Přesně na zvon

Sedím v pražském bytě a poslouchám nahrávky norimberských zvonů. Už jenom nahrávky. Můj listopad v Norimberku se přehnal dokonce ještě rychleji, než jsem předpokládal. Teď už doznívá – jako zvonění z dálky. V Norimberku mě provázelo jako každodenní svátek, protože zvuk ze zvonic ve dvou věžích gotické katedrály sv. Vavřince – St. Lorenzkirche – se přes řeku Pegnitz nesl přímo k mému oknu v nejvyšším patře bývalé středověké nemocnice Svatého Ducha: Heilig Geist. A to okno jsem velmi často otevíral a poslouchal.

Postupně jsem se učil i rozpoznávat, co se kterými tóny oznamuje. Šestnáct zvonů sv. Vavřince se totiž ozývá ve velmi rozmanitých souhrách. Jinou zvukovou barevnost má svolávání na mši a jinou třeba zvonění k západu slunce, které během listopadu samozřejmě každý den přicházelo o něco dřív a připomínalo mi krátící se dny.

Po třetí hodině odpolední se nyní Norimberkem navíc nese i hluboký tón zvonu z dalšího kostela, sv. Sebalda: to je připomínka války. Jedním z partnerských měst Norimberku je ukrajinský Charkov, kde jsem shodou okolností před půl rokem také strávil několik dní na literární rezidenci. Místo vyladěných zvonů jsem tam ovšem několikrát denně poslouchal varovné sirény, že Rusové právě znovu zaútočili na ukrajinský vzdušný prostor. Vzpomínal jsem na to pokaždé, když jsem v norimberských kostelích zahlédl vyvěšené modlitby za návrat míru na Ukrajinu. „Je to krása, ale vlastně je to smutné,“ promluvila ke mně jedna žena, která pochopila, že odpoledne před kostelem sv. Sebalda tak soustředěně stojím právě kvůli zvonění. Ten hluboký tón se každý den rozeznívá vlastně přáním, aby už zítra zaznít nemusel.

Jeden zážitek s norimberskými zvony mě ale opravdu překvapil: to byla ta chvíle, kdy jsem je uslyšel při čekání na nástupišti metra. Samozřejmě, žádný div, když se stanice Lorenzkirche nachází bezprostředně u stavby, podle které je pojmenována. Schodiště jednoho z výstupů otevírá přímý průhled na boční zeď kostela a metro ani není nijak hluboko, takže zvukovým vlnám se nestaví mnoho do cesty. Přesto je to zvláštní připomínka, jak starobylým městem Norimberk je. Do temného rachocení pohyblivých schodů, do všech otřesů, dunění a dalšího ruchu spojeného s hromadnou dopravou se zničehonic začnou mísit vysoké, čisté, třpytivé zvuky… Něco málem nadpozemského v tom podzemí. Dokázal bych si představit, že si jako obyvatel Norimberku svoje každodenní cesty metrem načasovávám tak, aby mi to vyšlo „přesně na zvon“. Během toho jediného krátkého měsíce se mi to bohužel nepodařilo. 

Aspoň že ten přehrávač v pražském bytě mi dovolí zapnout si třeba i dnes při západu slunce norimberské zvonění…

Jaromír Typlt | po návratu z Norimberku, 4. prosince 2023

Read Full Post »

Večeře jako na střelnici

Jeviště se na diváky rozevírá jako obrovitá tlama. Divil bych se, kdyby tvůrci norimberské inscenace hry Wernera Schwaba „Nadváha, nedůležité: Neforemnost“ ani trochu nepomysleli na středověké malby, na kterých bývá, obvykle dole v rohu, zobrazena propast pekelná v podobě nestvůrného chřtánu Leviathana. Ale temné masité rty na scéně Staatstheatru patří zcela nepochybně člověku: obluda už nedokáže dál zakrývat, kým doopravdy je. Jevištní obraz je dotažený až do té míry, že když se ta ústa otevřela poprvé, viděl jsem nejdřív spíš řadu zubů než postavy lidí, protože na jejich křiklavých světlých kostýmech zůstaly nohy naznačeny jen jako rozevřená stehna, a to opravdu připomínalo obnažené zubní kořeny.

Řekl bych, že tohle představení mi v paměti asi nikdy nesplyne s ničím jiným, co jsem kdy na divadle viděl nebo ještě uvidím. Hostující mladé režisérce Rieke Süßkow se v Norimberku spolu s týmem Staatstheatru podařilo uskutečnit opravdu vybočující, těžko zaměnitelnou událost. A to mám Schwabovu hru nezapomenutelně vrytou už z jiné výrazné inscenace – opakovaně jsem si na ni kdysi zašel v Praze do Divadla Komedie, kde měla premiéru v lednu 2008 v režii Dušana Davida Pařízka. Zapůsobil tam na mě mimo jiné jazyk překladu, pod kterým byl podepsán Tomáš Kafka. Byla to čeština, ve které jako by se Vančura nečekaně propadl z rozmarného kouzlení slovy kamsi do zlověstných temnot a projevil se dosud zapíraným Stínem, protože všechno zalíbení v obšírnosti a neobvyklém výrazivu se najednou odkrylo jako propracované obelhávání sebe sama i ostatních. Jako snaha omluvit – ve smyslu omlít, neustálým mluvením vlastně rozmělnit – sprostotu a hloupost, bezohlednost a násilí.

