Feeds:
Příspěvky
Komentáře

23.11.

Apolón

Za svůj minulý zápis se stydím, každý ale má občas právo na melancholii. Jdu parkem ke zřícenině na kopci Sonnenberg, o níž mi D. napsal, že se nemam vůbec vracet, pokud ji nenavštívím. Lezu na věž po schodech, které končí u malé zavřených dvířek, a tudíž nevedou nikam, vidím z nich ale kopce Taunusu a malebné střechy. Dole na náměstí si kupuju láhev místního rýnskýho vína, spěchám domů, protože večer mám lístky na koncert v Kurhausu.

Apolón se svým slunečním vozem namalovaný na stropě Kurhausu upoutá okamžitě mou pozornost. Představuju si kruhy a elipsy drah nebeských těles. A Mahlerova symfonie mě uvádí o stavu blízkého vytržení, tak plná života je, tak ne-klasická a tak hravá. Hoboj si něco štěkavě povídá s klarinetem, chvílemi jako bych slyšela klezmer. Doma si rozkliknu wiki a zjistím, že Mahler byl opravdu inspirovaný klezmerem. Ještě nikdy jsem si tak neužila koncert klasické hudby. Možná je vysvětlení banální, možná je to proto, že jsem seděla na dobrém místě, docela blízko, docela uprostřed?

Na sál Kurhausu si vzpomenu po přečtení Turgeněnových Jarních vod. Tohle místo, ostatně jako celý Wiesbaden s jeho tryskajícími horkými prameny, líbeznými parky a nejdelší lázeňskou promenádou se u něj stává místem ztráty nevinnosti. V předminulém století se k tomu Wiesbaden opravdu hodil; dnes je město zdánlivě ospalé a tiché. A mimochodem: zvykla jsem si po nocích psát, ticho v prázdné vile a štěbetání špačků jsou dobrá kombinace.

 

24.11.

Kam chodí Puškinova pravnučka

Na hlavní náměstí začaly Vánoční trhy, snažím se jim vyhýbat, jak to jen jde. Aspoň procházím těmi místy co nejrychleji a hledím zmizet v nejbližší boční uličce: právě tak hned naproti Landgtagu objevím kavárnu, kam chodívá Puškinova pravnučka. Kavárna je maličká, hraje v ní jazz, a patří  A., Arménovi z Tbilisi, který neumí anglicky, a tak na mě zkusmo promluví krásnou ruštinou. Sedí tam jen postarší dvojice, kníratý pán je profesorem atomové fyziky a pracoval v Praze i Kyjevě, paní v koketním malinovém baretu je Němka původem z Itálie. Pijeme Saperavi.

Každou chvíli se otevřou dveře. Někdo jen nakoukne dovnitř, aby pozdravil, prohodil pár slova a zase běžel. „Tohle byl majitel zlatnictví,“ uvádí mě do kontextu A. který pořád pobíhá dovnitř a ven a dolů a nahoru s šálky kávy, dorty nebo sklenkami. „A tohle sochař a takhle paní, se dvěma dětmi, ta má čokoládovnu. „A tady A. je agent KGB, protože má kavárnu hned naproti Landtagu, všechny zná, umí spoustu jazyků a navíc tu má neprůstřelné sklo,“ směje se paní v baretu. Za nějaký čas se zvedám a chci jít: „Počkej chvíli, chci si s tebou taky popovídat. Většinou všechny lidi umí odhadnout skoro hned, ale s tebou si nevím rady,“ říká A. a já si v duchu říkám, bodejť bys také mohl. „Zažila jsi toho opravdu hodně.“ pokračuje. „Jsi pozorovatel. Ale díváš se na svět světlým pohledem.“  Nenapínám ho dlouho a povím, co ve Wiesbadenu dělám. „Cože ty tu píšeš? Tak to bys měla vědět, že to není obyčejná kavárna, ale že sem chodívá Puškinova pravnučka!“ V telefonu najde fotku, na které pózuje se starší kudrnatou paní v kulatých brýlích, která je opravdu neskutečně podobná ruskému básníkovi, takže mu to okamžitě uvěřím.

Za chvíli se zvedám: „Půjdu, je tady dobře, ale mám hlad.“ „Tady máš chleba se sýrem a olivy, ještě nechoď. Chci vědět, jaké to je, přijet do jiné země a psát v jiném jazyce.“  Takové otázky nelze brát na lehkou váhu. Nakonec v malé kavárně sedím až do večera, probíráme a porovnáváme zkušenosti života v cizině, která už není cizinou, a já se mezitím seznamuju s dalšími a dalšími obyvateli města. A. bydlí napůl ve Wiesbadenu a napůl v Lyonu. Když se kavárna vyprázdní a vznikne tam trochu místa, posune židle a řekne: „Myslím, že teď bychom si spolu měli zatancovat,“ „Co to je za nápad,“ bráním se. „Já tancovat neumím.“ „Ale já taky ne, nebudeme přece tančit boogi-woogi!“ „Stejně,“ propadnu panice. „Neumím.“ „Prostě se uvolni a mysli na místo, kde by sis přála být. Co by to bylo za místo?“ „Les,“ řeknu a za okamžik zjistím, že tančím.

 

25.11.

Sakurové květy

Ve Frankfurtu si pořizuju porcelánový šálek, který jsem rozbila v Budapešti, modro-bílý, skoro průhledný, se sakurovými květy. Je to sice nápodoba, nikoli starožitný originál z Vámházkorut, ale utěšuje mě, že má svůj příběh. V okouzlujícím Frankfurtu jsem až do tmy, projdu si celé muzeum Städel, zabloudím, a vracím se do Wiesbadenu pozdě, jen o chvíli dříve, než se objeví návštěva z Prahy.

 

27.11.

Kafe

Je pondělí. Jdu na kafe k A. V kavárně je prázdno. A. říká, že je horší, když manželka podvádí muže, než naopak. „Protože to je jako když ti někdo dá gól do tvé vlastní branky,“ říká. „Hlouposti. To jsou zbytky tvých kavkazských patriarchálních stereotypů,“ odpovídám a trochu přitom paroduju jeho kavkazský přízvuk, který je téměř neznatelný, protože rusky mluví velmi dobře –  vystudoval rusistiku.  Když telefonuje se svou matkou, slyším arménštinu, s hosty kavárny mluví německy, když je v Lyonu u rodiny, mluví francouzsky. „Jak to že mluvíš tak dobře rusky, když jsi vyrůstala v Kyjevě? Měla bys mluvit ukrajinsky, ne?“ „Zrovna ty bys to mohl vědět,“ odpovídám maličko otráveně už pokolikáté na stejnou otázku, „V době když jsem byla dítě, v Kyjevě skoro nikdo ukrajinsky nemluvil. Komunisti za těch šedesát let ukrajinštinu ve městech zlikvidovali, útlak, kolonizace, chápeš?“ „Ale u nás byl taky útlak a kolonizace, ale arménsky mluvili všichni!“ „Tak u nás asi byl útlak větší, nebo delší. Teď už stejně myslím česky,“ utínám debatu.

Kavárna, která patří A. funguje ve Wiesbadenu také jako místo, kam lidí chodí pro radu. „Co jim poradím nebo řeknu, ať udělají, se jim většinou povede. Jen mě nemá kdo poradit. Přitom mně je tady už těsno, chtěl bych dělat něco jiného, ale nevím jak,“ vzdychá. „Nedávno tu byl jeden milionář a docela vážně se mě ptal, jaký mercedes si má koupit, jestli stříbrný nebo modrý. Řekl jsem mu, ať si koupí oba, že se mu do garáže jistě vejdou. Dělal jsem si legraci, ale on se celý rozzářil a odcházel šťastný.“ „Zažila jsi toho hodně, prošla jsi ohněm a vodou,“ říká mi, i když to byl spíš při našem prvním setkání, „Ale dobře jsi to zvládla. Co se ti stalo, ublížil ti nějaký člověk?“ „Ne,“ říkám překvapeně, „Žádný člověk mi neublížil.“ A uvědomuju si najednou, jaké jsem měla v životě štěstí.  Protože pokud mi někdo z bližních ublížil, pak to bylo z lásky a z nešikovnosti, a to se snadno odpouští. „Ublížil mi život,“ říkám a myslím nemoc, která tolik let neměla konec. Ale ve chvíli, kdy to vyslovuju, mi dochází, jak absurdně a sebelítostivě to zní. Slibuju si, že už to nikdy neřeknu. Vím, že všechno, co se v životě přihodí, se může stát požehnáním. Není jim automaticky, ale může jim být, když to za požehnání prohlásíme. Jen to musíme dělat vytrvale a neústupně. Přesně to si v tu chvíli myslím, nic neříkám, usmívám se, piju kafe.

