Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for the ‘Radka Denemarková’ Category

27.–30.11. 2007, Wiesbaden

 

Člověk vystoupá do hor, balast nechá v údolí. Ale nastává čas se do údolí vrátit. Jako by tohoto roku všechno shořelo. Myslela jsem si, že je konec. A zatím mi byla dána obrovská šance. Začít od úplného začátku. Měsíc sama. Kdybych tu sama neseděla, slova by nepřicházela. Vnitřní svět tu ožívá a nikdo ho netrhá na cucky. Všechno bych zdolala, jsem k nezastavení. Náměty se hrnou, přemýšlím, jaké postavy jim přidělím. Než nastane opět práce, ze které jsem vychylována povykem Prahy, dotíráním mých ostatních rolí. Vracet se tak do svého světa. A o tom okolním nic netušit. Proč jako spisovatelka nesnesu, když někdo kritizuje mé postavy. Jsou pro mě živými bytostmi. Stačí zavolat a vyběhnou ven, mezi stránkami proklouznou, odlepí se z řádků. Jako by mi ti, kdo ostří pero, poplivali můj svět, můj život. Herečka Hana Maciuchová v dramatu o Johannu Wolfgangu Goethovi viděla, že diváci nereagují. Tak přidala. Jiří Adamíra jí tehdy řekl: „To nikdy nedělej. Neobsluhuj.“ Což se dá vztáhnout i na mé psaní. Nikdy čtenářům nedovysvětlovat, neobsluhovat. Jsem bolest. Nejsem lékař. Nechci být slavná, chci být dobrá. Mrholí a čas plyne. Své postavy zachumlávám do slov jako do vaty. Aby ten transport do světa přežily. Samy přestávají mít smysl pro realitu, nebo ne pro realitu, ale pro její proporce. Miluju češtinu. Šťavnatý, opulentní jazyk. Hostina pro šlechtice, když kolem řádí hladomor. Proti češtině je angličtina ohlodaná kost. Zůstanu vlkem samotářem. To jediné mi dává svobodu. Psát a pracovat. A nic za to nechtít. Nic. Žádnou odměnu. Každou knihu člověk čte a vnímá v každém věku jinak. Jak se čtení mění se zkušenostmi a psychickým nastavením… Když člověk knihu nepřečte v určitém, správném věku, navždy ji mine. Proto jsou vědy o literatuře lež. Nesměli by je vymýšlet lidé… Typická věta mého stylu: „Odhrnu z čela pramen vlasů. Z čela, za nímž ťukají kovadlinky bolavého neklidu.“ A příznačný citát pro mou práci. Z Peněz od Hitlera. „Ottla mě pohupovala v náručí, říkala, že jsem její bezbranné ptáče. Které se v řídkých chvílích, nečekaně a vlezle, promění v krvelačného dravce. Co klove do všeho živého kolem, trhá a rve krvavé fláky masa. A nejvíc ze sebe samé.“ Beru mohutnou štětku a přetřu realitu hustým nátěrem. V době, kdy jsem dokončovala Peníze od Hitlera, byla jsem tak zmožená, že už jsem se podepisovala Gita Lauschmannová. Když byly dceři Esterce tři roky, vzala knihu Sám sobě nepřítelem, kterou jsem vydala. „To jsi napsala ty?“ – „No.“ – „Ty jsi moje maminka.“ A objala mě. Zaskočilo mě to tak, že jsem musela odejít před chalupu, zadívat se do hvězd a sáhnout na chladivý sníh. Říká se tomu pohnutí.

 Poslední dny v domě, který umí obejmout. Villa Clementine. Ve své kůži. A mí tři přátelé. Ulrike Krickauová, Marianne Strasserová, Hartmut Holzapfel. Dobří lidé ještě žijí. Nejsou to lidé, jsou to svérázní andělé. Sílu budu čerpat z těchto dní. Na minutu přesně v pravidelných intervalech vychází na balkon protějšího domu Deutsche Bank zrzavý muž. Aby si zakouřil. Na otočku jsem se ocitla v Praze, čtení v Řetězové ulici, moderátor „slovenský král“ Martin Hudymač rozebírá biblické motivy mých knih, čočka, jablko, had… Všichni mluví jen o vrchní vrstvě, převyprávěném příběhu. Ten je ze železa, do spodních vrstev dosáhnou nemnozí. Ale budou odměněni. Ve Wiesbadenu se koná každý rok filmový festival „exground filmfest“, letos od 16. do 25. listopadu, některé celovečerní filmy jsem letos viděla v Karlových Varech, tady soutěž krátkého filmu, fascinuje mě fenomén kontrastu západní versus východní: okamžitě je poznat, z které části Německa film pochází. V Rauskommen! se mladý, „napravený“ neonacista z východu snaží zbavit vytetovaného hákového kříže na zádech. Ve filmu Der Aufreisser touží macho a zazobaný požitkář Olli po nezávazném sexu, ale nějak se to zvrtne… 29. listopadu proběhlo moje čtení ve Frankfurtu nad Mohanem, Hessisches Literaturforum im Mousonturm. Moderátor Harry Oberlander. Šťastný večer. Přišli za Gitou Lauschmannovou. A Lucie Černohousová, ta magnetizující, nadaná černovláska, na závěr plnému sálu představí Pražský literární dům německy píšících autorů. O pauze pro mě nachystáno tolik barevných příběhů česky mluvících čtenářů: žijí v Německu, zástupci všech generací, podporují českou kulturu. Co zbývá. Loučit se s prodavačkou u Feickerta, se svým knihkupcem na Wilhelmstrasse, s fotografkou Ramune Pigagaite. Dá mi fotografii Debory, kterou dlužím očím, které čtou tyto řádky. Páteční večer, na definitivní rozloučenou. Tigerpalast Varieté Theater, mezinárodní revue, o kterou se stará Johnny Klinke, milovník Franze Kafky. Divné to není, Kafka do varieté chodil rád, také východisko. Bluesová zpěvačka se jmenuje Faulkner, opravdu. Johnny Klinke špičkové účinkující uvede, pozdraví i hosty z Prahy… Jen díky Hartmutu Holzapfelovi, bývalému ministru kultury spolkové vlády. Natáčejí tu o něm dokument. Je to on, kdo má rád Prahu. Je to on, kdo má rád literaturu. Kterou skutečně čte. Je to on, kdo mi nachystal vstupenky do divadel i muzeí. Nenápadný a cílevědomý, kultivovaný. Kouzelný dědeček, co jednou vstoupí jako postava do fiktivního příběhu… Je pěkné moci se uchýlit ke slovům, která nestárnou. Takto 6. dubna 1959 zklidňuje Jiří Voskovec Jana Wericha, který se utápí v depresích z lidí. Z lidí, kteří jsou necitliví, neschopní, neprofesionální a je jich – jako v každé době – většina. Zklidňuje ho. Srovnáním s komáry. „Jak vás tak štípou, jen je klidně, pomalu stírejte. Just brush them off, gently, slowly. Zní to na první pohled hrozně křesťansky a odevzdaně. Ale to bys koukal, jak za chvilku to pomůže. Štípou tě přesně stejně, jako když je zuřivě mlátíš, ale nějak ti to přestane vadit – a zůstaneš klidnej a důstojnej. – Tudíž, Jeníku, stírej je klidně a elegantně, a moudře, netluč. Neutlučeš – je jich příliš mnoho, a jen bys tloukl sebe.“ Jít svou cestou. A nedat na bzučení komárů. Stírat je klidně a důstojně kráčet dál. Ano, je to tak. Dokud člověk neztratil schopnost čekat na štěstí, je šťastný.

