Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for the ‘Tereza Boučková’ Category

Němci

Když jsem přemýšlela o svém posledním fejetonu z měsíčního wiesbadenského tvůrčího pobytu (a svých krátkých výletů do Berlína, Bonnu, Marburgu, Frankfurtu a Kasselu), řekla jsem si, že bych měla napsat něco o Němcích (nakonec, všichni mi to před mou cestou radili), nějaké shrnutí svého dojmu z nich. Jenže, kdo je dnes vlastně Němec?

Jsou to jazzoví swingoví muzikanti, Jumping Daddies, postarší bílí bělovlasí páni, hrající jedno nedělní odpoledne skladby svých amerických černých kolegů v parku u Kurhausu? Anebo jsou to ti tmaví, německy mluvící chlapi, kteří pod pódiem utírali deštěm zmáčené židle a stoly? (Jeden z nich by mohl hrát z fleku Othella; mouřenín se zvláštně krásnou tváří a uhrančivým pohledem, jaký se hned tak nevidí.)

Muziku, hranou „Skákajícími taťky“ (spíš prataťky) s příjemným espritem, si přišla poslechnout německá rodina: on blonďatý a silnější, v šortkách a tričku oblečený muž, ona křehoučká, tmavší, velice upravená, namalovaná, krásně a až příliš společensky oblečená žena, snad původem Thajka, a jejich tři malé hezké děti, namixované víc po mamince a docela trpělivě hledící na muzikanty, kteří sice hráli jako o život, ale do skákání měli daleko.

Anebo je to pan Czech, ředitel wiesbadenského muzea, který se narodil otci, odsunutému z Čech? (Babička a dědeček zůstali; rodiče svého syna pak nikdy neviděli, nesměli, zemřeli v nepravý čas. Anebo se v nepravý čas narodili?)

Jsou Němci ti Číňani, provozující rychlé bistro Wok Inn nedaleko nejvyhlášenějšího wiesbadenského nákupního centra? Čínská kuchyně, čínská pohostinnost, tu a tam čínští hosté. Jedni takoví seděli zrovna vedle mě a povídali si (na první intuitivní poslech) čínsky. Když se jich majitelka podniku německy (s akcentem) zeptala, jestli jim chutnalo, odpověděli jí německy, že moc. A pokračovali v rozpravě v mateřštině.

Do autobusu, směřujícího k zámku Biebrich, položeného přímo na břehu Rýna, kam se chodí Němci rádi procházet,  nastoupil v pěkném nedělním odpoledni černočerný otec s pěti černočernými dětmi. Dívky měly přes hlavu krásné žluté šátky – šály, sahající až do půli zad, ozdobené zlatými cetkami. Ten kontrast barev! Sestry a bráchové se pošťuchovali, halekali na celý autobus německy, hovorově, prostě po jejich.

Jsou Němci ty davy lidí, proudící každý den sem a tam pěší zónou, všichni tak nějak podobně oblečení, džíny, svetr, bunda? A náhle uprostřed toho hemžení, stojí něco mohutného, ale pěkně, zabaleného od kotníků nahoru do různobarevných, pestrých látek, v uších to má ohromné zlaté kruhy, na hlavě tak přesně namotaný turban či jak se tomu říká, stojí tu přímo madame Afrika, černější než černočerná, a vydatně s kýmsi šprechtí mobilem…

A všude, všude chodí, sedí, jedí, studují, jezdí autem, obsluhují v obchodech, kavárnách, pracují ve vlacích kluci, muži, dívky a ženy, mnohé zahalené v (černých) šátcích, schovaných na krku pod oblečení – zdejší početní obyvatelé, možná nejpočetnější. Zkrátka, v Německu jsou všude samí Němci!

Z poklidného plynutí dní se zdá, že to základní – totiž slušné a mírumilovné, na stejné vlně životního stylu založené soužití – přes vnější odlišné znaky jiné kultury, národnosti, jiného etnika, docela dobře funguje.

Pak se však tím všehomírem ukolébaná čtyřtýdenní pozorovatelka na jednom ze svých čtení setká s českou profesorkou bohemistiky a dozví se, že spousta Češek, které se v lásce a dobré víře kdysi vdaly za ty opravdu echtovní obyvatele téhle země, založily rodiny, porodily děti, je rozvedená. Víte, řekla mi na vysvětlenou, my spolu nemůžeme žít, protože…

My se tak strašně lišíme!

Reklamy

Read Full Post »

Halt!

Když je člověk na starší kolena vytržen, byť dobrovolně a na jediný měsíc ze svého kontextu, je sám zvědavý, co to s ním udělá a jak si povede. Jak se na novém místě zabydlí? Jak vpasuje staré, zavedené, až obtížně stejné rituály do jiného prostoru? Anebo je dokáže změnit, zapomenout?

Vstoupila jsem do wiesbadenského bytečku, který organizátoři stipendia v centru města provizorně najali (nádherná starosvětská Villa Clementine, kde se tvůrčí pobyty absolvují, je v rekonstrukci), a hned mě napadlo, že velký nebo spíš malý je pro mě akorát. Vybavení (z Ikea) nové, moderní, jakoukoli osobní historií neposkvrněné; všechno bílé, bílé a bílé. Co s tím? Jak mi tu půjde psaní, když si tu připadám jako v (perfektní) nemocnici?

