Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for Říjen, 2011

Domov je tam, kde člověk cítí bolest.

Domov může být jistý druh epidermis, kůže, která člověka chrání.

Ale jsou tu nejranější zkušenosti, které dítě prožívá nechráněné, zážitky, které pronikají kůží, jdou pod kůži, zraňují.

Vyrostla jsem ve Franckém lese, přímo na hranici s NDR. Před domem silnice, za domem železniční trať a hranice. Nemohla jsem chodit do školky, protože jeptišky nepřijaly dítě z evangelické rodiny. Později ve škole byla na dvoře, kde jsme trávili přestávky, čára, která oddělovala katolické a evangelické žáky, a ta se nesměla překročit. Kameny létaly jako v Belfastu. Pořádná antiidyla. Vnější hranice a vnitřní vyloučení bylo téma. V roce 1962 byly konfesijní boje ještě na vrcholu.

Domov, který jsem nalezla, byl jazyk, knihy. Moje babička měla jen jednu knihu, bibli, to byl začátek. Jako dítě jsem jí z bible předčítala, ne ona mně.

Později jsem nalezla jiné domovy a zase je ztratila.

Zamilovala jsem se většinou do mužů, kteří byli v Německu cizí, nebo byli cizinci v jiné zemi, kde já byla hostem. Do lidí s melancholickou povahou, kteří projížděli, nebo se navraceli.

Ale být cizí, bezdomovec, bez domova, může být i plus. Vždyť nutným předpokladem každého druhu umění je schopnost nahlížet věci zvnějšku.

Na Vysoké filmové škole jsem ještě točila dost abstraktní krátké filmy, například Tichou ženu, ale pak jsem při psaní prvních divadelních her objevila, že právě Francký les, který jsem vytěsňovala a kam jsem se už určitě nechtěla vracet, je moje téma, že tento kraj může být stejně poetickým místem pro umělecké zpracování jako kterékoli světové, všemi barvami hýřící dějiště. A právě tato kuchyňská dramata se pak v zahraničí nejvíc hrála, hra Amiwiesen to dotáhla až do Hollywoodu, hru Glühend Männla v anglickém překladu uváděla na festivalu v Covent Garden princezna Diana. (Tehdy se mi to zdálo dost hloupé, tak hloupá jsem byla.)

Mezitím jsem měla další domovy, přechodné, v severní Africe, v jižním Španělsku, ve Francii a napsala jsem další divadelní hry o domově, většinou na téma migrace, ale ty se málokdy dočkaly reprízy. Avšak migrace a tím automaticky i domov/vlast, zůstává tématem. Nejen pro dramatiky. Pro všechny. Pro migranty, exulanty i pro ty, co se nehnou z místa.

Právě jsem četla knihu esejů O klaunech Normana Maney. V roce 1992 napsal: „Naše doba je dobou exilu, náš svěř je světem exulantů.

Nacionalismus ve všech částech světa, konflikty národnostních menšin ve východní Evropě, rostoucí xenofobie v západní Evropě jen podtrhuje jeden z protikladů naší doby, který bije do očí, na jedné straně je odstředivá kosmopolitní moderna a na druhé dostředivá potřeba někam patřit…“ A teď, v roce 2011, dochází k převratům v severní Africe a k nové migrační vlně, se kterou si musí „pevnost Evropa“ poradit.

Zase bývám často ve Franckém lese, rodiče už stárnou. Hranice už v lese nezeje jako otevřená rána, pomalu zarůstá a my tam chodíme na procházku. Ale odstup k těm za čárou zůstává, jsou to výchoďáci, lze je poznat už podle dialektu. Ráda bych o tom natočila „vlastenecký film“. Edgar Reitz tento pojem osvobodil eposem Nazisepia (Nacistická sépie) a taky Fatih Akin říká, že jeho filmy, které se odehrávají v Hamburku, jsou vlastenecké filmy. Možná se tu kruh uzavírá. To by bylo krásné.

(Norman Manea: Über Clowns. Edition Akcente, Hanser, München 1998)

Pozn. překl.: Norman Manea je rumunský autor s židovskými kořeny píšící německy, od 80. let žije v USA. Kritizoval mj. Mirceu Eliada za jeho antisemitismus a příklon k nacismu.

Z německého originálu Heimat přeložila © Jana Zoubková

Text vznikl v rámci česko-německého setkání autorů v Chebu, které se konalo 22.-24. července 2011.

Read Full Post »

Znala jsem v Argentině muže, jmenoval se Antonio a mluvil se svou zesnulou matkou ve snech. Mluvili spolu česky. Jenže až poté, co se Antonio odhodlal, že se česky naučí, ve svých sedmdesáti. Předtím se doma mluvilo pouze španělsky. „Aby se to dětem nepletlo,“ vysvětlovali čeští krajani. Antonio chodil na mé hodiny češtiny, aby mohl své matce vyprávět o tom, že se znova oženil a že mu operovali prostatu. Když chtěl mluvit španělsky, matka do snu nepřišla.

Znala jsem ženu, jmenovala se Susana. Když jí bylo sedmdesát let, onemocněla, jak se v argentinské španělštině říká – „Starým Němcem“ alias Alzheimerovou chorobou. Žila v Argentině čtyřicet let, ale jakmile onemocněla, s nikým již nepromluvila jinak než česky. Její děti a vnuci, narození v Argentině, které nikdy česky neučila, aby neměli ve škole špatné známky ze španělštiny, chodily na mé kurzy češtiny, aby Susaně rozuměli. Umožnili jí tak návrat domů, do vlasti. Do vlasti jejího jazyka.

Tyto příklady jsou vytržené z kontextu života a zasazené do šustotu papíru eseje. Nicméně jsou to příklady toho, že ať člověk žije kdekoli a jakkoli dlouho, svůj jazyk nemůže jen tak lehce odložit, aby se nepletl pod nohy jazyku země, do níž člověk přichází. A ten je často výhodnější, lákavější nebo, jak mi řekla jedna mladá Češka usazená v Brazílii, „v něm jsem to momentálně já“. Mladá nakladatelská redaktorka ovládá a miluje brazilskou portugalštinu natolik, že v ní nejen mluví, ale také píše filozofická pojednání o Vilému Flusserovi. Svou dceru česky neučí, „protože když mluvím česky, jsem víc nervózní, čeština by pro ni byla matoucí,“ tvrdí sebevědomá, kosmopolitně založená intelektuálka. Kdoví, jak to bude dál, příběh jazyka je v podvědomí mnohem naléhavější než cokoli jiného. Roste ve snech, vkrádá se zadními dvířky do stáří, šálí a je usazený v kořenech bytí. Vyživuje ho smyslem, aniž bychom to o něm tušili, protože kdybychom si skutečně přiznali, že jazyk má moc určovat, kde jsme doma, mohli bychom se vyděsit a cítit se jako ve vězení. A taky bychom museli uvěřit na osud, na to, že někdy někdo rozhodl o tom, jakým jazykem budeme mluvit, a tedy do jakého vězení budeme vsazeni.