 

Ukázka z knihy „Smrt, nebudeš se báti“:

 

PETR LÉBL: V horším případě to vypadalo, že si v divadle drží duševně nemocného člověka, v lepším, že jde o propadák.

 

Věty klasiků rozpitval do drobných nápadů. Jako by od jejich celkového smyslu a podtextů záměrně odváděl pozornost. Rozsekával dialogy mezi postavami, ve všech inscenacích rozrážel nejen repliky; klín vrážel mezi jednotlivé věty, slova. Jako by mezi postavy vstupoval, přebíhal mezi nimi, zahrazoval každou svým tělem, rozmlouval jim jejich jednání. Nestrpěl jejich vzájemnou citovou blízkost, okamžitě vkládal a vršil rekvizity, kouzlil se světlem, barvami a nesmyslnými pohybovými akcemi, jen aby rozrušil celek a naboural riskantní kontakt „bližních“ na jevišti; odváděl pozornost k blbinkám, ať už se vznášely nad hlavami nebo sloužily k tomu, aby na nich byly přivezeny postavy… Je příznačné, že Lébl nikdy nenechal jeviště zcela holé. Nikdy na něm nezůstal obnažený člověk. Léblovy postavy prostorem inscenace jemně proplouvají jako za stěnou podmořského akvária; neslyší se navzájem, nevedou dialogy, promlouvají k sobě jakousi samomluvou, naparují těla před divákem, ale k sobě navzájem se neobracejí a pokud ano, nedívají se zpříma do očí, utíkají rybíma leklýma očima.

To měl rád. Ukazovat postavy jako nemohoucí, odcizené, na které padá stín a těžká deka. Aby se neudusili, smějí se vlastnímu vykolejení. Nebo je přinutí uklouznout na slupce od banánu. Nakonec mu vyhovoval Čechov se svou bolestnou nudou a prázdnotou. Už z Hada, té jemné novely plné odstíněných živoucích lidí, během úprav vyždímal skupinku unavených vyprahlých nemotorů. Náznak dramatičnosti vnější i vnitřní jako by záměrně ubil. A překryl groteskní, znehybňující únavou. V novele měla Dorina na výběr.

V Léblově výkladu ne. Protože nesnesitelnost života s maloměšťáky je od počátku natolik vyšroubovaná, že odejít musí.

Obrátit se k davu v hledišti. V kostýmu. To je méně nebezpečné než stát tváří v tvář sám za sebe a o samotě jinému jedinci. Natož se dívat do očí sám sobě, v zrcadle. Pokud nechal herce v roli obrátit se na konkrétného jedince s konkrétní replikou, nastával jediný druh reakce: hysterie nebo absurdní znevážení. Zakuklená paralela Léblova osobního života. Panika z intimity. Čím dále od sebe, tím lépe. Předstírat blízkost, zároveň ostatní od sebe obezřetně odhrnovat. Jakmile se v jeho způsobu myšlení někdo ponimral příliš těsně a hluboko, musel být odstraněn a nahrazen někým dalším. Před nímž bylo možno cokoliv předstírat od bodu A, vystavět vysněné smyšlenky o sobě samém. Zbavoval se definitivně. Nebylo to proto, že by se ostatní provinili. Bylo to proto, že žili v jeho přílišné blízkosti. Na tu byl citlivý. O svůj zvalchovaný svět se dělit nehodlal. Vyšlo by najevo, nakolik je bažinatý, vykolejený. Jeden z mála, který spolupracoval na všech Léblových inscenacích v Doprapu, byl osvětlovač Václav Kot. Který si vystačil se šesti vstupy na osvětlovacím pultu a „panečku, jaké to bylo svícení!(…) Když o tom tak přemýšlím, Václav spolupracoval na všech mých inscenacích v Dopravních, /kolik se tam jenom vystřídalo lidí/, ale on byl u všech představení. Takových lidí v životě nepotkám mnoho, a ani nechci. Jsem šťastný, že jsem Václava mohl poznat a nikdy na něho nezapomenu. Jestli život pokračuje i po smrti /o čemž divadlo tolikrát podává jisté důkazy/, pak určitě bez bolesti a bez pozemského trápení…“ Dokázal si udržet odstup a tak k němu málokdo pronikl, protože v momentě, kdy začala být blízkost nebezpečná, odtáhl se a zakuklil. Napsali o něm, že „opravdu není z režisérů, kteří slouží dramatikům…“. Ale on sloužil. Toto byla jeho představa, jak sloužit dramatikovi. Subjektivní, pokřivená. Jiné schopen nebyl. Jen asociací. Detaily zatemňoval celek. Herci zůstali automaty, zjeveními. Byl režisérem, jemuž se postavy draly do života. A on jim. Nacházel si detail, který korespondoval s jeho pocity. A tento „detail“ zamaskoval vršením nápadů. Nebyl schopen ani ochoten oddělovat soukromý život a divadelní práci. Obojí se mísilo v jednom vroucím kotli. A teď si do něho sahejte.

Povolím si první kdyby. Jaké by to bylo za normálních podmínek vývoje společnosti a divadla? Bez čtyřicetiletého zahnívání pod komunistickým poklopem? Byla by jeho amatérská práce také takovým zázrakem? Byl by jedním z mnoha? Tkví veškerá velikost Petra Lébla v tom, že byl krásný, zemřel včas? Jako všichni prokletí… a revolucionáři… Ernestto Che Guevara a…. Bylo to kouzlo osobnosti, které přispělo k jeho legendě? Není téma Petr Lébl spíše tématem pro sociology? Nedílnou součástí dobového vnímání práce Petra Lébla je totiž mediální obraz. Věděl, jak důležitá je ve veřejném životě schopnost „převtělit se v transparentní masku sebe sama“. Úspěch lze připisovat i dovednému zacházení s vlastní image. Specifické umění. Měl charisma,nemusel na něm pracovat: včetně záhadného zabarvení hlasu, pomalé volby slov, měnivé barvy vlasů, formy účesů. Skryté něhy, která se utápěla v pramenech potlačované agrese a sebetýrání. Bylo těžké s ním komunikovat, protože u něho bylo promíchané podstatné a okrajové, detaily a celky, všechno se slilo v odlišných proporcích a jinak než u „občanů“, kteří nemohli naskočit na stejnou vlnu. A báli se ho podvědomě, odtahovali se. Pro média přitažlivý „obraz“. Manipulátor, který byl nakonec sám zmanipulován. Měl to, co si konec století žádal. S pocitem outsidera, vyděděnce, mimo „partu“. Zároveň nesmím zapomenout na jinou nedílnost Léblovy osobnosti: jakým uměl být vtipným a zábavným člověkem. Humor, pro nezasvěcené dost neuchopitelný. Geneze jeho smyslu pro humor, jehož odlesk vystopujeme na jevišti, je někde v groteskách a surrealistickém vtipu. A v crazy komediích. Poloha grotesky převládá. Byl zavřený za zdmi divadla jako za zdmi blázince. A vyšel-li ven, choval se, jako by ony zdi neexistovaly. Nemožnosti chtěl do detailů, úplně a hned. Když byl člověk v jeho blízkosti, stylizoval sebe sama a přizpůsoboval se, propadal šarmu „strážce kouzel“. Jako by z Lébla vycházelo fluidum, slzný plyn. „Šel jsem dnes na výletě s jednou rozumnou dívkou, která je hodná a s kterou vycházím odjakživa dobře. Jak si mi ale naříkala nad svojí situací (potkávám se s ní jednou za 1/4 roku), bylo mi dokonale špatně. Když jsme pak ale seděli u stolu a jeden veselý mladík si z ní začal dělat legraci, byla tak pohotová, jak si člověk mohl jen přát, a vyhrála nad ním. Musím s sebou nosit atmosféru neštěstí.“ Ale u Lébla to není neštěstí. Jen jakási omámenost. Nakažlivá omámenost. Nakazí i atmosférou svého bizarního humoru, vtipu, klukovin. Každá banalita v jeho podání totiž působí jako mnohovýznamový rituál, v němž se skrývá daleko víc. Čištění zubů i čtení novin i nákup kalhot stal se etudou. Divadelní etudou, která se s reálným světem protíná jen minimálně. Přestože všechny znaky reálného světa nese.

