rakouském nakladatelství v Klagenfurtu a obdržím za to tučný honorář, ačkoliv o jeho poezie nevím, vůbec nic. Ale úkolem agenta je psát o věcech a jevech, které jsou okolními bulíky neviděné a neviditelné. Další zářez na literární pařbě.

Ale zpět k Grušovi.

Prosím znovu a důkladně pročíst jeho Mimnera aneb Hra o smraďocha a vytahat informace ohledně jeho disidentských vztahů. Prověřit všechny jeho dopisy s Václavem Havlem a opět číst mezi řádky, třeba nám tenkrát něco uniklo. Nevím, zda se zabývat i jeho politickými projevy, to bych dal za úkol některé z vašich nulově placených asistentek. Citlivé informace ohledně piva Flensburger Pilsener, které nyní popíjím z třetinkové lahve, opět kóduji do další zprávy. Pozor, věděla jste, že toto pivo je mit Kűstengerste gebraut?

 

Fake news

DAS WILL ICH

die Welt mit Tatortfotos entdecken.

Vom Hafen fűhrt die Straβe durch

die mordsgefährliche Zierfigur.

Noch zu gut fűr sie!

17 Tenorbären und 140 Baikalrobben

rocken zwischen Exponaten.

 

Třetí instrukce pro podřízenou velícího důstojníka, B. Š.

Máme něco na Jáchyma Topola? Jeho aktuální román Gefűhlter Mensch dostal přeci Státní cenu za literaturu a některé pasáže, zejména z Maďarska a Ukrajiny jsou krajně podezřelé.

Ověřit lokace v krajině říčky Sázavy! Poptat se místních na reálné podloží, prověřit inkrimovaný motorkářský gang, podívat se na jeho obchodní kontakty a účetnictví. Na sociálním odboru zjistit, zda mají prostitutky pracovní povolení a zda bordelmamá za ně odváděla sociální a zdravotní pojištění a platila v řádném kvartálním termínu daně.

Dále vyslat několik našich lidí do terénu Posázaví a změřit hloubku vody a zjistit, zda zde opravdu ta pramice mohla tak dlouho nenápadně plout. A hlavně ověřit nález sovětského tanku. Tím byste měla začít!

 

Poznámky k životu spícího agenta R. F.

Z tajného internetového deníku

Jak píšu? Zjistil jsem, že je potřeba se také věnovat pohodlnosti při psaní hlášení. Nejvýhodnější jsou pro tuto činnost zelenomodré kárované nohavice od pyžama, které mi věnovala moje partnerka, kdysi je dostala od své babičky, vršek jí šel, ale spodek ne. Nemusím pod nimi nosit žádné spodní prádlo, takže mě nic dole neškrtí. K tomu je nejlepší nátělník, ano, už jsem ve věku, kdy jsem shledal jeho praktickou povahu, kvůli bolesti zad v kříži nebo delší triko s krátkým rukávem na tělo, které si mohu zastrčit do pyžamových kalhot. Jelikož by však tak vynikla má nadváha, přes hlavu si přetahuji oranžovou mikinu s kapucou. Naštěstí jsem si s sebou nevzal to nejhorší, co by každého agenta z Moravy napadlo, staré dobré sešlapané pantofle, na které jsem z domova zvyklý, ale lehoučké tenisky značky Merrel, které jsem původně využít na běhání po Deichu, ale díky kolébavému rytmu piva Flensburger, rybím polévkám od místní Ortsgruppe Rilke-

Atelier jsem doposud nevyběhl. Do nich střídám dvoje ponožky, jedny lehké přes den, kdy většinu dne kóduji fakenews pro Radarturm a druhé teplejší, většinou hnědé, když večer sepisuji další agentské zprávy, které bych pak rovnoměrně rozložil do několika bestsellerů knih poezie.

Neméně důležitá je i složka tělesná. Po několika hodinách kódování, tzn. pročítání Nordsee-Zeitung, vyřezávání titulků, hledání syntaktických obsahů a gramatických zákonitostí, přes následné lepení, až do závěrečného estetického efektu, který vytvářím za pomocí řezaných map města Bremerhavenu z místního infocentra, mě tak bolí záda, že trávím  pár minut ležící na zádech na kobercovém běhounu na chodbě. Věřím, že mě v této pozici neuvidí nikdo z místní Ortsgruppe, natož pak nějaká agentka, jdoucí na seminář do nedaleké univerzity.

 

Fake news

DAS WIIL ICH

Die Welt mit Tatortfotos entdecken

Vom Hafen fűhrt die Straβe durch

die mordsgefährliche Zierfigur

Noch zu gut fűr sie

17 Tenorbären und 140 Baikalrobben

rocken zwischen Exponaten

 

Věc: Interní hlášení

Kandidát Píca a jeho budoucí proškolení na literárního agenta

Vážený velící důstojníku,

Myslím si, že vynikajícím kandidátem na post dalšího agenta do zahraničí může  být Píca. Jednoznačných důvodů je hned několik. Předně pohybuje se v literární agentských kruzích již dlouho a intenzivně, je naprosto nenápadný, velice slušný až úslužný, zná se úplně se všemi literáty a literátkami, se všemi literárním redaktory i s řadou lidí z kulturních rubrik. Co je nesmírně důležité, že ve svém vždy o číslo větším saku nenosí v náprsní kapse zbraň, ale notýsek, kam si neustále píše nějaké poznámky. Naprosto ideální do terénu nejen v lokaci vnitřní Prahy, ale zároveň po všech krajích českých, moravských i slezských. Všude má své utajené kontakty a každý víkend je obráží a sbírá potřebné informace.

Pro naši věc je také cenný, že původně pochází ze Sudet, ze starého dobrého Gablonz. Bohužel je jen průměrně jazykově vybavený, ovšem rádius jeho jazyků je obrovský: namátkou němčina, italština, angličtina, francouzština, španělština a ruština. Sám jsem byl svědkem, jak ve svém 1+kk bytě studuje vždy prvních pět lekcí z učebnic pro samouky. Dále je naprosto jasné, že nikoho nenapadne, že by to mohl být agentem, a proto navrhuji přímo geniální tah, ho jím učinit.

Prosím, rychle to zvažte, než si toho všimne protistrana a tzv. ho udělá. Obávám se, že Píca zvládne být pouze agentem na jedné straně a nehrát betla na strany obě, ale abychom ho, kulišáka nepodcenili.

Je zde ještě další velká výhoda a tou je řada veselých historek, kdy se trefuje sám do sebe, tou si získává sympatie obecenstva a stolní roli baviče. S tím by se dali věci, jen ho trochu vyškolit a vytěžit. Dále je Píca naprosto vhodným kandidátem, protože má vystudovanou psychologii osobnosti a mezilidské vztahy na FF UK, ale předtím řádil jako číšník v řadě severočeských hotelů, tam má určitě bohaté kontakty na vyšší klientelu. Neboli jeho psychologická prověrka bude jen formalitou.

Pozor, nemá řidičský průkaz skupiny B ani žádné jiný. Nechte si někdy vyprávět jeho historky, když se pokoušel dělat řidičák, jsou k popukání a i ty bych využil pro nějaké budoucí kontaktování objekta. Jeho neschopnost řídit má ostatně další výhody, neboť může být využit jako agent chodec. Pravda jeho papírové polobotky nevydrží tolik jako trackové boty s vibramkou, nicméně jich má vždy několik na přezutí a vzpomene-li si na starého dobrého Karla Tomana, může si místo vložek nastrkat do bot nastříhané pohlednice.

Zároveň se dá pro naši věc dobře využít pro jeho naprosto ideální orientaci vyznání se v mapách a to všech měřítek, jen na okraj podotýkám, že Píca byl v mládí orientační běžec a také výtečný běžkař v krajině Izergebirge. Prosím, ale na kolo ho raději nepouštět, obávám se, jak jsem byl jednou svědkem, že by mohl na rovině šlapat a brzdit. Prosím, za každou cenu ho nepouštět ke střílení z luku! Kdysi jsme ho to zkoušeli naučit s Ortsgruppe Bodenbach Freieschűtze a ani po hodinové instruktáži, ten nebožák nepochopil, že místo pustit tětivu se šípem. Tvrdohlavě pouštěl luk a šíp mu se splihlou tětivou zůstal v ruce.

Navrhuji tedy centrále, kandidáta ještě jednou prověřit, dále proškolit ho v rámci bezpečnost, může si nešikovně ublížit a pak nekompromisně vyslat do terénu. Jo, pozor, je trochu chabrus na srdce, ale užívá dobré prášky.

A ještě pozor! Jeho vztah k ženám. Ženy miluje bez výhrad, zvláště mrchy, které jsou lehce lascivní. Pozor tedy, aby se na něj nenalepila nějaká od nich, to by nám udělalo čáru přes rozpočet.

Včas vám dodám seznam kandidátek, které by ho mohly oblouznit a navrhuji, než bude vyslán do akce, abyste je nějak z jeho okruhu našimi dalšími agenty vytěsnil.

A ještě jednou pozor! Jeho výdaje budou minimální na dopravu i ošacení, nicméně je to jedlík. Proto bych navrhoval pouze jednu stravenku Sorbi v hodně 80 korun na den. Obzvláště je v poslední době viděn v oblasti noční jídelny na Smíchově, kam chodí přímo z Lodi.

Jo, Loď, o te vás budu muset ještě informovat.

 

Poznámka 1

Pozor, před domkem mi zastavila modrá Fabie s německou poznávací značkou, vystoupil z ní jakýsi starší agent a drze mi řekl: Abend. Prosím prověřit na centrále, jeho SPZ a techničák. České auto v této bohaté krajině severního Německa je krajně podezřelé!

 

Poznámka 2

Došel Flensburger a dochází červené víno. Nutno dokoupit proviant.

Přerušuji tedy kódování.

 

Read Full Post »

Komu: velícímu důstojníkovi D. Sch. (Pragerzentrale)

Od koho: agent Frýda

Akce: Blasfemie

Čas: 5. 11. 2017

 

Vážený pane,

dnes začnu své hlášení poeticky – malé okno vedoucí ke kanálu se třetí den potahuje solnou mlhou, až přes ni skoro neuvidím ten velký hnědý loft s několika větrem rozkymácenými stromy na střeše a parkující auta před nízkým živým plotem. V mysli se mi vybaví nějaké dávné dětské slovní haraburdí: A spali a spali a spali, nejspíš z knížky Broučci. To se hodí, tady jsou všichni také asi evangelíci.  I já zde naoko spím, ale neúnavně pozoruji a obcházím různé prostory.

Na pošmourném nebi občas vidím tahy ptáků, že by racci nebo kormoráni, je věta, kterou asi úplně číst nechcete, nicméně mám několik faktických zjištění.

Předně jsem absolvoval dlouhou procházku po Deichu, která zas tak unstabil není, ty jejich německé hyperboly mě snad zničí, směrem do Űberseehafenu. Do obrouček brýlí jsem nacvakal různé typy remorkérů, ale až nakonec k moři  jsem nakonec nedošel, jelikož bych musel projít celní kontrolou a to jsem na začátku svého pobytu nechtěl riskovat. Dle kontaktu z místní Ortsgruppe Rilke-Atelier, který mě pak navštívil na krátkou inspekční návštěvu, jsem udělal jenom dobře. Zásoboval mě hausgemachte Fischsuppe, po laboratorní analýze jsem zjistil, že je zdravotně nezávadná a s chutí se do ní pustil. Jeho žena, mi mezitím donesla koš vypraného prádla.