V Brazílii ve státě Porto Alegre žije komunita Němců. Cítí se být stejně Čechy jako Němci. Jejich předkové se v Brazílii usadili ještě za Rakouska Uherska a dnes k této komunitě český stát vysílá krajanského učitele. Tihle lidé vidí svůj jazyk jako vlast široce rozevřenýma očima, chtějí znova porozumět tomu, co je učili jejich rodiče a prarodiče. Jejich vlastí jsou vzdálené Čechy, kde se mluvilo německy a česky. Je dobré mít takovou vlast. Znova ji nalézt pomocí jazyka. Tihle Němci jsou zároveň hrdými Brazilci. Ve školách, na ulici, na úřadech mluví brazilskou portugalštinou. Doma německy a česky. Jejich vlast je nesmírně velká, klene se nad oceánem, a co na tom, že Evropa je daleko, jejich němčina je z konce devatenáctého století a čeština se drolí jako střídka starého chleba. Jejich vězení jazyka tak mají alespoň prostornější, interkontinentální cely. Ve snech se možná zjevují matky a mluví se svými syny portugalsky i německy, babičky možná česky.

Anglický spisovatel Bruce Chatwin tvrdil, že „domov je tam, kde rozumíme vtipům“. Byl to píšící novodobý nomád a zanechal po sobě kultovní knihy na pomezí cestopisu a existencionálního románu In Patagonia nebo Songlines. Je to zajímavá věta do okamžiku, než se dostanete do situace, kdy nerozumíte vtipům nikde. Ani doma, ani v cizině. Do snů nepřichází žádné matky. Dostáváte se mimo jazyk, nejste už v žádném vězení, pouze plujete chladným vesmírem naprostého neporozumění. Zdánlivě rozumíte všemu, co vám lidé říkají, ale protože kontext jazyka se mění nepostřehnutelně a rychle, přestáváte rozumět vtipům doma. Vtipy jsou totiž ten druh vlasti, který s emigrací nebo dlouhodobým odchodem do ciziny ztrácíme nejdřív.

Text vznikl v rámci česko-německého setkání autorů v Chebu, které se konalo 22.-24. července 2011.

Read Full Post »

Slovo vlast mně vždy znovu a znovu činí velké problémy. Ne že by neexistoval dům, místo, krajina, kterou bych bez váhání neoznačil jako svůj domov. Ale dělá mi potíže je nazvat vlastí. Ve slově „vlast“ zaznívá příliš mnoho difúzních tužeb. Pronikají do mě zvnějšku a já tomu nemůžu zabránit. „Vlast“ pro mě není úplně košer. Proto si od ní obvykle udržuju odstup.

Zároveň se mě občas z ničeho nic zmocní pocit blízkosti a přináležitosti, například když se vracím z delší cesty. Ten pocit se dostavuje při pohledu na kostelní věž vykukující ze stromů, nebo když cítím vůni a slyším šelestění spadaného listí na určitém místě u jezera. Ocitám se ve stavu, jako bych protrhl jakousi kůži, která je obvykle napjatá mezi mnou a světem. Tento stav je pokaždé zvláštně spjatý s pocitem naprostého osamění. Na okamžik přestanou existovat lidé, možná dokonce i já sám. Zavládne jiný čas – nekonečně zpomalený čas stromů, nebe, alpských vrcholků na obzoru. Čas lidí se smrští na oka mžik. Přesto – anebo právě proto – se v takových chvílích cítím v bezpečí, výjimečně přítomný a myslím, že tuším, co asi vlast znamená.

Pan Berger, protagonista mé povídky Svatý Martin, propadne podobné náladě. Vydá se na procházku a prožije toto zvláštní rozplynutí nebo splynutí svého já. „Cítil téměř štěstí, když se viditelný svět náhle proměnil ve skrytý obrázek a veškerý prostor zmizel. Proudil k němu koberec barev, zaléval ho, protékal skrze něj, vynořovaly se z něj vzpomínky, fantastické obrazce a zase mizely, až se vše spojilo v jezero mléčného světla, jež ho pohltilo. V tu chvíli si myslel, že se přiblížil tajemství, pokaždé jako by se už vyjevilo, ale v poslední vteřině vše zase uniklo, odpověď, světlo, obrazce, barvy a pan Berger byl ze stavu sebezapomnění doslova katapultován zpátky na břeh jezera, kde se procházel pohřížen v pozorování libovolných věcí.“

Berger je šedesátník z vyšší střední vrstvy. Z profesního života se víceméně stáhl a od té doby žije na venkově, kde vyrůstal. Povídka Svatý Martin líčí jeho poslední den. V noci ho postihne srdeční infarkt a ráno umírá v nemocnici. Jako důchodce má Berger dostatek času a věnuje ho studiu okolí, jeho proměnám a tomu, co ho s ním ještě pojí. Aniž by si to uvědomoval, přemýšlí o vztahu k vlasti. Kolísá mezi přáním, aby něco z důvěrně známého světa přetrvalo, a souhlasem s jeho zánikem.

Pan Berger žije jako já v Chiemském kraji. Zdejší krajina patří bezpochyby k pohlednicově nejkrásnějším v celém Bavorsku. Vztah k rodnému kraji tady má tradici. Například ve vedlejší vsi letos slaví devadesáté výročí Spolek pro zachování horských krojů. Jsem přesvědčen, že činnost tohoto spolku zároveň s nesčetnými dalšími spolky významně přispěla k zachování svérázu kraje. Přesto se kraj stále mění a právě v posledních dvou desetiletích došlo k zásadním změnám. Na okrajích obcí bují stále nová sídliště a podnikatelské zóny. Sociální život se stále víc podobá životu na předměstích. Sedláci už takřka vymřeli. V naší vsi zůstaly ze čtyřiačtyřiceti zemědělských usedlostí už jen tři. Dvě se přesunuly jinam, ostatní zanikly, byly strženy nebo přestavěny na velkolepé penzióny pro turisty.

Jádra obcí se upravila v historizujícím stylu, pořádá se stále víc krojových průvodů. Každá kultura uměle udržovaná při životě získává nevyhnutelně muzeální fasádovité rysy. Výstavné selské vesnice bez sedláků zakrývají skutečné poměry, v nichž lidé žijí. Předstírají svět, který už neexistuje. Vyzývají k sebeklamu.

Mluvit o vlasti znamená také vždy mluvit o její ztrátě. Myslím, že právě to je na tom kromě jiného tak komplikované. O vlasti se začíná mluvit, až když nám chybí, když začínáme postrádat to, co sice nikdy nenárokovalo vlastenecký patos, ale dosud nás provázelo životem.

Přesně vzato historie takové mluvy začíná už v Homérovi. Odysseus touží po Ithace. Vlast však pro něj není ztracená, jen na čas nedostupná, ocitla se sice na scestí, ale lze ji jako vlast zase vybudovat.

Naopak vlast v moderní době nám v naší přítomnosti mizí pod nohama. Pro Friedricha Hölderlina je vlast nutností. V básni Vlast říká: A člověk jde, poslán / a hledá zvířeti podoben / to, co je nutné. Hölderlin jako jeden z prvních při tomto hledání ztroskotá. Po něm ztroskotává řada raných romantiků.

