Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for the ‘Stefan Beuse’ Category

Brzy musím odpojit internet, zítra mi jede vlak. A blog je jako fotoalbum: snímky jsou pro fotografa, ne pro znuděného diváka, protože to podstatné se odehrává vždycky mezitím. Snímky fotografovi připomínají to mezitím.
Když je život příliš silný, nikoho nenapadne vzít do ruky foťák a stisknout spoušť. V albu je to samé miláčku-stoupni-si-tady-před-tu-propast. Když miláček padá, potřebuje fotograf obě ruce.

Reklamy

Read Full Post »

Drápky

Nakonec se Praha ještě mocně vzchopí a ukáže, co je zač. Je to dojemné, Praho, třebaže trochu pozdě. Nemohlas být tak neobyčejná a krásná, tak okouzlující a magická a bůhvíjakáještě celou tu dobu? Nebo jsi taková celou tu dobu byla a já to vnímám až teď, kdy cítím, jak do mě zatínáš své drápky?

Read Full Post »

Zalapat po vzduchu

Jenom jednou, to ještě vím, jednou jsem si myslel, že jsem vystihl ten správný sklon, abych se ponořil, rozkódoval jsem tvou frekvenci a naladil se na vlnění, co je třeba, aby člověk tvrdě nenarazil a nesklouzl z povrchu s polámanými kostmi, aby místo toho splynul, s tvým rytmem: ponořit se nepozorovaně, naráz otevřít oči, konečně vidět pod vodou. Jenže pak jsem si pochopitelně zase loknul a vynořil se a rozkašlal se.

Read Full Post »

Zcela jinak

Všechno jinak, pochopitelně, Praho, ty přece nejsi taková, je to jen tvoje zásada. Jakmile si o tobě člověk něco pomyslí, ihned mu předvedeš pravý opak, to není hloupé, Praho, ale že lidi umíš rozervat, to je fakt.

Read Full Post »

Mimochodem, Praho,

nemysli si, že bych to nezkoušel. Ale nedokážu v tobě vidět ani starou matičku, která do člověka zatne drápky a už ho nepustí, a ani tví lidé pro mě nejsou dobří švejci nebo dobromyslní a poněkud poťouchlí trotli, co jsou zkrátka trošku pomalejší. Vůbec nejsi pomalá, Praho, jak na to ti lidé přišli? Jsi pořád naspeedovaná a valíš se hekticky a s kouřem u úst krajinou. Dokážeš člověka rozzuřit a hned rozesmutnit, pořádně rozzuřit a pořádně rozesmutnit, a jak to děláš, Praho, to bych se opravdu jednou rád dozvěděl.

Read Full Post »

Zlato

Na městě s řekou je dobré, že se v něm nedá zabloudit. Ne doopravdy. Bez ohledu na to, kde člověk zrovna je, vždycky nějak zase najde cestu k řece, a kde je řeka, tam je proud a tam je směr, jsou tam mosty, které stačí odpočítat. Tohle je tady pro mě luxus: dopoledne psát, pak nastoupit do metra, tramvají nebo autobusů a někde vystoupit, kdekoli, nechat se unášet, kamkoli, a pak jít zase k řece. Jít, dokud to jde. Jak překvapivé, osa Karlova mostu, tedy mezi Hradem a Staroměstským náměstím, je SKUTEČNĚ magická; člověk to zaznamená až ve chvíli, kdy se prodlužují stíny a turisti jsou pryč, ale pak je to znatelné, pak člověk pocítí chladné mávnutí křídel andělů v každém kameni.

Read Full Post »

Popstar

Je to legrační, že tu vždycky všichni mají titul. Paní sekretářka. Paní ředitelka. Já byl už třikrát pan spisovatel. Naposledy v jedné škole. Děti stály po hodině ve frontě. Měl jsem napsat své jméno do knížek, sešitů, na papírky. V nejhorším případě na vytržené listy z bloku, jednou na ruku. Já přece nejsem Robbie Williams, řekl jsem. Kdo? ptali se.

Read Full Post »

Older Posts »