Marně jsem se jí snažil vysvětlit, že za pár dní pobytu opravdu nespotřebuji 8 osušek světlých barev, 4 modré ručníky na ruce, 6 bílých a béžových malých na obličej a 3 světle hnědá napínací prostěradla. Byla však neoblomná, tak jsem vše uložil do skříňky v horní mansardě, kde mám nejen ložnici, ale i pozorovatelnu, kterou mohu případně přeměnit na malé kulometné hnízdo či sniperovskou schovku.

Druhá a neméně důležitá byla návštěva na druhou stranu města, do tzv. Fischerhafenu, kterou jsem podnikl s další místní Orstgruppe sdruženou po jednotný název Bohemian Rapsody. Naivnímu bulíkovi by se zdálo, že hrají na starou dobrou Heimatsnote, ale já je rychle prokoukl.

 

Ted několik rychle načrtnutých Steckbrífů:

 

V. H.

Věk asi 70, vzdělání: medicína.

Krátká charakteristika: typická Pražanda ze Žižkova ze středostavovské rodiny, na emigraci byla dlouhodobě připravována ve své česko-německé bilingvní domácnosti. Odešla za kamuflovaných podmínek autobusem plným hamburských studentek za svou láskou, se kterou dodnes pobývá nedaleko Brém, ve čtvrti Nordbremen. Neškodná!

 

D. H.

Věk něco přes 70, vzdělání: právník působící řadu let v západoněmeckém systému soudnictví

Krátká charakteristika: jeho slovní zásoba je místy obdivuhodná, chrlí syntakticky velice dobře formulované kulometné palby slov, má sklon k neotřelé metafoře, metonymie, parabole či alegorii. Akrostich či anaforu, jsem však v jeho řeči nepostřehl. Jeho výborné historické vzdělání, vychází z rodinné středostavovské anamnézy z aktivní francouzštinou již od útlého dětství, ostatně jako většina lidí zde, má nacisticko-židovské zkušenosti. Pozor, je stále velice aktivní ve veřejném prostoru a slovy zamilované sedmnáctky: Na svůj věk má charisma jak kráva!

 

Brűn

Věk: opět něco kolem 70, vzdělání anglista a historik působící řadu let v německém školství, jak na úrovni základního vzdělávání, tak i gymnaziálního.

Hlas má lehce ztišený, jeho argumentace není tak hromotlucká jako u předchozího D. H., nicméně přesvědčivá. Jeho emigrantských příběh je opět hluboce zasut do poloviny 60. let 20. století a pro ročníky narozené po tzv. sametu může působit pohádkově. Já mu však jeho story sežral i s navijákem. Inteligentní! Pozor je z Brna!

 

Asi C. V.

Věk: něco kolem 70, vzdělání nezjištěno.

Původně z východňárských Košic. Trapně jsem si ji dle úvodních slov spletl s Polkou a pak to těžce kamufloval několika nejapnými vtipy. Ale je jasné, že jsem šil do všech, do Pražáků, Brňáků i Slováků. Přece jenom můj severočeský mindrák musí někde vystrčit Hörnchen. Ale zpět k objektu. Její emigrantský příběh je nejsilnější, holt, Slováci se s tím nikdy nesrali.

Vypráví, jak nejprve strávila se svými dvěma dcerami (věk 10 a 5) pár týdnů v bývalé Juhoslávii, někde kolem Bělehradu, kde jí imigrantší Rumuni denně kradli z prádelní šňůry spodní prádlo i další nezbytné klůcky pro děti. Mimoděk jsem si představoval ty krásné bílé kalhotky, jak by se rýsovaly na jejím kdysi mladickém těle. Joj! Ale opět zpět k objektu. Prý nakonec odcházela s malým baťůžkem do Solnohrad, kde se přebrodila studenou řekou. Po všech eskapádách s Rumuny, nejspíš proto, že ona ani její dcery neměla už žádné spodní prádlo na převlečení.

Nejprve brod přes řeku uskutečnila sama, aby si Fluβweg ověřila a podruhé již s oběma dcerami. Tu mladší nesla na zádech a druhou přidržovala klackem za ruku, což se jí prý málem stalo osudném, neboť dcera po mokrých vápenitých kamenech uklouzla, vzal ji vodní vír a matka dceru jen tak tak zachránila. Dotyčná dcera prý doposud za to matku nenávidí. Nutno ověřit! Případně nějak do budoucna využít!

 

Ještě pokračování:

Velící důstojníku,

nemohu to vydržet, jelikož vím, jak rád, jíte. Rád bych vám tedy nastínil, co jsem vše při těchto záchytných pozorování ve starém Fischhafenu včera spořádal. Nejprve lehce přesolenou Fischsuppe se dvěma kousky bílé nakrájené veky, pak obrovský talíř Fischtellerplatte s opékanými brambory a k tomu popíjel dvě pivka ucházející značky Becks. Na závěr bylo presíčko, takové to úplně pidi, které jsem vyšperkoval jedním cukříčkem. Lecker!

Místní Orstgruppe Bohemia Rapsody, kterou jsem zcela informačně vytěžil, mi oběd i pití samozřejmě zaplatila. Důvěrné informace mi sdělila mimoděk, což jsem rád. Věřím, že až si tyto řádky přečte na agentském webu a veškerou spolupráci se mnou navždy přeruší!

Se slovy Jáchyma Topola, Každej je matroš se s velícím důstojníkem loučí

spící agent Frýda

 

Instrukce pro vaši podřízenou B. Š.

Pozor, dle ještě dalších svědectví jsem zjistil, že ve sledovaném prostoru hanzovních měst Hamburk a Bremen, tu na konci září operovala agentka Tečková z té proklaté buňky Meeting Brno a svou pozorovací akci kamuflovala autorským čtením, na něž přišlo docela hodně lidí. Prosím tedy ověřit kontakty Brűn – Tečková a zjistit a zda-li se na ně nedá něco vytáhnout.

Dále zjistit další informace na Jaromíra Diviše, který se tu někde v Brémách motá kolem Stadttheatru a svou stipendijní činnost trapně kamufloval přepisováním špatně přeložených pasáží z románů Franze Kafky, který tu zde na severu Německa, má ještě asi nějaký zvuk. A co Thomas Mann a co jeho Budenbrookovi?  ptám se. Ten je vosk! Je možno tedy Diviše zaúkolovat přes jeho agenta, aby tento slavný severoněmecký román také přepsal do několika písňových pasáží? Určitě by se to hezky zhudebňovalo.

Otázkou však je, zda by už ta provařená kapela Priessnitz, která zbaběle skoro celá emigrovala do Prahy, na to měla. Při jejich posledním koncertu v loni v Ústí nad Labem, jsem zjistil, že ten kdysi charismatický zpěvák Švejdík má nejen pleš a šedivou kozlí bradku na oslintaném podbradku, ale že i neskutečně ztloustl a skoro ztratil hlas. Že by se i v Čechách opakoval ten trapný skandál jako kolem Milli Vanilly? Prosím, prověřit! Přísně tajné!

Prosím, vše zjistit a předat kódovaně přes Radioturmart

Psáno v brzkých ranních hodinách v buňce Rilke-ateliér, am alten Vorhafen 2

Mit genossenem Gruss

agent Frýda

 

Fake news

Wenn das Klima kippt,

will facebook Kirche lebendig machen

Supervater „Jamaikaner“ Aron stirbt

an der Schussverlängerung

Er war ein Jäger, ich war ja ein Kind

Der Psychotherapeut hofft wieder mehr

Auf die magische Jugendbindung

„Hier ist

Riesen-Fair-Trade

Potenzial“

 

Read Full Post »

Komu: velícímu důstojníkovi D. Sch. (Prager Zentrale)

Od koho: agent Frýda

Akce: Salznebel

Čas: 2. 11. 2017

 

Velící důstojníku,

po švejkovsku melduju, že jsem zde, ale nebyla to žádná sranda. Vlak EC 178 Alois Negrelli z rodného Tetschen-Bodenbach vyjel přesně dle středoevropského času v 10.00 hodin a dle přesného fahrplánu vjel na nádraží Hamburk – Dammtor. Cestou jsem předstíral četbu aktuálního románu Thomase PynchonaVěk techniky, který mi konečně otevřel oči kolem 11. září v New Yorku a musím zcela obdivně říci, že naši soudruzi tu celou akci zmákli na jedničku. V duchu si z románu vybírám kódované pasáže, které si fotím pravou obroučkou svých nových oranžových brýlí, které jsem si před nedávnem pořídil (konečný účet jsem vám za ně ještě neposlal, ale učiním tak v nejbližší době).

Do Brém to pak bylo horší. Jednotka, která mě měla krýt záda, čelila bohužel přesile v nedávné námořní akci Salznebel, kdy veškeré trafovedení na Deutsche Bahn bylo pokryto vrstvami mořské krystalické soli. A tak se ptám, kde je ten známý reklamní slogan: Wir fahren immer! Nebylo by lepší ho přepsat na Wir fahren nicht merhr? Dle jejich slov, nebyla schopná zpožděný vlak urychlit a já zůstal jak dostojevského idiot viset u nádraží. Diletanti! Ignoranti! Flagelanti!

No, nic. Už dříve jsem viděl v instruktážním filmu, který jste mi na centrále pouštěl, krizové situace, jak se zachovat v neznámé cizině v případech nenadálých situací, ale byly mi, pardon prd platný, protože jsem na nádraží zabloudil.

A teprve později našel náhradní Ersatzbus, který si ale již tou dobou prodíral skrz Salznebel pln cestujících na dálnici, ale já v něm neseděl. Spojka Ch. B. mě pak telefonicky nekódovaně kontaktovala a nabízela pomoc, kterou jsem ale hrdě odmítl a jak vůl čekal celou hodinu s tím obrovským kufrem, plným agentské výstroje a šifrovacího stroje, na kterém vám nyní píši. Nicméně ani na druhý pokus se mi nepodařilo se do Ersatzbusu dostat.

Čekání nebylo úplně marné. Kromě toho, že jsem dál cvakal pravou obroučkou, jsem zjistil, že společnost je tu hodně multi-kulti a k mému velkému překvapení tu všichni, ale opravdu všichni, mluví německy. Přeladil jsem tedy ze svého saského dialektu, který mě kdysi naučil v Radebeulu Karel May na ten jejich plattdeutsch. Ale protože jsem celý vyšokovaný z cesty, Kirsche a Kirche, občas vyslovuji stejně.

Zcela náhodou jsem na stanici v Brémách potkal jiného soudruha, mrkl na něj kódovaně víčkem a Ersatzbus ne Ersatzbus, jsme si vzali na půl tágo, abych mohl být přece jen relativně včas v tom prokletém přístavu v Bremerhaven, kam jsem se ztrátou 50 Euro ze svého už tak bídného kapesného, nakonec dojel (Doufám, že mi to na základně proplatíte, případně vynahradíte v naturáliích).

Místní skupina pomocníků je zde rozdělena do několik drobných guerill. Předně hlavní velící důstojník, už zmiňovaný Ch. B. je velice dobře zaklíněn v organizaci Domu emigrace, která mapuje odliv 7 miliónů lidí odsud do vysněného zámoří. Jak se to těm kulišákům podařilo, ví, bůh. Nicméně, musím konstatovat, úctyhodný výkon.

Má základna, Rilke-Ateliér je cituji z dobové kroniky:

Nízký, bílomodrý domeček s oranžovými dveřmi, vklíněný mezi hráze u řeky Vezery, který si kdysi nechal postavit proslulý německý básník Rainer Maria Rilke.

Pro naši akci jen naprosto ideální, nenápadný a přesto je všude vidět. Výhodou je, že leží přímo pod vysokým přístavním vysílač, přes jehož kódy se dá celkem snadno vysílat zprávy a posílat je v kódované řeči Radarturmartu, což také záhy činím.