Brzy nato se slovo vlast ocitá ve slovníku ideologů. Od té doby se stává historie tohoto pojmu i historií jeho zneužívání, slouží propagandě jako obal pro iracionální poselství a touhy, vytvořený vždy podle dobově vhodného vzoru.

Už dvě staletí se v různých obdobích objevují nářky nad ztrátou a úsilí o záchranu vlasti. Ožívají vždy, když technologické inovace způsobí ekonomické, politické a následně sociální změny. Dnes se opět nacházíme uprostřed průmyslové revoluce, někteří historikové ji označují již za třetí.

Náš svět určuje i dědictví dřívějších pokusů uchovat vlast jako nutnost. Devadesátiletý spolek ze sousední vsi je příkladem toho, že „vlast“ se v postmoderní době stala čímsi umělým. Touha po vlasti však nadále trvá, přestože se nereflektuje skutečnost, že vlast takřka všude ustrnula v atrapu a kýč. Mimo výčet lidových atributů se hledá cosi abstraktního, takřka metafyzického. Výstižnou definici uvádí německá wikipedie: „Vlast většinou odkazuje na vztah mezi lidmi a prostorem.“ Pro život v 21. století vztah mezi člověkem a prostorem už dávno není samozřejmostí.

Při psaní povídky Svatý Martin mě pronásledovala otázka, jak se současný člověk vyrovnává s tím, že mizí nejen svět, s nímž se cítil být po celý život spjatý, ale přestaly existovat i instituce, které ho ochraňovaly, nebo zjalověly a působí uměle.

Milan Kundera píše v eseji Umění románu že „téma je existenciální kladení otázek. (…) Román je vybudován především na několika zásadních slovech.“ Na jiném místě říká: „Uchopit určité já v románech pro mě znamená uchopit esenci jeho existenciální problematiky. Jeho existenciální kód.“ Tento kód se projevuje ve spojení oněch slov. Když aplikuju Kunderovu teorii na svou povídku, vykrystalizují jako existenciální kódová slova vlast – ztráta, trvání – pomíjivost.

Děj povídky se odehrává 11. prosince. Jako každý rok se po setmění koná lucernový průvod dětí ze školky na počest svatého Martina. Fara se nachází přímo v sousedství Bergerova domu. Právě se renovuje. Starého faráře Heitauera vystřídal mladší. Avšak tento den Heitauer výpomocně řídí svatomartinské oslavy. Berger to neví, když se připojí k průvodu, který prochází kolem jeho domu. Není nábožensky založený. Zajímá ho lidový obyčej, protože obyčeje jsou zásobníky vzpomínek. Brzy postřehne, že z náboženského svátku se stal spíše zážitek na rozdíl od doby, kdy byl mladým otcem, a tím spíše od doby jeho dětství. Nakonec objeví uprostřed davu lidí, který není v nijak rozjímavém rozpoložení, starého Heitauera: „V rukou složených na prsou držel list papíru, oči upíral k zemi, pak se nervózně rozhlédl. Zarazil se, znovu si odkašlal a nakonec začal předčítat z papíru, ovšem tak slabým hlasem, že mu Berger nerozuměl ani slovo. (…) A skutečně se zdálo, že kromě Bergera nebere Heitauerovu přítomnost nikdo na vědomí. Ačkoli byl obklopen množstvím lidí, byl ze společenství vyloučen prázdným místem, které ho obklopovalo.“

Berger cítí, jak je absurdní, že účastníci slavnosti starého faráře vůbec nevnímají. Zrcadlí to absurditu jeho vlastní existence, zesiluje ji. Když i starý farář ztratil ve vsi funkci reprezentanta katolické tradice a trvání a stal se nesmyslným doplňkem velkého humbuku, očividně zanikly i poslední ostrůvky vlasti a vystřídala je syntetická náhražka. Berger fascinovaně sleduje, jak se starý farář vyrovnává se svým vyloučením:

„Heitauer zvedl hlavu. Opět nervózně těkal očima, ale z obličeje mu Berger nevyčetl žádné pohnutí. Ani ten nejmenší posunek neprozrazoval, co se v něm děje. Bergera napadlo, jestli svou situaci vůbec registruje. Pomyslel si, že mu nevadí, když si ho lidé nevšímají. Jako by se ho svátek netýkal, jako by bylo všechno, co se kolem něj dělo, zcela bezvýznamné.“

Čím déle Berger Heitauera pozoroval, tím jasnější bylo, že Heitauer není duševně mimo: „Veškeré jeho chování a zjev vyjadřovaly poslední nehybné pozadí jeho bytosti.“ Potom se Bergerovi zdálo, jako by veškeré dění viděl očima starého faráře, „z hluboké temnoty skrze světlo a tělo. Závoj barev a času se roztrhl a hned za ním se objevila absolutní noc, lidé z ní byli vyhnáni, existoval v ní jen on, přítomný pouze pohledem, který bloumal tmou. Berger cítil, jak v něm sílí radost, naladila ho podivuhodně smířlivě, nevěděl s čím.“ Oba staří muži uzavřeli mír se světem tím, že ustoupili za oponu vlasteneckého divadla.

Postava faráře Heitauera se znovu objevuje v mém románu Příjemně nové sny. Když jsem dopsal Svatého Martina, uvědomil jsem si, jak málo vím o skutečném životě, který se odehrává bezprostředně kolem mě. Abych to zjistil, chodil jsem hodně po vesnici a tázal se: Jací lidé tu vlastně žijí a jak žijí? S pohledem ze zvyku upřeným na mediální okna, aby mi neuniklo nic ze světového dění, jsem najednou konstatoval, že vlastní země je pro mě terra incognita. Rozhodl jsem se, že tuto neznámou zemi a její domorodce prozkoumám románovými prostředky.

V rozsáhlém díle proto není vlast tématem, nýbrž syžetem. Šlo mi o zachycení „vlasti“ jako skutečnosti, jako žitého života. Vzorem pro techniku románu mi byla románová tetralogie Listopad 1918 Alfreda Döblina. V jednom eseji jsem o tom napsal: „Co se dá vyprávět o skutečnosti? Otázka se zdá prostá. Člověk v ní přece žije, pohybuje se v ní, sdílí prostor a čas (…) Na druhé straně zkušenost nepřekonatelné omezenosti subjektivního vidění reality. Každé já je ve vlastním světě, závislé na úzkém výřezu svých vjemů, osobním daru vnímat (…) Samozřejmě neexistuje vypravěč, který by neinklinoval k vlastnímu výkladu. Alespoň částečně se tomu snaží uniknout tím, že volí zásadně jiný způsob poznání. Paradox výchozí pozice epika spočívá v tom, že mu kromě subjektivní skutečnosti slouží jako materiál i jiné obrazy skutečnosti, že se pokouší vydestilovat z nekonečné škály šumu fiktivní konstrukt, v němž je jeho vlastní hlas jen jednou frekvencí mezi ostatními.“

Příjemně nové sny jsou pokusem sestavit fiktivní mozaiku současnosti hornobavorské vesnice. Chtěl jsem pohlédnout na realitu globalizace z jednoho konkrétního bodu, jako když se zapíchne špendlík do mapy světa. Abych mohl takový obraz sestavit, musel jsem prohlédnout hory materiálu, sbírat, pořádat, vrstvit, hovořit s mnoha obyvateli, navštěvovat obecní akce a chodit na zasedání obecní rady.

