Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for the ‘Uncategorized’ Category

6

Jako hlava jsem se narodil 17. listopadu 1989.  Na svou dobu jsem měl opravdu tolerantní rodiče, celou rodinu. Bez ohledu na mou zrůdnost mne milovali a přinutili k tomu i celé své okolí. Milovali mne, A měl jsem dokonce i kamarády. Někdy jsem si připadal oblíbenější, než kdybych byl kompletní. Jako by všechny scházející části mého těla měla nahradit a doplnit láska bližních. 

         Prvních pár let se nevědělo, a ani já sám jsem v tom neměl příliš jasno, jsem-li chlapeček, či holčička, ale sotva jsem začal mutovat a vyrazil mi první žabí vous, bylo jasno – jsem kluk. A to i přes poměrně vysoký hlásek, který rezonoval namísto v hrudníku lebeční dutinou – měl jsem kratičké, zakrnělé hlasivky v jakémsi polohrtanu, kousíček pod jazykem.

         Namísto chůze jsem se naučil kutálet… absolvoval školku i základní školu… a během osmé třídy řešil, spolu s rodiči – jak rozvrhnout své další bytí a čím se stát. Měl jsem obstojnou paměť a už v pubertě jsem ovládal několik světových jazyků.

         Vyrůstal jsem v ateistické zemi, což byl zprvu problém. Mé bytí totiž probouzelo určitou naději na zázrak, které zase získávaly na popularitě – nepožíval jsem potravu a nedýchal. Vědci však zjistili, že funguju na statickou elektřinu z ovzduší, takže pánbíčkáři i esoterici utřeli. Elektřina vznikala třením od toho, jak jsem se pořád a všude kutálel.  

         Má záliba v tomto pohybu spolu se znalostí cizích řečí a láskou k fotbalu, mne na konci základní školy přivedla k rozhodnutí, kam dál – stanu se kopačákem! Kopacím míčem! Merunou! Pumlíčem! Čutkou! Prvním inteligentním balónem na světě!

         „A nebude tě to, chlapče, bolet, když do tebe budou ti rabiáti kopat?“ ptala se mě tenkrát maminka. „To není jako já s babičkou, nebo táta, my tě máme rádi, my tě podrážkou sotva pohladíme, ale tydle ti?“

         „Co tě nemá!“ smál se otec. „Dyť se podívej, jak je celý zrohovatělý, jak se umí sám odrážet jazykem, jak bravurně hopká z městských schodů před nádražím! Náš kluk není žádné syrové vajíčko! Je pořádně natvrdo!“

         Pravidla jsem ovládal bezvadně. Přijali mne nejprve k dorostu u nás ve vsi. Kluci hráli za nedávno bývalé zemědělské družstvo a byli to moji kamarádi. Kopance jsem opravdu téměř necítil, ba naopak – uváděly mne do jakési euforie. Zvlášť jsem miloval dlouhé lety přes kus hřiště. Nebo – když se mnou dal někdo gól! To báječné houpání v síti! Nevadily mi ani vlasy a vousy – rostly jen coby krátký, hnědý semiš, asi jako na tenisáku. Celý můj tvar byl, nejspíš díky věčnému kutálení, dokonale sférický!   

         Pravda zpočátku jsem se lekal, zvlášť prudších kopanců a tu a tam se pak některému z hráčů zakousl do lýtka, ale to brzy přešlo. Prostě jsem se naučil včas zavírat oči. Má víčka byla tak zrohovatělá, že jsem přes ně vnímal kopance jen jako příjemné ťafky. Taktika to byla prostá – při zásahu oči zavřít, při letu otevřít – krása!  V rekordně krátkém čase jsem tedy zvládal všechny možné finesy potřebné k výkonu mého zaměstnání.

         Stal jsem se maskotem, poznávacím znamením svého klubu. Často nás dokonce zvali na exhibiční zápasy jen kvůli mně! Jenže sudím začalo být podezřelé, že když hrají se mnou, vždycky vyhráváme. Až mě jeden nachytal, jak se do soupeřovy brány, za čáru, kutálím pomocí bleskurychlých, ještěrčích pohybů jazykem. A bylo rozhodnuto, že se už nesmím účastnit utkání, v nichž by hrálo mužstvo, jemuž sám fandím. Což se vyřešilo následovně – povýšil jsem na balón krajského přeboru a bylo, tam jsem nikoho neznal.

