Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for the ‘Susanne Berkenheger’ Category

Pro Katrin musím ještě sesbírat tři oříšky na jednom kopci. Na třech kopcích, na Petříně, v parku na Letné a za Hlavním nádražím jsem hledala, resp. čekala, až mi oříšky z ptačího hnízda sestřelí princ, vždyť v televizi už se to povedlo několikrát. Jenže žádný princ tam nebyl, asi jsem na sobě měla špatné oblečení, a možná vůbec nejsem Popelka, anebo musím poslat posla. Příště.
Pro Esther mám sehnat aspoň jednoho, spíš ale tři české fanoušky Juliette Lewis, kteří byli v roce 2009 na koncertě Juliette Lewis v Praze. Kdo někoho takového zná a tyto řádky právě čte, ať se mi, prosím, přihlásí. Zatím se ještě odhodlaně vyptávám na pěších zónách, co nevidět mě nejspíš čeká rozhovor pro televizi, kde vystoupím jako pražské unikum, a záhy nato dostanu prostor pro vlastní českou televizní show „Hledá-se-fanoušek-Juliette-Lewis“ a tím dosáhnu jisté slávy. Jak říkám, až budu příště v Praze.

A až příště přijedu, vypracuji na Petrův podnět také zásadní návrhy na obnovu Stalinova pomníku na Letné: První nápad už se v mých ochablých mozkových závitech zrodil – Stalinova hlava by mohla být zavěšena na rameno metronomu. Myslím, že mohu směle říct: Celá Praha na to čeká.

Kromě toho uposlechnu Doris a na trávníku před Hlavním nádražím předvedu, máchajíce a divoce šermujíce rukama, stručný úvod do mnou koncipované gymnastiky přežití. Podobně jako při použití velmi pohodlných vibračních pásů se při tomto cvičení člověk sám nemusí vůbec snažit, stačí, když prostě počká, až sebezáchovný pud uvede svaly automaticky do pohybu. I tato umělecká produkce by se mohla postarat o rozruch.

Podle rady Beatriz napíšu krátkou krimipovídku s názvem, který sama navrhla „Smrt turistického průvodce“ a „Irský spekulant na útěku“ (podtitul); bude se odehrávat na pražském Hlavním nádraží a v Müllerově vile, která je stejně tak krásná jako hranatá. Kvůli rešerším vniknu neohlášena do vily, budu zatčena a moje sláva se vyšplhá do nesmírných výšin.

Pro Martina vykonám velmi vážnou návštěvu u Mr. Spickera z Muzea komunismu a odejdu domů s olejomalbou, ale co to píšu, pochopitelně s 63 olejomalbami Lenina.

A vlastně ještě příště samozřejmě zdokumentuji slíbený běh po eskalátorech, kvůli kterým jsem ostatně do Prahy přijela. Protože nikde jinde už přece nejsou tak rychlé, příkré a dlouhé eskalátory jako tady, a to nejen na Českomoravské. Ale, lidičky, já myslím, že to všichni znáte. Člověk někam jede s nějakým určitým úmyslem a pak vidí, že to není žádné terno, není to totiž zhola nic výjimečného. Chodím tu po eskalátorech nahoru vždy v opačném směru. Všichni Pražané to tak dělají. A proto jsou tak ve formě. Tedy, dokud jim to EU povoluje.

Advertisements

Read Full Post »

Jeden člen mé rodiny mi napsal: Mohla bys mi obstarat nějakou pěknou českou čepici – máme zimu na krku (samozřejmě uhradím).

Takže českou čepici. Musím zpozornět, aby mi hned zase nezanikla v docela husté spleti českých žárovek, českých pomocnic, českých prodlužovaček, českých sekaček a tak dále, ty všechny na mě čekají v došlé poště, až je skoupím. Poptávka po čemkoli českém je značná. Přijde mi to normální. I já si tu chci nabrat co nejvíc českého. Všeho českého, co budu zase zpátky v Berlíně pyšně ukazovat a rozdávat. Něco českého, na co se lidé podívají a užasle vyhrknou: „Něco takového jsem jaktěživ neviděl. To je pravé české, že?“