Proto jsem zvolil perspektivu, která je svým způsobem opakem té mediální. Román lze číst jako zprávu o The Dark Side of The Massmedia Moon. Ústředním tématem románu jako esence existenciální problematiky jsou nejrůznější naděje a touhy lidí, jak plánují uskutečnit nové sny v proměněné společnosti – i když se nakonec ukáže, že to jsou staré sny ve více či méně novém hávu.

Román jako rekonstrukce skutečnosti, která zmizela z očí. Román jako možnost prevence záměny zobrazení skutečnosti a pravdy. Mým novým/starým snem je, aby romány přispívaly k otevřenému pohledu na vlast za maskou „vlasti“.

Z německého originálu Maske „Heimat“ přeložila © Jana Zoubková

Text vznikl v rámci česko-německého setkání autorů v Chebu, které se konalo 22.-24. července 2011.

Read Full Post »

Z okna našeho bytu v paneláku jsem se celé své dětství dívala na krajinu Českého lesa směrem za státní hranici, do Německa. Obzor byl uzavřen hraničními horami, ale nevěděla jsem, jak se jednotlivě jmenují. Nebyla k dispozici žádná mapa a z lidí kolem mě to nevěděl nikdo. Všichni přišli do města teprve nedávno. Moje vlast byla ohraničená linií nevysokých, lesem porostlých hor, za nimiž bylo cosi neznámého, ba skrytě nepřátelského. Jako v pohádce.

Moji rodiče byli mladí, veselí a zcela nemajetní lidé, obklopení kamarády podobnými, jako byli sami. Četli, hráli divadlo, zpívali ve sboru, besedovali. Svůj pohled upírali dopředu, do budoucnosti, a ta byla v mé vlasti ohraničená malými poměry, srozumitelná a bezpečná.

V tomto malém uzavřeném království byl cizinec exotickou postavou. Do naší ulice přijížděl občas učitel z nedaleké bavorské pohraniční obce. Jeho obrovský americký bourák (výprodejní, v té době zámožnější Němci jezdili v elegantních německých autech) vzbuzoval senzaci a zájem kluků i jejich otců z celého sídliště. V tomto městě blízko německé hranice však nikdo německy neuměl, a tak když se učitel vrátil ze své procházky městem k autu, muži se odloudali domů a kluci zůstali kvůli žvýkačkám. Kromě této návštěvy přijeli jednou za rok sovětští poradci na generální ředitelství uranových dolů. S tím neměla veřejnost nic společného, jen my, školní děti, jsme byly odvedeny zazpívat několik sborových písní. V roce 1968 mezi ně pan učitel zařadil i píseň Čechy krásné, Čechy mé. Sovětští poradci ji vyslechli, zatleskali a rozdali nám odznáčky.

Ta vlastenecká píseň má nesmyslný text, ve strmé pseudobarokní figuře se od krásných Čech dostane rychle k obloze a nebesům a andělu Páně, který pomýšlí na plesy. Její první sloka zní: „Čechy krásné, Čechy mé, duše má se touhou pne, kde ty vaše hory jsou, zasnoubeny s oblohou?“ To dopoledne v jídelně národního podniku Uranové doly jsem si uvědomila, že opravdu nevím, kde jsou ty naše hory, na něž se denně dívám a zpoza nichž k nám přicházejí dešťové mraky a zapadá za nimi slunce. Jestli jsou v Čechách krásných nebo už v Německu. A že se moje duše touhou pne za ty hory se podívat, jestli je tam svět jiný. Jestli je tam vůbec něco.

Učitele v americkém bouráku z blízké bavorské vesnice jednou zatkli pohraničníci, protože ho přistihli, jak na místě blízkém státní hranici kope. Přistižen s krumpáčem tvrdil, že si chtěl na bývalé zahradě své bývalé školy v bývalé vesnici vykopat zlatý déšť. Pohraničníci ovšem neuměli německy, a když slyšeli slovo zlatý, golden, hned si byli jisti, že učitel chtěl vykopat poklad. Zahrada, tady, v lese? A kdyby tady dříve bydlel, musel by přece umět česky, vždyť jsme v Čechách? Můj otec, také učitel, který jako jeden z mála ve městě uměl německy, byl přizván, aby tlumočil, a vesele to doma vyprávěl. A já jsem si od té chvíle začala všímat nepatřičných kvetoucích šeříků uprostřed lesa, narcisů a modrých kosatců u potoka, hřbitovů úplně ponořených v temnotě hustého porostu, které člověk na jaře našel podle vůně konvalinek. Nejtajemnější byl kostel, jehož báň byla proražená jako po ráně pěstí, a v něm jediná nerozbitá náhrobní deska s nápisem Weltkrieg. Tady všude žili lidé. Musela to tedy být jejich vlast.

Má vlast byla bez mytologie. Všechny obce se jmenovaly jinak než dřív

(a původní názvy úplně vymizely z paměti), nebylo místních vypravěčů ani sběratelů a sborníky místních pověstí byly vyhozené z domů po Němcích, roztrhané na podpal, co taky s tím, číst se to nedalo, bylo to švabachem. A tak se mytologií stalo husitství. Jeho interpretace podle Zdeňka Nejedlého a jeho následovníků mezi tvůrci učebnic byla výrazně nacionální – husité byli dobří Češi, křižáci naopak Němci, a kupodivu zatímco Václav IV. byl český král a tedy našinec, jeho bratr Zikmund byl německý císař, tedy nepřítel. A Karel IV., Otec vlasti, byl samozřejmě Čech. Nevzpomínám si, že by mi na těchto mýtech něco vadilo. Z okna jsem viděla na kopec, kde se údajně ona slavná bitva mezi husity a křižáky u Tachova v roce 1427 odehrála, a představovala jsem si, že čeští husité zahnali německé křižáky za hranici, za tu hradbu nevysokých zalesněných hor, a tím že byl od nich pokoj, zpátky už nemohli. Husitská ulice v našem městě nesla tabulku, kde stálo, že byla zvána kdysi Krvavou pro množství krve zde prolité. Jistě to musela být německá krev křižáků, když přece husité vyhráli, a nikdo, opravdu nikdo v tom městě mi nikdy neřekl, že město bylo několikrát obléháno a dobyto, že bylo střídavě katolické i kališnické a krev tekla obojí.

V době mého dětství z obyvatel toho města jeho dějiny nikdo pořádně neznal. Doba měla jiná témata, otázka národa, a tím i vlasti, byla jaksi odsunem Němců vyřešená.