         Od té doby jsem se stal ozdobou jen těch nejdůležitějších utkání a nečekaně i oporou všech sudích – byl jsem totiž opravdu ve hře a hodně zblízka! Takže se dokonce zrodil plán, abych se, mimo balónu, stal ještě jakýmsi doplňkovým, kontrolním sudím. Jenže to ztroskotalo na tom, že píšťalka mi během zápasu vydržela v ústech sotva prvních pár kopanců, nemohl jsem ji totiž držet zuby, neboť na těch jsem měl navlečené speciální pryžové chrániče… a tak jsem zůstal jen míčem. Zato čím dál oblíbenějším. Nakonec jsem byl požádán, abych se účastnil pouze celostátních, ligových zápasů. Přeplatili mne. 

         Krátce na to projevil o mé služby zájem ženský fotbal! A poznal jsem lásku! Nejdřív jen tu fyzickou – to když si mě začaly brát fotbalistky po utkání do sprchy, či sauny. Můj jazyk prokázal najednou nadání zcela jiného druhu, než pouhou schopnost mluvit jakoukoli řečí na světě a odrážet se. Bylo to tak příjemné, že jsem dokonce uvažoval, o tom že s mužským fotbalem seknu načisto.

         Jenže pak přišla láska. Opravdová láska. Zakoukalo se do mě kompletní děvče, levé křídlo severočeských drůbežáren a já do ní.

         „…potíž je v tom, že většina ženskejch u nás se docela snaží představit si, co kdy cejtí a myslí si chlapi, ale navopak to nefunguje.“ Filosofovala takto často. To jediné mě na ní mrzelo. „Takoví chlapi bejvaj ostatníma považovaný za zženštilý, žejo tady, u nás. Ale na Západě, tam se to nosí, aby chlapi jako v sobě tudle tu ženskou stránkou netutali. Už vod hippies, žejo. Hele!“ dostala nápad. „Co bys řek tomu, kdyby už vod základních škol museli všichni chlapi nosit jeden den v tejdnu sukni? Až do penze. Aby se do nás jako dokázali vcejtit!“

         Koukal jsem na ni a váhal s odpovědí. Líbila se mi. to jo. Byl jsem ale zvyklý na to, že vždycky vzaly za uši a bylo… Polkl jsem a nesměle prohodil: „Hmm. Na tom možná něco je. Akorát myslím, že tak nejsem pro ten nápad ten pravej. Řek bych. Možná.“

         Pohladila mě. Zjevně tonula v rozpacích. Zrudly jí uši a dlaně měla vlhké. Ne však nepříjemně. Naopak. Její pot mi voněl, že mít srdce rozbuší se mi. Poprvé v životě jsem pocítil jistou představu jeho přítomnosti v mé neexistující hrudi. Zamrkal jsem.

         „Odpusť,“ špitla a zahleděla se mi do očí.

         Přestal jsem mrkat a hleděl taky. Do jejích.

         Najedou jsem zřetelně postřehl, jak se jí na vteřinu zúžily a rozšířily panenky, velmi kratičce mrkla, její řasy rozproudily vzduch kolem mého nosu… drapla mě za uši, nesmlouvavě, ale přitom jinak než jsem byl dosud zvyklý, s něhou, která mi zatajila dech, až jsem vnímal, jak se mi nafukuje mozek… drapla mě za uši, ale její ruce mě nenesly do klína jako obvykle, ale někam výš… směrem k těm očím… políbila mě na ústa… a hned nato si mě s cudností a rozpaky položila do klína…

         Ani jsem nedutal. Když tu jsem něco ucítil na tváři… teplého, vlhkého a když jsem to nechal stéct ke rtům, chutnalo to slaně.

         Omítka odhalující cihly jako mapy neznámých krajin, brčálově kachlíkové sprchy se zelenkavou plísní ve spárách, plechové skříňky, jako nabobtnalé šedivé patníky… drátěné sklo věčně a přitom marně pootevřeného okénka u stropu… všechno se se mnou zatočilo a rozmazalo realitu do duhy, do vůně fotbalistky… která se sice už svlekla, ale do sprchy zatím nezamířila… fotbalistky, která, jak mi pomalu svítalo, mě zatím jako jediná ještě nevzala za uši… teď poprvé… a já si nemohu vzpomenout na její jméno.