 

Reklamy

15.11.

Možná nikdy neuvidím Yosemity

Včera byl měsíc nejblíže Zemi za posledních sto let, já jsem ho neviděla. Ani mi to příliš nevadí. Člověk neuvidí spoustu věcí, neuvidím možná ani Patagonii, Galapágy nebo Mauricius. Možná nikdy neuvidím Yosemity. Nesmím se tím trápit, jinak bych se utrápila k smrti.  Dnes jsem v půlce, mám nejhorší den a doufám, že teď už to půjde nahoru, že opadne nával práce, který mě denně drží do tmy na gauči v podkroví krásné vily, že se oteplí, že mi bude dobře. Že někam pojedu a něco napíšu. Že nakrmím kachny na jezírku v parku, který vidím z okna. A přímo pod okny sněmují stovky špačků, podle wiki už měli dávno odletět na jih, ale jsou tu. Poslouchám jejich hlasy a piju místní Spätburgunder.

Nehledě na všechny výhrady, které mám k prvním dvěma týdnům ve Wiesbadenu – přesněji k Wiesbadenu, své práci a sobě – jsem napsala tři básně. Když jsem psala tu o lese, chyběl mi verš, a tak jsem napsala mail svému známému, s kterým teď denně vedu čilou pracovní korespondenci – protože dělá korektury knížek, které připravuju k vydání – o radu. Má totiž okouzlujícího ohaře, Frídu. Jaké nechutné činnosti dělává pes v lese, Jirko? napsala jsem do předmětu. Poslal mi obzvlášť obsáhlý seznam. To je báseň o marnosti milostných aspirací, chtěla jsem mu napsat. Ale pak jsem se rozhodla, že si to nechám pro sebe.

 

18.11.

Proč fandím Manchester United

Předevčírem za mnou přijela B., zjevila se jako superhrdinka. Vzduch se rozechvěl svištěním jejího pláště, protože – jsem si tím jistá – přistála rovnou na střeše vily. Objevila se uvnitř s náručí plnou knih, bylinek, jídla a tyčovým mixerem, který jsem nutně potřebovala, protože poslední dva dny jsem nemohla skoro nic jíst. Zanedlouho se můj žaludek díky její pomoci a práškům doktora H. zklidnil, teplota klesla a já se začala cítit dobře.

Už nazítří jsme podnikly dlouhý výlet parkem a vilovou čtvrtí, až do lesa v Nerobergu a k pravoslavnému kostelu, který si tu postavili ruští šlechtici. „Vy jste pravoslavná?“ „Proboha, to ne!“ Málem se křižuju, jako hrdinové ve filmu, když zahlédnou ďábla. Pravoslaví je mi ze všech denominací nejvzdálenější, jaký pak asi musí být bůh, když miluje přítmí? A už vůbec se mi nelíbí představa být zahrnuta do pravoslavného světa. No prosím, tohle dělá ruština. Kupuji pohled a couvám ven do nazlátlého lesa.

Po cestě jsme také narazili na malý Espresso bar, kde jsem si konečně koupila dobrou kávu; malebná čtvrť Jawlensky Strasse mi připomněla Pobaltí, kde jsem také nikdy nebyla. Večer jsme se s B. v posteli koukali na fotbal, a já, unavená a ukolébaná jejím příjemným hlasem, který zápas glosoval s intonacemi profesionálního komentátora, ale s laskavým ohledem na mou naprostou neznalost, jsem se chvílemi propadávala do spánku. Doufala jsem, že vyhrají Rudí ďáblové, protože B. fandila Arsenalu.

 

20.11.

Frankfurt

Vyprovodila jsem B. a vydala se do Frankfurtu. Okouzlil mě. Zdálo se mi že cukrkandlově barokní a krajkově gotická Praha, spokojená ve svém bezčasí, je oproti němu ubohá. Měli bychom se naučit milovat město, ve kterém žijeme, nebo raději odjet jinam? V jednom z antikvariátů jsem našla čínský šálek, který jsem rozbila loni touhle dobou v Budapešti. Je neděle. Slibuju si, že se sem pro něj vrátím.

 

21.11.

Smrt fotografům

Dnes mě fotila Ramuna. Drobná starší žena s účesem Amelie s Monmartru a velkou fotografickou brašnou, odkudsi z Pobaltí. Sjely jsme dolů do prázdné – zavřené – kavárny, naložila mi plnou náruč porcelánových filigránových šálků a nutila mě s nimi stát u okna nekonečně dlouhou dobu. Od okna táhl listopadový chlad. Jako harmonika, říkala, jako harmonika. Už už jsem v duchu slyšela rány a cinkot, ztuhlá jako sfinga. Vím něco o porcelánových šálcích a jejich křehkosti. Ramuna se mě ptala, jestli tančím a chválila mě, jak přirozeně a klidně se pohybuju a tvářím. Ve skutečnosti jsem už po čtyřiceti minutách začala usínat nudou i únavou a přepnula se do úsporného režimu, ve kterém člověk jakoby je, ale ve skutečnosti není. Reagovala jsem přiměřeným citoslovci a tu a tam něčemu přitakala a natočila se do anfasu.  Po další hodině a třetím založeném ilfordu jsem ji začala nesnášet. Sakra, nejsem přece žádná Björk, abych musela dvě hodiny pózovat! nadávala jsem v duchu. Zároveň jsem se styděla za svou netrpělivost.

Při tom se mi vybavilo minulé focení v Praze, také při něm jsem chtěla zabít fotografa, sympatického a navíc zjevně talentovaného mladého muže, který na mě mířil objektivem skoro tři hodiny. Začal návrhem, abych si lehla na rozpraskaný asfalt dvorku. Byl konec října. Odmítla jsem, a tak jsme nakonec fotili jen v bytě. Ten den jsem byla na odběru krve a nějak jsem si nespojila obě činnosti; fyzické slabosti jsem bránila se nepřetržitým tokem slov. Mám dojem, že jsem mu vypověděla svoje názory na všechno: od monochromatické fotografie, boj kanadských indiánů za svobodu a v neposlední řadě moderní operu, o které vůbec nic nevím. Doteď mi není jasné, jak to, že se mu podařilo udělat několik krásných fotografií, na kterých moje smrtelná únava téměř není znát. Když odešel a já ukládala do skříně svůj nový černý klobouk, uvědomila jsem si, jakou spoustu nesmyslů jsem mu napovídala, a polil mě stud.  Slíbila jsem si, že to už nikdy neudělám a nikdy si nevezmu klobouk, ten nesmyslný narcistní výstřelek, monochromatickou obdobu pavího ocasu. Ramuna po dvou hodinách focení spokojeně vydechla a začala skládat stativ. Hrst filmů uložila někam do útrob své vinted brašny. Potom se zarazila, jako by si na něco vzpomněla a zeptala se: „A nemáš náhodou nějaký fajnový klobouček? Mohly bychom udělat ještě pár fotek!“ Nemám, Ramuno.

 

22.11.

Lyrika přírodní a milostná

Jak jste krásné, barvy podzimu. Kdyby tak člověk uměl psát slušnou přírodní lyriku, říkám si, když jdu za šera parkem. Svítí tu vínové bobule, zrzaté klasy a světle zelený strom ginkgo. Stejně by mě zajímalo, jestli je možné zastavit přirozený běh času, odvrátit tu chvíli, kdy se lidé zakuklují, usazují, nacházejí stabilní práci, kupují si byt a nedejbože zakládají rodinu.

Vždycky jsem měla pocit, že by život měl být o něčem víc: že každý by měl vlastnit helmu, kterou nosívali britští kolonialisté do pralesů nebo přinejmenším žít chvíli na ostrově na jihu. Barvy parku ve mně najednou vyvolají ten pocit, který jsem měla do svých sedmi-osmi let, totiž že všechno je možné, všechno.  Chvíli si ho chybně spojuju s otcovou paletou, ale pak si uvědomím, že v té době dělal jen grafiku.

A víme-li, že se nám to nepodaří, je lepší vynaložit energii na to, abychom to přijali, nebo ji nasměrovat k pokusu, byť by zůstal jen pokusem? Dnes cítím melancholii, je to z přepracování. Navíc jsem asi nešťastně zamilovaná. Místo toho, abych pracovala, jsem si ráno prohlížela fotky k článku s titulkem Adam Ondra dnes přelezl El Capitan. Já nikdy nepřelezu El Capitan. Nikdy nepřelezu El Capitan. Jdu parkem a říkám si: Já nikdy nepřelezu El Capitan. Jsem smutná a nešťastě zamilovaná do Yosemit.

1.11.