Je to samozřejmě totálně směšné a pravěké. Prachem pokrytá předglobalizační zvyklost. Ale nešť: mám internet. Internet vždycky dovede poradit. Daleko, na nejvzdálenějším okraji Prahy, kuje pikle internet, existuje česká podniková prodejna českých čepic. Ha! Daleko na okraji. Ale to přece není tak špatné! Určitě to bude absolutně neromantické, a tudíž extra originální. Zvesela nastoupím do jedné ze 154 tramvajových linek do stanice Dejvická, odkud vyjíždí 143 autobusových linek, z nichž mě 76 doveze až k cíli – daleko na okraji. Tak v Praze funguje městská hromadná doprava. Zastávky autobusů a tramvají jsou velmi dobře označené pomocí velkých bingo vývěsních tabulí. Fantastické. Bez čekání člověk hned brázdí krajinou.

Vpředu v tramvaji si mladá žena stoupne, aby se mohla posadit jiná starší. Přesně, jak jsem to – málem doslova – četla v různých německých cestovních průvodcích po České republice. Má to být typicky český způsob chování, tento ohleduplný přístup. Hm. Ale co by pak bylo typicky německou variantou, o které jsou v průvodcích po Německu poučováni Češi? „V Německu se na starší spoluobčany nebere ohled. Proderte se prostě kolem vetchých osob a uvelebte se na místech pro hendikepované. Na okolo stojící postarší spolucestující se přitom drze smějte. Odvolejte se na průvodce. Dáte tím jasně najevo, že se tak nechováte z osobní zlovůle, ale s ohledem na německé zvyklosti.“

Příští stanice: Waiblingen Neustadt-Hohenacker. Tady se vyznám. Bydlí tu moji rodiče. Mapa mi sice tvrdí, že se jedná o Prahu-Suchdol, ale to je opět jeden z těch naprosto typických českých žertíků. Jednoznačně to tu totiž poznávám: Důvěrně známá směsice malých špičatých rodinných vil a dvojdomků s předzahrádkami, omšelých bytovek, bíle zářící podnikové prodejny na průjezdové silnici. Jsem si jistá: tady bydlí originál. Tady najdu originál české čepice. Prodejnu jsem viděla už z autobusu. A teď: Mahulena Pertlová, zakladatelka firmy osobně, mě vede do svého čepicového impéria. Z 347 různých modelů (typicky český počet, jako u autobusů) jich 231 vyzkouším a nakonec se odeberu pryč s 83 kusy, které transportuji domů jednou ze svých 76 různých autobusových linek. Jsem šťastná. Moc moc šťastná!

Koupila jsem originální české čepice, které se již 12 let s velkým úspěchem exportují do Německa a dnes již do dalších 24 zemí. Čepice, které se dají v Německu i v Rakousku výhodně objednat přes webové stránky v němčině přímo u Mahuleny Pertlové, právě tyhle čepice jsem však koupila přímo od paní Čepice osobně v takovém typicky českém počtu, že až se vrátím do Berlína, otevřu si malý český obchod čepicemi. Protože Berlíňané, na rozdíl od Pražanů, chodí přesně v těchto typicky českých čepicích hrozně rádi.

 

V zemi hojného počtu – obraz hrůzy: Nablízku jsou pouze dva Alberty.

Read Full Post »

Gertrud napsala: Jdi do obchodu s oblečením (např. do velkého obchodního domu na Václavském náměstí, ale může to být i nějaký netradiční!) a oblékni se tam podle pražských trendů! Minimálně jeden outfit, ale klidně i víc! A všechno prosím fotograficky zdokumentovat!

Zarytě odhodlaná jsem, milá Gertrud, zahnula uprostřed turistického epicentra do jednoho zadního traktu a prolezla jsem tam – atakována všudypřítomnými rozvěšenými tričky – skrz naskrz fashion shop Parazit. Vzpírá se statečně brutálnímu utlačovatelskému diktátu módního světa, jak jsem se dočetla, pravděpodobně za pomoci mladých návrhářek a studentek designu, které vykořisťují samy sebe a do jedné by mohly být mými dětmi, pomyslela jsem si; tento obchod, to je Jan Palach módy. Dobrá, ale kdo to vlastně je, Jan Palach? A helemese? To je přece ten student, který se v roce 1969 upálil na protest proti vpádu Sovětů. A teď že to má odnést za velebení módních butiků? No ano. No ne. Tento Jan Palach mezi obchody je každopádně obchodem, který jsem si vybrala pro splnění úkolu.