         Její aktivismus, byť čistě teoretická, mi začínala být už malinko protivná, drobná vada na kráse, a tak jsem podobné debaty zahrával do autu: „Čoveče, já nevim, ale myslim, že u mě bys musela udělat výjimku.“

         „Jéžiši, balónku, promiň!“ Zjihla a vzala mě do náruče. „Já husa zlá, nekorektní. Odpusť mi. Vždyť víš, že bych se nikdy nikoho výjimečnýho ani slovem nedotkla! Já menšiny miluju! A proto taky miluju i tebe, víš?“

         „Vím. Jsem ta nejmenší menšina na světě.“

         „Ano,“ vzdychla, „…jsi jediný! Můj jediný!“

         Naše láska byla krásná a čistá, ale měla za následek konec mé kariéry v ženském fotbale. Má milá děsně žárlila a její cit ke mně byl zcela jiného druhu, než to, co ke mně cítili třeba mí rodiče – její cit byl angažovaný.

         Vrátil jsem se tedy mezi muže a postupně to dotáhl až na míč, který byl nejdříve obsazován pouze při mezinárodních utkáních… a časem už jen během samotného finále mistroství světa.

         Což se mi stalo osudným. Přesněji – osudnou se mi stala skvělá kondice a pravačka jednoho latinskoamerického útočníka v kombinaci s opulentním osvětlením stadiónu. Jeho kopačka mne poslala přímo mezi xenonové výbojky.  

Reklamy

Read Full Post »

5

            Možností jak by mohla skončit západní civilizace je veselý nespočet. Může skončit atomovým hřibem, utopit se v globálním oteplení, po němž bude následovat doba ledová, mohou ji převálcovat bezohlednější civilizace, na něž ona sama bere ohled až zbytnělý… v mnohém si podřezává svou vlastní větev. Nejvtipnější by bylo, kdyby dojela na něco nejméně očekávatelného – na rozmazlování svých potomků. Trochu této představě nahrával chlapec z vlaku neschopný strávit fakt, či snad jen představu, že někdo může mít jiné myšlenkové pochody než on. Iluze, že polovzdělaná arogance a naivita může mít pravdu, jen proto, že rodiče se k nám chovali jako k nedotknutelným, je v této generaci podobná rakovině.

            Nebyl jsem v Německu skoro 20 let. Když nepočítám kratičké výjezdy ze Šluknovského výběžku do okolí Zittau. A byl jsem zvědavý, jak moc se změnilo. Mám na mysli západní Německo. Překvapení – nezměnilo se tady skoro vůbec nic. Aspoň na pohled. To, co mi tenkrát po příjezdu z šedivého těsně postkomunistického svinčíku připadalo skoro jako sci fi, nebo pohádková, malinko nepřirozená čistota a otravná pravoúhlost, je pořád stejné, jen to trochu zestárlo. Variopaint na podezdívkách. Inu, srovnáváme krok.

            Po některých zprávách v našich médiích jsem se obával téměř všudypřítomné nadvlády chlapíčků z vlaku. Ale také dalších příznaků degenerace (jak jinak to nazvat) jako je třeba právě ona výchova – nevýchova dětí.  

            V Brémách mne přivítali manželé Harmsovi, hned z nádraží mě odvezli do jejich 60km vzdáleného předměstí a přístavu – Bremerhavenu. Domek, v němž mne tam spolu s chlapíkem z místního výtvarného spolku, popíšu později. Pak mne pozvali na večeři do restaurace v lodi zakotvené na slepém říčním ramenu, u které mi mimo jiné poradili, kde si mám druhý den vyzvednout peníze.

            Při jejich vyzvedávání jsem se nezachoval zrovna hezky – sbalil jsem prachy a zmizel. Vyvlekl jsem se z návštěvy muzea chřipkou a tím, že si to nechám na později – až za mnou přijede moje milá, je mladá a zvědavá. Oboje byla sice pravdy, ale i tak jsem z toho neměl dobrý pocit. Chlapík, s nímž jsem jednal, byl sympaťák, jenže studené pivo, to zrovna nebylo nic pro mě.

            Vybaven eury šel jsem na nákup. Ve frontě u pokladen čekala mladá maminka se čtyř, nebo pěti letým synkem, který právě dostal kinder vejce. Jeho očka se nejdřív rozzářila, záhy však pohasla, potemněla, rtíky se uzamkly a pohled zamířil o regál výš, kde trůnila vejce dvojnásobné velikosti. Matka se zhluboka nadechla a  na chviličku dech zadržela. Věděla, co přijde. A přišlo: „Ich mag es ggrösser Ei!“ Rozkaz zněl sebevědomě. A abych se přiznal, čekal jsem, že maminka poslechne.  

