Po půlměsíci a dál

Žluté kolo paní Černé, vínový park. Pivo jsem pila "Berliner Weisse" zelený. Instantní vstřik antiweltschmerzu. Na počasí nejkrásnější podzim dlouho daleko.

Na faře v Pyšelích po půl-měsíci. Ovšemže hluboko v noci nebo mělce nad ránem. Určitě se to dá spočítat podle toho, kam je dál, do světla, nebo do tmy. Ale jenom v tropech. Protože tady je teď furt tma. Listopad mám od včerejška. Moje vnitřní hodiny odmítly zahrnout říjen v Brémách do kalendáře. Naprosto ho ignorovaly. Po říjnu pryč jsem se vrátila zase do října.

Kdyby zahrada nebyla tak vypelichaná, skočím na to.

Možné proto, že Brémy byly naprosto kompaktní zážitek. Čtu si první blog, kde se bojím, že se v nich, narozdíl od iniciačního autorského prožitku v Sezemicích, neposunu. To jsem byl zas jednou úplně vedle. Protože v prázdném a přes všechnu moji snahu trochu strašidelném Ateliéru v Künsterhausu na břehu Vesery mi secvaklo, jak chci doopravdy žít.

Při první příležitosti po návratu jsem dala výpověď.

Mlelo se to ve mně  nejmíň půl roku – sounáležitost s výjimečnými kolegy a možnost spolupráce na unikátním projektu (ústecké Collegium Bohemicum, o.p.s. připravuje první české muzeum dějin a kultury německy mluvících obyvatel českých zemí, obrovský projekt na 1.500 m2, pionýrské, vzrušující téma plus kruh fundovaných, zaujatých, zajímavých lidí, od kterých je toho dá spousta naučit) kontra stále intenzivnější pocit, že jsem jinde, než mám být. Out of place.  Dislokovaná. Od toho, co mám opravdu dělat, opravdu dělat já. A pak to najednou přestal být pocit a bylo to vědomí. Ohromně se mi ulevilo. Radost z psaní je ohromující. Je v tom obrovská svoboda!!!

Ne že bych stihla všecko. Měsíc se ukázal o dost kratší, než vypadal. První týden jsem byla mimo, stejně jako čtvrtý, kdy jsem se víceméně potulovala městem, turisticky a kulturně a trochu společensky anebo jsem se jen tak poflakovala a dávala si volno od psaní.

Německy píšící Gruzijka Nino Haratischwili (1983, Tbilisi) v rámci festivalu přeshraniční literatury globale° zaplnila velký sál městské knihovny. Na autorské čtení se v Německu, jak se mi zdá, chodí stejně samozřejmě jako do divadla.

Protože druhý a třetí týden jsem psala. Fest. Z původního záměru jenom přepsat rukupis do počítače nezbylo nic, text jsem překopala od základů, sto stránek za dva týdny.  A sestavila Moji Polednici. O té už taky mluvím nějaký pátek. Čas je stejně legrační.

Když jsem přijela, měla Vánoce pod heslem "better too early than too late" akorát prodejna mýdel na hlavní třídě. Na konci října už rozsvěceli pastýře.

Mít dva týdny navíc, román dopíšu v Brémách, anebo poznám daleko líp město a okolí. Tohle byl jednoznačný tlak na priority. Bylo to lehce nepříjemné a ohromně užitečné.

Od ledna jsem novinářka na volné noze. Na kterou patřím. Psát články o světě, ve kterém žiju, obzvláštní slabost mám pro ty perverzní momenty. Chci zase překládat hry. Psát básničky, do třetí sbírky, zřejmě, Polednice vypadá nakrmeně. Román chci mít hotový na Vánoce, a věřím si. Co nejdřív bych ho ráda poslala prvním čtenářům k posouzení, sbírku taky. Já se tak těším!!!!

Děkuju.

Elektrizující schody v muzeu Pavly Modersohn-Beckerové v Roseliově domě.

Advertisement

Read Full Post »

Přístav. Kudy domů?

Überseehafen - budova před zrušeným brémským přístavem.