Nastal čas, vrhám se na napsané s kosou. Některé věty vytrhávám jako staré parkety. Aby byl jako létající koberec. Ne těžkotonážní loď, co si klestí cestu bouří ke břehu. Létající koberec. Jako Léblovy dny. Do smotaného si zaleze. V jasných chvílích roztáhne a proudí vzduchem. Odkládat na smetiště data, abych nahmátla pravdu. Udržet pevnou kostru nebo nechat proudit mravence slov křehkým mraveništěm. Vymyslet tak způsob, jak lze psát o divadle. Všechny dosavadní v historii selhaly. Jak tedy? Nezatížený, tvůrčí. Odhodila jsem špalek, který jsem měla napsaný. Přehledný, informativní, odborný, přitom srozumitelný. Ne. Musel to být otisk prstu, každý život je jiný, prodírá se jinými chodbami, jiným tempem, jinou barvou hlasu. Hníst slova a věty mezi prsty, modelovat je podle jeho profilu. Text přizpůsobený Léblovi bez ohledu na literární kánony. Nevměstná se do kolonek tradičních monografií. Tempo podobné plíživému pohybu smrtelně jedovatého hada. Já jsem tu pro něho, ne on pro mě. Tiše se přibližovat, pokora rozhodla, kam až mě pustil. Věděl, co dělá. Znal mě. Nenechá a hodí zpět, vždy vyhraje. Permanentně zlověstná atmosféra. 19.září 2001 oprašovačka Strýčka Váni. Magdalena Sidonová se vrátí po mateřské dovolené. Jako by se celé zkoušení propadlo kamsi o dva roky zpět. Herci si našli způsob jak přežít a vyvázat se z Léblovy koncepce. Byli také hozeni zpět.

Nebylo by špatné nechat vytisknout původní, uhlazenou, klasickou podobu. A potom tuto rozčepýřenou. A nakonec jen jednu větu v obalu stovek prázdných stránek. Moje definitivní kniha o Léblovi.“

Reklamy

Read Full Post »

21.–27.11. 2007, Wiesbaden

 

Kdy jsem sama sebou. Když píšu. Psát jako o život není jen slovní obrat. Už vím, jak se jmenuje ten strom za mým oknem. Ginkgo biloba. Vytvořit novou větu, čistou linii, když se na jazyk derou všechna ta klišé a fráze, je jako roztloukat skálu kladivem. Aby se rozpadla na úlomky, z nich lze sestavit nový tvar. Moje texty jsou promyšlené partitury, každá nota má své místo. Nerada světu ukazuju svoji pravou tvář. Bojím se, že bych o ni přišla. Některé věty vytrhávám jako staré parkety. Musím psát každý den. Jako malíř, který kreslí a kreslí… Jediná možná průprava k osvojení techniky slov. Aby člověk mohl postoupit dál, ke své představě umění. Vždy když někam vyjedu, nápady se řítí jedním směrem, bohaté… Protože se mysl netříští. Každá věta je zárodečná, plod, ze kterého dozrají další. Navlékám si ty příběhy jako korálky jednoho náhrdelníku. Honí se mezi sebou a postavy si dávají babu. „A já pořád kdo to tluče.“ „Peníze od Hitlera.“ „Kam s přebytky něhy.“ Nabrat těla postav, vyhodit je na místech, kde to nečekají, přivést je do situací, kde budou muset žasnout. A obstát. Kdybych neměla psaní… Myšlenky zazděné v hlavě, co s nimi. Je mi dobře mezi slovy, mezi těmito dětmi, které jsem porodila, i mezi sirotky, které jsem si přisvojila. Moje texty nemají být hezké (a doufám ani nejsou), ale pravdivé. Jako motýl babočka paví oko. Zavření nenápadní, tmavohnědí. Jakmile se rozevřou, pastva pro oči i duši. Já si nemyslím, že spasím svět. Moje motto. Pavlovy listy Korintským. „Je někdo sláb, abych já nebyl sláb spolu s ním? Propadá někdo pokušení, abych já se tím netrápil?“ Všechno se ve mně vaří, zadělává na nové těsto. Filmový scénář mám hotový. Už se těším na nové psaní. Až dopíšu Lébla a „Kam s přebytky něhy?“. Vždy, když něco dokončuju, zdá se mi to slabé proti tomu, co jsem měla v úmyslu. Tak k dění za okny…

Pátrám si po Deboře. Která na této židli seděla přede mnou. Bydlí v americkém Wisconsinu. Ve městě Appelton. Kde se narodil kouzelník Houdini a senátor McCarthy. Ten pro změnu v padesátých letech honil čarodějnice. Zřídili jim tu muzeum. V prvním patře Houdini, v druhém McCarthy. Houdiniho potomci protestovali, báli se o rodinná kouzla a triky. McCarthyho potomci neprotestovali. Byli pyšní. I návod přidali…

Rodný Goethův dům ve Frankfurtu nad Mohanem. Dobře situovaná rodina,která ve svícnu mohla mít i dvě svíčky, šlechtici té doby dokonce tři. Energií se šetří od nepaměti. Matka porodila celkem sedm dětí. Přežily dvě. Johann a Cornelia. Prostředí, kde děti vyrůstaly. Knihovna a loutkové divadlo a obrazy. Maminka, která milovala tehdejší vzácnost: čokoládu. Zatímco syn si na smrtelné posteli bude přát více světla, matka má jediné poslední přání: kalíšek horké čokolády. Deset let vdova, žena pozitivní, společenská, vitální. Johann ji později navštíví jen dvakrát. Ani na pohřeb nedorazí. Myslím na Cornelii. Dostane se jí stejného domácího vzdělání jako bratrovi. Trest. Protože nemůže pokračovat, nemůže studovat, musí se vdát. Narodila se ve špatné době. Ani k ní není Goethe příliš jemný. Tvrdě přitaká jejím obavám, že není ani dost hezká, takže čekat na lásku nemá smysl. Přikazuje jí, co má číst. Což ona tajně ignoruje. Jejich otci se současná literatura nelíbí, přesto Klopstocka dětem koupí. Jsem na sebe pyšná, některé počítačové hry se mi nelíbí, přesto je dětem koupím…

Die Deutsch-Tschechische Gesellschaft pořádá koncerty, čtení… Za finanční podpory Dresdner Bank. Když jsem před klavírním koncertem shlížela z 31. patra na Frankfurt, blikal mezi mrakodrapy podivně pouťový, jásavý, obrovský dům. Pěkně uvelebený uprostřed velkoměsta kanceláří. Bordel. Pánové v oblecích nezapomínají na nic. Lidé, kteří tady tvoří moji rodinu. Marianne Strasserová, profesorka angličtiny a literatury na gymnáziu, kde jsem měla besedu. S Hartmutem Holzapfelem v údolí Mosely. Novinářka a spisovatelka Ulrike Krickauová vlastní bílý domeček pod vinohrady. Husí krk, tři patra, každé o rozměrech 45 metrů čtverečních. Hartmut, já a Ulrike. Ein struktuierter Mann und zwei unstruktuierte Frauen. Když Ulrike čte, plete přitom. Procházka vinohrady se psem. Vánoční bazar v místní škole. Ulrike opustila ze dne na den společenský rytmus Frankfurtu nad Mohanem. Stejně nejhezčí pohled je střešním oknem na měsíc v úplňku. Vzhůru. Kde bordel nehrozí.