Ta se však opatrně rozhlédla po lidech ve frontě, ti se většinou tvářili, že jsou zrovna někde jinde, pak mrkla po prodavačce, a ta sotva znatelně pokývla hlavou. A maminka vydechla: „Nein.“ A nastal cirkus. Chlapeček se rozkřičel, jako by otočil vypínačem. Jeho řev byl neartikulovaný a slzičky okamžité. Lidé ve frontě dál meditovali. Řev chlapečka, jak se s maminkou blížili k pokladně, a on tušil, že projdou-li jí bez výměny vejce, prohrál, nabíral na hlasitosti i škále vzlyků, rozpadlých slov… a stával se vskutku nesnesitelným. Matka se znovu rozhlédla po frontě. Ta dlela v zákopech. Jen prodavačka opět sotva znatelně přikývla.

A vtom se to stalo, něco co bych tady na severu Evropy už ani nečekal. Chlapeček dostal facku. A pořádnou. Vyjeveně ztichnul. Ale jen na okamžik. Pak spustil znovu, aby v cílové rovince, v předtuše toho, že průchod pokladnou bude osudný, zafinišoval. Prodavačce se roztáhla pusa do úsměvu. A fronta povystrčila hlavu ze zákopu. Prodavačka namarkovala eura za nákup včetně malého kinder vejce a maminka s chlapečkem překročili její hranici. Chlapeček svírající nedostatečné vejce okamžitě ztichl, podíval se na ně a s pokrčeným nosíkem jej strčil do kapsy. Fronta si oddechla. Prodavačka se s maminkou rozloučila vědoucím pohledem. A Západ byl na okamžik zachráněn před sebou samým.

            Je zvláštní, jak lidé nejdřív polévku přesolí, pak chvilku nevěří, když někdo řekne, že to není k jídlu… a poté chuť napraví tím, že ji pro změnu neosolí vůbec. A to se děje ve všem a pořád dokola.

            Jen občas se najde ruka, která dá hloupému kuchaři v pravý čas facku.  

Read Full Post »

4

            Většinu cesty z Brna do Prahy jsem strávil v jídelním voze. Kafe. Míchaná vajíčka a minerálka mi vydržely až do Kolína. Užívat si King Crimson, jako hudební podkres ke krajině, mi bylo dopřáno sotva do Třebové. Přisedl si ke mně mladík, který si objednal gulášovku a pivo a měl potřebu mluvit. A já, ačkoli jinak fakt užvaněný, jsem neměl náladu měnit videoklip za oknem za jalové kecy. Nic jiného mi ale zbylo. No… mohlo, žejo, stačilo prostě sluchátka nevytáhnout, příště to udělám. Už vím, jak vypadají týpkové, kdy to není projevem neúcty, ale sebezáchovy.

            Nejdřív se ten, asi pětadvacetiletý, srkající pojídač rozvařených brambor v nabarvené párkové vodě s číhavým pohledem jinak těkavých, ale zpočátku na uzdě držených očí, zeptal, co dělám. Jako každému z mé profese, mi nedělá potíž mluvit sám o sobě. Všichni jsme tak trochu samožerové.

            „Tyjo, to je super!“ polknul. „Já jsem se nedávno vrátil z Francie, v Paříži byla super akce proti oteplování!“

            „Čeho?“ nedalo mi to, a moje otázka ho, jak jsem se těšil, opravdu zaskočila.

            „Prosím?“

            „Říkám – čeho? Čeho – oteplování?“

            „Jak…? Aha…“ trpce se pousmál, nad obsahem mé lebky. Kdyby mě znal líp, věděl by, že jde o piliny, ale to mu zůstane utajené. Navěky. „No, planety, přece,“ doplnil.

            „Které?“ nedalo mi to.

            „Prosim?“

            „No, bez Pluta je jich v naší soustavě 8. S Plutem 9. Vás to nesere, že Pluto vyřadili? Mě to přijde nefér. Navíc ty kritéria jsou na hlavu a nesplňuje je ani hromada dalších planet…“

            Skočil mi do řeči: „Země. Já myslím, jako naší planety. Víte, já si myslím, že Václav Klaus dobře ví, že je to tak, ale předstírá, že si myslí něco jiného!“ Jeho slova zrychlovala.