S přístavem jsem Brémám křivdila. Je. Hodinku cesty vlakem leží Bremerhaven, stotisícové město na soutoku dvou velkých řek, největší evropské překladiště kontejnerů. Přestože jsem si návštěvu Bremerhavenu naplánovala v posledním týdnu svého pobytu pro jistotu na úterý a na čtvrtek, samozřejmě jsem nikdy nevyjela. Už z Pyšel říkám: příště.

Praha Brémy 2010. Na Veseře fouká o dost víc než na Vltavě.

Samotné Brémy jsou s plavidly nasuchu. Tedy na Veseře se pár bárek kolíbá, ale jsou to kačeny vltavského typu, s turisty na palubě a palačinkami v podpalubí. Za oceán by teda nedojely. To mě nebere. Toužím po přístavu jako loni v Hamburku anebo v mém holandském životě v Rotterdamu. Kde i po půlhodině jízdy po dálnici podél přístavu byly pořád vidět stěžně. A po těch rovníkových!

Hamburk loni v září. Páteří města je promenáda podél vody.

Hamburk 2.

Hraniční přechod Sawau mezi Sabahem na malajsijské části Bornea a indonéským Kalimantanem, únor 2007. Myslela jsem si, že půlroční cestu jako tenkrát už nepodniknu. To by mě teda zajímalo proč?

Poslední brémskou neděli jsem měla čtení u Černých v jejich zahradním ateliéru. Četla jsem básničky a z blogu a došlo i na moje lodní kňourání. Jedné z milých účastnic (a účastníků), překladatelce a fotografce Aleně Zemanové, ruply nervy, a hned nazítří mě vzala na projížďku k opravdovým lodím. Když jsem si později prohlížela její fotoweb Fotos-Bilder.de, došlo mi proč. Taky bych nesnesla, aby mi někdo pomlouval Prahu.

Paní Zemanová čeká na kole u jezu.
Jedeme k přístavu placatou hnědavou industriální krajinou. Ik zit weer op m´n fiets in Nederland, ben weer aan het fietsen door het koude donker bruine grijse platteland. V jižním Nizozemsku jsem bydlela s pauzami dva a půl roku, sedm let jsem pryč, nevzpomenu si, jak je rok dlouhý, až teď.  Krajina volí stejné rostliny, stejné barvy na pláních i ve vzduchu, který drží nacucané šedivácké nebe nízko. Jsem ráda, část knížky se odehrává na holanském pobřeží. Paní Zemanová to ještě neví, ale navedla mě na jiné vyústění finální scény s přílivem.  Až knížka vyjde, pošlu jí moc ráda výtisk. Jestlipak si  vzpomene?

Cestou k přístavu se někdo díval.

Brémský přístav už de facto neexistuje. Brémy prohrály obchodně-strategický duel s Hamburkem, a tak ho skoro komplet zavezli a zasypali. Technické stavby jsou developovány na kanceláře a luxusní rezidence s výhledem na vodu a s garáží v patře před bytem. Přidaná hodnota drahých vozů spočívá především v návazném stresu svých majitelů.

Zdevelopovaný Europahafen. Zepředu výhled na akvárko zbytkové vody, zezadu vjezd do garáží v bytech.

Tohle zbylo z moře. Trojúhelník vody. Přístavní ohanbí.

Dorážíme do fungujícího rezidua brémského přístavu. Mají tu muzeum přístavnictví a kavárničku s prodejem čokolády Hachez – fabrika založena roku 1890 v Brémách. Vynikající!
Velké lodě se staly nedostatkovým zbožím, ale s trochou štěstí je lze odchytit. My máme štěstí! Zwei Shiffe a hafo kontejnerů. Vjezd je povolen, ale je třeba pohybovat se obezřetně. Potenciální srážka cyklisty s jeřábem mi připomíná další vtip.
„Včera jsem viděl běžet zajíce a představ si, měl na zádech baťoch.“
„To já jsem viděl zajíce letět!“
„A taky měl na zádech baťoch?“
„Ne, orla.“

Vepředu historická budova, po stranách DVĚ lodě.

