Duchové

Text z 29. listopadu byl poslední, který jsem našel na počítači Tobiase Rausche. Složka na pevném disku je teď už prázdná. Stipendista je stejně jako předtím nezvěstný, od doby, co naposledy postoval z osudné Meetfactory.

Jako androidní dvojník jsem tři týdny místo něj obýval uvolněný pokoj v Havelské. Chodil jsem na reprezentativní schůzky, byl jsem na diskusi o „umění a aktuálním dění“ v Řehlovicích a dubloval jsem ho. Ředitelka literárního domu si naštěstí nevšimla, že jsem dvojník. To mě uklidnilo, beru to jako důkaz, že software na mém čipu funguje bezchybně. A protože ředitelka literárního domu očividně blog na internetu nečte, až do této chvíle vůbec netuší, že se jí ztratil stipendista.

Dálkově řízená stipendistka odjela včera. Odvezla si i tajemství, kam se poděl skutečný Tobias Rausch. Zfalšovaný komentář k blogu z Meetfactory má rozptýlit podezření, že by měla mít něco společného s jeho zmizením. Přesto zůstávám skeptický.

Sbalím teď věci Tobiase Rausche a vyhodím je. Šestého prosince musí být pokoj vyklizený. Za zbylé peníze ze stipendia si koupím jízdenku do Německa a pokusím se vzít do svých rukou jeho život v Berlíně. Nastěhuju se do jeho bytu, zastoupím ho na pracovních schůzkách a o Vánocích navštívím jeho rodiče. Doufám, že nikdo nepojme podezření.

Toto je poslední zápis, který píši jako androidní dvojník.

Od nynějška budu jediný přeživší originál.

 

Read Full Post »

Umění ornamentu

Je na čase vzdát hold jedné východoevropské umělecké formě. Produktový ornament dosáhl v zemích bývalého východního bloku skvělého mistrovství, jemuž nemají západní aranžéři a dekoratéři výkladních skříní co postavit na roveň. Když jsem včera nedaleko Karlova náměstí zašel na poštu, narazil jsem v místnosti před hlavní úřadovnou s přepážkami na láskyplně vystavěné aranžmá, které mě hluboce dojalo. V rohu stál nízký, poněkud postarší dřevěný stolek. Na něm prostřený bílý ubrus a na ubruse pár prospektů. Šlo o vysloveně jednoduché letáky s červeným nápisem na bílém podkladu, propagovaly nějaký úvěr. Tučným písmem se uprostřed letáku skvělo mastných 4,75 %!!! Tiskoviny nebyly jednoduše na úhledné hromádce, jak by to bylo běžné kdekoli na západoněmecké poště. Někdo je uspořádal do několika nařasených ostrůvků. Žádné letmo a mimoděk vzniknuvší dílo, jako když se rychlým pohybem ruky rozhrne komínek letáků. Vůbec, každičký prospekt byl vůči sousednímu v přesně stejném rozestupu a přesně stejném úhlu. Dolní levé rožky všech prospektů se precizně stýkaly ve společném ohnisku. Přepočítal jsem je; všech šest hvězdic, jež byly ve volné kompozici rozprostřené po celém ubruse, tvořil vždy přesně tentýž počet prospektů. Zde přiložil ruku k dílu opravdu řemeslně proškolený mistr!

Všechny ostrůvky prospektů vypadaly takřka jako poupata, která co chvíli rozpuknou. Zdařilá kompozice na ubruse evokovala v pozorovateli živou interakci formální strohosti a přirozenosti, jež připomínala jarní louku, navrženou třeba anglickým krajinným architektem 19. století. Poštou provál vlahý průvan, zdálo se mi, že slyším cvrlikat ptáky.