Šiva

První noc ve vile se mi zdál sen o šestiruké holčičce, která lezla po skále tak rychle, že jsem užasle zírala. Zastavila se nad převisem. Vykašli se na lesní roh, a už jenom lez, řekla jsem. Kdovíproč jsem se vzápětí za tu větu zastyděla. Jenže ona lezla tak rychle, tak rychle, že i Adam by žasl, že i šestioký Šiva by oněměl úžasem.

 

3.11.

Muž v červených kalhotách

Dnes měl v kavárně, která je v prvním patře vily čtení spisovatel Dmitrij K., který se stejně jako já narodil v Kyjevě a přibližně ve stejné době a stejném věku odjel pryč. Napsal román a zdá se, že s ním měl velký úspěch. U nás o něm zatím nikdo neví, ale já jsem si s ním shodou okolností před pár dny četla dlouhý rozhovor v ruštině, který mi poslal M. Jaká šťastná náhoda, říkala jsem si. Poslouchám přes hodinu jeho čtení, je to skoro jako němé divadlo, plné mimiky a posunků; německy téměř nerozumím. Je milý, působí trochu nesměle, hodně se směje. Zdá se, že publikum okouzlil. Už doslova usínám únavou, to po té včerejší cestě, dnešním celodenním chození po městě a povinné slavnostní večeři. Na konci si ale vystojím dlouhou frontu, abych ho nesměle – protože tady v naprosto nemístném, našem společném mateřském jazyce – pozdravila.

Na čtení Dmitrij potkal svého kamaráda Maxe, kterého neviděl celý rok. Po cestě do hospody spolu radostně štěbetají, tu a tam přejdou do angličtiny, abych jim rozuměla.  Jdeme ve větší skupině. Jsem šťastná, že mi Wiesbaden přichystal takový dárek na uvítanou, a to jsem si myslela, že tu za celý měsíc s nikým nepromluvím. Chci se ho zeptat na Kyjev, na to, jaké to je psát v cizím jazyce a jestli se mu taky tak stýskalo a byl tak ztracený, když své rodné město vyměnil za Mnichov, Kolín nebo kde to bydlí.  V restauraci se všichni usadíme a čekáme, až nám úslužní číšnici přinesou pití.  „Marie, musím ti položit na úvod velmi intimní otázku,“ přeměří si mě Dmitrij.  „Velmi intimní. Co si myslíš o tom, když muži nosí červené kalhoty?“ Ukáže bradou někam za má záda. Otočím se a vidím staršího pána v červených kalhotách. Váhám, o co mu asi jde; zapaluje si cigaretu, vyčkává na mou odpověď a vyzývavě u toho pohupuje nohou.

„A co by mělo být, červený kalhoty jsou skvělý, ať je nosí muži nebo ženy,“ usměju se na něj sladce. „Fakt?“ „Jasně.“ Dívám se na něj, vypadá najednou jako páv, který právě rozpíná ocas. Zpravidla když se nějaký muž rozhodne, že na mě chce zapůsobit, je konec. Nemůžu za to. Chtěla jsem si s ním popovídat o rodném Kyjevu, o psaní v cizím jazyce, o knížkách, které jsme nečetli a o dnech, které jsme nestrávili na písku u Dněpru, a jestli se mu taky tak stýskalo, atd… k čertu s tím. „Můj otec odjakživa nosil červené kalhoty, a dokonce nosíval růžové, jen si to představ,  r ů ž o v é! Ovšem chápu, že když je někdo konzervativní…“ Ach, Marie, teď jsi to přehnala. Tak moc jsi toho mladíka urazit nechtěla, vždyť co může být horší, než říct sebevědomému mladému muži, že je konzervativní! Takhle uvažuju v duchu a pokračuju dál a doprovázím svá slova rozmáchlým gestem ruky: „Červená, růžová, zelená, modrá, oranžová, čím víc barev, tím lépe, Dimo, tím lépe!“ A vidím: ten mladý židovský zrzek mě právě začal nenávidět.

 

7.11.

Rieker

Ochladilo se. Listopad není nejlepší měsíc. V černém péřovém kabátě a černé čepici se cítím jako nějaká Arabka, zahaleně, bezbarvě a neforemně. Jestli s tím někdo má problém, prostě se s ním nebudu bavit, říkám si. Přistihuju se, že se dívám na vlastní odraz ve výloze a už už si chci ukázat vztyčený prostředník. Pak si to včas uvědomím: sama se sebou si to rozházet nemůžu. Konec konců čeká mě tu měsíc o samotě. Uzavírám mír. Byla jsem hrozný estét, ale před časem jsem rezignovala na barevnou škálu. Červené kalhoty? Ano, když v nich není zima. Extremní podmínky znamenají, že si přerovnáme hodnoty a teplo nadřadíme kráse. Německo je pro to zemí zaslíbenou, tady z povýšení komfortu nad estetiku udělali málem národní sport. Kudy chodím, vidím výlohy s ošklivými a pohodlnými botami Rieker.

 

12.11.

Ogorki kiszone

Je krásné ocitnout se v tak marném městečku, v místě, kam byste se nikdy dobrovolně nevydali. Mám dojem, že tu jsou jen lékárny, kadeřnictví a obchody s obuví. Je tu také pár cukráren s dortíky a staršími dámami. Je to město pro důchodce, vydejte se sem a bude se cítit zas mladí. Je dobré zadat si nějaký nesmyslný úkol, jako třeba nákup filtru do filtrační konvice, a pohybovat se ulicemi s mapou v ruce. Taky mám zvyk v každém cizím městě najít polský krám: hledám ho dlouhou za Bismarkringem, procházím kolem starých vil s balkony, školy, kavárny, kde si nějaký stařík v mlynářce vychutnává kafíčko a koláč a nakonec najdu: jmenuje se Smakosz. Koupím si tam ogórky kiszone, ale hlavně zažiju ten hřejivý pocit, který mám, kdykoli slyším polštinu. A co teprve, když polsky promluvím! Jako bych se ocitla u babičky. Domov lze najít všude na světě: stačí najít polský krám.

Již voda otvorem si cestu klestí,

teď vyhoupla si první mrtvolu,

John rychle po ní pěstí.

 

Tvář mrtvou k sobě obrátil: „Eh kletě!

je po svatbě – já tady za vlasy

mrvtého držím zetě!“

 

Co mohlo, dopadlo tu – na rozdíl od Nerudovy romance, arciť je to spíš balada – dobře. Tak například čtení v galerii Am schwarzen Meer, kde jsem mohl pozdravit kolegy z Literární akademie Petru Hůlovou, Petra Borkovce a Radku Denemarkovou – totiž to právě kousky jejich děl se četly z časopisu Die Horen, jehož aktuální číslo je věnované české literatuře.  Jako atrakci pozvali skutečného českého literáta a bylo zajímavé pozorovat, kdo všecko se na takové akci sejde. Především samozřejmě členové krajanského spolku Porta Bohemica, nadšení čechofilové.

O to víc důvodů bát se následujícího dne a besedy s deváťáky ze severobrémské základní školy. Inu, říkal jsem si, abychom vůbec našli nějaké styčné body. A našly se samy. Došlo hlavně na německou klasickou četbu pro děti, ve které jsem se přes prázdniny trochu vrtal, a tak mě zajímalo, co vlastně tyhle děti jako děti četly. Včelka Mája? Kdo je to? Karel Gott? On ještě žije? A jestlipak jste věděli, že Johanna Spyri, autorka Heidi, děvčátka z hor, dlouho působila v Brémách? Kdo je Heidi? Aha. A Ericha Kästnera jste četli? A dobrý? Nakonec všechno zachránila klasika z devatenáctého století: uličníci Max a Moric a z dnešního pohledu nestvůrně výchovný Struwelpeter čili Ježipetr.

Tak jsem si tím vším myslím docela zasloužil výlet na Helgoland. Aby bylo nějaký to moře. A bylo ho až až. Nejdřív jsem skoro nestihnul loď Fair Lady, odplouvající z Bremerhavenu. Naštěstí se ale čekalo na autobus se školním výletem, který záhy přijel. Na Helgoland, který Německo kdysi s Británií vyměnilo za Zanzibar, se pluje tři hodiny, z čehož dvě to hodně houpá. Kapitán nestačil rozdávat blicí pytlíky. U ostrova se přesedá do člunů a pak honem na prohlídku, za dvě hodiny se pluje zpět. Ono to teda na obejití ostrova a nakoupení duty free suvenýrů stačí, pokud člověk nechce zrovna třeba fotit mořské ptactvo. A důchodci si sem jezdí hlavně nakoupit. Pršelo a svítilo slunce a pršelo a vítr vál…

Historie ostrova je víc než pohnutá: po válce ji Britové používali jako cvičný střelecký cíl a dokonce se pokusili jej celý vyhodit do povětří. A v muzeu jsem našel to, kvůli čemu jsem sem vlastně přijel: speciální expozici o místním slavném rodáku Jamesi Krüssovi, jehož některé knížky pro děti byly přeložené i do češtiny.