Stojím a fascinovaně hledím na obrovité železné stroje, které přesunují kontejnery z kontejneřího pohoří na kapoty náklaďáků.  Čtu: Zukunft Hafen. Wie ernähren wir uns? Opírám se o železniční výhybku. Globální dopravu je třeba provázat všemi směry.
Video pro ty, které jako mě fascinují pohyby obrovitých strojů, vykonávané se samozřejmostí dopoledního pohrání v mateřské školce. Pro ostatní dtto ve formě fakt velké sušenky.

Súša jede.

Psaní mi dává stejnou svobodu jako cesty. Už nechci jezdit tisíc kilometrů daleko, abych mohla psát, abych se mohla pustit dovnitř.

Kontantin Biebl: S lodí jež dováží čaj a kávu

S lodí jež dováží čaj a kávu
pojedu jednou na dalekou Jávu 

Za měsíc loď když vypluje z Janova
stane u zeleného ostrova

Pojedem spolu já a ty
vezmeš si jen kufřík a svoje rty

Pojedem okolo pyramid
loď počká až přejde Mojžíš a jeho  lid
S vysokou holí zaprášenými opánky
jde prvnípřes mořskou trávu a rozkvetlé sasanky

Hejno ryb na suchu zvedá svá křídla jako ptáci
letí za vodou a ve vlnách se ztrácí

 

Pak nás vyhnal chlap s kontejnerem v zobáku.

Shut Open. Jo?

Detail z přístavu - panáci na cihlové stěně.

Read Full Post »

Polednice, noční práce

 

Vesera těsně před ohybem ostrova, Neustadt za nosem.

Paní Černá měla tuhle starost, jestli se po večerech nenudím, a nabízela mi návštěvu divadelního představení. Je to bohužel přesně obráceně. Jako vždycky, když nedbám na opak, ponocuju.

I cizí města jsem dřív nejradši poznávala v noci. New York, Berlín, Řím, kráčíte pěšky neznámým městem, noříte se hlubokou nocí do ulic, anebo krajinu, jedete v autě a svět je jenom z reflektorů a zářících oken a benzinek a zvláštní noční rezonance zvuků. Něco mě prostě do těch nocí táhne.

Taky se za ty necelé čtyři týdny, co jsem v Brémách, pěkně natáhly. V sedm večer tma jak v pytli, naopak ráno se den načítá snad dvě hodiny, než kolem osmé konečně naskočí. Nechává nad korunami stromů nad Veserou  růžové červánky.

Nábřeží Vesery, nalevo kulturní kostel sv. Štěpána.

Spát chodím kolem třetí. Ale pak si nedělám násilí! Vzbouzím se pěkně kolem poledního, vyspalá do růžova.  Posnídám rovnou anebo po krátkém výběhu k Veseře, podle počasí. Mění se absolutně libovolně. I když si zavazuju tkaničky za studeného, ale jásavého sluníčka, je statisticky pravděpodobné, že zmoknu. Riskuju to. A pak jsem durch.

Mia Unverzagt: A Vaše největší vina?

Do večera se potloukám, jdu si na procházku do parků – Brémy umí parky u řeky prvotřídně. Ráda vzpomínám na několik setkání se svojí sousedkou, radikálně levicovou výtvarnou umělkyní s přízračným jménem Mia Unverzagt (Nebojácná, Odhodlaná). Naposled jsme s její rodinou hráli stolní hru pod portrétem maskovaného zapatisty formátu asi 3 na 2 metry, fotila Nebojsa. Principem hry bylo zaplnit mapu světa vojáčky vaší barvy. Dřív měla v pokynech „Obsaď“, dnes „Osvoboď“.

Mia Unverzagt: Kdy jste byla nejvíc opuštěná?

Nebojsa mi půjčila svoji fotografickou knížku „Darüber reden wir noch“ (O tom si ještě promluvíme“). V nenápadných ateliérech ve čtyřech místech (New York, Bassum, Mnichov, Drážďany a Saarbrücken ) fotila neznámé lidi z ulice, kterým nechala vybrat oblečení jedné barvy a kterých se zeptala:
„Kdy jste se cítil/a největší bezmoc?
Kdy jste měl/a největší vztek?
Kdy jste byl/a nejvíc sám, sama?
Kdy jste se nejvíc provinil/a?“
Na každé město, na každou barvu jednu otázku.