Jisté znepokojení vyvolávaly hřbitovy – v té době, o níž mluvím, bylo zvykem náhrobky odvážet a hřbitovy rušit, vždyť ti, kterým případně patřily, se o ně starat stejně nemohli (pokud nechtěli dopadnout jako učitel z Waidhausu) a moderní doba, jak už jsem řekla, měla jiná témata než hroby. Zvláštní kapitolou byly hřbitovy židovské, o nichž člověk musel vědět, tak byly tajemné a ukryté v lese daleko od vesnic i města. Stejně jako se nemluvilo o tom, že v kraji žili Němci, nemluvilo se ani o Židech, ostatně ani holocaust nebyl tématem. Tématem bylo vítězství Sovětského svazu a socialismu, německý revanšismus a radostná současnost. S výjimkou mohyly nad městem, kam jsme chodili vždy 7. listopadu v rámci oslav VŘSR s lampionovým průvodem, ačkoliv mohyla neměla s vítězstvím socialismu v SSSR ani u nás nic společného. Byl – a je – to společný hrob obětí pochodů smrti, které táhly krajem na jaře 1945 z koncentračních táborů na útěku před východní frontou. Bylo jasné, že ti mrtví pod mohylou byli samozřejmě Češi – kdo jiný by mohl mít v naší vlasti památný hrob s trnovou korunou na sloupu? Bylo jich 253, v té době měl každý číslo a růži – dnes je už mohyla obložená kamenem a růže kolem nahradily cestičky ke garážím a domkům, které se roztáhly až k patě mohyly. Ti mrtví byli lidé všech národností, mnozí z nich Francouzi, pochopitelně také Němci, Židé, Rusové a možná byl mezi nimi i nějaký Čech. Tohle nám ovšem ve škole neříkali, museli by totiž vysvětlit, že město neosvobodila Rudá armáda, že tu nebyli padlí sovětští vojáci (protože tu vůbec sovětští vojáci nebyli) a mohyla že byla zřízena hned po válce k uctění anonymních obětí zápasu o vládu nad světem.

Naše vlastivědné muzeum opatrovalo husitský palcát, pár výrobků místních lidových řemesel, sádrové modely pohraničních českých hradů a obzvlášť oblíbenou expozici nazvanou Les za šera. Letěla jím sova, plížila se liška, obě vycpané. Okresní vlastivědné muzeum nevystavovalo ani jeden místní kroj, ani selskou jizbu, ani staré fotografie města. Mlčelo o slavné rodině výrobců varhan i o působení pozdně barokního malíře Eliase Dollhopfa.

Má vlast byla ze všeho nejspíš tím lesem za šera. Na mnoho otázek v ní nebyly odpovědi, protože obyvatelé žili v nevědomosti. Přes všechna tajemství – a možná právě pro ně – to byly pěkné časy. Ty, které přišly potom, byly horší, vlivem demarkační čáry se tu sice neusadila okupační sovětská armáda, ale raketová základna zbudována byla. Dodnes mám pojem vlast spojený s něčím, o čem se neříká celá pravda, kde jsou malé poměry, co je ostře střeženo a kde člověk neví, zda ty hory, zasnoubené s oblohou, jsou ještě u nás, nebo kde? Proč se vlastně v té písni ptáme v Čechách krásných, kde ty naše hory jsou?

Text vznikl v rámci česko-německého setkání autorů v Chebu, které se konalo 22.-24. července 2011.

Read Full Post »

Někdy bych se rád cítil jako Heidi. Věděl bych přesně, kde jsem doma a šťastný – v horách pod tmavými jedlemi a na zelených loukách v zářícím slunci. Nemyslím to vůbec ironicky. Opravdu si představuju, že je krásné cítit stesk po domově směřovaný výhradně k jednomu jasně definovanému místu. Moje identita a citový život by se mi pak bezesporu jevily v méně difúzním světle, než je tomu ve skutečnosti. V neposlední řadě by mi jako aktualizované Heidi vzhledem k dětství prožitému v Horní Falci šel tento text lépe od ruky. Mohl bych s přesvědčením říct: Mým domovem jsou kopce porostlé tmavými lesy pod pomalu plynoucími oblaky, obilná pole vlnící se ve větru a rákosím lemované rybníky, nad nimiž víří třpytivé vážky. Atd.

Kdybych měl ještě větší vlohy ke kýči, než mám i tak, opravdu bych to tvrdil. Ale (bohužel) nemohu. Domov pro mě neznamená místo. Nebo přesněji řečeno: Domov pro mě není pouze místo. Domov jsou i mí rodiče a sourozenci, moje přítelkyně a mí přátelé, domov jsou zážitky, které mě formovaly (dobré i zlé) a myšlenky, které mi táhly hlavou. Jinak řečeno – neznám jen jeden domov, lépe řečeno necítím to tak. Vnímám střípky domova, a těch je mnoho.

Takovým střípkem je například slabý pach tlení jablek vonících ve spíži rodného domu; tetelení vzduchu nad rozehřátým asfaltem dálnic jižního Německa; nakřáplý zvuk klávesnice mého notebooku (mám moc tvrdý úder); keře rybízu v zahradě prarodičů u tmavohnědě natřeného loveckého plotu; neklamný pocit, že navzdory veškeré snaze zůstanu až do jistého stupně vždy jen souběžcem; noční hektická činnost v Kreuzbergu; Jásonovo hledání sebe sama ve filmu The Bourne Identity (česky Agent bez minulosti); euforie při psaní dobrého textu; vědomí, že nikdy nebudu opravdu něco znát (nepomůže ani wikipedie, naopak)…

Proč ve mně právě tyhle okamžiky probouzejí pocit domova, proč se právě ony uložily v nejhlubších vrstvách mých vzpomínek (na svůj první polibek si například vůbec nevzpomínám), je pro mě záhada. Není to jediná záhada v této souvislosti. Podivuhodné se mi taky zdá, že rok za rokem se přidávají nové střípky. Čím jsem starší, tím více do sebe nasávám domov. Jako by domov nepatřil jen minulosti, ale šel mi zároveň vstříc z budoucnosti. Chápu domov jako cosi v neustálém pohybu, jako dynamický proces, který se rozšiřuje, narůstá časem a je stále mnohotvárnější.

Občas mám podezření, že můj nejasný vztah k domovu možná souvisí i s tím, že mám sklony k nevěře. Formulováno pozitivněji – vzhledem k tolika možnostem, které svět nabízí, jsem nepřilnul jen k jednomu místu, k jedné věci, k jedné myšlence nebo k jednomu člověku. Vyrůstal jsem v osmdesátých a devadesátých letech, v době nadbytku a hojnosti. Hodně jsem cestoval a často se stěhoval, navštívil mnoho míst a

poznal mnoho lidí a – last but not least – nechal se příliš ovlivnit převratným nástupem elektronických médií. (Vypointovaně řečeno, Heidi neznala ani počítače, ani internet.)

Možná to však souvisí jen s mým věkem. Možná jsem jako třicátník ještě moc mladý, abych pochopil, jaké elementární vlivy ze mě udělaly to, co jsem. Možná najdu svůj zcela osobní domov až ve čtyřiceti nebo v padesáti. To ukáže budoucnost, hledání teprve začíná.

Z německého originálu Heimatsplitter přeložila © Jana Zoubková

Text vznikl v rámci česko-německého setkání autorů v Chebu, které se konalo 22.-24. července 2011.