Celé jedno odpoledne mi spolklo fotografování. Místní Literaturhaus pořizuje portréty všech spisovatelů, vycházejí knižně. Ramune Pigagaité. Vydržela jsem ty bláznivé nápady. Vydržím je i při čtvrtečním čtení ve Frankfurtu nad Mohanem. Vytahovala jsem z ní její příběh. Ona zaujatá obrázky, já zaujatá slovy. Paralelní štěstí. Litevská fotografka, ve Frankfurtu žije patnáct let. Člověk je nespolehlivým svědkem vlastního života. Jak můžu chtít svědčit o druhých…

 

Ukázka z knihy „Smrt, nebudeš se báti“:

 

„Neztratit pokoru, jak ji ztratím, bude všechno špatně. Moje vnitřní motto k psaní této knihy, Rilkova slova: „Z širokého bohatství života vyplývá, že se člověk může pustit do jakéhokoli díla. Musíme si však být jisti tím, že nejednáme z odporu, ze vzdoru proti nepříznivým okolnostem nebo – s ohledem na druhé – z jakékoli ctižádosti. Musíme mít jistotu, že konáme s vůlí, silou, odvážně a směle – tak je třeba jednat.“

 

„…můj život mimo práci na jevišti je v podstatě nesnesitelný…“

 

Mozek a vědomí, dvě strany téže mince. Ty jsou pánem života lidského jedince. V říjnu 1995 si vyrobí obálku a dopis totožné grafické úpravy. Hnědou temperou věta „Vezmi mě spleti bláznovství a muk“. Zavře oči a vidí je všechny. Z úst jim vyrůstají dlouhé jazyky, které se pohybují. Mrštně. To si špitají o něm. Napuštěné jedem. Vstane a potmě vráží do věcí. Ony narážejí do něj. Potupně drcaly v černé tmě do nicoty. Schoulí se v koutě vlastního pokoje, který se naklání a ušklíbá. Po čtyřech dopátrá zpátky k posteli, pokrývku přisune až k bradě, připlácne okraje, jen oči mu vykukují, ty oči třeští a přeje si, aby už odešli, aby zastrčili své jedovaté jazyky. Čeho se vlastně dopustil? Strach se prokrví svítáním, promění ve vztek, v nenávistnou a zlostnou únavu. Přede mu za krkem celý den, zvedne na nitkách jeho údy, oční víčka, pohyby prstů, když zalévá čaj a vysíleně usrkává. Obepíná rty okraj hrnku, přisává se k jistotě.

Někdo v pokoji byl, někdo byl v bytě a pozoroval ho. V kuchyni nad dřezem, v zrcadle uvidí nevraživou tvář, hrábne po nepolapitelném nepříteli. Strhnout si kůži z obličeje, sloupnout, ne to je šetrné a něžné, strhnout, jako když horkým voskem ženy provádějí depilaci. Rozmáchne se a hrnkem bouchne vší silou doprostřed lesklého jezera. Pukne, popraská. Ale drží pohromadě. Kolem té tváře vyrostly bodliny, dlouhé střepy zabodané do masa, svatozář. Bouchne podruhé. Křehké bodlinky se sesypaly na zem. S nimi i tvář, jejíž obrys teď tuší na zdi. Zbavit se tak toho sužujícího pocitu, že selže, že neobstojí. Když zvedá telefon, cítí je na druhém konci drátu, cítí jedovatý dech, poslouchá, neodpovídá, zavěsí. Nereaguje na zvonění, nebere telefon. Jazyky by si mohly proklestit cestu sluchátkem a našeptat mu zrádnou myšlenku. Vyplivnuly by mu ji do ucha, přímo do mozku. Čas se zhutní a plete se mu mezi nohy jako metrová závěj, jako huňatý pléd. Přes který přepadává. Těžké tělo, které pomalu sune nohy po hlemýždích ulitách rozesetých na podlaze. Když takové dny odtečou jako řeka medu, když neviditelná ruka upárá centimetr za centimetrem, začne znovu potkávat toho, jehož tvář v zrcadle mu nevadí. Těhotní jím, roste hodinu za hodinou. Jako úponky rostliny šplhá do nohou, rukou, mozku, roznášený krví. Buší do vlásečnic, žil, tepen.

Lébl pozoruje, jak se snaží dostat ven, shýbne se k zápěstí a dlouhé minuty s ním rozmlouvá. Tím, že se vrátila jeho tvář, že vytěsnila z proudící krve netvora, může opustit pokoj. Vyjde, ostatním lidem ještě neodpovídá na pozdrav, ještě je ostražitý, ještě se z pudu sebezáchovy vzpírá a podezírá, není plně pánem svého já, nemůže panovat nad jinými. Ale už je možné pohybovat koutky úst. Už mu narůstají křídla, bude kroužit a vypouštět nahromaděnou energii, vynahradí si dny, kdy ho ten druhý, kterého nenávidí a kterého se bojí, stahuje svou násilnou tupostí ke dnu. Který z nich je první, který ten druhý. Vždycky o nich věděl. Vždycky věděl, že je výjimečný, ale o této své výjimečnosti mluvit nemůže. Nechce se jí dotýkat a budit, když dříme, ví, že se ten druhý zase probudí. Zatáhne ho do temnot, zahalí jeho život. Nejtěžší je toto vědomí. Že se zase probudí a prostor k úniku se zúží. Ruka zvnějšku, která by ho vytáhla, se prodírá už jedinou úlevnou skulinkou. Následovat úlevu je mnohem těžší než zůstat. Toho netvora uvnitř mohl uspat prášky. Mohl ho zmalátnět, otupit. Ale s ním by zmalátněl i ten s křídly, co se vznášel ke stropu a pak k nebesům, co sršel energií, co dýchal na jevišti a maloval výjevy, tahal postavy za nitky, přiděloval jim gesta. Čitelná jen jemu. Rozhodne se vědomě protrpět. Prášky vynechá, hladinu netvorova spánku nezmrazí. Aby mohl potkávat anděla. Utrpení, které ho stravuje, může přetavit na jevišti. I do slov, posledních vět malého zápisníku. Divadlo je narkotikem. Ulevuje si jím. Inscenace, to je jeho pravý chorobopis. Divadlo jako nejintimnější diagnóza. V jaké bázni vy to pořád žijete, chlapče, v jaké bázni převeliké.“

Read Full Post »

13.-20.11., Wiesbaden

 

