Žluté kolo paní Černé, vínový park. Pivo jsem pila "Berliner Weisse" zelený. Instantní vstřik antiweltschmerzu. Na počasí nejkrásnější podzim dlouho daleko.
Na faře v Pyšelích po půl-měsíci. Ovšemže hluboko v noci nebo mělce nad ránem. Určitě se to dá spočítat podle toho, kam je dál, do světla, nebo do tmy. Ale jenom v tropech. Protože tady je teď furt tma. Listopad mám od včerejška. Moje vnitřní hodiny odmítly zahrnout říjen v Brémách do kalendáře. Naprosto ho ignorovaly. Po říjnu pryč jsem se vrátila zase do října.
Kdyby zahrada nebyla tak vypelichaná, skočím na to.
Možné proto, že Brémy byly naprosto kompaktní zážitek. Čtu si první blog, kde se bojím, že se v nich, narozdíl od iniciačního autorského prožitku v Sezemicích, neposunu. To jsem byl zas jednou úplně vedle. Protože v prázdném a přes všechnu moji snahu trochu strašidelném Ateliéru v Künsterhausu na břehu Vesery mi secvaklo, jak chci doopravdy žít.
Při první příležitosti po návratu jsem dala výpověď.
Mlelo se to ve mně nejmíň půl roku – sounáležitost s výjimečnými kolegy a možnost spolupráce na unikátním projektu (ústecké Collegium Bohemicum, o.p.s. připravuje první české muzeum dějin a kultury německy mluvících obyvatel českých zemí, obrovský projekt na 1.500 m2, pionýrské, vzrušující téma plus kruh fundovaných, zaujatých, zajímavých lidí, od kterých je toho dá spousta naučit) kontra stále intenzivnější pocit, že jsem jinde, než mám být. Out of place. Dislokovaná. Od toho, co mám opravdu dělat, opravdu dělat já. A pak to najednou přestal být pocit a bylo to vědomí. Ohromně se mi ulevilo. Radost z psaní je ohromující. Je v tom obrovská svoboda!!!
Ne že bych stihla všecko. Měsíc se ukázal o dost kratší, než vypadal. První týden jsem byla mimo, stejně jako čtvrtý, kdy jsem se víceméně potulovala městem, turisticky a kulturně a trochu společensky anebo jsem se jen tak poflakovala a dávala si volno od psaní.
Německy píšící Gruzijka Nino Haratischwili (1983, Tbilisi) v rámci festivalu přeshraniční literatury globale° zaplnila velký sál městské knihovny. Na autorské čtení se v Německu, jak se mi zdá, chodí stejně samozřejmě jako do divadla.
Protože druhý a třetí týden jsem psala. Fest. Z původního záměru jenom přepsat rukupis do počítače nezbylo nic, text jsem překopala od základů, sto stránek za dva týdny. A sestavila Moji Polednici. O té už taky mluvím nějaký pátek. Čas je stejně legrační.
Když jsem přijela, měla Vánoce pod heslem "better too early than too late" akorát prodejna mýdel na hlavní třídě. Na konci října už rozsvěceli pastýře.
Mít dva týdny navíc, román dopíšu v Brémách, anebo poznám daleko líp město a okolí. Tohle byl jednoznačný tlak na priority. Bylo to lehce nepříjemné a ohromně užitečné.
Od ledna jsem novinářka na volné noze. Na kterou patřím. Psát články o světě, ve kterém žiju, obzvláštní slabost mám pro ty perverzní momenty. Chci zase překládat hry. Psát básničky, do třetí sbírky, zřejmě, Polednice vypadá nakrmeně. Román chci mít hotový na Vánoce, a věřím si. Co nejdřív bych ho ráda poslala prvním čtenářům k posouzení, sbírku taky. Já se tak těším!!!!
Děkuju.
Elektrizující schody v muzeu Pavly Modersohn-Beckerové v Roseliově domě.