S jakou lítostí jsem si vzpomněl na všechny ty skvělé výlohy konzumů a jednot v bývalé NDR. Složitě promyšlené kompozice z pudingových sáčků nebo sklenic s nákladanými okurkami zaplňovaly celé výkladní skříně. Z omezeného sortimentu produktů se rozvíjely stále nové, fantazií sršící formy, jež měly vyvolávat dojem nadbytku. Šachovnice, kosočtverce, hvězdy, cik-cak obrazce, hrozny, věnce, spirály, zrcadlově symetrická aranžmá a do sebe propletené girlandy. Zde, na šedivé poště na Karlovo náměstí v Praze, tato umělecká forma očividně přežila. Jak monotónní je ve srovnání s tím západoněmecký pult, který ilustruje nadbytek nadbytkem. „Páté přes deváté“ jako jediná neinspirativní forma, jak prezentovat sortiment.

Ale jak dlouho tu ještě bude stará škola poštovních úředníků, kteří se s takovou láskou a péčí starají o estetické otázky? Nenastoupila už dávno mladá generace, která cpe prospekty na neživotné displeje a do kovových stojanů, protože je to údajně praktičtější, efektivnější a ekonomičtější?
Poslední nadějí v této estetické poušti, která se spolu s kapitalismem rozšířila v někdejším východním bloku, jsou už jen one-product-shops amerického řetězce, na které v nákupních pasážích narážím stále častěji. Jako jediný produkt nabízejí kulturistům proteinové preparáty na podporu růstu svalové hmoty. Sypký prášek se prodává v plechovkách, jež prodejci vystavují v umělecky ztvárněných komínech a pyramidách. Zde se otevírá prostor pro kreativitu; prezentace zboží a architektura splývají v jedno. Tak jsem se zabral do svých myšlenek, že jsem stál na poště na Karlovo náměstí a snil o gotických a barokních květech naaranžovaných z plechovek s proteinovými preparáty, které přivedou „produktový ornament“ k novému uměleckému vrcholu. Jen neztrácet naději!

Read Full Post »

Meetfactor 6. den, 15. listopadu

(Přece jen jsem si bůhvíproč jistý, že v mém pokoji ještě někdo je.)
Moje spolustipendistka je řízena dálkově. O tom musím chvíli popřemýšlet. Když jsme se první den po příjezdu loučili před restaurací, vyměnili jsme si telefonní čísla. Navrhla to ona. Vyměňme si telefonní čísla, řekla. Byl jsem rád, cizí v cizím měmstě, bez znalosti češtiny – osoba v podobné situaci jako já. Oba jsme vytáhli mobil a nadiktovali si čísla. Představoval jsem si, že bychom mohli společně prozkoumat město. Dávat si navzájem tipy, kde vaří nejlepší knedlíky. Zajít do divadla. Poradit si s jazykovými lapáliemi. Rozvířit literární scénu. Zapařit.

Ovšem teď, čtyři dny potom, co jsme si dali čísla, nevolá. Co to jako je? Sedím ve svém prázdném zešeřelém pokoji, který stipendistům poskytuje magistrát, mobil na dosah, kdykoli, hned u ruky, na desce psacího stolu. Snažím se psát, ale nic mě nenapadá. To jsem se tak spletl? Byla snad věta „Vyměňme si telefonní čísla“ jen pouze nezávazná zdvořilostní fráze? Věta vyslovená jen tak? Něco, na co okamžitě zase hned zapomněla?

Anebo byla třeba výměna telefonních čísel jen úkolem, který jako dálkově řízená stipendistka dostala od jednoho ze svých známých: Vyměň si s nějakou osobou své mobilní číslo! Nebo přesněji: Vyměň si s nějakou osobou mužského pohlaví své mobilní číslo! Anebo ještě přesněji: Vyměň si s nějakou osobou mužského pohlaví a stejného věku své mobilní číslo! Nebo třeba: Vyměň si 10. listopadu mezi 13. a 14. hodinou s nějakou osobou mužského pohlaví a stejného věku své mobilní číslo!