Práce spisovatele nemůže být od-do nebo denní penzum stránek někde v ideálních podmínkách samoty. Spisovatelství, které se neodtrhlo od nejvnitřnější podstaty…To je lapání vět, které stav člověka přiblíží pravdě. Není to čekání na osvícení, spisovatel takovým okamžikům připravuje půdu pozorováním, promýšlením, hlubokou vnitřní empatií, vzděláváním se. A pak začnou v hlavě ťukat kladívka hlasitěji a hlasitěji, až donutí člověka sednout a rukou a inkoustem, rukou a klávesnicí protéká proud a nikdo neví, kdy vyschne a nikdo neví, kdo kdy kohoutek zavře. Nic nezůstává na místě. Strom před mým oknem opadal. Fakta zdánlivě jasná často zastírají smysl věcí. Na co jsou spisovatelé tak pyšní, vždyť opisují od života. Jsou právem pyšní. Opisují ze svého vnitřního života. „V životě přijde chvíle, a myslím, že je daná osudem, jíž nelze uniknout a v níž je všechno zpochybněno: manželství, přátelé, hlavně společní přátelé dvojice. Ne dítě. Dítě není zpochybněno nikdy. A pochybnost se rozrůstá. Tahle pochybnost je sama, jde o pochybnost samoty. Zrodila se z ní, samoty. Už lze ono slovo pojmenovat. Myslím, že mnoho lidí by nedokázalo snést to, co teď říkám, utekli by. Možná právě proto ne každý člověk je spisovatel.“ (Marguerite Durasová) Odtrhnu se od své mysli.

K tomu druhému světu, vnějšímu: Ozvala se mi žena jménem Verena Flick. Uprostřed Wiesbadenu jsem našla pozoruhodnou, mimořádně vzdělanou ženu, spjatou s českou kulturou a Prahou. Jejím guru byl Emanuel Frynta, jehož slova opakuje jako svátost, přítelkyní Masarykova vnučka… Proto nedostala v sedmdesátých letech vízum k dalšímu vytouženému studijnímu pobytu. Studovala slavistiku, zabývala se i výtvarným uměním, překládá z ruštiny a češtiny. Například Holanovu „Noc s Hamletem“. Sama píše knihy o politické situaci v Rusku, naposledy pod pseudonymem Vladimir Ivanov text „Dugin und die rechtsextremen Netzwerke“. Snaží se rozmotat, co rozmotatelné není, postmodernu našeho života, kdy díky internetu nikdo neví, co je skutečnost, co je inscenované, lži se vlévají do života jako olej do moře, otráví ho. „Největší nepřítel západních společností jsou nepsané zákony.“ Řekla mi. Mám o čem přemýšlet.

V Goddelau stojí rodný dům dramatika Georga Büchnera. Když návštěvník do stísněných prostor vejde, může přisednout k dubovému stolu. A vybrat si židli rodičů. Nebo jednoho z šesti dětí. Büchnerovo dílo si jako čtenářka interpretuji sama, tady je mnohem zajímavější prvek výchovy. U Büchnerových byla na svou dobu „pobuřující“. Jejich děti mohly u stolu promluvit, kdy chtěly. Mohly volně vyjadřovat své názory. Pokud zlobily, nikdy se trest netýkal toho, co měly nejraději, tedy toho, v čem vynikaly a co je těšilo (s hrůzou myslím na všechny ty dnešní omezené rodiče, kteří nehledají chybu u sebe, ale okamžitě zakáží sportovní kroužek, počítač, kamarády…). Synům otec zaplatil studia, ale celou částku museli i s úroky postupně vracet – svým sestrám. Aby byly – pokud se nevdají – zaopatřené. Všech šest dětí se prosadilo, chemici, spisovatelé, překladatelé, právníci, učitelky… Celý život si všichni sourozenci pomáhali, ta vazba se nikdy nezpřetrhala. Proč se neuděluje Nobelova cena za moudrou a citlivou výchovu?

Z Goddelau jsme se s Hartmutem Holzapfelem a litevským básníkem Anatasem Jonynasem přesunuli do Darmstadtu. Umělecká kolonie Mathildenhöhe ve stylu secesním. Darmstadt. I tady stopy dvou pánů, poznačili si každý centimetr německé půdy. Schiller a Goethe. Rybník Woog vstupuje do historie tím, že se v něm Goethe se svým přítelem – ale bez Schillera – koupal nahý. A Schiller byl v Darmstadtu se svým přítelem – ale bez Goetha – přepaden v zimě dvěma dámami. Házely uličnicky sněhové koule. Vzápětí se musely na kramflíčku otočit, mladí pánové si je dohonili. A zlíbali. Možná jim k sobě vlhké rty přimrzly.

Mohly přimrznout i 17. listopadu… Chlad listopadových slov, která se mi odkutálela od psacího stolu.

 

Ukázka ze „Smrt, nemusíš se báti…“

 

„Jak si vlastně představoval ty své mimozemšťany? Zelený obličej s jedním okem? Vystouplé žíly? Tvorové s množstvím končetin? Vesmírní herci? Pro mimozemšťany musí být záhadou, jak Lébl rozlišuje hranici mezi hledištěm a jevištěm. Každé jeviště a hlediště je pro někoho dalšího pouze jevištěm… Stejně jako pro mě je jeho život uceleným divadelním kusem. On se snaží upoutat, získat druhé na svou stranu, strhnout je. Takto se chovají děti. Takzvaná zralost vyžaduje vědomí kompromisu. A zodpovědnost. Jeho údiv, naivita, záchvaty dobroty byly nepředstírané. Člověk může být zodpovědný a zároveň naivní. To mě na něm zajímá. Je tak svůj. To jeho vlastní roztěkané já ho spálí, popel odfoukne k nám…

 

„…něco, co je ve vzduchu –

 určitá přitroublá pohádkovost

 s příklonem k brutálnímu realismu…“

 

Není tu Parnas. Nejsou tu nížiny. I postavami se zabývá zvenčí, nikdy nebyl a nechtěl být přímým účastníkem. Susan Sontagová zavedla v literatuře termín „camp“. Vypůjčím si ho a použiju na charakteristiku výsledků Léblovy práce. Neboť i u něj vítězí „vidění světa přes styl“, „dekorativní umění, které zdůrazňuje texturu, smyslný povrch a styl na úkor obsahu“. I kdyby nezamýšlel aktualizovat text, aktualizoval jej formou. A tak všechna představení jeho inscenací vyzařují atmosféru, vydechují vůně i výpary své doby. Léblovy scénografie. Nejsou ve svých prostředcích variabilní. Příběh není vrstven. Lébl-scénograf je spíše dekoratér. Miluje množství rekvizit a mobiliáře na jevišti. Dominující tendencí ve výpravě není žádné zjednodušení, ale přebujelost. Ne jednobarevnost, ale hra barev. Výrazná dekorace mate. Málokdo pak zahlédne konstrukci. Vyhovoval by mu svět dvora Ludvíka XIV., záplava obrazových hostin všech těch alegorických baletních a divadelních kreací. Svět ambiciózního dvora a celebrit, kde kvetla láska. Mezi muži, mezi ženami. Zkoušky. Lébl se rozčiluje nad absencí rekvizitářů na zkouškách pomalu více než nad zpožděním herců…

 

(…)

 

„Kdepak, nenazpívala mi Věcha do Wesele,

 zazpívala mi pěkně do hlavy

 a hlasitě.“

 

V září 1989 víří v depresích, trpí nespavostí, na zeď promítá stíny své rmutnosti, domýšlí „hlas“, který zplodilo jeho pokračující blues, hlas, který se tak osvědčil v kafkovských dramatizacích z hrdla Jany Koubkové. Tentokrát to měl být zvuk, který rozvibruje svědomí. Zakázaná Marta Kubišová. Když jí vystupovat definitivně znemožnili, bylo Léblovi pět let. Zbožňoval ji a zbožnoval Helenu Vondráčkovou. Která v roce 1969 na otázku co na vás v tomto roce zapůsobilo nejotřesnějším dojmem? odpoví: „To, že v dnešních dobách musí docházet k takovým

neuvěřitelným událostem jako u nás v lednu tohoto roku, kdy jsmebyli svědky tragického činu studenta Jana Palacha.“ Za rok od onoho činu už odvádí pozornost. Ne, takto Lébl nikdy neuvažoval. Konfucius má pravdu. Když je nepřítel v zemi, urozený kariéru nedělá.

