Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for the ‘Stefan Beuse’ Category

Včera jsem poprvé odvolal „povinný“ termín, který takzvaně nejde zrušit, a šel jsem místo toho na akci, jejíž priorita je „nanejvýš sekundární“: filmový festival. Nádhera. Všechno kolem pomalu potemní, nikdo nikoho nevidí, nikdo s nikým nemluví, skvělé staré kino a potom zahajovací večírek s báječnými, veselými lidmi! Skok do bazénu po pěti dnech v poušti. Prospělo mi to.

Read Full Post »

Luxus

Jeden velmi movitý muž mi posledně řekl, že opravdový luxus pro něho nastal až tehdy, když mohl kdykoli dělat a přestat dělat právě to, co chtěl. Což znamená, že čestný host, který je posílán z jedné akce na druhou, aby tomu či onomu důležitému člověku potřásl pravicí, je docela ubožák.

Read Full Post »

Jací jsou Češi

a Pražané, vůbec, jaká je Praha a co má člověk dělat a co ne a co určitě musí vidět a co si naopak může nechat ujít, to tady ví každý, a každý to ví nejlíp, jen já, já to nevím, protože jsem zatím neměl čas, abych ze salonů a slavnostních síní vyrazil na ulici, sedl si, v klidu, a počkal si, jaký to vlastně je pocit: Praha.

Read Full Post »

Překvapení

Co na všech těch oficialitách, rautech a recepcích překvapí, není ani tak skutečnost, že většina politiků, VIP, diplomatů, reprezentantů, byznysmenů a multimilionářů v těchto kruzích vypadá SKUTEČNĚ tak jako na karikaturách Manfreda Deixe, nýbrž to, že na jedné straně už dávno překonali dokonce i karikatury sebe sama in puncto nadutost, trapnost a ignorance, ale i to, že na druhou stranu jsou mezi nimi i opravdu milí, velkorysí, výjimeční a v nejlepším smyslu prominentní lidé, u nichž si člověk přeje, aby byli přesně tam, kde jsou, protože z toho místa mohou nejlépe působit (rozuměj: konat dobro). To je – promiňte mi ten všední výraz – opravdu pěkné.

Read Full Post »

Pivo pro primátora

Na ambasádě se slavil Den německé jednoty a dvacet let partnerství měst Hamburk – Praha. Protože jsem napsal knihu, která se jmenuje „Hamburg – návod k použití“ („Gebrauchsanweisung für Hamburg“), měl jsem donést pár exemplářů s věnováním. Pro jeho excelenci, velvyslance Spolkové republiky Německo v České republice s vřelými pozdravy atakdále. Jeden výtisk byl také pro primátora svobodného hanzovního města Hamburk s vřelými pozdravy. Bylo mi okamžitě jasné, že náš primátor potřebuje návod k použití města, jemuž vládne, vždyť v úřadu ještě není dlouho, a člověk se nějak zorientovat musí.

Celý večer jsem tedy s sebou vláčel knihy jako nějaký zástupce nakladatelství a vyčkával jsem, až budu představen státním radům, jejich excelencím, primátorům a čestným hostům, načež způsobně odříkám věnování a předám příslušný exemplář s náležitou dedikací a odlehčím tak své břímě. Odvíjelo se to celkem slibně, excelence vždy obklopovali asistenti, kteří kroužili kolem v nepravidelném rozestupu jako satelity a na krku měli plastikové kartičky nebo za uchem spirálu kablíků tajné služby; ať se dělo cokoli, okamžitě byli k dispozici, třeba při předávání knihy a tak podobně. Kniha pak bleskově zmizela v taštičce, ve které se musela nacházet aktivní černá díra, spolykala všechno.
Večer pokročil, takže už si ve velikých vyhřívaných stanech točil pivo každý sám. I já jsem si šel natočit pivo, do sklenice ale tekla skoro jen samá pěna, nejsem dobrý výčepní, trvá to, neumím to, odcáknout pěnu, cak-cak a je to. Protože jsem tam postával docela dlouho, ostatní nejspíš zaměnili můj diletantismus s profesionalitou a začali si objednávat. Mně to bylo fuk. Uč se v pokoře, uděláš dobře; objednávali – točil jsem.
Brzy přede mnou stála dobrá desítka sklenic s pěnou a hlouček netrpělivých lidí.
„Pivo pro primátora!“ křikl kdosi úplně vzadu a šermoval rukama. Byl to jeden z těch nositelů plastikových kartiček, povýšenec, sotva dostudoval práva.
„Ale to chvilku potrvá,“ opáčil jsem.
Chlapec to nechápal. Jestli se pan primátor toho piva dočká ještě dneska, přeptal se za pár vteřin. Přes rameno mladého adjutanta jsem na primátora zamrkal a gestem ruky, jak to výčepní dělávají, jsem požádal o strpení. Primátor očividně neskrýval své ohromení, že pan umělec se nezdráhá a slouží svému lidu a – do jisté míry přes jisté vazby – teď také jemu. I já byl ohromen. Dvacátník, který se začal důkladně potit, už méně. Udělal, co karikatury jeho stavu dělávají vždy: shrbil hřbet a poníženě škemral. Už jen chvilenku, pane primátore, buďte tak laskav, pane primátore, momentíček, ty hadráku, já tu nejsem jen tak z plezíru!
Lituji, odvětil jsem, ale došly čisté sklenice, a jistě nechcete panu primátorovi…
„To – je – mi – úplně – jedno,“ slabikoval mi do ucha a dal mi jasně na srozuměnou, že do deseti vteřin tady buď bude stát plná sklenice, kamarádíčku, anebo dneska stojíš za pultem naposled.
Chňapl jsem po jeho plastikové kartičce, přidržel si ji těsně před obličejem a za šňůrku jsem si ho přitáhl k sobě za pult. „Lidé jako ty, Nilsi,“ řekl jsem mu, „lidé jako ty jsou těmi, do kterých ostatní vkládají své naděje. Chceš se vyšplhat nahoru, Nilsi,“ pokračoval jsem, „to je v pořádku. Ale s tím také roste tvoje zodpovědnost. To ví pan primátor i já.“ (A spiklenecky jsem zamrkal na primátora tak, aby to Nils nemohl přehlédnout.) „Ukaž se, že jsi toho hoden, Nilsi. Kdo chce jako ty jednou hodit prsten do ohně, musí nejdřív získat od lidí důvěru.“
Nils nechápal. Podal jsem mu svou prázdnou sklenici. Nils pochopil.
„Do patnácti vteřin může tvoje politická kariéra poskočit o stupínek výš,“ řekl jsem a poklepal mu na rameno. „Anebo rovnou skončí. Od propasti nebo od Olympu tě dělí jen dvě piva. Jen dvě piva, Nilsi. Jedno pro primátora a jedno pro mě.“
Nevím jak, ale Nils to dokázal. Najednou nepěnilo.

