Byl jsem požádán o krátký příspěvek na téma vlast. Nemusel jsem se ani příliš dlouho zamýšlet, abych si uvědomil, jak málo ho používám. Jediné sousloví, kdy si ho beze zbytku vážím, je cyklus symfonických básní Bedřicha Smetany Má vlast: Vltava, Šárka, Tábor, Blaník, z Českých luhů a hájů, Vyšehrad. To byl i je základ českého nacionálního bedekru. Připomeňme si, že český prezident Václav Klaus, vystoupal při jakési příležitosti na vrchol Blaníku, horu opředenou romantickými legendami, jejichž dekonstrukce je zbytečná, protože skutečný historický nebo přírodovědný výzkum je okamžitě demaskuje. Do romantické tradice národního obrození by se ještě možná hodila některá společenství rostlin, které Blaník obývají: např. pšeníčko rozkladité, vraní oko čtyřlisté, bažanka vytrvalá nebo samorostlík klasnatý. Méně se již hodí například plž, tedy šnek zemoun skalní. Příklad výskytu zemouna skalního, řečeného Aegopis verticillus, tohoto neromantického a nenacionalistického šneka jaksi nevhodně obývajícího Blaník ilustruje to, s čím romantický pojem vlast nepočítá. Jeho výskyt na obrazech oslavujících národ je jaksi nevhodný.
Povšimneme-li si Smetanova symfonického cyklu, uvědomíme si, že jejich témata jsou jako vystřižena z českého nacionálního turistického průvodce. Možná ještě chybí hora Sněžka a kopec Říp. Povšimněme si dále, že jak Sněžka, tak Říp jsou několikrát ročně používány, využívány a možná i zneužívány politiky různých politických stran, kteří se snaží své spoluobčany i mediální mašinérii přesvědčit, že jsou jaksi jedni z nich. Politici jsou velmistři v tom, jak uchopit symboly, jak použít náznak a doříct nevyřčené. Tím, že jsem vystoupil na Blaník, Sněžku nebo Říp, tím jsem jaksi více jedním z vás, tím vás jaksi více reprezentuji. Symboly, tak sympaticky použité Smetanou pro zdůraznění obrození českého národa, zdegenerovaly a staly se z nich klišé. Nebude na škodu připomenout, že si Bedřich Smetana dlouho psal deník německy, protože český pravopis dobře neovládal, a když napsal první dopis jednomu ze svých přátel česky, jakýsi hnidopich v něm později napočítal přes padesát gramatických chyb. Přesto dosáhl svou tvorbou vzácného úspěchu, každý jen trochu zběhlý posluchač je schopný se ztotožnit se Smetanovou vizí, v jistém smyslu je Smetanou přesvědčen. Jeho cyklus je nejen jeho, ale i naše Má vlast.
Příklad mistrovského Smetanova díla a přístup současných českých politiků k národním symbolům v české krajině nám sdělují důležitý poznatek. Pojem vlasti je vždy spojován do větší nebo menší míry s krajinou, chtělo by se dále říci s půdou, se zemí atd. Nechme dál proudit sémantický řetěz. Vltava, pramen, Tábor, husitství, Vyšehrad, možná přemyslovské hradiště, odvolávání se k minulosti. Krajina, vlast, půda, husitské nebo svatováclavské tradice, náboženské či vojenské poutě atd. Tyto pojmy si jejich reprezentanti vždy přivlastňují. Chtělo by se téměř heidegerovsky říci, že zde oproti sobě stojí dva způsoby pobývání ve světě. Bytí doma, to první, charakterizoval Jan Werich, který i po několikaleté americké emigraci během 2. světové války řekl, že tam doma není, protože si tam v cizině s nimi nehrál jako kluk kuličky, a jako starý muž podepsal tzv. Antichartu, prohlášení, že nesouhlasí s Chartou 77, spoluzaloženou Václavem Havlem a Janem Patočkou, asi proto, že chtěl dožít doma jako starý a nemocný člověk v relativním klidu. Druhý způsob, který bych nazval bytí doma tam, kde je mi dobře, reprezentoval Werichův souputník Jiří Voskovec vlastním jménem Wachsman. Ten řekl, že je doma tam, kde si pověsí klobouk na věšák, ať je to v Čechách, nebo v Americe, a mimochodem byl před návratem do USA 11 měsíců internován na Ellis Islandu pro podezření z komunistických sympatií v období amerického mcCarthismu, přestože mohl internaci uniknout a odejít do Evropy, zhostil se jí, možná i proto, že si chtěl ve Spojených státech vytvořit nový domov, novou vlast a tušil, že mcCarthismus nereprezentuje ty skutečné hodnoty USA.