Čím déle nad tím přemýšlím, tím se mi tato hypotéza jeví pravděpodobnější. Proč jedla ty špagety tak nepochopitelně pomalu a přitom pořád, potají, koukala na hodinky? Chtěla oddálit naše rozloučení, až bude po 13. hodině? A jak to, že jsme se hned na úvod našeho rozhovoru dostali na můj věk? Jak to, že se vůbec konalo toto setkání u jídla – neříkala ředitelka literárního domu, že oběd navrhla dálkově řízená stipendistka? Tenkrát se mi to jevilo jako dobrý nápad. Ale teď začínám tušit, jaký plán za tím asi vězí…

Mohl jsem však vůbec něco vědět o tak rozsáhlém plánu? Zněl například úkol, který se nyní odvíjel přesně podle zadání a já se stal jeho netušící obětí: Vyměň si s nějakou osobou mužského pohlaví a stejného věku telefonní číslo, dej mu naději, ale nikdy mu nevolej?

Právě ve chvíli, kdy jsem psal tuto větu, mi zazvonil mobil. Na druhém konci byla dálkově řízená stipendistka. Když jsem uslyšel její hlas, mírně mi stoupl tep; ale okamžitě se ozval varovný hlas v hlavě, který šeptal: Měj se na pozoru! Co má za úkol?

Navrhla mi, jestli bychom spolu nešli na večerní performance do Meetfactory. Asi se dá čekat něco potrhlého. – Meetfactory, to je nomen omen pro takový meeting. Může to být náhoda? – Přikývl jsem, domluvili jsme si sraz před vchodem do jednoho nákupního domu, že pojedeme společně, protože Meetfactory se prý nachází někde v ponuré čtvrti mezi železničními kolejemi a silnicí s rušným provozem.

Cestou k obchodnímu domu jsem znejistěl. Jakou šanci jsem měl v této hře? Na jedné straně jsem byl zvědavý a chtěl se dozvědět, jak zní celý úkol a jaké obraty ještě mohou nastat. Na druhou stranu jsem věděl, že vždy budu zůstávat krok pozadu, protože neznám další rovinu plánu. Co má znamenat to avizo, že se dá čekat něco potrhlého? Není snad už jen popis místa, někde mezi železničními kolejemi a rušnou silnicí, jasným signálem, že se v tomto případě nemusí jednat o seriózní kulturní instituci? Meetfactory (!) – nezní to jako jméno pro swingers klub? A jak zní úkol? Nepořizuje dálkově řízená stipendistka ze všech svých akcí důkazní fotografie, které dává na internet? Jakou fotku čekat odsud? Neměl bych se radši vrátit a poslat jí SMS, že se mi najednou zničehonic udělalo strašně špatně? Anebo bych měl zavolat ředitelce literárního domu a zeptat se, co o tom soudí?

A zatímco jsem nad tím přemýšlel, napadlo mě, jak jsem se vlastně sám stal dálkově řízeným stipendistou. Jak se veškeré mé počínání, všechny mé myšlenky a zdánlivě svobodná rozhodnutí staly pouhým kamínkem v mozaice velkého plánu neznámého šéfa, který tahá za nitky.
Co to znamená, být dálkově řízený? Tento hrůzný, fascinující okamžik v povídce Francise Dicka, kdy robot ovládaný mimozemšťany při pokusu dokázat, že je člověkem z masa a kostí, zjistí, že pravým člověkem je mrtvola jeho dvojníka ležící před ním – a že tedy právě on musí být oním dálkově řízeným robotem! A že přesně toto zjištění je heslem pro zničení planety Země, které mimozemšťani již dlouho plánují.

Se zpožděním jsem dorazil k obchoďáku. Jako kdyby mě prokoukla – dálkově řízená stipendistka mi okamžitě nabídla omluvu: Zamotal jsem se určitě v té spleti ulic a uliček. Ano, no, přitakal jsem kvapně. Ty uličky!