No a jinak: píšu. Takový básničky. Třeba tuhle helgolandskou:

 

Říkačka

 

Velké ryby Malé ryby

Každý člověk dělá chyby

 

Velké moře Malé moře

Každý skrývá svoje hoře

 

Velké vlny Malé vlny

Přání máš, a to se splní

 

Ať mi moře ruku podá

Přihořívá? Samá voda

 

Bremerhaven

Tak už jsem tady. Ale nezačalo to nejlíp. Už od předvčerejška mě bolí v kříži, resp. v kyčli a jedenáctihodinová jízda autobusem plus manipulace s tím strašlivým kufrem to dorazily. Když si sednu nebo lehnu, skoro se pak nemůžu postavit. Nacpala jsem do sebe prášek proti bolesti a doufám, že zabere, protože to dělám jen zřídka. Vždycky se radši snažím vydržet, co to jde. Tentokrát se ještě mažu smrdutou mastičkou, ruce po ní dlouho páchnou, i když se člověk několikrát umyje mýdlem a horkou vodou. Už dlouho mě žádnej hexenšus nepotrefil, naposledy, když jsem sebou praštila při vystupování z auta. Bylo malinký, nemělo zadní dveře, zakopla jsem a vyletěla po hlavě ven. Ale to už je dávno, možná deset let. Říkám si, jestli je to jenom tím těžkým kufrem nebo i neurotickou hlavou, která se sice na jednu stranu raduje a těší, ale na druhou taky obává. Jestli se snad ty obavy a nervozitu nerozhodla demonstrovat tímto způsobem. Zhruba od poloviny devadesátých let jsem nikdy neměla tak dlouhou dobu – celý měsíc – jen sama pro sebe. Takže je to samozřejmě nezvyk. Možná mi chce vlastní hlava předvést, že už obrazně ani doslova nejsem schopna pohybu. Ani mě nenapadne, nechat si to líbit. Nebudu tu kyčel, nebo co mě to vlastně bolí, brát v potaz. Prostě to rozchodím. Čtu si zrovna indiánskou legendu od Velmi Wallis: Zwei alte Frauen. Dvě staré ženy ponechané zuboženým kmenem v nouzi uprostřed zimy napospas aljašské divočině. Ne, že by ta výchozí situace byla podobná, jen se musím smát, jak složitě a pomalu se obě hrdinky ráno co ráno uvádějí do pohybu, aby boj o každodenní přežití mohl vůbec začít.

Ještě v autobuse jsem chvíli měla mírně provinilý pocit, že je ze mě ta ohavná mastička možná cítit. Můj soused ale náhodou smrděl tak strašně, že jsem na vlastní rozpaky rychle zapomněla. Bohužel jel až do Hannoveru, marně jsem doufala v Berlín. Nespala jsem ani hodinu. Ráno na mě v Brémách u autobusu čekala šarmantní dáma, paní Květa Pietsch. Jedna ze zakládajících členek brémské Společnosti pro česko-německou spolupráci v Evropě Porta bohemica, byla tak laskavá, že mě doprovodila až do Bremerhavenu.

Každé bremerhavenské ráno začínám dlouhou procházkou kolem nádherné řeky Weser, pro kterou má čeština ošklivé jméno Vezera. Mám to k ní jen pár kroků. Mým zdejším hostitelem je Deutsches Auswandererhaus čili Muzeum vystěhovalectví. Bydlím v někdejším Seeamtu, bývalém celním úřadu, přímo proti vchodu do muzea. Oba domy stojící na kraji „starého“ přístavu patří k sobě. Seeamt skutečně starý je, ale elegantní budova Auswandererhausu letos slaví teprve jedenácté narozeniny. Míjím hotel, kavárny, restaurace, dokonce zoologickou zahradu, marínu a zdymadlo. Jdu po nábřeží, pak kousek nahoru a stezkou vedoucí po hrázi až na konec, tam, kde se otáčí zpátky. Dál už začíná průmyslová část přístavu. Jednoho z největších v Evropě. Prý třetího nebo čtvrtého. Jsou tu na něj pyšní, čemuž se vůbec nedivím. Neodpustila jsem si okružní jízdu lodí, z největší části plující právě podél nekonečných řad hal, jeřábů a další strojů, potřebných k manipulaci s kontejnery. Hrozně se mi všechna ta technika líbí, impozantní, barevná, industriálně krásná. Výtvarník by si přišel na své. Já malovat neumím, tak alespoň fotím. Aťsi je to třeba ve skutečnosti jen celkem obyčejný, brutální průmysl a moje nadšení je jenom naivně okouzleným pohledem Středoevropana, lačnícího po čemkoli jakkoli souvisejícím s mořem. Ale nemyslím, bez něj by město ztratilo podstatnou část své identity. Vzpomenu si na jeden film se zestárlým, vrásčitým Redfordem, plujícím osaměle na jachtě indickým oceánem. Jeden takový zbloudilý, zářivě žlutý kontejner mu v noci prorazí díru do lodi. Celý film je o tom, jak se snaží loď zachránit, což se překvapivě nepovede a jestli se mu i přesto podaří přežít. Je to s ním dost nahnutý, ale nakonec to zvládne…  Za celou dobu se tam nepromluví ani slovo. Je sám, taky vysílačka pochopitelně přestala fungovat. Kupodivu to nebyla nuda.

Tak jako lodi a jeřáby přivádí mě k nadšení i zdejší ptactvo. Hlavně těch několik druhů racků. Procházejí se i po městě a všude jsou slyšet, je to tady ten nejcharakterističtější zvuk. Ti největší mi – trpaslíkovi – dosahují skoro ke kolenům. Rozeznávám ještě konipasy, vlaštovky, vrabce a kachny. Taky jsem u řeky zahlédla dravce, nevím sice jakého, ale zato jsem ho viděla v akci. Právě uchvátil ptáčka, zřejmě vlaštovku. Nesl ji v pařátech, rychle vystoupal do výšky, ale foukal silný vítr – to tady skoro pořád – neudržel ji. Což ovšem neznamená, že přežila. Nedalo se rozeznat, jestli odlétla nebo byla natolik zraněná, že už jenom umírající spadla do vody. Každopádně dramatická podívaná. Neubránila jsem se jistému uspokojení, že snad, proti všem předpokladům, unikla. Ale byl to jen takový záblesk. Od té doby, co začali do okolí Pasek zalétat mořští orli a co vím, jak povznášející a zvláštním způsobem slavnostní pocit se člověka zmocňuje, když sleduje jejich pozvolné stoupání vzhůru, ve zvětšujících se kruzích, nejsou už mé sympatie rozděleny tak jednoznačně a kýčovitě. Orli většinou bývají tři, někdy dva. Neustále spolu komunikují, zvuk toho hlasu je překvapivě vysoký a trochu pisklavý. Už ho bezpečně rozeznám. Ze všech nejvíc se mi tu líbí jeden černý pták na vyšších nožkách, s delším zobákem, oboje v barvě krvavého pomeranče. Nevím, jak se jmenuje, zkusím si to doma někde vyhledat. Tady mi internet moc nefunguje. Chci si vyfotit kačera se dvěma kachnami, na těch nic zvláštního není, jen je mám prostě ráda. Ale leknou se a z pilíře můstku hupsnou do vody. Pak už jsou moc daleko. O kus dál spolu vegetují tři kačeři bez kachen. Život je nespravedlivý. Ačkoli třeba v té předchozí trojici byla jedna z kachen jeho tchýně. Nebo matka. Třeba by měnil.

Vymejšlím blbosti, to by mi šlo. Po procházce začínám psát, což mi jde o poznání hůř. Ty nové dojmy jsou moc silné. Všechno vnímám jakoby naráz, celky i detaily, všechno má stejnou důležitost. Vrabec za oknem si mě přitáhne na nesmyslně dlouhou dobu. Mám ho přesně v úrovni očí. V zobáku drží píďalu. Nespolkne ji ani neodnese do hnízda. Jen sedí na větvi a čeká a čeká. Hrozně dlouho, zdá se mi. A já na něj celou tu dobu zírám. Chci vědět na co. To dělá ta samota a moře času. Chci se to dozvědět. Pak částečně pochopím. Je to ONA. Čekala na NĚJ. Jenže nakonec stejně nezjistím proč přesně. Jestli červíka dostal on, mladí, nebo se rozdělili, případně učinili nějaké jiné rozhodnutí. Oba zmizí v koruně lípy. Lípa to je určitě, ale nějaká jiná než rostou u nás. Cokoli, co se ocitne v mé blízkosti, případně – to spíš – obráceně, sleduji s dětinským zaujetím. Nemůžu si pomoct. Všemu přikládám stejnou váhu. Snad se důležité od nedůležitého oddělí až zpětně. Je těžké soustředit se na rozepsanou fikci, týkající se jiných míst a jiného času. Ale postupně se to zlepšuje. Píšu snáz. S větší a větší chutí, i když pořád celkem pomalu. Zvolna si znovu vytvářím svůj malý stereotyp, který asi, s mírně obměněnými rituály, potřebuju.