Také Rieke Süßkow přijala Schwabův jazyk, pro který se už mezi divadelníky vžilo označení „schwabisch“, jako jednu z rozhodujících režijních inspirací. Postavy nemají vlastní tváře a osobitost získávají výhradně ze svých promluv, z překotně se hrnoucích slov, v nichž se marně pokoušejí vydávat za někoho, kdo by se jim samotným líbil. Süßkow při tom s obdivuhodnou odvahou úplně zavrhla činoherní psychologii a šla až tak daleko, že herce proměnila v mechanické součástky jakéhosi velkého skřípavého automatu. Všechno se tu řídí na způsob pouťové střelnice, kde se za pomoci skrytých táhel, ozubených koleček a pružin trhavě přeskakuje z jednoho pohybu do druhého. A není to žádný svéhlavý režijní nápad, který by rychle vyčerpal své možnosti – ve výsledku z toho omezení vychází až překvapivě bohatá a proměnlivá partitura. Hra jde čím dál víc na dřeň a stává se skoro nesnesitelným zrcadlem. Divák se těžko vyhne otázce, jestli sám dělá něco víc než podobně omezené otočky, náklony a změny úhlů paží. Dokážeme svým chováním opravdu vybočovat z drtivého setrvačníku zdánlivě civilizované společnosti, ve které tak viditelně vzrůstá potřeba vybíjet si na někom svoje frustrace?

Podtitul „Evropská večeře“, který dal Werner Schwab své hře na počátku devadesátých let – poprvé byla uvedena ve Vídni v lednu 1991 – působí o dvě desetiletí později opravdu soumračně. Jako tísnivá předzvěst něčeho, co by se nemělo stát, ale co se přitom už tolikrát stalo.

„Paní Hostinská, vyprávějte ještě nějakou evropskou historii,“ zaprosí v jedné chvíli účastník oné večeře, jako by žadonil o pohádku, a paní Hostinská se opravdu konejšivě rozvypráví: „Evropa je plna historií. To vyrazíte na skupinový zájezd po Evropě a svůj výlet skončíte v hromadě historie. Ty historie na sobě leží jak obnošené hadry a každá historie vypráví o zločinech zločinců a také o tom, jak lze novými zločiny přebít ty staré.“

Kde jinde než právě v Norimberku dobře víš, že vůbec nejde o pohádku?

Jaromír Typlt | Norimberk, 11. listopadu 2023

Read Full Post »

Životní úkol

Kolena na dlažbě, lokty na dlažbě, klečel nahnutý přes celou šířku chodníku. Od země už pronikal chlad, ale jeho nechránilo víc než nějaké chatrné hadry. Ani žádné boty, byl bos. Zarážející zjevení v setmělém listopadovém odpoledni u silnice mezi Norimberkem a Fürthem. Volnou rukou vybíral ze spáry mezi dlažebními kostkami napadané listí. Ale nebyl to žádný zaměstnanec technických služeb města. Ke komu ho zařadit, na to stačil jen pohled na pojízdný domov, který byl odstavený opodál u rohu: nákupní vozík ze supermarketu s několikapatrovou nástavbou z beden a krabic. Vysoké to bylo jako skříň, nahoru už asi nebylo snadné dosáhnout.

Ale pohled teď přitahovalo víc to na zemi. Protože tam nic nebylo. Muž vzbuzoval dojem, jako by na zemi našel něco rozsypaného, co stálo za vysbírání. Ale opravdu tam nic nebylo. Jenom to zahnědlé rozšlapané listí, kterého v těchto týdnech leželo všude plno. Chodník jím byl posypaný do nedohledna.

Až na tohle jedno místo, kde se to měnilo. Muž pozorně sbíral lístek po lístku a holou rukou vymetal všechno, co rušilo čistotu dlažebních kostek, ale ještě víc asi čistotu spár mezi nimi. Sám byl tím mokrým listím celý polepený, o svoje oblečení ale nedbal. Bylo asi úplně jedno, jak vypadá a žije. Soustředil se na něco, co zřejmě přijal za svůj úkol. Že jsou tam nějací kolemjdoucí, to ho vůbec nezajímalo. Jestli ho obcházejí bez povšimnutí nebo ho zvědavě pozorují… Jak dlouho se na něj dívám já, který tudy procházím poprvé v životě… Proč by si toho měl všímat? Až mě to omrzí, půjdu si i já dál svou cestou.

Opravdu jsem dlouho nezůstal, ale ještě dobu mě to drželo ve velmi zvláštních úvahách, jako bych se poprvé učil rozumět, co je vlastně na světě k čemu. Kdo jsou ti lidé, kterým na světě připadla za úkol čistota spár? Kameníci, ti v tom odedávna míří k dokonalosti – připomněl jsem si, jak se dnes zastavil u několika kamenných chrámů a obdivoval je. Zedníci, stavaři. Ti, kdo pokládají dlažbu nebo kdo lepí kachle v kuchyních, koupelnách a na chodbách. Uklízečky. Zahradníci, údržbáři.

K nim všem rozhodně patřil i tenhle muž. Byl jeden z nich, jenže nějak zavrženě, zneuznaně. Na pokyn čehosi, co ho k tomu přimělo. Takhle marně. Nejmarněji. Aby kromě něho už nikdo jiný neviděl, jak nesmírně na tom záleží.

Když jsem se asi po hodině vracel, byl pořád tam. Už neklečel, ale ležel na boku. Asi o metr dál, u kanálového poklopu, ho právě znepokojoval mech mezi dlažbou. Pomalu prstem odškrabával zelenou vrstvu a odmetával to hned stranou spolu se vším ostatním, co rušilo pravidelnost čtverců. Jeho bosé nohy svítily do tmy podvečera. A já jsem nečekal a radši jsem z toho místa rychle mizel, protože mě najednou začala stíhat vzpomínka na mezery, které zanechávám mezi slovy a větami, když píšu. Na ty drobné spáry klikatící se v sazebních obrazcích mezi tečkami a velkými písmeny. Takhle marně. Nejmarněji.

Jaromír Typlt | Norimberk, 4. listopadu 2023

Read Full Post »