V tramvaji jsme řešili, jak asi najdeme cestu od zastávky k oné Meetfactory na opačné straně železničního náspu. Snažil jsem se v jejím pohledu, ve způsobu, jakým mluvila, najít signály, jestli cestu skutečně nezná nebo jestli je i toto jen pouhý zastírací manévr. Oslovil nás nějaký pán v tramvaji, němčinou takřka bez akcentu. Jestli chceme do Meetfactory, máme jít rovně, doprava, doprava a ještě jednou doprava. Byl i tento muž nějak zasvěcený do plánu? Jak tu tak stál, v obleku a pečlivě oholený, nevypadal moc na to, že by mohl znát swingers klub v odlehlé pražské čtvrti. Nenápadně jsem klouzal pohledem po ostatních cestujících v tramvaji. Vypadali, že nezúčastněně hledí z okna. Jeden přežvykující chlapec se sluchátky od iPodu v uších krátce zachytil můj pohled a já v jeho očích spatřil bázlivé varování, jako by chtěl říct, vystup, dokud to ještě jde. Ale už to nešlo, byli jsme na místě. Vystoupili jsme oba, šli jsme ulicí, rovně, doprava, doprava a ještě jednou doprava. Mezitím se setmělo. Čtyřpatrová budova, zralá na demolici, tak to je Meetfactory. Na spoře osvětlené chodbě nás zastavil muž s nakrátko zastřiženými vlasy a ptal se, zda jsme ohlášeni. Já nebyl. Proč bychom se měli ohlašovat? Nač to tajnůstkaření? Kde to jsem? Dal jsem vůbec někomu vědět, kam že to dneska jdu? Bude mě někdo hledat? Dá se vypátrat, kde měl můj mobil naposledy signál?

Promiňte, zeptal jsem se, kde jsou tady záchody?

Tento blog píšu na růžově osvícených záchodcích v Meetfactory, o níž stále nevím, k čemu slouží. Co se dnes stane? Jaký je plán? Už musím, pryč. Doufám, že všechno dobře dop- …aaeeq d.

Read Full Post »

Evakuační plán 3. den, 12. listopadu

(Probouzím se s myšlenkou, co asi dnes napíšu do blogu? Musím zažít něco, co je hodno blogování!)

Můj pokoj, který obývám jako stipendista, má vypracovaný evakuační plán pro případ katastrofy. Vedle dveří do pokoje je pověšený okopírovaný list papíru s náčrtkem. Náčrtek tvoří obdélník (můj pokoj) a šipka, obtáhnutá růžovým popisovačem. Šipka míří proti symbolu dveří, ven z obdélníku pokoje. Na moment na sebe nechám působit tuto obdivuhodnou jednoduchost evakuačního plánu pro případ katastrofy. A pomyslím si, jak komplikovaně ve svém životě často hledáme cestu z obtížných situací. Přitom záchrana může být tak prostá.

Read Full Post »

Ideální čtenář 1. den, 10. listopadu

(ještě motivovaný; to je strašné, když člověk hned první den ví, že jednou motivace ochladne a zápisky v blogu budou už jen kratší a sporadičtější)

 

Hlasy čarodějnic uslyšíš, jen když ti o nich někdo předtím vyprávěl.

Mezi stipendisty koluje jedno jméno: SIMONE!!!! Simone čeká i na mě, když dnes v panenské čistotě poprvé vstupuji na stránky pražského blogu. Simone neznám, ale vím, že na mě čeká. Její jméno mi pošeptala moje spolustipendistka nad špagetami v jedné pražské restauraci. Město, kam jsem večer předtím dorazil, mi až do této chvíle připadalo veselé a v dobrém rozmaru. Cestou do restaurace jsem narazil na tři postavy v kostýmech, které mi do ruky vtiskly leták; flanelový medvěd v životní velikosti, vánoční hvězda a čokoláda Milka, tak nějak po domácku spíchnutá, měl jsem dojem. Zdálo se mi, že mě město chce přivítat vším, co mám rád: plyšáky, Vánocemi a čokoládou. Jenže teď tu sedím v restauraci a vedle mě stipendistka, která má zdá se o notný kus životní zkušenosti navíc a vykládá mi, co to znamená – být nakrásně subvencovaným stipendistou v tomhle městě.