Fake news

Topfavorit

dreht in der Antarktis die Luther-Zeit.

Jetzt fehlt nur noch letzter Ringgong.

Maschinen stehen still im Morgengrauen.

Die Kirche packt weiterhin punktlos

leckere Klopse im Achtelfinale ein.

Sturm hinterlässt tief heimische Kicker,

die keiner bemerkte.

 

P. S. chtěl jsem vám také napsat, jak se mi tady líbí, co jsem jedl, případně jakou kávu jsem si dal v restauraci Mediterrano. Ale dle četby jiných deníkových záznamů svých prozaických agentek-kolegyň jsem zjistil, že bych se trapně opakoval. Účtenku za nákup konzerv přikládám, stejně jako Ecovskou enumeraci zakoupených pochutin: Erbseneintopf, Tex-mex-Eintopf, Bohnensuppe a Kartoffeleintopf.

P. P. S. Jinak hlady bych stejně nezemřel, hrázi za mnou důkladně norují místní králíci, kteří se zjevují ve večerních intervalech na mé zahrádce a spouštění pohybovou fotobuňkou světla na zápraží. Případně mohu nějakého ulovit. Kontakt z místní skupiny Rilke-ateliér mi sdělil, že je zde vraždí jako škodnou. Cituji jeho slova: Die Wildkanninchen machen den Deich unstabil.

P. P. P. S. O mé bezpečí je zde opravdu postaráno. Před domem v různých nepravidelných intervalech parkují agentská auta, většinou střední a vyšší třídy, nenápadných stříbrných či černých barev. Počítám, že mě skupiny kolem Salznebelu mají v merku. Spím samozřejmě ozbrojen a v noci v pravidelných obhlídkách obcházím objekt a kamufluji je prostatickými návštěvami svého milého WC.

V případně nouze mohu spustit červených knoflíkem alarm, který rozbliká maják na střeše ateliéru. Bojím se ho však spustit, abych nenavedl na svou kótu nějakou zbloudilou Űberseefähre. Věřím však, že by mi soudruzi z jednotky Weserlotzen, která sídlí v opuštěném přístavu kousek ode mě, včas pomohli.

S námořnickým pozdravem Ahoi se loučí,

Sleepagent Frýda

Read Full Post »

21.10.2009, středa, Wiesbaden

Spím do 11

Dnes v noci jsem měl pocit zvláštního stavu rauše, několik hodin jsem jenom lepil mail-art, dobarvoval, kombinoval, přemýšlel o tom a čas neustále plynul a najednou bylo něco kolem půl třetí a já šel spát (nerad). Chtěl jsem ještě pokračovat, ale došlo mi naštěstí lepidlo i obálky (nalepil jsem jich 40) a to bylo moc dobře. Vůbec je zvláštní přemýšet o té krabici plné známek, kolik je to osudů, příběhů, kolik neštěstí i lásek se tam muselo vejít,  kolik lidí drželo ty umatlané obálky v rukách, kolik lidí je neslo, dávalo do schránek, třídilo a opět dávali adresátovi. Mail-art je také můj příběh, kolážované obálky bez dopisu, většinou adresované na mé jméno, sem, do Villy Clementiny…Žijeme v době bez dopisů, bez těch krásných relikvií, mizející světe volám tě zpět!…

 

Holičství v Biebrich, stříhání za deset Euro

Už skoro týden musím k holiči. Zoufale se mi nechce, už dopředu tuším, že to bude průšvih. Jsem zvyklý na svou holičku v Děčíně, která opravdu umí ostříhat a která hlavně stříhá na pánském, tzn. že umí stříhat muže a to není jen tak. Skočil jsem do autobusu Linie 4 a jel do Biebrichu, kde jsem předtím zahlédl, že stříhájí pouze za 10 Euro. Už když jsem vešel, věděl jsem , že je vše špatně- nepříjemná holička, interiérový štýlek do černé a bílé, mycí pultíky, všechno hrozně open a free a navíc jsem tam byl jediný chlap. Vydržel jsem, nechal se vzít mašinou na 6 mm, ale kolem uší to je samá nerovnost, boule… hnus. Už jsem neměl sílu něco řešit. Vyplázl jsem prachy a rychle zmizel koupit pastelky a obálky do Kaufhofu.

 

Účtenka

Galerie Kaufhof

Kirchgasse 28

65185 Wiesbaden

 

Doppelspitzer             1,75

36 Farbstift i Met        5.00

PRITT-STIFT 40GR.  3,95

 

T o t a l             EUR 10,70

21.10.09 15:02

 

Fotografování ve skříni

K holiči jsem musel i z toho důvodu, že jsem byl na půl čtvrtou dohodnut s fotografkou, která fotí každého stipendianta. Žena která přišla, byla malá, útlá, drobná, úžasně oblečená. Jmenuje se Ramune Pigagaife a má opravdu svůj styl,  to obdivuji. Pochází z Litvy, studovala fotografii v Mainzu a je docela úspěšná. Soustředí se zejména na portréty lidí v jejich přirozeném prostředí, a proto také vešla hned do mého pokoje, který byl poset kolážovými obálkami, což ji zaujalo. Nakonec se podívala na mou garderóbu a protože jsem byl celý v černém, přidala mi ještě černý kabát s temně stříbrnými knoflíky. Vybrala vedlejší místnost, kde spal americký Dave, bylo tam lepší světlo než v mém pokoji a fotila mě skoro dvě hodiny ve skříni. Seděl jsem v křesle, na černém odpadkovém koši, díval se na podlahu, do stropu. Její názor: umělci z Čech mají v sobě něco z Franze Kafky (pokolikáté už se mi zde Kafka zjevuje?) a chtěla po mně tragický výraz. S tím nemám problém, protože se většinou na fotkách mračím nebo civím jak vrah. Zároveň po mně chtěla jakoby nepřirozenou pozici, ale zase ne příliš nastylizovanou. Budiž. Uvidíme, co z toho vyjde.

 

Katalog

Ramuné mi dala katalog ze své výstavy Menschen meiner Stadt (Mano misteo žmonés). Jsou v něm normální lidi, kteří stojí před zdí (Eisenbahnarbeiter, Jäger, Imker, Zigeunerjunge, Werkdirektor, Gelegensheitsmaler, Leiterin eines Naturmuseums, Kammerjäger, Köchin im Ruhestand, Rusischlehrerin, Buchhalterin, Bäckerin, Dichter, Arbeitslose, Arbeiteri einer Brotfabrik, Stunden in seiner Sonntagskleidung, Schuster, Fischer, Kindergartenwächter, Bauer, Schneiderin, Bahnhofswärterin)

 

Dnešní nákup

ALDI

Luisenstr. 28

65185 Wiesbaden-Innenstadt

 

Freiland-Eier                     1,59 A

Orangen-Nektar                0,59 A

Milch-Drink                        0,55 A

Schokolierte Frűchte         1,59 A

H-Milch 1,5%                    0,42 A

Schokolade Nussknacker  0,55 A

Schokolade Nussknacker   0,55 A

S u m m e                            5,84

7 Artikel

Bar

21.10.09 19:32

 

Další obálky na mail-art

Dlouho do noci lepím mail-arty, různě je dotvářím, koloruji novými pastelkami Staedtler (36 barev, paráda, takto širokou škálu jsem ještě neměl).

Nyní hojně lepím ruby obálek, bez známek a všímám si různých struktur dopisních papírů‚ převažuje modrá či šedivá barva. V noci mě napadlo vytvářet abstratkní básně, pouze z kousků barevných papírů (doufám, že mi Jiří Kolář mrká přes rameno a potichu se mi směje a říká, to jsem dělal v 60. letech, no, a co, mohu to udělat po svém, odpovídám mu). Potenciální názvy básní jsou – Intimní lyrika (růžové útržky), Přírodní lyrika (zelené kousky) apod. Koupil jsem si 25 podlouhlých obálek a všechny je polepil.

 

Asi se zblázním

Máme v hale problém s kořouvým alarmem, každou půl minutu pípne, přes den to jde, ale v noci jsem se z toho málem zbláznil. Nakonec jsem si zabořil sluchátka do uší, bylo něco po druhé ráno a já nějak usnul. A stejně slyšel tlumeně píp…píp…píp a skončil v nějaké spánkové agónii.

 

22.10.2009, čtvrtek, Wiesbaden – Darmstadt

Pošmourné dopoledne, praní prádla, píši deník

Probudil se naštěstí už v devět (píp…píp…píp…nepřestávalo, nakonec jsme vyndali celé zařízení), je lehce pošmourno, ale za mraky už trochu pomrkává slunce. Je to neuvěřitelné, tolik dní bez deště, ať žije podzim ve Wiesbadenu.

Přepisuji a předělávám deník, je to docela fuška, člověk musí navléct nit návaznosti, ještě, že mám hodně času.

 

Nach Darmstadt

Dopsal jsem všechny své resty z minulých dní a vyrážím lehce hladov k nádraží. Kupuji si úžasný řízek v housce, pak ještě kávu (natűrlich to go) a pražené mandle s kokosem. Jím a dívam se z okna Regionalbahn, které mě unáší směr Darmstadt. Je 13.39.

 

Friedrich Stowoda

Ve 14.23 mě vítá básnířka Barbara Zeizinger, která se stane mou odpolední průvodkyní. Nejprve se jedeme podívat na Wohnanlage, které se postavilo podle světové známého umělce, architekta a jednoho z mála opravdu úžasných Rakušanů Friedensreicha Hunderwassera (samozřejmě kromě H. Nitsche, E. Jandla, F. Mayröcker, celou Wiener Gruppe, miláčka T. Bernharda a ironickou E. Jelinek). Jeho díla znám již skoro dvacet let, nicméně tento komplex mě překvapil zvláštnými, podzimně laděnými tóny barev; žádné řvavost nebo šokantnost jako u Kunsthaus Wien, ale tlumené tóny, v tomto čase obzvlášť působivé. Škoda jen, že Friedrich Stowoda toho nedožil dokončení této stavby.

 

Jugendstil alias secese

Dnes jsem konečně díky Barbaře také viděl Mathildehöhe, kde se nachází významný komplex secesních staveb, tzv. Kűnstlerkolonie, o které jsem něco četl a hojně slyšel. Jedná se o naprosto unikátní architektonickou a uměleckou památku, která se uchází o zápis do UNESCA. Unikátní Ernst-Ludwig-Haus, ruský kostel, Hochzeitkapelle, řada secesních vil v okolí od známého secesního architekta Josepha Marii Olbricha. Jedním slovem úžasné. V Ausstellungsgebäude jsme si dali kávu, já velice silnou, nefiltrovanou a dívali se na okolí města i směrem k centru. A musím říct, že Darmstadt patří k tomu nejkrásnějšímu místu, které jsem tu doposud spatřil. Rozhodně by se vyplatilo sem ještě jednou jet.

 

Výstava s čertem rohatým

Nedko Solakov (1957) zde má výstavu s názvem Emotions (without mask), patří k renomovaným bulharským umělcům, který se zúčastnil documenty XII a Benátského Bienále. Upoutávka zní více než zajímavě: Auf der Mathildehöhe Darmstadt hat der bulgarische Gegenwartskűnstler ein einzigartiges Gesamtkunstwerk geschaffen, das mit den Mikrogeschichten und tragikomischen Denkstűcken unseren Blick auf Kunst und Leben herausfordert.

 

Věž lásky

S Barbarou jsme se prodrali svatebčany  a vyjeli výtahem do sedmého patra Hochzeitsturm a prohlíželi si obřadní síň a opět celý komplex, tentokrát z větší výšky.