            „Aha,“ snažil jsem se pochopit jejich obsah, „… a proč by to dělal? To mi nějak nedává smysl. To jako Klaus nemá právo být kokot doopravdy?“

            Má odpověď mladíka na okamžik zarazila a mně došlo, že patří k rozmazlené generaci, která si neumí představit, že někdo může mít doopravdy jiný názor než oni. Ani kokoti. Protože oni nemají názory – ale pravdy. Jejich názory jsou pravda a basta. Částečně je to dané, tím že žijí v sociálních bublinách. Tuhle plnil neomarxismus. Ale to je jiná pohádka.

            Pohádka o tom, jak pár kamarádů z jedné frankfurtské školy uteklo před zlým diktátorem do země za mořem, která zrovna prožívala svůj zlatý věk. Nikdo z této party nebyl podnikatel a ani k tomu neměl vlohy, odvahu riskovat či prostě jen pracovitost. Ze všeho nejlíp uměli romanticky snít o rovnosti a krasodušně povídat. Rovnost pro ně spočívala v tom, že rozdíly mezi lidmi nejsou dané přírodou, či osudem, ale jsou vinou systému. A systém taky nejspíš zavinil, že nikdo z našich kamarádů neměl továrnu. Ale to nikdy nepřiznali nahlas, že by jim to vadilo. Sto let před nimi vymyslel jeden pán s pěstěným vlasem a vousem, že továrnu bude nejlíp řídit dělník. A že dělník udělá kvůli tomu revoluci. Jenže dělník z nejrozvinutější země na ten nápad koukal jako sůva z nudlí. Tento hipík z 19. století totiž dělníka nikdy neviděl a přestavoval si, že všichni lidé mají stejný mozek i potenciál – ten jeho. Tato pohádka se jmenovala marxismus. Pravda kapitalismus tenkrát vypadal úplně jinak než dnes. Ale to jen proto, že chlapeček s vousy se zcela mýlil v odhadu jeho vývoje. Zní to stupidně a jednoduše – ale chlapeček měl tu největší chybu, že byl sobeckým chlapečkem, který nedokázal vidět, že lidé nejsou všichni jako on. A mýlil se i v tom, že hmota má navrch nad duchem. Dnes už víme, že v kořenech vesmíru je informace a ne její nosič. Neexistuje nic, v čem by se tento chlapeček nemýlil. A když pak, v jiné zemi, pro změnu rozvinuté nejméně, přišel jiný pán, s daleko menším vlasem i vousem, a o živého dělníka rovněž nikdy nezavadil, vlastně ho ani nezajímal, ale přesvědčil, ho aby si továrny vybojoval. Respektive pro něj, pro pána s bradkou a jeho kámoše z partaje. A dělník na to naletěl. Tato pohádka se jmenovala marxismus – leninismus.

Obě jsou to dost blbé pohádky. A místo v dějinách ještě neznamená úctu v dějinách.

            Ta třetí, o kamarádech z jedné frankfurtské školy schovaných v zemi se zlatým věkem pokračuje takto: Kamarádi měli spoustu snů, které s nimi ale sdílel jen málokdo, a potřebovali na ně peníze. „Mít tak nějakou fabriku,“ posteskl si jeden z nich, „… to bychom na to pak měli! Že jo. Majitelé továren, továrníci, je mají, žejo?“

            „Jasně! Mají, aspoň myslím!“ potvrdil druhý.

            Třetí se zahloubal: „No jo, ale nikdo z nás, jak tu sedíme, továrnu vybudovat neumí.“

            „To je fakt… Co s tím?“

            „No, přesvědčíme dělníky, že je ti kdo továrny vybudovali a zaměstnávají je v nich, že je vlastně vykořisťují, přesvědčíme je, aby se vzbouřili a ty továrny si vzali a hospodařili v nich sami. Sem to čet v jedný 100 let starý brožuře.“

            „Já to čet taky. A řeknu ti, že je to pěkná volovina. Jak by asi ti dělníci mohli tu továrnu řídit… všichni, myslíš, že maj jeden kolektivní mozek, nebo co? Podívej se na toho chlápka s pleší a bradkou a toho s knírem! Jak to dopadlo u nich!“

            „Ty seš trouba! My ty dělníky k tomu povedeme, budeme je zastupovat, a když se to povede, tak jako jejich vedoucí pak přebereme celej stát a tak budeme jako jejich zástupci řídit i ty fabriky a pak si z těch peněz, co vydělaj, budeme brát na naše parádní nápady! A taky něco pro sebe, že jo, jako za vodměnu.“

            „Hmm. A proč by to toho dělníka mělo zajímat?“

            „Jéžiš to jedno, co je nám do něj. Hele dem do hospody a nějakého toho umouněnce se poptáme, jestli by do toho šel.“

            A jak řekli, udělali.