Simone, říká, a já si připadám, jako bych slyšel její hlas mírně poklesnout. Simone okomentuje všechno! Přeběhl mi mráz po zádech. Ředitelka Pražského literárního domu mi už sdělila, že se ode mě požaduje účast na blogu stipendistů, aby komunita na síti měla zprávy o mém každodenním uměleckém posunu. Bezmyšlenkovitě – já naivka naivní – jsem souhlasil. A teď tohle! Simone.

Představím si dvaačtyřicetiletou učitelku němčiny, němčina jako cizí jazyk. Bydlí ve Zlíně, myslím si. Je to Němka, možná Švýcarka, jinak by se jmenovala Simona. To se mi zdá logické. Simone se nějak zabývá literaturou a jazykem – pravděpodobně asi oběma jazyky, to vysvětluje její zájem o tento blog, rád bych se jednou podíval, jaká je denní návštěvnost těchto stránek po odpočtení Simoniných přístupů. Simone jistě nebude spisovatelka, protože spisovatelé nečtou blogy ostatních spisovatelů, ledaže by ještě nebyli zletilí a chtěli by cizí texty vykrást. Takže učitelka. Simone je osamělá, možnost komentovat blogy jí dopřává pocit participace na literárním životě Prahy, zatímco sedí ve svém nejspíš šedivém a nevlídném kabinetu nějakého vzdělávacího ústavu v průmyslovém Zlíně a dychtivě na svém notebooku scroluje k nejnovějším záznamům.

Wolfgang Iser jednou, ve své kostnické idyle, psal o ideálním čtenáři. Dost možná, že čtenáři v Kostnici jsou skutečně ideální. Novopečení abiturienti v pletených pulovrech, co si nesou v podpaží paperbacky ze Suhrkampu; rozechvělí studenti v prvním semestru, kteří si v malých skupinkách hoví na trávě u Bodamského jezera a diskutují o Artaudovi; nebo sedí s rozpálenými tvářemi v knihovně a tužkou si zlehka podtrhují věty, jež se jim jeví naprosto zásadní. Ó, Kostnice! Tenhle blog nemá žádného ideálního čtenáře, vím to. Má jen Simone. Která čeká ve Zlíně, až se na blogu objevím já, jen aby se mohla okamžitě chopit šance a komentovat.

Simone nikdo nezná. Nikdo neví, co je zač, odkud je, proč blog komentuje. Prostě komentuje. Všechno, co napíšeš, šeptá mi spolustipendistka a zatváří se stejně jako moje starší sestra, když mi tenkrát, leželi už jsme oba v posteli, vyprávěla, že v našem sklepě vegetuje v bedně brambor, pod bramborami, zvíře s černými zuby. A jak jsem reagoval já – pořádně nahlas, aby to znělo lhostejně, jsem odtušil: „Když má černý zuby, bude muset k zubaři!“ Můj smích zněl nuceně.