Zatímco hovořili, snímala. Jsou to portréty emocí, velice soucitné. Tu knížku si přivezu do Prahy.

Takže knížka.

Do Brém jsem jela s cílem dokončit třetí, závěrečnou část románu. Píšu denně, bez zádrhelů a krizí, nepočítáme-li, že mě definitivně opustilo „eLko“. Čověka by nenapado, v koika sovech je. Kdyby vás někdy zajímalo, jak to vypadá pod klávesou, je tam velice malá ťupka, do které se špatně strefuje.

Tvůrčí pobyt v Sezemicích u Mnichova Hradiště, červen 2010. Na stole psací stroj "Zbyněk".

V posteli samozřejmě přepisuju od první stránky. Sdělení zůstává, sděluju přesněji. Zatímco v Sezemicích to byl zrod a tření ker, teď je to spíš mechanické tkaní na mentální ose. V Sezemicích mě příběh vedl sám, jako když kreslíte a ruka vám sama kreslí. V Brémách mám sama pro sebe „hotovo“ a mám to pevně v rukou. Nejvíc ze všeho škrtám, zahušťuju, zbrušuju.
Je to jiný druh vzrušení. Už ne rozechvění z čiré magie (vznik něčeho z ničeho) – menší. Ale pořád dost velký na to, abych věděla, že chci tohle. Tohle a takhle. V Sezemicích jsem otevřela dveře a tady v Brémách definitivně překročila práh.

Seřadit básničky do Mojí Polednice byla moje druhá brémská mise. Je jich asi šedesát. V kanceláři Bremer Literaturhausu mi je velice ochotně vytiskli na jednotlivé listy a od té doby si je porůznu řadím, přeskupuju, zkouším vázat různé osy a úpony, podle témat, motivů, jazyka, ročních dob. Že se můžem spolehnout na to, že po zimě přijde jaro, vždycky, že MŮŽEM, hraje v Polednici velkou roli.  A NOC. Nenadělám NIC. Stejně nechci.
Největší smysl to stejně dává chronologicky.

Asi bych měla začít přemýšlet o nakladateli. Vlastně by se mi líbilo vydat román i sbírku dohromady. Když se to tak pěkně sešlo. Mám perfektní nápad na ilustrace! Uděláme o to větší mejdan! Ale zatím to nechávám plavat. Až přijde čas – včas.

Boží brémský větrný a stmívá se.

 

Read Full Post »

Ptáci. Marťini a mučená kedlubna: jak na to. Tři videa.

Shakespeare all-in-one by Leonards Laganovskis. Z výstavy A smiling lady on a tiger.

Píše maminka, že nepíšu. Přátelé: se ti blok blog!
No jo. Když já nepodnikám nic externě vzrušujícího. Píšu román, chodím běhat do parku, drandím na pučeným kole až do tmy (hohó!) (a v noci propotím dvě trička) a  poslouchám opravdu nahlas opravdu pořád muziku. Jsem stipendistka jak z příručky. Chi. Nebo bože?

Interních vzrušení je víc…
Třeba příběh s ptáky.
To se vám takhle za stmívání vracím podél Vesery, na nábřeží ani noha, jen listí šustí svým zasmušilým podzimním šustěním, a tu náhle nade mnou ve ztemnělém stromořadí….  veliké okřídlené stíny, vzrušeně krouží vykreslujíce proti temné obloze ještě temnější kruhy, i elipsy, i jeden referenční elipsoid padl… náhle pád střemhlav a stíny se slétnou na korunu jediného (!) mocného platanu naproti chmurné hradbě továrního areálu a přitom křičí naléhavým hlasem: Krá! Krá! Krá!
Na odlet do teplých krajů – příliš pozdě!
Na hnízdění – příliš brzy!
Jak moc je platan mocný?
Co na to Jan Tleskač?