Poté jsme se vydali do parku, prošli kolem dalších secesních vil až k Lví bráně, kterou jsme vešli do nádherně otevřeného parku s tzv. Chrámem růží, bohužel v tomto čase zcela bez květin. Parkem bych šel dál a dál a zastavil se až v lese. Vůbec jsem si dnes ve vlaku uvědomil, jak moc mi chybí český les, takový ten hustý, smrkový nebo oranžově mazlivý, borovicový.

 

Z průvodce o Darmstadtu

Die Rusische Kapelle auf der Mathildehöhe wurde 1898 fűr die Schwester der Großherzogs, die letzte Zarin von Rußland erbaut. Heute dient noch die Kapelle dem orthodoxen Kultus.

 Großherzog Ernst-Ludwig gab 1898 den Anstoß zur Grűndung dieser Kűnstlerkolonie, die 1901 erstmalig mit einer epochemachenden Ausstellung an die Öffentlichenkeit trat. Bald schon wurde auch Darmstadt neben Wien und Paris eine der großen impulsgebenden Jugenstilzentren der Welt.

 

Městem a opět sám

Poté jsem se vrátili do města, povídali si trochu o poezii, o práci apod. Následně jsme se rozloučili, já jsem si ještě lehce prošel centrum a vydal se k nádraží, kde jsem v 18.06 stihl opět Regiobahn do Wiesbadenu.

 

Dnešní nákup

ALDI

Luisenstr. 28

65185 Wiesbaden-Innenstadt

 

Fruchtnektar Premium 0,79 B

Edelmarzipan-Brot       0,55 A

Leberkaes Pastete        0,89 A

Milch-Drink                0,55 A

S u m m e                     2,78

Bar

22.10.09 19:33

 

Lepit!

Samozřejmě jsem již ve vlaku promýšlel další možnosti mail-artu a rychle si šel koupit dalších 25 podlouhlých, bílých obálek.

 

23.10.2009, pátek, Wiesbaden – Limburg

Lepidlo, nůžky, papír aneb kolážové, maniakální hodiny

Probudil jsem se až v deset a zhruba do dvou hodin řešil poštu a pracoval na mail-artu. Zabyvám se teď plností prostoru, tzn. že se pořád k obálkám vracím, koloruji je, dolepuji a to pořád dokola, je to dlouhodobý proces. Navíc jsem zjistil, že řada výjevů dozraje až v Děčíně, přeci jen jsem tady omezen formáty (A5 a obálky jsou malé), ale i materiálem, neboť důsledně zde pracuji pouze s tím, co jsem našel, koupil, dostal nebo si vzal.

Den je lehce pošmourný, ale oteplilo se a já rychle spěchám k oblíbenému wiesbadenskému nádraží (myslím, že jsem zde byl každý den)

 

Odpolední krajinou, vlhkými lesy, občasnými průhledy

Vyjel jsem až v půl třetí přes WI-Erbenheim, WI-Igstadt, WI-Auringen-Medenbach do Niederhausenu lokálkou. Osazenstvo vlaku tvořili vesměs lidé jedoucí z práce, unavení, uzívaní, někteří nastydlí. Samozřejmě nechyběly puberťačky a sedly si kam? No, vedle mě, mám fakt smůlu. V Niederhausenu jsem přestoupil na S2, jež jede z Frankfurtu, krajina se tady více otevřela, pahorkatina Taunus má lehký, listnatě opadávající háv. A některé výhledy opravdu stály za to.

 

V limbu Limburgu

Nezjištuji si informace dopředu o místě, které chci navštívit, pouze se juknu do knihy So schön ist Hessen, abych měl nějaké architektonické indicie, ale ta je tak pitomá, že s v ní permanentě ztrácím. Limburg! Úplně jazykem laskám to místo. Limburg tam bude fajn, říkám si. Je pátek odpoledne všichni jedou z háku a já se vydám na špacír a nezklamalo mě to ani trochu. Od nádraží jdu pěší zónou až k historickému jádru, které opět tvoří úzké uličky s řadou hrázděných, starobylých domů. Našel jsem i jeden z roku 1230. Ztracen v  středověkém labyrintu. A samozřejmě bez zrcadlovky. Jednak se mi nechtěla tahat a jednak jsem chtěl jít bez baťohu. Vůbec mám občas chuť jet na lehko a někdy zase vleču tašku nebo baťoh.Tady se procházím, prociťuji, prohlížím…

 

Schody vzhůru k Dómu

Stoupám, po schodech, mezi domy až vyjdu nahoru. Občas mi něco  vyrazí dech a tím byla určitě katedrála, kterou jsem zahlédl již z vlaku. Dom, jeden z nejstarších románských v Německu. Dnes se zde koná koncert, škoda, není tu moc klidu, ale vedle je malý hřbitůvek, s výhledem na říčku Lahn, celá scenerie připomíná Louny a keltskou Agaru (Emile Juliši, zdravím tě a nahoru ti posílám pozdrav, tady by se ti líbilo). Vedle domů je také zámek, částečně rekonstruovaný, jen tak zběžně koukám na nádvoří. A neodolám a klesám po Műllgasse, k mlýnu (dnešní hospodě) a už jsem u říčky Lahn (nebo Lawn?).

Tady pociťuji po dlouhé době totální úlevu, jakoby vše ze mě spadlo, nic mě netížilo, nic nepotřebuji, jen stát u té klidné, lenivé říčky, dívat se vzhůru ke katedrále a zámku, pozorovat pejskaře, maminku s dcerkou, projíždějící cyklisty a  béžové kachny na hladině. To k životu stačí! Intenzivně si ten obraz v sobě scenuji.

 

Návrat přes Frankfurt

Kolem šesté nasedám na vlak a sjíždím dolů do Frankfurtu, abych si zase projel jinou trasu. Krajina se pomalu noří do tmy, hovím si v horním patře S-Bahnu, pozoruji míhání obrazů za okny, čtu dnešní noviny (skoro pokaždé ve vlaku nějaké najdu!) a po sedmé jsem ve Frankfurtu, odtud přestupuji na S1 a dorážím domů, do Wiesbadenu, do Villy Clementiny.

 

24.10.2009, sobota, Wiesbaden – Mainz

Regnerisch

Prší, už v noci začalo, už od jedné jsem slyšel kapání na střešní okno, když jsem stříhal známky. Je to neuvěřitelné, ale ta zakoupená, kulatá krabice se známkami není bezedná. Opravdu jsem se od pondělka dostal na její dno, známky roztřídil a ostříhal od přebytečných papírů, byla to fuška, ale stála za to. Stejně si ještě jednu krabici koupím domů, tomu se prostě nedá odolat! Bolí mě záda.

 

Bloumání Mainzem

Nakonec jsem v půl jedné vyjel do Mainzu, hned v S-Bahnu si ke mně sednul nějaký nemocný muž, který strašně trhal rukama, že by roztroušená skleróza? Nebo důsledek mladých fetáckých let? Nevím, každopádně jsem zachoval jako ostatní cestující stoický klid.

V Mainzu jsem původně chtěl před Gutebergovým muzeem frotážovat matrice, ale odradilo mě množství lidí. Už jsem si představoval ty dotazy: Was machen Sie? Oh, das ist interessant. Nechtělo se mi někomu něco vysvětlovat. A tak jsem se vydal za katedrálu, do další historické části, kterou jsem dosud neznal a došel na vrcholek k St. Stephanovi a konečně viděl ta krásná Chagalova okna (večer jsem o nich napsal Šimonkovi pohádku).

 

Frotáže ve Wohnanlage

Kousek od St. Stephan se nachází bývalý pivovar zasazený do bastionu s podzemními garážemi, na kterém se tyčí terasa. Dál je veliký komplex domů (zapomněl jsem, jak se to jmenuje), ale před každým vchodem je kamínková mozaika, značící dům. Zde jsem radostně poklekl a chvilku si frotážoval jeden znak. Tak. A mám další důkaz o tomto městě. Zvláštní nějak jsem od první návštěvy Mainz podceňoval a nakonec mi velice přirostl k srdci.

 

Uf, Rheinufer

Už od dětství rozděluji města na dva druhy: ty s velkou řekou, jež plně akceptuji a miluji a ty bez řek, které u mě nemají šanci. Třeba takové Teplice miluji, ale s jejich Sviním potůčkem se mohou jít bodnout (viď, Linharte), naopak za Děčín i za Litoměřice dám ruku do ohně. Rýn mě vždy ohromí. I tady na té podivné betonové terase v Mainzu jsem ho plný; navíc teprve odsud se toto město dá plně pochopit, vždy´t je to původně římská pevnost. Chvíli jsem stál a díval se k Theodor-Heuss-Brűcke a vydal se k nádraží, setmělým městem…

 

25.10.2009, neděle, Wiesbaden – Fulda – Offenbach – Frankfurt am Main

Konec letního času

V noci se měnil čas a to je moc dobře, ačkoliv jsem usnul tak po třetí, probudil jsem se před půl devátou a po ranní hygieně (už dvacet let stejné – osprchovat a oholit) razím na Regio směr Fulda s přestupem ve Frankfurtu.

Cestou jsem konečně spatřil Hanau, na které mám políčeno už od začátku, ale nic mě z něho nezaujalo. Krajina se halila do mlhy, někde se dalo tušit slunce, každopádně v 11 ve Fuldě nebylo.

 

Barockstadt Fulda

Už poněkolikáté mě zarazí vstup do města, vždy je to nákupní, resp. pěší zóna tvořená stavbami z 80. let. Bombardování udělalo své. I tady v centru u Staré radnice stojí ohyzdný Karlstadt a kousek dál C+A, ale uličky Fuldy jsou opravdu vynikající, i s těmi důkazy i úkazy, že někde spadla bomba a někde ne.

 

Dóm, zámek, oranžerie

Dóm patří k významným stavbám, byl stavěn v letech 1704 – 1712 pod vedením Johanna Dientzehofera. Renesanční zámek  je obrovským komplexem budov s přilehlým parkem, ve které se nachází úžasná oranžerie; částečně mi připoná barokní zahrady Groß Sedlitz v Sasku. Fotím uličky Fuldy, domy Fuldy, po dvanácté vykouklo slunce. Krása!

 

Offenbach

Z nějakého nevysvětlitelného popudu jsem vystoupil na hlavním nádraží v Offenbachu, abych se trochu prošel. Hned mi ale bylo jasné, že nejsem v moc bezpečné čtvrti: podivní týpci, uřvané děti, vykloněné hlavy z oken pozorující cizince. Hned jsem se obrátil, skočil na další Regio směr Frankfurt.

 

Podél Mainu

Slunce vylákalo snad všechny lidi na hráz řeky Main, přidal jsem se k nim, procházel se s nimi, radoval se z krásného dne. Na řece kromě loděk a skifů projeli i dva machři na vodních skútrech, samozřejmě v krátkých kalhotách.

 

Das Bild der Urmutter

Přešel jsem most a došel do uličky Fahragasse plné malých galerií, vlezl jsem do Planet Vivid a prohlédl si zvláštně expresivní a kolážově laděné malby rakouské umělkyně Ilony Griss-Schwärzler. Moc dobré, klidně bych si něco pověsil doma na zeď.