Read Full Post »

Byl jsem požádán o krátký příspěvek na téma vlast. Nemusel jsem se ani příliš dlouho zamýšlet, abych si uvědomil, jak málo ho používám. Jediné sousloví, kdy si ho beze zbytku vážím, je cyklus symfonických básní Bedřicha Smetany Má vlast: Vltava, Šárka, Tábor, Blaník, z Českých luhů a hájů, Vyšehrad. To byl i je základ českého nacionálního bedekru. Připomeňme si, že český prezident Václav Klaus, vystoupal při jakési příležitosti na vrchol Blaníku, horu opředenou romantickými legendami, jejichž dekonstrukce je zbytečná, protože skutečný historický nebo přírodovědný výzkum je okamžitě demaskuje. Do romantické tradice národního obrození by se ještě možná hodila některá společenství rostlin, které Blaník obývají: např. pšeníčko rozkladité, vraní oko čtyřlisté, bažanka vytrvalá nebo samorostlík klasnatý. Méně se již hodí například plž, tedy šnek zemoun skalní. Příklad výskytu zemouna skalního, řečeného Aegopis verticillus, tohoto neromantického a nenacionalistického šneka jaksi nevhodně obývajícího Blaník ilustruje to, s čím romantický pojem vlast nepočítá. Jeho výskyt na obrazech oslavujících národ je jaksi nevhodný.

Povšimneme-li si Smetanova symfonického cyklu, uvědomíme si, že jejich témata jsou jako vystřižena z českého nacionálního turistického průvodce. Možná ještě chybí hora Sněžka a kopec Říp. Povšimněme si dále, že jak Sněžka, tak Říp jsou několikrát ročně používány, využívány a možná i zneužívány politiky různých politických stran, kteří se snaží své spoluobčany i mediální mašinérii přesvědčit, že jsou jaksi jedni z nich. Politici jsou velmistři v tom, jak uchopit symboly, jak použít náznak a doříct nevyřčené. Tím, že jsem vystoupil na Blaník, Sněžku nebo Říp, tím jsem jaksi více jedním z vás, tím vás jaksi více reprezentuji. Symboly, tak sympaticky použité Smetanou pro zdůraznění obrození českého národa, zdegenerovaly a staly se z nich klišé. Nebude na škodu připomenout, že si Bedřich Smetana dlouho psal deník německy, protože český pravopis dobře neovládal, a když napsal první dopis jednomu ze svých přátel česky, jakýsi hnidopich v něm později napočítal přes padesát gramatických chyb. Přesto dosáhl svou tvorbou vzácného úspěchu, každý jen trochu zběhlý posluchač je schopný se ztotožnit se Smetanovou vizí, v jistém smyslu je Smetanou přesvědčen. Jeho cyklus je nejen jeho, ale i naše Má vlast.

Příklad mistrovského Smetanova díla a přístup současných českých politiků k národním symbolům v české krajině nám sdělují důležitý poznatek. Pojem vlasti je vždy spojován do větší nebo menší míry s krajinou, chtělo by se dále říci s půdou, se zemí atd. Nechme dál proudit sémantický řetěz. Vltava, pramen, Tábor, husitství, Vyšehrad, možná přemyslovské hradiště, odvolávání se k minulosti. Krajina, vlast, půda, husitské nebo svatováclavské tradice, náboženské či vojenské poutě atd. Tyto pojmy si jejich reprezentanti vždy přivlastňují. Chtělo by se téměř heidegerovsky říci, že zde oproti sobě stojí dva způsoby pobývání ve světě. Bytí doma, to první, charakterizoval Jan Werich, který i po několikaleté americké emigraci během 2. světové války řekl, že tam doma není, protože si tam v cizině s nimi nehrál jako kluk kuličky, a jako starý muž podepsal tzv. Antichartu, prohlášení, že nesouhlasí s Chartou 77, spoluzaloženou Václavem Havlem a Janem Patočkou, asi proto, že chtěl dožít doma jako starý a nemocný člověk v relativním klidu. Druhý způsob, který bych nazval bytí doma tam, kde je mi dobře, reprezentoval Werichův souputník Jiří Voskovec vlastním jménem Wachsman. Ten řekl, že je doma tam, kde si pověsí klobouk na věšák, ať je to v Čechách, nebo v Americe, a mimochodem byl před návratem do USA 11 měsíců internován na Ellis Islandu pro podezření z komunistických sympatií v období amerického mcCarthismu, přestože mohl internaci uniknout a odejít do Evropy, zhostil se jí, možná i proto, že si chtěl ve Spojených státech vytvořit nový domov, novou vlast a tušil, že mcCarthismus nereprezentuje ty skutečné hodnoty USA.

Pojem vlast je podezřelý, ne proto, že se přirozeně objevuje vždy, když se dotyčný národ cítí v ohrožení, ať to tak bylo během národního obrození míněno Smetanou, nebo během 2. světové války Vladislavem Vančurou. V těchto okamžicích jako by smysl slova vlast znovu zazářil. Pojem vlast je podezřelý proto, že si ho přivlastnily ty skupiny, které chtějí většinou jiné skupiny obyvatel z té své definice vlasti vyloučit. To je jeden z důvodů, proč slovo vlast používám zřídka. Mnohem blíže je mi slovo domov. Být doma, cítit se někde doma mnohem lépe vyjadřuje to, co cítím a co si myslím.

Chtělo by se říct, že by pojem vlast měl být vyrván zpět těm pochybným šovinistickým nacionalistům, že by symbolům měl být navrácen zpět jejich původní obsah. Obávám se však, že symboly jsou ve své nejhlubší podstatě hluboce promiskuitní. Málokdo tuší, že na bájné hoře Blaník, kde údajně spí legendární vojsko, jež doposud nikdy nepřispěchalo českému státu nebo národu nebo lidu na pomoc v období nouze, žije také šnek Aegopis Verticillus, lépe známý pod svým českým alias jako zemoun skalní. Šneci se jaksi nehodí do velkých dějin a svou existencí nás usvědčují z předpojatosti. Jak můžeme rozumět své vlastní vlasti, své vlastní mytické hoře, nevíme-li ani, jakým vlastním obyvatelům poskytuje domov. Zdá se mi, že pojetí vlasti šneka zemouna skalního je determinováno tím, že je vlastníkem vlastního domku, a tudíž je doma všude tam, kam si ho přinese. Pochybuji ale, že kdy slyšel o kloboukové teorii domova Jiřího Wachsmana Voskovce a stejně tak si pravděpodobně ani jeho předci nezahráli kuličky s Janem Werichem. Nemá ani ponětí o tom, že možná v jeho blízkosti stanula noha českého prezidenta Klause, který se na jeho Blanické hoře chtěl vymezit vůči čemusi, co souvisí s Evropskou unií. Mám dojem, že to všechno je zemounovi skalnímu dočista ukradené.

Demystifikace přetížených pojmů častokrát provází úsměv. V našem případě je to úsměv zemouna skalního, který toho o půdě ví více nežli mysl leckterého historika, filozofa, natožpak politika.