Do obchodu přibyde – sotva tam vstoupím já – další pro tento obchod nanejvýš nezvyklá paní. Už jsme tu tedy dvě cizí tělesa. Ta druhá je dokonce ještě mnohem starší než já, tak z generace babiček, těch babiček à la „fialová trvalá“. Kvapně se vrhne na stojany se šaty. Je snad na útěku? Prchá třeba před skupinou, se kterou cestuje? Musí se rychle převléknout, aby ji nepoznali. Během vteřiny vytáhne jeden svršek a bez jakéhokoli slůvka pro navázání kontaktu jen ohlásí „30 korun!“ Žena za pultem se zatváří, jako by přemýšlela, bábi je neodbytná zákaznice, tentokrát pronese hodně nahlas: „30 korun!“, celá rozrušená zavrtí tričkem, svým superúlovkem, co má být k mání za euro dvacet. Nato už se zákaznici přispěchá na pomoc. Záhy je jasné, že 30 je teplota, při které se smí tento kousek prát, cena, ta je, it’s here… nová cena přiměje bábi k ale opravdu pobouřenému odfrknutí a celou bábi rychle a bez komentáře k odchodu. Pozor. Nezapomenout: Ještě jednou pořádně prásknout dveřmi! Prásk!

Jenže teď jsem na řadě já. Spontánně se rozhodnu: Mladé české návrhářky a studentky, já si vás obléknu! Tedy jakmile zjistím, kudy že se do jakého otvoru vašich oděvních kreací nasoukat kterou částí těla. Ale to se můžu přeptat u paní za pultem. Probírám se látkami, mnu je mezi prsty, prohlížím. Hlavu skloním napravo a říkám si: člověče, tomu teprve budeš muset přijít na chuť. Hlavu skloním nalevo a říkám si: A proč by ne? Ustoupím o krok nazad, zakopnu a říkám si: Koneckonců k čemu bydlím v Berlíně? Tam si člověk může nasadit na hlavu i květináč. Zkrátka a dobře: Koupím si hned tři kousky. Osoba za pultem je překvapená. Ale nezdráhá se. Možná to vstoupí do historie Parazitu jako den bláznivých a koupěchtivých bábinek z Německa.

Vzpírám se brutálnímu utlačovatelskému diktátu módního světa a zachraňuji mladé české designérky. Ale vypadám teď česky?

 

Read Full Post »

Ahoj! Do konce listopadu budu na tomto místě blogovat jako dálkově řízená stipendistka o těch zážitcích z Prahy, které mi Vy, milí čtenáři, dáte za úkol, abych zažila. Ptáte se proč? Jestli skutečně chcete přesně znát celé pozadí této situace, klikněte, prosím, níže na „Celý článek“. Jestli si ale říkáte „Vždyť mně je to fuk. Prostě to zkusím,“ pak mi zkrátka zadejte nějaký úkol a pošlete ho v libovolné formě na adresu sus_berkenheger@gmx.de. Těším se.

Na úvod ale ještě jedna připomínka: Z odezvy na první krátkou e-mailovou výzvu rozeslanou přátelům a známým vyplývá, že je očividně větší, dosud nepokrytá poptávka po dálkově řízených stipendistech, takže – stručně řečeno – zřejmě nebudu schopna náležitě vyřídit všechny úkoly. Doufám však, že s podporou spisovateli často vyprošované kouzelné síly jménem fikce budu s to zpracovat minimálně slušnou část této poptávky.

Pomoc! Klikají po mně!