Pojem vlast je podezřelý, ne proto, že se přirozeně objevuje vždy, když se dotyčný národ cítí v ohrožení, ať to tak bylo během národního obrození míněno Smetanou, nebo během 2. světové války Vladislavem Vančurou. V těchto okamžicích jako by smysl slova vlast znovu zazářil. Pojem vlast je podezřelý proto, že si ho přivlastnily ty skupiny, které chtějí většinou jiné skupiny obyvatel z té své definice vlasti vyloučit. To je jeden z důvodů, proč slovo vlast používám zřídka. Mnohem blíže je mi slovo domov. Být doma, cítit se někde doma mnohem lépe vyjadřuje to, co cítím a co si myslím.
Chtělo by se říct, že by pojem vlast měl být vyrván zpět těm pochybným šovinistickým nacionalistům, že by symbolům měl být navrácen zpět jejich původní obsah. Obávám se však, že symboly jsou ve své nejhlubší podstatě hluboce promiskuitní. Málokdo tuší, že na bájné hoře Blaník, kde údajně spí legendární vojsko, jež doposud nikdy nepřispěchalo českému státu nebo národu nebo lidu na pomoc v období nouze, žije také šnek Aegopis Verticillus, lépe známý pod svým českým alias jako zemoun skalní. Šneci se jaksi nehodí do velkých dějin a svou existencí nás usvědčují z předpojatosti. Jak můžeme rozumět své vlastní vlasti, své vlastní mytické hoře, nevíme-li ani, jakým vlastním obyvatelům poskytuje domov. Zdá se mi, že pojetí vlasti šneka zemouna skalního je determinováno tím, že je vlastníkem vlastního domku, a tudíž je doma všude tam, kam si ho přinese. Pochybuji ale, že kdy slyšel o kloboukové teorii domova Jiřího Wachsmana Voskovce a stejně tak si pravděpodobně ani jeho předci nezahráli kuličky s Janem Werichem. Nemá ani ponětí o tom, že možná v jeho blízkosti stanula noha českého prezidenta Klause, který se na jeho Blanické hoře chtěl vymezit vůči čemusi, co souvisí s Evropskou unií. Mám dojem, že to všechno je zemounovi skalnímu dočista ukradené.
Demystifikace přetížených pojmů častokrát provází úsměv. V našem případě je to úsměv zemouna skalního, který toho o půdě ví více nežli mysl leckterého historika, filozofa, natožpak politika.
Je ještě možné resuscitovat pojem vlast, nebo řekněme to ještě patetičtěji: otčina, patria? Nevím, zda na to dokážu odpovědět. Spisovatelé, na rozdíl od filozofů, vnímají slova a pojmy jinak. Nedokáží abstrahovat od směšných a do jisté míry nepatřičných konotací, a upřímně řečeno ani nechtějí, kdyby chtěli, stali by se z nich filozofové nebo právníci. Těm nemusí vadit, že je určitý termín směšný nebo že mu nikdo nerozumí. V preambuli každého dobrého zákona je totiž vždy napsáno: v tomto zákoně se pojmem ABC myslí xyz. Kdybych byl filosof, mohl bych jednoduše říct: pojmem vlast myslím krajinu náležící obyvatelům, kteří se v ní narodili. Historik bedlivě pozorující posledních 70 let naší země by mě jistě opravil a řekl mi, že bych se ve střední Evropě s touto definicí daleko nedostal. Já jsem bohužel spisovatel a myslím si, že jazyk naštěstí i naneštěstí patří všem, kdo ho používají.
Podívejme se, jak s pojmem vlast zachází bible. V knize Ezechiel verš 23:15 se v ekumenickém překladu mluví o rodné zemi, Bible kralická pak ve stejném verši používá slovo vlast. Anglická Kings James Bible ze 17. století používá pro stejné místo frázi the land of their nativity, česky tedy země jejich zrození. Rodnou zemi a vlast lze tedy ztotožnit. Nový Zákon např. v Pavlově listu Filipským ve verši 3:20 říká: „Naše pravá vlast je tam, kde je Ježíš Kristus, a my se těšíme, že se k nám odtud vrátí.“ Bible kralická v uvedeném místě říká: „Ale naše měšťanství jest v nebesích.“ Ekumenický překlad tvrdí: „My však máme občanství v nebesích, odkud také dychtivě očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista.“ A Slovo na cestu z r. 2000 říká: „Naše pravá vlast je tam, kde je Ježíš Kristus“ a překlad KMS: „Vždyť také naše občanství je v nebesích…“ Kings James Bible, která vznikla o něco později než naše Bible kralická, říká: „For our conversation is in heaven“ a Latinská verze Vulgaty: „Nostra autem conversatio in caelis est: unde etiam Salvatorem expectamus Dominum nostrum Jesum Christum.“ Zdá se tedy, že se nám vlast, zejména v mladších překladech, spojuje s nečekaným pojmem občanství. Ale přes to všechno nám zde nejde o přesné významy hebrejských, aramejských či řeckých slov. Právě naopak, jde nám o jejich interpretaci v češtině. Jde nám o líbezné nepřesnosti či interpretace, nebo dokonce o změnu významového pole, tedy o pozvolnou změnu smyslu. Slovo občanství je snad nejsilněji spojeno s francouzskou podobou osvícenství, avšak lze říct, že ji i předjímá. Slovo burgher nebo Berger, z kterého se ve francouzštině vyvinulo slovo buržoasie a jež má v češtině obzvláště politický význam daný čtyřiceti lety komunismu, původně znamenalo pouze bohaté příslušníky tzv. třetího stavu, a mohli bychom (byť ne zcela přesně) říct i měšťanstva, který se německými i holandskými termíny inspiroval, odtud možná po spletitých stezkách posunů významů vycházel i Kralický překlad, který říká: „naše měšťanství jest v nebesích“, zatímco poslední český překlad hovoří v témže místě o občanství.
