Již voda otvorem si cestu klestí,
teď vyhoupla si první mrtvolu,
John rychle po ní pěstí.
Tvář mrtvou k sobě obrátil: „Eh kletě!
je po svatbě – já tady za vlasy
mrvtého držím zetě!“
Co mohlo, dopadlo tu – na rozdíl od Nerudovy romance, arciť je to spíš balada – dobře. Tak například čtení v galerii Am schwarzen Meer, kde jsem mohl pozdravit kolegy z Literární akademie Petru Hůlovou, Petra Borkovce a Radku Denemarkovou – totiž to právě kousky jejich děl se četly z časopisu Die Horen, jehož aktuální číslo je věnované české literatuře. Jako atrakci pozvali skutečného českého literáta a bylo zajímavé pozorovat, kdo všecko se na takové akci sejde. Především samozřejmě členové krajanského spolku Porta Bohemica, nadšení čechofilové.
O to víc důvodů bát se následujícího dne a besedy s deváťáky ze severobrémské základní školy. Inu, říkal jsem si, abychom vůbec našli nějaké styčné body. A našly se samy. Došlo hlavně na německou klasickou četbu pro děti, ve které jsem se přes prázdniny trochu vrtal, a tak mě zajímalo, co vlastně tyhle děti jako děti četly. Včelka Mája? Kdo je to? Karel Gott? On ještě žije? A jestlipak jste věděli, že Johanna Spyri, autorka Heidi, děvčátka z hor, dlouho působila v Brémách? Kdo je Heidi? Aha. A Ericha Kästnera jste četli? A dobrý? Nakonec všechno zachránila klasika z devatenáctého století: uličníci Max a Moric a z dnešního pohledu nestvůrně výchovný Struwelpeter čili Ježipetr.
Tak jsem si tím vším myslím docela zasloužil výlet na Helgoland. Aby bylo nějaký to moře. A bylo ho až až. Nejdřív jsem skoro nestihnul loď Fair Lady, odplouvající z Bremerhavenu. Naštěstí se ale čekalo na autobus se školním výletem, který záhy přijel. Na Helgoland, který Německo kdysi s Británií vyměnilo za Zanzibar, se pluje tři hodiny, z čehož dvě to hodně houpá. Kapitán nestačil rozdávat blicí pytlíky. U ostrova se přesedá do člunů a pak honem na prohlídku, za dvě hodiny se pluje zpět. Ono to teda na obejití ostrova a nakoupení duty free suvenýrů stačí, pokud člověk nechce zrovna třeba fotit mořské ptactvo. A důchodci si sem jezdí hlavně nakoupit. Pršelo a svítilo slunce a pršelo a vítr vál…
Historie ostrova je víc než pohnutá: po válce ji Britové používali jako cvičný střelecký cíl a dokonce se pokusili jej celý vyhodit do povětří. A v muzeu jsem našel to, kvůli čemu jsem sem vlastně přijel: speciální expozici o místním slavném rodáku Jamesi Krüssovi, jehož některé knížky pro děti byly přeložené i do češtiny.
No a jinak: píšu. Takový básničky. Třeba tuhle helgolandskou:
Říkačka
Velké ryby Malé ryby
Každý člověk dělá chyby
Velké moře Malé moře
Každý skrývá svoje hoře
Velké vlny Malé vlny
Přání máš, a to se splní
Ať mi moře ruku podá
Přihořívá? Samá voda