A pak se mě spolustipendistka zeptala na čarodějnice. Jestli už jsem je slyšel? Byl jsem zmatený. Žádné čarodějnice jsem neslyšel. Když jsem se dneska ráno probudil, slyšel jsem jenom, jak se pod okny mého pokoje na Starém městě staví stánky. Jak po dlažbě drncají káry. Jak na sebe trhovci něco pokřikují. A pak pořád dokola klapavý zvuk, který mi připomínal protřepání plechovky se sprejem. Plechovky se sprejem? Moje spolustipendistka se rozesmála. Došlo mi, o čem jsem neměl ani potuchy. To byly, vysvětlila mi, čarodějnice. Podívej se na ně pořádně! A opravdu, když jsem potom cestou zpátky procházel kolem stánků na tržišti, spatřil jsem je – čarodějnice. A teď už jsem dovedl přiřadit i zvuk, který jsem slyšel ráno ihned po procitnutí. Přímo pod okny mého pokoje je stánek, u kterého se prodávají ježibaby. Marionety v hadříkách v LED diodami místo očí. Když se někde zmáčkne na knoflík nebo zatahá za šňůrku – kde přesně jsem neviděl, protože jsem se neodvažoval přistoupit blíž – spustí se zevnitř skřehotavý smích, co by ale stejně dobře mohl být chrastěním nádoby se sprejem. Čínský sound designer si nejspíš nechtěl přidělávat práci a prostě jenom přidržel mikrofon u poloprázdné plechovky, kterou dvakrát vší silou protřepal. Varuju tě, abys psal o čarodějnicích, prohlásila moje spolustipendistka, a já sledoval kopu špaget na talíři, která se ne a ne zmenšit. Ani slovo o čarodějnicích! Dva stipendisti před tebou už to na blogu zkoušeli. Jenže, … – na momentík se zadrhla, … – jenže Simone!!!
Pozvolna mi dochází, jaká je asi souvislost mezi těmito čarodějnicemi a Simone. A že mě tohle město, Praha, chtělo svými čokoládovými a plyšovými kostýmy asi jen ukonejšit, aby mohlo netušenými silami udeřit tím rázněji.

Když můj předchůdce v tomto pokoji, probouzený ráno co ráno rachtavým chechotem, napsal o ježibabách na web, Simone neváhala a okamžitě poslala komentář. Jeho obsah, pokud to teď podle slov své kolegyně rekonstruuji správně, zněl v tom smyslu, že o čarodějnicích už tu psal jiný stipendista, ale – jak teď bez dechu poslouchám – ale MNOHEM LÍP v porovnání s novým blogujícím autorem.

Zděšením nejsem schopen slova a zbytek špaget už nechám netknutý. Takže takhle to tedy je. Simone nejenže všechno okomentuje, ale ona i soudí každičkého nebohého stipendistu, pakliže není originálnější, zábavnější nebo důmyslnější než jeho předchůdce. Abych tomu unikl, nezbývá mi než publikovat něco zcela původního, v tomto blogu nového, nebo se ustavičně mít na pozoru a monitorovat, o čem už psali moji předchůdci, abych ve srovnání s nimi nedopadl bledě. Pokud se tedy mám na svou situaci podívat realisticky, udělám nejlépe, když si v následujících dnech nejprve pročtu všechny blogy svých předchůdců, než se sám pustím do psaní. Měl bych se zaměřit na jejich témata, stylotvorné prostředky a citáty a ideálně si je všechny sepsat na papír, abych nedopatřením nebo vinou výpadku paměti nesklouzl při psaní svého blogu k něčemu, o čem už kdysi psal někdo přede mnou – a podle všeho lépe, vtipněji a poučeněji. Musím se, a to je teď můj úkol, obrnit vůči nemilosrdnému pohledu Simone a jejím zdrcujícím komentářům.

Moje spolustipendistka je z toho šikovně venku. Jako dálkově řízená stipendistka (viz její blogy!) prostě není zodpovědná za to, co dělá a píše. Až teď chápu hlubší smysl jejího projektu. Elegantním způsobem se vyvlékla z boje o originalitu před soudním tribunálem zasílaných komentářů. To není tak špatné!

Ale mám já na vybranou? Nevím. Jako omámený klopýtám z restaurace domů. Plyšového medvěda ani čokoládu Milku už nepotkám. Ale hned jak zahnu do Havelské, slyším hlasy čarodějnic, o kterých bych v žádném případě neměl blogovat, pokud nechci riskovat, že to Simone nekompromisně okomentuje.

---

[LU1]Zde vložit link

Read Full Post »