            „Hele, dělňas – chtěl bys fabriku, vole?“ začali zostra slovníkem restaurace, která je svým dýmem a pachy obklopovala.

            „Cože? A jako nač? Jako, že bych si bral úvěr, nebo třeba i něco zdědil, a pak jako vymejšlel a vorganizoval všecky ty věci vokolo? Hele, kámo, tak na todle já nemám. Seru na to. Já mám svý jistý za to, že mačkám páku. Žádný starosti.“

            „Ale ne, naopak, vole – máš na to! Chyba není v tobě!“

            „Jaká chyba?“ divil se dělník. „kde je jako chyba?“

            „No, v systému, žejo.“

            Dělník se zhluboka napil a napálil našemu kamarádovi pěstí do nosu: „Hele, kámo, prdel si ze mě nikdo dělat nebude. Ani ty.“

            A tak naši kamarádi zjistili, že dělník, který má auto a bydlení a plný žaludek, jim továrnu k nohám nepoloží.

            „Kreténi!“ ulevil si ten s rozbitým nosem.

            „Serem na ně!“ poplácal ho ten po jeho levici: „V tý 100 let starý pohádce se píše, že základem lidskýho bytí jsou hodnoty jako jídlo a tak, a kultura je něco jako nadstavba nad tím, a že revoluce musí vyjít z tý základny – jako bejt vo žrádle. A já myslím, že to je blbost, nažranej dělňas se na nás vysere a nehne pro nás prdelí. Musíme to vobrátit!“

            „Jako… že když bude hladovej, tak nás neposere? To je blbost ne? “  

            „Jéžiš, vole – myslím, že ta revoluce nepude směrem vod břicha, ale vod hlavy. Bude to kulturní revoluce! Dělníky nezblbnem, voni jak jsou jednoduchý, tak se jim nedá ani zamotat šiška. Nám voni nikdy rozumět nebudou. Ani my jim.“

            „Aha…?“ nechápali tohoto kamaráda ostatní kamarádi.

            A tak jim trpělivě vysvětlil: „Musíme rozleptat systém skrze jeho kulturu. Skrze umělce, vědce a tak. Chápete?! Voblbnout elity systému. Ty jsou zvyklí relativizovat. Urelativizujeme je! Paralyzujeme je korektností a feminismem, genderem a bude!“

            „Hmmm?“

            „No, musíme všechny přesvědčit, že tendle svět je fakt nemravnej a nemorální, a to že černý věci jsou černý a mokrý zase mokrý je vina systému, že kolektivní vina sice neexistuje a že děti nesměj trpět za hříchy svejch rodičů a tydle věci, ale že systém sám přitom je kolektivně vinej, tím, co dělal třeba před 500 lety, i když vlastně ještě ani nebyl… chápete?“

            „Naprosto!“ řekli naslouchající a dodneška nikdo neví, jestli nekecali.

            „Když bude mít většina pocit viny a bude se bát už cokoli udělat a říct, tak my – jako menšina, prostě řekneme, že to jako vemem, že se vobětujem, a bude. Spadne nám to klína, i když jsme vlastně budižkničemové, žejo.“

            „Zní to logicky. Ale jak na to?“

            „Musíme na to přes instituce. Ouřadování! Tam se dá zamotat všecko!“

            „Jasně! A budeme tomu říkat – Dlouhej pochod institucema!“

            „Ach…“ zasnili se a jak řekli, udělali.

            Zřejmě jsem se při této povrchní a neodborné představě na chviličku odmlčel, či nereagoval, protože mladík naproti mně dojedl polévku a tvářil se poněkud uraženě, že nekomunikuju. Strašné slovo.

            „A vy fakt píšete a děláte filmy? A vo čem?“

            „Tak různě,“ takto položenou otázku, aspoň myslím, neodpovídá nikdo z nás s nadšením. Je blbá. 

            „Aha. Víte, mně by se hrozně líbilo, by mě bavilo, kdyby jako umění se propojilo s aktivismem!“ vypadlo z něj, když číšník odnesl jeho prázdnou misku.