 

„…je nějaká ruka svatá

 a je dlaň jiná – prokletá

 je štěstí, které mě míjí

 a neštěstí, které mě přitahuje.“

 

Rád se přimyká k silným ženám, které „prorazily“ anonymitu a zároveň se drží při zemi; musí mít kmen, o který by se opřel, na jehož korunu se dá sáhnout. Takových lidí si váží způsobem poníženého závistivce, který chce prozkoumat, čím že se ostatní úspěšní od něho liší. Když je pozná blíž, pocity méněcennosti se přemění v pocity nadřazenosti, JÁ jsem také krásný člověk. Chce Kubišovou. Píše jí obdivné, vzhlíživé dopisy. Chce výhradně Kubišovou. Už kvůli svému otci, který ji považoval za jedinou kvalitní zpěvačku proudu pop music. Chce Kubišovou. A chytá ji jako sběratel vzácného motýla. Režisér Lébl brání svou inscenaci, vzteká se, že zpěvačka nemá čas. Všichni se přece mají podřídit. Posunout premiéru odmítá, v Dopravních podnicích by poté měli čas až 30. listopadu 1989. Přemlouvá Kubišovou, štve ho, že všechen volný čas věnuje dceři Kateřině, víkendy tráví prací na chalupě. Neporozumí, že Kubišová se věnuje něčemu, co je mnohem zásadnější, ale za co se potlesk obecenstva nikde na světě

nesklízí. Že vychovává. Že žije život neokázale. Že zásadní čin, umělecké dílo stvoří ze svého života. Vedle toho jsou všechny divadelní inscenace světa nicotné. Chce Kubišovou tím více, čím klidněji se ona omlouvá; stane se mu obsesí. Hlídá ji, pátrá, zjistí si, že dcera odjíždí 28. října 1989 na školu v přírodě a „je tedy velká možnost natočit Věchy v tomto období – těsně před premiérou. Je to trochu o dršku, a to už vůbec neberu v úvahu tvůj „volný čas“. (…) Co se týká Kubišky, jakmile se dcera vrátí ze školy v přírodě, budeme zas

tam, kde jsme byli… Budeme-li mít možnost, alespoň jednu z hlavních zkoušek zkoušet s hudbou, není problém hudební nahrávky třeba v den premiéry vyměnit za stejné, ale nazpívané.“ A tak paní Kubišová dostane kazety, noty nepotřebuje. A Věch se rozezpívá.

Blížíme se sice k zlomu společenskému, ale nejpodstatnější zlomy jsou vždy soukromé, potměšile skryté, patrné z odstupu. Podaří se mu vybřednout z deprese, podaří se mu získat paní Kubišovou a podaří se mu (…)“.

Read Full Post »

6.-12.11. 2007, Wiesbaden

 

Podzim ve Wiesbadenu. Chlad od nohou, vůně vlhkých vlašských ořechů rovnaných na lísku za plotem jedné z vil, zvířátka z kaštanů a špejlí, březové žluté lístky na dětském kočárku. Podzim, zrození mé holčičky. Moje milá, kam budeš patřit, aby ses zpřítomnila? Pro mne vždy bude mít smysl tvoje pouhá existence bez jakýchkoli přídavků, víš. Ano, jediná podívaná, která nevysiluje, je pohled na ženy a jejich děti. Nejkrásnější divadlo světa. Uvažuji o práci, do které se ponořím. Stisknout nosní dírky palcem a ukazováčkem, nadechnout se zhluboka, oči vytřeštěné, vyskočit se záklonem hlavy a pod hladinu. Podmořské ticho, hukot v uších, jiný svět. Výřez akvária. Zatuchlý rybník. Nebo exotika oceánu. A včas se odrazit a vyplout nad hladinu. Aby se člověk nedostatkem vzduchu neponičil. Takto vypadá intenzivní činnost. Intenzivní psaní. Do které z vod se ponořovat. Psaní vyžaduje samotu. To říkal snad Voltaire, že lidi může mít rád jen tehdy, žije-li od nich odloučen. Je to prazvláštní druh samoty, hluboké mlčení, že Petře Altenbergu: „Lidé snesou mělké žvástání, ale nikoli hluboké mlčení! A záhy řeknou: „Dnes nejste příliš zábavný! Co je vám?!? Opravdu, ve Vás se člověk nevyzná – – – Pane, přijdte zase k sobě.“ – – – Ale tam člověk právě byl!“ Tudíž dnes nebudu příliš zábavná.

Zábavný byl ale komorní muzikál „Die fromme Helene“ podle Wilhelma Busche. A díky zprostředkování Hartmuta Holzapfela, který je nesmírně obětavý, jsem strávila čas i v Helene Lange Schule. Během výuky jsou dveře otevřené, třídy si vymalují a zařizují a uklízejí žáci sami. Uklízečky škola nemá, za ušetřené peníze si zvou profesionálního herce, který s nimi nacvičí každý půlrok divadelní představení. Dvanácti- a třináctileté děti pracují povinně deset dní v mateřské školce, kde se učí odpovědnosti za druhé. V této tvůrčí budově se nebojí nikdo nikoho, vysvědčení je slovní a před učitelem a rodiči je komentuje sám žák. Motivují se všichni navzájem. To tři studenti z Kolína nad Rýnem, kteří založili webové stránky, aby bylo možno hodnotit učitele, šlápli některým pěkně zvysoka na kuří oko. Více jak čtvrt milionu školáků tu klasifikuje své vyučující. A jedna z učitelek záležitost žene až k soudu, cítí se celkovou známkou 4,3 dotčena, chce vědět, zda nejsou stránky zmanipulované… Má ty prostoto, všechno je přece v dnešním světě zmanipulované a naruby. V úterý je v Kaiser-Friedrich-Therme takzvaný „Damentag“. Ženy se chtějí saunit a koupat v celé budově samy. Je tu to časté: dny v týdnu „nur für die Damen“. Trest za minulá staletí? Kdy dámy nesměly do klubů gentlemanů? Pohlaví se tak stále více rozdělují. Soucit, ten nám chybí. A empatie. Tak ještě jednou Peter Altenberg. „Jednou bude člověk tak přecitlivělý, že bude schopen s p o l u p r o ž í v a t muka žárlivosti láskyplného srdce, která sám vyvolal. Pak tak ztratí drsnou odvahu tomuto srdci muka působit.“ Minule jsem slíbila, že připepřím. Předkrm máme za sebou, už na podnos nakládám hluboký talíř s prvními chody…

 