Nuže tedy musíme připustit, že naše země patří všem jejím občanům. Všem jejím obyvatelům. Patří tedy i všem občanům Evropské unie, entity, jež je českými politiky napadána zejména proto, že se těší větší důvěryhodnosti než právě zmíněné politické kruhy této země. Zdá se, že pojem vlasti byl tak trochu ukořistěn nevábnými charaktery, kteří se chovají, jak Vladislav Vančura kdesi píše, po způsobu lapků, jimž je kořist nade vše.
V angličtině se slovo vlast vlastně ani příliš nevyskytuje. Angličan by sice mohl použít slovo fatherland, ale to se téměř nepoužívá. Nepatetická angličtina používá spíše termín my country. Podíváme-li se do Shakespearovské konkordance, zjistíme, že slovo země, country, je nejvíce použito v temné hře o římském vojevůdci Coriolanus, a to 28krát. Jako bývalý anglista jsem tím byl zděšen. Hra Coriolanus pojednává o hrdinském vojevůdci, který se nakonec spojil s nepřítelem, bojoval proti vlastní zemi a nakonec byl zabit. V kostce je to snad nejpolitičtější hra shakespearovského kánonu. Např. v roce 1959 Lawrence Olivier, představitel hlavní postavy, zahrál smrt Coriolana tak, že jeho tělo skončilo zavěšeno za nohy v prostoru, aby připomínalo smrt italského diktátora Musoliniho, jehož mrtvé tělo společně s tělem jeho družky bylo takto pověšeno k dodatečnému zhanobení. Ano, jde o toho samého Musoliniho, kterému byl v roce 1926 udělen řád Bílého lva za příkladný vztah k husitství a který by nám měl být dobře znám i proto, že ho naše české dějiny zajímaly a napsal celou knihu Giovanni Huss il Veridico, Pravdomluvný Jan Hus. Hra Coriolanus se hrála vždy, když politické turbulence přesahovaly jistou mez. Dále pak Shakespeare použil slovo země,country, trochu předvídatelně, v sérii her o Jindřichu IV. (12krát, 8krát, 5krát), což jsou hry o obraně Anglie, které se častokrát hrály, když byla Anglie v nebezpečí. A pak již následuje hra Macbeth, kde se slovo země, country, používá 9krát. Temně předvídatelná tragédie o uchvatiteli trůnu. Na konci 4. jednání (4.3.164) jedna z postav říká: Zničená země / téměř se obávající poznat samu sebe / nemůže být nazývána naší matkou ale naším hrobem / kde se nikdo chápající nemůže pousmát / kde si vzdech, výkřiky a úpění pronajaly vzduch, kde jsou vytvářeny ale nepozorovány / kde se násilný smutek zdá být běžnou emocí. Tak až sem nás dovedlo zkoumání a srovnávání obyvatelů různých vlastí. Na konci této exkurze jsou významy, které jsme potkali, možná předvídatelnější než na jejím počátku. Jsme blíže k úpornému souručenství bolesti.
Je lhostejno, zda je naše poznání založené na náboženské víře, osobním přesvědčení nebo skeptickém ateismu. Zdá se mi, že jde o to, abychom ze svého pojetí vlasti nevynechali nikoho, abychom nikoho neopomněli. Protože když na někoho zapomeneme, ozve se jistě nečekaně a s překvapivou silou. Snažme se poznat sami sebe, snad tak i lépe poznáme naši vlast. A při cestě na Blaník – v němž spíše než Blaničtí rytíři dlí Godoti, kteří nám snad nebudou muset chodit na pomoc – vzpomeňme také na rostlinky, jako je pšeníčko rozkladité, vraní oko čtyřlisté, bažanka vytrvalá, nebo samorostlík klasnatý, které ho obývají s námi. A v případě, že nám přes cestu „přeběhne“ zemoun skalní, snažme se mu vyhnout a nepřekážet mu, vzpomeňme na to, kdo všechno si jeho domov bere za rukojmí. Snažme se, aby naše vlast byla otevřenou společností pro všechny, nikoli uzavřenou jen pro někoho, protože čím víc ji budeme uzavírat, tím hůře se v ní budeme cítit, a ještě snáz se pak najde někdo, kdo na nás ukáže prstem a řekne: vy sem nepatříte.
Text vznikl v rámci česko-německého setkání autorů v Chebu, které se konalo 22.-24. července 2011.
Read Full Post »
Blog stipendistů literárního domu 