            „Umění s aktivismem? A jakým? Aktivismem?“ zamrkal jsem a představoval, si že tady sedím sám a poslouchám muziku a těším se krajinou.

            „No aktivismem, že jo! To by bylo super to jako propojit!“

            „Aha. Ale, to už jednou bylo, Teda asi ne jen jednou. Ale říkalo se tomu třeba socialistický realismus…“ začínal mě srát.

            „To je fakt! To je skvělý! Socialismus byl skvělej. Víte, vono dnes jako sou lidi jiný, dnes se nosí bej aktivní a rozhodovat vo sobě sám. Ale dřív, třeba eště před 40 lety třeba, to bylo jinak lidi, byli spokojený, když za ně rozhodoval někdo jinej, a v tom byl jako dobrej ten socík, žejo. Víte, mě by se líbilo třeba nějak propojit umění a aktivismus vohledně kritiky kapitalismu… třeba.“

            „Jo. To je hezký nápad. Na kapitalismu je nejhorší, to jak navazoval na feudalismus, žejo. Že ho nikdo nenaplánoval a pořádně nepromyslel, nějaký sociální inženýr… ale že už pár set let funguje tak otravně živelně a furt se sám mění. Že je to evoluce, což je nuda. A žádná revoluce… tak to jako myslíte?“

            Chvilku to vypadalo, že přemýšlí: „Jo. Jo tak nějak. Nebo třeba na podporu imigrantů a přijetí islámu v naší civilizaci, todle jako spojený s kritikou křesťanství, nebo rovnou celýho západu!“

            Začal jsem mu tykat: „Aha. A ty si čet Bibli a Korán?“

            „Ne. Proč?“ jeho údiv byl upřímný. Nad tykáním i nad obsahem té otázky.

            „Hmm. A chutná ti víc vanilkový, nebo čokoládový pudink?“ zeptal jsem se ho a vyndal z kapsy sluchátka a strčil je do uší a pustil muziku a otočil hlavu plnou očí do krajiny, která takto z vlaku vypadala liduprázdná, takže moudrá.

Přiznávám, nebylo to ode mne hezké. Ale člověk má právo být občas hnusný a já si to vybral zrovna teď. Jistě mohl jsem se tomu chlapci třeba pokusit vyprávět o svém dědečkovi, který si v 30. letech vzal úvěr a vybudovat stolářskou dílnu, skoro malou fabričku a od roku 1948 se koukal na to, jak ji převzali dělníci, ale ve skutečnosti státostrana, a jak všechno, co vybudoval, zvolna socialisticky chátrá. A když to řekl nahlas, nafasoval 5 let kriminálu. A rozhodně přitom nevrněl nadšením, že nemusí být aktivní, a že někdo rozhoduje za něj. Nějak mi přišlo přínosnější poslouchat včerejší prog – rock a sledovat přitom dnešní kántry, než se dál bavit s mladíkem. V té krajině jsou navíc pořád patrné stopy zavrženíhodného hospodaření křesťanských zlosynů z děsivě nekorektního baroka. Pár desítek let trvající vláda nesmyslu stopu nezanechá. Časem vymizí.

Read Full Post »

3.

           Říká se, že první sen na novém místě se vám splní. Proboha. Dělám si kafe a rozhlížím se po domečku. Včera už jsem byl příliš ospalý na jeho popis. Je malý a bíle dřevěný. Asi ho nakreslím, je to jednodušší. Wilke umístil svůj atelier na zužující se kose trávníku mezi dvěma chodníky.

3

           Na straně k moři se tato kosa rozšiřuje, rozlévá do svažité loučky pečlivě střiženého trávníku a pak do několika budov a hráze s vydlážděnou stezkou podél pobřeží. Na té druhé končí ostrým úhlem dvou stýkajících se silnic a chodníků. Silnice vedoucí pod okny domečku má z druhé strany nedlouhý, slepý kanál. Pán, který mě tady ubytovával, se ptal, jestli mám sebou galoše, že občas se jeho vody rozlejí až po schody k oranžovým vstupním dveřím. Letos těžko.

Cucám kafe a přemýšlím nad snem. Nebyl vlastně zas tak strašný. Doufám, že se mi někdy bude zdát jeho pokračování.

           Pracuju na tom během nákupu – v mém košíku končí, kromě seriózních potravin, i podezřelá, nejlevnější lihovina, je podobná našemu rumu, který vlastně není rum.