Rozumím tomu, že vám příběh s ptáky nemusí připadat tak dramatický jako mně. Ale zavřete se na měsíc do prázdného bytu se třemi šílenými hrdinkami…

Psát román o izolaci v izolaci na člověka klade jisté nároky. Myslím na Dustina Hoffman, když v rámci přípravy na roli Rain Mana sledoval hodiny nahrávek autistických pacientů, navštěvoval psychiatrická zařízení a chodil na konzultace do rodin. Příště si vymyslím něco o jaru a o mláďátkách.

Jak přebýt bizérii? Něčím ještě bizarnějším!

Zaklepala na mě sousedka, jestli by se mohla osprchovat. Půlku nájmů v Künstlerhausu sice platí město, ale vocaď pocaď: jim jde o cíl (umění), nikoli nutně o umělce (zřejmě jen prostředek?).  (Ale samozřejmě městská péče o živou kulturu je chvályhodná a na české poměry neuvěřitelně vstřícná). Jako prevence živelné adaptaci na bytové jednotky ateliéry nemají koupelny. Kromě hostitelského bytu, zde je plný servis. Umělkyně se myla na vernisáž současného lotyšského umění „A smiling lady on a tiger. Kunst aus Riga“ a vzala mě již čistá s sebou.

Riga má k Brémám důvěrně blízko od roku 1201. Založil ji brémský kanovník Albert von Buxhoeveden a dlouho byla německou kolonií. To pak máte hned. Asi nikdy jsem neslyšela evropský jazyk, kterému bych nerozuměla tak dokonale jako lotyšštině. Současné lotyšské umění se zdá zcela nad verbální komunikací a nad vším. Neboť:

Co se skrývá na dně? Lotyšské marťini:

Jako dvanáctiletou vegetariánku mě velice pobavilo video s názvem ‘“Why am i not a vegetarian?“

Proč vlastně nejsou žádné vegetariánské vtipy?
Tak aspoň jeden potravinový. Jeho autorem ke mně je Honza Fingerland.
Přijde Krakonoš do samošky.
Prodavačka se ptá: „Co to bude?“
“Ale, jednu vysočinu a půlku šumavy.“

 

He is just... Supersensitive (2010). Proto k němu jeho autor(ka?) Ieva Saulite nechala v sérii polaroidů (ganz hinten) tulit tu školní třídu, tu ho postavila před vrata kostela.,

Celá Bible se údajně dá napsat jediným vrypem na sirku. (Nebo na jakýkoli předmět, kde se dá označit bod A). Detail shora.

Jiná galerie (Weserburg, stálá sbírka současného umění) a opět brémští muzikanti. "Love Lasts Forever" by Maurizio Cattelan. Město má smysl pro humor.

Taky bych to chtěla umět přehledně...

Read Full Post »

Svět starých mužů

Výsekové vidění světa. No právě! Před Městskou galerií.

Z Prahy jsem si dovezla stoh časopisů. Na všech titulkách jsou staří muži. Jediná žena je za starého muže namaskovaná.

Rozumím záměru vzepřít se kultu mládí a popkultury, měla bych mít radost, ale nemám. Se vší úctou a respektem, tohle není můj svět.

Kde jsou mladí muži? Kde jsou mladé ženy? Kde jsou staré ženy?

Všichni selektujeme. Jen co ráno otevřeme oči. Myslím, že to souvisí s přežitím.

Problém s médii je, že  s nějakým cílem a/nebo podle zadání vysekají kousíčky reality a ty zvětší na celek a pošlou dál jako normu. Zde nenormálního.

(Leckteří) Staří muži vydávají svoje  zkušenosti a cíle za zkušenosti a cíle všech.
(Leckteří) Staří muži se vysmívají a znevažují zkušenosti a cíle ostatních.
Starší, bílí, úspěšní v ekonomickém smyslu, mužští příslušníci střední a vyšší třídy určují normu a k jejímu prosazení používají moc.
Když jsou ohroženy jejich pozice, používají moc.
Když je ohrožen systém, používají moc ještě hruběji.
Příklad: Staří muži diktují mladým ženám, jak rodit.  (aktuální seriál zas jiného časopisu)

Nepřistupuju na to.