Je ještě možné resuscitovat pojem vlast, nebo řekněme to ještě patetičtěji: otčina, patria? Nevím, zda na to dokážu odpovědět. Spisovatelé, na rozdíl od filozofů, vnímají slova a pojmy jinak. Nedokáží abstrahovat od směšných a do jisté míry nepatřičných konotací, a upřímně řečeno ani nechtějí, kdyby chtěli, stali by se z nich filozofové nebo právníci. Těm nemusí vadit, že je určitý termín směšný nebo že mu nikdo nerozumí. V preambuli každého dobrého zákona je totiž vždy napsáno: v tomto zákoně se pojmem ABC myslí xyz. Kdybych byl filosof, mohl bych jednoduše říct: pojmem vlast myslím krajinu náležící obyvatelům, kteří se v ní narodili. Historik bedlivě pozorující posledních 70 let naší země by mě jistě opravil a řekl mi, že bych se ve střední Evropě s touto definicí daleko nedostal. Já jsem bohužel spisovatel a myslím si, že jazyk naštěstí i naneštěstí patří všem, kdo ho používají.

Podívejme se, jak s pojmem vlast zachází bible. V knize Ezechiel verš 23:15 se v ekumenickém překladu mluví o rodné zemi, Bible kralická pak ve stejném verši používá slovo vlast. Anglická Kings James Bible ze 17. století používá pro stejné místo frázi the land of their nativity, česky tedy země jejich zrození. Rodnou zemi a vlast lze tedy ztotožnit. Nový Zákon např. v Pavlově listu Filipským ve verši 3:20 říká: „Naše pravá vlast je tam, kde je Ježíš Kristus, a my se těšíme, že se k nám odtud vrátí.“ Bible kralická v uvedeném místě říká: „Ale naše měšťanství jest v nebesích.“ Ekumenický překlad tvrdí: „My však máme občanství v nebesích, odkud také dychtivě očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista.“ A Slovo na cestu z r. 2000 říká: „Naše pravá vlast je tam, kde je Ježíš Kristus“ a překlad KMS: „Vždyť také naše občanství je v nebesích…“ Kings James Bible, která vznikla o něco později než naše Bible kralická, říká: „For our conversation is in heaven“ a Latinská verze Vulgaty: „Nostra autem conversatio in caelis est: unde etiam Salvatorem expectamus Dominum nostrum Jesum Christum.“ Zdá se tedy, že se nám vlast, zejména v mladších překladech, spojuje s nečekaným pojmem občanství. Ale přes to všechno nám zde nejde o přesné významy hebrejských, aramejských či řeckých slov. Právě naopak, jde nám o jejich interpretaci v češtině. Jde nám o líbezné nepřesnosti či interpretace, nebo dokonce o změnu významového pole, tedy o pozvolnou změnu smyslu. Slovo občanství je snad nejsilněji spojeno s francouzskou podobou osvícenství, avšak lze říct, že ji i předjímá. Slovo burgher nebo Berger, z kterého se ve francouzštině vyvinulo slovo buržoasie a jež má v češtině obzvláště politický význam daný čtyřiceti lety komunismu, původně znamenalo pouze bohaté příslušníky tzv. třetího stavu, a mohli bychom (byť ne zcela přesně) říct i měšťanstva, který se německými i holandskými termíny inspiroval, odtud možná po spletitých stezkách posunů významů vycházel i Kralický překlad, který říká: „naše měšťanství jest v nebesích“, zatímco poslední český překlad hovoří v témže místě o občanství.

Nuže tedy musíme připustit, že naše země patří všem jejím občanům. Všem jejím obyvatelům. Patří tedy i všem občanům Evropské unie, entity, jež je českými politiky napadána zejména proto, že se těší větší důvěryhodnosti než právě zmíněné politické kruhy této země. Zdá se, že pojem vlasti byl tak trochu ukořistěn nevábnými charaktery, kteří se chovají, jak Vladislav Vančura kdesi píše, po způsobu lapků, jimž je kořist nade vše.

V angličtině se slovo vlast vlastně ani příliš nevyskytuje. Angličan by sice mohl použít slovo fatherland, ale to se téměř nepoužívá. Nepatetická angličtina používá spíše termín my country. Podíváme-li se do Shakespearovské konkordance, zjistíme, že slovo země, country, je nejvíce použito v temné hře o římském vojevůdci Coriolanus, a to 28krát. Jako bývalý anglista jsem tím byl zděšen. Hra Coriolanus pojednává o hrdinském vojevůdci, který se nakonec spojil s nepřítelem, bojoval proti vlastní zemi a nakonec byl zabit. V kostce je to snad nejpolitičtější hra shakespearovského kánonu. Např. v roce 1959 Lawrence Olivier, představitel hlavní postavy, zahrál smrt Coriolana tak, že jeho tělo skončilo zavěšeno za nohy v prostoru, aby připomínalo smrt italského diktátora Musoliniho, jehož mrtvé tělo společně s tělem jeho družky bylo takto pověšeno k dodatečnému zhanobení. Ano, jde o toho samého Musoliniho, kterému byl v roce 1926 udělen řád Bílého lva za příkladný vztah k husitství a který by nám měl být dobře znám i proto, že ho naše české dějiny zajímaly a napsal celou knihu Giovanni Huss il Veridico, Pravdomluvný Jan Hus. Hra Coriolanus se hrála vždy, když politické turbulence přesahovaly jistou mez. Dále pak Shakespeare použil slovo země,country, trochu předvídatelně, v sérii her o Jindřichu IV. (12krát, 8krát, 5krát), což jsou hry o obraně Anglie, které se častokrát hrály, když byla Anglie v nebezpečí. A pak již následuje hra Macbeth, kde se slovo země, country, používá 9krát. Temně předvídatelná tragédie o uchvatiteli trůnu. Na konci 4. jednání (4.3.164) jedna z postav říká: Zničená země / téměř se obávající poznat samu sebe / nemůže být nazývána naší matkou ale naším hrobem / kde se nikdo chápající nemůže pousmát / kde si vzdech, výkřiky a úpění pronajaly vzduch, kde jsou vytvářeny ale nepozorovány / kde se násilný smutek zdá být běžnou emocí. Tak až sem nás dovedlo zkoumání a srovnávání obyvatelů různých vlastí. Na konci této exkurze jsou významy, které jsme potkali, možná předvídatelnější než na jejím počátku. Jsme blíže k úpornému souručenství bolesti.

           

Je lhostejno, zda je naše poznání založené na náboženské víře, osobním přesvědčení nebo skeptickém ateismu. Zdá se mi, že jde o to, abychom ze svého pojetí vlasti nevynechali nikoho, abychom nikoho neopomněli. Protože když na někoho zapomeneme, ozve se jistě nečekaně a s překvapivou silou. Snažme se poznat sami sebe, snad tak i lépe poznáme naši vlast. A při cestě na Blaník – v němž spíše než Blaničtí rytíři dlí Godoti, kteří nám snad nebudou muset chodit na pomoc – vzpomeňme také na rostlinky, jako je pšeníčko rozkladité, vraní oko čtyřlisté, bažanka vytrvalá, nebo samorostlík klasnatý, které ho obývají s námi. A v případě, že nám přes cestu „přeběhne“ zemoun skalní, snažme se mu vyhnout a nepřekážet mu, vzpomeňme na to, kdo všechno si jeho domov bere za rukojmí. Snažme se, aby naše vlast byla otevřenou společností pro všechny, nikoli uzavřenou jen pro někoho, protože čím víc ji budeme uzavírat, tím hůře se v ní budeme cítit, a ještě snáz se pak najde někdo, kdo na nás ukáže prstem a řekne: vy sem nepatříte.