 

Skulptury v životní velikosti

Nahlédl jsem do Schirn Kunsthalle, kde bylo málo lidí. Neodolal jsem a šel se podívat na Kunst fűr Millionen, nebo-li 100 skulpur z časů Maa. V průvodním filmu malíři mluví o svém úmyslu i o tom, jak sochy vznikaly (celkem jich je 114) a jsou rozděleny do sedmi stylizovaných obrazů. Tématem je drsný život vesničanů, kteří pěstují a prodávají obilí vrchnosti. V očích i v gestech soch je napětí, životní utrpení, jsou dost psychologicky pojaté. Úžasné je, že jsou v životní velikosti a člověk se jich může skoro dotknout. Nemyslil jsem si, že mě to tak zasáhne, ale stalo se.

 

26.10.2009, pondělí, Wiesbaden – Limburg – Gießen – Marburg – Frankfurt am Main

Fotit!

Dopoledne chroupaje  mandle s čokoládou a višněmi, které zapíjím kávou, pozoruji z vlaku VEC 84332 žlutozelenohnědé údolí, které se rozprostírá kolem míst WI- Erbenheim, WI-Igstadt, WI-Auringen-Medenbach. Před Niederhausenem se krajina po pravici otevře. Přestoupím jako v pátek na S2 a dojedu již podruhé do Limburgu, vybaven zrcadlovkou jdu fotit, fotit, fotit. Vnímání města skrz hledáček fotoaparátu je opravdu zkreslující, ještě že mám prvotní dojmy z měst vždy bezsnímkové.

 

Podél říčky Lahn

Regionální vlak v půl druhé je plný dětí, vracejících se ze školy, ve tvářích mají vepsané všechny své zážitky; vesnice jim je vytetovala na čelo: Jednou vesničan, navždy vesničan. Seděl jsem na sklopné sedačce naproti dveřím a počítal, kolik dětí vystupuje. Na mapě regionálních spojů je tato trať označena modrou linkou a směřuje do Wetzlaru a Gießen. Děti většinou vystoupili již třetí stanici po Limburgu. Ve vlaku se rozhostil kýžený klid, Lahn si tekla za okny, někdo venčil psa v polních cestách, někdo projel na kole z nákupu, nic většího se cestou nestalo. Ani průvodčímu nestálo za to, projít soupravu a zkontrolovat jízdenky.

 

Nečekaně Vasarely

Na nádraží v Gießen jsem se špatně zorientoval při přestupu na Marburg a ujel mi spoj. Co tady v té díře? Před nádražím však náhle spatřen plakát Kunst im MathematikumVictor Vasarely (26. 9. – 15. 11. 2009). Neváhal jsem ani minutu a už jsem stál před jeho úžasnými sériografiemi, které jsem doposud nikdy neviděl na vlastní oči. Nechával jsem se unášet jeho optickým, abstraktním umění a opět fotil. V krámku jsem pak zakoupil jeden hlavolam jménem Tangram a samosřejmě malou monografii o Vasarelym od Magdaleny Holzhey (Taschen Verlag, 2007).

 

Marburg, za deště, stmívání, nostalgie

Je to jen pár stanic, ale jakoby se změnilo vše. Najednou se v té otevřené krajině objeví pár kopečků a na jednom se tyčí zámek. Vlak se zaboří do chřtánu města a vyplivne všechny cestující ven. Prší, šedivá atmosféra, svítící výlohy obchodů, jdu historickým jádrem města vzhůru a samozřejmě to pálím ze zrcadlovky do všech stran, až vystoupám na vrcholek, ke zdi zámku, rozhlédnu se… Smutek mi stiskl hrdlo. Naposled zde? Nejspíš… Nebo se sem ještě někdy vrátím?

Jsou místa, která promlouvají a dnes všechna města mluví svou řečí – Limburg šumem říčky Lahn, Gießen budovou Mathematikum, Marburg uličkami s hrázděnými domy. Mlčím, naslouchám, sám.

 

Zpět

Podzim náhle zlomen zimním časem.

Rychlé stmívání kolem páté.

Spěch chodců za deště.

Kaffee to go.

V útrobách vlaku každý sám.

Civí ven ze světla do tmy.

Tam, kde se míhá smutná, strnulá krajina.

 

Víno!

Večer jsem si po dlouhé době dal s Julií víno, neboť Matt byl na setkání Hessensko-Viscontské společnosti. Dobrý hovor  jako vždy. Pak do noci ještě práce na mail-artech.

 

27.10.2009, úterý, Wiesbaden – klášter Eberbach

S Annou

Dopoledne v 11 mám schůzku s Annou Knechtel, kterou znám léta. Miluje také staré hřbitovy jako já. Sedím v kavárně Villy Clementiny a čekám na ní (má skoro vždy zpoždění). Důkladně si  prohlížím  interiér kavárny, je opravdu nádherný. Po společné kávě vyrážíme na malou procházku městem, zu Altem Friedhof, na jehož místě dnes k dovádějí děti na prolézačkách.

 

Cesta ke klášteru, málem bouráme, Stefi bolí hlava

Kolem půl páté pro nás pro všechny přijíždí Santos se Stefi a jedem autem směrem klášter Eberbach. Santos je za volantem naprosto chaotický, zajíždí do jiných pruhů, odbočuje tam, kde se to nesmí, auta na nás troubí a nakonec málem do jednoho bouráme. Tento malý Portugalec to však vůbec neřeší, má stále dobrou náladu a jednou rukou hladí Stefi, které z toho všeho bolí hlava. Po této zvláštní, akrobatické jízde dorážíme do kláštera, kde se točily interiéry slavného filmu Jméno růže.

 

S průvodkyní

Obrovský komplex cisterciárckého kláštera mě doslova vyrazil dech. Starší dáma jež nás provázela, byla naprosto nabitá informacemi. V hlavní lodi místní baziliky jsem byl dojat prostorem. Tady bych zůstal, jako tichý mnich, iluminoval bych knihy, chodil na modlitby, pomáhal sklízet hrozny v nedalekých vinicích…,ale jsem nevěřící pes, starý slovanský heretik.

 

Menu

V nádherné místní restauraci jsme doslova hodovali. Úžasná byla Kűrbiscremesűppchen a poté Saftiger Hirschkalbsgulasch mit Waldpilzen. Zelí dodávala obsluha ve dvou velikých mísách, to se v Německu ke guláši běžně jí. A pivo a káva a zákusek. Nasyceni a lehce v náladě opouštíme klášter někdy po deváté. V autě zní reinkarnovaný M. Jackson; Němka, Portugalec, dva Amíci a jeden Čech svorně zpíváme Beat it, bubnujeme do stehen, Julie v sedě tančí.

 

28.10.2009, středa, Wiesbaden – Kassel

Loučení,

Moji milí přátelé dnes odlétají do Států, od rána je ve Ville Clementině velice smutno, nosíme kufry před dům, stojíme a čekáme na taxi. Přijel Hartmut, aby Američany doprovodil na letiště. Taxi je tady. Loučím se s Julii, s tou citlivou a přemýšlivou bytostí, libám na tváře malého Augusta der Starke a objímám Matta, který se najednou rozplakal. Stačí pouhý měsíc, abychom jeden druhého pochopili, měsíc, kdy jsme si skoro beze slov rozuměli, měsíc, kdy jsme spolu žili. Matt i já stojíme v tom slzavém objetí asi minutu a slibujeme si, že se ještě jednou musíme vidět. „Bratře“, říkám mu svou trapnou angličtinou, „neboj, přiletím za tebou a dáme si pivo v Madisonu.“

 

Ve 14.13 nach Kassel

Naštěstí není moc času na smutek, neboť mě čeká ještě cesta vlakem do Kasselu. Jedeme s Hartmutem IC vlakem a ubytováváme se přímo u nádraží v hotelu Best Western Kurfuerst Wilhelm I. Zde se setkávám s Lucií Černohousovou, která přijela z Prahy na mé dnešní čtení. Díky Hartmutově znalosti města se procházíme místním parky a posloucháme historky, které se váží ke vzniku a průběhu všech Document.

 

Dobré čtení, dobré reakce, dobré víno

Poté jdeme na Kaffee und Kuchen a na sedmou přicházíme do antikvariátu pana Wilfrieda Jeniora, na Lassallestraße 15.

Je to skvělý prostor, knihy všude kolem nás. Přišlo pár lidí, popíjíme červené víno a pak začínám číst, více německy než česky. Čtenáři  naprosto soustředění, jejich ohlasy jsou veskrze pozitivní. Navíc Kasselané jsou opravdoví potomci bratří Grimmů, takže Řeč mrvejch i Šrakakel padají na úrodnou posluchačskou půdu. Někdy kolem jedenácté se vracíme na hotel a já pak ještě asi do dvou civím z okna, konzumujíc veškeré alko i nealko z pokojové ledničky.

 

29.10.2009, čtvrtek, Kassel – Wiesbaden

Dopolední, umělecká procházka

Po důkladné snídani jsem se spolu s Lucií a Hartmutem setkal s manželským párem, který byl už včera na čtení(bohužel jsem zapomněl jejich jména). Vyrazili jsme do nedalekého Schlossparku na Wilhelmshöhe. Lehce poprchávalo a tak socha Herkula i známý oktogon byly v mlze. Úžasná byla však zámecká obrazárna, která obsahovala spoustu starých mistrů. Tizian, Cranach, Rubens, Rembrandt – nemohl jsem se jich nabažit. Projevil jsem ještě přání vidět také Museum fűr Sepulkralkultur nebo-li muzeum pohřební kultury. Byly tam úžasní průvodci- zapálení hrobaři jako já. Fascinovaly mě např. fotografie z mexických hřbitovů, kde pozůstalí dávají na hroby cigarety Hallboro. Po výtečném obědě v italské restauraci jsem se rozloučil s Lucií i Hartmutem a vracel se vlakem domů.

 

Chvilka ve Frankfurt – Römer

Neodolal jsem však a naposledy vystoupil ve Frankfurtu, který jsem si, skoro za tmy, nostalgicky prošel. Poté jsem dojel linkou S8 do Wiesbadenu a byl endlich doma ve vile, která však zůstala po odjezdu Američanů prázdná a pustá.

 

30.10.2009, pátek, Wiesbaden

Poslední den (sms text)

klidne rano – dlouha snidane – premysleni – posledni prochazka mestem – opet nalezene desticky deportovanych Zidu – poslední toulani parkem – poslední nákup.

 

Friedrichstraße 6

Hier wohnte

Dr. Willi Fackenheim

JG. 1882

verhaftet 1938

Buchenwald

Flucht 1939

Shangai

tot 1943

 

Hier wohnte

Elsa Fackenheim

geb. Altschul

JG. 1882

Flucht 1939 Shangai

Tot 1945

 

Bahnhofstraße 25 

Hier wohnte

Jakob Guthmann

JG. 1868

deportiert 1942

Theresienstadt

Tot 18.9.1942

 

Hier wohnte

Berthold Guthmann

JG. 1893

deportiert 1943

Theresienstadt

Auschwitz

ermordet 29.9.1944

 

Hier wohnte

Paul Guthmann

JG. 1922

deportiert 1943

Theresienstadt/ Auschwitz

ermordet 12.3.1945

KZ Mathausen

 

Adelheidstraße 18

Hier wohnte

Elise Baer

geb. Herz

JG. 1882

gedeműtigt/ entrechtet

Flucht in den Tod

25.8.1942

 

Dnešní nákup

ALDI

Luisenstr. 28

65185 Wiesbaden-Innenstadt

 

Orangensaft/ PET            0, 65 B

Nimm 2 Sortiment            1, 99 A

American Cookies            0, 89 A

Haribo Goldbären             0, 89 A

6 x      0,55

Schokolade Nussknacker 3,30 A

Leberwurst                   0,65 A

Edelmarzipan-Brot       0,55 A

Edelmarzipan-Brot       0,55 A

Singlesschnitten          0, 79 A

Stormy                          0,95 A

 

S u m m e                     12, 84

16 Artikel

30.10.09 18:11

 

Večer

Několik hodin balím, je k neuvěření, kolik věcí jsem tu dokázal nashromáždit. Koupil jsem si ještě jeden kufr na kolečkách, knih je mnoho, oblečení též. Malátně uklízím a pozdě v noci uléhám.