Read Full Post »

Během

 

Brémy se podél Vesery táhnou čtyřicet kilometrů. Takový hubený placatý sytě zelený had.

 

V Česku čekají nejstudenější říjen za posledních osm let. V Brémách je nádherně. Běžím v tričku na ostrov, který je ohromný a zelený.  Piráty nemá, poklad možná, Indiány určitě. Hned vedle mostu rozložili týpý. Zatoužím projíždět na Violině staré, skvostné bestii Nelyně zvlněnou krajinou mezi Pyšely a Křivou Vsí, lidupustým lesem Klondike na konci světa, řídnoucím na zimu, chladným teple  zlatým západem.

 

Venku je mi teď nějak nejblíž.

 

Běžím dlouho. Běžím kolem dětského hřiště. Domorodec napřahuje pěst, ale úplně špatným směrem, Krokodýl s tváří Vlka ze Sedmi Kůzlátek si to za jeho dřevěnými zády metelí do Vesery.  Holka se učí na inlajnech, veslař vesluje (a předhání mě), bezdomovci mírně pozorují dění.

Zabočím na molo tečkované holubinci. Voda by byla na koupání. Ale já dneska běžím, tak si uprostřed holubího kakání (vtipné setkání tří živlů) aspoň utáhnu tkaničku.

 

Brémská Stromovka, s Indiány, bez Blanky.

 

V zatáčce vyskočím na val vedoucí podle vody. Dávám pozor, držím balanc, kladu chodidla přesně doprostřed. Teď už nemůžu spadnout, protože jiná Tereza už mi běží v hlavě.  Už jsem se odpoutala. Vnímání je ostré a zároveň zaoblené a děje se v jiných patrech, na jiných spojnicích.  Můžu běžet navěky.
Když se pak Tereza vrátí do Terezy, to vzrušení ještě chvíli trvá, že všechno JE (MOŽNÉ). Pak vylezu ze sprchy, zapnu si televizi nebo vlezu do mailu a zření je to tam.

Read Full Post »

Libelle – Sehnsucht

Na tomhle určitě nikdo nevisí. Jeden z brémských parků (u Hlavního nádraží).

Napsal Christian Futscher, Vídeňák, básník, spisovatel a zapálený hráč fotbalového týmu rakouských spisovatelů. Má se dobře, dělá spoustu věcí.  Vycházejí mu. V prosinci snad i v Česku, přílohou Psího vína. Když jsem dočetla jeho sbírku Blumen des Blutes (Czernin Verlag 2009),  motala jsem se tři dny Prahou a snažila se vytřást z hlavy odřezané prsty, udušená koťátka, vrahy seskakující z větví nízkých stromů v parku, oběšence vystupující tamtéž z mlhy, když se dobře podíváš.

Liebespärchen
So manches Liebespärchen
Fühlt sich wie im Märchen
Wenn die Küsse schmatzen
Und die Säfte fließen
Bis dann der böse Christian kommt
Mit seinem Hackebeilchen
Und das Liebespärchen
Nicht mehr im Glück schwimmt
Sondern im Blut ertrinkt

Christian Futscher je jeden z nejlaskavějších lidí, které znám.

Tomu, co tu v Brémách podnikám, říká „Schreibklausur“.

Běžíš vidíš hledáš v libovolném pořadí.

Nedávno jsem se na  výstavě v drážďanském Muzeu hygieny o kultu krásy a dalších křiveních „Was ist schön? “, do 2. ledna 2011) dozvěděla, že třetí nejkrásnější německé slovo ušima dětí je „die Libelle“.
„Protože je hezké a hodné stejně jako vážka, a tak je jasné, že i vážka bude taková,“ vysvětlil mi do sluchátek německý chlapeček a dodal: „A taky mám rád slova s L.“

Moje nejmilejší německé slovo je „Sehnsucht“. Líbí se mi obě poloviny – ta, co vidí, i ta, co hledá.  Tu hledající čtu vyvedenou demonstrativně velkým písmem na nábřeží Vesery, zatímco v běžeckých botách upaluju na druhé straně. Snažím se vyslovit jej nahlas, , rozechvěle, dlooouuze. Seeehnsuccchhht.
Ale ani české touuuha není špatné.