           Ostatně – na to jsme u nás experti. Naši politici nejsou politici. Naše vláda není vláda. Je to dceřiná firma zbytnělého ega zbytečného holdingu. A tak politici vládní strany nejsou politici. A mají pravdu. Nejsou. Jsou pohůnci. A prezident není prezident, ale vyhaslý estrádní bavič, opakující tři vyčpělé vtipy.  

           Odcházím z obchodu. Platit Eury znamená ignorovat několik drobných, pro mé oči neidentifikovatelných mincí. Několik žen v šátku, jaký nosívala moje rakouská katolická babička, a který tenkrát nikoho neudivoval, natož aby pohoršoval, mi připomene cestu vlakem.

Read Full Post »

2.

           Existovalo se mi skvěle. A měl jsem pocit, že to, jak mi je, trvá a bude trvat věčně. Vznášel jsem se v teplém, vlhkém bytí, v narůžovělé temnotě a jistotě. Neznal jsem starost o zabezpečení této existence. Neznal jsem ostatně ani pojmy – starost a existence… či vůbec pojem sám. Byl jsem sám sobě celým vesmírem, bez závanu vědomí o čemkoliv jiném, kromě bytí, které bylo mnou a já jím… i sebe jsem vnímal jen zevnitř, bez sebemenší potřeby vnější reflexe.

           Svého druhu idyla.  

           A najednou se to stalo. Můj svět mě zmáčkl. Zatlačil na mne ze dvou protilehlých stran a ozvalo se šplouchnutí – zvuk, který jsem občas vnímal, aniž bych ovšem kdy pocítil potřebu definovat jej. Označovat jevy slovy bylo nad můj tehdejší horizont. Zmáčknutí bylo měkké, ale nezvykle silné a opakovalo se… pocítil jsem bolest. Další novinka… a v tak krátkém čase. Ostatně – čas, ten jsem tenkrát taky ještě neznal.

           A znovu! A s ještě větší silou a intenzitou!

           Když vtom jsem to uviděl! Obzor! Zářivý! Bolavý. Ostré, nekompromisní světlo za růžovou oponou, která se mi přehrnula přes oči, přes celý můj dosud známý vesmír. Zalehlo a odlehlo mi v uších a do očí se spolu s lávou fotonových žihadel draly horké slzy… vojáčci, kteří vyrazili do předem prohrané bitvy s neznámým světem, se světem který po nich natahoval velké chlupaté ruce v gumových rukavicích. 

           Všechny tyto věci jsem ale dokázal pojmenovat až mnohem později – díky skvělé paměti, do níž se, zatím jen jako obrazy beze jména, jedna po druhé vrývaly. Ostatně paměť byla jednou z mála věcí, kterými má bytost mohla být obdařena. 

           Když jsem pochopil, že slzy světlo nezaženou, že tucet studených sluncí nad hlavou vyděšeného obra s plátěnou rouškou přes ústa, existuje a vznáší se mimo dosah mé vůle, rozkřičel jsem se. V první vteřině jsem se toho zvuku sám polekal a ztišil… pak se ale ozvala zvědavost a já začal řvát o to víc. Jednak abych dal najevo, že se mi něco, tedy všechno, nelíbí, jednak abych si sám sebe poslechl. Můj hlas byl fascinující!

           Obr, či snad sám stvořitel, v gumových rukavicích, vytřeštil oči, otevřel díru pod nosem a vyšlo z něj: „Proboha!“

           Zaslechl jsem to v pauze během nádechu, kdy mé uši neplnil můj vlastní řev. A pochopil jsem, že svět přestal být útulným, jistým, vlahým a teplým… ale stal se suchým, zářícím a studeným. Intuice mi říkala – četl jsem to z výrazu majitele gumových rukavic – že jeho světu se z nějakého důvodu zase nelíbím já, že ho děsím.

           Můj zdánlivý stvořitel se podíval po kolegovi a po bohyni mezi nimi, pak ukázal mne a všem se zvětšily oči a přestali na chvíli mrkat a snad i dýchat. Hned nato se téměř synchronně otočili směrem na ženu, z níž mne vyndali a která se právě zděšeně kousla do rtu… a výraz jejich tváří se změnil na soucit.

           Na soucit s mou matkou.

           Narodil jsem se jako hlava.

           Nic jiného, prostě – hlava.

           Kulatá.

           Dokonale kulatá.

           Nekonečně kulatější než třeba elektron.

 

Read Full Post »