(ještě motivovaný; to je strašné, když člověk hned první den ví, že jednou motivace ochladne a zápisky v blogu budou už jen kratší a sporadičtější)
Hlasy čarodějnic uslyšíš, jen když ti o nich někdo předtím vyprávěl.
Mezi stipendisty koluje jedno jméno: SIMONE!!!! Simone čeká i na mě, když dnes v panenské čistotě poprvé vstupuji na stránky pražského blogu. Simone neznám, ale vím, že na mě čeká. Její jméno mi pošeptala moje spolustipendistka nad špagetami v jedné pražské restauraci. Město, kam jsem večer předtím dorazil, mi až do této chvíle připadalo veselé a v dobrém rozmaru. Cestou do restaurace jsem narazil na tři postavy v kostýmech, které mi do ruky vtiskly leták; flanelový medvěd v životní velikosti, vánoční hvězda a čokoláda Milka, tak nějak po domácku spíchnutá, měl jsem dojem. Zdálo se mi, že mě město chce přivítat vším, co mám rád: plyšáky, Vánocemi a čokoládou. Jenže teď tu sedím v restauraci a vedle mě stipendistka, která má zdá se o notný kus životní zkušenosti navíc a vykládá mi, co to znamená – být nakrásně subvencovaným stipendistou v tomhle městě.
Simone, říká, a já si připadám, jako bych slyšel její hlas mírně poklesnout. Simone okomentuje všechno! Přeběhl mi mráz po zádech. Ředitelka Pražského literárního domu mi už sdělila, že se ode mě požaduje účast na blogu stipendistů, aby komunita na síti měla zprávy o mém každodenním uměleckém posunu. Bezmyšlenkovitě – já naivka naivní – jsem souhlasil. A teď tohle! Simone.
Představím si dvaačtyřicetiletou učitelku němčiny, němčina jako cizí jazyk. Bydlí ve Zlíně, myslím si. Je to Němka, možná Švýcarka, jinak by se jmenovala Simona. To se mi zdá logické. Simone se nějak zabývá literaturou a jazykem – pravděpodobně asi oběma jazyky, to vysvětluje její zájem o tento blog, rád bych se jednou podíval, jaká je denní návštěvnost těchto stránek po odpočtení Simoniných přístupů. Simone jistě nebude spisovatelka, protože spisovatelé nečtou blogy ostatních spisovatelů, ledaže by ještě nebyli zletilí a chtěli by cizí texty vykrást. Takže učitelka. Simone je osamělá, možnost komentovat blogy jí dopřává pocit participace na literárním životě Prahy, zatímco sedí ve svém nejspíš šedivém a nevlídném kabinetu nějakého vzdělávacího ústavu v průmyslovém Zlíně a dychtivě na svém notebooku scroluje k nejnovějším záznamům.
Wolfgang Iser jednou, ve své kostnické idyle, psal o ideálním čtenáři. Dost možná, že čtenáři v Kostnici jsou skutečně ideální. Novopečení abiturienti v pletených pulovrech, co si nesou v podpaží paperbacky ze Suhrkampu; rozechvělí studenti v prvním semestru, kteří si v malých skupinkách hoví na trávě u Bodamského jezera a diskutují o Artaudovi; nebo sedí s rozpálenými tvářemi v knihovně a tužkou si zlehka podtrhují věty, jež se jim jeví naprosto zásadní. Ó, Kostnice! Tenhle blog nemá žádného ideálního čtenáře, vím to. Má jen Simone. Která čeká ve Zlíně, až se na blogu objevím já, jen aby se mohla okamžitě chopit šance a komentovat.
Simone nikdo nezná. Nikdo neví, co je zač, odkud je, proč blog komentuje. Prostě komentuje. Všechno, co napíšeš, šeptá mi spolustipendistka a zatváří se stejně jako moje starší sestra, když mi tenkrát, leželi už jsme oba v posteli, vyprávěla, že v našem sklepě vegetuje v bedně brambor, pod bramborami, zvíře s černými zuby. A jak jsem reagoval já – pořádně nahlas, aby to znělo lhostejně, jsem odtušil: „Když má černý zuby, bude muset k zubaři!“ Můj smích zněl nuceně.