Read Full Post »

Smích čarodějnic

Přímo pod mým oknem je tržiště. Přímo pod mým oknem je stánek, kde se prodávají dřevěné loutky. Čarodějnice. S pohybovým čidlem. Jakmile někdo zatleská, ježibaby se rozchechtají. Je to čarodějný smích, skřehotavý a posměšný a skučivý. Ježibaby se chechtají celý den. Desetkrát, dvacetkrát, třicetkrát za sebou, bez pauzy. Momentálně mám dojem, že to zní jako čištění zubů. Nebo jako dětská knížka malého cvrčka, který vždycky zacvrčí, když se otáčí tlustá stránka.

Read Full Post »

Lvi

Byt, který obývám, patří Magistrátu hlavního města Prahy. Magistrát tu ubytovává své hosty. K dispozici jsou tři pokoje a jedna velká společenská místnost. Já mám pokoj číslo dvě. Pokoj jedna a pokoj tři jsou zamčené. Před vchodovými dveřmi je těžká kovaná mříž. Pokaždé, když vcházím dovnitř nebo vycházím ven, mám pocit, jako bych si otvíral vrata od vlastní klece.

Read Full Post »

Horory

Můj příbytek vypadá jako opuštěný obývací pokoj Ericha Honeckera: účelný, socialistický, hnědý. Blikající zářivky, dlouhé šedé chodby pokryté kobercem, nevyužívané uzamčené místnosti s dveřmi se skleněnou výplní, za nimi jako by se stále mihotal stín. Někdo to tu jednou přirovnal k hotelu Overlook z filmu Shining. To je celkem trefné. Po půlnoci se tu nebudu dívat na žádné horory.

Read Full Post »

Overload

Tři dny. Vyjít na ulici. Zapadnout. Být stržen proudem, smýkán ze strany na stranu. Další vlna. Sotva se vynořit. Nadechnout. Nezaměřovat se na názvy ulic, zámky, hrady, mosty ani středověké věže, co jsou tu rozesety po městě tak samozřejmě a působivě jako latinské a historické knihy, které zkameněly slávou Říma, stejně samozřejmě jsou tu McDonaldy a New Yorkery. Vysadí mě třicet metrů od hotelu a já přesto zabloudím. Na dvě hodiny. Na tři dny. V nouzi nejvyšší aktivuji datový roaming a GoogleMaps na iPhonu. 100 eur. Přes všechny sjednané extra-výhodné-akční tarify. Ještě se uslyšíme, ty T-Mobile.

Read Full Post »

Tři

Co jsem neměl dělat: začíst se do blogů Tilmana Rammstedta a dalších svých předchůdců. Oni jsou také autory. Mají autorské receptory. A docela dobře už psali o všem, nad čím si člověk zamne ruce a okamžitě si pomyslí: Ha! Supertéma pro blog! – Stručně řečeno: Tohle pole už je sklizené. Díky, pánové. Na mě zbyla jen vymlácená sláma. Ale což. Sehnu se a oddělím ještě zrno od plev. Zrnko po zrnku. Jsem hamburský literární export, je to koneckonců má povinnost. Měsíc v Praze. Celý říjen ve městě, kam jsem bezpodmínečně chtěl už dvakrát a odkud mě už dvakrát zapudili. To bylo tak: Město mě nechtělo, stejně jako člověka někdy nechce moře, to se hned pozná. Teď tedy pokus číslo tři.

Read Full Post »

« Newer Posts