Vrhám se na psaní, jak bych sto let nejedla.

 

Read Full Post »

Definice weltschmerz

 

Den sjednocení. Vlajky, diváci, policisté v civilu.

Poprvé to vidím černé na bílém.  Tereza Simunkova, Schrifstellerin. Prohlížím se na programu Dne sjednocení.  Prý je takový test: jednoslovná odpověď na otázku, kdo jste. Jsem žena, milenka, přítelkyně, dcera, sestra, básnířka, novinářka. Spisovatelka. Hm… To abych tu knížku dopsala.

Hlavní pódium. Úspěch měl Ahmed.

Stojím na brémském Tržním náměstí (Marktplatz) pod hlavním pódiem.  Z mé účasti se vyklubalo vystoupení na téma „Wiedervereinugung im europäischen Kontext heute“ spolu s českým velvyslancem. Sympatická moderátorka mě vítá na ročním pobytu v našem městě, naštěstí ještě pod pódiem.
„Ani na dva měsíce tu nejste?“ vrtí hlavou.
A chtěla bych?
Teď vrtím hlavou já, nad sebou.
Takhle změnit výlety do paranormálu v žitou každodennost! Mí přátelé říkají, že mám ještě veliké štěstí, když můžu žít aspoň pár měsíců v roce stoprocentně sebou, jako já. Ke všem hranicím definic a jmen. Aby do nich, to co a kdo jsem, pleskalo. JO!

Buď dělám já něco špatně, nebo žijeme v něčem velice nemocném.

Maskot oslav, spirituální (animální?) čtyřjedinost: brémští muzikanti. Ruku v ruce dojdeš nejdál.

A už jsem zase dole.  Dvou- a půl minutový projev odpovídal zaujetí publika, mé němčině i tomu, že jsem k tématu neměla co říct.
Odnesla jsem si, že pohotovost řečníka prověří už obligátní otázky.
Moderátorka: “Vím, že jste přijela předevčírem, ale jak se vám líbí v Brémách?“
Já: “Už se moc těším, až to tu poznám.“
Moderátorka: “Co si myslíte o tom, že jste přijela zrovna na Den sjednocení?“
Já: “Je to skutečně velmi zajímavá náhoda!“
atp.

Točený za čtyři eura.

Po mě nastupuje Ahmed má hlad. Kupuju si pivo v „Checkpoint Durst“ a tancuju. Se mnoju tancuje už jenom růžová roční holčička, jako kuželka, jen se překotit, ale bachratost projevu vyvažuje soustředěným, smrtelně vážným výrazem Umírající labutě. Lidi se smějí, rozumí a klidí se jí z cesty.
Holčička: dcera, malá žena, ale vyroste, možná sestra. Umělkyně.

Vláďa Ševela napsal, že to je německý existencialismus, ale je to jenom obyčejná (obyčejný?) weltschmerz.

Veřejný prostor je v Brémách angažovaný. Zde náš dvorek...

Zde cestou do samošky.

Read Full Post »

Akce – reakce

První sobota ráno. Ze své peřiny a polštáře stahuju decentně světlemodré povlečení a ze skříně v ložnici naopak vybírám to nejkřiklavější. Matrace svinuté jak pravěký hmyz v rohu Ateliéru zakrývá chundelatá oranžová deka. Beru, natahuju před postel.  Kokony nespokojeně bzučí, ale je mi líto, vážení, tohle je evoluce. Na lino (šedé, místy zacákané od červené barvy) symetricky kladu barevné osušky a létající kobereček, zapůjčený paní Černou.

S výsledkem jsem spokojena.  Je to, jako by se Mark Rothko šťastně zapomenul v perském bordelu.

Maximum možného.