Text vznikl v rámci česko-německého setkání autorů v Chebu, které se konalo 22.-24. července 2011.

Read Full Post »

V románu Schanghai Performance (Šanghajská performance), který vyšel letos na jaře, jsem obšírně popisovala opak vlasti – globalizovaný svět. Jeho protagonistka Luisa je asistentkou světově proslulé performerky Margot Winkraftové. Obě spolu stráví mnoho měsíců v cizích městech. Zatímco Margot si světoběžnický život užívá, Luisa má pochybnosti, zvláště poté, co ji opustil Christopher, který jí vyčítá, že je neustále na cestách, a pro ně dva tak nevidí společnou budoucnost.

Chci z románu citovat dva úryvky, které přece jen pojednávají o problematice „vlasti“, takříkajíc ex negativo. Jednak je to pasáž o návštěvě vypravěčky Luisy v nejturističtější šanghajské čtvrti, kde jsou i napodobeniny domů šikumen, v nichž Číňanky prodávají čajové servisy, panenky a vějíře. Luisa říká: „Na existenciální cizotu v Šanghaji jsem si zvykla, je to cizota, která vyvěrá především z mého pocitu, že jsem katapultována do budoucnosti. Ale tahle čtvrť pro mě nebyla cizejší než zrekonstruované selské usedlosti v Černém lese, odkud pocházím, litinové hrnce v úzkých tmavých kuchyních a zrezavělé pluhy ve stodolách. Jako by antagonismus vlastního a cizího najednou mizel, protože i v cizině folklór využívá vlastní minulost a snaží se zalíbit.“ Protagonistka románu se domnívá, že vlast by se neměla podbízet.

Na jiném místě – Luisa se právě dozvěděla, že v Šanghaji zůstanou déle a že se z hotelu stěhuje do bytu – se trochu bezmocně pokusí zařídit si kus „domova“. Jde do supermarketu Alldays a nakoupí nějaké zásoby. Když stojí u pokladny, uvědomí si, že koupila přesně to, co kupuje vždycky: víno, chipsy, krém nivea. „ – jinými slovy koupila jsem přesně ty věci, které kupuju i doma ve Frankfurtu v obchodě za rohem, když mám strávit večer sama doma. Takový nedostatek fantazie ve mně náhle vzbudí odpor. Zrovna tady, v téhle hypermetropoli, mě nenapadne nic jiného, než podlehnout svým neustále stejným zálibám a antipatiím. Jak bezmocně jsem vydaná napospas rituálům, když mě nenapadne nic jiného, než pustit si pirátsky stažené americké dévédé, zalézt s knihou a u chipsů a bílého vína trávit čas jako obvykle. Místo abych využila příležitosti k rozšíření obzorů, držím se zaběhnutého – jako bych tak mohla dát nepřehlednému světu aspoň zčásti nějaký řád, chovám se jako automat.“

Z toho se dá případně odvodit, že zaprvé lze vlast a domov uměle vytvořit konzumem. A zadruhé, a tím jsem si jistější, že zvyklosti tvoří domov.

Text, na kterém právě pracuju, se odehrává ve východní části Frankfurtu, takříkajíc „před mým prahem“. Opět se objevuje Luisa. Pracuje teď jako historička umění na univerzitě a ve volném čase chodí na procházku se psem, kterého na konci románu dostává darem jako vzpomínku na cizinu. Usadila se a její domov je teď jednoznačně její „vlastí“.

Poslední ulice, která ještě patří k východní čtvrti Frankfurtu, se jmenuje Am Kühlmühlgraben. Tvoří ji dlouhá řada udržovaných rodinných domů se zahradami, kde je jen jeden činžovní dům, do nějž lidé přicházejí a zase odcházejí ze záhadných důvodů – možná proto, že už si také koupili vlastní dům. Ve třetím domě, bílém bungalovu, před kterým je uschlý, plevelem zarostlý záhon bylin, se přesně v sedm ráno vytahují rolety, přestože je neděle. Luisa začíná obchůzku a jako vždy začne okny v obýváku, která vedou do zahrady. Benno, pouliční směs, jde s očekáváním za ní. Je celý žlutý až na pár černých skvrn, je mu rok a je prakticky dospělý. Rok tady taky žijí Luisa s Christopherem.

„Před domem je město a za ním začíná venkov, máme obojí,“ řekla nadšeně Luisa, když poprvé uviděla dům, který Christopher zdědil po babičce a nejradši by ho hned prodal. Netrvalo jí moc dlouho, než Christophera přesvědčila, že je to pro ně dva ten pravý nový domov. Skutečně to nebylo daleko do centra ani do rušnějších čtvrtí jako Bornheim nebo Nordend, kde si dřív ve staré zástavbě pronajímali příliš malé byty.“

Ale idyla má své meze. Německé přísloví říká: Nikdo nebude žít v míru, když se to nelíbí zlým sousedům. Zlo v ulici Am Kühlmühlgraben ztělesnují sousedé Eisen a Emmerich.

„Chodili vždycky spolu, pan Eisen a pan Emmerich, homosexuální, vysloveně neatraktivní pár padesátníků. Oba byli malí, měli pivní pupek a knír. V obličejích jim svítily jemné sítě rudých žilek, oči měly prázdné a bezcitné, hlas nepříjemně kvákavý. Všichni nájemníci domu Am Kühlmühlgraben 97 se jich báli.“

Popis jejich zevnějšku a zvyklostí vrcholí výrokem: „Neměli žádný citový život, jediné, co na nich bylo živé, byla jejich zloba.“

Nájemníci se jeden za druhým z domu stěhují, protože kvůli Eisenovi a Emmerichovi tu nenacházejí domov. Samozvaní správcové je neustále šikanují. Povídka, kterou jsem nazvala Muži, kteří pískají, končí poeticky spravedlivě. Text tak musel skončit, protože pouhé konstatování zla je podle mého názoru bez pointy a nevznikne tak dobrá povídka. Emmerich se nakonec zblázní, a to doslova, protože neuspěje se svými plány, které sahají až k otrávení psa, a začne ho sexuálně přitahovat nový mladý nájemník, který je milovníkem psů. Tato povídka – výjimečně prozradím tajemství autorské dílny – vznikla podle skutečné události, ti skuteční zlí sousedé žijí a šikanují dál. V textu jsem si mohla zahrát na boha, boha náhody, který zabrání válce. Ve skutečnosti má bohužel i zlo svůj domov a brání ho. Neúprosně. A proto je pro mě pojem „domov/vlast“ tak dvojsmyslný.

Z německého originálu Zum Thema „Heimat“ přeložila © Jana Zoubková

Text vznikl v rámci česko-německého setkání autorů v Chebu, které se konalo 22.-24. července 2011.

Read Full Post »

Older Posts »