A pak se mě spolustipendistka zeptala na čarodějnice. Jestli už jsem je slyšel? Byl jsem zmatený. Žádné čarodějnice jsem neslyšel. Když jsem se dneska ráno probudil, slyšel jsem jenom, jak se pod okny mého pokoje na Starém městě staví stánky. Jak po dlažbě drncají káry. Jak na sebe trhovci něco pokřikují. A pak pořád dokola klapavý zvuk, který mi připomínal protřepání plechovky se sprejem. Plechovky se sprejem? Moje spolustipendistka se rozesmála. Došlo mi, o čem jsem neměl ani potuchy. To byly, vysvětlila mi, čarodějnice. Podívej se na ně pořádně! A opravdu, když jsem potom cestou zpátky procházel kolem stánků na tržišti, spatřil jsem je – čarodějnice. A teď už jsem dovedl přiřadit i zvuk, který jsem slyšel ráno ihned po procitnutí. Přímo pod okny mého pokoje je stánek, u kterého se prodávají ježibaby. Marionety v hadříkách v LED diodami místo očí. Když se někde zmáčkne na knoflík nebo zatahá za šňůrku – kde přesně jsem neviděl, protože jsem se neodvažoval přistoupit blíž – spustí se zevnitř skřehotavý smích, co by ale stejně dobře mohl být chrastěním nádoby se sprejem. Čínský sound designer si nejspíš nechtěl přidělávat práci a prostě jenom přidržel mikrofon u poloprázdné plechovky, kterou dvakrát vší silou protřepal. Varuju tě, abys psal o čarodějnicích, prohlásila moje spolustipendistka, a já sledoval kopu špaget na talíři, která se ne a ne zmenšit. Ani slovo o čarodějnicích! Dva stipendisti před tebou už to na blogu zkoušeli. Jenže, … – na momentík se zadrhla, … – jenže Simone!!!
Pozvolna mi dochází, jaká je asi souvislost mezi těmito čarodějnicemi a Simone. A že mě tohle město, Praha, chtělo svými čokoládovými a plyšovými kostýmy asi jen ukonejšit, aby mohlo netušenými silami udeřit tím rázněji.
Když můj předchůdce v tomto pokoji, probouzený ráno co ráno rachtavým chechotem, napsal o ježibabách na web, Simone neváhala a okamžitě poslala komentář. Jeho obsah, pokud to teď podle slov své kolegyně rekonstruuji správně, zněl v tom smyslu, že o čarodějnicích už tu psal jiný stipendista, ale – jak teď bez dechu poslouchám – ale MNOHEM LÍP v porovnání s novým blogujícím autorem.
Zděšením nejsem schopen slova a zbytek špaget už nechám netknutý. Takže takhle to tedy je. Simone nejenže všechno okomentuje, ale ona i soudí každičkého nebohého stipendistu, pakliže není originálnější, zábavnější nebo důmyslnější než jeho předchůdce. Abych tomu unikl, nezbývá mi než publikovat něco zcela původního, v tomto blogu nového, nebo se ustavičně mít na pozoru a monitorovat, o čem už psali moji předchůdci, abych ve srovnání s nimi nedopadl bledě. Pokud se tedy mám na svou situaci podívat realisticky, udělám nejlépe, když si v následujících dnech nejprve pročtu všechny blogy svých předchůdců, než se sám pustím do psaní. Měl bych se zaměřit na jejich témata, stylotvorné prostředky a citáty a ideálně si je všechny sepsat na papír, abych nedopatřením nebo vinou výpadku paměti nesklouzl při psaní svého blogu k něčemu, o čem už kdysi psal někdo přede mnou – a podle všeho lépe, vtipněji a poučeněji. Musím se, a to je teď můj úkol, obrnit vůči nemilosrdnému pohledu Simone a jejím zdrcujícím komentářům.
Moje spolustipendistka je z toho šikovně venku. Jako dálkově řízená stipendistka (viz její blogy!) prostě není zodpovědná za to, co dělá a píše. Až teď chápu hlubší smysl jejího projektu. Elegantním způsobem se vyvlékla z boje o originalitu před soudním tribunálem zasílaných komentářů. To není tak špatné!
Ale mám já na vybranou? Nevím. Jako omámený klopýtám z restaurace domů. Plyšového medvěda ani čokoládu Milku už nepotkám. Ale hned jak zahnu do Havelské, slyším hlasy čarodějnic, o kterých bych v žádném případě neměl blogovat, pokud nechci riskovat, že to Simone nekompromisně okomentuje.
Read Full Post »