Ukázka z textu „Smrt, nebudeš se báti“

Během těch let, během toho psaní se i se mnou cosi dělo, bylo napínavé sledovat, co se v mysli mění a jak reaguje, když se noří do světů, které jsou záludné jak hastrman v tůni. Ale „což nemáme ke všem svým postavám víceméně tento poměr: tohle jsem já, a kéžmi Bůh odpustí?“ (Graham Greene) Nepředvídá autor svými příběhy vlastní život? Nedostihnou ho ony příběhy a nedají mu herdu do zad? Postavy se vklíní do mysli a procházejí se bez dozoru, vymknou se kontrole a dupou místy, kam měly mít zakázaný přístup. Psala jsem o něm, on ovlivnil mě. Přesvědčená že píšu o něm, psala jsem o sobě. Hranice se rozmlžila, prostoupila nás oba. Milena Honzíková, má přítelkyně, přijela k nám v lednu 2000, do Vysočan. Vysočanský byt je útulně šerý; temnoty, z nichž lze vyjíždět do světla. Stála jsem bezradná nad modrobíle pruhovanými krabicemi jako nad prokletím, papírovými rakvemi, které jsem pro Léblovy deníky, lépe řečeno zápisníky, nakoupila v jeho oblíbeném obchodním domě IKEA, nad krabicemi stejně pruhovanými jako ta pohovka, kterou kdysi do půdního prostoru divadla dopravil. Milena mě chtěla uchránit. Přehrabovala se v zápisnících jako v radioaktivním odpadu. Krátce a úsečně.

„Dejte to pryč. Rychle se toho zbavte.“

Dala jsem to pryč.

Ale nezbavila jsem se toho.

Podlehla jsem iracionální úzkosti. Že mě bude do smrti to „zadání“ pronásledovat, že mě navždy odejme vnitřní klid. Dokud zadané nesplním. Překážky jako by mi ze života systematicky a nemilosrdně odmetal, odstraňoval. Rychle za sebou mi umírali nejbližší lidé. Kteří jím opovrhovali jako nezralým, vzdorovitým a nezvedeným klackem. Milena Honzíková, Vladimír Volf, táta. Lébl svůj život nechtěl – lépe řečeno chtěl, jen odmítal pozemskou variantu -; oni o ty své úporně bojovali. O každý vdech. Jako bych osiřela na vyvýšeném místě, kam fouká ze všech stran. Nucená hrabat se v něčem, v čem bych se z vlastního rozhodnutí nikdy nehrabala.

„To máte za to.“ Řekla Milena.

Za co?

Je to zvláštní, dokončovat knihu o Léblovi ve Wiesbadenu. Když jsem po těch letech navyklá, že je součástí mých dnů, uvelebený pěkně v mojí mysli. Jako bych ze sebe strhávala druhou kůži. Přitom si poranila i tu svoji. Slova této knihy ke mně přicházejí, pohyby zkřehlých prstů ve vzduchu. Napsat text, kde věty budou jako skleněné ozdoby. Možná je to s marťany jako s vírou. Když je člověk přesvědčen, že ho neustále sleduje Boží oko, určité věci nikdy neudělá.

A některé nečekané ano.

Příběh Petra Lébla je příběhem mladého muže, který byl postižen či obdarován vážnou chorobou, ale přesto nebo právě proto nesmírně šťastný. Neboť vše, čeho se mu nedostávalo, si mohl na jevišti přimyslet: lásku, přátele, harmonii, útěšlivou práci. Nepíše se mi to snadno, protože znám jeho budoucnost. Nad tou se svírá srdce.

Smrti se nebál. Kdo z nás se jí vlastně bojí, kdo se skutečně umí bát smrti. Lébl s ní koketoval. Nikoliv s odpudivou smrtkou, neodbytnou stařenou, ale s frivolní holkou, ke které se lze kdykoliv – poprvé a naposledy -stulit, najít spočinutí. Smrt nemusí být v představách hrozivá; přítelkyně, která uleví. Klopýtal s vědomím, že nemoc ho bude průběžně atakovat znovu, vracet se, číhat, vynořovat nečekaně. V takovém životě pokračovat, vůbec v životě pokračovat, k tomu je zapotřebí mnohem větší statečnosti než k rozhodnutí život ukončit.

Léblova „nenormální“ osobnost byla živým pramenem pro tvůrčí divadelní práci. Stresoval sám sebe, protože od sebe hodně očekával. Dokázal neústupně vymezovat svůj časoprostor, tvořit v něm svobodně mimo jakékoliv danosti i očekávání, bez ohledu na cokoliv a kohokoliv, vymanil se z korzetů uměleckých norem. Vyhrocená inscenační stylizace. Sny bdělého snění se prolnuly se skutečností, jeho vědomí života se odvíjelo ve snu. Sen jako mlhavá neurčitost, těkající fantazie jakéhosi beztížného stavu, v němž se může odehrát cokoli.

Asociativní vazby se u Lébla rozbíhají všemi směry, rychle mizí, voda v písku. Divák se dočkal své chvíle, proč do divadla přišel; obsah asociací však mohl být čten pouze divákovou emocionální aktivitou.

 Asociace Lébla zabily.

Byl schopen konkrétních, nikoli abstraktních interpretací s metaforickým dosahem. Vždycky viděl zobrazená slova, což je něco jiného než pouhá slova. Přečetl text, vršil asociace, primárně a dráždivě konkrétní, ne symbolické. Konkrétní řetězce asociací. Hrnul je s vehemencí. Neměl vědomí zažitých souvislostí. Vytvářel si z jednotlivin souvislosti své. Čímž předběhl svou dobu. Ne. Čímž udivil svou dobu. Takovému inscenátorovi nesmí chybět sebevědomí. Nic nebylo nemožné, nic nebylo důležitější než cokoliv jiné. On se nikdy nepřizpůsoboval názorům o textech ani textům samým; přizpůsoboval je jevišti. Nepřizpůsoboval texty klasickému jevišti, přizpůsoboval je své představě jevištního světa. Realita se rozplynula, umělecká realita ožívala. Svobodně. Kdykoliv a kdekoliv. Artistní přečtení textu.

Nechtěl uvíznout v literárnosti. A dějovosti. Měl nonkonformní vztah ke všemu, i k současnosti. To vyhovovalo jeho vrstevníkům. Destruoval klišé tradičních divadelních námětů. Nastoloval klišé nová, závislá na své nezávislosti. Řád klasického dramatu mu nebyl cílem, ale východiskem k explozi. Režisér Lébl není interpretem autora, je spolutvůrcem. Nepracoval intenzivně, ale extenzivně, odbíhal od textu do dálek, zdánlivě nesouvisejících. To, co vypadalo jako odvaha riskovat, byla jeho přirozenost.

Předznamenal dnešní stav světa.

 Svět je v rukou amatérů.