Moje láska k existenci řízené na dálku začala – jako ostatně všechno – jistě již v raném stadiu dětství. Jenom už si na to nemůžu vzpomenout. Zato si pořád ještě dobře vzpomínám na jeden podzimní večer roku 1997. Na autorském čtení jsem nechala publikum, aby si mě samo řídilo pomocí optické myši – v putování labyrintem mého hypertextu „Čas na bombu“ – Zeit für die Bombe. Takže „Vy kliknete, já budu číst,“ oznámila jsem s nervózním úsměvem a jednomu váhavému posluchači podala optickou myš. Do té chvíle ještě vůbec nebylo jasné, jestli to vůbec může fungovat. Budu příkazy publika správně interpretovat? Neukliká mě publikum k smrti? Kupodivu se nic z toho nestalo. Právě naopak: Fungovala jsem! Fungovala jsem dokonce velice dobře! Připadala jsem si jako v takovém zvláštním rauši. Jednalo se pochopitelně o iniciační zážitek, který teprve vyvolal opravdovou touhu po dálkovém řízení. Toto dálkové řízení praktikované mými čtenáři se pro mě na určitou dobu stalo hlavním motorem mých aktivit na síti, včetně stále vychytralejších metod, jak tomuto řízení potají přece jen uniknout. Ale nakonec to bylo ještě horší!

Sama se řídím na dálku!

O dva roky později jsem své kamarády překvapila pořízením mobilu. OK, všichni ostatní tou dobou mobil už dávno měli, ale moji přátelé jen vrtěli hlavou: „Ty a mobil??! Na co? Vždyť sotva se někde rozdrnčí telefon, ty hned bereš roha!“ Poklepala jsem si na čelo. „Já s ním přece nechci telefonovat. Bude to moje vlastní dálkové ovládání.“ A vysvětlila jsem jim velkolepou funkci pípajícího kalendáře v mobilním telefonu. Je skvělé, že tak můžu sama sebe zapnout i vypnout. Je to skvělé především pro lidi, kteří jsou stejně jako já sami sobě zaměstnanci. Ostatní tomu říkají „být sám sobě šéfem“. Ale když má být člověk upřímný, dobře přece ví: Šéfem je jenom pár minut z celého dne. To když si jako žoviální šéf řekne: „Tak, a dneska večer si od tebe chci přečíst nějaký vážně pěkný text.“ No, a po zbytek dne se lopotí ve snaze šéfovi vyhovět. Mnohem hezčí samozřejmě je, když člověk může být šéfem o trošku déle, když si s pomocí pípajícího kalendáře velkoryse naplánuje hned několik příštích let. A kupodivu i jako zaměstnanec svého mobilu se cítím docela dobře. Nemusím na nic myslet, šéf to dělá za mě. Hlavu mám krásně čistou. Tak čistou, že občas i zapomenu jít do práce. Je to jako takové záškoláctví.

V příchozí poště pípá Praha

A pak, mezi jedním pípnutím mobilu a tím příštím, zapípal před nedávnem ve schránce e-mail. K mání je stipendium do Prahy. Obratem jsem to přesměrovala na šéfa v mé osobě, aby tento požadavek zadal do mobilu. Rozmysli si, jestli bys chtěla do Prahy, zapípal o něco později mobil. Hm. Rozmyslet si, to v dnešní době taky často znamená googlit. Tak jsem googlila, jestli chci do Prahy. A hned bylo jasno, hned tu bylo „Top 10 things to do in Prague.“ Oho. Hned hotový seznam s úkoly! Bezva! Plus úkoly v propozicích ke stipendiu, a to blogovat – pro ty čtenáře, tedy lidi, co mně – literátovi na síti – jsou dobře známí především jako osoby, které se pomocí myši a dalších instrumentů snaží řídit mé texty. Hm. Tentokrát bych chtěla dálkové řízení prostřednictvím čtenářů posunout ještě o krok dál, napíšu čtenářům jednoduše předem, aby mi řekli, co mám vůbec prožít. Samozřejmě mě zase okamžitě přepadly děsivé vize, jakými úkoly by mě asi mohli potrápit, jaké příšerné seznamy s úkoly by mi asi mohli poslat – a pod tlakem těchto nočních můr jsem napsala následující motivační text:

Pro dálkově řízenou stipendistku

Jan například napíše: Mohl bych Vás požádat, abyste pro mě jednou vyběhla proti směru jízdy podle mého nejrychlejší eskalátory v Evropě, a to ve stanici pražského metra Českomoravská? Co nejdřív! Než je EU nechá vyměnit.

