Kolena na dlažbě, lokty na dlažbě, klečel nahnutý přes celou šířku chodníku. Od země už pronikal chlad, ale jeho nechránilo víc než nějaké chatrné hadry. Ani žádné boty, byl bos. Zarážející zjevení v setmělém listopadovém odpoledni u silnice mezi Norimberkem a Fürthem. Volnou rukou vybíral ze spáry mezi dlažebními kostkami napadané listí. Ale nebyl to žádný zaměstnanec technických služeb města. Ke komu ho zařadit, na to stačil jen pohled na pojízdný domov, který byl odstavený opodál u rohu: nákupní vozík ze supermarketu s několikapatrovou nástavbou z beden a krabic. Vysoké to bylo jako skříň, nahoru už asi nebylo snadné dosáhnout.
Ale pohled teď přitahovalo víc to na zemi. Protože tam nic nebylo. Muž vzbuzoval dojem, jako by na zemi našel něco rozsypaného, co stálo za vysbírání. Ale opravdu tam nic nebylo. Jenom to zahnědlé rozšlapané listí, kterého v těchto týdnech leželo všude plno. Chodník jím byl posypaný do nedohledna.
Až na tohle jedno místo, kde se to měnilo. Muž pozorně sbíral lístek po lístku a holou rukou vymetal všechno, co rušilo čistotu dlažebních kostek, ale ještě víc asi čistotu spár mezi nimi. Sám byl tím mokrým listím celý polepený, o svoje oblečení ale nedbal. Bylo asi úplně jedno, jak vypadá a žije. Soustředil se na něco, co zřejmě přijal za svůj úkol. Že jsou tam nějací kolemjdoucí, to ho vůbec nezajímalo. Jestli ho obcházejí bez povšimnutí nebo ho zvědavě pozorují… Jak dlouho se na něj dívám já, který tudy procházím poprvé v životě… Proč by si toho měl všímat? Až mě to omrzí, půjdu si i já dál svou cestou.
Opravdu jsem dlouho nezůstal, ale ještě dobu mě to drželo ve velmi zvláštních úvahách, jako bych se poprvé učil rozumět, co je vlastně na světě k čemu. Kdo jsou ti lidé, kterým na světě připadla za úkol čistota spár? Kameníci, ti v tom odedávna míří k dokonalosti – připomněl jsem si, jak se dnes zastavil u několika kamenných chrámů a obdivoval je. Zedníci, stavaři. Ti, kdo pokládají dlažbu nebo kdo lepí kachle v kuchyních, koupelnách a na chodbách. Uklízečky. Zahradníci, údržbáři.
K nim všem rozhodně patřil i tenhle muž. Byl jeden z nich, jenže nějak zavrženě, zneuznaně. Na pokyn čehosi, co ho k tomu přimělo. Takhle marně. Nejmarněji. Aby kromě něho už nikdo jiný neviděl, jak nesmírně na tom záleží.
Když jsem se asi po hodině vracel, byl pořád tam. Už neklečel, ale ležel na boku. Asi o metr dál, u kanálového poklopu, ho právě znepokojoval mech mezi dlažbou. Pomalu prstem odškrabával zelenou vrstvu a odmetával to hned stranou spolu se vším ostatním, co rušilo pravidelnost čtverců. Jeho bosé nohy svítily do tmy podvečera. A já jsem nečekal a radši jsem z toho místa rychle mizel, protože mě najednou začala stíhat vzpomínka na mezery, které zanechávám mezi slovy a větami, když píšu. Na ty drobné spáry klikatící se v sazebních obrazcích mezi tečkami a velkými písmeny. Takhle marně. Nejmarněji.
Jaromír Typlt | Norimberk, 4. listopadu 2023
Read Full Post »