 Na věšák jsem pověsila strakatou bundu, jedna zeď ožila. Přes opěradlo sedačky jsem přehodila barevnou šálku, na vysokonohou (barovou) židli odložila svetr a knihy rozložila na nízký televizní stolek… Hned tu bylo útulněji. Vybalila jsem notebook, ježišmarja, on se mi snad s externí klávesnicí, na níž jsem zvyklá psát, na ten malý psací stolek, naražený čelem ke stěně, ani nevejde?

A vůbec, co s pracovním stolkem, mířícím do zdi? (Můj)Tvůrčí proces se doma skládá hlavně ze sezení u stolu, natočeného do pěkného, inspirujícího, oku ladícího prostoru. Z přemýšlení, které vypadá jako bezduché čubrnění, z konzumování nápojů a zbytků včerejší večeře, z odhánění nevyvenčeného zvířectva, dalšího nekonečného čubrnění (s venčící přestávkou), ze zalévání kytek, když padne pohled na okno s květníky, z uklízení, praní, věšení a žehlení prádla, když myšlénka nepřichází a domácnost volá dost, zastav, stůj! Halt!

Po vygruntování bytu probíhá další etapa mého tvůrčího nasazení – když jsem doma, ve znamení opětného čubrnění u stolu, zahřívání zledovatělých nohou v elektrické bačkoře (proč ji tu nemám, když se pořád netopí?!) a zase čubrnění, které konečně přeruší první napsaná (a brzy smazaná) věta, čubrnění – do novin, na zahradu, k sousedům, čubrnění, čubrnění, čubrnění. Jak mám ve Wiesbadenu tvořit, když je tu všechno hotové a čubrnět není kam?

Musela jsem jednat. Musela jsem psací stolek přestěhovat doprostřed pokoje, nepohodlné štokrlátko k němu náležící vyměnit za proutěné křesílko z ložnicového prostoru. Sedla jsem si, začubrněla z okna – a nic. Pořád to nebylo ono, pořád jsem tu byla cizí, nezabydlená, nesoustředěná.

A pak mi došlo, co potřebuju. Až když jsem halt čisťounký byt vyluxovala, když jsem ušpinila a umyla nádobí, vyprala a pověsila prádlo… byla jsem tu doma.

Jo. Chyběly mi rituály hospodyně. Matky pluku.

Read Full Post »

Druhého září jsem opět seděla na berounském nádraží a rozechvěle čekala, jestli tentokrát vlak Franz Kafka dorazí. Průvodčí, který mi den předtím, kdy jsem neodjela, pomohl s tunovými kufry zpátky do haly, na mě volal jako na starou známou, že to dneska jede. A jelo!

S mírňoučkým zpožděním a hrozným smradem na toaletách – což zřejmě žádné revoluční změny z našich spojů nikdy neodstraní. České dráhy by aspoň nemusely své mezinárodní vlaky jmenovat po slavných našincích, když jim nejsou schopné zajistit čisté záchody. Franz Kafka ani Jan Hus si to nezaslouží. A my, cestující, taky ne!

Na stěnu Franzova WC načmáral někdo fixem tento nápis: SRPEN 68 – SLÁVA SOVĚTŮM – HANBA ČESKÝM ZLODĚJŮM! Kdo tomu sdělení rozumí, ať se přihlásí.

(Mimochodem: Německé dráhy už taky nejsou, co bývaly a jak si je pamatuju ze svých rychlých cest tam a zase zpátky v devadesátých letech, kdy uvedená minuta příjezdu vlaku beze zbytku platila. Na dochvilnost se vůbec nedá spolehnout; deset až patnáct minut zpoždění je pravidlem nejen u regionálních, ale i u mezinárodních spojů.)

Tak tedy Německo, Wiesbaden. Město je doslova protkané vzrostlými stromy, nejčastěji platany. Ulice starého města jsou zastavěné domy, spíš paláci, z kterých čiší vznešenost a blahobyt. Připadá mi to tu podobně krásné, jako u nás v pražské Pařížské. Jenže tady jsou všechny domy zdobené mnoha balkóny, terasami a ohromnými prosklenými verandami – zimními zahradami, a ty jsou plné kytek a keřů. Pergoly a garnýže a slunečníky, křesla a stolky a různé serepetičky jsou stvořené pro to, aby na nich člověk byl a žil, kdykoli to počasí dovoluje. Zvláštní: i když tu chvílemi zodpovědně zaúřadovalo babí léto (dle zpráv z domova mnohem míň než v Čechách), ani v pozdním večeru, kdy bylo nádherně teplo a všude kolem dokonce zpívaly cikády, jsem na balkónech a terasách nikoho být, natož žít, neviděla.