Mířím do jiné kavárny, než kam obvykle chodívám psát. Tam v té italské už mě znají, už se vyptali, odkud jsem a co to tu pořád dělám. Se všemi těmi tužkami a sešity (jiný na „knihu“, jiný na blogy). Srdečně se zdravíme, vědí, že chci velkou konev kafe, tři náprstky mlíka a sodovku. Cukr ne. Jsem v pravém slova smyslu štamgast. Dneska bude změna. Jedna už byla. Jela jsem prozkoumat jiný přístav na druhém konci města. Prvně autobusem, jinak pořád chodím pěšky. Teď bude druhá, zkusím tu bližší kavárnu, kde jsem zatím jenom jednou psala pohledy. Připadám si trochu jako zrádce. Přijdu blíž, prší, na zahrádku to dneska není. Nakouknu dovnitř a zase jdu pryč. Proč bych k nim vlastně chodila. Jsou dražší a ne tak příjemní. Rozhodně nic mile osobního, žádný vědoucí úsměv. Vlastně to tam nestojí za nic. Jsem už deset dní více méně sama, nečtu noviny, neposlouchám zprávy. Nemám se s kým hádat, proti komu se vymezit. Použiju k tomu nic netušícího kavárníka. Je to nesympatický blbec a hotovo. Nezadržitelně mířím do Café da Vinci. Do „svého“ café. Jsem jako ta rybička Konrada Lorenze. Funguje to.

Cestou do rybářského přístavu jsem minula firmičku s velkým nápisem „Marquardt a Marquardt“. Usilovně se snažím, nešťourat se tu moc v minulosti. Nejde to úplně. Už proto, že chtě nechtě, přece jen trošku chodím ve vlastních stopách z doby krátce před koncem našeho manželství. Naštěstí jen málo, byli jsme tu tehdy sotva tři hodiny a hlavně čas už konečně vytvořil dostatečně bezpečnou vzdálenost. Ale tohle je něco jiného. S tehdejší cestou do Brém nijak nesouvisejícího. I když to taky není veselý. Vidím ten nápis a nemůžu si nevzpomenout na svého vzácného, lounského přítele. Už je to jedenáct let, co umřel a pořád mi chybí. Poslední roky jsme se vídali jen málo, spíš jsme si psali, ale stejně. Zůstala mezera, nezmenšila se. Myslím na něj často. Jestlipak o tom ví. Řekla bych, že ano, jen už na tom prostě nezáleží. Ačkoli, kdo ví. Až umřem, staneme se květinami. Ve dne budeme lidem pro radost a v noci budem sami. Jestlipak tam někde našel, co si, katolicky, představoval. A co si představuju já? Až se vrátím, poprosím M. aby mě vzal do Pernarce na hřbitov, když teď máme tu ojetinu. Hodně dlouho jsem tam nebyla. Ve svých úvahách ještě vůbec nepočítám s tím, že jsme po letech najednou zase motorizovaná rodina. Vlastně si na to ani nechci moc zvykat, nechci z M. dělat taxikáře. Ale zrovna v tomto případě by se to hodilo, spojení z Prahy je špatný a komplikovaný.

Snažím se neutrácet zbytečně a za zbytečnosti, aby taky něco zbylo na dárky. Ale dneska jsem si musela koupit nový sprchový gel, ačkoli toho původního zbývají ještě nejmíň tři čtvrtiny. Jenomže byl tak zoufale „umweltschutzovej“, že nejenže vůbec nevoněl, ale prostě smrděl. Vypadal hezky, lstivě se tvářil jako šípková růže. Pochopitelně. Kdyby tam poctivě napsali – s vůní zapařených nohou – nikdo by si ho nekoupil. Už se mi z něj zvedal žaludek. Po každým sprchování jsem si připadala stejně neumytá, jako před ním. Teď mám normální Niveu. Dobrá investice.

Dnes ráno se mi na procházku bůhvíjak nechce. Kyčel pořád bolí. Proti prvním čtyřem dnům to ale nic není. Rozchodila jsem to se zarputilostí, která je mi vlastní bohužel jen někdy. Jenom ze schodů pajdám tak, že si přeju, aby mě radši nikdo neviděl. Aby se nezděsili, jakou nemožnou bábu jim to sem Pražský literární dům autorů německého jazyka poslal. Jakkoli se mi nechce, stačí popojít pár metrů k řece, nabrat do nosu sůl a suchozemec se zatetelí blahem. Dostaví se obvyklá radost. Dokonce svítí slunce, oblaka se seskupují, rychle mění tvar i směr pohybu, ale na zdejší poměry je nádherně. Což se, než projdu svou obvyklou, několika kilometrovou trasu, může klidně párkrát změnit. Vůbec mi to nevadí, dokonce jsem ráno vyndala z batohu deštník a nechala ho v pokoji. Už jsem se domestikovala.

Na lavičce v nejzazším ohybu cesty nesedí zavalitý stařec se psem u nohou. Zdravíváme se. Vrtá mi hlavou, jak je možné, že jeho whisky pes – z „black and white“ je to ten „white“ – se od něj nikdy ani nehne, ačkoli není přivázaný. Vůbec se nehne. Způsobně sedí pod lavičkou. Vždycky si představím Alberta, jak by nadšeně a zběsile lítal sem a tam podél vody. Ani na další lavičce nesedí muslimská dívka, tak patnáctiletá, v černém šátku, s jednou nohou složenou pod zadkem a s cigárem v ruce. Kvůli tomu kouření nejspíš chodí tak daleko. Papá by ji nepochválil.

Zato mě na kole míjí tlustá, ryšavá mladice v červené košili, se dvěma velikými černými psy. Jeden z nich je dobrman. Uhánějí na vodítku podél bicyklu, vzniká ale dojem, jako by ji táhli. Košile i vlasy za ní povlávají a je v tom výjevu cosi animálního a ještě něco… Co vlastně? Jasně, vypadá jako čarodějnice. Za půl hodiny se u ní zastaví Rusalka v nesnázích. Už jsem zaznamenala divočejší pojetí, zejména na německých scénách.

V rozšířeném místě před luxusním hotelem Atlantic zaparkovali údržbáři svůj pick-up, nevelký náklaďáček s otevřenou korbou. Mají na ní naskládané všechny možné sekačky, strojky a nářadí. Travnaté plochy kolem nábřeží jsou v soustředěné německé péči, nic nemá šanci poporůst. Dva z nich, oba muži vyššího středního věku, rovněž black and white, stojí poblíž auta a pouštějí po cestě přímo proti mně malý pásák zelené barvy s malou radlicí vpředu. Podobá se tomu na klíček, co měl brácha v 70. letech. Tenhle je sice podstatně větší, (víc než metr do výšky ovšem mít nebude), ale je na dálkové ovládání a tím pádem stejně působí jako hračka. Soudě podle nadšeného výrazu obou pánů, taky jim to tak přijde. Smějí se a zkoušejí, co všechno se s tím dá dělat. Zřejmě je to fungl nový přírůstek v jejich vozovém parku.

Myslím, že je středa. Středa uprostřed měsíce července. Chtěla jsem se naobědvat v řecké restauraci, ceny ujdou a ještě jsem tam nebyla. Ukázalo se ale, že gyros, suvlaki a další dobroty, mají jenom vepřové. Takže zase končím v halal bistru o kousek dál. Dávám si falafel a ayran. Ayran je mým zdejším největším kulinářským objevem, dá-li se to tak říct, když se jedná o nápoj. Určitě se po něm v Praze podívám. Jíst v bistru Halal – ono se tak přímo jmenuje – je vždycky trochu zvláštní zážitek. Většinou jsem tam totiž jediným hostem, obklopeným šesti muži personálu. Ale už jsem si zvykla. Na veliké obrazovce běží nepřetržitě přehlídka muslimského popu. To zní dost hloupě, já ale národnost jednotlivých zpěváků ani nic jiného bližšího nedokážu určit. Snad jedině, že to nejsou Turci. Stylem oblékání i celkovým zjevem mi do jisté míry připomínají ty italské, podobně obtloustle blahobytní a seladonovití. Obsluha je příjemná, usměvavá a jídlo skvělé. Napadne mě, že jsem možná měla vypnout mobil. Asi je to pitomost, ale představa, že by mi někdo zrovna náhodou zavolal a nevelkou místnost by naplnilo excentrické vyzvánění mého telefonu, mi není úplně příjemná. Gay, Gypsy and Jew, your country is so proud of you… Specifický humor Vladimíra Kaminera by se jim přece jen nemusel líbit. Stačí, jak vypadám. Všechno je ale v pořádku, jako vždycky. Jsem jenom lehce paranoidní a jsem si toho vědoma. Nikde jinde mi tak nechutná. Jsme holt vzdálená přízeň, s tím se nedá nic dělat. A proč by taky mělo.