 

31.10.2009, sobota, Wiesbaden

Domů!

Budík zvoní v půl šesté, rychle se osprchuji, oholím, nasnídám a po půl sedmé jdu pěšky k nádraží. Na zádech batoh, přes rameno tašku s notebookem, každou rukou táhnu jeden kufr. K nádraží přicházím zcela zpocen a úlevně usedám do S8, který mě doveze do Frankfurtu. Zde si dám bratwurst a čekám na ICE, posadím se na své místo a vyrážím stejnou trasou jako před měsícem na sever. V Dresden mi ujelo díky našemu zpoždění EC a tak nastupuji do S1, abych dojel přímo do Schöny. Popadnu všechnu bagáž, nasedám na přívoz. Je hrozná zima, vítr pofukuje nad hladinou Labe, mezi skupinou turistů vypadám trochu nezvykle. Lepší příjezd domů jsem si ani nemohl přát. Na molu čeká můj táta, pomáhá mi s kufry do auta a já jsem opět doma ve svých severních Čechách. Cestou z Hřenska nevěřícně zírám z okna a v duchu si říkám: Opravdu jsem to já, kdo to všechno ve Wiesbadenu zažil…opravdu jsem to já, kdo celý měsíc psal tento deník… Skály labského kaňonu mi mlčky naslouchají.

 

Autorská poznámka:

Deník vznikal od 1.10.2009 v hesenském Wiesbadenu a byl dokončen 17.1.2010 v severočeském Děčíně. Rád bych poděkoval Prager Literaturhausu a Lucii Černohousové za poskytnutí stipendia, bez kterého by tento text nevznikl. Dále pak panu Hartmutu Holzapfelovi, mému průvodci po Hesensku. Speciální dík patří Petru Špánkovi za půjčení digitální zrcadlovky. Za důležité stylistické poznámky pak děkuji první čtenářce deníku, Elišce.

Read Full Post »

13.10.2009, úterý, Wiesbaden – Frankfurt am Main

Notorický ranní běh parkem

Dnes jsem opět vyběhl s Mattem něco kolem deváté ráno. Lehce, studeně pršelo, ale šlo to. Samozřejmě jsme uběhli dost velkou vzdálenost a k mé malé radosti jsme potkali pár notorických běžců a třicátníka s jackem russelem. Morgen hat er gesagt – Morgen hab´ ich geantwortet.

 

Fádní dopoledne, kdy se skoro nic nestalo

Dopoledne se lehce táhlo, pracoval jsem na dalších kolážích a vyřizoval poštu. Byl jsem se podívat trochu do města a koupil, opět zlevněnou, úžasnou knihu Schiele od Wolfganga Georga Fischer (Taschen Verlag, 2007). Podtitul Pantomimem der Lust – Visionen der Sterblichkeit naznačily, co už jsem o tomto zázračně šíleném malíři věděl. Pravdou však je, že jsem doposud neviděl tolik erotických kreseb v jednom svazku.

Poté jsem si v jednom wiesbadenském knihkupectví vzal ediční plán nakladatelství Diogenes, kde jsou na začátku fotografie kmenových autorů. Z našich tam byl pouze Jaroslav Hašek, zpodobněn na své nejznámější fotografii, kde se kření jak přerostlé, tučné dítě. Hut ab!

 

Literární senzace!
Carl Gustav Jung – Das Rote Buch

Doposud nezveřejněné sny, vize, fantazie v deníkovém svazku

100 ilustrací samotného autora

404 stran, z toho 175 s kaligrafiemi

Velký formát ve dvou svazcích

Celosvětové zveřejnění 7. října 2009

Cena: 168 Euro

 

Hledání Café Maingold – Zeil 1, od stanice Konstablerwache, pak přes koleje a furt rovně

Důležité však bylo odpoledne, kdy jsem jel s Američany do Frankfurt am Main v 16.02 S-1 na stanici Konstablerwache a došli jsem do kavárny Maingold, jež byla celá nastylizovaná do zlatých odstínů. Židle, stolky, dokonce i radiátory byly zlatě natřeny. Zajímavě byly rozděleny dveře na záchod – ženy tam měli divu ve vodě, muži plouvoucího mladíka s úsměvem na rtech.

Zde jsme se setkali s Hardtmutem a Ulrikou (šarmantní autorkou), pojedli jsme ostré těstoviny, vypily jedno Landesbier z flašky (natűrlich aus Bayern), pojedli dorty a popili kávu a vyrazili jsme ke společnému vrcholu dne – tedy k návštěvě varieté v Tigerpalastu.

 

Směr Tigerpalast. K varieté! K době, kdy ženy nosily úzké šaty a kouřili cigarety ve špičce

Pomalu scházíme od šaten dolů, pomalu dostáváme závrať, propadli jsme se někam do 20. a 30. let minulého století, na stěnách E. Munch, M. Beckmann, L. Kirchner, fotografie F. Kafky.

Tigerpalast založil v roce 1988 Johny Klinke v prostoru starého divadla naproti bývalému vězení. Je dobrým známým Hartmuta, ale bohužel tento večer zde nebyl. Ale jeho podnik patří v současné době k respektovaným adresám varietního umění.

Seděli jsme po levé straně od pódia, pili Rýnský ryzling a sledovali narvané divadýlko. Nad námi na  balkoně jazzovala kapela (Varieté Orchester Tigerpalast) a program byl následující:

Ruslan Fomenko (žonglér z Ukrajiny)

Grynchenko Brothers (akrobaté z Ukrajiny)

Charly Borra (zloděj z Rakouska)

Marcus Jeroch (slovní artista a konferenciér, Německo)

Molly Saudek (tanečnice na laně, USA)

Darkan (Strapaten, Kazachstán)

Blackwits (černé divadlo, Praha – poznal jsem Ivana Krause)

Aleysa (hoola-hop tanečnice z USA)

Byl jsem dost nadšený z výkonu umělců i z celkové atmosféry. Ačkoliv jsou Němci chladnější v projevech radosti na veřejnosti, tady se nechali strhnout. O amerických přátelích ani nemluvě, tohle byla zábava pro ně.

Osobně mě zcela okouzil svým výkonem Marcus Jeroch, to je pravé orální umění, trochu nízké, ale zároveň umění. Nezapřel v sobě zřetelný odkaz na Wiener Gruppe a Ernsta Jandla a pak se mi to na jeho osobních stránkách potvrdilo. Jen Petr Váša by mu mohl v českém kontextu konkurovat a možná Jaroslav Pížl.

Asi do 11 večer  jsme ještě popíjeli v místním baru Bistrot a pak odjeli posledním S-8 do Wiesbadenu.

 

14.10.2009, středa, Wiesbaden – Mainz

Dlouhé dopoledne nad psanou recenzí, poté odměna v podobě křupavého kuřátka

Ostré slunce dnes od rána signalizovalo, že je krásně, ale chladno a přesně tak to bylo. Probudil jsem se před devátou a hned skočil k počítači, aby napsal slibovanou recenzi na autorský výbor Pavla Petra Aréna Pegas, v půl dvanácté byla hotová a odeslaná do Prahy. Poté jsem si koupil zas to zázračné, grilované kuře na trhu a dal si ho k obědu. Lehce jsem ještě pracoval na počítači a pak vyrazil k nádraží bez žádného konkrétního cíle.

 

Mainz (Gutenbergstadt) podruhé nečekaně

Nejbližší S-8 jela do Mainzu, tedy ve 13.12 a jelikož jsem tam byl pouze jednou a hrozně pršelo, vyrazil jsem tím směrem. Coural jsem centrem, došel na náměstí, fotil a důkladně prošel katedrálu. Kousek od ní jsem našel Guttenbergovo muzeum a vešel dovnitř.

 

Kolorovaná pohlednice města Main

(autentická koláž míst)

St. Stephan, Theater, Dom/Gutenberg, Schloss, Cafe Extrablatt, Markplatz, Zum Schambes, Rheintor, Theodor-Heuss-Brűcke/Rhein,

Altstadt, Dom, Osteiner Hof/Fassennachtsbrunnen, Kegel/Theater, Guteberg, Naturhist. Museum, Holzhofstr., Guteberg-Museum, Hauptbahnhof, Eisgrubbräu, Holzturm, Dom, St. Christoph,

Gaugasse, Schloss, Weinhaus Bluhm, Schiller, Landesmuseum, St. Ignaz, Altstadt, Rathaus, Altstadt, Eisenturm, Qiuntinskirche, Altstadt, St. Martin, Chagallfenster St. Stephan,

Holzhofstr., Passege/Residenz-Kino, Hotel Stadt Koblenz, St. Christoph, Schönborner Hof, Pariser Tor, Osteiner Hof, Fassennachstbrunnen, Meenzer Meedscher, Ballplatz, Gulli-Deckel, Crazy Sexy,

Augustinenkirche, Kirschgarten, Altstadt, Proviantamt, Zum Specht, Kirche, Domus Universitatis, Domplatz, Bitschkeller, Fischtoplatz, St. Christoph, Weinhaus Spielgel, Dom.

V místním C+A jsem si koupil rukavice s ustřiženými prsty, už leta jsem si je přál.

 

Vydávám se do muzea knihtisku

Důkladná prohlídka Guttenbergmusea by byla tak celé odpoledne, já ji zkrátil na dvě hodiny a shlédl tyto expozie: Život a dílo Gutenberga /zajímavé/, Kniha a tisk, Islámské umění knihy, Písmo a tisk ve východní Asii, Zázračná látka – papír, Děti a obrázkové knihy, Tiskařské stroje, Médium – noviny. Ze zvláštních výstav tam byly fotografie z Lipska v roce 1989, kde v podstatě začali změny ve střední a východní Evropě. A Schwarze Kunst nebo-li technika a vývoj mědirytin – úžasné!

V oddělení knihy a tisku jsem si prohlížel úctyhodné první vytištěné bible od Guttenberga a dokonce jsem objevil Thierbuch od Conrada Gesnera z roku 1563, tu, ze které čerpal Matthias Bumiller a stvořil své Bestiarium. Kruh se uzavřel.

 

Zakoupený knižní zázrak, nalezený v bedně pod kasou

Pod kasou muzejního krámku na mě mrkla žlutá, čtvercová kniha s kolážovanými, černými motýly, shýbnu se pro ni a už ji z ruky nedám. Jedná se o publikaci pro děti Gerta Zeisinga s názvem Zieh die Schule aus und flieg (Texte und Collagen) nebo-li Opusť školu a leť, s hravými kolážemi, vloženou deskou, omezeným nákladem 300 ks, mám tisk č. 165 a dokonce s podpisem autora, rok vydání 1981, za pouhých 10 Euro. Dle mého zatím jen lehkého pročítání  autor navazuje na vše dobré z dada, z avantgardy i z experimentu 60. let minulého století. Jako by mu Emanuel Frynta tak trochu koukal přes rameno. Je to asi kniha největšího formátu, kterou jsem si koupil, v tzv. Schalplatteformat.