Read Full Post »

1.- 5.11.2007, Wiesbaden

 

Poprvé v životě mám pracovnu. Stoupám za ní do nejvyššího patra. Ve vile Clementine. Díky tomu, že v Praze psali Kafka, Brod, Werfel, Rilke, Kisch… a vznikl Pražský literární dům autorů německého jazyka. Poprvé v životě mi nepatří noci, ale i dny. Můžu si naslouchat, uvidím, kudy cesta povede. Celý den se to ze mne valí, proud po sedmi měsících spuštěn. Soustředění, do kterého se během psaní dostávám, je omamné. Samota s větami je tak nebezpečná, člověk se ocitne mimo realitu a není schopen fungovat. Vrací se ke svým větám jako do útulku, jako do bunkru. Já můžu psát jenom o smrti, protože se pořád tolik strachuju o dobro a zlo ve svém nitru. Píšu tužkou, která tu zůstala po Deboře Bernhardtové, americké experimentální básnířce. Nechala mi na stole vzkaz. Ta tužka je náš štafetový kolík. Pracovna otevírá pohled do parku, za nímž hrozí vztyčené cihlové prsty věží neorenesančního kostela Marktkirche. Teplé barvy, veverka, která kličkuje s kulatým pokladem v tlamičce přes cestu. Večer se rozsvěcí lampy jako v ulicích Malé Strany. Už ve čtyři odpoledne. V jednom z pokojů můžu přitisknout obličej na sklo, v protějších bytech pozorovat příběhy lidských stínů.

Wiesbaden, hlavní město spolkové země Hesensko, dvě stě tisíc obyvatel. O všech tu psát nebudu. Mondénní Wiesbaden, lázeňské město. Bez lázní. Kulisy přesto perfektní. Dlouhá kolonáda, parky, termální koupele, vinice v okolí. Kliniky a sanatoria, kam jezdí Arabové v limuzínách s tmavými a patrně neprůstřelnými skly. Žáby na prameni: řada léčivých pramenů vyvěrá v hotelích, obestavěna mramorem. V měsíci máji sem na konci devatenáctého století přijížděl císař Vilém II. s celým svým dvorem. Odtud pochází místními hojně používané označení „Kaiserwetter“ pro pěkné počasí. Přijíždí císař, nastávají nám slunečné dny. Císař se pletl do výstavby, třeba divadlo, jaké jim vybudoval, Berlín může jen závidět. Do první světové války se tu nudili bohatí Američané, vystavěli si čtvrti honosných vil, dnes je vystřídali Rusové. Takové obří Karlovy Vary, vždy sem mířili ti, kdo si to mohli dovolit. Zvali si umělce, Dostojevskému se v místním kasinu zrychlil tep. Město uniklo bombardování, šušká se, že Wiesbaden Američané ušetřili, aby měli kde příjemně ubytovat svůj štáb. Nejspíš jim ale neškodný Wiesbaden (bez jakéhokoliv průmyslu) připadal tak nudný, že ani za bombový útok nestál. To město se ještě nerozhodlo, jestli bude místem provinčním nebo dynamickým centrem a ta nerozhodnost z něj činí sympatický prostor s lidskými rozměry. Kavárna a její šum zbavuje samoty. Feickert. Na zeď tu promítají němé grotesky s Busterem Keatonem. „Ty tři ženy šly pomalu. Na obzoru viděly rokli. Měly se vyhnout. Ale ony k ní mířily.“ Tady jsem odvinula zápalnou šňůru nového textu. Frigo se ani tentokrát neusmál.

 Ulrike Krickauová. Novinářka. Píše do Frankfurter Rundschau (naposledy o Lence Reinerové). Její černý pes na ni čekává v autě s tak moudrým pohledem. Člověk číhá na moment, kdy chlupáč rozevře noviny a tlapkou otočí list. Ve Wartburgu, experimentální scéně Hesenského státního divadla (Hessisches Staatsheater Wiesbaden) premiéra dramatizace Goethova románu „Die Wahlverwandtschaften„. Spřízněni volbou v režii Tobiase Materny. Zajímavější než inscenace sama je Ulrike. Houževnatá jemnost. Nekompromisní ve všem. Což život neulehčuje. Vychovává dceru, ta opustila znuděně školu a našli si práci v supermarketu. Nyní – ve dvaceti – si dokončuje maturitu. Ulrike její rozhodnutí respektuje. „Každému to jednou dojde, že se ocitl ve slepé uličce.“ Od manžela odešla, netoleroval její práci. A ocituje Jane Bowlesovou: „Domnívám se, že celý ten systém projít životem s nějakým partnerem je odporný“. V knihkupectví na Wilhelmstrasse si hýčkám svou další živoucí „postavu“. Knihkupce. Vypadá jako Kurt Vonnegut. Má rád knihy a má rád spisovatelky, odnesla jsem si monografii Virginie Woolfové a sborník válečných vzpomínek „Als wir Frauen stark sein mussten“ a autory, se kterými mám rande poprvé: Thomase Glavinice, Michaela Köhlmeiera, Petera Kurzecka. Grotesky člověčí, i Boží, chceš-li. Řekl by mi Vonnegut.

 A už nerušte. Pracuju na třech věcech najednou. Dopoledne kniha „Smrt, nebudeš se báti„, odpoledne poslední verze filmového scénáře „Peníze od Hitlera„, v noci – tak jak jsem zvyklá – práce na novém románu. Můžu-li nechat ochutnat? Můžu. Třeba „Smrt, nebudeš se báti„. Ponořit špičku lžíce, vyfoukat a usrknout. Příště připepřím.

 

 „Člověk si nikdy nemá zahrávat. Ale někdy není zbytí.

 Toto je kniha o psaní knihy. Proti mé vůli.

 Psát na zakázku tohoto druhu je jako psát v okovech. Psát knihu

 s pistolí namířenou mezi oči je zvláštní stav. Psát o mrtvém pro

 mrtvého. Trvalo to sedm let. Mohlo to trvat věčně. Sedm let útěku

 před knihou. Napsala jsem Léblův příběh, jak ho vidím já. Povrch

 neříká všechno. Říká dost. Ale osvobodila jsem se tím? Člověk si

 nikdy nemá zahrávat. Mdlý, churavý den. Sedmkrát pachuť

 posledního. Napnula jsem se jen a jen k textu o Léblovi, kterého

 trhavě, s ročními pauzami zpracovávám sedm let. Lepí se na mě,

 chce být dokončen, domlouvám mu, ještě neuzrál čas, moje mysl se

 dere k jiné práci, k mé práci, k mým větám, k mým myšlenkám.

 V pauzách těch let jsem si načrtávala zlomky, některé z nich budu

 moci teď obtáhnout, teď nad tou zahlcující a umrtvující

 faktografií sklenu příběh. Nespočet vedlejších provrtám kolem.

 Léta jsem šmátrala po formě, do které se tohle všechno musí

 vejít. Dozrála. Nebudu si klást žádné překážky. Mám snad od sebe

 trhat divadlo a život? Psát umírněně a klasicky o někom, komu se

 budoucnost začala motat do přítomnosti? Budoucnost s marťany.

 Není každá monografie, nejsou každé paměti fikcí, přestože se

 drží faktů? Do života, má-li být jádro vyloupnuto, patří detaily

 i celek, poezie i citáty, dramatické úseky i náčrty situací

 a charakterů, niterné samomluvy, divadelní repliky i tlachání

 v baru. Esence všeho léblovského, to kdyby se podařilo. Přidrzlá

 křídla nad jevištěm, ne těžký souhrn dat a jmen. Ty jako nejméně

 určující pošupačí do poznámek. Kniha o Léblovi jako labyrint

 poznámek. Aby bylo cítit napětí, s jakým se dny a roky prodíral

 houštím a zároveň jako krocan vyšlapoval po červeném peršanu

 Měl rád plné jeviště. Tak ten jeho život zahrnu slovy. Bude to

 řezavá kniha, nehty obou rukou sjet po černé tabuli odshora dolů.

 A přitom mezi zuby drtit zatoulaná zrníčka písku. Zachytit

 atmosféru toho života. Alespoň to.“

Read Full Post »