Po zdejších zhruba čtrnácti dnech a předchozím asi půlroce psaní už jsem svou novou hrdinku dostrkala k okamžiku, kdy se konečně vydává na cestu, o které by to všechno mělo být. Úplně nová vlastně není. Zhruba dva roky jsem o ní a několika dalších důležitých postavách přemýšlela, než jsem vůbec začala psát. Než dostaly přesnější obrysy. Teď už mi snad nezmizí. Taky jsem jí změnila jméno. To momentální se mi zdá lepší, ale ani u něj možná nezůstane. Nejsem moc daleko, cokoli se může ještě změnit. Blbost, cokoli ne, jen ledacos. Prozatím se v horku vleče po silnici s krosnou na zádech a zastaví jí auto. Samo od sebe. Stopovat začne asi až po neděli.

Pod kuchyňským oknem roste třešeň. Čekám, až se ohřeje voda na čaj, varná konvice stojí na parapetu. Koukám zatím ven, před Auswandererhausem pořád postává dost lidí. Seeamtu, v němž mi laskavě poskytli přístřeší, říkám domeček. Žádný domeček to není, nejen velikostí, i jinak připomíná spíš menší školu rakousko-uherského typu. Okrově žlutý s červenou střechou. Bydlím v jednom z pokojů třípokojového bytu ve třetím patře. Muzeum, spolu ještě s jedním – Klimahausem – je největší a nejpozoruhodnější místní atrakcí. Oprávněně, ale k tomu se teprve dostanu. Teď zírám z okna. Všimnu si tří lístků v koruně stromu. Na samém vršku. Už se zbarvily. Nejsou žluté, rovnou do ohniva. I tvarem vypadají jako plamínky. Nechci opakovat fatalistická myšlenková schémata své matky, vždycky mě to tak zlobilo. Jenže přesto, až se vrátím, léto už se bude lámat.

Spolubydlící, jeden ze dvou, zaslechne šramot v kuchyni a vyleze ze svého doupěte. Zjevně bez určitého „jídelního“ záměru. Chce si popovídat. Taky je asi hodně sám. Studuje ekonomii na zdejší vysoké škole, prý si ji vybral proto, že jeho konkrétní obor má v Bremerhavenu slušnou úroveň. Bydlí tu jako na koleji, tedy vlastně na stálo. Momentálně musí zůstat do konce července, ještě se učí a chodí skládat zkoušky. Jmenuje se Martin. Částí původu šlonzak. Národnostní směs z Těšínska. I proto má asi takový přehled o Ostbloku, jak tomu říká. Pořád se mě na něco ptá, všechno ho zajímá. Nejvíc ovšem hospodářství, ceny, zaměstnanost… Všechno, co souvisí s ekonomikou. Mé znalosti v tom směru nejsou úplně uspokojivé, snažím se aspoň. Nejsem si ani jistá, co že to je vyobrazeno na našich mincích. Martin to ví, chtěl si upřesnit detaily. Zato jsem přečetla něco od Thilo Sarrazina a on ne. To panečku kouká. Je to ale spíš jen náhoda, dost mimo sféru mých obvyklých zájmů. Jenom jsem byla zvědavá, když se o něm psalo jako o xenofobovi a rasistovi. Chtěla jsem si udělat vlastní názor.

Tady ovšem své porevolučně získané úchylce sledování politického dění a všeho souvisejícího, holduju jen velmi omezeně. Což mi, řekla bych, duševně docela prospívá. Hlava se postupně čistí. Díky nebo kvůli Martinovi už zase bez politiky úplně nejsem. Od brexitu se dostaneme k euru. Dává mu pět, nejvýš deset let. Víc ne. Berlín, se vším, co představuje, nemá moc v lásce. Přiřazuje ho k východu a tvrdí, že je plajte. Ten výraz použil on. Že na něj celé Německo doplácí a vůbec, že Berlín není Německo. Podotýkám, že tak se to má se všemi hlavními městy. Nemůže pochopit, proč je u našich mladých, včetně mých dětí, tak oblíben. Proč je in a co se jim na něm líbí. Berlín je podle něj „velký hovno“. Velký hovno řekne česky.

Literaturu taky nemá rád, vybalí to hned, když zjistí, co jsem zač. Nijak záštiplně, jen jako konstatování. Jemu osobně nic nepřináší. Čte jenom odborné knihy. Ještě teď se otřásá odporem při vzpomínce, jak byl spolu s ostatními středoškolskou profesorkou němčiny zavlečen na divadelní představení. Ibsenova Nora. Vlastně jen Nora, autora si ověřuje u mě. Scheise. K čemu, panebože, ho donutili koukat na takovou sračku. To ať mu někdo vysvětlí. Zlomyslně se zeptám, jestli zná Noru Elfriede Jelinekové. Chvíli vydává zhnusené zvuky. Jistěže nezná. Jen mu to slavné jméno pravděpodobně asociuje něco z toho, co nemá rád a čemu nerozumí.

S čajem se přesunu do svého pokoje. Vítr žene proti oknu přívaly deště. Když se tu do něj dá, prší s ohromnou intenzitou. Pokaždé to vypadá, že takový bude celý den, dlouhá řada hodin nebo i dnů. Ale není to pravda. Počasí se mění rychle, čtyřikrát, pětkrát denně. Za hodinu už zase dost možná bude svítit slunce. I tady u mě, stojí přímo proti oknu strom, o hodně vyšší než ten kuchyňský. Je to ta vrabčí lípa. Teď ale na nejbližší větvi sedí krkavec a kráká. Hlasitě, trochu strašidelně. Až na sytou, ještě teplou zeleň srdčitého listí, je díky němu, větru a dešti iluze listopadu skoro dokonalá.

Nějaké další ráno mi nepřítel literatury oznámí, že si mě vygoogloval. Že prej jsem doma slavná. Popravdě řeknu, že tak to není, že jenom některé mé knížky jsou relativně známé. I to ale stačí, aby se vytasil s Karlem Gottem. Nechci se ho dotknout záchvatem smíchu, ale úplně vydržet se to nedá. Chce vědět, jestli se čeští umělci někde scházejí. Třeba i s Gottem a se Zagorovou, tu kupodivu taky zná. Vysvětlím, že to je něco opravdu, ale opravdu úplně jiného. Že někdy se někde na čtení nebo na křtu knížky v obyčejný hospodě potká pár spisovatelů. Slavní jsme všichni zhruba stejně. Zejména na Litoměřicku. A to je všechno. Aby měl radost, dodám, že občas dělám něco pro divadlo, takže ještě znám několik herců. Ale taky ne moc.

Druhá spolubydlící je ještě mladší než on. Jemu hádám tak třiadvacet. Studentka literatury a umění, do konce srpna na stáži v Auswandererhausu. Je milá, usměvavá, zdravíme se a příležitostně vyměníme pár zdvořilostních vět. Na víkendy jezdí domů. Naše malá zase jela za maminkou, komentuje to Martin. Když se posledně vrátila nachlazená, nabídla jsem jí heřmánkový čaj. Ze slušnosti si vzala. Mám v kuchyni na polici tři – heřmánek, meduňku a čistý zelený. Martin se mým čajům pošklebuje. Ujistím ho, že kafe piju taky. Ale jen venku, když píšu. A mám i horší neřesti. Kouřím. Proto píšu jinde. Účty za litry kávy a vzácně pár deci vína, jsem zakalkulovala do denního rozpočtu. Bez problémů ušetřím jinde. On nekouří, přesto se zdá, že ho to bůhvíproč potěšilo.

