Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for the ‘Radek Malý’ Category

Již voda otvorem si cestu klestí,

teď vyhoupla si první mrtvolu,

John rychle po ní pěstí.

 

Tvář mrtvou k sobě obrátil: „Eh kletě!

je po svatbě – já tady za vlasy

mrvtého držím zetě!“

 

Co mohlo, dopadlo tu – na rozdíl od Nerudovy romance, arciť je to spíš balada – dobře. Tak například čtení v galerii Am schwarzen Meer, kde jsem mohl pozdravit kolegy z Literární akademie Petru Hůlovou, Petra Borkovce a Radku Denemarkovou – totiž to právě kousky jejich děl se četly z časopisu Die Horen, jehož aktuální číslo je věnované české literatuře.  Jako atrakci pozvali skutečného českého literáta a bylo zajímavé pozorovat, kdo všecko se na takové akci sejde. Především samozřejmě členové krajanského spolku Porta Bohemica, nadšení čechofilové.

O to víc důvodů bát se následujícího dne a besedy s deváťáky ze severobrémské základní školy. Inu, říkal jsem si, abychom vůbec našli nějaké styčné body. A našly se samy. Došlo hlavně na německou klasickou četbu pro děti, ve které jsem se přes prázdniny trochu vrtal, a tak mě zajímalo, co vlastně tyhle děti jako děti četly. Včelka Mája? Kdo je to? Karel Gott? On ještě žije? A jestlipak jste věděli, že Johanna Spyri, autorka Heidi, děvčátka z hor, dlouho působila v Brémách? Kdo je Heidi? Aha. A Ericha Kästnera jste četli? A dobrý? Nakonec všechno zachránila klasika z devatenáctého století: uličníci Max a Moric a z dnešního pohledu nestvůrně výchovný Struwelpeter čili Ježipetr.

Tak jsem si tím vším myslím docela zasloužil výlet na Helgoland. Aby bylo nějaký to moře. A bylo ho až až. Nejdřív jsem skoro nestihnul loď Fair Lady, odplouvající z Bremerhavenu. Naštěstí se ale čekalo na autobus se školním výletem, který záhy přijel. Na Helgoland, který Německo kdysi s Británií vyměnilo za Zanzibar, se pluje tři hodiny, z čehož dvě to hodně houpá. Kapitán nestačil rozdávat blicí pytlíky. U ostrova se přesedá do člunů a pak honem na prohlídku, za dvě hodiny se pluje zpět. Ono to teda na obejití ostrova a nakoupení duty free suvenýrů stačí, pokud člověk nechce zrovna třeba fotit mořské ptactvo. A důchodci si sem jezdí hlavně nakoupit. Pršelo a svítilo slunce a pršelo a vítr vál…

Historie ostrova je víc než pohnutá: po válce ji Britové používali jako cvičný střelecký cíl a dokonce se pokusili jej celý vyhodit do povětří. A v muzeu jsem našel to, kvůli čemu jsem sem vlastně přijel: speciální expozici o místním slavném rodáku Jamesi Krüssovi, jehož některé knížky pro děti byly přeložené i do češtiny.

No a jinak: píšu. Takový básničky. Třeba tuhle helgolandskou:

 

Říkačka

 

Velké ryby Malé ryby

Každý člověk dělá chyby

 

Velké moře Malé moře

Každý skrývá svoje hoře

 

Velké vlny Malé vlny

Přání máš, a to se splní

 

Ať mi moře ruku podá

Přihořívá? Samá voda

 

Read Full Post »

A tak jdou lesem, tmou,
levá, pravá, přední, zadní,
pozor, kozle, neupadni!

 

Na tenhle kousek rýmované pohádky o loupežnících jsme si s paní Libuší Černou, dobrou duší všeho českého v Brémách, vzpomněli, ale na víc už ne. Bylo to ve chvíli, kdy jsme se německy smýšlejícím stolovníkům pokoušeli vyložit, že známá německá pohádka Brémští muzikanti má svou českou sestru – Zvířátka a Petrovští! Tak jsem se v tom trochu pošťoural, a vida – ty shody jsou tak nápadné, že se až chce věřit, že český kozel doputoval přes půl Evropy, proměnil se v osla a došel až do Brém.

Brémské muzikanty, tedy na sobě stojícího osla, psa, kočku a kohouta, najdete v Brémách úplně všude a ve spoustě provedení. Nejvýstřednější není oslík zobrazený na kole, ale čtoucí Goetha! S velkým zaujetím. Na sebe si v pohádce zvířátka vylezla, aby lépe viděla do okénka chaloupky… V české verzi do okna kouká jen kozel a loupežník ho má za čerta. Taky máme těch zvířat víc, v podání Václava Říhy se ke známé čtveřici připojily i kačenka a ovečka. „Naše“ zvířátka a Petrovští se údajně odehrávají na Křivoklátsku, kde v sedmnáctém století loupežníci toho jména skutečně řádili a místní před nimi schovávali domácí zvířata do lesů. Jak si potom vysvětlit, že v Brémách se to už o staletí dříve vyprávělo podobně?