Z venkovní chodby si půjčuji dřevěnou židli se širokým opěradlem, v němž je vyřezané srdíčko. Třeba někdy někdo přijde na návštěvu.  Gruntuju. Z kredence vybírám všechno nesériové: bílomodrý hrneček, nádobku na mléko, čínskou misku.  Kašlu na design, jdu po všem, co smrdí lidma. Asi bydlím moc dlouho na faře. Nebo jsem předtím žila moc dlouho v paneláku. Izolepou lepím plakáty nad pracovní stůl. Přirazím kuchyňský stůl pod okno.

Lepší.

Pak jdu spát.

 

 

 

Read Full Post »

Ateliér Sklep

U info-pointu na brémském Hlavním nádraží mám být v pátek prvního října v pět. Budu. Tisíc kilometrů Praha – Brémy přece netrvalo osm hodin. O délce času pochybuju delší dobu.

Paní Libuši Černou znám z fotky. S manželem Tilmanem Rothermelem mají agenturu Pro-Tisk pro mezinárodní kulturní výměnu. Jsem prvním výstupem jejich spolupráce s Pražským literárním domem autorů německého jazyka.

Nakládá mě do auta, vykládá, co bude. Zařadila mě do oslav Dne sjednocení, jejichž letošní dvacítka vyšla na Brémy a které spoluorganizuje. Budu za kulturní import. Je velice rázná a energická. Trochu mě leká. Co se čeká, že sdělím veřejnosti?
„To ale opravdu nevím,“ odpovídá bodře a točí další zatáčkou mezi cihlovými domy. Město vypadá ploše a bez dominant. Nikde ani stěžínek.

Abych to nedramatizovala...

Výtvarník Tilman Rothermel vaří večeři na uvítanou. Měla bych si nacvičit univerzální, roztomilou odpověď hostitelům, kteří mě v dobré víře chtějí uctít kusem flákoty. Večeří s námi ještě neznámí mladík a dívka, baví se velmi srdečně a mezi sebou a já jsem náhle bez sebe. Jak když luskne. Jak když zasviští, slyším ji za zády, padající železnou, zamrazí mě v těle.  Co to je za mechanismus, že utečete šelmě, ustojíte bitvu, a pak se zhroutíte v bezpečí? Jsem balonek, nic v ničem, opravdová Tereza sleduje večeřící z prahu místnosti, protože ví, že se nemůže vypařit bez rozloučení. Ale hřejíc si dlaně o konvici čaje, vypařuju se.

Omlouvám se z večeře s panem Františkem Černým. Paní Černá veze placatým městem placatou věc.

 

 

Pak stojím v bytě.  Stěhovala jsem se – dvacetkrát? Ze všeho nejdřív jsem vždycky přestavěla nábytek. Tady není co přestavovat. Hledím do prostoru, jenž je bílý, obrovský a prázdný.  Chlapík, co mi přijde o několik dní později spravit internet, podotkne: „Máš to tu jak ve sklepě.“

Na nedostatek místa si nelze stěžovat.

Samozřejmě že to není sklep. Tohle je třetí patro Künstlerhausu, dvacítky výtvarných ateliérů a výstavní síně, které podporuje město. Dobře vybavená kuchyně, jednoduše vybavená ložnice, koupelna s vanou. A ATELIÉR.  Pro malíře – ideální. Široká střešní okna, místo na deset pláten libovolné velikosti a ještě zbyde na taneční parket.

Pro autory je to poněkud předimenzované. Volněji by se mi psalo bez pocitu, že  na mě z prázdnoty za zády něco vybafne. Podezřívám hlavně dvoje stočené matrace v rohu.

 

 

Každopádně blahořečím svým instinktům, že jsem sebou nevláčela „Zbyňka“.  „Zbyněk“ je sto deset let starý psací stroj, na kterém jsem psala v Sezemicích. Psát na něm, slyší ho kasírky až v tom Karstadu.

Místo je i v rohu.

Na nic nesahám, nic nevybaluju, zamykám se na dva zámky a v ložnici ještě na jeden. Okno je taky nahaté. Přehazuju přes něj prostěradlo, cíp zastrkuju za radiátor. Nevěděla jsem, že jsem takový strašpytel.

Jak tady budu psát?

Read Full Post »