Wiesbaden. Měla jsem pocit, že tu jsou řidiči hromadné dopravy vlídnější. Ale po dvou dnech idyly mě rázně vyvedli z omylu. Na dobíhající lidi nepočkali, popojeli metr ke křižovatce s červenou a dělali, že gestikulující prosebníky před sebou nevidí, úplně jako u nás. Jindy zas dokonce dvěma slepým kluků, kteří se k autobusu hnali, mávali holemi a ukazovali, že chtějí nastoupit, zavřel řidič před nosem a ujel.

Zdálo se mi, že tu nejsou bezdomovci. Myslela jsem si to, protože byla první týden mého pobytu zima a každou chvíli pršelo. Jen vysvitlo slunce, váleli se před nákupními centry na lavičkách, obklopení hadry a igelitovými taškami a chlastali. Jako u nás. Na náměstí nedaleko pěší zóny se pár z nich servalo, až tekla krev a musela přijet policie.

Došla jsem k závěru, že v tomhle městě pořád hoří. Každou chvíli tu znějí hasičské sirény a já hned nervózně zapřemýšlela, jestli jsem „doma“ všechno správně vypnula, protože např. lehce dotyková technika sklo-keramické plotny a její obsluha mi zpočátku daly zabrat. Ale zjistila jsem, že jako u nás hasiči tu houkají všichni, i policisté.

Wiesbaden je město pestrobarevné nejen kytkami. Žijí tu – na první pohled velmi integrovaně – černoši, Turci, Japonci, Číňané, Poláci, Rusové… Ti starší mezi sebou ještě mluví svým původním jazykem, jejich děti už ale švitoří německy.

V mé ulici jsou pod stromy záhony osázené kytkami. Pečovatel o jeden takový kus zušlechtěné přírody zapíchl mezi své květiny nepřehlédnutelnou ceduli: reliéf psa ve výmluvně nahrbené, konající poloze. Na jeho těle bylo velkými písmeny napsáno mezinárodně srozumitelné NO!

Jenže cedule spadla, byla povalená v záhonku. Na ní, přesně vedle zákazu, leželo pořádné a poctivé…

Jako u nás.

Read Full Post »

Prvního září jsem seděla na berounském nádraží a trochu slavnostně a trochu rozechvěle čekala na Franze. Kafku, samozřejmě. Máme společnou cestu do Německa, za literaturou. Jedu tam (s Franzem) psát.

Seděla jsem na nástupišti číslo 2, u nohou mi spořádaně ležely dva kufry s knihami (kdyby se žádný literární nápad nekonal), s notýsky na poznámky (kdyby se konal), s notebookem (kdyby trval). Bylo v nich taky přiměřené množství oblečení a spousta zbytečností, bez kterých se dáma mého věku neobejde.

V půl desáté dopoledne slunce svítilo, hrdličky vrkaly, posunovači ve vybledlých oranžových vestách se vesele pošťuchovali na protějším peróně, zatímco na mém se konalo rozloučení s mužem; poprvé mu odjíždím na měsíc do ciziny!

Do příjezdu rychlíku Franz Kafka chyběla slabá čtvrthodinka. Muž odspěchal do práce a já si otevřela čerstvé vydání novin. Byl v nich velký titulek: „První lidé jeli pod Žižkou“ a pod ním stál menší: „Nové spojení, nejvýznamnější železniční stavba za posledních 100 let, už slouží cestujícím“. A nad tím vším: „Revoluce v pražské železniční síti.“

Začetla jsem se do článku o tunelech, estakádách a kilometrech kolejí, které zkrátí jízdu vlaků přes Prahu. Tiskový mluvčí Českých drah mi v něm vysvětlil, že „například cestou z Hlavního nádraží směrem na Smíchov vedou tři tunely a další dvojkolejné trati, ale směrem na sever vedla jediná kolej a vlaky na sebe musely v úzkém hrdle čekat, což také často zapříčiňovalo zpoždění. To vše teď odpadá!“

Ještě jsem o celém projektu, který stál 9 miliard korun, nedočetla, a z ampliónu hlásil mužský hlas velmi pomalu a velmi srozumitelně, že bu-de-mít-vlak-4-5-4-Franz-Kafka-de-set-mi-nut-zpož-dě-ní. Jel přes smíchovské nádraží z Hlavního.

Když jsem se dočetla k informaci, že prvním vlakem s pasažéry, který novým tunelem pod Vítkovem projel, byl spoj, vyjíždějící po čtvrté ráno, hlásil týž mužský hlas, že zpoždění Franze K. bude dvacet minut. Za dvacet minut jsem se dozvěděla, že zpoždění bude hodinové. To už ke mně na nástupiště, které se v čas předpokládaného odjezdu vlaku zaplnilo a teď zase zcela vylidnilo, přišel průvodčí a ptal se mě, jediné cestující, kam jsem chtěla jet? Nic nejede a ještě dlouho nepojede. Nové i staré tunely se totálně ucpaly, protože po prvním vlaku vypadl proud a přestalo fungovat zabezpečení. Všechno stojí. Franz je taky někde, nikdo neví kde. Revoluční kolaps!

Tak se stalo, že jsem trochu slavnostně a trochu rozechvěle prvního září do Wiesbadenu, kde jsem měla být na svém prvním literárním stipendiu, neodjela.

Každá revoluce má své oběti.

Read Full Post »