Inu, pohádky jsou tu odjakživa. Zato nejznámější (a notně osahaná) socha zvířecích muzikantů z bronzu je v Brémách až od roku 1953. Brémský básník Michael Augustin, který nás tudy provázel a představil Brémy jako literární velmoc, v té souvislosti správně poukázal na půvabný nesmysl: zvířátka v pohádce bratří Grimmů do Brém nikdy nedošla! Zabydlela se v loupežnické chalupě a bylo jim tam dobře.

A když už jsme u těch pohádek, mohl bych jednu přidat k dobru. Jmenuje se a je:

O škebli

 

Slaná voda, řekli byste, když byste si moře lízli, a taky hořká.

Starý pán a stará paní z rybářské vesnice by skoro mysleli, že kvůli nim – tolik slané vody už babka vyplakala a tu hořkost měl stařík pod jazykem. To všecko proto, že neměli děťátko. A tolik by chtěli!

Dědoušek rybář jednou po bouři vylovil velikánskou oblou škebli. V síti ji dotáhl domů a prý, babko, to musí být naše děťátko. Tak ji kolíbali, zpívali jí a těšili se, jestli to bude holčička, nebo klučík.

V noci to ve škebli křuplo, staří vyskočili z postele a koukají, co jako bude. Z mušle vyskočil mořský koník, moc krásy nepobral, hop z okna a poskakoval k moři. Tam se otočil a ke dvěma zklamaným hlavám v okně se nesl hlas: Dočkáte se!

Tak šli zase spát, a vida, opravdu se dočkali.

Babce už roste břicho!

Read Full Post »

 


Když Čechy leží u moře, uvěřím ještě mořím.

Jestliže mořím uvěřím, pak začnu doufat v zem.

 

Tak to ve své slavné básni Čechy leží u moře napsala rakouská básnířka Ingeborg Bachmannová a přesně tak pojmenovala jeden nostalgický i poetický nesmysl. Kdysi s ním začal William Shakespeare, když v Zimní pohádce umístil české království na mořský břeh, ale to je stará písnička. Vtipné je, že ze své pozice germanisticky vzdělané suchozemské krysy jsem na mořský břeh pro změnu já donedávna kladl město Brémy. Hořce jsem se spletl, k moři je to odsud ještě sedmdesát kilometrů, což je ovšem pořád ještě blíž než z Prahy.

A proč že s tím móřem nadělám tolik cirátů? Inu, postavil jsem na něm svůj spisovatelský projekt, kterému bych se chtěl na tomto čtyřtýdenním stipendiu věnovat. V obecné rovině – nechat se mořem inspirovat. V rovině konkrétní – dopsat jednu knížku pro děti. Takovou, která by českým dětem, zhýčkaným většinou rozpálenými chorvatskými plážemi, ukázala jinou podobu moří – Baltského a Severního, kde dost často i v létě prší a kde se koupat vyžaduje značnou míru sebezapření.

On ale sem do vnitrozemských Brém fouká přímořský vítr dostatečně silně a těch sedmdesát kilometrů, z druhé strany města ani ne tolik, je to po řece. Jak se postupně zanášela pískem, vzdalovaly se Brémy mořskému břehu. Proto přímo u ústí řeky vznikl Bremerhaven, přístavní město, které je dnes snad lidnatější než samotné Brémy. Byl jsem se tam včera podívat a je to tam všecko: rackové, veliké i malé lodě, majáky a kromě toho několik spektakulárních muzeí. To nejnovější, futuristicky i velkoryse navržený Klimahaus, bombastickým způsobem představuje podnebné zóny na celé Zemi, aby nakonec ukázalo pobřeží severního Německa jako unikátní místo, kde se všechny tyhle zóny míchají dohromady. To sedí, během dne se vystřídalo mžení i dštění se sluncem i mračny.

Druhý psací projekt, který jsem si tu sem naordinoval, vyvstal sám od sebe, ale vyžaduje snad ještě víc koncentrace než zmíněná knížka. Scénář „velké nedělní“ pohádky pro rozhlas. Námět se rýsuje, název taky: Matouš a mořská panna, přičemž Matouš je kuchař (a potom chvíli námořník) z Bremerhavenu. Nemaje přístup k internetu, což zatím ještě stále kvituji s povděkem, lovím wifi-signál, kde se dá, a po kouskách text odesílám do naší republiky.

Jak vidno, je to psaní celé o dětech, a tak bych jim rád věnoval celý příští list. Uvidíme, jak to všechno dopadne.

 

Read Full Post »