 

Dnešní nákup

Aldi Luisenstr. 28

65 185 Wiesbaden-Innenstadt

 

Dauerwurst- Aufschnitt          0,95 A

American Cookies                 0,89 A

Schokolade Nussknacker      0,55 A

Schokolade Nussknacker      0,55 A

Frischmilch 1,5% ESL            0,42 A

S u m m e                              3,36 Eur

14.10.09 18:24

5 Artikel

Bar

 

Co jsem v noci četl

Zakoupil jsem si obsáhlý týdeník DIE ZEIT (8. Oktober 2009, Nr. 42) s vloženou přílohou věnovanou veletrhu, na kterém je letos čestným hostem Čína. Zaujal mě obsáhlý článek o autorovi Friedrichu Schorbovi (32 let), jenž napsal článek o tloustnutí a poté na stejné téma celou knihu, která ho proslavila. Dílo se jmenuje Dick, doof und arm (Tlustý, blbý a chudý). Článek na mě působí jako mystifikace.

 

Co jsem v noci ještě četl

V noci jsem četl text o americkém výtvarníkovi jménem Slash Snow, v sedmadvaceti letech si získal respekt na newyorské výtvarné scéně. Letos v létě se předávkoval  heroinem.  Pracoval hojně s původním materiálem, lepil koláže, fotil polaroidem, do svých děl onanoval, jinými slovy vracel postmoderní umění někam k jeho dadaistickým počátkům. Sympatický chlapík!

 

15.10.2009, čtvrtek, Wiesbaden – Frankfurt am Main

Ostře

Od rána je krásně, vstal jsem až v deset, vyhlédl z okna Villy Clementiny a nasál mrazivý vzduch. Vysoké nebe nad městem, ostrá linka vzdáleného pohoří Taunus. Dobrý pocit!

 

Na Messe!

Ve 12.36 jedu S-9 s Julií do Frankfurtu na knižní veletrh, od nádraží putujeme pěšky, povídáme si, jíme preclíky. Poté vstupujem koridorem dovnitř a ztrácíme se ve všech těch halách, exitech a stáncích. Stáváme se součastí obrovského kolosu, který chrlí knihy, nabízí knihy, rozdává knihy, prodává knihy, propaguje knihy, diskutuje o knihách, píše o knihách. Není samozřejmě v mých reálných silách to nějak popsat. Nicméně je to zážitek!

Zároveň mě však obestírá hrůza, vše se fakt přečíst nedá.

 

Mluvím po čtrnácti dnech poprvé česky

V pavilonu 4 jsou publikace o umění, zde mě upoutaly malby, kde se propojuje slovo a obraz, mrknu se na ceduli a stálo tam Jana Cerna. „Mluvíte česky?“ ptám se a již konečně mluvím svou rodnou řečí. S paní Černou, bývalou československou novinářkou a emigrantkou do Německa od roku 1983, se shodneme na několika zásadních českých autorech (J. Kolář, J. Skácel) a už zase letím dál do dalšího pavilonu.

 

Český stánek

Je velice dobře viditelný již z dálky, potkal jsem zde pár známých, např. paní Chalupovou, ale i Edgara de Bruina s manželkou;  po letech jsem se bavil s Jindřichem Jůzlem nebo Standou Škodou. Od pěti byla happy hour, tzn. jídlo a víno zdarma, což jen rozvázalo tok řeči. Bohužel jsem pak neodolal  (okouzlen češtinou i známými, a hlavně vínem) a zapálil  si po patnácti dnech cigaretu. Schade! Má vůle není tak silná.

 

Jáchym Topol čte v zednářské lóži

V 18.15 jsem měl opět sraz s Hartmutem a pěšky jsme vyrazili od pavilonů Messe k nádraží a dorazili do jednoho dvora, kde byla zednářská lóže, pro dnešní den zcela výjimečně otevřena veřejnosti, kde vystoupí Jáchym Topol. Viděl jsem ho zase po letech a byl moc fajn. Samozřejmě, byl jako já zcela nadšen z tohoto původně secret prostoru a říkal, že nejbizarnější čtení měl jednou v Mongolsku v jurtě a tohle je druhé, skvělé místo. Jeho vystoupení moderovala šéfka berlínského českého centra, Jáchym četl jen krátce česky z románu Kloktat dehet, německy Zirkuszone, jež byla prezentována skoro hodinovým, nudným předčítáním. Fajn!

Další diskuze se zvrtla v hovory o svobodě slova, ale zajímavější bylo, jak Topol v Siřemi (díře, kde žila sestra Franze Kafky Ottla) během opilecké euforie načrtl do poznámkového bloku budoucí děj románu Kloktat dehet. Také mluvil, že má ke Kafkovi stejný komplex, jaký měl on k svému otci,Hermannovi, interessant.

 

Z brožurky czechpoint

Zirkuszone

Lesung und Gespräch mit Jáchym Topol

 

Jáchym Topol war nicht nur der Star des literarischen Underground vor 1989, sindern ist auch heute einer der bekanntesten tschechischen Autoren seiner Generation. Sein Roman Zirkuszone erschien 2007 in deutscher Űbersetzung von Andreas Tretner und Milena Oda beim Suhrkamp Verlag.

Donnerstag, 15.10., 19.00 Uhr

Freimaueloge zur Einigkeit, Kaiserstraße 37, Frankfurt am Main

Eintritt frei

 

A pak víno, hovory, víno, hovory, preclíky, víno a víno a najednou jsem stál zcela sám po jedenácté v noci ve Frankfurtu na nádraží, smál jsem se, měl pocit absolutní svobody, pil kávu a ve 23.31 jel S 8 do Wiesbadenu. Usnul jsem jak špalek.

 

16.10.2009, pátek, Wiesbaden – Frankfurt am Main

Pomalu

Dnes ráno jsem zde zažil poprvé svítání. Auta svištěla po ulicích, lehce pršelo. Dobré počasí na to, abych si lehnul do postele a četl si. Vstal jsem a lepil řadu koláží, tentokrát z map Mainzu a Wiesbadenu, pořád se držím formátu A5. Američané dnes odjeli na pár dní do Bavorska ke známým, takže mám celé patro Villy Clementiny jen a jen pro sebe. Milé!

 

Na Messe!

Přesto mi to nedalo, nelenošil jsem a vyrazil zase na veletrh do Frankfurtu, dnes Regiobahnem ve 12.32. Soustředil jsem se na jiné pavilony než včera, zejména na comicsové a fantasy stánky, ty byly úžasné! Dále pak na učebnice a cizojazyčná nakladatelství. Je hezké vidět stánek Gallimardu!

Procházel jsem se také po dvoře, navštívil Lesezelt, pavilon s médii. Lidí tam bylo více než včera a teprve zítra bude otevřeno pro veřejnost, to jsem zvědav na ty davy…

Dnes vyšla nová deska Rammstein, psali v novinách.

 

Doma

Vrátil jsem se v podvečer, pral jsem a dal oblečení do sušičky, psal e-maily a textovky, surfoval po netu, trochu se díval na zprávy, zejména o počasí, jedl, pil kávu a hlavně chodil tím obrovským půdním prostorem Villy Clementiny, který mám teď sám pro sebe a liboval si. Mé kroky se rozléhají hají ají jí í…

 

17.10.2009, sobota, Wiesbaden – Frankfurt am Main

Dlouhé dopoledne a co jsem si zase koupil za knihu

Spal jsem do desíti hodin, mám nějak přetočený čas, usínám kolem druhé hodiny a spím déle. Běhání také vynechávám, bojím se těch studených rán, abych nenastydl, nějak se mi můj režim rozhodil. Uvědomil jsem si však, že bych měl jít k holiči a tak jsem vyrazil do města, obcházel různá turecká holičství, kde bylo ale narváno, nechtělo se mi čekat a tak jsem zabloudil do Kaufhofu a opět si koupil další knihu z Taschen Verlag, tentokrát M. C. Eschera. Znám jeho díla s prazvláštní optikou a bizarním pohledem na svět, kniha je však fascinující, že je zde celý umělcův vývoj, zejména skicy jsou nanejvýš zajímavé, všechny ty přípravné práce, ty rozběhy, které pak vedou k dílu. V jedné z posledních kapitol je také srovnání s R. Magrittem, myslím, že se toto téma přímo nabízelo.

 

Dnešní nákup

Aldi Luisenstr. 28

65 185 Wiesbaden-Innenstadt

 

Schokolade Nussknacker           0,55 A

Frischmilch 1,5% ESL                0,42 A

Schokolade Nussknacker          0,55 A

Bauerschnitten                           0,49 A

Käsescheiben 400 g                   1,59 A

Dauerwurst-Aufschnitt                 0,95 A

S u m m e                                  4,55 Eur

6 Artikel

Bar

17.10.09  12:33

 

Odpoledne

Někdy kolem čtvrté vyrážím opět na knižní veletrh do Frankfurtu, dnes je první den, kdy je otevřeno pro veřejnost a je to opravdu nářez. Lidí jak naseto a všude strašne odhozených papírků, letáků, prospektů, novin, tisků. Pro mě úplný ráj a tak do nalezené, papírové tašky Ullstein beru tyto různé reklamní brožurky

V jednom z pavilonů jsem stihl závěr čtení horolezecké legendy Reinholda Messnera, ale podepisoval jen svou knihu a jeho bodyguardyně mi nedovolily, abych získal jeho autogram na pouhý lístek. Škoda, byl by to hezký dárek pro tátu.

 

Psí vojáci

Také jsem se opět stavoval v českém stánku, ale hlavním bodem dnešního večera byla happy hour east europa, kde hráli Psí vojáci. Jelikož jsem je asi tak deset let neslyšel, byl jsem zvědav, co předvedou. Je to naprosto geniální, pořád hrají to samé, už třicet let. Filip Topol děsivě zestárnul a vypadá teď jak jeho otec Josef, nicméně pod těmi šedivými, řídkými vlasy se dívají na svět jeho úžasně modré oči.

Popíjíme víno, povídáme si se Standou Škodou z nakladatelství Paseka, pohoda. Po koncertě vidím, jak Filip odchází tou šíleně obrovskou halou a on je malý, strašně malý a jakoby nezúčastněný.

 

Osamocený večer

Vracím se po půl deváté do Wiesbadenu a zhruba do tří do noci lepím koláže z materiálů, které jsem dnes na veletrhu nasbíral. Mými hudebními společníky jsou hlavně Pearl Jam se svým novým albem Backspacer.

 

18.10.2009, neděle, Wiesbaden – Rűdesheim a zpět

Ráno, rychle na výlet

Opět jsem se probudil déle, tentokrát v půl desáté, nicméně po třech dnech interiérů, knih a lidí, jsem se rozhodl, že co nejdříve vyrazím na výlet a stalo se, že jsem v 11.12 stihl vlak směrem na Koblenz a dojel do dalšího místa vinařské oblasti Rheingau jménem Rűdesheim.

 

Uwe Telkamp

Neodolal jsem a v nádražním knihkupectví ve Wiesbadenu si koupil novu knihu německého autora Uwe Tellkampa (ročník 1968). Před pěti lety se zúčastnil se mnou a ostatními básníky finále Dresdner Lyrikpreis a tuto soutěž vyhrál. Jeho výkon byl tenkrát zcela strhující, recitoval zpaměti čtvrthodiny. Letos vydal v Česku svůj román Der Turm (Věž), tady jsem si prohlížel, je to špalek. Jeho nová kniha se jmenuje Reise zur blauen Stadt (Cesta k modrému městu, Insel-Bűcherei Nr. 1323, 2009) a je tvořena čtyřiceti epickými básněmi s lyrickými pasážemi, jež skládají zvláštní obraz města, které jeho obyvatelé vidí modře. Četl jsem několik textů v němčině a musím uznat, že autor je fakt velice dobrý. Je tam i nádherná pasáž o Praze. Stylově, kompozičně i žánrově. Hut ab!