Dobrá, Jene, takže: Vyběhnu z metra na trase B. Jestli mě chytnou, řeknu: Promiňte, jedná se o umělecký projekt. Jestli mě policie přivede do literárního domu, neřeknu na to nic. Protože to se přece vůbec nestane. To je jen marné vykrucování! Já vím. Tyhle nejapné myšlenky jsou jen hektické, bláznivé, rozčilením zaviněné zkraty. U paty poživačné tlamy eskalátoru polykající jeden schod za druhým se klátí pár výrostků v kapucích. A já – jak by řekli – prokličkovala prostě mezi nimi a šup na schody! Anebo počkat, šup ještě se trošku pozdržíme, protože nahoře noví, rozumní a po směru jízdy nastupující lidé šup na schody atd. Už jsou tu. A už jsou pryč. A nahoře už žádní po směru nenaskakují, takže to je pro mě příležitost, šup šup – a ihned je mi jasné: to se nedá. Sprintuji na místě, devět kilometrů v hodině, po schodech nahorů – a pořád dál. Pidlooká dřevěná figurka užasle hlásá: Poklady Moravy. A rukou oddělenou od těla mává ze zeleného plakátu Národního muzea. Ahoj! Člověče, Jene! Nejspíš se ani nejmenuješ Jan. Budeš třeba Jürgen, Wolfgang, Hitzekühl, Siegfried, Grußhelm, Adalbert – sbohem, pidloočko, deset kilometrů v hodině, to koukáš, co? –

Anebo se jmenuješ Quentin, Siegesmund, Eugen, Franz-Josef, Herwig anebo: ‚Karlín‘ navrhuje další plakát. A já na to: Karl, Karlínek, Karlowitz … a pádím jedenáctikilometrovou rychlostí nahoru po schodech kvůli takovému idiotskému nápadu, kvůli tomu nesmyslu, že splním úkoly přátel, nepřátel a úplně neznámých Janů z internetu, já v Praze. Jak mě něco takového vůbec mohlo napadnout? Proč jsem na to měla tak nezkrotnou chuť? V listopadu, myslím: listopad! Ale pozor – když poběžím aspoň dvanáctikilometrovou rychlostí, tak se nahoru dostanu! Fakt – teď žádná fikce! Kdo by to byl řek‘!

Nepochopitelně záhy nato jsem se snažila pomocí popisu cesty vytištěného z Google Maps najít svůj stipendijní byt. (Buďte opatrní! Plánovač tras pro chodce je dostupný jen v beta verzi. Na trase eventuálně nemusejí být chodníky ani cesty pro pěší.) Skutečně to delší dobu vypadalo, že ztroskotám, ovšem nikoli z důvodu nevybudovaných chodníků. Lucie Černohousová, ředitelka Pražského literárního domu mi později pověděla, že jeden ze stipendistů se prý nechal dovést k bytu pomocí GPS, k bytu, v němž se nápadně často píše o dřevěných loutkách – ježibabách. (Ježibaby by Tilman Rammstedt, Ježibaby by Lars Reyer, Ježibaby by Martin Becker, č. 1, Ježibaby by Martin Becker, č. 2 , Ježibaby by Stefan Beuse) Okamžitě jsem ty čarodějky poznala, jakmile jsem procházela kolem nich. Přesně, jak se píše v blogu, před ježibabami stojí turisti a tleskají, načež se čarodějnice začnou rachtavě chechtat. Je to vlastně škoda, že tleskající turisti vůbec nevědí, že čarodějnice, které svým zatleskáním aktivují, zase aktivují stipendistu sedícího nad nimi k tomu, aby začal psát o chechtavých ježibabách.

Zatímco jsem se vlekla dál a stále přemýšlela nad touto podivuhodnou souvislostí, zprava i zleva mě zdravily stovky, ale kdeže, tisíce a desetitisíce marionet. Řekla bych kolega za kolegou. Protože co bych byla jako dálkově řízená stipendistka jiného než právě taková bezmocná loutka? Jak komické, že mě tato paralela napadla až v pražských ulicích. Jak komické, že jsem spojení Praha – město loutek ve svém motivačním dopise jako dálkově řízená stipendistka tak zatvrzele odmítala, jako by se mě to vůbec netýkalo. Dovedu si to vysvětlit jedině takhle: Za nitky nejspíš tahala nějaká jiná, mně neznámá instance dálkového ovládání, nějaká s větším přehledem. Ale k čertu s tím!

Read Full Post »