Poslední dny čtu po večerech Zauberberg, v novém českém překladu nazvaný Čarovná hora. Česky, na Thomase Manna moje němčina nestačí, rozhodně ne tak, aby z toho byl požitek. Protáhlo by se to do nekonečna. Přečetla jsem Pozemské mocnosti britského historika Michaela Burleigha, Zelený stan Ljudmily Ulické, v němčině onu indiánskou legendu Zwei alte Frauen a teď tedy toto. Manna jsem si s sebou vzala mimo jiné pro tu vícenásobnou severoněmeckou souvislost. Vždycky je potěšení spojit příběh s místem, jakkoli v tomto případě se většina děje-neděje odehrává někde jinde. Ale je to tam. I téma času mě tady a teď bezpochyby prostupuje s ještě větší naléhavostí a názorností, než by tomu bylo jindy a za jiných okolností. A znova myslím na I. M., na Louny, o které ovšem vůbec nejde, jen o ten čas a o čas vůbec. Ale hlavně o I. a o naše hovory, co mi tolik schází. Před očima se mi střídavě mění v pana Settembriniho i v Naphtu. Když si ten druhý na straně 658 chvíli před koncem prostřelí hlavu, jsem dojatá, ačkoli jsem to čekala. Kromě svého textu a „blogu“, uvozovky proto, že to všechno píšu rukou do sešitu, napíšu občas někomu dopis nebo pohled. Já jsem zatím dostala jen jeden, od K. Chápu to, v nížině, jak by to označil Hans Castorp, který mě ostatně chvílema pěkně štve, nemají lidé zmiňovaného času tolik, aby psali dopisy. Ani já ho nemívám. I k počítači doma přistupuju s čím dál větší nechutí, při pomyšlení, co všechno k vyřízení mě tam zase čeká.

Spolubydlící tvrdí, že nejen Berlín, ale ani Bremerhaven na tom není moc dobře, že je tu velká nezaměstnanost. Patnáctiprocentní. Už jsem to slyšela z více stran. Že prý ani ten impozantní nákladní přístav už není, co býval. Něco údajně patří Číňanům a další část, že se snaží prodat Abramovičovi. Martin je i přes své jízlivé vtípky docela pesimista. Merkelovou nemusí, nejen pokud jde o uprchlíky. Tvrdí, že se Němcům daří čím dál tím hůř. Pro našince to samozřejmě zvenku tak nepůsobí. Proti nám jsou v mnoha ohledech jednoznačně stále ještě někde úplně jinde. Zdaleka ne jenom ekonomicky. Můj pohled je ale pochopitelně jen letmý, nezasvěcený a totálně povrchní. Není to žádný vhled. Nejsem nic jiného, než svého druhu turista, nemám šanci zjistit, jaká je skutečnost.

V Brémách je Vezera ještě obyčejnou řekou, i když hezkou. Šířkou i po vůni. Ještě žádná sůl, žádný otevřený obzor. Jdu po nábřeží, proplétám se davem lidí, je to nezvyk. V Bremerhavenu má člověk kolem sebe pořád volný prostor, málokdy se potřebuje někomu vyhnout. Tady je ale dneska půl města v ulicích. Na nábřeží hlavně. Je sobota a pořádá se Breminále, letní slavnosti u vody. Kdekdo se přišel podívat. Pruhované stany, stánky, kiosky, vuřty i bio a eko, kapely a tak dále. Takový veliký jarmark v uvolněné atmosféře červencového odpoledne. Jenomže chtě nechtě se člověku vybaví jiné nábřeží, promenáda v Nice. A co se tam stalo předevčírem. Dozvěděla jsem se o tom včera, s jednodenním zpožděním. Ale samozřejmě dozvěděla. Nedokážu na to nemyslet. Nížina Hanse Castorpa je zpátky ve své nejděsivější podobě. Drží se mě celý den. V dobře míněné, pokolikáté již opakované, zoufalé bezmoci nasvěcování významných staveb do francouzských národních barev, zdá se mi být už cosi skoro zvráceného.

Ještě před mou brémskou procházkou oběd u paní Libuše Černé, zakladatelky a ředitelky festivalu Globale (Festival für grenzüberschreitende Literatur), a samozřejmě taky u jejího muže, výtvarníka, Tilmana Rothermela. V jejich galerii se zítřejší čtení bude odehrávat, jako tolik jiných kulturních akcí. Prezentovat v Německu totálně neznámé nebo jen velmi málo známé české autory či výtvarníky jistě není jednoduché. Dnes budu nocovat v krásném domě Rothermelovo-Černých na ulici Am Schwarzen Meer. Oběd v mezinárodním obsazení. Dva Němci, dvě Češky, Američanka indického původu a tři Izraelci. Jeden z nich bude mít v podvečer téže neděle, kdy proběhne čtení, v galerii svou vernisáž. Přes jídlo a umění se řeč nezadržitelně stočí k politice. Ještě před jídlem ze strany izraelského umělce trocha osvěty na téma vegetariánství, resp. veganství. Prezentováno s laskavým úsměvem zasvěcence. Tentýž člověk, inteligentní a charismatický, se v další fázi hovoru pustí do západních demokracií. Amerika, Evropa, o Izraeli samozřejmě nemluvě. Jak špatné to všechno je, a jak to vlastně žádná demokracie ani není. Položila jsem jen tu nejprostší otázku – co tedy? Co je tedy podle něj lepší? Žádná odpověď nepřišla. Možná naštěstí. Ani jsem žádnou nečekala. Zatím kdykoli měl někdo pocit, že ji zná a pokusil se svou představu uvést v život, skončilo to tragédií se starými a často jistě otravnými režimy nesrovnatelnou. Pohledný člověk ten výtvarník. Drobný, s už šedivými ale hustými, kudrnatými vlasy a hlavně s velikýma, zářivýma očima, jaké mívají děti a někdy jeptišky.

Celkově mám blbou, stísněnou náladu. Nejenom kvůli teroru, taky z úplně banálních důvodů. Mám prostě trému před zítřejším čtením. Začínám tuhnout a komunikuju jen s obtížemi. Jako vždycky a vzhledem k němčině je to ještě o něco horší. (O mé lámané angličtině raději ani nemluvě.) V srpnu mi bude dvaapadesát, čtení mívám nějakých třicet let. Takže lepší už to asi opravdu nebude.

Pokud jde o Settembriniho, Naphtu a jejich nikdy nekončící spory o filosofii, víru a směřování Evropy, momentálně mi připadá, že pravdu měl spíš ten druhý. Ten, co si vpálil kulku. To je tou celkově špatnou náladou.

Za poslední týden, můj třetí, nebo už vlastně částečně čtvrtý, přišly po Nice a tureckém „vítězství demokracie“ útoky přímo v Německu. Jeden sekyrou v regionálním vlaku, pak se střílelo v Mnichově a včera vraždil syrský uprchlík na autobusovém nádraží v Reutlingenu. Všechno Bavorsko. Náhodou možná. Merkelová, po několika dnech mlčení, v německé televizi prohlásila, že „naší největší zbraní je soucit a otevřená společnost“. Zní to pravdivě a pěkně, bezesporu i ušlechtile, ale bude to stačit? Mám o tom jistou pochybnost. Jakkoli se ty útoky mohou rozebrat na prvočinitele a říct, že jsou každý úplně jiný a navzájem vlastně nemají mnoho společného. Nejen Německo, všichni máme problém. Jak kulantně se to dá říct. Uchyluju se k osvědčenému českému cynismu, ale do smíchu mi není. Myslím, že ani Němcům ne. Po mnichovské střelbě nasvítili pro změnu Francouzi Eiffelovku do německých barev. Tož tak. Nechci bejt hnusná, jen nevím, co s tím. To by mě tak neznepokojovalo. Kdo jsem já, řečeno jazykem židovských anekdot. Ale momentálně se mi zdá, že to neví ani nikdo jiný. To už při nejlepší vůli legrační není. Dokonce ani v měřítku českého či židovského humoru, které mají tolik společného. Stovky let fungoval, často přiživován právě bezmocí a zoufalstvím, jako jedna z mála možností nikoli přežití, ale jakž takž důstojné existence. Dokud byla, většinou do hořkého konce, vůbec možná. Čím jsem starší, tím je mi to sympatičtější. Na stará kolena už v tom pomalu začínám spatřovat gesto téměř aristokratické. Ale pokus o smysluplné řešení, by byl přece jen o dost lepší.

Čtvrtý útok během jediného týdne, naštěstí dost nepovedený. V Ansbachu. Taky Bavorsko.

Čtu krásnou knížku, koupila jsem si ji tady, když jsem dočetla indiánské stařeny. Volker Weidermann: Ostende. 1936, Sommer der Freundschaft. Zweig, Roth a další pět minut po katastrofě. O posledních, exilových letech Zweigova života jsem tu viděla i film: Vor der Morgenröte.