 

Nádraží v úrovni říční hladiny

Zvláštní na příjezdu do Rűdesheimu je, že vlak téměř kopíruje břeh řeky a velké, osobní lodě má člověk skoro na dosah. Po letmém rozhlédnutí jsem vyrazil vinicemi vzhůru, až jsem došel (docela zpocený, bylo slunečno) k památníku Niederwalddenkmal, který se tyčí na kopci. Vedla k němu taková legrační lanovka, kdy jednotlivé vozíky vypadali jak z dětského kolotoče, nebo jako zavěšené kovové putny. Zde jsem koupil v jednom stánku Šimonkovi přáníčko k svátku.

 

Cestou dolů

Poté jsem sešel jinou cestou dolů a procházel se tímto půvabným městečkem i kolem Rýna a hojně fotil. Na jedné z cest jsem objevil do asfaltu zarvaný vodovodní kohoutek ve tvaru květiny, který jsem si vyfrotážoval (název – kovová květina). Nádraží mě překvapilo i podruhé, jelikož byly zamčeny dveře na perón a teprve před příjezdem vlaku je zřízenec odemkl. Inu, Sicherheit je Sicherheit. Po druhé hodině jsem se vrátil zpět do Wiesbadenu a dal si trochu klidu.

 

Klus mezi procházejícími se lidmi

Ještě v podvečer jsem se rozhodl jít si po dlouhé době zaběhat. Neodhadl jsem však, kolik lidí bude v tuto dobu procházet parkem. Bylo to naprosté panoptikum – rodiny s kočárky, lidé se psy, milenci, manželské páry, celé skupiny diskutujících lidí a běžci a běžci.

Zaujala mě skupinka asi dvaceti mužů, kteří hráli v parku šachy a popíjel vodku.  Připomnělo mi to polské město Lodž před sedmnácti lety.

 

19.10.2009, pondělí, Wiesbaden – Frankfurt am Main a zpět

Úprkem

Ráno jsem vstal kolem půl deváté a rozhodl se vyrazit co nejdříve do Frankfurtu. Neměl jsem žadné konkrétní cíle, spíše jsem chtěl bloudit, nicméně jsem již ve Wiesbadenu před nádražím objevil další cedulky deportovaných Židů, rychle jsem si je opsal a pokračoval dál.

 

Adolfsallee 26

Hier wohnte

Ludwig Levitta

JG. 1885

deportiert 1942

Theresienstadt

ermordet 1943

in Auschwitz

 

Hier wohnte

Hertha Levitta

geb. Rosenstrauß

JG. 1894

deportiert 1942

Theresienstadt

ermordet 1943

in Auschwitz

 

Hier wohnte

Herbert Leo Levitta

JG. 1927

deportiert 1942

Theresientstadt

ermordet 1943

in Auschwitz

 

Höchst

Místo, které mě docela lákalo- příměstí, trochu industrial, hodně imigrantů. Procházel jsem se jen kousek od nádraží, mlha zakrývala město, bledé slunce se kdesi skrývalo a pak jsem zpozoroval skupinku lidí před vchodem u jednoho činžáku. Myslel jsem, že se jedná o nějakou exekuci, ale pak jsem si všiml fotoreportéra a zjistil, že právě na zem zabudovali další stejné, kovové židovské destičky. Zvláštní shoda?  Řízená náhoda?

Muži mají v ruce transparent s nápisem Steine gegen das Vergessen. Přijíždějí policisté, usmívají se a říkají ok. Jedna z žen čte z papíru židovské osudy, malá, pouliční přednáška.

 

Albanusstraße 36

Hier wohnte

David Mannheimer

JG. 1870

deportiert 1942

Theresienstadt

tot 10.9.1942

 

Hier wohnte

Meta Mannheimer

geb. Dahlberg

JG. 1900

deportiert 1942

Region Lublin

ermordet

 

Hauptfriedhof

Dlouhé stíny vrhají stromy na uhrabané cesty, hroby, secesní, bohaté, středostavovské, dlouhé cesty, napříč, polorozpadlé zdi, slunce osvěcuje mrtvé, ležící.

 

Info z průvodce

Hauptfriedhof (Neuer Friedhof)

Mit rund 70 Hektar ist der Hauptfriedhof heute eine der größten Parkanlage Frankfurts.

Die Inschriften vieler Grabstätten, vor allem im alten Friedhofsteil, lesen sich wir ein Frankfurter Geschichstbuch.

 

Jízdy U-Bahnem, S-Bahnem, Straßenbahnem

Miluji náhodné přestupování a nastupování, nevím kam, sem a tam, miluji pozorovat lidi, podívat se na hodinky a vyrazit někam dál, omrknout situaci, zmerčit lidi, podívat se na billboard, kouknout do výloh a zase nastoupit a vystoupit z tramvaje, někde v Sachsenhausenu, dívat se na spadlý list, pozorovat výrostka, jak se courá ze školy a poté se opět objevit u Hauptbahnhof.Dnes mě tam tramvajové trasy přivedly třikrát během hodiny a mezitím jsem byl někde dole v tom velikém městě a občas zahlédl nějaký mrakodrap průzorem k nebi…

 

Dnešní nákup

ALDI

Luisenstr. 28

65185 Wiesbaden-Innenstadt

 

Pudding 0,9 % Fett 4-er       0,99 A

Joghurt-Drink 0,1% Fett       0,69 A

Orangensaft/PET                 0,65 B

Rosinenschnitten                  0,99 A

Lebkuchen Sortiment           1,69 A

Cremige Frischkäsezub.       0,59 A

S u m m e                         5,60 Euro

6 Artikel

Bar

19.10.09 18:44

 

Zásilka básní

Dnes mi přišla obálka od drážďanského básníka Norberta Weise (zároveň  redaktor časopisu Signum Blätter fűr Literatur und Kritik)., s jeho básnickými sbírkami- Von den Hűgeln herab, Herbstreise, Reich und Fluchtwege der Delphin. Budu z nich něco překládat.

 

500 g známek a mail-art

Ve frankfurtském Kaufhoufu jsem procházel papírnictví a objevil něco zcela neuvěřitelného- kulatou, průhlednou krabici narvanou známkami s kousky obálek a dopisního papíru. Nálepka měla lákavý nápis: Sonderleistung Welt-Missionskiloware 500 Gramm. Neváhal jsem a koupil ji. Ve Wiesbadenu jsem ještě koupil 40 obálek a rozhodl se, že budu lepit tzv. mail-art. Když jsem tu krabici otevřel, zjistil jsem, že řada známek se opakuje (zejména z Velké Británie nebo Holandska), to mi však nevadí. Úžasné ale je, že je to nasbíraný materiál, který se dá hned použít (chtěl bych vidět toho magora, který stříhá denně obálky, shání je od známých, nebo pracuje někde na úřadě, a nebo je to nějaká stará sekretářka, která nemá, co dělat). Vše je hned připravené a hotové ke kolážování, to je naprostá paráda. Hned začínám a končím někdy ve dvě v noci.

 

20.10.2009, úterý, Wiesbaden – Frankfurt am Main a zpět

Spánek do půl desáté

A pak pozvolné ráno, ještě trochu koloruji obálky mail-artů. Vždy se podívám a zase to zkouším dodělat, aby to bylo zaplněné, plné, syté. Poté si dávám na nádraží ve Wiesbadenu Kaffee mit (by Sub-way) a vydávám se zcela náhodně prvním vlakem někam. Jedu opět do Frankfurtu Höchst, vystoupím a zjistím, že mi za 20 minut jede vlak k Bad Solden. Tam jsem ještě nebyl…

 

Bad Solden z Höchst

Přes Frankfurt-Sossenheim (v tomto místě sosat nektar), Sulzbach (a zde si dát ten krásně klepavý sulc ze zabíjačky, rosol!). Krátká, asi pětiminutová procházka městečkem Bad Solden a rychle pryč mit S-3 přes Sulzbach-Nord, Schwalbach, Schwalbach-Nord, Niederhöchststadt, Eschborn, Eschborn-Sűd, Frankfurt-Rödelheim, Frankfurt West, Messe, Galluswarte, Taunusanlage až k Hauptwache.

 

Účtenka

Wohlthat´sche Buchhandlung

Neue Kräme 14-16

603 11 Frankfurt/ M

 

Rechnung

Engelmann, Ines janet

Jackson Pollock Lee Krasner 4,95

Vielen Dank fűr Ihren Einkauf

20.10.2009 16:05

 

Jdu dál Frankfurtem…opět přes most…tentokrát do leva

Procházím se podél Mainu…nejprve proti proudu…po pravém břehu…přecházím most… vracím se kolem přístavište zpět…na hrázi sedí týpek…hraje na saxofon…vedle sebe termosku s čajem…druhý tiše civí do vod…přizvukuje…je kolem páté odpoledne…pod jeřáby nákladního přístaviště je malý restaurant…hosté se vyhřívají na dřevěných, nákladních vozících…kterými se kdysi vozily balíky a pytle s poštou…jsou zabaleni do dek skořicové barvy…popíjejí kávu…na jednom z vozíků se vyhřívá pes…všichni mžourají… usmívají se…jak nějaká podivná řiční sekta…dívají se na vodu…do slunce…na horizont…

k mrakodrapům Frankfurtu…

 

Účtenka

Galeria Kaufhof

Frankfurt Hauptwache

Zeil 116 – 126

60313 Frankfurt/M.

 

Pritt-Stift 40Gr.           3,95

100 Versandt. C5       4,50

T o t a l                      8, 45 Euro

 

Situace v S – Bahnu,  uplakané děvče a tři turecké sudičky

Nastupují v Mainzu do S-Bahnu. Tři mladé, krásné Turkyně. Ve věku 16 – 19. Nalíčené.  Vedle sebe mají o hlavu menší děvčátko. Světlovlasé. S malým, červenočerným kufírkem na kolečkách. Hovoří spolu. Stojí u dveří. Pak si děvčátko na něco vzpomene. Něco (asi) zapomnělo. Nevím. Jsou ode mě daleko. Všechny starší (známé či neznámé?) turecké sudičky jej utěšují. To opravdu ženy umí. Vcítit se do druhé bytosti. Teď. Hned. To jim závidím. Objímají jej. Podávají papírový kapesník. Nakonec děvčátko telefonuje. Slyším její Mami, ich muss umsteigen. Posmrkává. Dívá se z okna. A poté ještě volá do malého červeného Handy – Papi! Už se uklidňuje. S vážným výrazem se dívá z okna. Nádraží Wiesbaden-Ost. Sudičky na ni upírají soucitné pohledy. Společeně vystoupí na Wiesbaden Hbf. Ony odcházejí. Kroutí zadky v džínách. Popotahují si trikoty. Upravují pestrobarevné šály. K maličké přistupuje otec. Naklání se k ní. Děvčátko konejší. Něco mu říká. Objímá. Líbá…

 

Do tří do rána lepím

Nasadím si sluchátka od notebooku, střídám jednotlivá alba (teď zrovna poněkolikáté od Nine Inch Nails Fragile, pak nové Pearl Jam, opět Sonic Youth, Oasis, Manic Street Preachers a nakonec fascinující The Dead Weather) a lepím, vybírám útržky se známkami z té bezedné kulaté krabičky, dívám se na ně, obracím je, třídím a lepím, někdy stříhám, spíš trhám na menší kousky a lepím, podívám se z okna na kostel, na odlesky světel aut, připravím noviny pod útržky obálek a dopisů, abych neumatlal stůl a zasel lepím, davám hotové věci pod knihy, aby se nekroutily a zase a zase.

Read Full Post »

Older Posts »