Už nějakou dobu je teplo. Velmi teplo, skoro horko. Je to příjemné, zároveň mi připadá, jako by si Bremerhaven nasadil škrabošku. Jako by se trochu přetvařoval. Déšť a vítr mi málem začínají chybět. Tak jsem si na ně za předchozí téměř tři neděle zvykla. Měla jsem tři dny návštěvu. Dokonce i s autem. Těch možností najednou… Ještě jednou Brémy, už bez stresu. Libuše byla tak hodná, že nás provedla skvostnou, renesanční radnicí. Prostory, do nichž se normální turista nedostane. Sešli jsme se u sochy Rolanda, dobře jsem si ho pamatovala z té dovolené před deseti lety. Stejně mě znova překvapil a hlavně okouzlil. Neusmívá se o nic méně záhadně než Mona Lisa. Líbil se mi ještě víc, než poprvé. Všechno podstatné je pro mě pořád stejně záhadné. Další den Stade, půvabné město, kde jsem tenkrát taky byla, dokonce jsem tam tehdy slavila narozeniny s hlavou plnou nepatřičných myšlenek a přání. A ještě jednou taky Cuxhaven, kam mě vzali před – nevím kolika vlastně dny – na výlet hodní brémští manželé Harmsovi. Věra a Dirk. Porta bohemica je i jejich dítětem.

Teprve až teď, napodruhé, jsem si všimla cedulky upomínající na pobyt Heinricha Heine. S jeho básní o tom krásném místě, z něhož je vyhlídka na Labe a Vezeru (pořád mám chuť psát radši zpotvořeně Wesera) vlévající se do severního moře. Jmenuje se Alte Liebe. Oboje, to místo i ta báseň. A taky s podobenkou. Přesně s tou, na níž je, byť jistě značně romantizovaný Heine, úplně to samé, co můj otec v mladých letech. Vedle Haška byl před lety tento jeho portrét mou druhou zásadní kořistí z tmaňské knihovny. Trochu nepříjemně mi to připomnělo disketu, co mi kdysi otec poslal. Byla na ní zkopírovaná hrstka dokumentů údajně dokládajících příbuzenství H. H. s rodinou Freistadtovou. Někam jsem ji založila a už dlouho ji nemůžu najít. Chtěla jsem onehdy, kvůli dětem. Pročež jsem na sebe a své lajdáctví dostala vztek. Ačkoli vůbec o nic nejde. I kdyby ta legenda o společném původu nebyla ani za mák pravdivá, což při otcově pověstném baronprášilství nelze rozhodně vyloučit, na mé staré lásce k H. H. to nic nemění. Nadchla jsem se pro něj v patnácti, o deset let dřív, než jsem vlastního otce poprvé viděla a než měl možnost, seznámit mě s rodinným stříbrem. Kdoví, jestli pravým. Ale zajímavé to tedy je. Když mě v roce 1988 poprvé pustili na západ, jeli jsme s K. K. a L. L. do Paříže. Peněz bylo míň než málo, stejně jsem ale koupila alespoň dvě červené růže a vydala se najít dva hroby. Henryho Beyla alias Stendhala a Heinricha Heine.

Můj zdejší, celkem skromný a dělný režim, vzal za ty uplynulé tři dny totálně za své. Plnohodnotně už se mi ho asi nahodit nepodaří, ale měli jsme se hezky.

Auswandererhaus jsem si byla prohlédnout hned asi po svém příjezdu. „Muzeum zážitků“ a taky „Dějiny, které vás dojmou“. Tak to stojí na billboardech a v prospektech. Hleděla jsem na svou vstupenku stylizovanou do podoby palubního lístku trošku rezervovaně a s odhodláním nedat svou kůži lacino. Ale dostali mě celkem snadno. Samotné fotografie a dokumenty, kterých je tu samozřejmě k dispozici nepřeberné množství, by nesvedly to, co nástupní molo s částí obrovského lodního trupu, strašidelné skřípění železa, setrvalý souchotinářský kašel v ubohých kajutách třetí třídy, pohyblivá masa vod za kulatými lodními okénky a tak dále. Kromě poznání se rychle dostavují i emoce. Do dlažby kolem muzea jsou zasazeny kameny se jmény jednotlivých vystěhovalců, rokem výjezdu a zemí, do níž mířili. Drtivě převažují USA, občas se objevuje Kanada, Austrálie nebo některý stát Jižní Ameriky. Jména nejčastěji německá, židovská, slovanská. Betti Nürenberg, Grigori Malinowski, Wilhelm Boder, Václav Bobčík, Moishe Schenker, Anton Horwath, Maria Dorak, Ernst Stolper, Zuzana Hruškovicová, Aron Prensky, Luis Hülle, Vavrin Havel, Alois Pokluda… Připomíná to Stolpersteiny, jen bez mosazi na povrchu a v jiném tvaru. Místo kostek kvádříky. Časové rozpětí zhruba od první třetiny 19. století po padesátá léta dvacátého. Nepředstavitelná nouze, politický útlak nebo už přímé ohrožení a často i nekalé praktiky rozvětvené sítě obchodníků s neštěstím a bídou, které je přivedly až sem a donutily k nelehkému kroku. Těch, co jenom toužili po dobrodružství a nových obzorech, byla jen nepatrná menšina. Tíživé osudy, osudová rozhodnutí s vědomím, že ty, kteří zůstali, už asi nejspíš nikdy neuvidí. Strach. Neurčitá naděje. Přesto všechno je při zpětném pohledu jasné, že přinejmenším takový Leiser Blatt, Rosa Singer nebo Margherit Perlmutter, měli pravděpodobně víc štěstí než rozumu, ať už se v Novém Světě jejich představy naplnily větší nebo menší měrou.

V duchu vidím rodinu svého otce. Konec 30. let, bojová porada celého širokého příbuzenstva v Trenčianských Teplicích, z níž nakonec vzešlo rozhodnutí právě opačné. Zůstat. Vyčkat, co se bude dít, snad nemůže být tak úplně zle. Téměř vždycky se dá ještě trochu přikrčit, uskrovnit a přežít. S tím mají zkušenosti, ačkoli spíš už jen nepřímé. Posledních padesát let se jim žilo dobře. Zůstanou. Z nějakých třiceti lidí přežije můj otec a jeden jeho mladý strýc, který jediný přece jen odejde a vrátí se jako voják západní armády, aby vzápětí odešel znovu, definitivně. Otec to udělá taky, jen s dvacetiletým zpožděním. Počítám příbuzné, nejen ty židovské, všechny, kteří postupně emigrovali. Napočítám jich třináct. Možná jsem ještě na někoho zapomněla. Každý zdejší den, kdykoli vycházím z domu nebo se vracím, stoupám na kameny se jmény vystěhovalců. Jejich jména si zapisuju do notýsku. Německo posledních dnů zažilo čtyři atentáty. Napětí mezi příznivci a odpůrci stávající migrační politiky zase o něco vzrostlo. Nepatrně i nervozita na ulicích. Nemá smysl pouštět se do generalizací, ani do těch dobře míněných. Bojím se, že dějiny nás nejen dojmou, ale hlavně vždycky nějak doženou.

Dnes budu mít ještě jedno čtení, tady, v Auswandererhausu. Zítra odjíždím. Uteklo to. Těším se domů a už se mi po Bremerhavenu stýská.

 

Am Werfte zu Kuxhaven

Da ist ein schöner Ort,

Der heißt „Die Alte Liebe“

Die meinige ließ ich dort…

 

Volně třeba takhle:

 

U mola v Kuxhavenu

Já krásné místo znám

Co zvou ho „Stará láska“

Tu svou jsem nechal tam…

 

Ty tři tečky tam fakt jsou.

 

Irena Dousková, červenec 2016

29. října 2015

Dnes mám čtení v Kasselu, v obrovském antikvariátu. Přichází kolem třiceti lidí. Narozdíl od čtení v Giessenu se diskuse po čtení stává politickou. Omlouvám se za prezidenta Zemana a xenofobii v české společnosti. Německé publikum je vstřícné a přátelsky naladěné. Ani v Kasselu nechybí vynikající večeře. Spíme v hotelu, který je jakýmsi skanzenem sedmdesátých let a je na to pyšný. Umakart, lino na podlaze, plastikový závěs v koupelně.

Usínám brzo.

A pozítří – pozítří jedu domů, za mužem a dcerou.

27. října 2015

Na autorské čtení v Giessenu přišlo kolem pětačtyřiceti lidí. Poprvé vidím svou knihu přeloženou do němčiny a potkávám se se svou německou vydavatelkou Heike Birke. Po čtení následují otázky – na některé jde odpovědět snadno, jiné jsou záludné. Večeříme s lidmi z giessenské univerzity ve střešní restauraci, v ulici hluboko pod námi přejíždějí auta. Do Wiesbadenu přijíždíme kolem půlnoci. Jsem unavená a jdu hned spát. Nic se mi nezdá, aspoň myslím.